Aenther

Jméno:
Jmenuji se Aenther Doa. Též mne přezdívají Havran. Častěji se představím pod přízviskem, které jsem získala díky přeměně na černý opeřený stín.

Rasa:
Hrdá druidka

Pohlaví:
Samozřejmě že ženské

Věk:
Je mi myslím 35, ale nejsem si jistá.

Datum narození:
Jen vím, že jsem se narodila roku 3230. v Okvětci, kdy se řeka Edda rozlila po nízkých březích.

Vnitřní zvíře:
Dlí ve mne černavý krkavec-havran

Živel:
Dokážu ovládat vodu a zatím si zkouším podmanit i vzduch, ale s nevalným úspěchem.

Náboženství:
Nevěřím v nic jiného, než ve hvozd a jeho sílu, protože to on nám část své síli daroval.

Jazyk:
Umím mluvit i psát lidským jazykem a částečně dokážu promluvit i strarověkým jazykem.

Strana:
Ve válce bych klidně položila život za hvozd, ale jinak jsem spíš samostatná a žiju nedaleko mé rodné vesnice v malém příbytku z větví.

Práce:
Samozřejmě že se starám o hvozd. Někdy přispěji úlovkem ve vesnici.

Motto:
"Chceš-li něco, musíš si za tím jít a třeba se ti poté dostane útěchy."

Popis

Lidská podoba:
Jsem poměrně malá. (Na člověka v mém věku) (přibližně 160 cm) To se však u druidů říct nedá. Můžete mě na první pohled soudit, jako mladší dívku tak ve věku sedmnácti, osmnácti let, ale ve skutečnosti mi je okolo 35. Ano... zdá se, že mě kletba zastihla až v pozdějším věku. Za což jsem upřímně ráda. Hlavu mám menší, ale to vůbec nevadí, protože její velikost nahrazují bujné černé vlasy, které mi lemují obličej. Jsou poměrně dlouhé. Sahají mi skoro až po pas. Pleť mám oproti vlasům světlou. Ne tak, jako mají stínové, ale prostě bledou. Nos je menší stejně jako ústa. Jen mírně zašpičatělé uši mi zakrývá clona vlasů. Motoricky založené ruce mi zakončují delší hbité prsty. Také mám na pravé ruce tetování, dá se-li to tak nazvat. Je malované přírodní černou  barvou ze zvláštních jakoby rozpuštěných uhlíků. Drží na mé ruce už od devatenácti let a je na něm samozřejmě vyzobrazen havran. Až na nějaké oděrky je téměř nepoškozené. Nohy mám o pírko delší a dokážu se s nimi ladně a neslyšně pohybovat hvozdem. Jinak mám celkově tělo téměř poměrně bez poskvrnky. Nehyzdí mi ho žádná táhlá jizva. Jen pár škrábanců od větví. Oči mám jemně nazelenalé s trochou šedého odstínu.

Zvířecí podoba:
Jsem stělesněním menšího černočerného krkavce, jenž poletuje po obloze. Před chladem mne halí poměrně husté černavé peří, které přes svůj objem vypadá nepoddajně a leskle. Ovšem při pohledu zdálky se bude zdát "prachově". Tím neodrážím žádné světlo, které by přilákalo nechtěnou pozornost. Rozpětí křídel mám oproti tělu akorát, i když se mohou zdát o pírko větší. Zobákem dokážu pěkně klovnout, avšak s létáním to tak hladce nejde. Někdy ztratím výšku, jindy špatně přistanu. Vzlet mi takové problémi nečiní. Opeřený ocas užívám ve vzduchu jak jinak než kormidlo. Je zas o pírko delší a udržuji jím správný směr. V pařátovitých černých nohou mám poměrně silný stisk, ale nikdy jsem ho nevyzkoušela naplno, neboť mne tato činnost vysiluje. Mé oči vypadají jako malé černé korálky jenž zachytí i nejmíň patrný pohyb rejska v trávě.

