TOPlist

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Knihovna
Dne: 02.09.2017 22:22:49 FB



 

Na novém článku se pracuje!

 


 

Neobvyklá zvířata Alagaesie

 

Autor: Aireen

 

 

Šrrg

 

Je obrovský vlk, žijící v Beorských horách. Jeho velikost je srovnatelná s obyčejným jízdním koněm. Tělo má mohutné a osvalené, avšak i přes svou velikost se dokáže pohybovat velmi rychle, což ho činí dobrým a zároveň velmi nebezpečným lovcem. Na typicky protáhlé vlčí hlavě žhne pár žlutých očí, které vás vyděsí asi stejně jako velké špičáky, vyčuhující mu z tlamy, ostré jako břitva. Jeho srst mívá povětšinou přirozenou vlčí barvu, tedy především do šedé nebo černé barvy.

Živí se výhradně lovem. Jejich oblíbenou kořistí bývají velká zvířata, jako Feldunosti nebo Nargy, nepohrdnou samozřejmě také něčím o něco menším. Vysoká zvěř se před nimi musí mít rozhodně na pozoru, avšak ani obyčejný králík by neměl příliš sázet na to, že je pro Šrrga příliš malý a že by mu mohl posloužit jen jako párátko do zubů. Když je hlad, vhod přijde úplně všechno.

Šrrgové žijí ve smečkách, jimž vládne vždy jeden alfa samec. O potomky se stará celá skupina. Mláďata se převážně rodí hluboko v jeskyních, kde stráví první dny svého života. Po měsíci si však již vesele hrají venku a zkouší se svými vrstevníky zápasy, které budou v dospělosti často používat, aby uchránili své teritorium. Jakmile mláďata dospějí, jsou vyhnána ze smečky. Jsou poté nějakou dobu nuceni putovat a hledat vhodné teritorium pro novou smečku. Není to vždy ale tak snadné. Nikým nezabrané místo snad neexistuje, proto mezi sebou samci svádí často krvavé zápasy o místo k žití. Výherce bere vše, poražený se musí stáhnout s ocasem mezi nohama a hledat dál. Staří alfa samci tedy na svém těle nesou často mnohé jizvy z těchto teritoriálních bojů. Své území si značí vytím, které se mezi skalami nese často opravdu velmi daleko.

Nejsou to však jen jiní Šrrgové, se kterými soupeří o teritorium. Výjimkou nejsou ani boje s velkými Urzhady, Fangury, ba dokonce občas i se samotnými draky.

Střet se smečkou Šrrgů, to je přesně jedna z věcí, které byste se měli při návštěvě Beorských hor vyvarovat. Nejeden poutník na tuto radu nedbal a ukončil svou cestu poněkud předčasně v žaludku některého z těchto pozoruhodných živočichů.

 

 

Urzhad

 

Je obří medvěd, jeden z pětice obrovských druhů zvířat v Beorských horách. Trpaslíci mu odpradávna říkají Urzhad, ovšem elfové pro toto zvíře mají vlastní pojmenování - Beory. Podle toho jsou tedy pojmenovány Beorské hory.

Urzhad je medvěd velikosti asi malého domku. Jeho srst je stříbřitě hnědavá, drápy má dlouhé, zahnuté a ostré. Zuby podobně tak, velké a ostré a docela nebezpečné. I přes svoji obrovskou hmotnost a velikost se dokáže poměrně rychle pohybovat. Je to všežravec, takže kromě lovu - kdy preferuje především větší kořist, jako Nargy či Feldunosti, ovšem oblíbení jsou i lososi a jiné ryby - nepohrdne ani některými rostlinami, ovocem a podobnými plody přírody. Živou kořist povětšinou udolá velkým množstvím ran svou prackou. Dříve či později nějaká zasáhne vaz nebo podobné místo a oběť prostě zemře.

Urzhadi jsou odedávna pány Beorských hor, především kvůli své velikosti a ohromné síle, které se nemohou rovnat ani mladí draci. Jsou to samotáři. Své teritorium si však bedlivě střeží. Medvědí řev je slyšet na míle daleko, teritorium je možné poznat podle padlých kmenů stromů a zářezech v kůře od jeho drápů (a že jsou pořádně hluboké a dlouhé). Jejich soupeři z pravidla bývají Šrrgové. S těmi většinou bojují o teritorium nebo o kořist, kterou ulovili Šrrgové, ale medvěd ji díky svému velmi vyvinutému smyslu - čichu - našel a nárokuje si ji pro sebe.

