TOPlist

Delois Blagden (Kříženec)

Začátečník 1819 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Jiní tvorové - Žena
Dne: 08.05.2018 13:27:25 FB



Delois Blagden

 

 

Jméno: Delois Blagden. Blagden je jméno po otci, aby prý nezapomněla, čí je. V oáze, kde se narodila, jí říkali taky Malá dáma, protože měla prý odmalička příliš dospělý výraz v obličeji. Nila jí říkávala Del. A kluci z oázy Pískle. Někdy, když se vydává za kluka, používá jméno Ezir.

Rasa: Delois je půlelfka. A jako většina půlelfů ze svého dědictví po rodičích není zrovna dvakrát nadšená, i když to neříká nahlas.

Věk: Pro Delois to vždycky bylo jen zbytečné číslo. A nikdo ji nepřesvědčoval o opaku. Je velmi mladá, ještě dítě. Vypadá zhruba na dvanáct, třináct let.

Jazyky: Plynně mluví starověkým jazykem, řečí pouštních kmenů, centrální větví jazyka lidí. Je jazykově hodně nadaná, takže se dá předpokládat, že se naučí i nějaké další, bude-li to potřebovat.

Náboženství: Matka ji k ničemu takovému nevedla, Giraia už vůbec ne. Ženy z kmene ji naučily víře v duši pouště a oblohy. A tu Delois ctí.

 

Podoba

Delois je teď v takzvaném hříběcím věku. Má dlouhé hubené nohy, dlouhé ruce se štíhlými prstíky, jakým se říká „zlodějské“, útlý pas a úzké boky. Tenký krček nese vznešenou hlavu s kadeřemi v barvě havraního křídla a špičatýma ušima, tím jediným, čím je podle svých vlastních slov podobná otci. Sama ho zná jen z vyprávění a fairth, nikdy ho naživo neviděla, takže vlastně ani neví, jestli se mu podobá, ale každopádně můžeme říci, že o žádnou podobnost nestojí. Možná by se jí tak maximálně líbilo mít jeho rudé vlasy, protože by pak vypadala víc jako Nila, již vždycky považovala za svou starší sestru, a která jí vždycky byla vzorem.

Když se na Delois podíváte, asi to první, co vás zaujme – tedy kromě těch špičatých uší – jsou právě vlasy. Ne barvou, protože černovlasých je kolem habakuk, zvlášť když žijete na jihu poblíž pouště, ale délkou. Nesahají jí ani po ramena, což u mladých dívek není moc obvyklé. Delois je dřív nosila dlouhé až do půli zad, zbavila se jich v prvním záchvatu vzdoru, který v jejím věku přichází. Všichni jí chválili dlouhé vlasy. Všem se s nimi líbila. Jenže Delois se nechtěla nikomu líbit. Sebrala tu nejostřejší břitvu – a šla dohola. Takový nářez, co pak schytala, nechce už nikdy zažít. Ale vydobyla si tím respekt u kluků z oázy. Když pak začala nosit kalhoty a tuniky místo šatů, vzali ji mezi sebe a naučili ji, jak se prát, jak střílet z luku a jak i v poušti najít vodu.

I když ji teď kvůli krátkým vlasům – a taky proto, že ještě nemá žádné ženské tvary, ani boky, ani prsa – často považují za chlapce, její obličej ji prozrazuje. Delois má velmi jemné rysy - což je nejspíš taky elfské dědictví – malou, kulatou bradu, nos rovný, úzký, trochu nahoru, a světlé, ale tvarově hezké rty. Její oči mají jasně fialovou barvu, stejnou jako oči její matky. Má poměrně dlouhé řasy a pěkné klenuté obočí černé stejně jako vlasy. Pleť má světlou, ale bez pih, a rozhodně o několik odstínů tmavší než je ta Nilina. Nila vedle ní vždycky zářila jako padlý sníh. Delois nezáří a ani nechce. Nevadí jí, když je celá od prachu pouště.

