Jmenuje se Irithdyl Zaelidru

Říká se jí zkráceně Irith. 

Je druid ženského pohlaví.

Narodila se v Suchovci, léta 3241 v druidské vesnici blízko města Osilonu.

Je jí tedy 22 let. Vypadá ale na mnohem méně, kolem sedmnácti let.

Ovládá lidský jazyk a slabě elfštinu.

Věří v sílu hvozdu a často se k němu modlí.

Její motto zní: „Přátel není nikdy dost“.

Disponuje přeměnou do polární lišky.

"Hvozd po nás jméno nevyžaduje."

Popis:

Pokud jste zahlédli pěknou mladou dívenku s hnědými vlasy, chycené malou zelenou lněnou gumičkou, oblečenou v druidském hávu s pár zelenými čmáranci na rukách a obličeji, narazili jste jistě na Irith. Svoji krásu zdědila po matce. Znaky si „vyrobila“ sama pomocí zelených rozdrcených lístků. Značí to souznění s hvozdem, jejich propojení a uznávání jako entity, a tudíž i jejich kmen, který je jedním z posledních v Alagaesii.

Druidské roucho zahrnuje několik věcí, které si nikdy nemění. Je jím hnědobílá, lehoučká tunika. Druidi jsou zvyklý na teplé podnebí, ale jsou připraveni i na zimu, když k nim zavane chladný větřík z Dračích hor. Vždy má u sebe hnědý opět lněný kabátek, vlastní výroby, zakončený kožíškem na všech konečetinách, i krku. Na nohách pak má jednoduché hnědé sandálky, připnuté až nad kotníky.

"Vše si vyrábíme sami. Od domků ze dřeva, až po kožešiny, či len."

Charakter:

Irith na první pohled působí na ostatní hodně odtažitě. Vypadá, jako by s nikým nechtěla mluvit. Ale vůbec tomu tak není. Irith mluví ráda, ale jen tehdy, pokud je to třeba nebo když sama chce. Většinou je to tehdy, když chce říct něco důležitého, co by bylo lepší nevynechat. Většinou jsou to chvíle, kdy se snaží dát najevo svoji radost z toho, že měla pravdu. Kterou povětšinou má. Irith není povýšenecká nebo naivní, ale neubrání se tomu skvělému pocitu, kdy si na někom může smlsnout. Je to takový částečný pocit zadostiučinění. Irith není vůbec zlá, jen si užívá života, jak se jí to zdá správné. Ač se může dožít vyššího věku, čehož si je vědoma, nechce promarnit byť ani jediný den.

Irith je velmi chytré děvče, které se leccos naučilo, ale i tak má své mouchy. Moc dobře to o sobě ví. Občas se u ní prokáže zákeřnost, ale jen ta zdravá, kdy si na někom vyleje svoji dobrou náladu. Tu špatnou si nechává samozřejmě pro sebe a zlost si na nikom nevylévá. Byla učena se chovat vždy dle etikety a dle toho se naučila své špatné pocity držet pod pokličkou. Většinou to na ní ani není poznat, protože se snaží to nedávat najevo. Vždy si svoje problémy řešila sama, ale i tak se najde chvíle, když má u sebe někoho, komu by mohla věřit, že se ráda svěří, protože to v sobě neudrží. V tom se liší od svých lidí. Irith totiž není jako ostatní druidi z její vesnice. Ač se snažili jí vychovat dle jejich pravidel, Irith ve všem viděla jenom to svoje a všechno si upravovala dle sebe.

Ač Irith není nijak zbrklá a nedělá zbytečné kroky, jako u většiny se i tohle může občas stát. Je chytrá a ví, co si může dovolit, ať už k přírodě nebo k lidem nebo jiným tvorům, ale ne vždy to vychází dle plánu. I když tak nevypadá, umí se dost naštvat. Drží to vždycky v sobě a snaží se, aby to nevyznělo v jejím hlase, ale její mladý věk ukazuje na málo zkušeností, které s tímto a dalšími věcmi má. Nikdy ji ale neuvidíte vybuchnout úplně. Svoje emoce moc neprojevuje. To samé platí u lásky. Zatím nenašla nikoho, koho by chtěla, a tak se tímto zatím nezabývala. S tím se pojí její neznalost těchto emocí. Naopak, co se ale týče přátel, těch si Irith velmi váží a drží si je často při sobě. Její motto zní, že přátel není nikdy dost. Ale neznamená to, že by si dělala přátele na každém kroku. Irith umí být velmi milá, když na to dojde, ale také umí být dosti chladná a někdy se to na jejím chování projeví, když už se nedokáže ovládat, což se ale nestává zrovna často.

