Přesné sepsání Galbatorixova života

Autor: Brom Meÿström

       Už je tomu dávno, co se v dnes již zaniklé provincii Inzilbêth narodil mladý chlapec, kterého jeho rodiče pojmenovali nevšedním jménem Galbatorix. Zpočátku byl veselým a hodným chlapcem, měl talent na umění a rád trávil svůj čas v přírodě. Hodně toho věděl, byl chytrý a nepochybně také bystrý, jinak by se nikdy tak šikovným hochem nestal. Bůhví, jak tomu přesně bylo, co ho přimělo k zatvrzelosti srdce srovnatelné s kamenem a k zvrácenému šílenství – prameny z těch dob o něm příliš nehovoří, vydejme se tedy na strastiplnou cestu poznání, kde budeme využívat prameny, knihy, listy, a vůbec veškeré písemnosti, které v Alagaësii naleznete. Tam, kde nepomohou prameny, uvádím podle mě nejpravděpodobnější verzi toho, jak to mohlo být. Přečtěte si tento svitek a posuďte, nakolik je pravdivý, či ne. Přesto je psán s úmyslem nejšlechetnějším – aby prostému lidu byl objasněn život jeho krále.

       Galbatorix vyrůstal v domě rodičů, žil poklidný život dítěte až do svých deseti let, kdy musel odjet do daleké Ilirey, aby se zjistilo, zda se nestane novým Jezdcem. Cesta byla pro rodiče i jejich synka velmi náročná, povídá se, že do elfského města Ilirey přijeli vyčerpaní a zmožení. Jakmile však vstoupili do Ilirey, krásného a drahým kamením oplývajícího města, byl zaveden spolu se svými rodiči do tajemné komnaty, ve které na něho čekalo hned několik dračích vajec. Těžko říct, jaké pocity přitom prožíval, hovořil jsem o tomto tématu s několika Jezdci a ti mi vypověděli, že v tu chvíli si nic neuvědomujete, protože jste pohlceni krásou a neopakovatelností toho momentu, že vám na nic jiného nezbude čas.

Víme tedy, že Galbatorix byl v komnatě sám, a určitě se dotkl všech vajec najednou. Údajně vyšel z místnosti skleslý, patrně proto, že si ho žádný z draků nevybral. Elfové tam přítomní jim zřejmě doporučili, aby se šli porozhlédnout po městě, vím to od Jezdců, se kterými jsem měl tu čest mluvit. Drak ukrytý ve vejci totiž zaregistruje dotek svého budoucího partnera a začne se probouzet z hibernace a teprve po několika hodinách svou silou rozbije skořápku a poprvé se podívá na svět.

       Jakmile se Galbatorix vrátil do zámku, aby se ujistil o tom, zda se pro něj nevylíhl drak, čekalo ho příjemné překvapení. Elfští strážci s úsměvy na rtech opětovně vpustili mladého chlapce do místnosti, kde se na křišťálovém pultíku chvěl hnědý drak. Natěšený Galbatorix se dotkl dráčete a spojil s ním svůj život. Na ruce se mu vytvořil znak gedwëy ignasia, Jezdci, kteří s ním spolupracovali a pobývali, tvrdili, že zářivý ovál, který se v lidském jazyce nazývá zářivou dlaní, měl Galbatorix situován v dolní části levé dlaně.

       Jeho rodiče byli jistě nevýslovně šťastní, když se jejich syn stal Jezdcem. Galbatorixovo jméno bylo zaznamenáno na speciální svitek, který byl v samotném srdci zámku, v kruhové místnosti z leštěného křišťálu, kde pobýval tehdejší vůdce Jezdců Vrael. Stal se čtyřicátým prvním Jezdcem, další posilou Vraelova řádu. Tehdejší zápisy z Vraelových osobních záznamů říkají, že se Jezdcem stal chlapec „bystrý a nadaný, do kterého vkládám velké naděje…“ Tolik Vraelovy záznamy, pokračujme ve sledování Galbatorixova života dále. Je všeobecně známo, alespoň v kruzích Jezdců, že výuku Galbatorixe dostal na starost starý Jezdec, zkušený bělovlasý elf, člen rady starších Forsynth. Byl velmi moudrým a sečtělým Jezdcem, jehož drak údajně dosahoval velikosti většího kopce. Každopádně Galbatorix se dostal do rukou mocného Jezdce, který mu během deseti let předal všechno, co věděl. Jeho hnědá dračice Jarnunvösk, krásná a elegantní dračice se stala cílem mladých dračích samců, její krása velmi vábila i draky divoké. Nejen krásná, ale schopná, šikovná a moudrá, taková byla Jarnunvösk. Vkládaly se do ní velké naděje, stejně tak i do Galbatorixe, jejího mladého Jezdce.

