TOPlist

Napsal: Arwina Greensleeves | Kategorie: Reálie
Dne: 03.04.2020 17:42:51 FB



Lidé

 

Lidé jsou nejrozšířenější a nejběžnější rasou v Alagaesii, která obývá nejsevernější výspy hor i suchá úbočí skalisek v Surdě. V podstatě není k lidem nutno co dodat, ale v naší hře jsou přeci jenom jistá specifika, která by hráč měl znát.

 

 

Časté chyby aneb na co si dát pozor!

  • První nejčastější chybou je věk. Naše hra se odehrává tak nějak v 12-14. století +/- a prostý lid, kterého by měla být i zde na této stránce majorita, se dožívají asi 40-50 let. Padesátníci byli právem považováni za starce.

    Dolní hranice věku, to už je více bolestivé téma. Hlavně co se ženských hrdinek týče. Lidé byli za dospělé považováni klidně i v 15 letech a věk stejně větší roli nehrál. Ženy a dívky se ženily dle výběru rodičů, většinou to nebyla jejich volba a nejčastěji právě mezi 15-17 lety. Tito lidé byli stále lidmi, vypadali jako my, chovali se i jako my a rozhodně se za tu dobu nestihli naučit více věcí! Upozorňuji tu hlavně na dívčí postavy, které ve 21 letech utíkají od rodiny, umí nevím co všechno a myslí si, jak jsou v takovém světě soběstačné.

    Ideální věk pro vaší postavu, pokud chcete u mít nějaké schopnosti je 20-28 let. Berte v potaz, že šlechta se dožívala o +- 10 let více a stačila se toho za krátkou dobu také více naučit.

 

  • Druhou nejčastější chybou úroveň vzdělání. Obecně tu chodí postavy, které ač jsou z venkova tak umí číst, psát, počítat a nejlépe ještě mluvit elfsky. Právo na plnou vzdělanost jakou disponujeme teď my, měla jen šlechta a ta takto vzdělaná byla. Měšťané mohli nechat své děti učit do obecných škol, ovšem jen syny. Dívky se buď naučily číst doma spolu s matkou anebo až později, jelikož byly vyučovány v tom jak se nejlépe postarat o dům a budoucího ženicha, což figurovalo v celém jejich životě už od narození. Co se týče vesničanů, jichž je majorita (Mimoto i Paoliniho původní postavy jako je Roran a Eragon) neuměli číst ani psát vůbec a počítat nejlépe dvakrát na prstech jejich ruky. Ten kdo uměl něco navíc, byl většinou celou vesnicí uznáván jako velice moudrý člověk. Proto apeluji na hráče, věřte, že většině lidem stačilo přečíst to co se když tak píše na vývěsním štítu a podepsat se. Více ne. Je legrace hrát hru kde toto není samozřejmostí a vaše postava se to časem s někým naučí.

 

  • Další častými chybami je vzhled. Řeknu Vám to takhle. Lidé ze severu byli vysocí a bledí, což platilo i o vlasech a očích (blond a modré) a pomaloučku tmavli směrem k jihu, kde nakonec byli snědí, opálení, černovlasí a hnědoocí. (Takže u nás sever Ceunon a jih Surda) Další poměrně častou chybou patřící do vzhledu jsou piercingy a všelijaké tetování. Piercingy, jak tomu říkáte, jsou v našem světě ozdůbky, výhradně pouštních kmenů, žijících v pouštích Hadarak. Tetování pak znamenalo něco, co mělo ostatní varovat. Byl to znak, něco co mělo ukázat že jste jiní, ale neudělali byste si to úmyslně. Většinou byli tetováni odsouzení vězni, hlavně vrazi a to na čelo či ruku. Ozdobné tetování, jaké známe nyní dnes, neexistovalo a nebude tolerováno. Co do oblečení, je nejjednodušší tunika. Každý měl tuniku, klidně i ženy. Muži potom ještě košile a vesty. Na nohách kalhoty z kůže nebo lnu. Boty hlavně muži nosili nízké, jelikož byly levné. Někteří nosili pouze onuce okolo nohou. Ženy zase nosily sukně, většinou z několika vrstev látek.. S botami to bylo stejně, ženy ale častěji chodily bosé. Pamatujte, že čím bylo oblečení pestřejší, zdobnější či bohatší, bylo úměrně dražší. Proto bylo pestré oblečení výsadou bohatých měšťanů a šlechty. Častokráte se právě míra pestrosti ukazovala jako pohodlné měřítko pro zloděje, kdo je jak bohatý. A nejen pro ně.