Dokáže být velmi důvěřivá, ale není hloupá. Na to by se mělo v jejím případě dávat bacha a nezaměňovat důvěru nebo přátelství za něco jiného. Pokud někoho potřebuje, je ochotná zajít tak daleko, aby ho využila. Není to o vypočítavosti, ale když něco chce, je ochotná pro to udělat cokoliv je třeba. S tím je spjatá její obětavost. Nejde přeci jen o její zájmy, ale také o ty jejich přátel, a pokud od ní potřebují pomoc, neodmítne.

Co se týče jejích nepřátel, snaží se nikoho neznepřátelovat, ale pokud někdo vysloví něco, co neměl, co by bylo pro Irith například bolestivé, například narážky na její rodinu, rasu či tak, samozřejmě se začne bránit. Ne, že by vytáhla nůž a začala se s ním ohánět. Ba naopak. Brání se slovně. Chytře, ale bolestivě. Slova dokáží být často více bolestivá, než krvácející rána. A to ona moc dobře ví. Dělá to nerada, ale urážet se také nenechá.

Vliv hvozdu, ve kterém žije její rasa, a také vliv elfů z druhé strany, ji napomohlo lépe porozumět přírodě. Proto je možné ji vidět, jak medituje v lese nebo například hledí na zvířata, rostliny a vypadá to, jako by s nimi v myšlenkách telepaticky mluvila. Spojení s přírodou je z její strany velmi silné. Obdivuje ji, miluje ji. Bere ji jako svou druhou matku, která ji dala možnost povstat a chránit jí. V tomto ohledu je velmi zarputilá a je odhodlaná za ní bojovat i tam, kde už to vypadá, že není co vybojovat.

Liščí podoba:

Liška je známka mírnosti a čistoty. Je jako stvořená pro osobu jejího charakteru. Proto není divu, že zrovna ona v sobě našla zrovna ji.

V těle lišky dokáže být velmi hbitá a mrštná. Dlouhé běhy jí nedělají problém, jako za lidské podoby. Dostane se skoro všude, což může být nepříjemné pro ostatní, ale užitečné pro ni.

Její kožíšek je čistě bílý, ale jen na zimu. Mimo zimu se její srst změní na špinavě bílou se šedými fleky, takže eliminuje nevýhodu bílého kožichu a možného zahlédnutí v nezimních oblastech a obdobích.

"Pro druida je hvozd vším. My jsme vše pro hvozd."

Historie:

I. Když oslava, tak pořádná

Zrovna měly probíhat oslavy, když tu les najednou začal šuštit, více než obvykle. A to by nebylo, kdyby to druidům nebylo divné. Druidi se připravovali na něco důležitého a to přišlo druhý den na to. Druidské ženě jménem Airi se po několika letech snažení narodila holčička. Denós, její manžel a otec dítěte, byl nadšený, že zrovna jim se to povedlo. Měli se velmi rádi a tohle pro mě byl dar, dar lesa. Vše totiž považovali za dar od lesa.

Holčičce dali jméno Irithdyl a jak rostla a rostla, učili ji všemu možnému, co měla potřebovat do budoucího života. Ať už to byla meditace, kterou se učila už od odby, kdy se naučila chodit, nebo hledání léčivých bylinek a plodů, které se dají jíst, a které ne. Výchovy se ujala celá vesnice. Ženy ji pomáhaly s bylynkami, muži zase s lovem a bojem s dřevěným nožem.

Vesničani Airi a Denósovi trochu záviděli, ale nedali to nijak najevo. Byli rádi, že aspoň někdo uspěl a jejich řady se rozrostly. Je jich tak žalostně málo, že každý nový člen do rodiny ve vesnici je vítán.

II. Dvě osoby, jedna vášeň

Jak šel čas, z Irith se stávalo pěkné kvítko. Jednou k nim do vesnice přicestoval elf - Thanadrieth Farstalker. Procházel tudy dál, mimo les Du Weldenvarden. Zastavil se u nich na nějakou dobu, aby je lépe poznal a seznámil se s nimi. Údajně cestoval po zemi, aby poznával další a další rasy a co nejvíce se o nich dozvěděl. Byl velmi mladý, ale stále starší, než sama Irith. Stalo se to v době, kdy Irith vylo 7 let. Protože ještě žádného neviděla, hrozně ji uchvátil. Jeho postava, jeho uši, jeho povaha, ale hlavně jeho flétna.