       Ve svitku nazvaném Šur’tugalya neboli Jezdci se píše: „Jarnunvösk byla jako horská bystřina, nádherná, zdatná a plná života. Její šupiny se matně leskly ve slunečním svitu a oslňovaly každého, kdo kolem ní prošel. Nebyla jen krásná, ale také moudrá, vůbec nejlepší dračice mezi všemi mladými draky. Žádný dračí samec nezůstal v její přítomnosti klidný, mnozí se snažili s ní spářit, ale nepovedlo se jim to. Její Jezdec byl velmi šikovným a nadaným, přesto však objevili Starší jeho slabou vůli, kterou ohrožoval sebe i Jarnunvösk a která ji nakonec stála život…“

       Dost o Galbatorixovi a Jarnunvösk, přejděme k žalostné kapitole králova života, která začala zcela nevinně. Je známo, že po ukončení výcviku se velmi sblížil se dvěma Jezdci, Röthelem a Ïthyldurem. Rozhodli se udělat si výlet, aby oslavili ukončení studií. Kdoví, proč si vybrali nějaké severní oblasti, neprozkoumané a nehostinné, kdesi za údolím Palancar a vodopády Igualda, proč se vydali zrovna tam. O této výpravě máme k dispozici pouze mlhavé vzpomínky starého Jezdce, kterému se Röthel svěřil. Jmenoval se Irnstad a vypověděl toto: „Röthel chtěl slavit se svými přáteli zcela v soukromí, jen se mi svěřil s tím, že se bojí o svůj život, neboť navštívil jakousi věštkyni. Nevím, co to mělo znamenat, ale nedoporučil jsem mu účast na oné výpravě. Žel, neposlechl mne a nyní je z něho prach a popel kdesi v hloubi Dračích hor…“ Tolik od jeho přítele Irnstada. Jak již bylo naznačeno v úryvku, něco se na tom výletě nepovedlo…

       Tajemné vrcholky Dračích hor skýtaly mnohá nebezpečenství, z nichž největší bylo velké sídlo urgalů, kde jich přebývalo na tři stovky. Ačkoli v době, kdy se tito tři mladí Jezdci vypravili do této oblasti, byla dobrá polovina z nich kdesi na výpravě, stále jich tam zůstávalo hodně, okolo sta až stotřicet urgalů, včetně jejich šamana. Mladí Jezdci ve svém bujarém smíchu do sebe vlivem medoviny naráželi a bili se, alespoň takto to údajně vylíčil Galbatorix Starším. Jejich hluk přilákal urgaly, kteří s nimi svedli krvavou řež, při které byla očarovaným šípem smrtelně raněna hnědá krása a nedostižný cíl chtivých dračích samců, Jarnunvösk. Jediný, kdo tuto surovou bitku přežil, byl Galbatorix. Röthel i Ïthyldur byli zmasakrováni a jejich draci rovněž. Galbatorix se štěstím udolal zbytek urgalů a vyčerpaný se vláčil krajinou, kde hledal smrt a zkázu.

       Kéž by ji byl našel, ale bohužel pro současné generace ne. Na pokraji smrti se dobelhal kamsi poblíž Nardy. K jeho štěstí ho nalezl chudý farmář jménem Tethring a postaral se o něj. Uvědomil Jezdce a ti ho vyléčili. Elfský Jezdec Thuviel, který u toho byl přítomen, mi pověděl toto: „Byl zmožený a smutný, želel ztráty Jarnunvösk. My s ním soucítili a vyléčili ho. Ani jsme netušili, proč tam byl a co tam dělal, a on o tom zarytě mlčel. Chtěli jsme to z něj dostat násilím, ale nepochodili jsme, tak jsme ho poslali ke Starším. Tam však neuspěl se svou básničkou a byl vyhozen pryč, smetli ze stolu jeho opovážlivou žádost. Právě po této události zakořenilo v jeho srdci zlo a příbytek si v něm nalezla i zášť…“ Thuvielova slova jistě nevěstí nic dobrého. Elf však o této věci vypovídal při začátku války s Křivopřísežníky, ve které později zahynul, o pravdivosti jeho slov tedy nemůže být pochyb. Věrně zachycuje Galbatorixovo rozpoložení, které nebylo dvakrát růžové: z lehkomyslnosti ztratil draka a přivodil smrt dvěma Jezdcům a jejich drakům, třebaže neúmyslně. Nyní ho čekal obtížný úkol – vypovědět a obhájit své činy u Starších.

