Madeton Šedivec

Podoba

Madeton je vysoký a štíhlý; to je nejspíš jediné to, v čem se projevily elfské geny po jednom z prarodičů. Má široká ramena a je poměrně svalnatý, ačkoliv teď poměrně dlouho jeho svaly odpočívaly - bolesti stáří mu znemožňovaly cvičit. To je však nyní už záležitostí minulosti.

Na ramena mu splývají delší tmavě hnědé vlasy, pevné a překvapivě husté. Většinou si je za ušima stahuje šňůrkou z kůže, aby mu nepadaly do čela a nebránily tak ve výhledu – tudíž, vlasy si češe, ale spíše z praktičnosti než z marnivosti. Madeton nepatří k těm, kteří by dennodenně vysedávali u jezera a shlíželi se ve vodní hladině, nebo pozorovali svůj odraz v zrcadle. I když, nutno přiznat, že by k tomu mohl mít důvod. Na Madetona se velice dobře kouká. 

Co se týče samotné Madetonovy tváře, je ostře řezaná, jakoby vlčí, s vystouplými lícními kostmi. Tvrdý výraz v jeho obličeji ovšem zjemňují mírné, pomněnkově modré oči, takové oči, kterým není radno lhát.

Právě ty oči jsou na Madetonovi tím nejvýraznějším rysem. Zrcadlí se v nich neuvěřitelný klid a dobrota – ne dobromyslnost prosťáčků, ale skutečná a pravá laskavost moudrého člověka, pro nějž je dobro přesvědčením a nejvyšší prioritou.

Na jeho rtech často pohrává úsměv; neurčitý, ne příliš výrazný, ale je tam. I po tom všem, co si Madeton za svůj na člověka až příliš dlouhý život prožil, je stále optimistou.

Madeton nenosí úplný plnovous, takový, jaký můžeme vídat u trpaslíků, ovšem posledních dvacet let si vousy narůst nechává – dělával to kvůli zakrývání vrásek a nyní to praktikuje nadále z naprosto opačného důvodu - aby nevypadal příliš mladě.

Co se týče oblékání, to nikdy příliš neřešil. I když měl někdy více peněz, než u něj bylo obvyklé, do oblečení je většinou nevrazil. Většinou nosí lehkou světlou tuniku, přes kterou mívá přehozený tmavě hnědý plášť – poslední dobou už značně sešlý – a obyčejné kalhoty; na nohou pak kožené boty, které už mají taky nejlepší za sebou.

Kolem Madetona se většinou line zvláštní vůně sušených bylin, se kterými jako léčitel pracuje velmi často a naučil se jim věřit mnohem více než léčivým kouzlům.

Madeton není přitažlivý v tom klasickém slova smyslu, ale má kolem sebe určitou auru, charisma, které přitahuje zájem. A ty podivuhodně modré oči, které snad dohlédnou až na dno duše, dojem ještě zesilují.

Povaha

Madeton byl odjakživa muž velmi skromný a pokorný, takový jakého ho poznala jeho nejdražší žačka Enni. Ani jako mladík si neprošel obdobím, ve kterém by toužil po změně a vzpouře vůči starším, spíš to byl takový otloukánek, ze kterého mívali někteří stejně staří dobrý den. Později, až se naučil používat meč a vlastní pěsti, jim to začal oplácet – a je náhle veškeré „fórky“ přešly.

Jeho vychovatel a duchovní vůdce Tamer vždycky tvrdil, že je až příliš přemýšlivý a citlivý, a že na to jednou doplatí. To se však, alespoň prozatím, nikdy nestalo, pokud nepočítáme chvíle, kdy se živil kořínky a lesním ovocem, protože neměl to srdce zabít laň.

Ač se to nemusí zdát na první pohled, Madeton je velice veselý a velmi rád se směje. Má moc rád společnost druhých lidí, i mezi elfy je mu dobře. Trpaslíci mu nijak k srdci nepřirostli, připadají mu příliš hluční a místy až nepříjemní. Jeho mínění o trpaslících poněkud poopravil trpasličí cestovatel Belkar, kterého touha po dobrodružství a poznávání nového vyhnala z rodných Beorských hor. S léčitelem se potkal u jezera Tüdosten, a naučil ho připravovat z několika druhů bylin lektvar tišící bolest, do té doby Madetonovi neznámý. Tento lektvar se pak na dlouhou dobu stal jeho nejlepším přítelem. Představoval jediný způsob, jak uniknout mučivé bolesti kloubů.