 

  • Historie je největší kámen úrazu. Naprosto největší, jelikož spousta lidí tam plácá naprosté nesmysly. Útěky od rodiny? Jistá smrt. Osiřeli v brzkém věku a starali se o sebe? Jistá smrt. Středověk byla doba, kdy lidé nevybočovali z řady, kdy byli v lajně. A to i ve fantasy. Nevyplácelo se vybočovat či se vzpírat a neposlouchat, podívejte se, jak dopadli sedláci u Chlumce. Umřeli do jednoho. Tohle platí zejména pro ženské hrdinky, jelikož utíkajících bojovnic za svobodu jsme tu měli nespočet. Ani jednu jsme nepřijali, ptáte se proč? Sotva by vyšla z vesnice s takovýmto úmyslem, žena, ještě ke všemu sama. Již by ji někdo za humny znásilnil a přinejlepším zotročil a unesl ne-li rovnou zabil. Snažte se tedy vyhýbat u svých postav tradičním klišé, jako že jim umřeli oba rodiče, že utekly a podobně. Uvidíte, že je to zaprvé snazší nechat oba rodiče a je to i zajímavější. Poskytuje vám to jisté výhody jako propracovanější příběh, který vaše postava může zažít. 

 

  • Dále se prosím, zkuste vyvarovat kouzelných dědečku a pánů, kteří Vás zázračně naučí své schopnosti. Ty si každý v té době střežil pro sebe a učení nebylo zadarmo. Musíme rozlišit různé druhy učení.

    Cechovní – kde učedník pracoval v podniku, tři roky se třeba učil a tři roky oplácel tím, že pracoval pro cech bez plného platu.

    Soukromý – který byl pro většinu lidí pohádkově drahý a mohla si ho dovolit jen šlechta a extrémně bohatí měšťané.
     
  • Co se týče schopností, boj byl znám v pravdě jen a jen lidem jako byla šlechta, strážní a žoldáci. Prostí lidé se uměli ohánět jen tak sekerou, holí nebo cepem, méně častěji nožem či dýkou a toto mělo do vznešeného boje příliš daleko. Skutečný boj ovládali dobře trénovaní vojáci, jádro armády. Strážni pak většinou bojovali méně obratně, ale i tak si tito lidé strčili prosté obyvatele v pohodě do kapsy. Elitou pak byli strážní, vojáci a gardisté, společně s mistry, kteří tvořili školy šermířů v některých městech. Uru´baen, Ceunon, Feinster, Teirm, Belatona, Cíhtrí a Aberon. Vaše postavy nepotřebují bojovat, vše se naučí ve hře a něco jako ohánět se ostrým předmětem, to zvládne každý.

    Co se týká magie, ta je pro měšťany a prostý lid záhadou a neznají ji! Magie je tajná, nepopsaná, a z lidí ji ovládá jen skutečně malé procento! I když ji už teď nikdo krutě nepotírá, neboť po smrti Galbatorixe se pravidla v Království poněkud pozměnila, lidský čaroděj je extrémně vzácný a bude přijat jen půjde-li o extrémně dobrý profil.

 

 

Život v Alagaesii

 

Lidé obecně byli ve středověku děleni do několika vrstev. Konkrétně se uvádí nejčastěji tři, pokud budeme brát v potaz sociální podmínky (čili bohatství a zázemí postavy). 