Dokud byly s Nilou obě v oáze, oblékala se Delois velmi podobně jako Nila. Šaty, obvykle bledě modré nebo jiné světlé barvy, přes vlasy šátek, aby na ni příliš nepálilo slunce, dlouhé rukávy a sukně až po zem. Když Nila zmizela, Delois chvíli nosila všechno, co po Nile zbylo, protože jí to pomáhalo překonat stesk. Teď už na ní žádné šaty neuvidíte. Jen tuniky, haleny a kalhoty. Většinou v přírodních barvách, stejné, jaké nosí kluci z kmene. Dost často mívá odhalená ramena a paže. Snaží se opálit, aby byla podobnější lidem z pouště. Dělá všechno tak nějak svému elfskému původu natruc.

 

Povaha

„Máš palici tak tvrdou, že bys s ní prorazila skálu, Delois.“

-Alix

To o ní kdysi řekl Alix, jeden z kluků z oázy. Asi je to pravda. Každý, kdo se na Delois podívá, vidí nesmlouvavou, drsnou a tvrdou holku, která si nikoho nepouští příliš blízko k tělu. Každý, kdo ji slyší mluvit, říká, že má jazyk ostrý jako břitva a umí zraňovat slovy s přesností trénovaného zabijáka. Když jí něco nařizují, udělá opak. Když ji chválí, chce se znelíbit. Když jí opovrhují, dělá cokoliv, aby jim dokázala, že je silnější a lepší než oni. Je schopná se zakousnout a dřít jako kůň až do roztrhání těla, protože prostě chce, neumí uhnout z cesty a vzdát se.

Delois sama o sobě ví, že není tak tvrdá, jak vypadá. Je spíš křehká, tam někde uvnitř, a bojí se, že by jí někdo mohl ublížit. Vadí jí, jak snadno se nechá vytočit, a taky že neumí pořádně kontrolovat své emoce. Když byly v oáze ještě i s Nilou, Giraia často říkala, že to Delois se chová jako Meyron, ne Nila, a ptala se, jestli je někde náhodou nevyměnili. Je fakt, že Nila byla vždycky klidnější, zatímco Delois jako by se vylíhla z divokých vajec. Vždycky měla tolik lásky a péče, kolik jen mohla od matky, od Giraiy i od všech žen v oáze chtít, ale jako by nikdy neuměla být vděčná. A spokojená. Už jako dítě byla spíš zlostná, zádumčivá, přemýšlivá. A nikdo, kromě Nily, její důvěrnice a nejlepší přítelkyně, nevěděl proč.

Delois někde uvnitř strašně těžce nese svůj smíšený původ. Nikdy tak docela nepatřila ani k lidem, ani k elfům, a už odmala cítila, že je jiná než ostatní, a že to všichni vidí. Rostla rychleji než Nila, ale pomaleji než lidské děti. Na člověka byla příliš mrštná, ale i když něco zvládla vlastním úsilím a pílí, děti z oázy to připisovaly tomu, že „no jo, elfská krev…“ Chtěla by poznat svého otce. A říct mu to. Že to nebylo fér, dát se dohromady s matkou, a přivést na svět někoho, jako je Delois. Poloviční mají málokdy dobrý život. A nakonec je všichni opustí. Tak jako Nila.

 

Historie

„Někdy mi přijde, jako by snad ani nechtěla být na světě…“

-Elva Aiglow

Narodila se na poušti… během horkého, rozpáleného dne, za vedra, jako dcera elfa jménem Blagden a mladičké Dračí jezdkyně, jíž kdysi změnil celý život první Dračí jezdec nového věku – Elvy Aiglow. A tak jako se Elva neprosila o „požehnání“, které kdysi dostala, a kvůli kterému vyrostla a dospěla dřív, než bylo zdrávo, ani její dcera se neprosila o svůj vznik a zrod a na svět přišla později, než měla a ještě k tomu s komplikacemi. První, kdo ji po jejím narození držel v náručí tak nebyla její matka, která v tu chvíli bojovala o vlastní život, ale mladičká dcera královny elfů – Nilwëa Meyron.

Delois Nilu milovala od první chvíle a Nila zase ji. A dlouhou dobu byla Nila jediná, kdo dokázal křičící a plačící dítě utišit a uspat. Elva nikdy nechápala, jak to dělá, ale svým způsobem jí byla vděčná. Delois byla od začátku malý morous a chvíle, kdy spala, byly úlevou nejen pro Elvu, ale i pro celou oázu. Přesto však Elva své dítě od počátku nesmírně milovala, chránila a také o malou Delois pečovala, jak nejlépe uměla. A Delois i přes všechno to ječení a zlobení vyrůstala jako miláček oázy, byla jediným dítětem, které se toho roku narodilo, a tato pozice jí vydržela až do jejích tří let.

Málokdo však měl s Delois takovou trpělivost jako Nila. Hrála si s ní, když na to energie ostatních už nestačila. Mluvila s ní starověkým jazykem a taky jí četla, když zrovna Elva neměla čas. Někdy si snad Delois i nárokovala pro sebe, a žárlila, když byla malá s matkou. Elva se snažila dělat všechno proto, aby své dceři zajistila normální, klidné dětství, jaké ona samotná neprožila. Ale Delois jako by všechny ty snahy byly jedno. Přijímala mlčky matčinu lásku, ale nikdy ji neoplácela víc, než bylo bezpodmínečně nutné. Nikdy se sama nepřišla přitulit. To jen k Nile. Nikdy nechtěla pusu na dobrou noc nebo pohádku. A když mohla zmizet někam s Nilou a kluky z oázy, prostě zmizela.

Nila pro ni vždycky byla jako strážný anděl a snažila se ji v životě směřovat tím správným směrem. Delois ji brala jako vzor a chtěla dělat všechno stejně jako ona. Když se Nila učila léčitelství, Delois jí nakukovala přes rameno. Když se Nila hrabala rukama v krvácejícím zranění břicha, Delois jí podávala nástroje a obvazy. Když chtěla Nila modré šaty, chtěla je i Delois. Když měla Nila copy, do hodiny je měla zapletené i Delois.

A pak jednou přivezli do oázy zraněného elfa a Nila se o něj starala. Pak s ním mluvila. Pak byla pár dní divně zádumčivá… a najednou zmizela. Delois nechápala, co se stalo, ale bylo to, jako kdyby jí někdo roztrhl srdce na dvě půlky. Jako by už nebyla kompletní. Kluci v čele s Alixem se k ní najednou začali chovat jinak; Nila jim vždycky bránila, aby si dělali z malé Delois srandu a popichovali, a teď najednou mohli. Už ji nikdo nechránil.

Když ji jednou škaredě odstrčili, přiběhla celá ubrečená za Giraiou a prosila ji, ať nějak zařídí, ať se Nila vrátí. Giraia jí řekla, že tohle přece zvládne i bez Nily. Musí jim prostě jen dokázat, že je stejně silná jako oni. A ona to udělala.

Když si oholila hlavu, Elva na ni hrozně křičela. Ale kluci ocenili ten akt vzdoru. Vzali ji mezi sebe. Brzy se naučila dělat věci, které by v šatech a s dlouhými copy nikdy nešly. Jezdit na koni vestoje, lozit po skalách a prát se a taky střílet z luku a házet nožem. Delois to všechno dělala hlavně proto, že si myslela, že s tím matka nesouhlasí. A její nesouhlas, ten způsob, jakým si vždycky povzdechla, to byla pro Delois odměna. Ani jí nenapadlo, že jí tím ubližuje.

To Giraia pochopila, že jediný způsob, jak Delois udržet na uzdě, je ji ve všem podporovat a pomáhat jí. Delois ji za to respektovala a ve výjimečných případech jí i projevila nějakou náklonnost. Giraia doufala, že se jí podaří dostat k Delois blíž a pochopit ji, ale to se nestalo. Jednoho dne byla Delois pryč stejně jako Nila. Zmizela s Alixem, Tarim a Ezirem, třemi svými kamarády o něco staršími než byla ona. Elva zahájila šílenou pátrací akci, aby ji našla, dva dny létala nad pouští, ale nic. Delois jako by se ztratila z povrchu zemského.

Což byla vlastně pravda. Alix našel nedaleko oázy vstup do jeskyně, a tam se schovali. Zůstali tam několik dní; pak se napojili na obchodní stezku, jíž procházely karavany. Přidali se k jedné z nich s tím, že se budou starat o koně. Delois se představovala jako Del a nechala se všemi považovat za chlapce. Přišlo jí to tak bezpečnější. Stačilo, že je světlá a půlelf, být půelfka by bylo ještě mnohem víc o hubu. S karavanou se dostala až do Království, konkrétně do města jménem Feinster.

