Bran

Jméno: Bran ze vznešeného rodu Aldëon (po matce), který se často
představuje jako Havran. Také mu ovšem říkali i Vlčí chlapec. V rodné zemi mu
říkají Bran Luk Naur, což se dá přeložit jako Bran syn vlkodlaka.

Přezdívka: Jelikož se naučil, že se nedá nikomu věřit a použití jeho
skutečného jména by ho mohlo dostat do problémů, tak se začal představovat jako
Samael Tichošlápek.

Rasa: Jeho původ je dost složitý. Matka byla napůl zvíře a člověk (naur), ale
otec je čistokrevný elf. Mnozí ho považují za elfa, jiní za člověka, ale on je
něco mezi tím.

Pohlaví: Mladý muž.

Datum narození: Když kvetly sněženky.

Věk: Věkem si není vůbec jistý, neboť byl nucen rychle dospět a po
jednom kouzle se jeho tělo rapidně změnilo.

Povolání: Býval zlodějem, zabijákem a nyní je žoldnéřem. Avšak ve své rodné
zemi je něco jiného.

Náboženství: Bran uctívá bohy svého otce. Jeho patronem je bůh Bran, po němž
dostal jméno.

Názory: Nemá názor na rasy, ale spíše na osobnosti. U všech ras se najdou chyby
i klady. On si je toho vědom, neboť žil mezi lidmi i elfy. Nezná žádné
trpaslíky, tudíž k nim ani názor mít nemůže.

Jazyky: Velmi dobře ovládá jazyk Východních kmenů, který byl pro něj v
poslední době nejdominantnější. Také se zvládne domluvit lidským jazykem, ale
je u něj velice patrný přízvuk a občas mu kvůli hlubokému hlasu není rozumět.
Pokud jde o Starověký jazyk, tak několika slovům rozumí, ale nedokáže se s ním
domluvit nebo třeba jen pozdravit.

Motto: Život má účel, ale každý si ten svůj musí najít sám.

Podoba:

Býval to malý chlapec, jehož pleť nesla nádech skořicově hnědé barvy. Vlasy měl dlouhé až skoro dívčí a jejich tmavá barva se na slunci zdála až měděná. Dlouho byla i jeho postava dosti holčičí a celé tělo měl šlachovité a vychrtlé. Jeho tvář měla hodně ostré a vyhublé rysy. Jako dítě se až moc podobal elfům a to pro něj byla velká potíž.

Pokud jste ho potkali, ještě před jeho deseti lety, tak byste na jeho těle viděly modřiny. Také míval zlomené kosti, například na rukou, prstech nebo i žebra. V té době ho oblékali do obnošených kalhot a tunik, které už nikdo jiný nosit nechtěl. Po desátém roce života měl jen několik odřenin, mozolů nebo šrámů na rukou od luku.

Jak se jeho život měnil a on rostl, tak se změnila i jeho podoba. Zelené oči má nyní podivně světlé a připomínají oči vlka. Pokud se do nich podíváte, tak uvidíte zlatavé tenké potůčky, které si razí cestu skrze zelené tůně. Když na ně však dopadne světlo z určitého úhlu, tak ho odráží a budí dojem, že svítí. Kromě světla odrazují i jeho vnitřní pocity. Většinou je v nich nepochopení a něco, co by se dalo nazvat smutkem a bolestí. Přesto jeho oči nejsou smutné, ale jakýmsi způsobem děsivé.

Jeho rysy v obličeji se trochu zaoblily. Celkový obličej je spíše obdélníkový, ale to dělají jeho tmavé vlasy. Pleť má mírně opálenou a skoro dokonalou, neboť se na některých místech objevily pihy. Na jeho tváři, bradě a krku se nachází krátké strniště, za což může jeho lidská část. Pak tu je jeho obočí, které je husté a tvarované tak, že budí dojem, že se jeho majitel mračí.

Ze středně dlouhých tmavě hnědých vlasů mu občas vykoukne špička krátkého elfského ucha. Na pravém má dokonce kovovou náušnici, kterou získal za první vyhraný zápas. Šperk vypadá jako ohnutý šíp s velmi silným hrotem.

Dříve bývalo jeho tělo dosti hubené a šlachovité, ale nyní je více pokryto svaly a nabral i dost na velikosti. Jako dítě byl docela malý a tím budil dojem, že je mladší, než ve skutečnosti byl. Jenže nyní měří 5,9 stop, což ho činí průměrně vysokým mužem. Přesto, že je vysoký a svalnatý, tak neztratil svou rychlost a obratnost.

Kdekdo by čekal, že bude vypadat se svaly velmi dobře, což také vypadá, ale celkový dojem kazí jizvy. Má jich mnoho a to hlavně od bičů, kterými byl trestán za neposlušnost a neúspěchy při tréninku. Jenže ty největší jizvy má z rituálu, který ho uvedl do dospělosti. Na zádech mu tehdy odřízly dva pruhy kůže a po nich zůstaly skoro čtyři palce široké jizvy. Kromě těchto zranění se mu na těle nachází tetování štíra. Pokud byste ho hledali, tak byste ho našli na jeho rameni, jako by lezl ze zad na hruď.

Pak tu je jeho pravá ruka, která na sobě má jakousi rukavici. Na kloubech má kulaté plíšky, které vedou až do kloubů. Na hřbetu se nachází obdélník, na němž drží drátky, které vedou k zápěstí, kde se nachází další kovový obdélník. Z něj vedou do ruky, kde se napojují na nervy. Tyto drátky spojují i jednotlivé plíšky a každý končí na konci jednoho prstu, kde se dostává pod kůži. Tyto drátky nahrazují nervy, o něž přišel při nehodě. Bran o této náhradní ruce ví jen to, že jde o propojení mechaniky a magie. Tato ruka je tudíž občas v nevýhodě když musí šplhat.