Jediná doba kdy medvědi nejsou sami, je v období tření lososů a v období páření. S mladými, kteří se obvykle rodí v jeskyních, však již zůstává jen matka. Samice Urzhada vrhne v průměru 2 mláďata, která vychovává do věku dvou let, než jsou schopna se o sebe postarat sama. V té době je asi nejagresivnější. Medvědici s mláďaty byste se proto měli vyhnout obloukem.

 

 

Narga

 

Jsou to kanci Beorských hor. Co se týče velikosti, dospělé Nargy jsou ještě o něco větší než Šrrgové, tedy o něco větší než kůň. Jejich váha jim ovšem není příliš velkou překážkou v rychlém pohybu, téměř se dá říci, že jsou stvořeni pro veliké Beorské hory, ve kterých se dokážou pohybovat s určitou dávkou originální lehkosti. Jejich srst tvoří tuhé štětiny, hnědé, někdy až šedé nebo téměř černé barvy, z tlamy jim trčí pár dlouhých, zahnutých klů, oči planou žlutou, někdy až červenou barvou. Jsou však docela malé a právě zrak je nejméně vyvinutým smyslem u tohoto druhu. K hledání potravy potřebují spíše čich, který je u nich opravdu velmi dobře vyvinut, stejně jako sluch, kterým slyší na desítky metrů snad každý krok. Jejich aktivní čas bývá v noci, kdy právě díky svým vyvinutým smyslům velmi dobře najdou to, co potřebují. Jsou to všežravci, takže převážnou část jídelníčku tvoří různé hlízy, bobule, hmyz,  mršiny nebo menší zvířata.

Nargy žijí ve skupinách, v nichž je dominantní nejsilnější samec. Mláďata přicházejí na svět většinou v jarním období, v jednom vrhu jich bývá kolem 6. Mladí mají pruhovanou srst kvůli maskování, úplně stejně jako menší druhy prasat. Matka se po vrhu odpojuje od své skupiny a nějakou dobu vychovává mladé sama. Vrací se zpět teprve, až jsou selata dorostlá.

Mezi trpaslíky představuje maso Nargy velkou pochoutku, ovšem kvůli své velikosti a divokosti je lovena jen těmi nejodvážnějšími trpaslíky (i pro ty to představuje velmi obtížnou zkoušku) a z pravidla k účelu nějaké velké slavnosti.

 

 

Fanghur

 

Na první pohled draka připomínající stvoření žijící především taktéž v Beorských horách. Fanghur může štíhlostí svého těla připomínat ledového nebo oblačného draka, od každého z nich se však liší poměrně výrazným znakem - jeho končetiny jsou mnohem kratší než u jakéhokoliv draka. Velikostí dosahuje maximálně vzrůstu Wyverny. Celé jeho tělo pokrývají hnědé, zelené, či šedé šupiny s tvarem, který nenajdeme na žádném drakovi. Mnoho z nich tvoří ostrý výstupek, takže to může vypadat, jako kdyby po jeho těle byly nepravidelně rozsety různé trny. Stejně jako draci má i Fangur pár blanitých křídel, které však odpovídají vzhledu zbytku těla a proto si je s dračími opravdu nelze splést.

Fanghuři jsou vzdušní dravci. Na rozdíl od běžných ptáků jsou o něco chytřejší a k omráčení kořisti používají mysl, přesněji jakýsi vysoký skřípavý zvuk, který kořist na chvíli ochromí.

Žijí v menších skupinách, kde panuje přísná hierarchie. Hlavní je nejsilnější samec, který má zpravidla několik samic. Hnízdiště se většinou staví někde na skalním výběžku. Mláďata se rodí v kožovitých vejcích, která se po několika týdnech líhnou zprvu bez trnovitých šupin. Ty se vyvíjejí až asi po 2 měsících. O novou generaci se starají samice společně. Když dospějí pohlavní zralosti, buď zůstávají u skupiny, nebo se oddělí, aby založili vlastní skupinu.

Někteří učenci tvrdí, že právě z tohoto druhu se kdysi vyvinuli draci, jak je známe teď. V posledních časech jsou Fanghuři již silně ohroženi.

 

 

Nïdhwalar

 

Je druh asi nejvíce podobný drakům. Přes toto tvrzení se zásadně liší už jen prostředím, ve kterém se vyskytuje. Nïdhwalar, jinak řečeno “mořský had” se vyskytuje v západních vodách kolem ostrova Vreongard. Jejich tělo kryjí hladké pevné šupiny v odstínech od hnědé až po cihlové červenou. Velikostí dosahují normální draky. Jejich stavba těla se liší tvarem, připomíná víc hadí nebo rybí tělo než tradiční plazí. Místo křídel mají ploutve, na bocích krku můžeme najít žábry. Hlavu zdobí dvojce rohů, v netradiční tlamě dlí dlouhý hadí jazyk a řady ostrých zubů.