Styl oblékání:
Většinou se halím do tmavých přírodních látek. Ani tolik nerespektuji tradice oblékání ve vesnici, neboť nemám tolik věcí. Šaty nenosím a prakticky mám jedno oblečení na jaro i na podzim. V létě už nosívám volnější a vzdušnější lněné oblečení, ale zato v zimě mě neuvidíte v ničem jiném než v kůži. Nikdy mne nenaleznete bez tmavě hnědé kožené torny, do níž si dávám různé léčivé byliny, peníze, jídlo a svou ručně vyřezávanou píšťalu. V každém ročním období mám na levé ruce hnědý kožený náramek zdobený prastarými rytinami "výtlačky", který jsem zdědila po matce. Také mne zahlédnete s holí z tmavého dřeva dubu, kterou mi elf zpevnil kouzlem.

Jaro: Jak už bylo řečeno, tak nosím na jaře i na podzim stejné oblečení. To zahrnuje tmavě zelenou tuniku s dlouhým rukávem. Přes ni nosím hnědou prošívanou vestu a když jsou vážně mrazy, tak si přes sebe hodím kožešinu na zimu. Tmavě hnědé kalhoty na mě trochu visí, neboť jsou po matce, u které se růst zastavil ve věku dvaceti dvou let. Boty mám vyšší ale lehké, aby se mi v nich dobře pohybovalo. Jsou vyrobeny z kůže.

Léto:  V létě nosívám volnější lněné oblečení ve světlejších barvách. Sidce matných, ale světlejších jak na jaře. Kožešinu si na sebe už vůbec neberu, ale občas se hodí vesta. Kalhoty mám na léto tříčtvrteční a nosím tuniku s krátkým rukávem. Právě tunika s krátkým rukávem mi odhaluje tetování na rameni. Kotníčkové boty mi halí nohy a jsou vyrobené též z kůže.

Podzim: Na podzim nosím to samé jako na jaře. Na tato roční období to stačí. Takže nosím tuniku s dlouhým rukávem a dlouhé kalhoty. Boty, též jako na jaře, mám vyšší. Do vlasů si někdy zapletu barevné podzimní listí.

Zima: Toto je pro druidy těžké období chladu, tudíž se musíme oblékat více než v jiných ročních obdobích.  Na zimu nosívám hodně tmavě hnědý plášť (viz. obrázek), který je vystlaný  kožešinou a samostatnou kožešinu si přes něj taky někdy hodím. Pod pláštěm Mám tu samou tmavě zelenou tuniku, co nosím na podzim a na nohy si navlékám kožené kalhoty. Též vystlané jemnou kožešinou. Na toto období jsou vhodné vyšší kozačky, které jsou také v tmavěhnědé barvě jako plášť.

Povaha:

Maska: Při prvím pohledu mě můžete brát jako normální sedmnáctileté děvče, které se zdá být bezstarostné, někdy i usměvavé a jindy zase vzklíčené. Záleží jen na situaci. Často se přetvařuji, ale jen před osobami, které jsem nikdy předtím neviděla. Jinak se zdám být úplně v pořádku. Na podzim mě však můžete brát jako divošku kvůli listům, které si zaplétám do černých vlasů. Lidé poblíž Du Weldenvarden si mě snadno spletou s mágem, ale spíše mne pokládají za neškodnou dívku. Zdání však klame a já dokážu pěkně klovnout.

Tvář: Vím, že se přetvařuji a je mi to upřímně jedno. Sama sebe beru jako normální drujidku, která si bere život po svém.  Snažím se ale najít sama v sobě. Moc mi to nejde, proto jsem často na cestách, aby jsem "poznala". Často měním nálady a proto si myslím, že jsem částečně nevypočitatelná. Myslím, že se ale spíše usmívám než mračím.

"S úsměvem jde všechno líp."