Pokud jde o jeho oblékání, tak ho uvidí jen v černé. V létě nosí černou tuniku přes níž má vestu a pak i kabát. Na krku nosí černý dlouhý šátek. V zimě nosí ještě kožešiny, které jsou převážně tmavé. Také nosí vysoké šněrovací boty, které mu sahají až pod kolena. Celý rok nosí rukavici na pravé ruce, ale v létě nosí rukavici bez prstů. V zimě nosí černé rukavice, které mají uvnitř tenký kožíšek podobný srsti veverky.

Povaha:

Maska

Každý má masku a ani Bran není výjimkou. Ta jeho je velice klidná. Jen tak se nerozčílí, nebo to aspoň nedává najevo. Je těžké poznat, co si myslí, pokud si nesednete dost blízko, abyste mu mohli pohlédnout do očí. Právě ty ho občas prozradí.

Jeho maska by se dala popsat jako tvář vojáka nebo někoho, kdo přišel o všechny pocity. Právě proto se jí naučil používat, neboť ho naučili neukazovat pocity. Tuto masku velice dobře drží při boji a nezmizí ani, když někoho zabije. Pokud promluví, tak mluví vážně a snad nikdy si nedělá legraci.

Bran je převážně vážný a o spoustě věcí si myslí, že jsou zbytečné nebo hloupé. Občas se může zdát arogantní a někdy i dost bezcitný. Velmi často se ukáže být hodně upřímný, což některé lidi může hodně rozčílit.

Tvář

Pod touto maskou se skrývá podivný motanec nejrůznějších pocitů, které mu nedávají smysl. Postrádá i spoustu věcí. Například nechápe sarkasmus a ironii. Hodně věcí bere doslova, ale není hloupý. Pokud se mu řekne něco sarkastického či ironického, tak to nechává plavat, hlavně pokud to nedává smysl.

Kromě této nechápavosti je však hodně chytrý a vždy přehodnocuje svá rozhodnutí, ještě než je uskuteční. Přesto ho toto rozmýšlení občas zdržuje a než dojde k pořádnému závěru, tak je šance promrhána. V tu chvíli jedná pouze na základě jeho zvířecího instinktu, což není dobré pro lidi v jeho blízkosti.

Tento instinkt měl již dříve, ale až když jeho tělo dospělo, tak se stal méně kontrolovatelný. V dětství se projevoval jen jako pocit, že se něco blíží, nebo že ho někdo pozoruje. Také mu pomáhal při lukostřelbě a právě díky němu byl tak dobrý lukostřelec. Nyní je jeho instinkt zaměřený na boj a naprostou blokaci pocitů, takže se dá považovat za zvířecí. Nikdo neví, kde se v něm tento instinkt bere a proč ho při boji naprosto ovládne.

Lebka

Někde hluboko pod všemi vrstvami se nachází malý kluk, který se krčí a schovává před světlem. Zde se skrývá, aby ho nic nezasáhlo. Spolu s ním jsou zde i šťastné a bezstarostné vzpomínky, kterých moc není. Také se tu schovává jeho nevinnost a věčný dětský smích. Jenže tato část jeho osobnosti je pro všechny skryta a on se jí bojí.

Má strach, že kdyby se k ní dostal, tak by se jeho dětské já zhrozilo toho, čím se stal a tím by zničil i to malé světýlko, které v něm zbylo. Právě proto ho nikdy nikomu neukazuje a skrývá ho i před všemi. Ale nikomu o tomto svém strachu neříká.

Historie:

Narození

                        Jenny těžce oddechovala a snažila se ovládnout svou proměnu. Svojí pravou rukou drtila ruku svého manžela. Ten převládal nutkání zkřivit tvář bolestí. I když jeho žena byla z části člověk a z části Šrrgn, tak měla ohromnou sílu a to musel ocenit i on jako elf.

                        Pak jeho žena ještě jednou zakřičela, zmáčkla silně jeho ruku a k jejímu křiku se přidal pláč dítěte. Porodní bába hned na to v náruči držela svíjející se uzlíček, který křičel, jako by mu někdo hodně ubližoval. Jenny pustila ruku svého muže a natahovala se ke svému dítěti. Její oči měli zlatavou barvu, jenž získaly již během porodu.

                        Tehdy Jenny i Simon mohli poprvé vidět své dítě. Byl to chlapec. Simon navrhl jméno Bran, neboť tak se jmenoval Bůh, jenž je patronem celého kmene, a Jenny souhlasila. Tak se tedy narodil Bran.

Útlé dětství

                        Jenny a Simon se o svého jediného syna starali velmi dobře. Brzy se ukázalo, že Bran se učí rychleji než ostatní děti. Začal chodit už v pěti měsících a v půl roce i trochu mluvit. Jak roky šli, tak Bran rostl a začal se ptát na různé věci.

            Jelikož jeho otec žil v jiné zemi, kde byl i jiný jazyk, tak mluvil převážně tímto jazykem. Jeho matka ho však učila i její rodný jazyk. Také mu ukázala svou proměnu a nosila ho na svém vlčím hřbetu. Jeho otec se rozhodl, jeho rychlé učení využít a začal ho učit psát a číst. Trvalo to velmi dlouho, ale Bran se naučil číst a psát. Jenže jen v jazyce svého otce.

            Jenny se brzy rozhodla učit Brana i svůj rodný jazyk. Jenže ten byl pro něj ze začátku velmi komplikovaný. Také mu řekla jedno kouzelné slovo, které ho zahřeje. Tím slovem bylo Brisingr. To se Branovi líbilo, ale netušil, co znamená.

            Jenže Branovo dětství nebylo plné lásky. Jelikož měl jeho otec v kmeni silné postavení a byl zvyklí na výchovu svého lidu, tak byl na svého syna dosti tvrdý. Už v útlém věku ho učil střílet a při každém neúspěchu ho šípem řízl do ruky. Tyto rány mu vždy kouzlem vyléčil, neboť věděl o nechuti Jenny k výchově dětí ve Východních kmenech.