Nïdhwalar se drakům přibližuje především po stránce inteligence. V jeho těle existuje struktura podobná dračímu eldunarí. Stejně jako Fanghur dokáže svou kořist za pomoci mysli ohrozit. I když by se mohlo zdát, že by se tedy s nimi dalo domluvit, nikdy se to nepodařilo. Nïdhwalaři prostě mají svůj vlastní svět v tmavých vodních hlubinách.

Většinu času žijí jako samotáři. Mláďata se rodí jednou za velmi dlouhou dobu, s matkou zůstávají jen tak dlouho než nejsou schopná žít samostatně. Teritoria Nïdhwalarů jsou velká a zpravidla si z nich po celý život nestěhují. Boje jsou výjimečné, mladí si raději hledají nové místo, než aby se pokoušeli zápasit s dospělým, který může být až několikanásobně větší než oni sami.

 

 

Feldûnost

 

Poslední z pětice jedinečných Beorských zvířat. Feldûnost je vzhledově velmi podobný koze nebo kamzíkovi. Je však asi o třetinu větší a jeho silné rohy jsou zahnuté dolů k tlamě. Srst má huňatější než většina koz, především pás pod bradou podél krku až k břichu má nejdelší chlupy. Obvykle mění srst dvakrát ročně a to před teplejším obdobím, které v horách je obvykle poměrně krátké a potom znovu na zimu. Tělo je na kozy nebývale silné a bytelně stavěné. Tento druh je velmi oblíbený u trpaslíků především pro svoji obdivuhodnou schopnost rovnováhy. Jízda na něm je plynulá a hladká i v nerovném terénu. Tam kde by měl kůň dávno velké problémy, Feldûnost projde hladce. Trpaslíci je navíc využívají i pro mléko a vlnu.
Živí se tradičně spásáním horské trávy nebo jiné poživatelné zeleně. Zajímavé na nich je, že v případě nouze jsou schopni vydržet i několik dní bez vody. Tato schopnost je tedy pro přežití ve výšinách Beorských hor více než výhodná.

Jako snad veškerý brav, taktéž Feldûnosti žijí ve stádech. Pokud žijí divoce, jsou stáda spíše menší kvůli terénu. Období březosti nastává dvakrát do roka, mláďata se rodí 1-3 a dospívají už po půl roce, ale páří se většinou až po roce svého života.

 

 

Víluška Lesní 

(lidově Světluška)

 

A jedna roztomilá specialita z Du Weldenvardenského lesa navíc. Ačkoliv by se mohlo zdát, že to jsou jen zmenšené víly, ve skutečnosti tomu tak docela není. Vypadají ovšem věru podobně. Jsou to bytosti dorůstající do výšky maximálně 20 cm. Jejich vzhled se může lišit podle místa výskytu. Křídla v noci lehce světélkují, proto se jim lidově začalo přezdívat světlušky. Jsou poměrně zručné. Zvládnou si ku příkladu vyrobit na sebe nějaké lehké šatečky a navíc jsou poměrně inteligentní. Mezi sebou používají svoji vlastní řeč, při určité snaze je lze naučit i několik slov normálního jazyka nebo jsou schopny se naučit i jednoduché kousky. Nikdy se však nemohou naučit kouzlit a ani sami přirozeně magii nemohou používat. Vždy měly však velmi kladný vztah ke květinám a z nějakého důvodu se jim v jejich přítomnosti lépe daří.

Tato stvoření standardně žijí v dutinách starých stromů. Živí se, podobně jako motýli či drobní ptáci: pylem, ovocem, drobnými květinami, pokud přijde na lámání chleba, sní i něco čistě zeleného. Jsou však neskutečně mlsné, když se jim naskytne příležitost sebrat někde něco sladkého, rozhodně neváhají to udělat. Nejednou se již stalo, že když někdo nechal doma otevřené okno, vrátil se zpět a nenašel ani med, ani cukřenku.

Co se týče délky života, světlušky se dožívají maximálně tří let. Od narození trvá jen měsíc, než vyroste do plné velikosti, do pohlavní zralosti však dorůstá až za půl roku. Světlušky tvoří kolonie, ve kterých panuje určitá, dosud nepopsaná, hierarchie. Není ani jasné, jak se rozmnožují, jaký mají původ, kde se tu vzaly. Nic. V této oblasti je pro výzkumy ještě opravdu hodně místa.

Tahle stvoření jsou velmi křehká a náchylná na změny. To je taky důvod, proč se již vyskytují výhradně v Du Weldenvardenských lesích. Zima je pro ně téměř jistá smrt, stejně jako horké pouštní podnebí.