Duše: Mé tělo i mysl je naplno spřízněno s přírodou a hlavně se svým duševním ochráncem. Miluji vodu a ta je též mým základním živlem. Kdyby jste se mnou strávili týden, pořád se budu zdát nepředvídatelná/přelétavá, ale po delší době si mě přečtete. Ne celou... Samozřejmě. Nikdo na sobě nedá znát celou pravdu. Celou duši. Když mám být v něčí společnosti, tak je to převážně společnost zvěře a hvozdu. Nemám ráda velký shlu lidí, jako jsou třeba ve městech království. Povahu mám výbušnou, ale hned se dokážu uklidnit. Ráda provokuji ostatní, ale jen, když se mi někdo znelíbí. Ke starším a především moudřejším chovám úctu, neboť mne učili. Od nich umím co umím. Dobrá... něco málo jsem se naučila sama, ale to až teď, kdy žiju sama. Radši mám klid a pohled z výšky. Milju let, neboť lítat umím. A též mne uklidňuje déšť. Nikdy se neženu do sporu. Snažím se vyřešit problémi s druhými mluvou. Většinou tak dojdeme společného kompromisu.

"Neboť násilí tvoří ještě více násilí."

Historie

Život v lesích:

Narodila jsem se v hloubi elfských lesů poblíž řeky Eddy, která se v těchto dobách vylila z koryta. Žila jsem tam v malé druidské osadě s matkou jménem Eann. Otec nám někam odcestoval předtím, než jsem se narodila. Jmenoval se Foran Doah. Nikdy potom jsem ho neviděla. Jen vím, že byl mocným druidem a uměl ovládat plně dva živly. Zemi a vzduch. Jeho vnitřním zvířetem byl los. Matka jeho zvířecí podobu popisovala jako mohutného lichokopytníka. Byl statný. Kdysi mohl i nastoupit do rady druidů, ale odmítl a hned na to odcestoval. Nechal nás s matkou ve vesnici, aniž by se rozloučil. Byla to však jeho volba a já doufám, že své znalosti předává i v jiných vesnicích.  Růst se mu též zastavil později. Vypadal tak na sedmadvacet let. Matka byla hodná. Vždy mne milovala a já milovala ji. Dobře se o mne strala a když mě odkojila, dala mě pod ruku starších, aby mi přenechali své znalosti. Sidce mne z počátku brali, jako hříčku přírody, kvůli mým černým a kudrnatým vlasům, ale po delší době co mě poznali mě přijali a začali učit. Chodila jsem za nimi už od útlého věku (4 roky) ,aby mi toho přenechali co nejvíce. Učili mne zacházet s holí a s lukem. Z počátku mi to vůbec nešlo, ale postupem času mě toho naučili dohromady opravdu hodně. Od mala jsem chodívala k řece a uměla jsem sama od sebe dobře plavat. Když jsem však jednou jen seděla na břehu a pozorovala plynoucí vodu, napadlo mě, jestli se dá nějak podmanit. Vždy, když se totiž řeklo "voda" představila jsem si nezkroného vodního tvora připomínajícího koně. Zjevoval se mi ve snech a provázel mne mládím. Uvolnila jsem tělo a soustředila se na ten nepodmanitelný tok. Koukala jsem jakoby do prázdna, a to se mi vyplatilo. Když jsem zaostřila, tak jsem spatřila malý vodní vír točící se nad hladinou. To já ho vytvořila. Podmanila jsem si nezkrotné. Přišlo mi to jako zázrak, ale netušila jsem, jak mou moc přijmou ve vesnici. Náhle jsem za sebou zaslechla kroky. Vylekala jsem se a přestala se soustředit. Vír spadnul zpět tam kam má a ještě chvíli potom vířil hladinu. Za mnou stál jeden ze starších. Mistr jménem Loas. Snažila jsem se tvářit jakoby nic, ale zřejmě mě pozoroval notnou chvíli, aby pochopil co se teď stalo. Bála jsem se, že mě zavrhne a přestane učit. On se ke mě naopak jen přiblížil a řekl: "Jsi šikovná. Umíš ovládat vodu stejně jako tvá matka." nachvíli se odmlčel. "Až teď děvče, začneme s tvým pravým výcvikem." Jen se usmál a odkráčel zpět do vesnice. Zvedla jsem se a pomalu ho následovala. Další dny mne vodní mistři učili ovládat můj základní živel. Po delší době (8 let) jsem se vodu naučila ovládat natolik, že bylo samozřejmě ještě co učit, ale zkusili jsme s pomocí mistrů ovládnou další ze čtyř živlů. Oheň ke mě vůbec neseděl, země mi přišla netvárná, ale až u vzduchu se ukázalo, že jsem něco málo zdědila po otci. Opravdu málo. Jako u vody jsem napoprvé vytvořila malý slabý větrný vír. Zkoušeli jsme vzdušný živel se staršími rozšířit, ale nějak mi to vůbec nešlo. Až po delší době jsem se ho naučila částečně používat sama. Podživel, který byl spojen s mým hlavním byl led. Tan jsem se též naučila poměrně dobře ovládat.  Mezitím jsem chodívala s loveckými skupinami o čtyřech druidech na lov víc do hloubi lesů. Když jsem ale jednoho dne přišla z lovu, starší mi řekli, že bych měla najít svého vnitřního ochránce. Netušila jsem kde začít. Zatím jsem se jen zdržovala poblíž osady a hledala tvora, který by byl... mnou. Když jsem ale žádného nenalezla, musela jsem odcestovat dál. Matka mne s těžkým srdcem nechala jít. A tak započaly mé cesty.