Z dávného dostaveníčka s divokým drakem si léčitel odnesl akorát jizvu, která se mu táhne od levého ramene přes celá záda. Měl štěstí, že přežil. Proto – ač cítí k drakům velkou úctu – příliš nevyhledává další setkání s nimi.

Zato s kočkodlaky – pokud můžeme soudit podle těch dvou nebo tří, které za svůj život potkal – má moc rád, a moc si s nimi rozumí. Jednu dobu ho jeden z nich dokonce na jeho životní pouti provázel, ale oddělil se od něj, když Madeton vzal pod svá ochranná křídla Enni, dnes známou jako Enni Krásnoočko.

Madeton z hloubi duše nenávidí tyranii, kterou nastolil Galbatorix, ke králi samotnému však žádnou nenávist necítí. Tamer ho učil, že nenávidět kohokoliv je špatné, protože se tím staví do stejné pozice, jako je nenáviděný – do pozice netvora a zabijáka. Zároveň si ale nemyslí, že by s Galbatorixem něco dokázali udělat Vardenové – zvlášť budou-li útočit přímo. Věří, že jediná naděje na poražení krále spočívá ve spojenectví mezi Vardeny, elfy a Surdou. 

Madetona málokdo zná opravdu dobře, přestože je člověkem otevřeným a přátelským. Nejlépe mu rozumí nejspíš právě Enni Krásnoočko, dnes markraběnka z Feinsteru, kterou Madeton považuje za svou dceru a za kterou by i přes to, na čí straně dnes stojí, bez váhání položil život. Je to přece jeho malá holčička, kterou musí chránit. Navždycky.

Historie

Už se smrákalo a přicházel podzim, když v městě Therinsfordu na svět přišel chlapec, panchart, pojmenován složeninou jmen svých rodičů Madalíny a Tonella – Madeton. Vskutku, původ neměl příliš dobrý. Madalína, půvabná půlelfka s velikýma černýma očima, se živila prodáváním vlastního těla, a Tonello byl kapsář a podvodník, navíc opilec (když ovšem bylo za co pít). Jejich malá chatrč opravdu nebyla tím pravým prostředím pro dítě.

Madalína zemřela, když byly jejímu prvorozenému sotva tři roky, po porodu druhého dítěte, dcery. Ta svou matku přežila o pouhých dvanáct dní.

Tonello nenáviděl Madetona stejně jako miloval Madalínu; a tak jeho malý syn poznal trýzeň bolesti i hladovění. Protože mu otec nedával na jídlo, musel krást. A to ho nejspíš zachránilo.

Jednou ho totiž při kradení nachytal muž jménem Tamer. Nezbil ho, jak Madeton očekával, naopak, poté co si vyslechl jeho příběh, ho odvedl od opilého otce z města a dál, mnohem dál než kdy malý Madeton tušil, že se dostane.

Na břehu moře je čekala loď. Modrooký chlapec překvapeně stiskl ruku svého průvodce. Nečekal, že bude tak… veliká.

„Máš strach, hochu?“ ozval se jeho hlas odněkud z výšky. Chlapec zavrátil hlavu, aby mu viděl do očí.

„Nebojím se, Tamere,“ odpověděl. Tamer si k němu klekl s veselými ohníčky v očích a položil mu obě ruce na ramena.

„Pak je tvůj obličej velký lhář, Madetone.“

Obchodní loď je dovezla na Dračí Zub, odkud jen v malém člunu pokračovali na ostrůvek věčně zahalený do chmurných a tajemných mlh – ostrůvek tak maličký, že nikomu ani nestál za pojmenování. Tam poznal Madeton nový svět.

