Kathrine Misha Ross

Jméno: Kathrine Misha Ross

Rasa: Druid

Datum narození: 18. 9.

Věk: 23 let

Podoba: Navzdory jejímu věku, vypadá pořád na desetiletou holčičku. Není vůbec vysoká, spíš naopak. Právě kvůli tomu nosí oblečení, které jí je o něco větší. Nosí spíš chlapecké oděvy, ale když už na to dojde, oblékne se i do šatů – vlastně stačí někde sehnat velkou tuniku a vyjde to nastejno. Boty nenosí. Zvykla si na tvrdou zem, popřípadě ostré kamínky a nyní jí to už takové problémy vůbec nedělá. Ačkoliv jsou pro druidy typické talismany a hůl, ona nic takového nemá.

     Bradu má zaoblenou, naprosto typickou pro děti jejího věku – na který vypadá. Malé rty má narůžovělé. Spodní ret má trošku plnější než horní, ale není to takový rozdíl. Nos má jako takovou bambulku, ale v jejím dětském obličeji to vypadá opravdu roztomile. Řasy, které lemují pronikavě modré oči, jsou krátké, ale za to černé a „husté“. Tím jen zvýrazňují modrou barvu. Oči jsou na Kathrine asi to nejzajímavější. Pokud se naštve, vypadají, jako by je zahalila temnota a jsou o odstín tmavší, naopak když je šťastná a má dobrou náladu, jejich barva je světlejší. Rozdíly jsou ale sotva o odstín, takže si toho málokdo všimne. Právě oči jsou ty, kteří sdělují její pravé emoce světu. Poslední dobou jsou ale chladné bez jakýchkoliv emocí, a pokud se usmívá, směje se pouze rty nikoliv očima. Vlasy jí vyrostli a nyní jí sahají po lopatky. Jejich kořínky jsou oříškově hnědé, ale směrem ke konečkům se zesvětlují do téměř až blonďaté. Nenosí je jinak než rozpuštěné. Nikdy se o ně nestarala a ani nemá v plánu začít o ně pečovat.

     V soví podobě také není příliš veliká, ale její velikost nesouvisí s tím, že by vypadala jako mládě. Je to na druhu sovy. Peří má celkově zbarvené v různých odstínech hnědé. Na hrudi je hnědá nejsvětlejší, skoro béžová a míchá se s bílou a tmavě hnědou. Křídla jsou tmavě hnědá. V různém rozmístění na nich má bílé tečky. Hlavička je zbarvená podobně jako hruď, jen s tím rozdílem, že se mísí světlá hnědá s oříškově hnědou a bílou. Kolem očí a ostrého zobáku je bílé peří. Oči jsou žluté. Jejich barva krásně vynikne vzhledem k černé zorničce, která kontrastuje se žlutou.

     Roztomilá, nevinná a krásná. Tak se Kathrine jeví. Rčení nesuď knihu podle obalu, se k ní naprosto hodí. Ačkoliv vypadá, že není nikoho hodnější na světě, než jí. Chybička. Ve skutečnosti se v ní ukrývá malý ďáblík. Je dost výbušná a drzá. Stačí říct něco špatně a rázem je z ní časovaná bomba. Také jako by ani její drzost neznala meze. Poslední dobou se trochu zklidnila, ale pokud se nehlídá, může být doopravdy dost ošklivá. To, že již jako malá byla ponechána sama sobě, z ní udělalo samotáře a pokud nemusí tak nemluví. Také důvěru nevkládá v nikoho a nevěří nikomu, pouze sama sobě. To také naznačuje arogantní, sebevědomé chování. Za poslední dobu se dost změnila a z tehdejšího chování, které se dalo předvídat, se stal úplný opak. Pokud chce tak umí být pěkně lstivá. Ačkoliv se neubrání ničím jiným než magií, zvládá to dost dobře. Jenže kdo by přeci chtěl něco udělat někomu jako je ona? Taková malá a roztomilá. Nevinná. Každopádně je hodně prchlivá. Ale přátelé pro ni znamenají všechno. Stěží ale říct, kdo její přítel je, protože to nijak nedává najevo. Pro ni by to bylo jako slabina, proto se ke všem chová stejně a nedá se s přehledem říct „tak tohle je její přítel a tohle není“. Když chce, dovede být i dost trpělivá pokud si to situace vyžaduje. Ačkoliv vypadá na deset let, není vůbec hyperaktivní. Naopak jedná spíše uvážlivě a každý pohyb vypadá příliš promyšleně na někoho, komu je „deset“ let. Samozřejmě ještě na tom není tak bledě, aby nedokázala zahrát nevinnou holčičku v nesnázích. Stačí nasadit správný kukuč a hned má vše na co si ukáže. Víceméně.