Na cestách:

Od vesnice jsem se vzdálila směrem podél lesů Du Weldenvarden, protože hranice bývají nejvíce bezpečné. Mířila jsem ke Gil'eadu a možná i za něj. Mým lidem bylo toto město ozačováno, jako město boje. Cesta byla pomalá, ale hvozd mi naštěstí poskytoval dost na přežití. Pořád jsem si zkoušela ovládat živly. Vodu už jsem zvládala poměrně vyspěle, zato na vzduchu bylo ještě co zlepšovat. Na přespání jsem většinou našla nějaký skalní převis či strom, pod který by se dalo schovat. Po delší době jsem docestovala mezi jezero Isenstar a elfské lesy, kde jsem se znovu utábořila. Když jsem usnula, zdál se mi sen. Už ne s nezkrotným vodím koněm, ale v tom snu jsem létala. Bez problémů jsem létala v dešti. Rozhlédla jsem se okolo. Všude kolem nebylo nic. Jen já jako opeřený krkavec a déšť. Vzbudila jsem se a uvědomila si, že mi tím snem dává les nápovědu. Jen jsem nevědela kde hledat. Netušila jsem, jestli mé zvířecí tělo patří vráně nebo havranovi. Byl začátek podzimu a já odtušila, že se musím vrátit zpět, než přiletí opeření známí. Tito ptáci se totiž na konci podzimu zdržovali blízko druidské osady. Zamířila jsem tedy zpět k domovině, ale tentokrát přes lesy.

Dlouhá cesta domů:

Od jezera jsem zamířila k elfskému městu Kirtan. Potřebovala jsem si sešít oblečení od nějakých záděrek a neměla jsem nic, čím bych oděv spravila.  Zabloudila jsem tedy k jednomu hodnému elfovi, který mi kouzlem spravil vše porušené a nabídl mi přespání na týden. Znovu jsem si po dlouhé době zkoušela s oním elfem šerm se svou holí, ale protivník mi ji omilem zlomil. Po týdnu, kdy jsem měla odcházet mi daroval novou opatřenou kouzlem, které hůl zpevnilo. Nejprve jsem odmítala, ale hostitel na tom daru trval a tak jsem přijala. Hůl byla zdobená rytinami ve starověkkém jazyce. Bylo na ní napsáno "Osvobození" a "Pravda". Ano.. Od starších ve vesnici jsem se naučila základy Starověkého jazyka. Neumím sidce plyně, ale dorozumím se a i něco málo napíšu. Pomalu jsem se rozloučila a poděkovala za pohostinost. Pak jsem bez dalšího slova odešla. Zpět domů.