To jednoho večera si Thanadrieth sedl k jednomu stromu zády a začal hrát. Irith ho celou dobu pozorovala a nechala se unášet melodií flétny. Hudbu miluje, a proto se jí flétna zalíbila. Když se Thanadrieth vrátil do vesnice a usnul, Irith se připlížila k jeho lůžku a flétnu mu vzala. Sedla si na stejné místo, na kterém seděl elf a začla hrát. Chvíli ji trvalo, než se jí to povedlo, ač se pozorně dívala, jak to elf dělá, ale přeci se ji to jen povedlo. Ale nebyla sama. Elf věděl, že mu flétnu vzala a sledoval ji až ke stromu. Vzhledem k tomu, jak krásně a vášnivě Irith hraje, se elf rozhodl, že jí flétnu nechá, aby se na ní naučila hrát ještě lépe. "Jednou mě určitě předčíš." Tato slova Irith zněl v hlavě do té doby, a ještě potom, než se jí povedlo hrát na flétnu tak dobře, že jí to později pomáhalo i v jejím životě, co se týče elementu a přeměny s meditací. Elf pak z vesnice mizel a Irith ho už nikdy neviděla. Slíbila si ale, že se jednou vydá po jejich stopách a najde je, aby se s nimi mohla zase setkat. Kdo ví, třeba i najít Thanadrietha.

III. Podle pravidel

Čas šel dál a z Irith se stávala žena. Opravdová žena. Už uměla vše, co potřebovala - jak pracovat s kůží, jak si sehnat jídlo, aby nehladověla, zacházení s bylinkami. Něco jí ale scházelo. Irith nikdy nezapadala přímo k její rase. Měla svoje pravidla, svoje důvody proč dělat věci tak, jak je dělá. Někteří ji nechápali a dokonce i soudili, ale věděli, že ona je jejich budoucnost, a tak to nechávali být. Komentovali to s tím, že každý jsme přeci nějací. Její rodina se snažila, aby byla více jako oni, ale nedařilo se jim to a tak se s tím smířili. Věděli, že jednoho dne možná přijde den, kdy bude chtít Irith odejít a narušit tak řád, kdy druidi neodcházeli z lesa. Venku čekalo spoustu nebezpečí. Ale nemohli tomu nijak zabránit.

A tak k tomu jednoho dne došlo. Irith už nechtěla dál žít v rutinně její vesnice, jejího života. Chtěla poznat svět, poznat elfy, poznat další rasy, které v životě neviděla. A to ji vesnice dát nemohla. Její rodiče ji chápali, ale nastal problém u některých vesničanů. Vesnická rada se shodla na tom, že je nebezpečné vycházet z lesa ven a nechtěli ji pustit.

"Nemůžete mě tu držet!", vztekala se Irith, ale k ničemu jí to nebylo. Rada zastavila tedy její pochod ven z lesa a ona se musela nadále zdržet ve vesnici. Dle rady do konce jejího života. Irith se ale odmítala vzdát a tajně spřádala další plány. Stále neuměla ovládat plně svoji přeměnu a živel, ale to se mělo změnit. Irith byla odhodlaná splnit to, co si slíbila - najde Thanadrietha.

IV. Útěk

Irith každý den sedávala v lese a učila se, jak se změnit na delší dobu, aby to vydržela a nezhroutila se. Na začátku to bylo těžké a vypadalo to, že to snad nezvládne, ale Irith se nevzdávala a pilně cvičila dál. Ostatní druidi z vesnice si mysleli, že se jen snaží zlepšovat své schopnosti a tak proti tomu nic nenamítali.

Trvalo to ještě několik let, než se Irith podařilo splnit svůj první úkol. Její přeměna se stala stabilnější a už v ní vydržela mnohem déle, než bylo možné na začátku. Ale stále to nebylo dokonalé. Irith už ale nechtěla čekat, a tak se jednoho večera rozhodla, že vyrazí na cestu. Druidi nevedou mapy, a tak Irith nevěděla, kam jít, ale musela zmizet. Už dál nevydržela lhát všem okolo, i své rodině. Vzala si všechny důležité věci jako je její brašna od matky, dřevený nůž a šťouchadlo, čutoru na vodu, hůl od otce a kousek za vesnicí se proměnila v polární lišku a cupitala nepozorovaně lesem pryč od její vesnice, jak nejrychleji uměla. Nevěřila, že to tam venku může být tak drsné, jak ji ostatní říkali. I kdyby na nějaké nebezpečí došlo, Irith by si uměla poradit. V to doufala. A tak se polární liška prohnala lesem a byla pryč. Pryč od všeho, čeho znala; pryč od své rodiny a vesnice; pryč od hvozdu, který miluje.