       Zasedání Starších bylo tajné a nikdo dodnes neví, co přesně se tam dělo. Ven se dostaly pouze informace o žádosti Galbatorixe ohledně nového draka, kterou však všichni členové rady zamítli, byl mezi nimi i Forsynth – Galbatorixův učitel. Toto rozhodnutí rady Starších bylo loučí, ze které vzešel zhoubný požár, záhuba všech Jezdců mimo Galbatorixe.

       Galbatorix se odhodlal k zoufalému, ale promyšlenému kroku. Uzmul z Ilirey černé dračí vejce a uprchl - stáhl se kamsi do zálohy, hovořím o oblasti Dračích hor, kde trénoval své schopnosti a zdokonaloval se v černé magii. Díky takovémuto pokroku očaroval vejce a donutil ho vylíhnout se. Černého draka pojmenoval jménem Šruikan a začal ho cvičit. Jezdec Irnstad mi o jeho úniku řekl toto: „Zášť po ztrátě draka byla pro Galbatorixe zároveň začátkem tažení proti Jezdcům. Ačkoli všichni tušili, kde se skrývá, nikdo se tam neodvážil vstoupit, Vrael to zakázal. Tím však byla promrhána jediná šance na odklizení Galbatorixe snadnou cestou bez další zbytečné krve. Jelikož pilně studoval jakýsi druh temné magie, bylo ještě několik let klidných. Avšak hurikán, který přešel po této klidné řece událostí, byl tak uchvacující, že mu neodolal nikdo…“ O čem Irnstad mluvil, o tom až za chvíli. Sami však vidíte, že Jezdci ztratili šanci na záhubu Galbatorixe sami…

       Význam Irnstadových slov bude o to zjevnější, uvedu – li, že na svou stranu získal slabomyslného hlupáka, který však byl mocným Jezdcem, bohužel však neměl žádné cíle a dal se snadno zotročit pro Galbatorixův zhoubný plán: Vyvraždit všechny Jezdce a nastolit krutovládu. A tak začala éra zrazování pravého smyslu Jezdectví, dohromady třináct Jezdců uvěřilo Galbatorixovým podlézavým a hřejivým slovům o spravedlnosti, slávě a moci. V jejich čele stál onen slabomyslný muž, kterého Galbatorix získal jako prvního, muž jménem Morzan.

       Ještě předtím, než Galbatorix získal dalších dvanáct zrádců, jen s Morzanem, kterého vyučil mistrovství v temné magii, vyšel ze stínů a pomocí lživé zprávy vylákal jednoho Jezdce, jmenoval se Kirpä, pryč z Ilirey, kde se shromáždilo několik Jezdců za účelem běžné kontroly měst. Galbatorix využil toho, že se na něj téměř zapomenulo a že mu Jezdci nepřikládali velkou důležitost, pozapomenuli také na to, že jeho drak zesílil a že není malým a neschopným, ačkoli má jen několik let. Ale zpět k tomu ohavnému činu. Údajně byl Kirpovi předložen naléhavý dopis, v němž jeho nejbližší přítel Arva žádal o pomoc. Kirpä nehleděl na to, že žádost byla podivná – měl sám přiletět někam za Teirm, a nikomu to neměl říkat. Přesto to jednomu Jezdci řekl a odletěl.

       Co se stalo v předhůří Dračích hor, je tak kruté a ohavné, že o tom píši jen proto, abych dodržel slib, že vypovím vše, co o tom zlosynovi vím. Kirpä uposlechl příkaz svého přítele a dostavil se na to místo, ale tam ho nečekal jeho přítel Arva, nýbrž Galbatorix a Morzan. Zaútočili ze zálohy a zabili Kirpovu dračici. Uťali jí hlavu a Kirpä jim byl vydán na milost a nemilost. Ti dva však nechtěli o ničem vyjednávat, jak Kirpä prve myslel, chtěli ho jen mučit. Spoutali ho a bodali do něho meči, ale tím ho nezabili a ani to neměli v úmyslu, spíše do něj dloubali jako do nějakého panáka. Kirpä se chtěl bránit, nicméně byl příliš slabý a na dva zvrhlé muže, kteří se ani nedají nazývat Jezdci, prostě nestačil. Jejich draci po něm chrlili oheň, který však zadržely kouzelné zábrany, a tak jen mučili jeho tělo žárem. Poté, co je přestalo bavit jeho mučení, usekali mu nohy a ruce, a nakonec i hlavu. Když mi Jezdec jménem Arva, jehož jméno použil Galbatorix k vylákání Kirpy, říkal, co nalezl v Dračích horách, nezadržel slzy v očích a rozervaně mi říkal tato slova: „Jeho tělo bylo zohaveno ve všech ohledech. Ti netvoři, co mu to udělali, byli dozajisté Galbatorix a Morzan, který se k němu přidal. Svými meči vyryli do Kirpova těla své iniciály a pak mu setnuli hlavu jako nějakému zločinci. Nic jim neudělal, a přesto byl takto zhanoben a mučen. Toto je počátek války, války, kterou Jezdci na Vraelově straně asi jen těžko vyhrají, pokud se ti dva zločinci budou chovat ke každému z nás jako k nebohému Kirpovi…“ Slova zničeného přítele a Jezdce Arvy mluví o tom, co bude následovat: Nejkrvavější válka od dob válek elfů s draky, válka, která zničí Jezdce, kteří ve své moci zpychli a zapomenuli na své povinnosti…

Abych pokračoval – Galbatorixův ohavný čin nijak nezabránil dalším Jezdcům, aby se k němu přidávali. Glaerun, Formora či Kialandí – to jsou jména vrahů a Křivopřísežníků. Nebyli by nijak mocní, kdyby je nevyučoval sám Galbatorix a nebyl v tom tak dobrý.

      Jezdci tušili, že se schyluje k velké bitvě, a tak se ti, kteří mohli, stáhli do Ilirey. Mnoho ostatních Jezdců se totiž vydalo žádat Vraela o radu až na Vroengard, a tak Ilirea, ve které přebývaly mnohé poklady, díky kterým Galbatorix mocně zesílil a získal lepší vyhlídky na závěrečnou bitvu, zůstala nechráněná. Ale nebudu předbíhat – Osamocená Ilirea, ve které byli toliko čtyři Jezdci, čekala útok. Starší, který mohl být v Ilireji, jménem Oromis, byl vylákan Kialandím a Formorou – v té době netušil, že jsou sympatizanty Galbatorixe - a věřil jim.  Kvůli tomu se nemohl účastnit příprav na bitvu. Navíc byl těžce zraněn a jeho draku byla při souboji useknuta jedna noha. Mezitím v Ilireji probíhaly přípravy na bitvu, mezi těmi Jezdci, co přiletěli, byl i lidský Jezdec, jménem Brom. Ten mi po bitvě řekl toto: „Byla to krutá řež, při které jsme ztratili Arvu a mnoho dalších, snad šest či sedm Jezdců. Já i má dračice Safira jsme byli zraněni a jen taktak jsme unikli smrtícímu úderu. Až příliš pozdě jsme si uvědomili, že Galbatorix není planou hrozbou a že je mocný. Uzmul všechny poklady, vyplenil město včetně jedné zvlášť cenné a důležité komnaty, kde se uchovávaly nejmocnější poklady Jezdců. Byli jsme na hlavu poraženi a jen třem Jezdcům se podařilo uprchnout. Nyní už zbývá jen několik dní, než nastane bitva největší – bitva o samotné srdce majestátu Jezdectví – Vroengard.“  V době, kdy mi toto Brom říkal, měl na rukou krev a z jeho meče odkapávaly dokonce potůčky krve, přesto však v bitvě o Ilireu zahynul jen jeden Křivopřísežník. Odletěl na Vroengard, aby ho mohl bránit, neboť všichni věděli, že právě tam se rozhodne, jak to s Alagaësií bude dál…

     Jak řekl Brom, bitva byla pro Vraelovy Jezdce trpkou a smutnou porážkou. Tisíce mrtvých elfů, kteří bránili Ilireu a šest mrtvých Jezdců proti jednomu Křivopřísežníkovi. Ilirea byla vypálena a zničena, ta krása, kterou oplývala, byla pryč a nyní je z ní prokletý Urû’baen, ale o tom až později. Středem zájmu Galbatorixe se totiž stává Dorú Areaba, město na ostrově Jezdců Vroengardu. Přesunuli se tam všichni Křivopřísežníci, Jezdci na straně Vraela a dokonce i divocí draci, kteří se rozhodli bránit Jezdce, protože bez nich jim bude hrozit vymření tak jako tak. Do jejich vedení se postavil Belgabad, obrovský drak, tak nepopsatelně veliký, že je až s podivem, že skonal. Bromova slova se vyplnila – zanedlouho po prohrané bitvě na pláních Ilirey, kde skonal i poslední elfský král Evandar, se rozhořela další ničivá bitva – bitva o Dorú Areabu.