Poznání pravého strážce:

Cesta přes les byla zdlouhavá a klikatá, ale mě to vůbec nevadilo, protože jsem byla sama. Sama s hvozdem a se zvěří. Jak to mám ráda. Došla jsem až na hranici lesů určeném pro druidy. Zaváhala jsem. Musela jsem poznat. Znovu jsem zapochybovala, jestli by mě po tolika dnech přijali, kdybych přicestovala s prázdnou. S pochybami jsem překročila práh známého území, ale nezamířila jsem rovnou do vesnice. Hledala jsem Je. Okřídlené stíny, které mi pomohou poznat sama sebe. Vybudovala jsem si malou chatrč mezi osadou a hranicí a vyčkávala na konec podzimu. Když jsem se po dlouhé době dočkala, viděla jsem, jak přilétají. Byl to úžasný pohled. Ty tvory jsem milovala už od mala. Pomalu dosedávali na větve stromů a hledali si hnízdiště. Jen jsem je pozorovala. Při tom slastném pocitu jsem na nic jiného nemyslela. Jen na ně. V tu chvíli mi došlo, že se se mnou něco děje. Měnila jsem se. Na rukách mi rostlo peří a tělo se mi zkracovalo. Místo předních rukou jsem nyní měla křídla. Vzhlédla jsem  a... Na nic jiného jsem nečekala. Odrazila jsem se a letěla. Ne vysoko, ale letěla. Bylo to úžasné. Avšak každá hezká chvíle musí někdy skončit a mě už ubývaly síly. Vrávoravě jsem tedy přistála zpět na pevnou zem. Měnila jsem se zpět. Už jsem byla z té přeměny vysátá. Až teď jsem si uvědomila, že mi při proměně spadlo oblečení a já byla nejmíň stopadesát metrů od něho. V tuhle chvíli mi to bylo ale jedno. Nahá jsem došla k místu přeměny a oblékla se. Celá šťastná jsem si šla lehnout. Další dny jsem nezkoušela nic jiného než přeměnu. Byla jsem v ní ze začátku jen chvíli, ale po čase se mi interval prodlužoval, až jsem vydržela v opeřené podobě půl hodiny. Až teď jsem se rozhodla vrátit do vesnice. (V tuto dobu mi bylo okolo dvaceti.)

Znovu doma:

Po dlouhé době jsem přicestovala domů. Jelikož se už v těchto lesích vyznám mi cesta plynula rychleji.  Došla jsem k matce a řekla jí novinu. Ta celá šťastná běžela za strašími, aby mě znovu učili. Hned jsme začali s dalším tréninkem. To šlo hladce, protože jsem se formu už částečně naučila používat. Mezi lekcemi přeměny mi znovu zakomponovaly lekce s elementem vody, ledu a vzduchu. Také mě znovu zařadili do loveckých družin a s mladšími jsme se ještě přiučovali něco víc šermu s holí. Tou dobou jsem se seznámila s moc milým druidem jménem Deon Ferrah.  Tehdy mi ho představila matka. Prý je ze severnější vesnice. Seznámili jsme se natolik, že mohla druidská rasa pokračovat alespoň o jednoho potomka. Dostal od nás jméno Seens. Stejně jako má matka, jsem i jeho odkojila a svěřila do péče starších, aby ho naučili co nejvíce. Milovala jsem ho, jak jen svá matka může milovat syna a byla jsem pyšná na každý jeho pokrok. Učili ho stejně jako mne. Od začátku. Deon žil s námi jen do doby, kdy jsem Seense dala pod ruku mistrů. Poté odešel s tím, že musí pokračovat dál. Byl hodný a stýskalo se mi po něm. Dobře se o nás se synkem staral. Ale jak šel čas dál a dál, přestala jsem na něj skoro myslet. Nikdy na něj ale nezapomenu. Ne úplně. Po čase mi  matka ochořela a těsně před tím, než odešla, tak mi darovala onen kožený náramek s prastarými runami. Po tomto incidentu jsem se odvrátila od vesnice a zazlívala jsem starším, že jí nedokázali vyléčit. Proto jsem i s matčiným dědictvím odešla zase do svého příbytku mezi vsí a druidskou hranicí. Bylo mi líto synka, kterého jsem tam nechala, ale říkala jsem si, že za nějaký čas příjde sám. Po čase jsem pochopila, že se matce pomoct nedalo a v duši jsem odpustila starším. Čas od času jsem  jim přinesla nějaké zásoby a chodila jsem si hrát se Seensem, jinak jsem k nim zpátky nechodila. Sama jsem si vyryla do rákosu menší píšťalu, která mě uspokojovala tónem. Žila jsem tam. Uprostřed lesa. Trénovala den co den a den co den jsem se i zlepšovala v ovládání větrného elementu. Nebyla jsem sidce tak dobrá, jako můj otec, který dokázal skoro plně ovládat dva elementy, ale myslím, že jsem v oné činnosti zdatná. Také jsem se pořád často měnila a nyní jsem v havraní podobě dokázala vydržet hodinu. Věděla jsem ale, že dokážu víc a tak jsem se znovu vydala na cesty. Tentokrát za dobrým učitelem a hlavně lepším poznáním...

Dovednosti

Boj a lov:

Od mala mě učili zacházet s holí. I přes to, že se zdám být neškodná, dokážu pěkně klovnout. Umím i základy lukostřelby. S dýkou mě často neuvidíte, ale pokud ano, znamená to, že jsem v tíživé situaci.

Zacházení s holí - 4/7
Lukostřelba - 1,5/7
Zacházení s dýkou - 0,5/7

Magie:

Dlouho mne starší učili ovládat můj základní živel. Vodu. Po čase se k němu přidal i vzduch. Ten však neumím ovládat tolik zdatně, ale stejně mi trochu jde. K mému základnímu živlu patří led. I ten mě naučili mistři dobře užívat. Co se přeměny týče. Dokážu v ní zůstat okolo hodiny, ale jen když jsem plně odpočatá. Havraní podoba mě hodně vysiluje a proto se jí učím používat víc a víc, abych v ní dýl obstála.

Elementární magie: Voda, Vzduch (Učedník) - 3/7
Přeměna - 3/7

Ostatní:

Od starších jsem okoukala užívání bylinek a od matek vaření. Sama jsem se naučila hrát na mnou vyrobenou píšťalu z rákosu. Co se psaní a čtení týče, tak to není žádný zázrak. V lidském jazyce dokážu plyně číst i něco málo naškrábu, ale ve sterověkém dokážu jen něco málo přečíst.

Znalost bylinek - 1/7
Vaření - 1/7
Starověký jazyk - 1,5/7
Hra na píšťalu - 2/7
 

Rodina, vztahy a rasové názory

Rodina:

Matka- Jmenovala se Eann a byla na mne vždy hodná. Milovala jsem jí. Bohužel mi ochořela a odešla z říše živých. Měla dlouhé tmavohnědé rovné valsy a oči nosily vždy světle zelené jiskry štěstí. Užívala stejně jako já vodní
živel a její vnitřní zvíře byla sova pálená.

Otec- Jmenoval se Foran Doah. Nikdy potom jsem ho neviděla. Odešel před mým narozením. Jen vím, že byl mocným druidem a uměl ovládat plně dva živly. Zemi a vzduch. Jeho vnitřním zvířetem byl los. Matka jeho zvířecí podobu popisovala jako mohutného hnědavého lichokopytníka. Byl statný. Kdysi mohl i nastoupit do rady druidů, ale odmítl a potom odcestoval. Nechal nás s matkou ve vesnici, aniž by se rozloučil. Byla to však jeho volba a já doufám, že své znalosti předává i v jiných vesnicích.  Růst se mu též zastavil později. Vypadal (dle popisů matky) tak na sedmadvacet let.

Otec Seense- Deon Ferrah. Milý muž, jenž se umí měnit na pumu. Ovládá zemní magii a vcelku v ní vyniká. Má dlouhé půvabné tmavohnědé až bronzové vlasy a hnědé oči se zlatými kroužky okolo zorniček. Tu dobu co se mnou byl byl šťastný a vypadal uvolněně. Vždy mi bude chybět a jestli ho ještě někdy uvidím, tak mě těžko dostane ze zorného pole.

Syn- S Deonem jsme mu dali jméno Seens (Síns). Je to hodný chlapec, který má rád přírodu a rád i v brzkém věku pomáhá ostatním. Ale kuráž se u něho nezapře. Má tmavohnědé krátké vlasy a hnědozelené oči. Když jsem odešla z lesů, bylo mu čtrnáct let a tehdy ho chytil vodní element. Vnitřního ochránce zatím nenašel.

Mistři- Nebo, jak se jim říká "starší". Brala jsem je též za svou rodinu, protože mě mnohému naučili. I přes to, že nebyli biologickou rodinou jsem je měla ráda.

Rasy:

Druidi- Většinu svého druhu považuji za rodinu a ke starším a moudřejším chovám respekt a úctu. Mladší beru jako bratry a sestry.

Lidé- Příjdou mi jako zaostalí a né moc zruční tvorové. Dokáží jen kázat a ničit. Sidce jsem se ještě s žádným nesetkala, ale z vyprávění starších jsem pochopila, že to jsou vládychtiví pitomci.

Trpaslíci- Též jsem je nikdy neviděla, jako většinu ras krom elfů, ale trpaslíci mi připadají neškodně. Sidce nechovají respekt k přírodě ale alespoň ji neničí. Jen si přetvařují vlastní kamenná prostředí kde žijí.

Elfové- K většině elfů chovám respekt, neboť mi jeden z nich pomohl na cestě domů. Dokud tedy nepotkám nějakého arogantního nebo hodně sebevědomého, což věčina elfů bývá, jsem v klidu.

Draci a kočkodlaci- Draky i kočkodlaky beru jako záhadné tvory opředené různými a spletitými hádankami. K těmto tvorům chovám veliký respekt.

Stínové- Tuto rasu přímo nenávidím. Zato je ale zvláštním způsobem chápu. Z vyprávění mistrů jsem zjistila, jaké dokáží napáchat škody. Vypalování hvozdů je u nich na denním pořádku. Kdybych nějakého střetla, určitě bych na něj nadosmrti nezapoměla.

Majetek

Oblečení:

Jaro a podzim- Tmavě zelená tunika s dlouhým rukávem, prošívaná tmavěhnědá  vesta, vyšší ale lehčí tmavěhnědé kožené boty, teplejší hnědavé kalhoty
Léto- Lněná světlezelená tunika s krátkým rukávem, tříčtvrteční tmavěhnědé lněné kalhoty, lehké kožené kotníčkové boty
Zima- Tmavě hnědý až černavý kožený plášť vystlaný jemnou kožešinou, delší kožešina přes ramena, tmavěhnědé kožené kalhoty též vystlané kožešinou, vyšší kozačky jak jinak než z tmavé kůže, jejich lem je jak jinak než s kožešinou

Zbraně:

Hůl zpevněná kouzlem - dar od elfa z města Kirtan
Mnou vyrobený luk, šest šípů a toulec
U sebe pro případ nouze nosím dýku z paroží

Ostatní:

Torna - dědictví od matky
Kožený náramek - dar od matky
Pár bylin
Mnou vyřezaná píšťala

Dům:

Příbytek z větví mezi rodnou vesnicí a hranicí hvozdu druidů

Kontakt:

Email: tendicek100@seznam.cz

Jiné rasy:

Sian - kočkodlačice