Za světlušky mohou hrát výhradně vypravěči. Je možné ji “získat”, avšak pouze jako odměna v questu. V takovém případě bude mít hráč příležitost se se světluškou spřátelit (pokud se dostane do lesů) a přesvědčit ji, aby s ním zůstala. Vzhled, charakter, jméno (zkrátka všechno) světlušky určuje vypravěč. Světlušky lze chytat i násilím (ale opět pouze s vypravěčem), v takovém případě se ovšem musí počítat, že se to stvoření bude snažit prchnout jak to půjde a bude náchylnější k předčasné smrti.

Odměna questu vedoucí k získání Světlušky se nazývá “Měsíční slza”. Je to malá lahvička s lehce světélkující, čirou, sladkou tekutinou, věcí kterou světlušky doslova milují.

 

 

Dračík

(zvaný Nelétavý)

 

Jelikož roztomilosti není nikdy dost, Du Weldenvarden dal život ještě jednomu druhu tvorů, kterého si občas lidé mohou plést s obyčejnými ještěrkami. Dračíci zvaní Nelétaví jsou plazem, který neoplývá zvlášť přehnanou inteligencí, nicméně jsou to neuvěřitelně roztomilí a mazliví tvorové, kteří doslova milují společnost. Rádi zkoumají vše, co dosahuje větších rozměrů jak oni, protože sami dosahují maximálně třiceti centimetrů, tudíž mají tendence prolézt každou skulinku, která je schopná jejich velikost pojmout. V tlamičce mají jednu řadu ostrých zubů, takže jejich kousnutí umí štípnout, nicméně žádné vážnější zranění nezpůsobí. Na zádech mají jeden pár drobných křídel, která unesou jejich tělo na velice omezenou dobu. Dračící jsou schopni plachtit na rovném povrchu až čtyři metry vzduchem, déle je křídla neudrží.

Ačkoli se jedná o jakousi zvláštní pra-mutaci draků, dračíci nejsou schopni chrlit oheň. Nicméně ohňové žlázy nepostrádají a tak jsou schopni vytvořit jedinou větší jiskru, která sama o sobě zapalí tak maximálně kopu perfektně ssuchého sena a to ještě za dobrých podmínek. Jinak jsou to naprosto neškodní tvorové.

Dračíci žijí tam, kde si ustelou, většinou právě v nějaké skulině, nicméně se neusazují na jednom místě dlouho, na to jsou moc zvědaví a světaborní. Co se týče jejich stravy, jsou to víceméně všežravci, tudíž se živí jak různými rostlinkami, tak třeba i hmyzem a nepohrdnou ani mrtvými myšmy, které jsou schopni si při dobrých podmínkách i ulovit, většinou se ale chovají spíš jako mrchožrouti - na lov mají příliš přátelskou povahu. Dračíci mají nepřeberné množství druhů a poddruhů, které se okatě podobají jejich větším bratrancům, tedy každý druh potřebuje k přežití konkrétní podmínky. Naštěstí jsou ale velice houževnatí.

Jejich jediným přirozeným nepřítelem jsou Vílušky. Vílušky jsou sice menší jak dračíci, nicméně díky tomu, že jsou inteligenčně nad nimi, neustále si jich dobírají a to tak, že je tahají za křídla nebo za ocásek, sedají na ně a koušou je do hřbetu. Za léta společné symbiózy si Vílušky vypěstovali nespočet způsobů, jak škádlit Dračíky a zůstat naživu, zatímco Dračíci stále nenašli způsob, jak se Víluškám ubránit a tak po nich jen chňapají tlapkami, nebo se je snaží kousnout, což se povede jen málokdy. Přesto však takový střet končí výhradně smrtí křehkých Vílušek, Dračíci jsou v těchto ohledek díky svých dračím genům poměrně odolní a díky jejich horkému jádru obstojně zvládají všechna roční období, jen při opravdu krutých zimách nebo při extrémním horku když se neníkam schovat podléhají smrti.

Za Dračíky mohou hrát stejně jako za Vílušky výhradně vypravěči. Celkově pro Dračíky platí podobná pravidla jako pro Vílušky, tedy je možné je “získat” několika způsoby, především odměnou v questu nebo odkoupením vajíčka. Pokud se o vajíčko dostatečně dobře pečuje, může se vylíhnout. Vzhled a charakter Dračíka určuje vypravěč, nelze je chytit, pokud žijí divoce, jsou schopni se během první noci dostat z jakékoli pasti. Jak? To ví snad jen Dračíci. 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë