Jméno: Elena

Rasa: Člověk

Pohlaví: Žena

Datum narození: 1. 8. 3252

Věk: 13let

Náboženství: Solasova církev

Jazyk: pouze rodný (lidský)

Povolání

Před útokem:

Pomáhá otci na poli a něco málo si vydělá pomocí v hostinci.

Po útoku:

Žádné. Musí najít Vardeny.

Popis postavy

Tělesná stránka

Jsem o něco menší postavy než je v mém věku průměr. Mám husté, černé vlasy dlouhé kousek pod lopatky, které nosím rozpuštěné přes jedno rameno. Oči mám též černé. Ústa mám ostře rýsovaná, ale barvou nevýrazná a rty popraskané. Stejně ostré mám lícní kosti. Nos mám, dle mého názoru, tak akorát. Jsem drobná, ale zato hbitá, rychlá a obratná, což se hodilo když jsem vypomáhala v hostinci a proplétala se mezi hosty. Síly jsem moc nepobrala a když jsem pomáhala otci na poli, tak jsem se musela opravdu snažit, aby moje práce byla hotová včas. Celkově jsem velice štíhlá, za což vděčím převážně hladu a potom neustálému pohybu. Ruce mám též štíhlé a z práce trochu mozolnaté. Moje dlouhé nohy ještě zvýrazňují mou hubenost. Na levém lýtku mám jizvu o délce prstu z doby kdy jsem se učila zacházet s motykou

(i okopávání záhonku může být nebezpečné).

Styl oblékání

Před útokem

Nosila jsem co se dá, nebo co vypadalo na to, že by to na mně mohlo držet, či dokonce zahřát. Moc peněz jsem neměla, šití mi moc nejde, ale nikdo jiný mě oblékat nebude. Moje každodenní oblečení se skládalo z některého z mých nepodařených pokusů a košili z tmavé hrubé látky, která je na trhu velice levná a kalhot, které mi darovala kamarádka (dcera hostinské, u které jsem pracovala), protože jí už byly malé a tak záplatované, že by z té látky už nic jiného udělat nešlo. Když mi je dávala, zmínila se, že stejně radši nosí sukni. A boty? To byla hotová tragédie. Většinou jsem si jen přivázala kus látky, nebo kůže kouskem provázku k noze. Není to sice žádný velký luxus, ale zvlášť v zimě je to lepší než nic. Abych nezmrzla, tak jsem se v zimě prostě zamotala do kusu trošku tlustší látky. Jsem opravdu mizerná švadlena. Vydělané peníze jsem si nosila v kapse od kalhot. Moc jich nebylo, takže se tam vešly, než jsem je utratila, nebo uložila doma pod prostěradlo do seníku, kde jich mimochodem bylo taky žalostně málo.

Po útoku

Podařilo se mi najít několik tmavě hnědých tunik a pořádné kožené kalhoty, které mi drží pásek, na kterém visí krátká dýka v pouzdře. Také vysoké, kožené boty a černý jezdecký plášť. Našla jsem ještě koženou brašnu, do které strčím všechno, co se nevejde do těch sedlových.

Povaha

Navenek působím jako někdo, kdo potřebuje vůdce. Jsem tichá, nevybočuji z řady, poslechnu každý příkaz, snažím se zapadnout vždy do toho nejtemnějšího koutu a jen málokdy se u mě projeví vzdor. Též mě skoro nikdy neuvidíte se dobrovolně smát (v hostinci se musím na hosty usmívat). Většina lidí si myslí, že je to kvůli drsnému životu v chudobě. Někteří dokonce, že nemám duši.

Jen málo lidí ví, jaká jsem doopravdy. Vlastně to věděli jen dva lidé. Můj otec a moje jediná kamarádka Liv, která se zdá být mým přesným opakem. Jen oni věděli, že když se otevřu jsem velice milá a přátelská, že se ráda směji a že jsem velice dobrá v prosazování vlastního názoru tak, aby si toho nikdo nevšiml. To je taky nejspíš důvod, proč působím tak poslušně. Protože jsem si sama už mnohokrát zažila šikanu od bohatších dětí, tak se neotevřu jen tak někomu.

Jsem rozhodně introvert a většinu informací si nechávám pro sebe. Vždy mám všechno pečlivě uklizeno. Ne, že bych ráda uklízela, nebo tak něco, ale potřebuji mít ve věcech pořádek. Jak je již uvedeno výše, prosazuji si vlastní názor tak, že vypadám jako ta nejposlušnější dívka na světě. Jen málo lidí si všimne, že se děje to, co vlastně chci já.

Historie

Narodila jsem se v létě, v menším městečku, nebo spíš větší dědině na jihovýchodu Alagaesie. Moje matka byla po porodu velmi slabá a pár dní na to zemřela. Otec mi později vyprávěl, že byla velmi krásná, a že jsem po ní. Já si tedy sama moc krásná nepřipadám, ale když si to myslí můj otec, bude na tom něco pravdy. Otec byl chudý rolník a když mu matka přestala přispívat svou prací švadleny zchudl ještě víc. Dva roky na to, co jsem se naučila chodit mi otec do ruky strčil vědro a chodila jsem s ním zalévat pole když bylo sucho. Otec mě naučil hospodařit s penězi, okopávat, sklízet a starat se o naše malé políčko a počítat abych se na trhu nenechala ošidit. Ani jeden z nás neměl matčinu šikovnost s jehlou, takže naše oblečení vypadalo….. tak jak vypadalo. No, prostě hrůza. Jednou v mých osmi jsem šla na trh a když jsem míjela jednu zapadlou uličku všimla jsem si, že tam jeden kluk zahnal do kouta dívku. Kluka jsem znala, protože mi už mnohokrát udělal to samé, co teď dělal té dívce. Zastala jsem se jí, ale výsledek byl takový, že jsme obě dostaly co proto. A tak jsem se seznámila s Liv. Dva dny na to za mnou přišla a nabídla mi práci v hostinci. Plat sice nebyl vysoký, ale mně i otci to velice pomohlo. Takhle jsme žili dalších několik let. Na jaře po mých třináctých narozeninách, když jsem zrovna po někom uklízela v hostinci se zničeho nic rozezněl poplach. Do vesnice vnikli urgalové a každý kdo nebyl schopen bojovat se utíkal někam schovat. Já jsem běžela do nedalekého lesíka. Urgalové co zaútočili na vesnici byli pevně přesvědčení, že je tohle jejich území a tohle nebylo poprvé co na vesnici zaútočili. Jenže teď jich bylo mnohem víc než kdy předtím. Několik hodin po té, co zvuky boje utichly jsem se odhodlala vrátit zpátky do vesnice. To, co jsem uviděla, mnou otřáslo. Všude byla krev. Urgalí, ale převážně lidská. Všude bylo ticho. Pomalu jsem procházela vesnicí s nadějí, že někdo z vesničanů přežil. Někteří zranění ještě sípavě dýchali, ale já věděla, že už je pro ně pozdě. Po chvíli jsem našla svého stále ještě žijícího otce. Měl bodnou ránu v hrudi a moc času mu nezbývalo. Poslední co se mu podařilo mi sdělit bylo, ať najdu Vardeny v Beorských horách. Věděla jsem, že otec přede mnou vždycky něco skrýval, ale zjišťení, že je otec na straně Vardenů mě stejně překvapilo. Našla jsem nějaké věci v rozbořených domech a vzala si kobylu Černou ze stáje jednoho sedláka. Taky nějaké peníze. Teď ty věci stejně nikdo potřebovat nebude. Naposledy jsem se ohlédla přes rameno a po několika nepodařených pokusech se mi podařilo donutit Černou k pohybu. Jdu hledat Vardeny.

Schopnosti

Umím docela slušně počítat (zvlášť co se peněz týče), vařit ta nejjednodušší jídla, krkolomně, ale jezdit na koni, starat se pole, obsluhovat v hostinci a velice dobře umím lidem vnutit svůj názor tak, aby si mysleli, že je to jejich myšlenka. Docela dobře rozpoznám jedlé plody a houby od jedovatých. Též dokážu docela rychle a dlouho běžet a nenašla jsem ještě žádný strom, na který by se mi nepodařilo vyšplhat.

šplhání- 2/7

běh- 1/7

jízda na koni- 1/7

nenápadné vnucení názoru-4/7

vaření- 1/7

Rodina

Otec – mrtev

Matka - mrtvá

Přátelé

Liv – pohřešovaná

Majetek

Elena má nyní u sebe jen to co našla v rozbořených příbytcích vesničanů a to, co měla u sebe ještě před útokem.

Oblečení (co má na sobě)

Jednoduchá hnědá tunika, kožené kalhoty, jednoduchý kožený pásek s pouzdrem, ve kterém nosí dýku, vysoké kožené kamaše a černý jezdecký plášť.

Ostatní

Klisna jménem Černá, výbava na koně (dvě sedlové brašny, ohlávka, uzda, sedlo, deka pod sedlo), již zmíněná dýka, kožená brašna a velké odhodlání najít Vardeny.

Obsah kožené a sedlových brašen

Dvě jednoduché tuniky, jedny kožené kalhoty, křesadlo, lano, váček s penězi, přikrývka, jídlo (pecen chleba, deset proužků sušeného masa), vak s vodou (cca 3l), kalhoty od Liv a nějaké obvazy (jen pro jistotu).