 

Nižší vrstva byla ve středověku nejpočetnější, jelikož jí tvořila naprostá většina všech obyvatel. Byli to převážně rolníci s prostými vesničany, chudší obyvatelé měst a obecně řemeslníci. Často byli negramotní (většina lidí ve středověku neuměla číst ani psát a nevzdělanost byla daleko vyšší než dnes. Většina z nicgh věděla co je za humny a  všechno vzdálenější byla cizí země. Nebojte se zaregistrovat se s nevzdělanou postavou. O to více zábavy si užijete :) ) Chudá vrstva měla krátký život z důvodu nemocí a tvrdé dřiny.

 

Mezi nižší vrstvu patřili zejména lidé, kteří dodávali suroviny jiným řemeslníkům, například dřevorubci, hlinaři, vápeníci, kamenolamači, kovkopové, horníci a celkově dělníci. Patřili k nim i farmáři a statkáři, pokud neměli dostatečné výnosy a samozřejmě děvečky, čeledíní i většina sluhů a služebných.

Prostý život takových to lidí byl těžký. Jen málokdy jedli maso, jelikož si jej nemohli dovolit. Domy stavěli tudíž z nejlevnějších materiálu, většinou to byly dřevěnice, které si vesničané stavěli společně, ve městech tvořili tito lidé okraj a domy měli nejblíže hradeb.

Naprosto vyloučenými lidmi je chudina. Většinou žebráci a opilci, na vesnicích to byli lidé o jednom domku s jednou místností, kde spali společně se zvířaty a malým políčkem. Živořili a žili nuzně, často umírali a přenášeli nemoci.

 

Střední vrstva byla o něco méně početná, někdy se zcela neurčuje, ale dle mne zde ve středověku střední vrstva zastoupení má. Jsou to převážně měšťané, řemeslníci a obchodníci, můžeme mezi ně řadit i velkostatkáře, šenkýře a hospodské. Klasicky mezi řemeslníky převládali výrobci produktů pro denní potřebu, sídlící ve městech.

Byli to kováři, ševci, krejčí, tesaři, bednáři, truhláři, mečíři, plátneři, zlatníci, apatykáři, cínaři, kovolitci, méně často lékaři a léčitelé (lékaři byli často pronásledováni, u nás jsou nejvýznamnějšími lékaři Remarkulos z Teirmu, Mistr Ulrin z Uru´baenu a Mistr Feringold z Aberonu), dále nepřeberné množství lidí navazující na tato odvětví, mezi nimi řezbáři, zámečníci, sedláři, kovolitci a podobně. Dále zde byli prostí vojáci, ale zde záleží na velikosti žoldu, dále stráže a vše co se s nimi odvíjí.

Zvláštní třídu, již lépe placenou než prostí dělníci z venkova byli většinou lidé, které platilo město. Můžeme je nazvat stavaři. Tito dělníci nebyli sice tak bohatí jako většina lidí střední vrstvy, ale i tak to bylo více než na venkově. Mezi ně řadíme obkladače, dlaždiče, kameníky, sochaře apod.

Tito lidé měli alespoň základní vzdělání a byli to chlapci, jelikož ve fantasy světech se středověkou tématikou reálně vzdělání dostali jenom muži, ženy měly jinou úlohu, ale to až později. Většina z nich se uměla podepsat nebo si alespoň přečíst co bylo na vývěsním štítu daného obchodníka napsáno. Byli rovněž vzdělanější, nezřídkakdy věděli a osobně poznali i jiná města a někteří z nich i cestovali, hlavně řemeslničtí mistři. (Ti v některách případech mohou přeskočit až do vyšší vrstvy.)

 

Střední vrstva žila většinou ve městech, až na občasné řemeslníky a velkostatkáře, kteří měli domy stejně ve středu vesnice a v nejlepším stavu. Všichni si většinou mohli dovolit hrazděný i vícepatrový domek s taškovou střechou, mohly být použity i došky či dřevěné tašky. Bydleli blíže středu města, ulice byly v lepším stavu a pohybovat se zde bylo bezpečnější. Nezřídkakdy byli namačkání v okolí náměstí. Většina těchto domů měla podloubí, jelikož řemeslníci měli dole často svoje krámky, stejně jako obchodníci. Co se týkalo úrovně života, měli již i více nábytku, často se předváděli jeho zdobeností a stejnou úlohu hrál i oděv. Byl pestřejší, měl více vrstev a občas se vyskytla i nějaká ta tmavší i výraznější barva.