Nikdo ho nebil a jídlo bylo teplé a mělo chuť; to pro něj bylo donedávna nepoznané. Když se zotavil ze svých ran jak na duši, tak na těle, začala mu veliká cesta – Tamer a další lidé ho učili číst a psát. Madeton byl nadšeným a pečlivým studentem. Bavilo ho objevovat taje písma a čtení, bavilo ho učit se o dějinách i zeměpise. Líbilo se mu poznávat všechno to nové. Ale Ostrov měl mnoho tajemství – tajemství, kterým Madeton nedokázal přijít na kloub.

„Proč klečíš, Tamere?“ Na tváři chlapcova mistra zahrál úsměv.

„Modlím se, Madetone.“

„Modlíš se? A ke komu?“

„Ke svému bohu,“ odpověděl. Madeton popošel k němu a rozhlédl se kolem.

„Ale já ho nevidím.“

„Jenže on vidí tebe, víš?“ řekl, a vstal. Upřel se na něj pár velikých modrých očí. „Tomu nerozumím,“ pravil Madeton. „Jak se vůbec jmenuje? Jak vypadá?“

„Má mnoho jmen a mnoho tváří,“ blýskl očima vesele Tamer. Chlapcova zvědavost se mu zamlouvala. Po chvíli ho vzal na milost.

„Když si přečteš knihy, které ti půjčím, dozvíš se o něm víc.“

„Chci o něm víc vědět teď,“ řekl a založil si ruce na prsou.

„Tak si klekni tady – no tak, sem vedle mě, a zavři oči. Cítíš?“

"Cítím sýr. A to mi připomíná, že mám hlad."

"Ale ne takhle cítit. To musíš srdcem, Madetone. Ztiš se. Uklidni se. Už chápeš, co myslím?"

"To ještě nevím. Ale už to cítím, Tamere."

Jelikož byl Madeton velmi inteligentní a velmi chápavý hoch, učil se velmi rychle – ať už se učil o víře, politice nebo přírodě a magii. Boha, kterého bylo přísně zakázáno zobrazovat nebo jakkoliv pojmenovávat, miloval z celého srdce, snad právě proto, že byl tak tajemný.

Bratrstvo, jak se skupina služebníků tohoto boha jmenovala, ho vychovávalo dobře. Madeton se velmi brzy naučil rozlišovat desítky druhů rostlin od těch jedovatých po léčivky. Běhal po lesích na ostrově, divočil a smál se s desítkou dětí, které také Bratři vychovávali ve víře.

Když dosáhl věku čtyřiadvaceti let, měl společně s pěticí dalších bratří odejít do Alagaesie šířit víru a dobro. Dřív, než však stihl odejít, postihla Bratrstvo strašlivá událost.

Král nejspíš nebyl příliš nadšený z toho, že se Madeton a jemu podobní potulovali po světě, a dal za úkol svým lidem, aby Bratrstvo vyvraždili.

A tak se také stalo. Jednoho chladného rána se z mlh kolem Ostrova vynořily dvě lodě plné po zuby ozbrojených Galbatorixových vojáků, kteří bez milosti pobili všechny, kteří na Ostrově byli. Všechny kromě Madetona - ten se ze strachu schoval do krypty. Ven vylezl teprve, až utichly zvuky boje. Dodnes toho lituje, že s nimi nebojoval, že se zachoval jako zbabělec. Toto chování mu ale zachránilo život.

„Madetone… uteč, Bratře,“  zašeptal stařec z posledních sil. 

„Tamere, já tě tu nenechám! Tehdy... když jsi mě odvedl z Therinsfodu... Zachránils mi život a totéž já musím udělat teď pro tebe…“ Tiskl ruku svého mistra, jako by doufal, že ho tím ochrání, že když ho nepustí, Smrt si ho nebude moci vzít k sobě.

Tamerovy oči byly podivně klidné. Byl očividně naprosto smířen s tím, co přijde. „Madetone, já se odtud už nedostanu,“ odpověděl na mladíkova slova.

Modré oči se zalily slzami. Madeton položil ruku na zraněný bok svého mistra – jeho dlaň byla okamžitě celá od krve. „Můžu tě zachránit. Magie…“

„Ne, chlapče," přerušil ho Tamer. "Potřebuješ sílu, aby ses odtud dostal. Neplýtvej jí na starého muže. Nech mě tady.“

„Ne, ne!“ vrtěl hlavou.

