Elain Nirwen

Jméno:

Elain Nirwen

Rasa:

elfka

Titul:

Momentálně žádný.

Pohlaví:

žena

Datum narození:

Roku 3159 první den v Duhovci

Náboženství:

Věřím v mír, lásku a dobro

Povolání:

Malířka

Motto:

,,Život je boj, láska je hřích - vždycky si pamatuj, vyhraje smích!"

Věk:

105 let

Zajímavost:

Její rod Nirwen je velmi mnoho let starý, téměř jako počátky elfů.

Nachází se:

Du Weldenvarden

Moje hry:

Evarínya - strom Menoa - dohráno

Popis

Co tě na Elain zaujalo? Chceš vědět jak vypadá, co nosí a tak? Čti dál!
Jako první věci byste si asi všimli na Elain něčeho zvláštního. Má vysokou postavu, kterou bychom odhadli tak na 174 centimetrů, což je na elfku Elaininého stylu poměrně vysoká výška. Má dokonale tvarované tělo, boky a ramena. Má sice křehké ruce, ale taktéž i v nohou se skrývá velká síla a hbitost. Od hlavy až k bokům byste si určitě všimli jejích úžasně opečovávaných vlasů, které nabývají uhlově černou barvou temnoty. Většinou byste je spatřili pravdepodobně rozpuštěné, ale také i v zaplétaném copu. Přejdeme k obličeji. Její perfektní oválný obličej zdobí oříškově hnědé oči, jako dva lískové oříšky zářící nad malým, ale velmi pěkně tvarovaným nosem a zároveň nad vznešenou korunkou s rubínem uprostřed, kterou nalezneme na čele. Jako každý správný elf jí nechybí ani její krásné typicky elfské vykukující uši spod uhlových vlasů. Jelikož je Elain velmi veselá a přátelská dívka, nechybí jí zásadní věc - její krásný úsměv jejích plných rudých rtů, jako růží. I když na obrázku zaobírá velice vážnou pozici, v realitě byste jí nalezli málokdy. Její velmi světlá - možná až bledá pleť nic nemění na tom, jak se obléká a co s sebou nosí. Nejčastěji byste na ní nalezli koženou tuniku - dá se možná říci až šaty - s malou brašnou na boku. V ní si uschovává své drobnosti a také měšeček s jejími velkými úsporami. Dá se říci že je docela bohatá. Okolo ramen plývá s tunikou menší pláštík z trochu tmavší kůže společně s límcem okolo krku. Na zádech na něj napojují jakési šaty sešité společně s pláštíkem i tunikou ve zlatavé barvě, jež obkloupí Elain s dlouhými rukávy sešitými tmavě hnědou nití z té nejkvalitnější kůže a vedou jako pokračování malého pláštíku téměř až ke kotníkům. Na nohou nosí většinou k polovině lýtek vysoké kožené hnědé boty s třásněmi na okrajích, na kterých si velmi zakládá, protože jí je darovala matka a jsou pro ni velkým pokladem, užívá je s rozumem a dává pozor na to, aby se neponičily. Tento oděv však není jeidný, který Elain nosí. Miluje volně vlající šaty, takže má ve svém domku v lesích Du Weldenvarden šatník plný překrásných šatů. Najdeme tam bílé sešívané tou nezlatější nití jako jste kdy viděli a zlatými rukávy a výstřihem, dále uhlově černé s rudým lemováním a černým límcem s rudou podsukní, také jsou tam blankytně modré až téměř průhledné, které jí jsou nad kolena se zlatým límcem a rukávy a mnoho dalšího. Má vytříbený vkus a to se opravdu musí nechat! Abychom nepozapoměli na chyby, Elain má na pravé noze nad kotníkem velkou jizvu z boje. V lesích na cestách ji napadl dospělý lev - naštěstí se ubránila, ale tento znak se jí ponechal.

Povaha

Když si prohlédnete její obličej a tělo, jaký na vás působím dojmem? Roztomilá? Něžná? Milá? To je jen hrstka z vysoké škály jejích vlastností. Její vnější osobní vzhled však nevypovídá o všech jejích záhadných vlastnostech. Jedna z jejích opravdu základních a velmi dopadajících vlastností na její chování je upřímnost. Nesnáší žhářství, lhaní a podobné nevkusné a neupřímné hnusné chování. Svá přátelství si zakládá právě na upřímosti a nechybí tam ani věrnost. Svým přátelům by v životě opravdu nelhala a dává si na to pozor. Abyste si nemysleli, že je to vše - to opravdu není. Ano, jak jste se mohli dočíst výše, mohli jste zjistit, že je velmi veselá a hodná. Ale! Pakliže nastane problém mezi jakýmkoliv tvorem co se zaplete pod nohy Elain, je malér. Elain nemá nad svými protivníky slitování a věřte nebo ne, je to velmi silná dívka, která se něčeho jen tak nezalekne. Měli byste si na ni dávat pozor. Dále nesnáší podvládu, nadřízenost. Miluje svůj svobodný život a zakládá si na tom, aby nesloužila jiným stvořením. Miluje svobodu a volnost. Nebudeme tvrdit, že je to dokonalé děvče. Je hodně často ustrašená a velmi uzavřená. Mezi přáteli by se dalo tvrdit, že je velmi upovídaná a roztržitá.

Historie

Narodila jsem se milující matce Simiře a otci Leditovi roku 3159. Byl první Duhovcový den a já jsem už odmalička milovala květiny a všemožné rostlinstvo. Ráda jsem z nich totiž pletla různé náhrdelníky či prstýnky, které vždy vypadaly velmi umělecky a originálně. Moc mne to bavilo a tak jsem jich jednou měla tolik, že jsem je musela začít rozdávat. Všem se velmi líbily mé výtvory, tak to odsejpalo a já pak měla opět místo na mou tvorbu. Po nějaké době, když už jsem se vyznala v mém rodném, krásném hlavním městě Ellesméře, jsem začala navštěvovat knihovnu. Moje láska k tvrdým či měkkým deskám a tenoulinkým stránkám posetým klikatícími písmeny byla nezastavitelná. Brzy jsem se naučila číst, psát a počítat a v knihovně jsem trávila stále více času. Dnes tam strávím více jak půl dne a když si začnu číst, nedokážu přestat. Miluji všechny druhy knížek, od dobrodružných až po detektivky. Miluji hledání v mapách a jiných literárních dílech. Mimo knihy se mi zamlouvá i hudba. Ale zpět k mé historii.

Když uběhlo 20 let, matka mi dala svůj prsten po její matce a řekla, že je tradice si předávat tento vzácný prsten mezi generacemi rodu Nirwen a abych ho své dceři či synovi jednou také předala. Měl zasazený veliký rubín uprostřed. Jednou mi však můj otec dal poprvé do ruky luk a šíp a řekl, že čím dříve se naučím střílet z luku, tím víc se toho naučím a zdokonalím se velmi rychle. A tak jsem se učila, otec mi samozdřejmě pomáhal, avšak nic moc, musím přiznat. Zezačátku jsem netrefila ani dvoumetrovou zeď, avšak střílení jsem brala za špatný konec.

Jednou jsem tak jakože trénovala, i když mi to moc nešlo. Na pár dní přijela babička a já se zastavila, abych se podívala co dělá. Přišla jsem do místnosti a babička držela v ruce takový divný klacík, potom dřevěnou placku s dírkami a před sebou měla obrovský bílý povrch, na kterém tím klacíkem přejížděla. Přišla jsem blíž a chvíli si ji prohlížela. ,,Co to děláš, babičko?" otázala jsem se a babička na mě po chvíli vzhlédla a usmála se. ,,Maluji dívenko, maluji." odpověděla a já ji pozorovala hrozně dlouho. Nakonec jsem na plátně, což mi po chvíli babička vysvětlila že je ten bílý povrch, spatřila úžasnou siluetu bílého koně v přírodě. Okolo poletovali motýlci, všude byly květiny a stromy a já si ten obraz zamilovala. Od té doby mě babička pilně učila malovat a já jsem se pilně učila.

Uběhlo 10 let a já jsem trefila svým lukem velký strom. Byla jsem tak nadšená, že jsem se učila každou volnou chvilku a jelikož tehdy jsem byla malá, měla jsem času velmi mnoho. Lukostřelbu jsem se učila místo četby a promlouvání s přírodou. Mezitím jsem si i našla kamarádky, když jsem šla trénovat do lesa, kde je klid a mír a nikdo vás neruší. Můžete v klidu rozjímat. Jedna z nich byla Atanvarnë. Milovala střelbu a tak mi řekla pár triků, které mi velmi pomohli a od té doby se pravidelně scházíme na tom samém místě - prostřed lesa u velkého dubu. Ata je kočkodlačí slečna. Vypomáhala mi se zdokonalit v lukostřelbě, na mne byla přátelská a trpělivá.