Herní historie:

Tajemná žena, divné setkání a výpadek

Není to tak dávno, co potkala ženu, jejíž jméno zní Angela, bylinkářka, kouzelnice, nestranný člověk, který ji toho dost dal. Nechovala se k ní zrovna slušně, ale to nebyl takový problém. Důležité byly informace, které dívce dala. O lidském krutém králi, elfech a dalších stvořeních. Ne vše si tato dívka stihla zapamatovat.

A není divu. Dívka přišla o paměť, poté, co navštívila tajemné lesy Du Weldenvarden, dokud se do nich dalo ještě dostat, aniž by nějak narušovalo elfský klid. Cestou potkala elfku a divnou dívenku, která měnila podoby. S dívenkou si moc nepopovídala, ani toho moc nezjistila, ale elfka ji ukázala něco, po čem strašně toužila. Nadchlo ji, jak jsou lesy nádherné a ráda by tam zůstala. Jenže osud ji nepřál a (zřejmě díky nedovolenému vycházení a vcházení do lesa) ona byla teleportována pryč z oněch nádherných lesů. S tím ji ale byla buď vymazána paměť, nebo snad napříč takové dálce, jakou ji někdo musel odnést, na tom utrpěla její mysl. Třeba si na to jednou vzpomene. Ale třeba taky ne.

Les plný elfů...

Poté, co se vydala znovu obhlédnout lesy, potkala se s elfkou, jejíž jméno mělo být Maleaio. Maleaio pro ní měla spoustu rad a mnoho jí toho řekla. Navzájem se oblíbily natolik, že doufaly, že se znovu potkají.

V Ellesméře, kam doputovala hned na to, i když nechtěně, se potkala – nečekaně – opět s elfem. Tedy elfkou, jež se jí představila jako Mirimë. Příjemně se s ní komunikovalo, dost hlavně proto, že jí byla podobná. Dozvěděla se další informace o světě, ale elfka toho bohužel nevěděla mnoho.

Jaká to byla náhoda, když se procházely, že se opět setkala se svou přítelkyní, jak ji chtěla později nazývat, Maleaio. Všichni tři spolu vedly rozhvor, kdy došlo i na hru „Pravda nebo úkol“. Nebyl to ale hlavní poznatek, kdy si druidka všimla, že se něco děje s Maleaio. Přerostlo to v něco víc, než jen starost a druidka byla nucena se s oběmy rozloučit, aby si vyčistila hlavu. Poprosila Gilana, elfčiného draka, aby jí Maleaio poté vyhledala. Elfka tak udělala, ale nedopadlo to tak, jak Irith čekala. Z Maleaio se stala Ireth a její pravá povaha vyplula na povrch. Alespoň tak to druidka cítila a díky tomu se nezachovala tak, jak by měla. Ireth od sebe odstrčila a zřejmě tak zničila jejich vztah. Samozřejmě to ale nebyla jen její chyba. Elfka k tomu svým chováním přispěla také. Rozešly se ve zlém. Druidka poté upadla do spánku plného nočních můr.

...a dalčích tvorů

Několik dní pak strávila po boku lesa. Nevnímala čas, jen samu sebe a... les. Podařilo se jí dostat až do Sílthrímu, krásného elfského města u jezera Ardwen.

Nepobyla v něm však dlouho. To, co hledala, tam nenašla. Rozhodla se tedym že v hlavním městě elfů bude mít více štěstí. Po několika dnech cesty byla vyčerpaná, a tak hledala místo k odpočinku. Mezitím jí ale stačilo něco vlézt do mysli. O chvíli později zjistila, že je to kočkodlak, jménem Rufus. Měli si toho hodně co povědět. Druidka se toho opět hodně dozvěděla a dokonce si našla i přítele. Na nějakou chvíli tak zapomněla na svoje špatné zkušenosti s elfkou Ireth.

Nebyl to ale jediný kočkodlak, kterého na své cestě potkala. Ve městě se nacházal i kočkodlak ženského pohlaví, se svým přítelem dalším kočkodlakem – Moukem. Atanvarne, jejíž jméno stačila zapomenout, ji ustrojila jako elfskou dámu. Opět na chvíli zapomněla na Ireth, ale trvalo to jen do doby, kdy její přestrojení způsobilo opět ty samé myšlenky. Myšlenky, jež se spojovaly s její druhou identitou – Nindio. Opustila jí a vrhla se do náruče lesu, kde, jak doufala, najde Ireth.

Opět se jí ale nepoštěstilo, ač by se spíš dalo říct, že poštěstilo. Opět to byl další kočkodlak, kterého potkala při svém hledání. Tenhle byl ale jiný, než všichni ostatní. Nemluvil. Na důvod, proč tomu tak je, přišla skoro hned. Nejdříve ho žádala o informace. Ty se sice nedozvěděla, ale i přesto by se dalo říct, že to bylo nejlepší setkání jejího života, které by mohlo trumfnout i elfa z jejího mládí. Kočkodlak ji donutil zamyslet se nad vším, co řekla. Uvědomila si tak svojí pravou podstatu, o kterou málem, díky Nindio, přišla. Nindio zahodila, stejně jako oblečení elfky, které zanechala u stromu, kde kočkodlaka potkala. Konečně, díky svým odpovědím, přišla na to, jak nalézt vnitřní klid. Zahrnovalo to i setkání s Ireth, ale ve zcela jiném smyslu, než doposud. Díky vidině Hvozdu mohla určit její polohu.

Neměnná minulost/vidina nové a lepší budoucnosti

Kočkodlak ji náhle dalšího dne opustil. Přesto druidka nezůtala dlouho sama. Potkala svou přítelkyni, jak ji dnes již může nazývat, Ireth. Druidka ji dostala z nejhoršího a ony si mohly konečně, po dlouhé době, normálně promluvit, aniž by v tom byly nějaké výhružky smrti a podobně.

"Chci všechno znát, chci se dívat, o všem vyprávěj."

Um:

Na etiketu si vesnice druidů, ve které Irith žila, velmi potrpěla, a tak byla učena už od svého narození, jak se má mezi ostatními chovat.

Irith si jako malá vyrobila malý dřevěný nožík a ten se stal její součástí. Její vášeň pro ten kus dřeva se stal přímo posedlostí. Na oněm kusu dřeva je totiž vytesaný text, který ji tam zanechal Thanadrieth.

"Taurë i tana mallë an quildë.“

Hraje také na flétnu. Vidí totiž v muzice jistu útěchu, kterou ji přináší, když si na flétnu zahraje. Dostala ji ke svým sedmým narozeninám od elfa. Hraní ji ale také pomáhá s jejím duševním stavem. Je poté více otevřená hvozdu a tak může využívat jeho přednosti, jako je ovládání živlu - v jejím případě vzduch - meditace a s tím spjatá přeměna v polární lišku.

Dovednosti:

Práce se lnem 4/7

Bylinky, meditace 3/7

Hra na flétnu 1/7

Elementární magie - vzduch 1/7

"To, co víš, chci chápat."

Rodina:

Matka Airi Zaelidru – Matku nade vše miluje. Naučila ji spoustu užitečných věcí do života a co je pro ni nejdůležitější – svoje požehnání.

Otec Denós Zaelidru - S otcem má Irith ještě lepší vztah, než-li s matkou, protože otec byl ten, kdo ji učil lovu a podobným věcem. To ji vždy lákalo více, než šití a drcení listů pro hojivé masti a barvu. Její první nůž měla právě od otce, než si vyrobila vlastní.

Všichni druidi z vesnice - V druidských vesnicích se o děti starají všichni, a tak je normální, že Irith považuje i celou vesnici za svoji rodinu. Se všemi si dobře rozumí a není tam nikdo, kdo by ji neměl rád.

Thanadrieth - Elf, co ji daroval flétnu. Tak si ho Irith pamatuje. Velmi si ho váží a bere ho jako svojí rodinu.

"Nezapomenu..."

Majetek:

Lněná gumička vlastní výroby,

čutora na vodu,

dřevěné šťouchadlo a krabička se zelenou barvou,

dřevěná hůl,

taštička,

dřevěný nožík vlastní výroby,

a flétna od elfa Thanadrietha.

Kontakt:

Skype: Plysowejmedvidek

E-mail: Plysowejmedved@seznam.cz

Odešla hledat zemi vhodnou pro druidy.