TOPlist

Urthred

Začátečník 2404 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Trpaslíci - Muž
Dne: 14.03.2017 15:16:07 FB



 

Jméno: Urth Věrný, syn Porighův z Dûrgrimst Vrenshrrgn
Rasa: Trpaslík
Pohlaví: Muž
Datum narození: 2. sněženec 3150
Náboženství: Vyznává trpasličí bohy, nicméně jeho víra skomírá ve prospěch pradávného bezejmenného obyvatele medailonku od matky
Jazyky: lidský, trpasličí
Povolání: Žoldnéř, kovář

 

Jsem trpaslík z Dûrgrimst Vrenshrrgn. Narodil jsem se, jako nejmladší ze čtyř synů, ve své době statečné bojovnici, Gerrntě a jejímu manželovi. Porigh, můj otec byl taktéž slovutný boojvník mnoha bitev.
Na trpaslíka válečníka jsem poněkud malého vzrůstu, proto mi rodiče dali jméno Urth (drobek), mé vlasy a vousy jsou spíše světlejší barvy. V hlouby duši jsem stále trpaslík a proto si nenechám na svůj bujný porost mých širokých tváří šáhnout. Na protest však nosím spíše kratší vlasy, které zakrývyjí zbytky mého rituálního tetování z období mého Zasvěcení. Nos mám poměrně trpasličí a tedy řádně výrazný. Oči mám po matce, hnědé jako nejkvalitnější hnědé uhlí z hor, byť od určitých událostí jsou vydatně naplněny hněvem vůči mé rodině a celému mému klanu.
Mé tělo je velmi bohatě obdařeno svaly, nejen díky mým předkům, ale i kvůli náročnému výcviku na válečnické akademii, kterým jsem prošel. Má mohutnější svalnatá postava mi sice propůjčuje velkou sílu úderů a pomalejší únavu v boji, nicméně má obratnost je díky tomu značně snížena.
Celé mé tělo zdobí nejrůznější jizvy z četných potyček (i s mými bratry) v rámci tréninku, nejhorší jizvy na hrudi a na zádech mám jako památku na dobu, kdy jsem byl zrazen vlastním národem, který mě potupně donutil opustit svůj domov.
Lidé mě mohou poznat podle mé kožené tužší kožené zbroje, tmavých kalhot a zejména podle speciálního chrániče jedné paže, který funguje obdobně jako štít. Svou hlavu a tvář zakrývá většinu času má zelená kápě.
Mými věrnými společnicemi je jedna jednoruční a jedna obouruční sekera, kdy menší z nich slouží i jako praktický nástroj každodenní potřeby, při pobytu v divočině. Kvůlli případným bojům nenosím svůj majetek nejvzácnější na krku, ale přivázaný k opasku, jedná se o medailonek od mé milované matky, který je připomínkou mého minulého žiovta a co je důležitější je v něm přítomna láska mé matky, která přináší energii do mého strastiplného života. Tento medailon je jakýmisi mým smyslem života a vším, co nyní mám.

 

Povaha

Celý mů život se točí kolem daru od mé milované matky, a tudíž musím být ostražitý ke všem cizincům, aby mě náhodou nechtěli okrást.
Moc toho nenamluvým a ostaním mohu přijít spíše mrzutý a odtažitý. Lidé o mě často říkají, že údajně trpým samomluvou, já ale rozprávím se svou matkou, nejsem přeci blázen, abych mluvil sám se sebou, nebo snad ano? Ještě v Beorských horách mě mým životem provázel Tajemný, prastarý obyvatel mého medailonku od matky, který na určitou dobu převzal moc nad medailonkem a utlačoval Tajemného.
Sám kontakt s ostatními osobami nevyhledávám, uvnitř mě žhne věčný plamen hněvu, který  je do určité míry ovladatelný.
Urth je celým svým srdcem oddaný svému celoživotnímu průvodci, a ještě více své matce, která ho ovšem velmi potrápila zejména po své smrti (nestrpí odklon od náklonosti k ní). Jeho víra v trpasličí bohy se otřásla v základech, protože v časech, kdy je nejvíce potřeboval mu nepřišel na pomoc žádný z nich. Byl zde pouze onen Tajemný. Urth nikdy nezpochybní rozhodnutí svých průvodců a stejně tak nepřemýšlí o následcích svých činů, je přesvědčen o jejich správnosti (když rozkazy pochází z úst jeho boha/matky).
Nicméně se snaží zbytečně nemařit životy nevinných, zejména dětí.

