Jméno: Radvan

Rasa: Člověk

Pohlaví: Muž

Datum narození: Nikdy nikde nebyl zapsán, neučil počítat, neví proto kolik mu je, odhadem podle vzhledu asi 30 let.

Povolání: Kdysi se živil jako lapka, nyní nejčastěji jako žoldák, nebo jiná verze nájemného válečníka. Jinak se snaží získat pro sebe co nejvíc peněz různými drobnými pracemi, nebo se snaží vydělat na obchodu.

Náboženství: Solasova církev (neortodoxní)

Vzhled:

Na první pohled vidíte postavu muže vysokou asi 6 stop. Na druhý, bližší pohled, se změní pramálo. Tělo spíše šlachovité, ale neobyčejně silné, především v ramenou, ruce jako malé lopaty, ne zrovna estetické držení těla a poněkud těžkopádné pohyby. Už od letmého pohledu si všimnete různorodých šrámů z válek, jako třeba jizvy po sečné ráně na pravém předloktí, nebo vybouleninou nad levým okem. Vlasy delší, světle šedé barvy. Ve tváři nezaujatý výraz někoho, koho vůbec nezajímáte, daný snad už od přírody tvrdými rysy obličeje, úzkými rty, nebo ostrou bradou.

Styl oblékání:

Obléká se velmi prostě, na výběr toho totiž moc nemá: vlněná tunika přírodní, špinavé a hnědé barvy, přes ní přehozený a těsně upnutý gambeson s dlouhými rukávy, přes něj zas šupinové kožené brnění tentokrát s krátkými rukávy. Na nohou plátěné kalhoty, přes ně na holeních staré ocelové náholenice, níže pak prosté holiny z hovězí kůže sahající až k náholenicím.

Povaha:

Povahově je nezaujatý, politika, ani nějaké podobné vyšší principy pro něj nejsou nijak důležité, stejně tak jako lidé s autoritou. Ne že by jimi pohrdal, spíš za nimi nevidí nic, čím by si jeho respekt zasloužili.  Takže jimi pohrdá. Oproti tomu s obyčejnými lidmi se rád baví, zvláště je-li k tomu co pít.

Přesto že to tak občas nemusí vypadat, život ho baví, a rád si z něj upíjí plnými doušky, když to jde. Abstinent rozhodně není, ale pijan také ne, nemá na to. Jídlem ani jiným darem nepohrdne skoro nikdy, občas je možné vidět jej coby postavu zahaleno v kápi, žebrající na ulicích měst, má však svou hrdost, proto se občas po získání almužny odebere do ústraní, a tak se skryje před soucitnými, pro něj však urážlivými pohledy kolemjdoucích. Rád cestuje. Uspokojují ho však více materiální majetky než estetično. Občas se však zastaví, a s neskrývaným obdivem dokáže obdivovat krásu přírody obsaženou v něčem silném, něčem člověku nedosažitelném.

Životopis:

Narodil se ve vesnici tak bezvýznamné, že o ní nikdo nikdy nevyprávěl, nikdy tam nikdo nepřišel, nikdo o ní nikdy nepsal. (nachází se na západ od Gil'eadu, na úpatí dračích hor) Ve vesnici bydlelo celkem málo lidí, snad díky tomu si byli všichni blízce či vzdáleněji příbuzní. Díky tomu lidé ve vesnici nebyli zrovna nejbystřejší. Radvanův otec z vesnice nepocházel, tedy alespoň podle toho co o něm matka říkala, neboť sám Radvan ho nikdy neviděl. Přišel, odešel, a to co po něm zbylo, začalo být jasné až po několika týdnech.

Byl tedy už od narození zavrženíhodný bastard, ten co má za matku couru atd. S matkou dřeli bídu s nouzí, a s jejich hospodářstvím o několika kusech drůbeže a malým ovocným sadem si sotva vystačili na živobytí.

Ani ta nejhorší noční můra však netrvá věčně, vždy může být ještě horší, a tak matka jednou v zimě onemocněla a zemřela. A tak se ve svých 16-ti letech stal úplným sirotkem. Ale i tak se dalo jakž takž přežít. Žil tak několik let, kolik, to sám neví, nikdy se neučil počítat. Víte, v životě jsou jen dvě věci jisté: smrt, a daně. A co řekneme smrti, když ji uvidíme? S gustem jí plivneme do tváře a řekneme ji: „dnes ne, dnes ještě ne!“ Zkusil to tedy i na dráby, ti na to však měli jiný názor. Osud, jako by mu neublížil dostatečně, rozhodl se, že rychtář ve vedlejší vesnici měl stejně jako on špatný den, v něčem se neshodli, a z peněžité pokuty bylo rázem odebrání majetku (stejně za nic nestál) a veřejné pranýřování. Jako jediné východisko se mu zde jevil útěk. Poprvé v životě se na něj však osud usmál, a zařídil, aby byly pouta na Radvanových nohou ze starého provazu, částečně zplesnivělého.