„Tak už běž, ty janku," pobídl ho Tamer. „Copak jsem tě o něco žádal zbytečně? Běž Madetone – a bůh tě opatruj.“

A Madeton utekl – nikdy se nedozvěděl, jestli se to povedlo i někomu dalšímu z Bratrstva, ale on byl naživu – a to byl nádherný pocit. Jelikož uměl v té době už pár léčivých kouzel, živil se léčením lidí. Zároveň však žil v neustálém strachu z toho, že ho král objeví a dá zabít jako ostatní.

Díky tomu, že byl velice obratný v jednání s lidmi i elfy, se podařilo mu dostat do lesů Du Weldenvarden, kde strávil dvě desítky let studiem magie i dějin a také poznal svou první a jedinou skutečnou lásku, o niž ale tragicky přišel; po této události strávil pár let i s trpaslíky v Beorských horách. Nedostal se však do Tronjheimu – kvůli bezpečnosti – a s Vardeny se tak nikdy nesetkal, a slýchal o nich jen historky.

Když už měl cizích ras dost, vrátil se k lidem – vázán přísahou mlčenlivosti o poloze elfských měst i měst trpaslíků.

V jeho životě existuje mnoho momentů, o nichž se toho moc neví; je však jasné, že před jedenácti lety navštívil vesnici, jejíž obyvatelé postupně všichni vymřeli až na jediného…

Madeton mlčky sledoval to strašlivé dílo zkázy. Všude byla mrtvá těla – zrůdně zohavená strašlivou chorobou. Děkoval svému bohu za to, že ho chrání magie. Rozhodl se obyvatele vesnice alespoň pohřbít a domy spálit, aby se strašlivá nákaza nešířila dál.

„Kdo jsi?“ ozval se náhle zesláblý dětský hlas. Otočil se a spatřil malou dívenku; rudovlasou, s hlubokýma hnědýma očima.

„Kde máš maminku, dítě?“ zeptal se, a pak si tiše zanadával. Hloupá otázka.

„Maminka spí… i tatínek a bráška,“ řekla. „I strýček a Maia… Probudí se? Chtěla jsem, aby se probudila, ale ona pořád jen spí,“ vysvětlovala. Nechápal, jak mohla té nákaze uniknout. Vypadala, že je úplně zdravá.

„Jak se jmenuješ?“

„Enni,“ odpověděla. Byla droboučká, mohlo jí být sedm nebo míň.

„Tak dobrá… Enni, poslyš, musíš se mnou odejít.“

„Ne ne, já musím počkat, až se maminka probudí. Vařím jí polívku, víš?“ ukázala na misku plnou vody a písku. Klekl si k ní.

„Maminka už se neprobudí, Enni. Pojď, maličká. Musíš se trochu najíst."

Madeton byl naprosto okouzlen nevinností a krásou toho děvčátka. Miloval malou Enni z celého srdce a vychovával ji tak, jak jeho vychovával Tamer. Učil ji dějepravu, četl jí z knih a naučil ji také číst a psát. V skrytu duše věřil, že z ní jednou vychová další věřící – nebyla sice chlapec, ale to snad nevadilo. Na ostrově žádné dívky nebyly, ale on věřil, že i děvče může sloužit jeho bohu. Četl jí proto z posvátné knihy Bratrstva Adanmar, ale do ničeho ji nenutil. Vychoval ji ve víře, ale netlačil na ni. Nechtěl ji ztratit. Nechtěl jí ublížit. Byla to jediné, co na světě měl.

Když se ukázalo, že děvče má talent pro hudbu a literaturu, naučil ji hrát na loutnu. Dal jí všechno, co měl; když přišel hlad, jedla první Enni, až pak on.

Proto ho velice překvapilo, když ve svých čtrnácti letech dívka odjela na koni, kterého jí sám věnoval. Zlomilo ho to, protože ji měl opravdu moc rád. Netušil, že právě kvůli lásce Enni odešla.

Ty tři roky ode dne kdy jeho malá učednice zmizela, strávil jejím hledáním. Radoval se z každé zprávy, která dokazovala, že Enni žije – a upřímně doufal, že ji jednou nalezne.

Teď se pohybuje kolem Teirmu, kde o ní slyšel naposledy, léčí nemocné a roznáší naději tam, kde schází.

Herní historie

V Teirmu se potkal s elfkou, Nessou. Byla dost neopatrná, připadala mu téměř až naivní. Poslal ji zpátky do lesů, aby jí někdo u lidí neublížil, nebo nepředal králi. Nessa s sebou měla podivné zvíře, které vypadalo téměř děsivě. Byla skutečně nenápadná jako slon ve fraku.

Ve stejném městě se seznámil s kočkodlačicí Allie, které doporučil nejlepší vyhřívací střechu v Teirmu. Nebyla to zrovna mluvka, ale známe kočkodlaky. Po nějaké době z přístavního města odjel, protože mu Allie řekla, že Enni v Dračích horách není. A on ji chtěl vidět - už jen proto, aby se dozvěděl, proč tehdy utekla.

Vydal se směrem k Hadaraku, kde ho u jezera Tüdosten překvapil trpaslík-cestovatel, Belkar. Od toho dostal vzácný dar, čutoru s bylinným odvarem, který zahání bolest skoro na půlden. Hubatý trpaslík si tak získal Madetonův nehynoucí vděk. Od jezera chtěl léčitel původně pokračovat do Surdy, ale díky pár hodně špatným radám skončil přímo v poušti. Tam začala řada podivuhodných a nepříliš šťastných událostí, které ho několikrát málem stály život. Začalo to celkem nevinně - potkal v poušti elfku (jak neobvyklé!) a nějakého muže. Před oběma se pro jistotu skrýval, ale byl odhalen a k jeho hrůze se z muže vyklubal Stín. Bojoval s ním, ale Stín byl mnohem lepší a rychlejší. Madeton použil schopnosti, kterým ho naučilo Bratrstvo, aby se pokusil Stína zničit. Zdálo se, že se mu podařilo nějak vyhnat duchy, kteří černokněžníka kdysi ovládli, ale samotnému muži neublížil. Přesto, že mu ten Stín-nestín neustále děkoval, Madeton mu neuvěřil. Jelikož ho ale nedokázal zabít, (byl teď v podstatě bezbranný) zavázal mu oči, spoutal ho provazy i magií a odvezl z pouště pryč, do Feinsteru, kde ho zanechal jeho osudu. Vraťme se ale ještě k té elfce, kterou Madeton potkal na poušti. Představila se mu jako Maelaia. Znal to jméno. Kdysi tak sám říkával Enni. Nedůvěřoval té elfce příliš - a zdálo se, že je to oboustranné. Po krátkém rozhovoru ale zjistili, že zmíněnou Enni znají oba a ani jeden z nich jí nehodlá ublížit. Madeton se od Maelaii pokusil zjistit, kde se Enni nachází, a byl velmi překvapen, když zjistil, že byla v Du Weldenvarden. Pak ale odešla neznámo kam. Po nějaké době se Madeton a Maelaia rozloučili a každý šel svou cestou. Jak už jsme zmínili, ta Madetonova vedla do Feinsteru, kde zanechal onoho Stína.

Až v tomto městě si Madeton uvědomil, že na poušti nechal svůj meč. Jelikož to bylo to nejcennější, co vlastnil, rozhodl se pro něj vrátit. A to byla další chyba. I když - kdo ví? Každopádně, když se Madeton vrátil pro meč, byl spatřen tvorem jemu neznámým - byl podobný draku, ale byl mnohem strašnější než draci, jaké ukazovaly ilustrace knih a jedna mlhavá vzpomínka na divokého draka, který Madetona zranil. Léčitel měl neuvěřitelné štěstí. Tvora překvapilo, že si dokáže chránit mysl - a tak byl v okamžiku nepozornosti ošklivě raněn. To mu ubralo sil. Po krátkém boji, z nějž Madeton vyšel ošklivě poraněn, tvor zahynul. Slíbil však ještě Madetonovi, že ho král pomstí.

Léčitel se dostal do nepříjemné situace - zůstal sám, zraněn, na poušti. Ale opět zasáhla snad nějaká vyšší síla, protože zraněného muže našla Leia, mladá druidka, která se mu rozhodla pomoci. Pomocí magie vyléčila většinu jeho ran, těžší zranění však vyžadovala čas. Proto společně odešli z pouště do Rickwoodu, kde proti sobě ale poštvali několik mužů v místní krčmě a Madeton Leiu přesvědčil, aby z městečka odešli - kvůli opatrnosti. Uchýlili se do lesa nedaleko Rickwoodu a tam Madeton splnil svůj slib a začal učit Leiu číst. S půvabnou druidkou se spřátelil - připomínala mu Enni, tou svou nevinností a naprosto neposkrvněnou čistotou.

Jednoho rána se na louce, kde přespávali, objevila mladá žena. Měla měděné vlasy a černé oči. Něco na ní Madetonovi přišlo zlého - a zároveň neskutečně krásného. Představila se mu jako Marina. Najednou věděl, že si to jméno bude pamatovat do konce života. Během toho jediného dne, který strávili spolu, byla Marina zbavena své temnoty, svého prokletí. Byl z toho neskutečně šťastný, ani nevěděl proč. Když odešla, posmutněl a náhle si připadal ještě starší, než byl ve skutečnosti. Jen to, že s ním byla Leia, ho nutilo uvažovat racionálně a fungovat tak, jak by měl. A to i přes to, že měl zničehonic strašný strach o Enni, bál se, že se jí něco stalo... že se z ní něco stalo. A že bílé dráče, které viděl ve snu, bude jeho malou bardku provázet už napořád.

Všechny své síly směřoval do výcviku své mladé učednice. Byla velmi nadaná a on věřil, že se z Leiy brzy stane zakladatelka nové generace Bratrstva. Jenže k tomu nikdy nedošlo. Na jedné z cest v Království, když dvojice cestovala směrem k Du Weldenvarden, je přepadli lapkové; Madetona udeřili do hlavy, okradli o všechno a Leiu buď zabili, nebo odvlekli neznámo kam.

Když se Madeton probral z bezvědomí, byl naprosto zničený. Jediné, co mu zůstalo, byla trocha vody, trocha bylinek, kniha Adanmar a medailonek s obrázkem jeho matky - i o meč po Tamerovi přišel.

U jezera Isenstar, zcela na pokraji sil, se setkal se zvláštní elfkou, která mu pomohla, dala mu najíst a sdělila mu pár informací potřebných k cestě do lesů. Tak znovu vyrazil na cestu. Pěšky. Trvalo to dlouho, než se k elfům dostal. Nakonec ale dorazil do Ellesméry, kde se ho ujala jedna elfská rodina a dovolila mu u ní bydlet.

Madeton se nějakou dobou jen bezcílně potuloval Ellesmérou, bavil se s elfy a snažil se zajistit si učedníka, aby mohl někomu předat své znalosti a svou víru. Pomoc v tomto úkolu mu slíbila samotná královna Arwina a po dlouhém naléhání i Brom. Ani jeden z nich se však alespoň prozatím neměl k sebemenšímu činu.

A tak se jednou Madeton při svých toulkách Ellesmérou potkal s toutéž elfkou, kterou poznal tam na poušti. Byla jediná v Lesích, o kom věděl, že zná Enni, a tak se s ní dal do řeči. Maelaia si ho v první chvíli nepamatovala, ale pak si uvědomila, kdo je. Řekla mu, že jí Enni Krásnoočko předala něco, co jí pomáhá v boji s vnitřním zlem - Klid. Madeton tak s překvapením zjistil, že Enni používá Bratrské schopnosti, aniž by ji to učil.

Ale toto zjištění nebylo to nejpodivnější, co se toho dne stalo.

Toho dne totiž na Madetona dopadlo Ómovo požehnání; jeho bůh pro něj učinil zázrak a sňal z něj tíhu stáří. Madeton Šedivec už není žádným šedivcem. Je znovu plný sil a znovu se pokusí obnovit Bratrstvo. Když ho zalilo bílé světlo a on ucítil Ómovu přítomnost, zjevila se mu před očima napsaná slova: "Nepromarni můj dar." Madeton věděl, že k němu takto nepřímo promluvil jeho bůh. Hodlal se jeho vůli podvolit. Nepromarní. Udělá všechno proto, aby vycvičil nové Bratry. A ti porazili zlo, které ovládá Království - Stína Azkaala a samozvaného císaře Galbatorixe.

Rodina

Madalína Poupátko

Madalína, vysoká černovlasá půlelfka, byla Madetonovou matkou. Její původ je plný nevyřčených otázek a nevyjasněných tajemství. Narodila se mladičké elfce Tarmien, která pro svou lásku k člověku opustila rodný Ceris. S Tarmien to dvakrát dobře nedopadlo – její milenec ji opustil ještě dřív, než se Madalína narodila, a tak když přišlo dítě na svět, zůstala Tarmien u lidí bez prostředků nebo naděje na to, že se bude moci vrátit do Du Weldenvarden. Jen vlastní hrdost jí bránila v tom, aby se živila tak, jak se později začala živit její dcera – a kvůli této hrdosti také Tarmien zemřela. Hlady.

Madalíně se ovšem dvakrát umírat nechtělo, a tak nejdřív jídlo kradla, až později se začala živit prodejem vlastního těla. Není jasné, jak se dostala přes půl Alagaesie až do Therinsfordu – pravděpodobně cestovala s potulnými kejklíři. Nevíme ani, kolik let jí bylo, když se seznámila s Madetonovým otcem. Je však známo, že přízvisko Poupátko dostala až v therinsfordském nevěstinci a to od Tonella.

Tonellova Poupátko zemřela příliš brzy na to, aby její syn naplno poznal její mateřskou lásku – tam, odkud není návratu, se odebrala, když mu byly tři roky.

Tonello Pětprstů

Madetonův biologický otec, pijan a lump, Madetona nenáviděl, bil ho, a nedával mu jíst. Byl to zavalitý muž s velikýma modrýma očima, které po něm jeho syn zdědil. Tonello se v Therinsfordu narodil – pocházel z chudé rodiny, celkem ze sedmi dětí. On byl pátý. Jako malý často hladověl, protože jeho otec nedokázal vydělat tolik peněz, aby početnou rodinu uživil.

Hlad ho donutil krást. Časem se v tom tak zdokonalil, že byl schopný okrást v podstatě kohokoliv o cokoliv a to za bílého dne. Nakradené věci pak prodával, čímž si vydělával na živobytí.

Kdo ví, co na něm nádherná Madalína viděla. Každopádně se do sebe zamilovali tak moc, že bez sebe skoro nedokázali být. Když Madalína zemřela, začal Tonello ještě více pít. Ze smrti své milé obviňoval bůhvíproč jediného syna.

Madeton se Tonella jako malý velice bál a nikdy nestál o to zjišťovat, zda jeho otec ještě žije, nebo ne. Shodou náhod ale kdesi v krčmě zaslechl, že se „upil k smrti“.

Tamer

Tamer pocházel z kmene kočovníků. Jako malý žil na poušti, ale ztratil se své rodině a zůstal uprostřed písčin naprosto ztracen. Našla ho nějaká karavana, v níž se seznámil s několika členy Bratrstva. Ti v něm probudili zápal pro víru v Ómu – Tamer byl od té chvíle přesvědčen, že ho na poušti zachránil jeho bůh. Díky Bratrstvu se naučil mnoho věcí. Když mu bylo něco kolem třiceti, poslali ho bratři „do světa“, aby šířil víru, léčil lidi a přinášel naději tam, kde scházela.

Madetona nachytal v okamžiku, kdy se mu snažil vytáhnout z kapsy váček s penězi. Chlapec mu připomněl jeho samotného – připadal mu ve velkém městě stejně ztracený, jako byl on tenkrát v poušti. Rozhodl se vzít ho na Ostrov, kde byl hoch vychován ve víře a dostalo se mu vzdělání.

Tamer zemřel na Ostrově, když bylo Madetonovi dvacet čtyři let – při útoku Galbatorixových lidí, při němž bylo Bratrstvo v podstatě vyhlazeno.

Madeton jej dodnes považuje za svého otce.

Enni

Rusovlasé děvčátko, které Madeton zachránil před smrtí a vychoval jako vlastní dceru. Našel ji jako osmiletou ve „vesnici duchů“ – ve vesnici, jejíž obyvatelé všichni do jednoho vymřeli na nějakou nakažlivou chorobu. Všichni kromě obyčejné malé holčičky – Enni.