 

Vyšší vrstva čili bohaté měšťanstvo, konšelé a radní, řemeslní mistři, vrcholky armádních příček, ministři a pobočníci a v neposlední řadě šlechta*, patřila k nejbohatším lidem v našem světě. Měli velké domy skoro ve středu měst a okolo velkých náměstí. Mohli si dovolit osobní sluhy, koně, povozy, luxusní zboží i maso každý den. Častokrát se odmítali stýkat s lidmi z nižších vrstev a považovali je za plebs. Byli vzdělaní a to docela dost, někteří uměli i jazyky jiných ras, znali zeměpis či ekonomii. Patřila sem naprostá většina lidí od dvora, různí vzdělanci a učenci, ti žili povětšinou z rent panovníka, který jim ji udělil. Dále zde byli vrcholoví řemeslníci, cechoví mistři či pouze mistři, kteří měli krám s několika řemeslníky, kteří pracovali pod ním a které platil. Společné výnosy pak mohly být mnohdy velmi velmi vysoké. Stále však jako jedni z malá z Vyšší vrstvy museli umět a museli pracovat. Armádní špičky, počínaje generály a veliteli armádních složek konče, měly vysoký žold a mohly si dovolit kde co. Byli ale povini armádě a hlavně za Galbatorixe v Království to byla velmi těžká a nebezpečná činost. Peněz si užívat moc nemohli, zato se těšili vysokého postavení.

 

Šlechta tvořila naprostou špici. Nižší šlechtu tvoří zemani a páni menších tvrzí a hrádků, někdy jen velkých statků, kteří mají vzdělání i bohatství, ale nejsou až tak za vodou jako střední a vyšší šlechta. Většinou šlo o vojevůdce, rytíře či prosté velkostkáře, kteří nahromadili dost bohatství a povýšili je do šlechtického stavu. Tito lidi jsou povinováni vůči panovníkům daněmi a krom daně si museli vydržovat i ozbrojenou posádku.

Vyšší vrstva žila dobře. Mohla si dovolit lékařskou péči i kvalitní jídlo. Kvalitní výrobky, které jim vydržely, bohatě zdobené oděvy, které vypadaly až extravagantně, čepice s peřím chocholem, zdobené dýky. Domy poblíže náměstí měly zdobená průčelí, často busty či plakety, někdy vitráže v oknech a byly několikapatrové. Vydržovali si kvalitní osobní personál sluhů a služebných, nezřídka kdy měli i kuchtičky a kuchaře, osobního vozku, podkoního a kde co dalšího.

Zatímco nižší šlechta ještě musela odvádět daně, střední a vyšší již byla od daní oprosštěna. Zato ale musela králi vydržovat stále vojsko, což mohlo být nákladné.

Rozdíly mezi střední a vyšší šlechtou pak spočívaly pouze v detailech, moci a bohatství. Nezřídkakdy se zde objevovala nechutná hrabivost a hamižnost, intriky a korupce občas šlechtou rovněž zazmítala, ale pokud byl král silný, neprojevovalo se to a tyto věci byly krutě potírány, jelikož oslabovaly bojeschopnost země.

Šlechta měla obrovské statky, ze které jí plynuly příjmy jako z dojné krávy. Rody většinou držela v rukou celá panství a vše co na nich stálo počínaje vesnicemi, lesy a poli se statky až po lesy, sady, řeky a vinice, lomy a doly. Čím více toho na daném území bylo, tím lépe šlechta prosperovala a tím více daní a výdělků jí z toho plynulo do kapsy. Šlechta taky do svých panství investovala. Někteří modernizovali doly a lomy, stavěli vápenky, cihlárny a hutě, jiní stavěli školy, chrámy a strážní věže, někteří podporovali sedláky a jiní zase vydržovali myslivce a hlídali si své lesy. Bylo to jen o lidech. Každopádně k tomu všemu patří i šlechtické rody.