     Je velkým tajemstvím, jak se mohlo povést Galbatorixovi zabít všechny Jezdce kromě Vraela a Broma a pobít divoké draky, žel, bylo tomu tak - i zde byli Jezdci drtivě poraženi. Elf Thuviel, kterému při bitvě o Ilireu umřela jeho milovaná dračice, proměnil své tělo v ničivou zbraň a rozmetal všechno, co stálo vedle něho. Bohužel zabil několik Jezdců a jejich draků, mnoho draků divokých, ale jen dva Křivopřísežníky. Oslabení touto explozí byli ochromení a neorganizovaní Jezdci snadným terčem pro kruté a nemilosrdné Křivopřísežníky. Malá říčka, která tekla Dorú Areabou, se proměnila v rudý potok, který byl naplněn krví draků a Jezdců. Zemřeli téměř všichni. Divocí draci byli vyvražděni. Zbylo devět Křivopřísežných, šest jejich draků a Galbatorix se Šruikanem. Krvavou bitvu mohl ukončit Vrael, který jako jediný dokázal přemoci Galbatorixe, ale zaváhal a nezasadil mu poslední úder. Krutý zloduch mu však tuto laskavost neoplatil a ošklivě ho sekl do boku. Zlomený Vrael uprchl kamsi do Alagaësie, bez draka, kterého zabil Galbatorix.

     Z Dorú Areaby se dostal také Brom, který však přišel o svou dračici Safiru. Unikl a činil se dále, ale to zde popisovat nebudu. Podotknu jen, že to bude Brom, kdo učiní konec všem Křivopřísežným.

     Aby Galbatorix úplně ukončil dobu Jezdců a nastolit svou vládu, musel se zbavit Vraela. Vytušil, kde by se starý a raněný elf mohl skrývat a dostihl ho. Bylo to na hoře Utgard. Sám nevím, jak to tam probíhalo, ale Brom, se kterým jsem se o pár let později shledal, mi řekl toto: „Vůdce Jezdců zemřel podlým krokem Galbatorixe. Udeřil ho na choulostivá místa a sťal mu hlavu, měl dokonce tolik drzosti, že mu uzmul meč.“ V době, kdy jsem ho potkal, byl jediným známým Jezdcem, který zůstal na straně dobra. Nutno říct, že Brom napáchal více škody, než všichni Jezdci dohromady – postaral se o smrt sedmi Křivopřísežných a v těžkém souboji po mnoha letech udolal i Morzana. Uvádím to zde jen proto, abych zde jmenoval hlavní problém Galbatorixe – a tím byl Brom. Škodil, kudy chodil, založil odboj a vyvraždil jeho posluhovače. Bohužel, nevím, zda ještě tento statečný a bojovný Jezdec v plném smyslu toho slova žije dále.

     Ale zpět ke Galbatorixovi. Jakmile zavraždil Vraela, vypravil se do Ilirey, kde zůstal král z Království Broddring – z království lidí. Ten dal Ilireu opravit, ale ani tak nemohla opravená Ilirea sahat ani po kotníky té dřívější Iliree. Galbatorix do města vtrhl se Šruikanem a strhl korunu z hlavy krále Angrenosta, a hned nato ho sprovodil ze světa. Město se stalo temným a špinavým, dávno se mu neříká Ilirea, ale Urû’baen. A v tomto městě si nový král upevnil si moc a od té doby nám vládne…

     Ty, kdo čteš tyto spisky, věz, že jsou jediným důkazem toho, co Galbatorix  učinil. Jsou stvrzeny několika svědectvími Jezdců a jsou věrohodnými, protože jsem byl u všech zde popsaných událostí. Bojím se, že přijdu o život, proto se nyní skrývám. Věz však, že král není neporazitelný a tvým jediným úkolem je zničit ho. Dokud nebude mrtvý, nespočineš. Vím, že to bude těžký boj, ale stojím při tobě a věřím, že to zvládneš – Jsi přece Jezdec!