            Jednoho dne přijel Simonův bratr Malwen. Ten snad jako jediný z rodiny nebyl nadšený z toho, že má jeho bratr syna. Spíše to vypadalo, jako by ho tím urazil. Bran měl ze strýčka strach, ale jeho matka s ním vždy byla. Ta se Malwena nebála a dokonce ho i vyháněla z jejich domu, ale Bran netušil proč. Týden po této návštěvě se stala velká tragédie.

První ztráta

            Bran si tehdy hrál s ostatními dětmi a těšil se, až ho matka zavolá k obědu, na který se hodně těšil. Jenže do vesnice najednou vtrhl mladík, který kousek za hranicemi osady hlídal. Křičel, že se blíží nepřátelé. Jenny se v tu chvíli objevila za Branem a odnesla ho domů. Simon se doma již chystal na boj. Tehdy se rozloučil s Jenny a Branem a šel bránit svou osadu a kmen.

            Jenny s Branem se schovali v domě, aby se jim venku nic nestalo. Jenže nepřátelé se dostaly do města a začali podpalovat domy. Jenny se tedy proměnila a svého syna vzala na záda. Také vzala i pár důležitých věcí, a pak i s Branem utekli z domu, který začal hořet. Plameny se po nich natahovali a kouř mu lezl do nosu a úst. Nutilo ho to ke kašli. Celé město bylo v plamenech, jim se ovšem podařilo uniknout.

Cesta jim trvala velmi dlouho a Bran většinu té cesty prospal. Když se probudil tak běželi pouští a slunce ho pálilo do zad. Když se zastavili na noc, aby se aspoň trochu prospali, mu matka řekla, že otec již nežije. To Brana vyděsilo a překvapilo, pak i s matkou plakali, dokud neusnuli. Druhého dne se Bran probudil a matka ho nesla na zádech skrz vesnici. Všude byla tma, ale ona mířila k jedinému domu, kde se z oken linulo světlo.

            V tom domě žil Jennin kamarád, Torion, z dětství. Měl se o Brana postarat, než si najde práci a domov. Muž se sice chvíli zdráhal, protože viděl Branovi elfské uši, ale nakonec souhlasil. Jenže jeho žena byla silně proti tomu, aby u nich Bran zůstal.

Otroctví

                        Bran se u té rodiny z počátku měl dobře, ale pak se Karen, Torionova žena, rozhodla malého hosta vyhnat. Nechtěla, aby si toho všiml její muž, a tak mu dávala různé úkoly. Nejdřív začala s jednoduššími, protože si myslela, že když je z části elf, tak nebude chtít pracovat. Jenže to se spletla. Bran jí rád pomáhal v domácnosti, ale brzy Karen přitvrdila. Nutila ho do práce, která byla na jeho věk příliš těžká.

                        Ani mezi dětmi to neměl jednoduché. Všechny se mu vyhýbaly nebo smály jeho podivným uším. Jednou to Bran nesnesl a popral se s jedním klukem z vesnice. Bran byl silnější než ostatní děti, a tak ho pořádně zřídil. Když pak přišel domů, tak ho Karen zbila a před Torionem tvrdila, že upadl.

                        Další den na něj naložila Karen ještě víc práce než obvykle. Jenže když se vrátil Torion, tak jeho práce neskončila. Karen svému muži řekla, že jí Bran s ničím nepomáhá a jen se toulá venku, a tak na něj i Torion naložil nějakou tu práci.

Útěk

            Takto pracoval, nebo spíše otročil, Bran u rodiny pár let. Jenže v devíti letech toho měl dost. Nejdříve přestal mluvit lidskou řečí a vrátil se ke svému rodnému jazyku. Karen ho začala bít ještě víc. Což ho spíše posílilo v jeho malé vzpouře proti ní

            Jednoho rána se probudil ještě před rozedněním. Vzal si nějaké jídlo, měch na vodu, pár kusů kůže, oblečení, kresbu otce a plátěnou tašku, do které vše narval. Než se rodina probudila, tak už byl dávno z domu a utíkal z vesnice.

            Nebylo pro něj těžké se s tím vším rozloučit, protože neměl ani s čím. Brzy narazil na opuštěnou chalupu, která byla v horách. U chalupy byla ohrada a v ní středně velký chlupatý poník, který stavbou svého těla připomínal soudek. Bran se to zvíře rozhodl ukrást, neboť věděl, že se mu bude hodit.

            Chtěl se totiž dostat za matkou. Jenže to nevěděl, že je již několik týdnů po smrti. Bran utekl, až k okraji lesů Du Weldenvarden. Tehdy mu bylo čerstvých deset let. Když se dostal do lesů, ta našel některé jeho části zničené ohněm, ale hlavně válkou, která proběhla a o níž ani nevěděl.

Drtivé zjištění

            Bran v lesích potkal dva elfy. Hádali se v jazyce, kterému nerozuměl, ale bavilo ho sledovat, jak divoce artikulují. Když ho ta hádka přestala bavit, tak se vydal dál do lesů. Po několika dnech narazil na polovičního elfa Daergha. Ten když zjistil, kdo je jeho matka, tak mu sdělil, že Jenny zemřela.

            Pro desetiletého chlapce to byla rána, neboť přišel o posledního příbuzného. Bran dlouho po matce truchlil a Daergh mu nabídl její vzpomínky, co mu přenechala. Jenže on to odmítl. Nechtěl mít v sobě vzpomínky své mrtvé matky, které by ho jen tížili a možná by mu dokonce i ublížili.

            Bran se tedy vydal dál do lesů. Chtěl se někam schovat, kde by mohl v tichu a klidu truchlit. Narazil však na dvě elfky, které mu koupily pivo. Byl to jeho první alkohol a pro něho i poslední. Druhý den mu totiž bylo hodně špatně. Tehdy potkal jakousi dívku se zajímavým jménem, ale nedokázal si ho zapamatovat.

Ireth a další dobrodružství v lese

            Po nějakém čase narazil na Ireth, které napomohla k tomu, že jeho matka zemřela. Neměl jí rád, ale byla to jeho teta, i když nevlastní. Trochu ho rozesmutnilo, že to právě ona jeho matku zabila. Chtěl jí pomoci, ale ona to odmítla, a tak radši odešel.

            V Du Werdenvarden potkal ještě několik elfů či lidí, ale nejzajímavější byla jezdkyně s dráčetem. Obě byli utrápené a on nevěděl proč, ale po chvíli je opustil, aby na něj ta mizerná nálada nepřelezla. Bran začal hledat Daergha, kterého nalezl v lese nedaleko jeskyně, kde žili dva draci. Jeden drak se jmenoval Raznë a nejdříve nechtěl, aby s nimi Bran žil. Pak tam byla Ilian Raznnëho družka. Oba draci byli hodní a měli Daergha i Brana moc rádi. Nakonec to byl Daergh, který ho přemluvil a Bran chvíli žil s nimi v jeskyni.

            Poté se seznámil s kočkodlakem, který mu dal luk a Bran byl za něj rád a slíbil si, že mu taky jednou něco dá- až ho ovšem potká. Po kočkodlakovi se seznámil s dívkou, která byla asi stejně stará jako on a ta mu dala přívěšek na ukládání energie a on jí pošeptal slova, která pak pošeptala Cukovi do ucha a on jí nechal, ať si na něj sedne a sveze se. Dívka z toho byla nadšená, ale musela zase odejít. Uměla se měnit v sovu což se Branovi líbilo a připomínalo mu to matku.

Kouzelník

            Když se vracel do jeskyně, tak narazil na elfa, který si s ním začal povídat a Bran ho nevědomky rozzlobil v průběhu rozhovoru. Ovšem elf se brzy uklidnil a začal si s ním normálně povídat. Najednou mu však nabídl, že bude jeho Erbithil a Bran to přijal. Naučil ho jednoduché kouzlo se zapálením ohně, které mu moc nešlo, ale díky pomoci elfa mu to začalo jít i když občas oheň neovládne.

            Elf se jmenoval Lovtvord a řekl mu, že zakládá skupinu kouzelníků proti králi a zeptal se Brana jestli by se nechtěl přidat. Bran to chvíli zvažoval a pak si vzpomněl na matku, tetu a Daergha. Vybavil si, jak mu vyprávěl o válce v lesích a jak lesy hořely a živočichové, elfové i lidé umírali. A tak souhlasil, že se k němu přidá, i když ho bude třeba jen doprovázet a trochu se učit kouzlení a někdy i střílení z luku, který dostal. Odešel s elfem do Cerisu, kde dostal od elfa nějaké peníze ať si něco koupí a on si koupil plášť, který mu vždy bude, a k němu byla i spona v podobě lístku.

Ztracenec a nalezenec

            Bran pak už elfa nikdy nepotkal. Dokonce se snažil najít Daergha, Raznëho nebo Ilian, ale nikoho nenašel. Dokonce hledal i Ireth, avšak i ta zmizela. Proto se vydal do království. Dlouho jím cestoval a potkával zajímavé i nezajímavé lidi, ale ty co hledal, nenašel.

            Byl ztracen v zemi, kde ty co znal, zmizeli. Cítil se sám a bloudil Alagesií a čas od času střílel z luku. Dostal se až k obrovitánským horám. Tam nalezl zraněného havrana. Měl zlomené křídlo. Bran havrana vzal a zraněné křídlo ošetřil. Havrana pak pořád vozil sebou a povídal si s ním.

            Když se ptáku křídlo zahojilo, tak s Branem zůstal. Dokonce začal vykřikovat jedno slovo: Hektor. Bran mu tak začal říkat. Hektor se nechával od Brana hladit a krmit. Havran chlapce za oplátku varoval před čímkoliv, co se k nim blížilo. Bran netušil, kde se to naučil, ale shledal to vysoce užitečným.

Dirk

            Jednou v lidském království potkal někoho, jako je on sám jmenoval se Dirk. Byl to poloviční elf, který se živil jako nájemný vrah. Netrvalo dlouho a Dirk vzal Brana do učení. Sice Bran netušil, co ho přesvědčilo, zda potyčka, co předcházela nebo jen fakt, že je jako on.

            Cestoval s Dirkem velice dlouho a ten ho učil všemu, co uměl. No spíše ho učil to, co v oněch podmínkách mohl. Dokonce ho vzal i na jednu akci, kterou Bran zvládl velice dobře. Jenže už tehdy si Bran začínal uvědomovat, že mu něco chybí. Přesto zůstával s Dirkem a byl nadšený z každého tréninku, který prováděly.

            Přesto i Dirk jednou zmizel. Rozloučil se s Branem a ten ho už víckrát neviděl. Nějaký čas se toulal kolem Dras-Leony a Teirmu. No a někde v té oblasti narazil na dívku. Cestovala sama, a když jí Bran viděl, tak si všiml, že je zraněná. Ta holka neměla totiž boty. Bran jí chtěl pomoci, ale odmítla to.

Návrat

            Po tomto setkání se vydal tam, kde věděl, že ho přijmou a budou ho mít rádi. Domů, ke kmeni. Cesta mu trvala docela dlouho. Dokonce i s Cukem zabrala několik měsíců. Když byl už jen kousek od cíle, tak Cuk nevydržel a pošel. Bran z toho byl smutný, a tak zbytek došel po svých.

            Netrvalo dlouho a dostal se k místu, kde dříve stála osada. Nyní tu bylo jen pár domů a rozpadlé zdi. Bran se procházel mezi troskami a vzpomínal na časy jeho dětství. Jenže z tohoto vzpomínání ho vyrušil dusot koní.

            Než se nadál, tak ležel na koňském sedle a u hlavy zpocené koňské břicho. Netušil, jak dlouho jeli, ale z koně se dostal až k večeru. Shodili ho mezi provizorními domky v docela velké osadě, která se podobala té, co si pamatoval z dětství. Před Branem stál vysoký elf s tmavými dlouhými vlasy a přísným výrazem ve tváři.

            Dlouho se na Brana díval, ale pak k němu natáhl ruku a pomohl mu vstát. Když vstal, tak si Brana znovu prohlédl a začal se ho ptát, co dělal v místě smutku. Když mu odpověděl, že tam žila jeho matka i otec.             Elf se ho ještě několik hodin vyptával a přitom si jeho pravdo mluvnost kontroloval v jeho mysli. Nakonec měl otázek dost a začal se Branovi prohrabávat v mysli. Chlapce to strašlivě bolelo, a i když to dával najevo křikem, tak mu nikdo nepomohl. Spíše ho ignorovali.

Trénink

            Bran se probral až další den. Tehdy zjistil, že ten elf, co mu tak ublížil, je jeho otec, Simon. Ten ho čekal venku před domem a odvedl ho na místo, kde probíhali tréninky. Podal mu luk a začal ho trénovat s lukem.

            Hned při první chybě ho bodl šípem do ruky. Přitom ho učil mluvit jeho rodným jazykem. Bran ho sice ovládal, ale ne tak dobře jak si myslel. Po několika hodinách Simona vystřídal jiný elf, který vypadal skoro stejně jako Simon. Byl to Malwen a ten Brana učil číst runy i kruhový typ psaní. K tomu mu říkal o náboženství a rituálech. Při každé chybě, co udělal, ho spálil pomocí kouzla.

            Další den byl jeho trénink intenzivnějí a mnohem bolestivější. Jeho učitelé ho nutili k vyšším výkonům a každou chybu trestali. Takto probíhal každý jeho den. Několikrát ho i zbičovali až do krve, ale i přes to musel dál pokračovat v tréninku. Učil se jazyk, psal, četl a hlavně se musel naučit být jako správný budoucí náčelník.

            Jednou za měsíc na něm Malwen spolu se zbytkem kmene provedl nějaký rituál, který mu měl pomoci se zalíbit bohům. Bran dlouho nevěřil v existenci těchto bohů, ale jeden z mnoha rituálů ho v tom přesvědčil. Z ohně totiž vyšlehli černé plameny a vytvořily podobu havrana. Ten vyletěl do nebe a zmizel mezi hvězdami.

            Brzy mu začalo docházet, že neví jak dlouho už je mezi Východními kmeny. Otec mu vždy řekl, že jen chvíli. Simon Brana začal brát do dalekých lesů, které byly ve stepní krajině vzácné. Tam ho trénoval šplh a rychlí pohyb mezi stromy. Při prvních neúspěších ho Simon praštil klackem do nohy a nutil ho zase udělat to samé, ale správně.

Kamarádi

            I přes tento trénink, který ho vyčerpával více psychicky než fyzicky, si našel kamaráda. Šlo o chlapce, který byl asi v jeho věku a jmenoval se Tygaron. Tygaron byl hodně malý a šlo o čistokrevného člověka. Měl světlé vlasy a oči modré jako nebe za jasného nebe. Tagaron s Branem si velice dobře rozuměli a jezdili spolu na lov i s ostatními muži. Oba patřili k průměrným lovcům.

            Jednou vyrazili na lov Kumblushů, což jsou velcí tvorové s hlavou králíka, ale tělem, co připomíná koně nebo krávu. Chtěli totiž vyzkoušet biče, které vyrobil Tygaron. Oba byli z lovu nadšení, ale Bran měl pořád pocit, že je někdo sleduje. Hektor, který byl s ním se zdál být také dosti nervózní a moc si k Branovi nesedal.

            Když se chystali ulovit jednoho Kumblushe, tak zjistil proč. Z vysoké suché trávy vyběhl ohromný pes, který svou velikostí připomínal koně. Zaútočil na Kumblushe a rychle ho skolil. Jenže Tygaron sesedl z koně a rozhodl se toho psa zabít, aby dokázal, že i přes svou velikost dokáže ulovit sám takhle velké zvíře.

            Bran se mu v tom pokusil zabránit, ale najednou se vedle něj objevil Simon na svém černém koni a zabránil mu do toho zasahovat. Když se Bran podíval před sebe, tak viděl jak mezi Tygaronem a Aathem probíhá boj. Netrvalo dlouho a Tygaron dostal od psa smrtelnou ránu. Jenže chlapec se jen tak nevzdal a bodl psa do hrudi. Ten den zemřeli oba dva.

            Simon po konci toho souboje sebral Tagyrona ze země a odvezl ho do osady. Bran tam ještě zůstal a sledoval Aatha. Po chvíli se z vysoké trávy vykolebala černá kulička a kňučela směrem k mrtvému psovi. Bran sledoval, jak se dostala k mrtvole a schoulila se u jejích nohou. Branovi bylo toho tvorečka líto, a tak seskočil z koně a klekl si ke tvorečkovi.

            Šlo o malého, asi jen pár týdnů starého Aatha. Bran k němu natáhl ruku a nechal psa, aby si ho očichal. Štěně se nejprve zdráhalo, ale pak k němu přišlo a očichalo si ho. Bran ho vzal a spolu s ním se vyhoupl na koně. Se štěnětem v náručí odjel do osady.

V osadě se celý kmen sešel kolem těla Tagyrona a truchlili nad ztrátou mladého života. Každý dal k tělu něco na             památku a na obličej položili Aathskou lebku. Když Simon uviděl Brana, jak nese malé štěně, tak se zamračil. Nic však neříkal a mlčel. Bran položil na Tagyranovu hruď zlatou minci z Alagaesie. Byla poslední, co měl.