Madeton nikdy nepochopil, jak je možné, že se zrovna ona nenakazila. Nejspíš to byl osud – nebo ochrana samotného Ómy? – kdo ví. Každopádně děvčátko rostlo, a Madeton ho učil vše, co uměl. Enni tak již v deseti letech uměla bezchybně číst a psát, znala základy počítání a učila se hrát na loutnu. Jak se ukázalo, měla úžasný talent. Dokázala nádherně zpívat; v jedenácti složila svou první baladu. Byla o tom, co zažila jako malá – o tom, jak zemřeli její rodiče. Když ji Madetonovi zpívala a hrála, vehnala mu slzy do očí.

Toho jara, kdy Enni dovršila čtrnáctý rok, od Madetona utekla a on ji od té doby nepřestal hledat. Miluje ji jako vlastní dceru.

Elaien

Madeton o ní nikdy nemluví nahlas, i když o ní uvažuje velmi často. Elaien. Jméno, které mu zní v hlavě od doby, co mladou rusovlasou elfku poznal. Zamiloval se do ní na první pohled a ona jeho lásku opětovala. Její křehká, citlivá povaha, která ho tolik uchvacovala, však nakonec znamenala také konec jejich lásky. Elaien odešla z tohoto světa vlastní rukou, mučena temnými představami stejně jako vědomím, že její milý, člověk, sejde a zestárne, zatímco ona bude věčná. Madeton neví, že její duši stravovaly i přes její mládí těžké deprese, a nerozumí tomu, proč se zabila. Nikdy ji ale nepřestal milovat. Vzpomínka na ni také utvářela Madetonův vztah s Enni; toužil mít z Elaien matku svých dětí a věřil, že kdyby s ní měl dceru, vypadala by přesně jako to něžné děvčátko s rudými vlasy.

Schopnosti

Madeton je poměrně dobrý kouzelník, specializuje se, jako všichni Bratři, na léčivá kouzla, ovšem magií se i ubrání, když je nutné. Dokáže si dokonale obrnit svou mysl, ale na cizí mysli nikdy neútočí. Na Ostrově, kde vyrůstal, ho učil Tamer bojovat, takže jedenapůlruční meč po svém mistru ovládá velmi dobře. Je velmi vzdělaný a sečtělý, nikdy však sám nepsal; neměl fantazii na psaní nějakých básní, nebo něčeho podobného. Proto ho Ennin talent vždycky tolik uchvacoval. Umí celkem slušně malovat, a malování ho velmi baví. Nedá se ale říci, že by to byl nějaký výjimečný talent. Dále má schopnosti, o kterých nikdy nemluví - ty, které vyplývají z toho, že patří k Bratrstvu, a které považuje chvílemi spíš za prokletí, než požehnání.

Magie starověkého jazyka

Energetická útočná magie - 2/7

Energetická obranná magie - 2/7

Psychická magie - 3/7

Elementární magie - 1/7

Vitální magie - 3/7

Boj s mečem - 4/7

Bylinkářství a léčitelství - 4/7

Schopnosti Bratrstva - 6/7

Malování - 3/7

Majetek

Madeton dřív vlastnil celkem dva koně, velikého ryzáka Klapatu, a dobromyslného valacha hnědé barvy, kterému říká Kaštánek. Klapata nosíval na zádech Madetona a Kaštánek zase Madetonovy věci.

Patřil mu veliký vak plný knih, které stačil odnést z Ostrova – jsou tam knihy poezie i učebnice, a především kniha Adanmar, která obsahuje vše o Madetonově víře.

Dále také barvy, jimiž maloval všechno, co na svých cestách vidí, tuniku (1, 2), plášť, kalhoty, jeden pár bot a těžký kabát na zimu.

Mezi věci, jichž si cenil nejvíc, patřil zdobený jedenapůlruční meč, který dříve vlastnil Tamer, fairth Enni a malý medailonek s fairth jeho matky Madalíny.

Po nepříjemném setkání s lapky přišel víceméně o všechno. Zbyl mu jenom medailonek s Madalínou a jeho knihy, především pak Adanmar.