Historie: Mladému a šťastnému páru se konečně poštěstilo. Měli to, o čem takovou dobu snili. Krásnou dcerku. Všichni byli nadšení a žádné neštěstí v dosahu. Matka i dcera přežily porod bez nějakých komplikací, nebo podobných věcí. Oba rodiče děkovali Bohům, že jim dovolili stvořit život. Navíc tak bezchybný, nevinný a krásný jako byla jejich dcerka. Po tolika letech nezdarů a bídy se Bohové rozhodli být milostiví.

     Svou dceru pojmenovali Kathrine. Shodli se totiž, že její jméno musí být takové, aby ji vystihovalo. Kathrine znělo něžně a přitom svým jistým okatým způsobem i nebezpečně. Každé ráno od jejího narození přinesli bohům obětinu. Někdy v podobě bylin, jindy i zvíře. Děkovali jim tak za to, co jim umožnili mít. Noc co noc broukala matka své dceři písničku. Nezpívala, pouze broukala. Přitom jí něžně hladila po hlavičce a čekala, až zavře oči. Ačkoliv většinou, když už je zavřela, po chvíli ji opět otevřela s hlasitým křikem dožadujícím se pozornosti.

     První rok byl plný radosti a smíchu. Dcera byla zdravá a rostla jako z vody. Vše zkoumala svým modro-šedivým pohledem, hmatem a poté to ihned strčila do pusy a žužlala. Rodiče stále den co den nosili ke kamennému stolu u stromu oběti. Modlili se za zdraví rodiny a také aby jim Bohové dovolili mít ještě jedno dítě. Bohové byli opět milostiví.

     Jen co se Kathrine naučila chodit, nic už ji nezastavilo od zkoumání světa. Na její hlavičce už nebylo jen pár vlásků a modro-šedivá barva očí se postupně měnila v modrou. Pronikavě modrou. Mladší sestřička Misha byla už jako malá krásná. Krásnější než jakékoliv jiné dítě. Roztomilejší. Stala se tedy terčem pozornosti a také žárlivosti některých matek, které svou dcerku mít nemohly. Kath velmi ráda zkoumala okolí jejich domku, ale nikdy nebyla tolik odvážná, aby vyšla za branku a čelila světu. Hrála si s padajícími listy stromů, někdy zahlédla i nějaké to zvíře. A i přesto, že jí byly čtyři roky, věděla přesně, co chce jednou dělat. Chtěla umět létat. Ty létající věci, kroužící nad jejich domkem, ji fascinovaly.

     Sestřička Misha se naučila chodit kolem tří let. To tedy vrhalo špatné světlo na Kathrine, coby prvorozenou. Protože budila zdání, že je trochu pozadu. Co se týče mluvení i to jí šlo jen stěží, ale jen co jí padlo pět let, jako by se vše změnilo. Mluvení najednou už nebylo takový problém, a když se jí spíše se srandy zeptali, čím to je, říkala, že ve snu vídá nějakou starší ženu. Nikdo tomu nepřisuzoval pozornost, všichni totiž věděli, že dětská mysl je schopná vše překroutit. Kath se kolem té doby začala potulovat po vesnici. Doma už ji pocit bezpečí nedržel, vlastně se tam cítila zanedbávaná, protože všechna pozornost se soustředila na její dokonalou mladší sestru Mishu. Nebyla ochotná si to přiznat, ale žárlila na ni. Ona si totiž nepamatovala, kdy se naposledy takhle věnovali jí.