Boj a muž

            Několik měsíců po Tagyronově smrti na jejich osadu zaútočil nepřátelský kmen. Bran nikdy v boji nebyl, takže to pro něj byla nová zkušenost. Právě v tom boji se u něj projevila jistá necitelnost. Bojoval s nepřítelem a ani se moc nepozastavil nad tím, kolika lidem ublížil. Když však zabil prvního člověka, tak se probudil a trochu ho to vyděsilo.

            Po boji dlouho zůstal stranou, dokud si pro něj nepřišel Simon. Ten mu prozradil rituál, který dělají, když zabijí nepřítele, tak si z něj kousek vezmou. Bran s tím souhlasil, i když nerad. O několik hodin později měl v rukou kost z jednoho prstu. Tu vyřezal do podoby malého pírka, které pak připevnil na kůžičku a nyní ho nosí jako přívěšek.

            Pár dní na to za ním přišel Malwen, který se dlouho hádal se Simonem, a neustále se provokovali. Bran si všiml napětí mezi nimi a nezdálo se mu to, ale nikdo mu nic neřekl. Proto doufal, že Malwen mu něco řekne. Jenže on chtěl jen provést jakýsi rituál.

            Bran si z něj moc nepamatuje, ale ví, že mu dal Malwen vypít nějaký divný lektvar. Probral se až po několika dnech, kdy ho všechno bolelo a bylo mu hodně špatně. Když se podíval do zrcadla, tak mu jeho srdce vynechalo dva údery.

‘Díval jsem se do zrcadla a viděl jak na mě z něj hledí dospělí muž s dlouhými vlasy a očima, které mě děsily. Vlasy tomu muži v zrcadle padaly do obličeje a tím působil ještě děsivěji. Jeho rysy mi připomínaly ty otcovy, ale jen v některých ohledech.

Když jsem vstal z lůžka, tak on také a já mohl vidět jeho tělo. Na sobě měl hnědé kalhoty, které mu byly jen po kolena. Na hrudi měl spoustu malých jizev, které jsem viděl jen proto, že o nich vím. Díval jsem se totiž na sebe, ale staršího. Mnohem staršího.

Bylo to zvláštní a cítil jsem se docela zvláštně. Pocity v mém nitru poletovali a nevěděli, co dělat. V jednu chvíli jsem cítil strach a v dalším vztek. Pak tam byli pocity, které jsem neznal. Také se mi chtělo v jednu chvíli zvracet a v další mi kručelo v břiše. Přitom mě bolelo celé tělo a pomalu mě zachvacovala panika.

Jenže v tom jsem uslyšel hlasy.

“Víš, co si způsobil Malwene?!” vztekal se můj otec. Podle všeho byli venku před domem. “Pokud Bran zemře, tak celý kmen bude bez vůdce!”

“On a vůdce?” zavrčel můj strýc. “Viděl jsi ho bojovat? On jen mrzačí a starost mu to dělá, až když někoho zabije! On je neschopný vládnout s chladnou hlavou! Já ano! Už stejně nestihne výcvik, aspoň ne s pohledu ostatních kmenů.”

“Jenže ty nejsi můj syn,” vrátil mu otec a já se posadil na lůžko. Díval jsem se do zrcadla před sebou a začal přemýšlet nad jejich slovy. Strýc mě nesnášel a myslel si, že nezvládnu být tím, kým mám podle všeho být.

Když někdo vešel, tak jsem zaslechl překvapené zalapání po dechu. Poznal jsem svého otce, ale hlavu neotočil. Už se nadechoval, že něco řekne, ale já zvedl ruku ve znamení, aby mlčel. “S výcvikem budu pokračovat ještě dnes,” řekl jsem jen a dál se díval do zrcadla.’

            Tehdy se Bran rozhodl uzavřít všechny ty podivné pocity a soustředil se na trénink. Ještě ten den stál na cvičišti a bojoval s dvěma muži najednou. Mezitím byl jeho strýc zbičován bičem, který měl na svém konci kovové háčky, co mu vyrvávaly kůži.

Žádné pocity

            Od té doby, co mu udělal strýc, se změnil. S nikým se moc nebavil a více trénoval. Bojoval a otec ho vzal i na setkání kmenů, kde se synové i dcery náčelníků, vyzývali navzájem na souboje. Tyto boje byli hlavně ruční a Bran se zde naučil nebrat ohledy na dívky.

            Když se vrátily, tak se jejich osada rozebrala a celý kmen se přesunul blíže ke Kaliským horám na severu. Bran tehdy dostal od otce na starosti koně, kterého vyhrál během zápasů. Bran se o hřebce staral a nakonec ho i zkrotil. Jenže když na něj chtěl vylézt někdo jiný, tak ho shazoval, kousal a také dost kopal. Bran mu proto říkal Dâgalur, což se dá přeložit jako Ďábel.

            Po dostavení osady se dal Bran do výcviku Mora, malého Aatha, kterého si vzal. Učil ho pár jednoduchých povelů (sednout!, stát!, chyť!, přines!, trhej!). K tomu ho otec cvičil. Jenže jednou toho měl Bran dost a ošklivě zmlátil muže, co ho trénoval. Málem ho zabil, což jeho otec nestrpěl a nechal ho zbičovat. Jenže Bran nedal znát žádnou bolest.

            Chvíli po tom výprasku ho vzal otec na skály, kde měl šplhat až nahoru. Jenže když byl několik stop nad zemí, tak se někde nad ní uvolnily kameny. Ty začaly padat jeho směrem. Bran se jim vyhnul, ale pravou rukou se držel jednoho většího výstupku. Právě na ten dopadl jeden kámen a rozdrtil svým dopadem Branovi ruku.

            Bolest, které přišla, ho až omráčila. Probral se druhý den v dřevěné chatrči. Ruka ho bolela, ale když jí zvedl, tak se mu zdála mnohem těžší, než si pamatoval. Když se na ní podíval, tak se zhrozil nad tím, co vidí. Jeho ruka byla navlečená v podivné kovové konstrukci.

            Později se dozvěděl, co se stalo a že s rukou může hýbat jen díky té věci na ní. Tu sestrojil muž, jemuž všichni říkali Glob (překlad: je to nadávka, to vám bude muset stačit). Ten Brana dokonce naučil tu věc opravit, kdyby se náhodou rozbila. Také od Globa dostal lahvičky s jakousi tekutinou. Bran se o ně totiž zajímal, zatím co trénoval jednoduché pohyby ruky.

            Jenže s takto zničenou rukou nemohl skoro nic, takže musel ještě víc trénovat a to převážně pravou ruku. Tohle zranění ho tedy donutilo na sobě zapracovat tolik, že skoro nespal a odřezával se od společnosti. Když s ním někdo promluvil, tak se mu dostalo jen zavrčení nebo nechápavý pohled.

Zpátky

            Bran se však jednou objevil v domě jeho otce. Jen tam stál a díval se na něj s pohledem, který absolutně nic neříkal. Nějakou chvíli tam stál a pak otci sdělil, že chce odejít do Alagaesie. Simon jen přikývl a sdělil mu, že příští večer připraví s Malwenem rituál, zda mu to Bohové dovolí. Po jeho slovech Bran přikývl a odešel pryč, aby si sbalil několik věcí.

            Následující večer podstoupil snad nejhorší možný rituál, pokud by nepočítal ten, co na něm udělal Malwen sám. Muži z vesnice Brana pomalovali krví zvířat a posypali ho prachem jeho zpopelněných předků. Pak předstoupil před Simona a Malwena. Po celou dobu byl nahý, což mu nevadilo.

            Poklekl před nimi a sklonil hlavu. Celý kmen začal bručet slova kouzla, která měla přivolat Bohy. Kolem Brana se rozhořel oheň a do toho kruhu vstoupil Malwen. V ruce držel velice ostrou dýku. Po celou dobu byl v tranzu, který u něj navodili rostliny, co snědl zatímco Brana malovali.

            Malwen svého synovce obešel, až se dostal za něj. Tam mu přiložil na záda dýku a odřízl dva pruhy kůže. Brana to bolelo, ale nedal to na sobě znát. Jen mu párkrát škublo několik mimických svalů, které nedokázal ovládnout. Malwen pak tyto kusy kůže hodil do ohně. Všichni oheň sledovaly, když plameny kůži spolykali, tak všem bylo jasné, že Bohové nemají nic proti Branovu odchodu.

            Následující den Bran nasedl na Dâgalura a vyrazil zpátky do Alagaesie. S sebou měl jen potřebné věci pro přežití, zbraně a Mora s Hektorem. Věděl, že je velmi blízko Alagaesie, protože si už dopředu prostudoval mapy a zjistil, kde přesně se nachází a kudy jít.

Schopnosti:

Je sice z části elf, ale magii se nikdy nenaučil pořádně ovládat. Sice měl spoustu možností, ale vždy se toužil zdokonalovat jen ve svých fyzických schopnostech. Také dostal velice tvrdý trénink ve své rodné zemi.

Bojové schopnosti:

Vrhaní nožů 4/7

Boj s dýkou 4/7

Lukostřelba 5/7

Boj na blízko beze zbraně 4/7

Jízda na koni 4/7

Další schopnosti:

Nenápadné pohybování 4/7 (stále se může zlepšovat)

Běhání po střechách 2/7

Lov 5/7 (Záleží na kořisti)

Plavání 2/7

Šplh 3/7 ( kvůli zraněné ruce je však o trochu pomalejší)

Čtení lidského jazyka 3/7

Čtení starověkého jazyka 2/7

Čtení v rodném jazyce 3/7

Psaní v rodném jazyce 3/7

Rodina:

Matka Jenny

Velmi krásná žena, která měla velmi těžký život. Její matka jí totiž, podle Jenny, proměnila v Šrrgna a v této podobě vydržela několik dní. Když jí matka takto obdařila, tak se Jenny podařilo jen tak tak uniknout z jejich hořícího domu, kde zemřeli oba její rodiče. I po jejich smrti to neměla lehké a jediný světlí moment pro ní byl narození syna. Pak následuje setkání se Simonem a později s Daerghem. Pro záchranu toho posledního muže zemřela a svého syna už nespatřila a Bran ani neví, kde je pochována.

Otec Simon

Tajemný elf, který byl velice krutý a přísný. Jeho syn byl pro něj největší pýcha už jako malé dítě. Když se však vrátil, tak zjistil, že z něj udělali slabocha. To okamžitě napravil a Branovi utkvěl v mysli jen jako velice krutý elf, co trestal každou jeho chybu velmi bolestivě. Simon má tmavé vlasy a ostré rysy. Jeho světlé oči jsou zákeřné a mnozí mu kvůli nim nevěří. Na rukou nosí náramky z kostí svých nepřátel a vyniká v boji s lukem, ale i s mečem. Svatbu s Jenny měl již předem dohodnutou a jejich vztahu tudíž nešlo o nějaké hluboké city.

Teta Ireth

Elfka, která žije v Alagaesii a jedna z mála jeho rodiny, která žije. Ona a Jenny byli jako sestry, ale ne pokrevní. Právě Ireth díky jednomu ze svých temných záchvatů napomohla k smrti Jenny. Bran se jí snažil pomoct, ale ona o to nestála. Tehdy jí viděl poprvé a naposled.