Samozdřejmě jsem nezapoměla na malbu, každý večer jsem se snažila malovat a po několika rocích jsem měla skoro lepší obrazy než babička. Malovala jsem venku v trávě u náměstí v Ellesméře a po nějaké době si mých děl začali ostatní všímat. Za několik dní se povídalo po celé Ellesméře, že jsem umělkyně a tak jsem se rozhodla, že se tím mohu živit. Začala jsem se pilně věnovat malbě a když jsem dospívala, svá díla jsem začala prodávat. Všem se má díla líbila, proto jsme na tom s rodinou nikdy nebyli špatně a já je dlouhou dobu svými obrazy živila.

Zapojila jsem do toho i mé zkušenosti ze střílení z luku.

Když mi bylo okolo 40-50 let, matka mě začala zaučovat v různých ženských pracích, abych se vyznala v dospělosti ve světě. Učila mě vařit, prát, uklízet a další ženské práce v domě. Otec mě začal přiučovat těžším pracem, abych byla obeznámená i s troškou chlapeckých prací, kdybych v dopělosti neměla štěstí na muže a musela si ostatní věci obstarat sama - například skládání dříví a podobně.

A tak, když mi bylo 60, už jsem uměla velmi dobře střílet, avšak v učení jsem nepolevila, protože jak můj otec vždycky říkal: ,,Stále je co se učit."  A tak od té doby se učím stále - mezí není. Když matka viděla, jak mi to jde, přetékala pýchou. A tak mi pořídila odněkud, do dneška mi neprozradila odkud, koně, kterého mám dodnes velmi ráda. Jmenuje se Lincoln. Je bílý jako sníh a má asi 150 cm v kohoutku.

Když uběhlo pár let, šla jsem studovat gramaryi. Velmi jsem se snažila a když jsem dostudovala, pokračovala jsem ve výuce.

Když mi bylo 70, uměla jsem střílet dokonale. Otec na mne byl velmi pyšný. Když už jsem ve střílení z luku měla to co jsem potřebovala, začala jsem se učit jízdu na koni. Lincoln je velmi přátelský a učenlivý valach. Šlo nám to spolu dobře. Zezačátku mi dělalo problémy na něj nasednout, byl na mne moc vysoký. Avšak můj otec, který mne učil i jízdu na koni, řekl, že si musím umět poradit. Nic mě nenapadalo. Trvalo mi dlouho, než jsem přišla na to, jak se na Lincolna dostat. A tak jsem zaběhla do lesa a přinesla si velký špalek, který ležel na kraji lesů. Vylezla jsem na něj a tím i na Lincolna. Otec mne pochválil a řekl, ať jedu. A já jela. Přitlačila jsem nohy k Lincolnovu břichu a on se rozešel krásným, ladným krokem. Byl to nádherný pocit sedět na koni. Když jsme s Lincolnem zrychlili do zezačátku třesavého ale pak rytmického ladného klusu, začaly mi vlát vlasy a já cítila Lincolnův rytmus, vítr ve vlasech a v neposlední řadě úžasný pocit. Když jsem přijela zpátky k otci, řekl, že se učím velmi rychle a že za chvíli budu přeskakovat potoky. A tak jsem den co den trénovala s Lincolnem velmi pilně a jednoho dne otec řekl, že jsem se mnoho s Lincolnem naučila a že jsem .. připravená. Řekl mi kde je průměrně velký potok. Jela jsem tam s Linoclnem a otcem na jeho klisně Fillyadě připravená překonat strach a zažít jedinečný zážitek. Postavila se s Lincolnem před potok a pošeptala mu: ,,Jsi nejlepší kůň na světě."  Otec naznačil pokyn ke skoku a pak už jsme se jen rozjeli, já ucítila odraz od země a potom to byl už jen sen. Letěli jsme. Když jsem ucítila proud větru při dopadu, znovu jsem se probrala a objala Ferida. Byl to nejkrásnější pocit na světě. Když jsem řekla otci, co jsme dokázali, řekl, že už nic víc nepotřebujeme. Vzpoměla jsem si na babičku, jak mi tehdy namalovala toho překrásného koně na louce a Lincoln jako by mu z oka vypadl. Milovala jsem ho a díky němu dnes umím velmi dobře jezdit na koni.

Uběhl už nějaký čas a matka mne naučila několik jednoduchých základních kouzel proti nebezpečím, jenže si uvědomila, že miluji magii a tak se mnou prohloubila cestu k srdci magie. Naučila mě čím dál tím složitější kouzla, měla jsem pocit, že se ze mě stává poměrně zkušená z ohledu magie. Otec jednou řekl, že si musím najít povolání. Odpověděla jsem mu, aby si vzpoměl že se už od mala živím malbou a květinami a že rodině dobře vydělávám. Otec kývl a je na mě dodnes velmi pyšný, protože jsem díky obrazům vždy měla hodně peněz a s rodinou jsme se vždy měli dobře.

O pár let později, já jako už téměř dospělá, jsem se rozhodla - cestovat. Oznámila jsem rodičům, že se chystám na dlouhou cestu do Kirtanu a z Kirtanu do Osilonu. Pak že se vrátím domů. O několik dní naplněných připravováním věcí, jídla, pití, zbraní a podobně jsem časně ráno vstala a vzala svoji velkou brašnu přes rameno a vešla do malé stáje s pouhými pár boxy, z nichž byl zaplněn jen jeden, druhý napravo. Vešla jsem tam a pohlédla na pravou stranu. Z druhého boxu trochu ospale zařehtal Lincoln a slabě pohodil hlavu. Já k němu přistoupila a zašeptala ,,Připrav se, čeká nás dlouhá cesta plná dobrodružství." Lincoln jako by rozuměl, pohodil hlavou a trknul mě do ramene. Já se usmála a opatrně vešla do boxu. Z vedlejší místnosti plné stojanů a skříněk jsem vytáhla černou uzdu se sedlem a bílou podsedlovkou a potichu ho připravila. Vyvedla jsem ho z malého, ale dostačujícího boxu ven a uvázala ho provazem ke kůlu před chalupou. Poplácala ho a vešla do chalupy. Rozloučila se s rodiči a hlavně s Atou. Nechala ze svých obrovských peněz polovinu rodičům a oznámila, že moje cesty potrvají tak 10 dní a že tři dny se tam kvůli babičce s dědou zdržím. Rodiče smutně souhlasili a Ata mi ještě dávala posledních pár rad, když jsem nasedala. Já jí znovu objala a pobídla koně ke klusu. Vydala jsem se s mapou po pěšince, která podle té mapy vedla přímo do Kirtanu.

O dva dny později jsem měla už před sebou vyhlížející Kirtan. Přespávali jsme po širákem, vodu doplňovali v říčkách a potocích. Po cestě bylo spousty ovocných stromů, a tak když došlo jídlo, jedli jsme jablka. 

Ležím v orosené trávě za mladé noci a povídám: ,,Ať hvězdy nad všemi dobrými dušemi bdí."

Za pár hodin jsme dorazili do Kirtanu. Bylo to tu jiné než v Ellesméře. Noví lidé, nové obchody, nový vzhled. Našla jsem si přístřešek se senem a tam jsme s Lincolnem přespali. Druhý den ráno jsme  udiveně koukali na organizovaný ruch obchodníků a jiných stvoření na náměstí v Kirtanu. V jednom stánku stál postarší elf s dřevěným stánkem u pravděpodobně svého domu a už z dálky se dalo poznat, že prodává nějaké turistické věci. Přistoupila jsem a slušně pozdravila tarověkým jazykem a udiveně si prohlížela šperky. Chtěla si odvézt něco z Kirtanu, než vyrazí na 4denní cestu do Osilonu za babičkou a dědou. Chvíli vybírala a pak ukázala na náramek s různými srdíčky, květinami a dalšími ornamenty. Elf oznámil cenu a já šmátla do brašny. Vytáhla jsem měšec a vysypala několik mincí. Spočítala a předala elfovi. Ten se usmál a dal jí náramek. ,,Ten se bude matce líbit." řekla si potichu a schovala ho do brašny.

O pár dnů později byla přibližně v polovině na cestě do Osilonu a zastavila jsem, abych si dala přestávku. I Lincoln byl unavený a tak jsme zastavili u malého potoka s krásnou, čistou vodou. Okolo šumělo listí stromů a poletovali motýlci a hmyz. Lincoln hltavě pil a já vytáhla jablko z brašny. ,,Na!" nabídla jsem mu a on šťastně schramstl jablko. Já si dala svoje a po chvíli jsme znovu vyrazili na cestu.

O den později jsme jako obvykle odpočívali u malého, tentokrát různosměrného potoka a tu najednou, za mnou zašustilo listí. Lincoln okamžitě zpozorněl a jelikož jsem se lekla, vyskočila jsem a nasedla rychle na Lincolna. Z listí vylezl sice ne moc velký, ale i tak celkem děsivý lev. Já jsem hrůzou strnula, protože děsivě vrčel a já zpanikařila. Chytla jsem otěže a pobídla Lincolna. Jenže jsem zapomněla na to, že pokaždé při přestávce Lincolnovi uvolňuji podbřišník a tak jsem začala klouzat ze sedla. Vyhodila jsem nohy ze třmenů a seskočila. Za námi se stále řítil lev. Já se schoulila do země a lev mě skoro přeskočil, ale zadní tlapa se mu drcla o mojí holou nohu a zanechala krvavou stopu. Okamžitě utekl. Já se zmateně a sama zvedla a pohlédla na ošklivou ránu od lva. Rychle jsem rozepla brašnu a vytáhla dlouhý šátek. Ovázala jsem ho okolo šrámu abych zastavila krvácení. Nemohla jsem moc chodit a tak jsem zapískala rytmicky. Najednou se objevil Lincoln. Podařilo se mi na něj nasednout a pokračovat v jízdě.

O pár dní později jsem dorazila konečně do Osilonu a vyhledala babiččin domek. Byla hrozně šťastná, že jsem přijela a hrozně ráda jsem u ní ty krásné tři dny relaxovala. Znáte babičky. Povídaly jsme si o tom, jak vydělávám z obrazů a tak a byla na mě rozně pyšná. O tři dny později jsem se s ní musela rozloučit a ještě jsem stačila pořídit otci větší brašnu na náměstí. Za dobře vypočítané čtyři dny jsem konečně bez návštěv lvů dorazila domů. Mamince se šíleně líbil máramek a otec skvěle využil brašnu. Stále takhle ráda cestuji a rozhodně mě to jen tak neomrzí, protože se mohu objevit jako umělkyně i v jiných městech a vydělávám více. Dodnes cestuji po nádherných lesích Du Weldenvarden a vím, že je nikdy neprozkoumám tak, abych je znala dokonale. Stále je co objevovat a já vím, že přede mnou toho stojí ještě mnohem více, než si myslím.

Schopnosti

Umím dokonale střílet z luku a velmi dobře jezdit na koni.

Umím zaplétat květiny do náramků a náhrdelníků.

Perfektně maluji obrazy a obrázky všemožných témat a tím se i živím.

Ovládám lidský a starověký jazyk, umím mnohá i velmi těžká a složitá kouzla. Díky mé prahnoucí lásce do knih jsem se velmi dobře vzdělávala. Už v dětství jsem uměla číst, psát a počítat. Dodnes jsem velmi vzdělaná.

Rodina

Do mé rodiny patří

-matka Simira(jako mladá) - milující matka, která mě nade vše miluje. Jsem jedináček a ona se mi plně věnuje. Má ohnivě rudé vlasy avšak velmi chladné modré oči. Většinou nosí bílou nebo zelenou tuniku. Je velmi moudrá a odvážná. Tyto vlastnosti jsem po ní samozdřejmě převzala.

-otec Ledit(jako mladý) - velmi chytrý, silný a odvážný otec. Svoji družku nade vše miluje a stejně tak i mne. Stará se o to, abych dospěla v chytrou, milou a odvážnou elfku. Mám ho za to moc ráda. Pomáhá mi se vším, s čím může. Má oříškově hnědé vlasy, zelené oči a milý, někdy až přihlouplý úsměv.

-věrný valach Lincoln - sněhově bílý valach, který je mou největší oporou. Někdy mám zvířata a rostliny raději než elfy. Můžu se jim svěřit a neprotestují. Lincoln je moje láska, která přetrvává velmi dlouho. Jsme tu jeden pro druhého.

-přítelkyně Ata - krásná, štíhlá kočkodlačice, která je mi nejlepší kamarádkou. Z kočkodlaků je to nejlepší tvor kterého jsem kdy potkala. Chápe mě a já zas ji.

Majetek

Patří mi můj milovaný domek v Du Weldenvarden, můj luk s velkými ostrými šípy, kůň Lincoln,

náhrdelník z kaštanů, svitky a knihy ze studování a z knihovny, kterých mám jako máku, nějakou tuniku, kalhoty a v šatníku také spousty šatů a oděvů (viz.Popis) a podobně,

upletená brašna na přepravu všech mých věcí a spoustu dalších drobností,

jako jsou třeba pamlsky pro Lincolna, moje oblíbená kniha Eldest, a v neposlední řadě prsten od mé matky.

,,Doufám, že se vám můj životopis líbil,

děkuji za přečtení až do konce a ...

Sé onr sverdar sitja hvass!"