     Ve vesnici měla docela dost kamarádů, s kterými si ráda hrála. Lezli spolu po stromech, házeli kamínky po kolemjdoucích a utíkali před rozzlobenými rodiči nebo prodavači, když jim něco provedli. Krásná, šťastná bezstarostná léta. Tak to mělo být již napořád. Jenže se něco stalo. Rodiče přestali chodit s obětinami pro bohy, jako by na ně zcela zapomněli. Jako by existovala jen Misha. Bohové se pravděpodobně rozzlobili a terčem jejich zloby byla Kathrine. Tehdy jí bylo devět let.

     Od té doby její tělo nestárlo. Rok se s rokem sešel, ale Kath vypadala pořád stejně. Byl to samozřejmě divný úkaz a její kamarádi se s ní odmítali dále stýkat. Jejich rodiče jim říkali, že je to bezbožné dítě, proto se rozzlobili a uvrhli na ni tohle. Najednou se tedy neměla s kým bavit, ani hrát. Rodiče byli zaneprázdněni Mishou, která byla krásná jako obrázek a ona zase svými kamarády, kteří ještě nedávno bývali přátelé i Kath. Všichni z vesnice se jí najednou začali vyhýbat a samota způsobila, že se z ní stala nezkrotná a drzá malá holka. Neměl ji kdo vychovávat, proto se oddávala svým chutím a touhám. Co chtěla, to udělala, co měla na srdci, to řekla. Stala se z ní nekontrolovatelná střela. Celé dny tedy trávila v lesích. Dříve by se neodvážila zajít nikam hluboko, ale den ode dne byla odvážnější. Chodila hloub a hloub, dokonce i tam, kde již dlouho nikdo nebyl.

     A poté ve dvanácti letech se jí opět zdál sen. S radostí ho uvítala, protože když se jí zdály takovéhle sny naposledy, začala plynuleji mluvit;

„Zdravím tě, Kathrine. Jistě si na mě pamatuješ,“ pravila starší žena s přívětivým úsměvem. „Rozhodla jsem se, že ti ukážu, jak můžeš ovládat kouzla. Všichni z tvé rasy to umí. Jenže ty máš potenciál. Opravdu velký a víš proč?“ Laskavě se zeptala a pohladila Kathrine po světlých vlasech.

„Ne, nevím,“ odpověděla jednoduše a čekala, co se dále dozví. Tato stará paní, ačkoliv byla jen v jejích snech, se od ní nikdy neodvrátila. Všichni se jí vyhýbali a rodiče nevěnovali pozornost, ale tahle žena. Ta si na ni čas našla vždy.

„Protože jsi nezkrotná a nenecháš se nikým řídit. To je dobře, děvenko,“ pokývala hlavou žena. „Než přejdeme k první věci, chci, abys věděla, že tě tví rodiče mají rádi.“

Kathrine si odfrkla. To těžko, pomyslela si, ale nic neřekla. Chtěla, aby jí ta žena naučila jak používat magii. Chtěla to umět. Neposedně se zavrtěla a trochu předklonila v očekávání dalších slov...

     Od té doby se jí každou noc zdálo o této ženě. Zbytek dne potom věnovala plněním úkolů, které jí stará paní zadala, ať se jí zdáli jakkoliv nesmyslné. Po pár letech dosáhla úrovně, které se mnohým ani nezdá. Zůstávalo záhadou, proč jí to šlo lépe. Ale tak to bylo. Stejně jako jí žena naučila kouzlit, naučila ji i měnit podobu. Také dívce prozradila, že jejím živlem je oheň, ale co to znamená, to musí zjistit ona sama. Ať s tím nesouhlasila sebevíc, nedostala odpověď a ve snech se jí už nezjevovala. Opět zůstala sama. Čím dál tím uzavřenější a přitom vznětlivější a drzejší.