Strýc Malwen

Je to bratr Branova otce Simona, tudíž z toho plyne, že Malwen je elf. I když to jsou dvojčata, tak je Malwen od Simona odlišný v mnoha směrech. Malwenovi vlasy nejsou jen tmavé a mezi hnědými prameny se nachází i světlé nebo rudé. Další odlišností jsou oči, které jsou světle hnědé. Nenávidí mnoho věcí, ale nejvíce svého bratra a to jen proto, ž se narodil o minutu dřív a tudíž se stal náčelníkem. Bran ho ve svém dětství viděl jen párkrát, ale vždy s ním byl jeden z jeho rodičů. Po návratu ho viděl mnohokrát, neboť vedl jeho výcvik. Malwen je také hlavním kmenovým šamanem (kněžím), takže na Branovi prováděl všechny rituály. Právě toho využil a zničil Simonovi plány a Brana změnil (viz Historie).

Strýc Daergh

Není vůbec příbuzný s Jenny ani s nikým jiným z rodiny. Daergh byl blízký přítel Jenny a půl elf. Právě při jeho záchraně, Branova matka zemřela. Bran se s Daerghem setkal jen náhodou a ten se o něj nějaký čas staral. Jenže jednoho dne Bran odešel, aby našel opět Ireth. Od té doby ho neviděl a vůbec netuší, co se s ním stalo.

Tagyron

Malý chlapec, který byl nestále přehlížen kvůli své velikosti. Byl to však Branův nejlepší kamarád.Tygaron také vynikal ve své inteligenci a zvládal vyrobit mnoho věcí, dokonce pro Brana vyrobil bič na lov zvěře. Tagyrona však při lovu zabil Aath. Chlapec měl světlé vlasy a modré oči, byl dosti hubený, ale stále se snažil nabrat nějaké svaly. Přesto zemřel a byl pochován jako lovec a válečník, neboť z posledních sil zabil i velkého psa.

Glob

Jde o starého muže, který dokáže spojit mechaniku s kouzly. Nikdo neví, odkud přesně pochází, ale je dost podivný a to vším. Jeho dlouhé vlnité vlasy už nesou bílou barvu a v šedivých očích je vidět moudrost, kterou občas zastíní nadšení. Glob se však moc nevyzná v kultuře Východních kmenů a proto mu říkají, tak jak mu říkají. Jeho skutečné jméno si už nikdo nepamatuje.

Majetek:

Neživí majetek

Bran toho moc nemá, a to co má se mu vejde na sedlo. Má černé oblečení na léto, plášť, který mu slouží i jako deka. Také vlastní černé brašny na koně, sedlo stejné barvy, uzdu a dečku pod sedlo. Na sedle má připevněný kožený pás, který je srolovaný do roličky, v níž se nachází nářadí na opravu jeho náhradní ruky.

Dále má vysoké černé boty a několik kožešin. Pak se v jeho držení nachází i zbraně. Snad nejpoužívanější z nich je luk s šípy, které nosí na zádech a jako jedna z mála jeho zbraní jsou vidět. Dále má u pasu bič, který na lidi nebo v boji moc nepoužívá. Kromě těchto viditelných zbraní má před zraky všech schované vrhací nože, dýku a lahvičky s tekutinou, které když se rozbijí, tak vnikne kouř. Ty dostal od Globa.

Jelikož cestuje, tak je pro něj samozřejmostí i miska, lžíce, čutora, křesadlo a sůl. Jinak toho u sebe moc nemá nanejvýš tak váček na peníze, kdyby se mu poštěstilo nějaké vydělat.

Živoucí majetek

Poník Cuk

Je to obyčejný poník, kterého Bran ukradl. No vlastně to není obyčejný poník. Podle všeho ho někdo vycvičil. Cuk se stal pro Brana velmi dobrým přítelem na cestách. Cuk je i poměrně huňatý a mohutný, čímž budí dojem nemotorného a těžkopádného, ale takový on není. Bohužel o něj Bran přišel, když se vrátil do své rodné země.

Havran Hektor

Černý havran, který si Brana oblíbil hned poté, co se o něj začal Bran starat. Hektor je velmi inteligentní a svého pána má velmi rád. Kromě toho, že umí říct své jméno, tak je to naprosto normální havran.

Ďábel

Černý a obrovský hřebec, kterého získal od otce během výcviku. Je velice inteligentní a poslouchá Brana stejně, jako dříve Cuk. Nikdo ho ovšem nedokáže zkrotit. Nikdo kromě Brana. Ďábel se stal pro Brana přítelem a naplnil prázdné místo po Cukovi.

Mor (v překladu: černý)

Mor je velký černý pes, ale stále nedosahuje velikosti, kterou mají dospělí samci jeho druhu. Jde o Aatha, kterého se Bran ujal po zabití Morovi matky Tagyronem. Mor je však velmi mazlivý a Brana má moc rád. Zvládá jednoduché povely, které ho Bran musel naučit. Mor je jinak obyčejný pes, kromě té velikosti.

Můžete znát jako: Meldon, Älfakyn (ti starší)

Mazlíček

Jméno: Hektor

Druh: Havran

Pohlaví: Samec 

Věk: Mláďátko

Popis: Je to poměrně velký havran, ale ne, že by byl nějak moc velký, ale je asi takový průměr mezi havrany. Jeho peří je krásně černé a oči má jako korálky a mají stejnou barvu jako peří. Jeho zobák je rovněž černý a u hlavy ho pokrývají jemná peříčka. Měl poraněné křídlo, a tak trochu nemotorně lítá, ale podle všeho to byl dobrý letec což je u něj vidět, ale přistání mu nejde. Často vykřikuje jméno Hektor a tím otravuje Brana a ty kteří jsou zrovna s ním. Hektor má rád chleba, který často dostává. Když se děje něco, co se mu nelíbí, tak ďobne Brana na tvář, ale jen na straně, kde se něco děje.

Schopnosti: Umí vykřikovat slovo Hektor a také často upozorňuje Brana před něčím, co se mu nelíbí