 

Historie

Beorské hory
Vyrůstal jsem s mými třemi staršími bratry a rodiči. Od svých sourozenců a ostatních členů rodiny se liším menším vzrůstem a nebývale světlými vlasy. Rodiče mi proto dali jméno Urth (malý).
V 10 (rok 1360) letech jsem začal navštěvovat místní válečnickou akademii, kde jsem se kromě boje zamiloval i do studia geografie a historie. Mým snem bylo vycestovat za hranice Beorských hor a poznat na vlastní kůži i ty nejvzdálenější kouty Alagaesie. Co se boje týče, k srdci mi přirostla obouruční sekera, která se stala mou prodlouženou paží a již v patnácti letech jsem byl schopný porazit ve cvičném zápasa svého nejstaršího bratra. Svůj úspěch přisuzuji také medailonku, který jsem dostal od matky k 15. narozeninám a který mi dodává štěstí a sílu. Tento medailonek se od té doby stal nedílnou součástí mé existence. Téměř okamžitě, kdy jsem dostal onen medailonek sem zaslechl jakýsi vzdálený hlas, kterak volal mé jméno.
Hlas zněl, jakoby promlouval z hlubokých útrob nekonečné historie, nicméně já byl vyvolen ke jeho naslouchání. Nejdříve jjsem se lekl, a chtěl jsem zjijstit, kdo je. Po několikaletém naléhání jsem přestal zjišťovat jeho jméno a pojmenoval ho Tajemný. Stal se mým rádcem a průvodcem životem v Beorských horách.
U mistrů z akademie jsem dále prohluboval techniky boje se sekerou a pomalu se blížil čas, abych se začal naplno věnovat studiu geografie, politiky a historie. Díky mému otci mi byl zpřístupněn výcvik diplomatů. Byl jsem velmi nadšený, protože tato informace potěšila i mého přítele, který dychtil po tom, abych už konečně opustil, podle něj stísněné hory, a vyrazil někam do přírody.
Byla to nejšťastnější léta mého života, bohužel tato etapa neměla dlouhého trvání, protože už v mých 40 letech se měla stát jedna ze zlomových událostí naší rodiny.
Otec a všichni mí bratři byli v tu dobu odveleni do bitvy. Já jsem zůstal s matkou úplně sám. Nikdo ani netuší, jaký strach měla, byl jsem její jedíná útěcha, která jí zbyla, její vlastní rodina se od ní odvrátila (byli to všichni sobečtí hlupáci) a bylo jim jedno, jak trpí z jejich nepřítomnosti. Já tuto ženu miloval, jak jen syn může milovat matku. Byla mým vzorem a za to jsem jí vděčný a patří jí můj největší obdiv.
Matka se nikomu nesvěřovala, ani své emoce nedávala na jevo, ale Tajemný byl tak laskav, že nahlédl mé matce do srdce a prozradil mi, jak moc se trápí.
Toho roku matku a zároveň i mě udeřila ničivá rána kladiva osudu. Dostali jsme zprávu, že její nejstarší syn zahynul v bitvě. Z mé maminky najednou jakoby vyprchala všechna energie. Řekl jsem si, že nebudu stejně sobecký, jako mí ostatní příbuzní a budu matce vždy nablízku. Budu posledním pilířem naší rodinné lásky a naděje. Tajemný se mnou kupodivu souhlasil a, mně neznámo proč, nutil k četbě starých historických spisů.
Rozhodl jsem se tedy odmítat každý rozkaz, který mě povolával na bitevní pole, a pokračoval jsem v domácím studiu historie Alagaesie.
Má matka stále naivně čekala na návrat ostatních členů rodiny. Nebohá žena po mém (za pomoci Tajemného) dlouhém (asi pět let od smrti jejího prvorozeného) vysvětlování konečně pochopila, celá zdrcená zradou svých milovaných, že svou rodinu už jen tak nespatří. Tito sebestřední hlupáci dali přednost ochraně celého trpasličího národa před láskou a náklnonnosti k vlastní rodině.
Jak mi prozradil Tajemný, i přes pravdu, že se nikdy nevrátí, má matka stále chovala city k mému otci. S tím jsem nemohl žít. On ji zradil a jediné zrnko útěchy měla na dosah ruky. Bylo nad slunce jasné, že pomalu začíná ztrácet zdravý rozum. Celých pět let nevyšla z domu a sžírala se úzkostí nad ztrátou.
Jakožto poslední příčený člen naší rodiny jsem už nemohl sedět jen tak doma, nastoupil jsem tedy do sborů domobrany, a i když jsem kvůli bezpečnosti mé stvořitelky nemohl vyrazit do bitvy, účastnil jsem se aspoň pochůzek. Na popud Tajemného jsem se tu a tam vydal dále od vymezeného rajónu. Tajemný občas vypadal, jakoby něco hledal, nicméně bezúspěšně. V roce, kdy jsem oslavil své 50. narozeniny mě tajemný dovedl nebývale daleko za hranice hlídaného rajónu. Můj moudrý průvodce mě dovedl přímo do tábora mého otce - zrádce a tyrana, který bezcitně opustil mou matku. V tu chvíli ve mě začal plápolat malý plamínek hněvu. Tajemný mi poradil, že pro všechny bude nejlepší, když se svět takového zrádce zbaví jednou pro vždy. Vyčkal jsem do večera a čekal, až bude mít můj otec hlídku. V tu chvíli jsem se k němu přiblížil, a veden Tajemným, jsem zabránil návratu zrádné hlavy naší rodiny. V duchu jsem svůj úspěch oslavil a mířil zpět domů.
Během následujících dvaceti let jsem se, společně s Tajemným, snažil ukonejšit svou matku, aby se konečně přestala zajímat o toho zrádného parchanta, který ji opustil. Můj výcvik zdárně pokračoval a blížila se doba, kdy jsem měl nastoupit do studia diplomacie a politiky.
Má zvídavost byla stále vysoká a občas jsem se v Beorských horách setkal i se vzdělanějšími lidmi, kteří byli ochotní a dostatečně trpělivý, aby mě naučili aspoň základy jejich jazyka, o kterém jsem si myslel, že bych někdy v budoucnu použil v roli diplomata nebo cestovatele.
Po této době jsem se vrátil opět za matkou, která samotným zármutkem nebyla schopná ani mluvit. Byl na ni žalostný pohled a já byl vděčný, že má aspoň někoho na koho se může vždy spolehnout, že se vrátí domů, když je nejhůř. V té době jsem si myslel, že už zapoměla na onoho zrádce jejího srdce. Čas však evidntně plynul příliš pomalu a její silná láska slábla jen velmi pozvolna. Téměř celých 20 let mi trvalo než konečně uvěřila, že se její manžel, který ji tak strašlivě ranil a zradil už neobjeví a musí na něj zapomenout, než přijde o zdravý rozum. Byla láskou tak zaslepena, že přehlížela mé snahy o ulehčení od jejího břemene.
Radil jsem jí, aby zapomněla na to, co bylo a upnula se na to, co je, a že jen já jí můžu nabídnout pevnou oporu v těchto těžkých časech. Jsem pln bezbřehé oddanosti  k ní, nezraním ji jako ostatní členové naší rodoiny. Ona však mé snahy ignorovala a dále se utápěla v ničivém plameni zármutku nad ztrátou svých blízkých! Jediná žena, kterou jsem kdy v životě uctíval a uznával definitivně ztrácela zdravý rozum.
Zlom v mém životě nastal v roce 3225, doknočil jsem svůj válečnický výcvik, oslavil jsem 75. narozeniny a zároveň má matka přišla se "zaručenou" zprávou, že její milovaný manžel přeci jen žije. Já ale věděl, že pravda je jinde a že mou nebohou matku prostoupilo šílenství skrz naskrz. I Tajemný mi to potvrdil a prozradil mi prastarý očistný rituál, při kterém se vyháněli zlí duchové očistným ohněm. Já jsem se tedy rozhodl očistit duši mé matky, od jejího trápení, protože ji miluji a zbožňuji nadevše.
Plán byl jednoduchý, ve spánku jsem jí připoutal k lůžku a pak už jen založil oheň, který má blahodárné očistné účinky. O spravedlnosti činu mě přesvědčila její poslední slova bláznovství a šílenství: "Porighu, miluji tě."
V životě jsem udělal jen jednu jedinou chybu, a to tu, že jsem byl nepozorný a nechal medailonek v domě, v době požáru. Medailon byl samozřejmě mírně ohořelý, a na první pohled nevypadal, že byl poškozený, spadl mi kámen ze srdce, že jsem o něj nepřišel.
Musel jsem se pro něj vrátit. Nicméně právě kvůli tomu mě ostatní členové klanu začali podezřívat z vraždy.
Nevraživost stoupala a vyhrotila se na přelomu let 3226 a 3227, kdy na mě zaútočili dva mí kolegové ze stráže. Já byl samozřejmě mnohem zdatnější bojovník, nicméně se jim podařilo zasadit mi děsivě vypadající rány na hrudi a do zad. Bylo marné vysvětlovat, že se nejednalo o vraždu, ale o pomoc.  Po tomto činu jsem byl dokonce vyhoštěn ze svého vlastního klanu. Ano, trpaslíci opravdu potřebují pomoct, protože tento akt byl evidentně důkaz šílenství.
Sbalil jsem si tedy veškerý svůj majetek (zbroj, sekery, a to nejdůležitější, můj medailonek po matce).
V tu chvíli mi bylo jasné, že proti šílenství, které panuje nad mým klanem, stojím sám a slíbil jsem si, že budu tak milosrdný a tyto ubohé blázny jednoho dne osvobodím od jejich trápení, ale určitě to nebude jednoduchá práce. Nyní na mě čekala má vysněná cesta po Alagaesii

 

Vně Beorských hor
Psal se rok 3227 (téměř konec), já se zdržoval stále v blízkosti Beorských hor a zkoumal jsem, jaké mám možnosti. Už několik měsíců jsem nezaznamenal přítomnost Tajemného v mé hlavě, snad mě neopustil i on? Trochu posmutnělý jsem nabral co největší zásoby vody z nedalěké řeky, nalovil maso na několik dní dopředu a vyrazil, přes poušť Hadarak, směrem na západ. Čas mě nikam moc netlačil a já jsem vždycky chtěl poznávat krásy přírody  za hranicemi našich hor.
Na počátku roku 3228 jsem dorazil do města Furnost, všechno pro mě bylo nové a já se rozhodl spíše se městu vyhýbat. Tábořil jsem u břehu nedalekého jezera. Bylo už pozdě a já byl unavený celodnním putováním, rozhodl jsem tedy rozbít tábor a nabrat síly do druhého dne. Usnul jsem hlubokým spánkem z něhož mě vyrušil jakýsi, velmi povědomý hlas. (Snad) ve snu se mi zjevila má matka, počkat to nebyl sen. Má matka (nikoliv Tajemný?) za mnou přišla s varováním, že mě někdo okradl, dovedla mě do nedalekého křoví. V houští jsem spatřil mé tři příbuzné, kterak se mi posmívají a pohrávají si s mým medailonkem. Poté se mi zatmělo před očima a já cítil jak mé tělo pohlcuje ničivý plamen hněvu. O několik okamžiků později jsem prozřel a zjistil jsem, že lupiči byly tři malé děti. Je to smutné, ale dostaly, co si zasloužily. Vzal jsem svůj medailonek a odešel zpět do tábora.
Toto bylo mé první setkání s matkou po její smrti, ptal jsem se jí, proč se mnou Tajemný nemluví. Místo odpovědi se mi dostalo rozzlobeného pohledu a výčitek, že nejsem schopný se postarat sám o sebe. Že toto není způsob, jak se má muž starat o svou milovanou osobu, tato neopatrnost je neodpustitelná. Mým trestem mělo být oholení hlavy. Opět se mi zatmělo před očima a když jsem se probral, ležel jsem vedle svého ohně se zakrvácenýma rukama. Šáhl jsem si na hlavu, která byla nyní úplně holá, a dokonce bylo značně porušené i mé rituální tetování z doby zasvěcení. Od té doby jsem, alespoň formálně, přestal být trpaslíkem. Od této doby jsem svou hlavu začal zahalovat do kápí.
Dorazil jsem tedy do Furnostu, všichni byli překvapení, že  vidí trpaslíka tak daleko od Beorských hor. Svou chatrnou lidskou řečí jsem se snažil vysvětlit, že jim nechci ublížit, a že bych rád nabídl své služby jako žoldnéř, nebo osobní stráž.
Nakonec jsem zjistil, že lidé jsou za ochranu vděční a platí i docela šlušné sumy. Ve Furnostu jsem zůstal do svých 85 let (3235). Doprovázel jsem místní obchodníky a držel nad nimi ochrannou ruku. Většinou se mnou byli velmi spokojení. Já osobně bych zůstal ve městě ještě déle, jenže se stala další nehoda. Zrovna jsem vysedával v jednom místním hostinci, když kolem mě procházela usměvavá hospodská, já se usmál zpět, potom jsem šel do svého pokoje. Ráno jsem se probral sice ve svém pokoji, ale něco nebylo v pořádku, mé vousy byly celé urousané od krve, pokoj byl rozházený. Jak tak dál pátrám po tom, co se stalo, ve skříni jsem našel onu servírku, mrtvou. V tu chvíli se mi opět zjevila má matka vztekle odvětila: "Takhle ukazuješ svou bezbřehou oddanost ke mě?"
Toto pro mě byl impuls pro opuštění města a já se vydal dále na západ a směrem k dračím horám. Na mé cestě mě doprovázela má matka a já se snažil zjistit, proč už se mnou Temný nekomunikuje. Odpovědí mi byl obraz na hořící hranici, na které se pomalu škvařilo tělo jakési pokroucené postavy, na hranici přikládala druhá postava, celý zděšený jsem zjistil, že to byla postava mé matky. V tu chvíli jsem si všiml toho, že se můj medailonek rozzářil a začal hřát ve své ohořelé části. Je možné, že by očistný oheň fungoval i na Tajemného a že se mi nějakým zázrakem podařilo polapit matčinu duši?
Na zlatém medailonku byly vyryty runy, které znamenaly "láska" a "síla". Nyní byly runy znamenající lásku značně poškozeny požárem. První krok, který jsem podstoupil bylo opláchnutí medailonu v řece, abych odstranil veškeré nečistoty a popel. Když jsem odstranil veškerý nános, zjistil jsem, že je medailon zdeformován jen velmi málo. V tuto chvíli se mi v hlavě zjevil další obraz, hranice pomalu pohasínala, ale Tajemný zůstával stále v poutech. duch mé matky mě obdařil velmi nenávistným pohledem a s křikem se vrhl proti mně. Od té doby mé tělo stále častěji zachvacovali záchvaty vzteku, který jsem byl nucen (mou matkou) vybíjet nejprve na lesní zvěři, ale později i na lidech, o nichž tvrdila, že mají spadeno na můj šperk. Má matka se po své smrti opravdu změnila, byla skutečně posedlá zlými duchy, kteří teď v područí medailonku trápí její nebohou duši, nebo se mi chce snad pomstít, za to jaké city k ní citím?
Přítomnost mé matky mě na jednu stranu velmi těšila, konečně jsem ji měl sám pro sebe, ale její nové chování mě zároveň velmi trápilo a děsilo, tohle nebyla ona. Vyžadovala veškerou mou pozornost a nestrpěla delší rozhovory s ostatními osobami, zejména s ženami. Sebemenší "zdržení" od komunikace s ní trestala velmi krvavě. Zejména Při sebemenším náznaku kontaktu s jiné ženě mě ovládl známý hněv. K těmto incidentům naštěstí nedocházelo příliš často, protože jsem se po prvním, ještě ve Furnostu, vyhýbal kontaktu s dívkami a ženami. I přesto všechno nade mnou matka držela ochranou ruku a varovala mě, kdykoliv někdo jen pomyslel na odcizení mého drahocenného šperku.
Mé putování se skládalo z nabízení mých žoldnéřských služeb a z návštěv knihoven ve větších městech po Alagaesii, kde jsem hledal zmínky o podobných špercích, jako byl můj medailonek. Tato cesta mi zabrala na 10 let (do roku 3245). Během této doby jsem prošel několik archivů různých knihoven (v Terimu, v Dras-Leoně a dalších). Nicméně jsem nenarazil na žádnou užitečnou informaci, která by se zmiňovala o mém medailonu. Našel jsem stručnou zmínku o někom, kdo se nazýval Tajemný. Byla to slabá stopa, ale byla jediná, na kterou jsem za posledních 10 let narazil. Tento svitek jsem našel až v roce 3245, při mé druhé návštěvě Dras-Leony. Knihovník mi řekl, že autorem byl surdský historik a že je možné, že další svitky budou k nalezení právě tam. Má matka se mi zjevila a se škodolibým a divokým usměvem opět zmizela, mé vidění zrudlo a tasil jsem sekeru, která následně projela knihovníkovým hrdlem jako máslem. Je možné, že v medailonku byl přítomný, ještě někdo jiný, kdo nechtěl, abych pokračoval ve svém pátrání?
Surda byla pod nadvládou Království a já věděl, že nebudu mít snadný vstup na toto území. Naštěstí se mi podařilo sehnat obchodníka, který měl namířeno tímto směrem a který nutně potřebuje ochrannou ruku, poněvadž veze drahé koberce právě do Surdy.
Myšlenka, že jedu do Surdy se matce pramálo líbila, protože tušila, co mám v plánu. Obchodník, kterého jsem doprovázel byl veselý chlapík a každý večer jsme ochutnávali jeho dobré víno. Já jsem zaznamenal, že když jsem ovíněn, přítomnost mé matky není tak silná. Alkohol nejspíš funguje jako bariéra před vstupem matčiny duše do mé hlavy. Nerad to přiznávám, ale začel jsem pociťovat štěstí, v těchto chvilkách bez mé stvořitelky. Je možné, že se podobně cítila ona, když ještě žila? Je její posmrtné chování jakýmsi trestem mé bídné a prohnané duše? Vždycky byla pečlivým rodičem a mou výchovu nezanedbávala, je možné, že ve svém konání pokračovala i teď, po své očistné smrti?Kde je pravda, to sice nevím, ale pořád je to žena, která mě přivedla na tento svět a já jí budu vděčný a věrný až za hrob.
Ve službách tohoto obchodníka s kožešinami jsem zůstal po dobu pěti let. Obcházeli jsme společně různá Surdská města a já jsem se snažil najít další svitky od ztraceného historika - bezvýsledně. Kolem roku 3250, kdy jsem se v míru rozloučil s mým zaměstnavatelem mou duši začala, kromě pomatené matčiny duše přemáhat také deprese a zoufalství, nad bezvýchodnou situací, ve které jsem se ocitl. Byl jsem bezradný a mou jedinou útěchou v této době mi byl tuplák s nádherně napěněným pivem. Dokud jsem byl nablízku obchodníkovi, obyvatelé Surdy mě víceméně ignorovali, ale teď když jsem byl sám se na mě dívali skrz prsty a značně nepřátelsky, jako bych měl na čele cejch vyvrhela společnosti. To bylo o důvod víc, proč hledat útěchu v hospodě u plné sklenice.
Mé pátrání přišlo v niveč, po surdském historikovi, jakoby se slahla zem. Já jsem tedy vyrazil pryč ze Surdy, dřív než by mi šlo o život. Následujících 10 let jsem se bezcílně potuloval po Alagaesii a směřoval jsem na sever k Dračím horám. Vždycky jsem chtěl poznávat přírodu, ale hory mě jaksi neodolatelně přitahovaly a byly mi tak jedinou útěchou v mém nešťastném životě.
Před pěti lety jsem přišel do Carvahallu jsem přišel ve značně podnapilém stavu, sotva jsem stál na nohou. Této příležitosti využila banda výrostků, kteří do mě kopali, ale co víc, sebrali i můj medailon. Když jsem se probral, začal jsem litovat nepřítomnosti některého z mých průvodců, počal jsem se tedy modlit. Samým údivem jsem se rychle postavil a lapal po dechu. Tajemný se opět vrátil, jak je to ale možné? Vysvětlil mi to následovně.
Od té doby, kdy jsem poprvé přičichl k alkoholu v Surdě vliv zlé entity, která posedla i duši mé matky začala strádat na síle a ostražitosti. Tajemný tak dostal šanci vymanit se z věčných pout a svést boj s naším nepřítelem. Na jednu starnu jsem byl osudu vděčný, že se mi můj společník a průvodce životem vrátil, na druhou stranu mé srdce pukalo, když jsem zjistil, že svou matku uvidím už jen ve svých vzpomínkách. Byla navždy pryč. Konečně se jí dostane zaslouženého odpočinku.
Jelikož byl Tajemný obyvatelem mého medailonku, dokázal vycítit jeho přítomnost.V jedné postraní uličce jsem našel své mapy, které mi také odczili. Uličku ozařovalo světlo, zaslechl jsem hlasy ze sklepního okna: "Za tuhle cetku nedostaneš víc než 3 stříbrný, ty spratku!"
Bylo nad slunce jasné, že právě tady se ukrývá můj amulet. Obešel jsem dům a zamířil do sklepa, otevřel jsem dveře a zahlédl skupinku pěti dětí okolo 14 let, silnějšího muže, který seděl za stolem a za ním další dva - ozbrojení meči.
Požadoval jsem navrácení svého majetku. Tlusťoch řekl, že je obchodník, ne charita, věci jen prodává. Před očima jsem viděl nejasný záblesk obrazu mé matky a mé vidění bylo zastřeno. Slyšel jsem pouze svůj vlastní křik, jak rezonoval celým mým tělem. V hlavě mi také proběhla myšlenka, že nadále už nechci zabíjet nevinné děti. V záchvatu šíleného vzteku jsem zabil pouze tři dospělé muže. Děti mi byly očividně vděčné, protože je tlustý kupec jen zneužíval a nabízel jim velmi nízké ceny, omlouvaly se za vzniklé komplikace a utekly.
"Opravdu je má matka minulostí?" Ptal jsem se Tajemného. On tvrdi, že z jeho vězení nelze utéct, uvězněná duše může jen ztratit svou sílu ve prospěch jejího soupeře. Medailonek funguje jako taková aréna pro silné duše bojovníků.
Tajmený mi byl vděčný a sdělil mi, že i on může pomáhat s odrážením potenciálních zlodějů, podobně jako předtím má matka. Já jsem souhlasil a společně jsme pokračovali v mém, nyní veselejším životě.
Nevím, co přesně se stalo s mou matkou, ale protože k ní chovám silné city a jsem jí oddaný celým svým srdcem, nebudu to pro dobro nás obou zjišťovat. Také bych velmi nerad opět probudil její hněv, jako před lety, bylo to pro mě zdrcující, byla to jakási zkouška mých citů vůči matce. Proto jsem se rozhodl nadále jeji památku uctívat jen ve svých vzpomínklách. Nyní je mým průvodcem životem Tajemný, který pro mě byl vždycky jako můj vlastní otec, obdivuji ho a taktéž má v mém srdci speciální místo.
Posledních pět let nabízím své žoldnéřské služby zde v Carvahallu. S Tajemným trávím stále více času různými rozpravami. Tajemný se mi dosud nikdy nezjevoval, avšak před dvěma lety to změnil. Měla to být má odměna za hrdinství při jeho záchraně. Vzal na sebe podobu mé matky. Z toho se mi podlomila kolena a já poklekl v slzách před šlechetností mého nového boha, který byl tak štědrý a trpělivý. Od teď bud dávat svou víru a náklonnost k mému nejvěrnějšímu příteli hrdě najevo, začnu svůj medailonek nosit na krku, samozřejmě pod mou zbrojí, aby příliš nepřekážel po čas boje. Můžu si jen představovat, co mě a Tajemného čeká v následujících dnech, měsících a letech. Jediné, co vím je, že mé srdce a veškerá má víra nyní patří Tajemnému. Uctívám ho a budu mu věrný. Neopustím ho a nedovolím, aby nás cokoliv rozdělilo.
I nadále můj průvodce přebíral kontrolu nad mým tělem, v případě ohrožení. Nicméně  nyní už polevila ona ostražitost v blízkosti žen a dívek. Byl jsem nyní volný z pomyslných okovů, které představovaly mé city k mé matce. Můj život opět naplnila radost a energie. Vše je, jak má být. Potuluji se v okolí Carvahallu a nabízím své služby žoldnéře.

 

Rodina

Gerrna Nejsilnější, byla ve své době velmi odvážná trpasličí bojovnice, byla mou matkou a také společníkem a průvodcem v mém životě mimo Beorské hory.

Mým otcem byl válečník Porigh Udatný, účastnil se nejrůznějších bitev ve jménu krále a později i ve jménu dračích jezdců, zradil mě, a především mou matku, jeho láska ke králi a národu byla větší než láská k osobám nejbližším. Stejně zrádní byli i mí 3 bratři.

Další osobou mého života je Tajemný, tajuplný obyvatel mého medailonku, který mě celý život doprvází a chrání.

 

Schopnosti

Jakožto správný trpaslík umím obstojně zacházet s různými zbraněmi, nicméně mému srdci je nejbližší obouruční sekyra, a v případě nejvyšší nouze i má jednoruční sekyra.
Během let mého putování po světě jsem vylepšil své základní dovednosti přežití, které jsem získal během výcviku ve válečnické akademii.
Boj s obouruční sekyrou: 3/7
Přežití v divočině: 2/7
Řemeslo - Žoldnéřství (plat 5 zlatých za týden)

 

Majetek

obouruční sekera
malá jednoruční sekera
kožená zbroj, která příliš neomezuje můj pohyb během bojů s mohutnou obouruční sekerou
kalohty
chránič paže, místo štítu
plášť
batoh na zásoby
opasek s několika měšci na nůrzné malé předměty, například můj medailonek
láhev na vodu
peníze - 50 zlatých a 10 stříbrných

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Správce říše