Elka

Jméno: Elka

Vzhled: Hedvábné světlé vlasy padající na oblé boky, oči šedé jako bouřka a rty bledé skoro jako její jemná kůže. Oblá ňadra, úzký pas, drobné dlaně, štíhlé prsty a půvab a křehkost laně. Dokonalost čerstvých sedmnácti let, nezasažená věkem a zatím výrazně neponičená strádáním.

Oblečení: Šaty z kvalitní látky, s perličkami a hedvábím vyšívaným živůtkem, ale s otřepeným spodním lemem a rukávy ustřiženými nad lokty. Sametový plášť podšitý norkem, už dost uválený a na několika místech prodřený, bosé nohy a ve vlasech květiny, na kotnících a zápěstích náramky z klokočí a jeřabin.

Historie: Dcerka nižšího šlechtice, pána na hrádku tak prostém, že by se dal spíš nazývat panským sídlem. Dívka, která se po celý život mohla věnovat jen zpěvu a tanci, činnostem, ke kterým jevila přirozený a podivuhodný talent. Děvče, které četlo snad až příliš románů a příběhů, zatímco byl její otec na cestách a ona vysedávala v zahradě a hleděla k moři na obzoru.

Je to snad psané v samém řádu a podstatě života, že mladým dívkám vyrůstajícím v takovém osamění a v zajetí příběhů snadno učarují komedianti, hladoví mladíci s ohnivýma očima a neuvěřitelnými příběhy. A stejně pravidelně tito mladíci propadají kráskám s jemnými dlaněmi a kůží bledou jako zimní ráno. A přesně tak se to stalo. On sebral její kapesníček, ona mu věnovala úsměv, on jí květiny natrhané na louce u potoka, ona jemu pramen vlasů...

Odjeli spolu uprostřed noci, na kradených koních a s hlavou plnou plánů. Prchali, dokud koně nepadali vyčerpáním, a pak pořád dál a dál. Přidali se ke kočovné společnosti, podobné, s jakou přijel na její hrádek. Ona tančila a hrála na loutnu, on polykal meče a vrhal noži. Bylo to léto, jaké je možné prožít jen v tom krátkém období dospívání. Bylo jim šestnáct let.

Pak přišla zima. Společnost se do jara rozdělila, každý šel dělat to, co musel, ten do doků, ta do prádelen... A oni zůstali sami. Co s láskou, když je hlad? A k čemu jsou pohádky, když mrznou nohy a z nosu teče? Polštář z jehličí zmizel pod sněhem a střecha oblohy se zatáhla mračny. Utratila většinu peněz, které vzala z domova, a jednoho rána se na proleželém slamníku v laciném hostinci vzbudila sama.

Plakala, i když méně, než čekala. Zima lásku zahubila stejně, jako svíčka spálí můru. Živila se, jak se dalo, počestně i jinak. A na jaře znovu nasedla na malované vozy a znovu vyrazila na cestu za obzorem, cestu do nikam. Život jí ještě nestihl zlomit. Není už holčička, která utekla z domu za láskou, ale není ani ženou, kterou by se snad někdy měla stát. Tančí, zpívá, pije a miluje, je léto a ona už zase nemyslí na mráz a hlad. Ještě jeden rok, ještě jedno léto, ještě trochu poznat svět. Ještě zbývá naděje na napsání vlastních příběhů, které nebudou vyprávět o sklizních brambor a rození dětí. Ještě zbývá čas snít.