Utíkal tak dlouho, jak jen mohl, až zjistil, že ho nikdo nesleduje.  Kromě dvojice očí patřících lapkovi, který stál zrovna ten den na stráži u jejich skrýše. Co měl v tu chvíli asi dělat? Tušil co je zač, i že s takovými se nemá do ničeho pouštět, ale zákon mu v tu chvíli chtěl ublížit, a na výběr také moc neměl – stál před ním ozbrojený muž a Radvan měl stále svázané ruce. Navíc neměl kam jít, a tak se rozhodl přejít k té druhé straně zákona, k té nezákonné. Naučil se tam mnoho zajímavých a užitečných věcí, především boji a přežívání v divočině. Život lapky není zas tak špatný, rozhodně ne proti tomu v čem žil předtím. Ale hierarchie podsvětí je složitá, nepoznáte rozdíl mezi svým přítelem a lapkou, co by si jen rád šplhnul v žebříčku, třeba i práskáním. Když si Radvan tak jednou nechal prstýnek s malým kamínkem uprostřed a pověděl o něm svému příteli, zavolal si ho „šéf“, upozorněný na tento pokus o loupež uloupeného Radvanovým nejlepším přítelem. I přes větší množství alkoholu v krvi se z toho nějak vylhal, ale v opilosti ho nenapadlo nic lepšího než šéfovi ze vzteku ukrást takový pěkný kámen v truhličce co měl na stole. Když šéf začal svůj poklad hledat, uvědomil si, co vlastně udělal za nerozvážnost. A tak zase utíkal co nejdál a co nejrychleji, pod starý hloh zakopal truhličku, a prchal v přestrojení co nejdál.

Několik let pak strávil cestováním po Alagaesii a malých říších severně od Du Weldenwardenu. Kolik, to sám neví. Asi hodně.  Na živobytí si vydělával nabízením svých mečů, ale po velkých válkách spojených s legendami o dračích jezdcích, před desítkami let, už se nikde moc neválčilo, proto tak nějak přežíval z mála. Až do chvíle, kdy král Galbatorix začal znovu stavět mohutnou armádu. Radvan vycítil příležitost zbohatnout jako žoldnéř – přece jen, nějaké zkušenosti s tím už měl, do boje by nešel poprvé, a tak se nechal naverbovat. Zpočátku dělal jen pomocné práce, nebo dělal ochranu soumarům, když ale vojáků začalo ubývat, byl do boje nasazen i on. V kolika bitvách byl, není důležité, jaké to byly, to také ne. Jen o jedné byste měli vědět – o slavné bitvě na Hořících pláních.

Přestože Radvan v tu dobu již patřil ke zkušenějším vojákům, před bitvou nebyl vyzván, aby se připojil k šikům připravujícím se k boji. Šel tedy za velitelem, ten mu ale sdělil jen to, že se má připojit ke skupině formující se pod nedalekým kopce. Skupina čítala jen něco málo přes dvě stě mužů, většinou bojem osvědčených veteránů, kteří netrpělivě vyčkávali, co se bude dít. Zanedlouho k nim však promluvil nově příchozí, zahalený člověk. Přestože žádného Radvan nikdy neviděl, slyšel o nich dost na to, aby mohl odhadnout kdo to je. Byl to zaklínač. Hlas tohoto zaklínače však nezněl přirozeně, spíše jako by skrz jeho nitro promlouval někdo jiný. Slovo od slova si nikdo přesně nepamatuje, ani vy ho nepotřebujete znát. Hlavní byl význam – tito vojáci, sice nyní nebyli připravováni k boji, ale bojovat budou. Budou bojovat ve jménu Krále, za své rodiny, které, když se vojáci připojí k této akci, budou na věky zajištěny z králových zdrojů. Tento luxus bude však zaplacen krví. Krví stovek těchto zkušených, a krví tisíců padlých nepřátel. Tito vojáci, budou vysláni na sebevražednou akci, při níž budou požehnáni samotným králem. Budou totiž necitliví vůči bolesti, a svou nezničitelností zasejí smrt do řad Vardenů. Rozkaz zněl: bojovat do posledního. Většina vojáků souhlasila. Někteří aby se jejich rodiny měli lépe, jiní věřili v Galbatorixe, Radvan zas z opilosti a když dav za jásotu zvednul zbraně v rukou, Radvan se k nim rád přidal. Pak následoval takový prazvláštní pocit, jakoby mu někdo procházel všechny jeho vzpomínky. Divé mu to nepřišlo, dával to za vinu tomu levnému trnkovému vínu. Divné se mu začalo zdát, až když ho přestala bolet hlava. Nic si z toho však nedělal, a o několik hodin později už stál v šiku vojáků třímajíc v rukou svůj palcát. Vyrazili.

Na dohled od nepřátelských táborů začali běžet. Proběhli průsmykem. Radvan byl plný odhodlání. Za chvíli zazněli poplašné trubky Vardenů. S řevem se Královští vrhli kupředu skrz studenou řeku. Radvan vodu však necítil. Ani meč, který se mu skrz starou pochvu prodral až na kůži. V několika okamžicích byl vzduch plný smrti. Řady Vardenů padaly jedna po druhé, jako stébla trávy ve větru. Přední linie se roztáhly aby udělaly místo ostatním. radvan najednou stál před mladým vojákem z opačné strany. Když voják spatřil šíp čnějící z Radvanovy paže, s hrůzou v očích začal cosi křičet. Nedokřičel. Těžký palcát mu ze strany promáčkl helmu a lebku uvnitř ní rozdrtil, jako když kladivem rozbijete vlašský ořech. Zanedlouho však na skrytou sílu Královských přišli i jiní.  Bez bolesti bojovali vojáci až do své smrti. Pobili jich mnoho. Bez zastavení se linie posunula o dobrých tři sta stop. Za sebou nechávali jen mrtvá těla vzbouřenců.

Mnohonásobné přesile však nemohl čelit dlouho, navíc, když se z nebe začaly snášet spršky šípů, ubývalo i jich. Radvan zrovna zarážel svůj meč do krku bílé kobyly stojící napravo od něj, když se hukot šípů znovu ozval. Radvan se instinktivně přikrčil, kůň však celou svojí vahou srazil klečícího Radvana na břicho, a svým tělem ho zavalil. Radvan se marně snažil vyprostit se zpod koňského těla, marně se snažil volat své druhy o pomoc. Boj náhle ustal. Krajinou zavládlo jen mrtvé ticho narušované jen krákoráním mrchožroutů, kroužících nad Hořícími pláněmi. Jen zdálky se ozývaly hlasy dvou lidí - umírajícího vojáka Galbatorixovy armády a hlas neznámého, zřejmě důležitého muže z druhé strany. Pak jedním zadrnčením luku rozhovor skončil.  Radvan tedy zůstal sám, poslední přeživší tohoto oddílu mrtvých.

Několik dní se živil dešťovou vodou a hnijícím masem mrtvého koně. Tehdy poprvé pojal myšlenku pojídat toho koně tak dlouho, než ko sní celého a tak se dostane ven.. Tu myšlenku ale rychle zavrhnul. Zachráněn byl až vesničany loupícími zbraně mrtvých, aby je mohli překupníkům. Obě armády už odtáhly, a tak Radvan mohl odejít. K Vardenům nechtěl, bál se, že by mohli poznat, k jaké armádě dříve patřil. Ke Galbatorixovy nechtěl, ne že by ho nyní nenáviděl, jen moc dobře věděl co se stane těm co nesplní rozkaz. A tak mu život sám dal důvod k životu. Odešel pryž z tohoto kraje, ale konec jeho živobytí to rozhodně neznamenal.

Dovednosti:

"Přirozené" schopnosti:

Už od přírody je velmi silný, v bitvách často dokázal tlačit před sebou vojáky druhé strany, samozřejmě za podpory svých druhů, mimořádně silný je i při zvedání těřkých břemen. Přítodě trochu pomohl král Galbatorix, který požehnal při bitvě na Hořících pláních jemu a jiným vojákům aby necítili bolest, proto je vůči bolesti necitlivý.

Majetek:

Oblečení:

·        Vlněná tunika

·        Gambeson

·        Kožené brnění (kryjící trup a ramena)

·        Plátěné kalhoty

·        Náholenice – ocelové

·        Jelenicové rukavice – staré

·        Kožené holiny – staré

·        Plášť na cesty – starý, hnědý, vlněný, s kapucí

Výstroj

·       Křesadlo a troud

·       Malý vak na vodu

·       Malý vak na věci a houně

Výzbroj:

·        Malý jednoruční meč, bytelný, s kruhovou záštitou

·        Puklíř, tedy pěstní štít, celokovový, uprostřed s výčnělkem

·        Těžký palcát asi 4 pídě dlouhý, s těžkou, tupou hlavou a masivním          dřevěným toporem.