     Bylo jí patnáct let, když opustila vesnici. Týden ještě zůstávala v jejím okolí, protože chtěla vidět, zda si někdo všimne její nepřítomnosti. Nemálo ji zklamalo, když si toho její rodiče všimli až po třech dnech. To přeci není normální, říkala si. Rodiče by se měli zajímat jako první. Měli by to zjistit jako první! Ať tak nebo tak, proměnila se a opustila svět, který do teď znala. V sovím tělíčku si připadala podivně malá, ale zároveň volná. Mohla letět, kam chtěla, ale nakonec se rozhodla pro Dračí hory. To nakonec nebyla taková změna. Nějakou dobu – dva tři měsíce – zůstávala v sovím těle a živila se tím, co ulovila. Získávala informace a sledovala, jak se k sobě ostatní chovají, aby mezi ně zapadla. Poté se přeměnila v člověka a v té vesnici si opatřila pár věcí. Její nevinný kukuč malé holčičky se o to postaral.

     Další vesnici nechala za sebou. Problém ale byl, že nyní když byla člověkem, nemohla spoléhat na soví potravu. Kdykoliv se mohla proměnit a letět, jenže lesy byly rozsáhlé, takže by se hrozně unavila. Nezbývalo tedy, než použít magii, vzhledem k tomu, že nic jiného ani neumí.

Seděla na padlém kmeni a třásla se zimou. Rukama objímala své bolavé břicho, které ne a ne přestat kručet. Nezbývalo jí nic jiného, než použít magii, které ji žena ze snu naučila. Náhle byla odhodlaná. Rozhodla se. Postavila se, ale protože se vzhledem k dlouhému pobytu v soví podobě, těžkopádně potácela, slyšel by ji i hluchý. Byla tedy nucena najít si úkryt a počkat tam, než kořist přijde sama. Potom zaútočí...

     Další léta tedy trávila tím, že chodila do různých vesnic, a když byla mimo ně, trénovala svou magii. Byla zrovna v jednom hostinci, když se jí ve snu opět zjevila žena. Jediné co říkala „nyní poznáš, co znamená, že tvůj živel je oheň“. Nechápala ten význam. Pořád dokola se dožadovala vysvětlení, ale toho se jí nedostalo. Ze spánku ji vzbudilo horko. Příliš velké horko. Trhnutím se probudila. Nepravidelně dýchala, což byla podvědomá reakce na kouř ve vzduchu. Věděla, že tohle bude její konec. I kdyby použila magii, vyčerpala by tolik energie, že by ji to zabilo. Modlila se k Bohům a zavřela oči. Dlouho potom, co již dávno měla být zpopelněná, otevřela oči. Horko nepřestávalo a plameny šlehaly, ale jí se nedotkly. Tančili kolem její kůže, ale jí se nikdy nedotkly. Aniž by jí ubrali nějakou energii. Vyjeveně zírala na to, co se děje. Vzpamatovala se zrovna včas, aby se proměnila v sovu a uletěla, protože spálené dřevo se začalo bortit.

     Potom incidentu se chtěla podívat na poušť. To také udělala, ale brzo naprosto ztratila orientaci. Dehydratovanou ji našli kočovníci, kteří ji pravděpodobně zachránili život, ale nedalo se říct, že by s ní měli dobré úmysly. Samozřejmě se mohla zachránit pomocí magie, ale na to teď neměla energii. Sotva udržela oči otevřené natož, aby ještě kouzlila. Tak se tedy dostala mezi otroky, kde jí prodali nějaké ženě - Amandě. Rozhodně se k ní nechovala pěkně, což si instinktivně Kathrine nenechala líbit. Pokaždé když něco drzého řekla, nebo se jen špatně podívala, dostala pohlavek. Za drzost někdy i horší trest. Přesto ji žena nezlomila. Kath, ačkoliv dělala, o co ji Amanda požádala, nikdy se ve skutečnosti nevzdala. Co se týče otázky, proč nepoužila magii? Připadala si jako normální dívka. A navzdory tomu že ji bila, připadala si, že má konečně nějaké místo. Tak jako tak, nakonec toho měla dost. Žena si ani nevšimla, že její otrokyně nestárne, jediné co ji zajímalo, byly způsoby trestů. Kathrine se po několika letech – v 18 – nehodlala dál nechat bít. V noci se prostě sbalila a utekla pryč. Nějakou dobu ji Amanda hledala, a protože byla ze zámožné rodiny, nějakou dobu na ni byla i vypsaná malá odměna. Jen z toho důvodu, aby ji mohla potrestat. V tom si totiž hověla. Ale nenašli ji a zapomnělo se na ni.

     Opět odešla, tentokrát se ale nemínila vrátit na poušť. Odešla do Du Weldenvarden, kde bloudila, aniž by na někoho narazila. Prostě les jako každý jiný. Potom, vlastně čirou náhodou našla zraněného elfa. Vlastně o něj zakopla – doslova. Pod podmínkou, že ji naučí něco ze starověkého jazyka, ho uzdravila. Vlastně se opět ocitla v pozici, kde byla něco jako služka. Elf – Dailey, se k ní choval jako k otrokovi. V podstatě se o něj starala a on ji za to učil jejich jazykem. Po nějaké době se spolu vydali do Ellesméry, ale tam jejich cesta nekončila. Seznamoval ji s lesy, pověstí a historií různých míst až se z nich stali dobří přátelé. To, co začalo jako prospěšná dohoda po oba, se nakonec změnilo v přátelství.  Dailey – což bylo jméno, které používal jen v lidské společnosti (a i společnosti Kathrine) – si zvykl na její výbušnost i drzost. Vlastně to byly věci, které si na ní oblíbil. Trávili spolu hodně času a poté, co už uměla plynně starověkým jazykem, se jejich cesty rozešly. Ta jeho vedla za jistou elfkou a ta Kathrinina spočívala v dalším a dalším objevování.

Kontakt: viz. Ireth - elfka

Rodina: Do její rodiny samozřejmě patří její rodiče, matka Bessie Ross a otec Darke Ross (jeho jméno nebylo zmíněno). Sestra Misha Ross po které má druhé jméno. Všichni jsou naživu, ale naneštěstí se už nikdy nesetkají protože Kathrine nedovolí aby se jim stalo něco co by jim mohlo ublížit. Mezi svou rodinu řadí i druidy u kterých se narodila, později i žila.

Majetek: Není toho moc, ale všechny vyjmenované nebudou...

     Vlastní spoustu amuletů, které se jí pohupují na tmavém širokém pásku (1,2,3,4,5) [má jich mnohem víc, zde jich je jen pár]. Amulety mají různý tvar, velikost, váhu... Mezi její oblíbené amulety patří hořící srdce, bez kterého ji nepotkáte, možná bude ukryt nějakým kouzlem. Nenosí na rozdíl, od jiných druidů hůl, má amulet. Na pohled nevypadá nijak těžce, ale když si ho vezmete do ruky, budete se divit.

     Již zmíněný tmavý široký pásek, který je ověšený amulety. Bez něj neudělá ani krok. Černá kůže ze které je vyrobený, není nijak nepohodlná, ba naopak. Na tak malé holce vypadá pásek příliš mohutně. Nosí ho i na ozdobu, i když to není moc vidět, tento pásek si sehnala po odchodu z Altrýnských lesů.

     Tuniku, kalhoty a šaty, kožené boty. Šaty které vlastní se dělí na vznešenější a obyčejné. Vznešenější používá na různé rituály nebo slavnosti, jsou světlejší barvy, ale ne tak jako jsou šaty obyčejné. Na slavnostních šatech má také více druidských slov, jejichž význam znají jen sami druidové. Obyčejné šaty nejsou tak popsané, druidské písmo některým lidem připomíná různé vzory. Obyčejné jsou světle modré, nebo bílé šaty. Tunika není ničím zdobená, ani druidským písmem. Kalhoty jsou buď černé nebo tmavě hnědé. Většinou jsou upnuté, ale nosí i volnější. Kožené boty sice nosí, ale chodí radši bosa.

... a další věci, které není nutné jmenovat...