Život Tathara Ingloriona
Jednoho podzimního večera roku 2913 se narodil elfský chlapec. Nevypadalo to, že by byl něčím nějak zvláštní, že by mohl být takovým zlem a nebezpečím. I náš národ občas pochybí a vůči vlastním dětem býváme až zaslepení. Bohužel ani naši mudrci nemohli takovou tragédii předpovědět.
Tatharova matka Fortana byla vysoce postavenou profesorkou magie. Jeho otec Durangal byl naproti tomu proslulí jako zabiják monster a nebezpečných tvorů. Byl to podivný a velice nestálý pár. Do teď si pamatuji svůj údiv když ti dva oznámili, že se chtějí vzít. Hádky mezi nimi nebyly ničím vyjimečným, o to bouřlivější bylo následné usmiřování.
Ačkoli to byl velice netypický pár, tak zaopatření byli velice dobře. Patřili mezi jeden z mála rodů, které měli právo hlasovat v radě když se řešili různé otázky polotiky. Fortana tohoto práva často využívala a snažila se společnost v jistém ohledu změnit. Samozřejmě se setkávala prakticky pořád s neuspěchem, ale několik rodin jejím slovům přece uvěřilo.
Přesto, že to byla tak zvláštní rodina. Přesto se rozhodli, že chtějí potomka, nehledíc při tom na zkutečnost. Brzy se dozvěděli, že dítě není to samé jako chovat psíka, ale že je v tom veliký rozdíl. Dítě si žádalo mnoho pozornosti a lásky, té se mu však dostávalo dosti poskrovnu. Možná, že chyba se stala už zde v ranném dětský. Neměli jsme však důvod pokusit se jim dítě odebrat. Vzdělání měl zajištěné, týraný též nebyl. Nebyl zde jediný důvod k podezření.
Jak Tathar rostl, tak prokázal ohromný talent k magii. Dalo se to samozřejmě čekat vzhledem k povolání jeho matky. Brzy přešel ze začátečnických hodin na soukromé hodiny s matkou. Pokroky byli ohromné, protože to co by se jiní učili deset let, dokázal on zvládnout za necelé dva roky. Tak se stalo, že ačkoli ještě ani pořádně nedorostl, tak ve svých 40 letech ovládal magii jako průměrný kouzelník.
Magie se mu stala uměním, stejně jako hudba a zpěv. Stala se pro něj něčím úchvatným a čistým, tvořená jenom pro to aby dělala krásu. Tehdy mu začali elfové říkat "Pištec", protože mnohdy vyrazil jen tak ven, mašírujíc si to lesem ještě krátkým krokem, a z dětské flétny se linuly rychlé a veselé tóny. Měli podobu mnoha překrásných barev, které se spolu prolínaly a tvořili pestrou pastvu pro oči.
Stal se drobným zázrakem. Barvou které rozradostňuje vše kolem sebe. Pokud jste se ale podívali hlouběji do jeho očí, tak jste si nevšimli ani náznaku po nějaké radosti. Byly vždy takové smutně zasněné, nepřítomné. Už tehdy nám bylo jasné, že to bude velice zvláštní osobnost. Nikdo však nečekal, že se z něj stane to co se stalo...
Rodina se stávala čím dál tím více oblíbená a populární. Faktorů bylo samozřejmě více, ale jedním byl určitě i ten, že mnoho elfů mělo prostě "Pištce" rádo. Tathar byl mytčinou chloubou, to ona to byla kdo zrodil takový zázrak. Kdo ho stvořil a pečlivě vychoval. Brzy se jí začalo poměrně dosti dařit a v polotických záležitostech se dostala až k samotnému dvoru. Do zámku Tialdarí.
Fortana začala pořád mnoho společenských akcí, které ovšem stáli rodinu nemé částky. Tyto mezery ve financích potom musel jako vždy před tím vyplnit Durangal splněním nějaké zakázky. Pokud bych to mohl smět zhodnotit, tak bych řekl, že se rodina musela dostat do ohromné finanční krize. Proč by jinak vzal někdo tak těžkou zakázku? Zvláště pokud má doma rodinu která na něj čeká...
Ale zakázku přijal. Podle informací, které se nám později podařilo nashromáždit, měl za úkol eliminovat jednoho nebezpečného černokněžníka obklopeného několika nemrtvými služebníky. Pro většinu válečníků téměř nesplnitelný úkol. Durangal byl však zabiják první třídy.
Povedlo se mu poradil si s nemrtvými a poté zbýval už jenom černokněžník samotný. Tady se to však již zvrtnulo, protože ten povolal mocného ducha, který potom naplnil jeho tělo. V historii by se dali takové události spočítat na prstech jedné ruky. Není divu že tehdy padl a to bezesporu hrdinskou smrtí. Stína se nakonec povedlo zabít, ale to je již jiný příběh...
Když se tato nešťastná novina donesla do lesů k jeho rodině, tak se v Tatharovi něco zlomilo. K smutku v jeho očích se přidal vztek. Pamatuji jak jsem ho jednoho dne potkal na ulici. Jeho fialové oči plály vnitřním plamenem, který ho pomalu stravoval. Toto je období, kdy se naši mudrcové dohadují, že se musel dostat k zakázaným svitkům.
Jak to vypadá, že i přesto jakou smrtí zemřel jeho otec, se rozhodl studovat černou magii. Samozřejmě, že podobné svitky jsou takázané a do teď nám není jasné odkud sehnal ten grimoár vázaný v lidské kůži. Něco takového se do lesů nemohlo jen tak dostat, kéž by ho tehdy našla pohraniční hlídka a spálila ho, bylo by o tolik utrpení méně...
Fortana se po této novině psychicky zhroutila a našla si ohromné zalíbení ve faelnirvu. V něm utápěla veškeré utrpení, bohužel i svůj vlastní život. Z elegantní a inteligentní ženy se stala troska jejíž život určoval jenom další doušek toho ostrého alkoholu. Peníze pomalinku docházeli, ale staří přátelé se snažili pomáhat jak mohli. Z toho důvodu si mohli stále ponechat své sídlo, stejně tak svůj dosavadní majetek.
V tomto období se Tathar uzavřel před celým světem, skončil se svými vystoupeními a celý dny trávil zavřený v nekonečné knihovně s magickými svitky. Ven vycházel jen tehdy když už byl donucen něco sníst, i to bylo však hodně zřídka. Je poměrně jasné co celé ty dlouhé hodiny tam hluboko v pedzemí dělal. Musel tam studovat černou magii.
S tím souvisí i jeho přeměna. Kdysi plavé vlasy byly najednou černé a jeho tělo bylo pokryto podivnými symboly. Kdybych jenom tenkrát věděl co ty znaky znamenají a někomu to řekl, bohužel jsem byl ještě příliš mladý a nerozvážný. Jediné kdo je viděl jsem byl já a mohu to tedy nazvat jenom svým selháním.
Půl roku po Durangalově smrti se to stalo poprvé. Našla se mrtvola první elfské dívky, byla ještě mladá a tak plná života. Tělo měla zohavené a byly na něm jasné stopy po mučení pomocí horkého železa. Alabastrově bílá kůže té nebohé dívky byla stažená až s neuvěřitelnou precizností a zbylé ostatky byly touto "dekou" přikryty. Někdo by tuhle zrůdnost mohl nazvat i uměním, ale při tom přirovnání se mi svírají útroby hnusem.
Kolem tohoto incidentu se brzy vytvořilo mnoho pověstí a zkázků. Elfská palácová stráž se chopila vyšetřování, ale vzhledem k tomu že Ellesméra je ohromné město, tak to celé dopadlo jedním velkým fiaskem. Nikdy bych si tehdy nemyslel, že to celé na svědomí má můj pán. Myslel jsem, že jenom drží smutek nad svým otcem a možná částečně i matkou. Byl jsem naivní a hloupý...
Neskončilo to jedním nalezeným tělem. Našo se jich více, všechny podobně zneuctěné. Byly to většinou elfky, ale už se našlo i několik mužů. Nebyla v tom žádná pravidelnost, mezi zabitými nebylo nic co by je nějakým způsobem pojilo dohromady. Palácová stráž nemohla přijít na žádný motiv podle kterého by mohla najít viníka. Vrah byl vždy o krok napřed a garda mohla jen odnést další tělo a rodina se postarat o pohřeb. Byla to hrozná doba ve které každý podezíral toho druhého. Nikdo si nebyk ničím jistý.
Náhle však vryždy zničeho nic přestali a můj pán z pracovny nevyšel téměř celý týden. Vešel jsem dovnitř a našel jsem místnost pokrytou všemožnými znaky. Byl to nějaký druh run, ale jejich obsah je mi neznámý. Když jsem přišel blíže, tak jsem si uvědomil že to všechno je krev. Musel jsem tehdy rychle odběhnout, včerejší jídlo mne dohnalo příliš rychle.
Ihned jak jsem upozornil stráže, tak se dali do pronásledování. Dali dohromady družinu ze zdatných válečníků a kouzelníků, ti měli být schopni eliminovat i dost mocné nepřátele. Bohužel měli několik dní zpoždění, nakonec však stopu přece jenom chytili. Nestli se různé zkazky o podivném poutníkovi zahaleného v černém oblčení. Nebyl z něj prý vidět ani kousíček kůže. Bylo jim hned jasné, že to byl jejich cíl.
Pronásledovali ho ohromným tempem. Už ho ani nemuseli stopovat, protože jim byl jeho směr jasný. Tatharovi kroky směřovali totiž přímo k nejbližší hranici lesa. Chtěl je co nejrychleji opustit a v tom mu chtěla družina samozřemě zabránit. Můj bývalý pán měl však příliš veliká náskok a tak dorazila družina k hranici o tři hodiny později než měla.
Veškeré hranice jsou totiž již dlouhou dobu hlídané pohraniční hlídkou. Většinou to bývají jenom zkušení střelci a válečníci, taková služba znamenala veliké uznání. Proto družinka doufala, že dokáží Tathara zadržet na tak dlouho, že budou schopni ho dopadnout. Na místě však našli jenom čtyři mrtvá těla, zabalená ve vlastním kůžích. Byly ještě čerstvě stažené, tuk narychlo sedřený. Narozdíl od ostatních obětí byli tihle alespoň usmrceni rychle.
Nemeškali a ihned mého pána následovali. Jeho stopy pokračovaly hluboko do nitra vyprahlé pouště. Brzy však přišla písečná bouře, která udeřila zuřivou silou. Družinka to ustála, ale přišla o polovinu koní kteří se v bouři splašili a když chtěli pokračovat ve stíhání toho netvora, tak již nemohli. Stopy byly zaváté pískem.
Ještě měsíc hlídkovali na hranicíh pouště a lesů. Navíc jim bylo jasné, že bez vody a potravy zemře. Proto by logicky stačilo hlídat jenom hranici a potom ho konečně ulovit. Nemohli přece dopustit, aby se ta hrůza vrátila do nitra lesů. Nikdo však nedorazil ani po tak dlouhé době. Musel zemřít někde v té písečné bouři a dobře mu tak. Konečně mohou jeho oběti vklidu ležet ve svých hrobech s vědomím, že byly pomstěni.
Dodnes si všichni pamatujeme tento příběh. Můj bývalý pán vstoupil do dějin známý jako "Baldagorr Alfa". Už si ho nikdo nepamatuje jako "Pištce", protože všechno co na něm původně bylo dobré se zkazilo. Já jsem se tímto alespoň pokusil zachytit jeho život takový jaký byl. Možná osvětlit proč se to stalo, kde se stala ta osudná chyba. Nikdy bychom na tento smutný příběh neměli zapomínat, ať je nám poučením pro budoucí časy.