 

Královské

  • Pán Miron z Uru´baenu, alagaesijský král. Zvolen na místo císařovny Arwiny, která zabila svého manžela Galbatorixe, a prosadila možnost volby krále šlechtou.
  • Páni z Feinsteru - jméno po vyhnání paní Enni z Feinsteru používá vardenská šlechta.
  • Hrabata z Dras-Leony - přizpůsobili se nové vládě
  • Pánové z Gilaedu - zbaveni titulů, vyhnáni, povražděni. Jméno používá nová vardenská šlechta
  • Rod Welerů z Teirmu - zbaveni titulů, vyhnáni. V Teirmu vládne vardenská šlechta.
  • Páni z Nardy - přizpůsobili se nové vládě.
  • Rod z Orenianu - vyhnáni, povražděni. Jméno užívá nová vardenská šlechta.
  • Páni z Leosu - přizpůsobili se nové vládě.
  • Rod pánů z Vrcholce - původně vardenská šlechta, vyhnána Galbatorixem a dnes zpět u moci
  • Rod Ertiů z Uru´baenu - původně vardenská šlechta, která se po pádu Galbatorixe vrátila do města.

Šlechta držela ve svých spárech državy, hrady a zámky, sídla. Většina z nich měla obranou funkci, byly zde ale taková která sloužila jako prostá sídla pro potěchu svých majitelů. Byly bohatě zdobeném, nezřídkakdy plné vzácných a drahých kusů děl, nábytku a uměleckých děl. Šlechta si navíc mohla dovolit knihy, kterých měla poměrně velké množství. Šlechta si kolem sebe dokonce vydržovala i početnou sortu učenců a rádců. Šlechta byla mnohdy nositelem osvěty a moudrosti, byly zde i vyjímky.

 

 

Úloha ženy ve společnosti

 

Nebudeme zde nikoho nutit aby toto dodržoval, jen je to taková poznámka na okraj, hlavně co se rodičů týče, ti ač nehrají by měli tyto pravidla dodržoat. Vaše postava ať si dělá co chce, ale musí to být odůvodněné. Neberte to ale ani jako omezování, ani jako diskriminaci na základě pohlaví (:D).

Žena byla již od starověku nástrojem muže. Může to znít zle, ale čím blíže jsme součastnosti tím to bylo s ženami lépe. Ve středověku a v Alagaesii je základní úlohou ženy se starat o svého muže a opatrovat domácnost, posléze se starat o děti, zatímco její muž pracuje a vydělává na rodinu. Vzdělání bylo dovoleno a umožněno jen ženám a dívkám z vyšší vrstvy a šlechtických rodů, které měly zaplaceny soukromého učitele. Zvláště ženy z šlechtických rodů byly velmi, velmi vzdělané, ale i tak byla jejich úloha doslova řečeno rodit děti a dělat dobrou pověst svému manželovi. Častokrát měly na starost společenské události, zatímco muž spravoval ekonomii a panství.

Pouze ženy na vesnici v nižší vrstvě pracovaly a to jako děvečky a služebné. Velmi časté byly i šenkýřky a hostinské. Ty ale pracovaly společně se svými manželi a dělaly to navíc ještě k výše zmíněným úlohám. Život měly tudíž velmi těžký.

 

 

Lidská náboženství

 

Náboženství ve středověku ovlivňují životy všech lidí. Různých náboženských kultů se dá po této rozmanité zemi nalézt velké množství a články o nich jsou uvedeny zvlášť. Výsadní postavení měla dlouho církev zlatého boha Solase, protože ji podporoval Galbatorix. Tomu je nyní konec, takže všichni lidé mohou vyznávat náboženství svobodněji. Ateismus nicméně ve středověku v podstatě neexistuje, takže své postavě nějakou víru dejte. Uvidíte, ve hře bude zábavné mít se k jakému bohovi obrátit a nadávat na něj. Ve zkratce o jednotlivých vírách zde, více v jiných článcích.

 

Prvotní náboženství – Kult matky země - Tato víra zde byla již při příjezdu Palancara do Alagaesie. Jedná se o prastaré krvavé náboženství které uctívá Unhiru – matku zemi. Matka země je symbolem úrody, ženství, ale také magie a přírodních katastrof. Podle prastarých záznamů se jednalo o divokou bohyni, která dokázala měnit svou náladu jako bouřky za jara. Pro utěšení jejího věčného hladu se na určitá obětní místa (většinou úzké rokle) házeli oběti a to jak zvířecí tak občas i lidské. Bohyně však nebylo jediné božstvo které náboženství uctívalo, o stupínek níže byli dva hadí bozi Insar a Helrun, kteří zosobňovali slunce a měsíc. Krom bohů byli uctíváni i duchové, kteří byli jakýmisi hlídači posvátných míst. Tehdy byli známi posvátné háje do kterých nesměl nikdo vstoupit, ledaže by chtěl riskovat svůj život. Tyto obětiště byla většinou nějaká zajímavá přírodní místa. Kouzelnice a čarodějky byli nejvyššími kněžkami tohoto náboženství, byli považované za věštkyně schopné nahlížet do lidských duší i blízké budoucnosti, tehdy měla tato víra stejnou moc jako tehdejší vládci. Smrt byla braná jako přirozený proces po kterém se všichni vracejí ke své matce se kterou jednou všichni splynou. Lidé řídící se touto vírou byli velice hrdí a svým způsobem i tvrdí, odtud pochází výraz „krevní msta“, na kterou se ještě dá narazit v horských oblastech jako je třeba Carvahall. Většině tehdejším rasám připadala tato víra příliš krvavá a barbarská, převážně kvůli různým rituálům, které se většinou pořádaly za rovnodennosti a jiných přírodních úkazech. Během těchto rituálů často docházelo k lidským obětem.

Mnoho z této víry bylo ztraceno, protože její vliv postupně upadal až dnes téměř vymizel, neboť za vlády Galbatorixe bylo toto náboženství zakázáno.

Symbolem tohoto náboženství je stříbrný čtverec s kruhem, ten zobrazuje dva požírající se hady.

 

Církev zlatého boha Solase – jedná se dnešní nejsilnější náboženství, rozšířené převážně v království, ale poměrně silně se drží i v Surdě. Je zde teprve malou chvíli, dalo by se říci že se objevila až při příchodu Galbatorixe k moci. Víra uctívá jediného boha a to Solase, je to bůh světla, dobra a zlata. Podle této víry dohlíží bůh na zkaženou zemi a neustále ji ozařuje posvátným světlem slunce a měsíce, které zobrazuje. Dalo by se tedy říci, že se jedná o boha s dvěma tvářemi, jednou přes den a druhou přes večer. Tato církev se drží veliké podpoře ze strany království, které investovalo nemalé částky do vytvoření honosných a pompézních chrámů vystavených na počest jejich zlatému bohovi. Církev má jak vliv, tak má své prostředky díky vybírání určitých desátků ve zlatě. Je proslavena honosnými svátky na slunovrat a na významné události jako je zatmění měsíce nebo slunce. Tato víra otevřeně hlásá vášnivé řeči ke špatnosti magie a všech nelidských ras, které by se měli ze světa rychle sprovodit. Jde o náboženství monoteistické, pokud se jako druhá bohyně nepočítá zkažená matka země, kde se lidé musí dřít. Všichni věří že po smrti si je vezme Solas do svého paláce vystaveného z nejčistšího zlata, tam mají na věky hodovat a užívat si pohostinnost dobrého boha. Po smrti Galbatorixe Solasova církev poněkud oslabila, ale stále má velké množství vyznavačů a oplývá značnou mocí a bohatstvím.

 

Bratrstvo - je to společenství prastaré víry, která přišla společně s prvními alagaesijskými lidmi. Postupem času se měnila, vzrůstala nebo naopak utichala, ale vždy přežila. Členy Bratrstva se původně stávali pouze muži, ale později vznikla jeho odnož, která přijímala i ženy. Bratři, kteří žili a vzdělávali se na odděleném Ostrově, působili mezi lidmi především jako léčitelé a ochránci. Bratři věří v boha, jehož jméno je vytesáno na skále Ostrova – ovšem, v šifře tak dokonalé, že ji dodnes rozluštilo jen málo lidí. Jelikož je tedy toto jméno téměř neznámé, používá se označení Hlas, nebo častěji jeho obdoba z jazyka kočovníků – Óma. Óma je údajně, jak už je patrné z ukázky z posvátné knihy Adanmar, stvořitelem těch, kteří tvoří. Podle sekty Yáranů (o které si něco můžete přečíst v doplňujících reáliích), je především zosobněním smrti – posledním soudcem všeho živého.

Bratři samotní jej mají za vtělené Dobro, jehož moc poroste s tím, jak poroste víra v něj. A od tohoto se už odvíjí ono náboženství. Čím víc dobra a laskavosti mezi lidmi, tím mocnější bude Hlas.

A Až bude vymýceno všechno zlo a všichni nepraví, pak Óma zbaví svět chudoby a smaže rozdíly mezi lidmi.

Bratři svou víru nikdy nešířili násilím, což je možná jeden z důvodů, proč se nikdy nerozšířila masově. Bratrstvo také zastávalo názor, že nic a nikdo není zlý od počátku – a věřilo, že každý může být od svého zla osvobozen.

S touto vírou poněkud zamíchal příchod prvního Stína, který dosud mírumilovné Bratry donutil vycvičit se v boji. Bratrstvo tak v podstatě vyhlásilo válku černokněžníkům, z nichž Stínové vznikali. Bratři se snažili především o to, aby Stínové vůbec nevznikali – pokud pak už existovali, snažili se je zničit. Jelikož lidské síly většinou proti Stínům nic nezmohly, byli k bratrům povoláni elfové, kteří se starali o výcvik v magii, a i když většinou víru Bratrů nesdíleli, aktivně se podíleli na boji proti černokněžníkům a Stínům. U elfů se Bratrstvo dodnes těší úctě. V Království bylo téměř zlikvidováno, po smrti Galbatorixe jsou tu snahy o jeho znovurozšíření.

 

Severní kult je náboženství, které krom boha Solase uzavírá pomyslný kruh náboženství v Alagaesii. Zrodilo se v Dračích horách a okolí Ceunonu a postupně se rozšířilo do všech zemí i do Surdy. Je to polyteistiké náboženství, kde se bohům nestaví chrámy, ale malé svatyňky či se vztyčují sochy a kameny u cest. Je jich celkem osm, každý vládnoucí některému z živlů či ochraňující některé věci a činy.

 

  • Matka - Stvořitelka, ochránkyně ženy, dítěte a dcery. Totem je většinou ze dřeva do podoby stojící ženy. S Matkou je spojen příchod jara, kdy se slaví jeden z největších svátků v Alagaesii. Jarnice. Je symbol příchodu nového, svěžího a čistého, zosobňuje element země a zašticuje plodnost.
  • Otec - Stvořitel, ochránce muže, otce a syna. Předobrazem je vysoký muž s holí na prsou, stojící otočen vždy k západu zády. Podobně mu může být vztyčen vysoký kámen, který je opracován ornamentem kruhu jen na východní straně. Je symbolem mužnosti, síly a odvahy. Elemntem mu je oheň.
  • Jestřáb - Patron lovců a lidí žijících v lesích. Udává světu řád a je ochráncem zvěře i lovců. Svatyní mu je rozsedlina ve skále, kde se zarazí mohutný balvan stojící směrem na sever. Elementem mu je vítr. Jeho svatyně jsou často na začátcích lesů a cest. Lovci a cestovatelé mu s oblibou přenechávají drobné dary.
  • Smrt - Zajišťuje odchod z tohoto světa, když duo Matky a Otce znamená vznik, ona předobrazuje zánik. Její podobizna je kamenná soška s umrlčí tváří v záhybech pláště. Nemá ruce ani viditelné končetiny a socha bývá vsazena mezi kamenné kruhy. Svatyní smrti je pomálu. Smrtnice se slaví na začátek zimy při prvním sněhu. Oslavuje se dávná sláva předků. Věří se že pokud člověk daruje oltáři dar, předci mu zajistí lepší život. Smrt se oslavuje zejména při pohřbech, kdy je mrtvý předveden na hranici ze dřeva, položen a za vůně smoly a dřeva obdarován jantarovým plíškem, poté se celá vatra zapálí a nechá se svému osudu. Věří se, že pokud se vatra zbortí na stranu, mrtvému nastává nová životní cesta na zemi.
  • Strážce - Je vysoký muž a je patronem cestovatelů a moeplavců. Často se jeho sošky nachází v přístavních městech po elých dračích horách. Strážce ovšem nemá žádné větší svatyně a nejvyším zobrazením je socha uprostřed Teirmského náměstí. Strážce je totiž patronem severských obchodníků.
  • Světloch - Je bohem dne i noci. Nemá přesné vyobrazení, ale posvátným prvkem je jantar, který zdobí i jeho svatyně. Svátky se slaví vždy o slunovratu a rovnodenosti na zvláštní mohyle uprostřed Dračích hor. Svátek sice upadá v zapomění, v civilizovanějším světě jej ale nahrazuje jeho obdoba a to jest Den světelných rojů, kdy lidé vycházejí do ulic s loučemi a lampiony a oslavují nové období.
  • Babice - Strážkyně prokletých, zpodobňována jako škaredá shrbená stařena o berličce, jenž střeží vchod do světa mrtvých a pod svým pláštěm drží temno. Babice se uctívá hlavně proto, aby si lidé naklonili trochu toho štěstí a odálili zlé události jako příchod nemocí, smrti, zimy a podobných neštěstí. Oltáře babice se ancházejí na odlehlých místech, často to jsou kamené stoly ověšené různými amulety, často je možné nalézt i zlaťáky.
  • Bojovník - Nebo také válečník je postavou ke které se modlí spousta lidí, hlavně vojáků ve službě. Opatruje lidi v boji a přináší padlým věčnou slávu ve svém příbytku. Bojovník nemá žádné svátky, zato je v dnešní době skoro nejuctívanějším z bohů v Alagaesii. Země má za sebou příliš mnoho válek.

 

 

Jazyky lidí v Alagaesii

 

V Alagaesii se mluví několika různými lidskými dialekty, které budeme dělit dle rozšíření. Centrální dialekt obecné řeči je uzákoněn jako úřední jazyk a domluvíte se s ním v každém městě. Umí ho naprostá většina lidí. Severní a jižní větev jazyka jsou si skladbou vět i slovy velmi podobné a dají se přirovnat k blízce příbuzným jazykům. Bystrý člověk dokáže porozumět jak severní tak jižní větvi bez hlubšího vzdělání. Zato dialekt pouštních kmenů, který je podobný dnešní arabštině je jazyk, který postupně vymírá. Mnoho lidí jím nemluví a domluvit se nebo se jej naučit je prakticky nemožné.

 

V Surdě se zato mluví jednotnou klasickou Surdštinou. Z důvodu nadřazenosti Království se mnoho Surďanů naučilo Centrální dialekt, ovšem domluvit se je občas možné jen ve městech. Surdština (Je velmi podobná Španělštině, ovšem ve hře piště že mluvíte Surdštinou, ale piště česky :D) je ovšem majoritně využívána ve všech provincií Surdy, krom severních, kde se občas vyskytnou jazyky kočovných kmenů.


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë