Jeanne Liška

(profil)

Jméno: Jeanne, zvaná Liška, nebo Rezavá tlapka

Rasa: Člověk

Pohlaví: Žena

Datum narození: 14. Kostitřas 3246

Náboženství: Severní kult - Babice, strážkyně prokletých

Jazyky: Lidský severního dialektu, pozná a vcelku rozumí i střednímu odvětví

Povolání: Zlodějka

Podoba

Jeanne je průměrná lidská dívka, která nevyčnívá z davu ani při nejmenším. Bledá pleť jí sice působila trochu problémů, ale od doby co žije na severu Království si jí už nikdo tolik nevšímá, jako před tím. Celkově se svou tělesnou konstitucí zařazuje na rozmezí 16-17 let, což je přesné, asi stejně tak jako sluneční hodiny.

Má lehce asymetrický obličej, kterému dominují zejména dvě pronikávé ledové oči, s malinkým proužkem hnědo-zrzavé okolo středu. Nad očima je tmavé obočí, stejně zbarvené jako její oříškové vlasy, které se volně vlní až k trupu. Nos připomíná na konci bambulku, právě díky tomu si vykoledovala nejednu pěknou přezdívku. Rty svojí potemnělou narůžovělou barvou dodávají tváři značnou hloubku.

Nejčastější oblečení ve kterém ji lze spatřit jsou hnědé šaty, spletené ze lnu. Bohužel je z úplné spodiny společnosti, tak jí nebylo souzeno mít boty, proto většinu svého života strávila bosa. Přes bok má většinou přehozenou brašnu, přesně neví z čeho je, ale odhaduje že z nějaké tmavé kůže... Na šperky nemá a když už se k nějakému tvrdě prokope, většinou se jí ho nepodaří udržet ve svém vlastnictví víc jak čtyřiadvacet hodin. Přes všechno má přehozený jakýsi "plášť" už značně potrhaný, ale i přesto poslouží k věci.

Povaha

První pocit z Jeanne je velmi zapeklitý, neb se s ním mísí i její celkové zjevení. Většinou na okolí působí tichou, ale výraznou aurou, která, když se v ní někdo ocitne, má nádech jakéhosi smutku, který jí očividně sžírá. Určitě vás upoutájí její reakce na společnost - plaché, nevraživé, ale trochu otrávenosti se tam nedá zapřít. S málokým se dá do rozhovoru, většinou se baví jen proto, že by byla neslušnost mlčet a probodávat pohledem.

Ten kdo ji opravdu pozná, bude mít možnost odhalit její skutečné "já", které se v mnohém liší od prvních dojmů. Je milá, ale rozhodně ne vynuceně přátelská, když musí, podlézá, ale jen aby ušetřila svůj holý život, nebo pověst. V příjemné společnosti se často rýsuje její lehký úsměv, při kterém se někdy blýsknou zuby. Přesto že není zrovna extrovert, už i ona přišla na způsob dělání přátel, ale ještě málokterý člověk měl tu poctu a spřátelil se s ní. Na osoby, z kterých chce mít přátele je velmi vybíravá, ne každý se jí líbí jak povahově tak vzhledově, neb něco jako vnitřní krása je podle ní naprostá blbost, k ničemu vám to není a nikoho to nezajímá. 

Jedním z důvodů, proč má takovýto pohled na svět je celé její dětství, které neprobíhalo zrovna nejkrásněji... Její naivita už dávno pominula, teď je tu jen tvrdá realita, která jí ani v nejmenším nijak nevadí, vyrůstala tu a už si zvykla.

Historie

Nárazy větru drolily stěny nevěstince, listy narážely na nejvyšší okna a na střechu dopadaly kapky silného deště. Všechno přehlučil srdceryvný výkřik malého miminka, Jeanne...

Brzké dětství...

Narodila se nevěstce, v Kostitřasu - jednoho z dalších nepříznivých měsíců. Vyrůstala v nevěstinci v přátelské společnosti, i když se to možná na první pohled nezdálo. Její matka se jí věnovala jen do necelých tří let, pak se jí začínala postupně vzdalovat. Jeanne se od svých čtyř potloukala v nejbližším okolí dětí, které se jí leckdy i smály, kvůli jejímu tenkrát ještě bambulkovitému nosu. Den za dnem sklesle sedívala v koutě "dvorku" a prohlížela si vyšlapanou cestu trávou, kterou denně ušlapávala. Přemýšlela o svém životě a čím dál víc jí utvrzoval fakt, že za nic nestojí. Na svůj věk oplývala značnou iteligencí a s žádným vrstevníkem si nerozuměla.

Řemeslu mému...

Kolem svých devíti let, kdy už normálně chodila sama do nebezpečného města, se seznámila s jedním velmi chytrým chlapcem, kterému říkali Vlček. Bůhví proč se stali nejlepšími kamarády a trávili spolu víc času než bylo zdrávo, krom toho měli mnoho společného, třeba to, že oba byli z nejnižší vrstvy společnosti. 

Když se zase další den procházeli po tržišti, všimli si nějakého starce v tmavém roztrhaném plášti. Netrvalo dlouho a muž si všiml i jich. 

"Hej vy dva."  Ozvalo se chraptivým hlasem. Děti se na sebe rozpačitě podívaly. Muž naznačil rukou aby šli k němu, následovala dlouhá pauza a škubavé pohledy. Děti k němu přišli, načež ten chlap chytil Jaenne za paži a přitáhl ji k sobě "Vidíš támhleten sýr?" dívka ze strachu přikývla, Vlček jen zmateně sledoval co se děje. "Dám vám tenhle měďák, když mi ho donesete." Jeanne zakoktaně dodala "Nemáme peníze, nemůžeme vám ho donést...". Muž se pobaveně zasmál a vážným tónem řekl "Kdo říkal abyste ho kupovali?" pustil dívku a kývl hlavou na děti. Znovu si vyměnili pohledy a ostýchavě došli až ke "stánku" se sýry. Rychle popadli co se dalo a strčili to pod oblečení, nikdo si jich nevšiml - naštěstí. Oba trochu překvapeně udělali, co po nich chtěl. Když jim stařík podával měďák pronesl "Kdybyste šli se mnou, vyděláte si toho mnohem víc.". Oběma dvěma projela stejná myšlenka, "Proč ne?" přehlučil ticho Vlček.

Stařík vstal, obě dvě děti chytil za ramena a zahalil je pod svůj hnědý roztrhaný plášť.

Ve starých kolejích...

Ten muž je dokonale naučil svému řemeslu - zlodějství. Obě děti pro něj kradli a ani se neuvědomovali, že si navzájem čím dál víc konkurují a stávají se soupeři. Jeanne si později, někdy ve svých čtrnácti letech začala říkat Liška, díky své lstivosti a mazanosti. Stařec, který je "objevil" byl již velmi starý a po osmi letech ho našli mrtvého u jeho dřevěné židle. Zase zůstali sami...

Po pár týdnech, když se ztrhla další hádka mezi Liškou a nyní již Vlkem, v které byla prokleta slovy "Nechť bloumáš světem bez klidu duše.",  se jejich cesty rozešli. Už ho nikdy v životě neviděla. To bylo naposledy. Od té doby se všechno vrátilo tak, jak to dříve bylo. Už zbyla jen ona. Sama. I když si to odmítá přiznat, doufá, že se někdy znovu setká s někým tak vyjímečným, jako kdysi dávno...