Tam se celá situace zkomplikovala. Alix s Tarim se totiž chovali jako urvaní ze řetězu, nechali se zatáhnout do hospody, opili se a zabili jakémusi chlapíkovi psa. Brzy se ukázalo, že ten chlapík je šlechtic a za život psa je chce donutit platit. Jejich vlastními životy, ideálně. Pro Alixe s Tarim si přišla městská stráž a Delois s Ezirem osaměli. Najednou byli v úzkých. Všechny peníze měl Alix. A ten byl pryč. Museli žebrat, aby se najedli. Neměli kde spát, tak se schovali do seníku. Jenže přišel podzim a po jedné obzvlášť chladné noci začal Ezir divně kašlat. Po pár dnech začal být slabý a ještě o pár dní později už nemohl ani vstát a blouznil v horečce. Delois kradla, aby pro sebe i pro něj sehnala jídlo a sušené bylinky, které měly srazit horečku, a taky aby si mohla dovolit zaplatit jim aspoň na pár dní ubytování v krčmě. Nepomohly ani obklady, ani bylinky. Začal kašlat krev.

Umřel Delois v náručí dva dny poté. Delois už smrt viděla, ale nikdy ne z takové blízkosti a navíc někoho, s kým si byla blízká. Hodně ji to vzalo. Vypotácela se z pokoje dolů do výčepu, kde klesla s pláčem do náručí hostinské. Trvalo strašně dlouho, než se jí podařilo uklidnit natolik, aby jí řekla, co se stalo. Hostinská jí dala svařené víno a řekla, že vše zařídí. Přišli dva Solasovi mniši, zkontrolovali, že kluk nezemřel na mor, a pak tělo odvezli. Delois nevěděla kam. Když se chtěla z hostince nenápadně vytratit, protože už neměla na zaplacení další noci, ani toho vína, co dostala, zarazila ji ta hostinská. Zeptala se jí, jestli má kam jít. Řekla, že nemá. Hostinská odvětila, že by se hodil někdo ke koním. Že může dostat něco málo peněz a místo na spaní.

„…Beru to,“ odpověděla Delois. Nechtěla krást. Nechtěla žebrat. A věděla, že zpátky do oázy nemůže. Ne bez kluků.

„To je dobře, šikovné ruce se dnes těžko shání… v těchhle časech…“ povzdechla si hostinská. „Víš, měla jsem čtyři syny, všechny mi odvedli do Surdy.“ Přelétla Delois pohledem. „Jak ti mám říkat, dítě?“

„Jmenuju se Delois,“ odpověděla dívka trochu vyklepaně.

Hostinská se pousmála. „To ale vůbec nezní jako klučičí jméno. A ty jsi přece chlapec, že? Být děvče… a půlelfka… s takhle bezvadnou tvářičkou… to není dobrý nápad, viď?“

Delois chvilku mlčela. Viděla malé náměstí a na něm trh s otroky. Viděla taky krásné dívky s tmavou pletí, které přitáhla ta karavana, s níž přišla z pouště. Tehdy nevěděla, co s nimi hodlají dělat. Pak viděla ten trh. A věděla, že tam nechce skončit. Zdvihla bradu a podívala se zpříma na hostinskou.

„Jsem Ezir,“ pravila.

„Výborně, Ezire,“ odpověděla hostinská. „Mně můžeš říkat Maliva. Ukážu ti, kde budeš od teď spát.“

Tak se Delois stala podkoním. Občas pomáhá Malivě v krčmě, občas má i volno a běhá po městě… objevuje jeho tajemné uličky, poznává nové věci. Nepřestává doufat, že se vrátí Alix a Tari. Někdy myslí taky na oázu, na Giraiu a na matku, stýská se jí a chtěla by zpátky. Jenže má strach. Má strašný strach vrátit se domů a říct, že Alix a Tali jsou někde ve vězení. A Ezir je mrtvý.

 

Rodina

Elva

Deloisina matka. Delois jí vždycky dělala všechno naschvál a bavila se matčiným nesouhlasem. Někde uvnitř ji samozřejmě měla ráda, ale nikdy si jí, její lásky a péče, nevážila. Teď jí matka chybí, Delois by se jí strašně ráda zeptala na spoustu věcí, strašně ráda by byla zase zpátky do oázy… jenže nemůže, protože se bojí. A taky proto, že jí vlastní hrdost nedovolí žádat o pomoc.

Nila

Nilu Delois považuje za svou starší sestru, jedinou osobu, která jí kdy rozuměla, a svůj vzor. Nila je princezna, dcera královny Arwiny, ale nikdy se jako princezna nechovala. Nile Delois projevovala city, asi jako jediné v celé oáze. Vždycky se k ní tulila, říkala jí, že ji má ráda, a její odchod do Lesů velmi těžce nesla. I teď ve Feinsteru na ni často myslí.

Giraia

Giraia, Nilina prateta, nemá s Delois vůbec žádný příbuzenský vztah. Fungovala v oáze jako Nilina učitelka, a s tím učila někdy i Delois. Giraia Delois vždycky ve všem podporovala a snažila se jí pomáhat, proto k ní Delois cítí mnohem vřelejší a pozitivnější emoce než k matce. Je jí líto, že jí neřekla, kam jde. To měla udělat.

Blagden

Její otec, elf, kterého nikdy neviděla. Ví, že matka ho velmi miluje, ale ona sama k němu necítí v podstatě nic; snad kromě výčitek za to, že ji zplodil. A zajistil jí tak všechny ty problémy spojené s tím, že je míšenec. Matka si měla nejspíš vybrat někoho jiného. Člověka. Určitě člověka. Delois ani neví, jestli chce Blagdena vůbec poznat. Proč matku poslal pryč z Lesů? Těhotnou? Nebylo to fér a Delois to způsobilo problémy. Mezi elfy by na ni tak nekoukali. Určitě ne.

Ezir

Byl jí nejbližší z té trojice kluků, s nimiž utekla. Byl vždycky trochu uťápnutý, mladší než Alix a Tari, vždycky se nechal do všeho navézt s nimi, i když sám nechtěl. A měl krásné, hluboké oči. Delois ty krásné oči musela zatlačit, když umřel na krvácivý kašel. Cítí za to vinu. A možná i proto používá jeho jméno, když se vydává za chlapce.

Alix

Vůdce klučičí party, do níž Delois patřila, kluk s ohnivou povahou a plamínky v očích. Měl Delois rád, vždycky ji tak trochu chránil, ale současně se jí posmíval kvůli špičatým uším. Když se opil v té hospodě, Delois na něj byla hrozně naštvaná. Když ho odvlekli strážní, měla už jenom strach.

Tari

Alixův poskok a nejbližší kamarád, byli nerozlučná dvojka. Vždycky Alixovi pochleboval a mazal med kolem huby. Byl chytřejší a ne tak impulzivní, ale taky hrozně lstivý a velice dobrý lhář. Delois k němu vždycky něco táhlo, ale současně mu nikdy nevěřila. Věděla, že věřit někomu, jako je Tari, je fakt špatnej nápad. O Tariho se nebojí. Myslí si, že jestli někdo zvládne utéct z feinsterského vězení, tak je to Tari.

 

Schopnosti

Delois se chová spíš jako kluk, a proto umí spíš věci, které jsou považovány za klučičí. Hází nožem, střílí z luku, pere se a umí se starat o koně a taky je léčit. Radši léčí koně než lidi. Koně jsou totiž vždycky vděční. A užiteční. Na rozdíl od lidí. Docela pěkně kreslí a zpívá, ale mezi elfy by byla v obojím naprosto průměrná. Je nadaná na jazyky a rychle se učí.

Boj beze zbraně – 2/7

Házení nožem – 4/7

Lukostřelba – 2/7

Bylinkářství a léčení – 2/7

 

Majetek

Oblečení, ve kterém odešla z oázy, peníze tak na půlden dopředu, trocha jídla, dobré kožené boty a zimní plášť. V tajném medailonku na krku obrázek matky a otce. Nůž schovaný v botě. Nic víc, nic míň.

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë