Jméno: Jona

Rasa: člověk

Věk: 14 let

Náboženství: Solasova církev

Jazyk: centrální dialekt

 

 

Podoba:

Vidíte malé vystrašené děvče. Sotva metr a půl vysoká, drobná, útlá… Snad byste řekli, že by ji mohl odfouknout vítr. K ženskému tělu má to její ještě docela daleko, přesto už ale nevypadá tak úplně jako malé dítě. Je krásná. Což není v těchto krajích vždy výhodou. Její dosud neporušená hebká, světlounká pleť vypadá jako kdyby patřila nějaké princezně. Tak stejně obličej. Jemný, nevinný. Bez jediné vady na kráse. Drobný roztomilý nosík, malá, pěkně tvarovaná ústa. K tomu všemu krásné sytě modré oči a do půli zad dlouhé, světlé, mírně zvlněné vlásky. A s tím nevinným ustrašeným pohledem… co na ní nesvádí k nepatřičnému hříchu?

Oblečení:

Prakticky žádné nemá. V tuhle chvíli má jen jednoduchou halenu, která ji tedy dvakrát nezahřeje a už vůbec nedostačuje jako plnohodnotné oblečení. Jednoduše řečeno, pokud brzy něco nesežene, zmrzne.

 

 

Povaha:

Její povaha odpovídá jejímu zevnějšku. Zatím. Nebylo toho mnoho, co by ji mohlo nějak významně poznamenat. Jona je plachá. Kuráž musí hledat i při naoko sebejednoduším úkolu - oslovit kolemjdoucího. Taky to není žádná odvážná holka. Bojí se všeho, co jenom trochu vypadá nebezpečně. A že je nebezpečná celá její aktuální situace, to připomínat nemusím.

Je to dosud nezkušené děvče. Důvěřivé. Věří, že lidé, kteří vypadají, že jsou hodní, opravdu hodní jsou a nedokáže pochopit, když se potom stane něco, co tomu přesvědčení odporuje. Chrání si svoje naivní dětské sny a zatím odmítá uvěřit tvrdé realitě, která na ni pomalu ale jistě doléhá plnou svou  vahou.

Někde v hloubi duše je to velmi zmatená osoba. Nechápe to, co se jí stihlo v životě přihodit. Nerozumí ničemu. Nemá smysl života. Její jediná jistota v tuhle chvíli je víra k Solasovi. Přestože se pravidelně nemodlí, věří, že ji určitě chrání. Jinak by už tady nejspíš nebyla.

 

 

Schopnosti:

Jona není hloupá. Jen se zatím neměla prakticky co naučit. Nůž pomalu nikdy nedržela v ruce. O existenci magie neví. Její tělo je slabé, dlouhé roky hýčkané. Koní se bojí. Její snad jediná přednost je, že umí být ticho. Celkem se i potichu umí pohybovat. I když k tomu zřejmě brzy bude muset přičichnout, krást také ještě nezkoušela.

Ptáte se, co dělala celých těch 14 let, co je na světě? Dobrá otázka. Ach ano, něco tu přeci jen je. Umí trochu vařit (tak akorát aby nepřipálila polévku). Učila se vyšívat a trochu i sama šít, ovšem, že by zvládla reálně udělat kus oblečení - ne. Číst a psát umí, to ano a dokonce i trochu počítat. Potom ještě umí zpívat, tancovat a hrát na flétnu. A to je asi tak celé.

 

Tanec: 2/7

Zpěv: 2/7

Hra na flétnu: 2/7

Šití: 1/7

 

 

Otevřu oči. A zase je rychle přivřu, jak mi hlavou projede ostrá bolest. Kde to jsem? Co tady dělám? Pomalu - za velmi evidentní přítomnosti bolesti - se posadím. Kolem mě je samé suché listí. A skály. Jsem pod srázem? Bolest mi zatemňuje mysl. Sáhnu si na temeno. Na ruce mi zůstane krev. To není dobré. Nejspíš mohu děkovat bohu Solasovi, že jsem ještě mezi živými. Ale jak se to… pevně sevřu oči abych přestála nával nevolnosti a další vlnu tupé bolesti hlavy ...stalo… Nic si nepamatuji. Vůbec nic…

 

Na svoje rané dětství moc vzpomínek nemám. Asi první pořádné mám na Seviena. Vychovával mě. Byl vysoký, měl krátké černé vlasy a vždycky milý výraz v obličeji. Dělal komorníka u šlechtické rodiny Hugortů z Belatony. Měli letní sídlo mimo město, na překrásném místě s výhledem na jezero Leona. Tam jsem žila. Do města jsem nechodila. Nikdy. Společně se mnou v panství žila i další holčička, Lisi, dcera z rodu Hugortů. Byla skoro stejně stará jako já, asi jen o 3 měsíce starší. Měla taky dlouhé blonďaté vlasy. Vždycky si se mnou hrála. A vždycky to byly hry, že ona je princezna a já její komorná. Sevien mi říkal, že musím Lisi poslouchat. Takže jsem ji poslouchala. Časem byly hry divnější a divnější. Lisi si vymýšlela spoustu fantastických stvoření, která nemohou existovat. Vymýšlela různé příběhy, především strašidelné, a nutila mě je hrát. Často jsem se bála, ale Lisi mi nikdy doopravdy neublížila. A Sevien, kterého jsem brala jako otce, se vždycky jen usmíval. Na Lisi. Nevadilo mu nic, co dělala. A mě potom jen pohladil po hlavě a pochválil, že jsem hodná.

Vždycky jsem Lisi obdivovala. Byla chytrá. Vždycky měla všechno promyšlené do posledních detailů. Ale čím byla starší, tím míň se mi přestávalo líbit, jak se na mě dívala. Opovrhovala mnou. To jsem věděla. Ale Sevien mě vždycky jen pohladil po hlavě a řekl, že tu mám být jen pro Lisi. Aby si měla s čím hrát. Musela jsem být hodná. A byla jsem hodná. Za odměnu jsem mohla jíst u stejného stolu jako Lisi. Chodila jsem v krásných šatech a česala se jako princezna.

Když si Lisi nechtěla hrát, učila jsem se vyšívat, hrát na flétnu, zpívat nebo tancovat. Bavilo mě to. Bavila mě malá titěrná práce. Vyšila jsem Lisi na kapesníček květiny. Dala jsem jí ho k narozeninám. Neztratila s ním víc času než pár vteřin, kdy se na něj podívala a řekla - hezký. I to mi ale stálo za to. Na chvíli se na mě mile usmála.

 

A potom přišel jeden den. Bylo pod mrakem. Za okny pršelo a Lisi přišla s další hrou. Moc si z toho nepamatuji. Všechno se stalo hrozně rychle. Lisi chtěla, abych se svlékla jen do košilky. Potom odešla a nechala mě v pokoji. Sedla jsem si na křeslo a tiše čekala. Venku se zablýsklo. Bála jsem se blesků. A Lisi to věděla. Vyjekla jsem a běžela k protější stěně. Tam mě ale znovu vyděsila Lisi. Měla na tváři nějakou prapodivnou masku. Vypadala zle. Děsivě. A v ruce měla nůž. Vypískla jsem znovu a ustoupila o pár kroků. Lisi začala vyprávět příběh, který jsme hrály. Já jsem ale skoro nevnímala. Venku znovu a znovu hřmělo. Zadívala jsem se k oknu. A Lisi mě znovu hrozně vyděsila, s nožem v ruce se objevila přímo přede mnou. Vyjekla jsem. V obraně jsem ji odstrčila, oči pevně zavřené. Uslyšela jsem dopadnutí na zem a potom další výkřik, který ale nebyl můj. Sevien hned vešel do dveří. Otevřela jsem oči a viděla Lisi na zemi, tvář a ruku měla pořezanou, rozbrečela se. Sevien na mě upřel vražedný pohled, nic ale neřekl a šel hned k Lisi. A Lisi k mému nekonečnému údivu začala křičet, že za všechno můžu já, že jsem ji prý chtěla zabít a kladla Sevienovi na srdce, ať se mě zbaví, že už mě nikdy nechce vidět. Sevien napřed odvedl Lisi a mě nechal v pokoji samotnou. Srdce mi rychle bilo. Pořád jsem si nedokázala uvědomit, co se přesně právě stalo. Potom se vrátil. Beze slova mě chytl za ruku a táhl mě pryč. Úplně pryč. Vyšli jsme se sídla. Pršelo. Za chvíli jsem byla úplně mokrá. Posadil si mě na koně před sebe a vyjel. Bála jsem se. Nechtěla jsem ani domyslet, co se stane. Byla jsem tak vystrašená, že jsem ani nedokázala pořádně plakat. Vjeli jsme do lesa. Dračí hory z panství nebyly daleko. My jsme ale jeli dlouho. Na můj vkus dlouho. Byla mi zima. Konečně jsme zastavili. Sevien mě sesadil z koně a snížil se, aby mi viděl dotváře. Nevracej se. Řekl jen. Nechápala jsem… Jak může tohle udělat? Byl jako můj otec… A takhle jednoduše? Smutně se na mě zahleděl. Snad tam byl soucit. Lisi to tak chtěla. Bylo v nich vepsáno. Nasedl zpět na koně a nechal mě tam. Co se dělo dál už si tak úplně nepamatuji. Bloumala jsem lesem jako bez duše. A potom jsem nejspíš spadla z toho srázu…

 

Majetek:

Halena, jednoduché boty, hlad a smrt v patách...