Orrman Chrabrý

Jméno: Orrman zvaný Chrabrý z Rhodwalskeho rodu, syn lorda Turyga Rhodwalského z Cíhtrí, vévoda z Cíhtrí a královský generál Surdský

Druh: Syn lidského pokolení, čistý v celé své rodové linii
Datum narození: Někdy z jara roku 3233, dny se již začínaly prodlužovat.

Věk: Orrman má za svým životem již 33 zim a ač se to nezdá, stále má dost sil a stále si udržuje mladý zjev. On sám se navíc cítí výrazně na méně.

Podoba

Orrman je na svou dobu tak akorát vytáhlý. Není ani vysoký, ani příliš malý, měří něco málo přes 5,5 stopy. (Pro líné 1,65 m čisté výšky.) I tak ale vyčnívá z davu poddaných, jelikož tato výška byla a stále je docela dostatečná. Nemůže se ale měřit s muži severských provincií Galbatorixova království a proti vzrostlým Kullům by působil jako párátko.

Postavu má spíše atletickou než li stavěnou na hrubou sílu. Ramena má mohutnější, ovšem i tak je jeho tělo souměrné. Ruce pak delší. Na jejich opálené pokožce je vidět že  jsou vypracované a Orrman v nich má poměrně slušnou sílu. Hubené tělo je jinak celé dobře stavěné až po dlouhé nohy, zvyklé rychle běhat a nezakopnout.

Obličej a tvář má Orrman opálenou taktéž. Od Surdského sluníčka, které se do něj opírá každým dnem, který netráví v komnatách svého hradu, ale v sedle svého koně. Ostře řezaná tvář, vystouplé čelistní kosti se šplhají po delší tváři. Menší ústa, skryta mezi strništěm rašících vousů skýtají menší rty a naštěstí pro Orrmana ještě všechny zuby. Dokáže tak vykouzlit nejeden smyslný úsměv, který dokáže pořádně zamotat hlavu kdejaké šlechtičně, ač k nelibosti jeho drahé chotě. Nad ústy se pak nachází ke zbytku tváře spíše krátký nos, ten se ztrácí mezi světlým obočím, které obepíná dvě hluboké oči. Oči mají světlou modrou barvu, ovšem v poměru s celým obličejem a dlouhými vlasy se spíše ztrácejí. Nad očima a obočím se pak nachází nižší čelo, které kryjí dlouhé vlasy.

Ano vlasy. Vlasy, kterých si všimnete na první pohled. Zlatavé jako sláma či svitky slunce, občas prokvetlé tmavším odstínem. Ovšem dlouhé až po lopatky, kryjící tak celou Orrmanovu hlavu. Tvář a celý jeho výraz má přátelský nádech, ovšem Orrman dokáže dát jasně najevo, že on je pánem a jistá přísnost se v jeho pohledu nezapře.

Orrman si nedává na svém oblečení nijak výrazně záležet. Drží se již od své svatby jasného pravidla a tou jsou volby látek v odstínech zelené a žluté, tradičních vzorů a jednoduchých plášťů. Všechny tyto pravidla dodržuje, proto jej prakticky v ničem jiném kromě bitev, kdy je oděn do jeho zbroje, neuvidíte. Nutné je ale podotknout že se jeho oděv liší dle ročních období, což je docela zajímavý fakt.

Mezi jeho každodenní oděv, který můžete spatřit téměř vždy jsou tři tuniky, všechny zelených barev ale s rozdílným zlatým vyšívaním na rukávech a v rozparku se šněrováním. Tuniky jsou skoro stejné, všechny dlouhé nad kolena, tak aby se daly pohodlně přepásat páskem, koženým, nejlépe s kulatou přezkou a zdobeným nákončím ve tvaru hrotu šípu. Na nohou pak nosí obyčejné šněrovací kalhoty ze surdského lnu, občas vyšité kůží. Kožené nepreferuje a necítí se v nich dobře. Přes spodek zdobeného kraje má ovšem ovinuté zdobené onuce a na nohou vysoké jezdecké boty, jednoduchého střihu, které akorát padnou na jeho nohu. Kolem krku pak nosí výhradně zlatý přívěšek na koženém provázku, na znak jeho manželství. Přívěšek je kulatého tvaru, zdobený rytím, které ze všeho nejvíce připomíná spirálu.

Takovéto oblečení nosí povětšinou ve dnech kdy je normální Surdské počasí a on se nemusí ještě nějak doodívat.

V opačném případě má další dvě tuniky vybledlejší barvy zato s bohatším vyšíváním, které mají konce až u kolen a jsou dodatečně teplé. Přes to všechno má povětšinou přehozenou ještě jednu další s ceremoniálním znakem Rhodwalských pánů a která je ještě prošita vlnou aby lépe držela teplo. Na hlavu si pak dá jen obyčejnou kožešinovou čapku se sokolím perem. Kožešina je tmavá z kůže surdské lišky a svému pánovi poskytuje teplou pokrývku hlavy v zimních měsících. Na rukou pak nosí kožené rukavice, dvoje kalhoty se spodnicemi a vlněné onuce přes vysoké jezdecké boty. Na zádech pak nosí tmavý a řasený plášť, který může sloužit nejen jako ozdoba ale i jako další vrstva látky navíc. Zkrátka a dobře, oděv šlechtice i v zimním měsíci musí vypadat dostatečně nóbl.

Pokud jej uvidíte při příležitostech jako jsou důležitá jednání s králem, bude mít na sobě nejspíše přehozenou koženou lehkou zbroj s pásy a šupinkami kovu, se zdobeným pravým nárameníkem a širokým opaskem s jednoruční scimitar. Ona zbroj je vedena v pásech lehké kůže, sešité dohromady tak že tvoří nějakou vestu, k ní jsou pak připevněny popruhy pro ramena. Na zbroj jsou pak pobity pětiúhelníkovité protáhlé plíšky, které tvoří jakési šupiny a chrání tak Orrmana v celé své kráse. Navíc jsou plíšky vyleštěné a jejich okraje mají žlutavou barvu zatímco středy jsou v čisté ocelové barvě. Nárameníky nasedají takto na celou zbroj a jsou složeny ze tří plátů s ostrým hrotem překračující stejným brněním až po loket i na rukách. Nárameníky mají zdobené okraje, na každém je pak přivařen jakýsi zdobený nařasený kruh, za který se dá upnout plášť.

Výhodou tohoto brnění je že je velice pohyblivé.

Na rukou pak kožené rukavice a zdobené nátepníky. Ty vypadají de facto zcela stejně jako nárameníky. Při sobě bude mít i krátkou loveckou dýku.

Podobně jako při jednání se odívá i do boje. Tam ovšem zbroj doplňuje jednoduchý jezdecký štít, dlouhé kopí a nejčastěji i zdobená přilbice (Rohanského stylu :D) s zeleným chocholem, označující jeho jednotku.

Povaha

Orrman je horkokrevný člověk, jak jen Jižani mohou být. A opravdu. Orrman byl již v dětství plný energie, kterou sršel na všechny strany a v mládí dlouhé noci prohýřil se svými kamarády, kterých neměl na dvoře málo po vesnicích a městech na jejich panství ve společnosti krásných mladých dívek. Zkrátka shrnuto, miluje volnost.  Ano a stejná povaha zůstala Orrmanovi dodnes. Věčný mladík, plný energie na rozdávání, schopný stihnout vše a s neskutečnou potřebou se bavit.

Ovšem horkokrevnost přinášela i své stinné stránky, Orrman si nenechá nic líbit a pokud s věcmi nesouhlasí, dá to jasně najevo. K tomu všemu je šíleně vznětlivý, sebemenší urážka jej rozohní a to je schopen sekat hlavy a kromě urážlivosti je zde i agresivita. Ano. Orrman si opravdu nenechá líbit vůbec nic a věřte nevěřte stačí málo abyste člověka jako je on vyprovokovali a nezůstane jen u slov.

Je zároveň hodně odvážný, má své charisma a velké sebevědomí, které je někdy až příliš velké a nejednou mu v minulosti přineslo ošklivý pád zpátky na zem z výšin, ve kterých létal. K tomu všemu se mu do toho motá ještě tvrdohlavost.

Orrman je jedním z těch, kteří vládnou schopností si věci rozmyslet a promyslet což z něj dělá na jednu stranu dobrého stratéga, ovšem na druhou stranu má problém s autoritami a s jakýmkoli tvrzením které je lepší než to jeho. Někdy zajde až tak daleko že odporuje i samotnému králi.

Je rovněž velmi arogantní a pyšný, ovšem jako jeden z mála, kteří opravdu pyšní jsou, on má na co.

Orrman je neskutečným milovníkem umění. Je více než známé že samotný vládce svého panství pořádá jak v Cíthrí tak na svém hradě honosné plesy a hostiny, že je zkušeným tanečníkem a má velice vybíravý jazýček a vkus co se těchto záležitostí týče.

Je mecenášem umění a osvěty v jeho kraji, možná proto jeho kraj vzkvétá. Financuje řemeslníky a farmáře, jenž dokážou vymyslet cokoli co jen zlepší kvalitu výrobků či života.

Velice si váží myslitelů, kteří šíří vzdělání a i když jsou to právě tito lidé, se kterými se Orrman neskutečně pohádá, dokáže právě těmto jedním z mála odpustit a omluvit se, jelikož si uvědomuje že mnohdy mají opravdu pravdu.

Orrmanovou velkou zálibou jsou koně. Ano koně, které opravdu miluje a zjistíte to téměř všude. Ne nadarmo se říká že Rhodwalští hřebci jsou ti nejlepší koně. Sám má několik svých šampiónů a je velice zkušeným jezdcem, který dokáže s koňmi dělat věci, jež si někteří kejklíři dovolit nemohou.

Nutno dodati co Rhodwalské koňské plémě vlastně je. Zvíře, vzhledu statného a svalnatého s dlouhými chodily zvyklými k rychlému běhu, ladných křivek a zbarvení ryzého či hnědého jako podzimní listí. Hřívy delší, spadající jako zurčící vodopád, stejně tak dlouhý ocas, téměř až k zemi. Zvíře velkého srdce a odvahy, schopné jak rychlého trysku tak trpělivého kroku. Jest to kůň pouze jednoho jezdce, k cizím lidem nedůvěřivý. Vysoký v kohoutku 5,5 stop, snadno ovladatelný. To jest Rhodwalské plémě.

Ovšem toto není jediná Orrmanova záliba. Kromě hýření, plesů a koní miluje víno. Ano a není to záhadou, neboť i Rhodwalské vinné sklepy známe po celé Alagaesiji jsou a jest známo, že samotný Galbatorix ocenil chuť místních hroznů. Orrman má v tomto velmi vybraný vkus a jazýček a nebyl by nejspíše sto vypít nějakou břečku z Dračích hor.

Dále pak hudba mu jest bliízká a stejně tak i tanec. Takto je Orrman velmi, velmi vzdělaný. Dokáže hráti na loutnu i lyru, pískat na píšťalu i hrát Surdský roh. A k tomu i mistrovsky tančit.

Kromě tance zde patří i dovednosti. Orrman byl v mnoha ohledech vzděláván a trénován, účastnil se několika tažení, měl své dvorní učitele, kteří byli uznáváni jako mistři nad mistry a  učili jej nejvzdělanější hlavy Surdských dvorů.

Sám Orrman tedy disponuje základními aspekty správného dvořana. Dokáže číst a psát, správně počítat i do vysokých čísel. Ovládá geometrii i základy fyziky, astronomii i alchymii. Je vzdělán v trpasličím jazyce a několika lidskými dialekty. Byl vzdělán v diplomacii a politice, ovládá i rétoriku. Je znalý vnitřního uspořádání ostatních ras, dokáže tedy předejít diplomatickému faux pas.

Kromě těchto dozajista důležitým povinnostem každého šlechtice dokáže bravurně ovládat scimitar a jezdecký štít. Házet oštěpem či jarid, či dokonce střílet z luku, kuše nebo dokonce praku. Pokud drží dlouhé jezdecké kopí, má pevnou ruku a ani s dřevcem nemá problém ať už na kolbišti či v boji. Toť vše k boji a nyní k něčemu více kultivovanému.

Tak například, Orrman miluje hudbu. Dokáže se vyznat v notovém zápisu, dokáže zahrát na loutnu i lyru, pískat na píšťalu i hrát Surdský roh. A to není všechno.

Jako jednu z důležitých aspektů dvořana je i tanec. Zde je Orrman velmi nárůživým znalcem, skvělým tanečníkem a milovníkem tance. Jest pravda že není výjimkou že právě Orrman, šlechtic Rhodwalský, se stává zlatým hřebem společenským večerů.

Historie

První krůčky

Orrman se narodil do rodu Rhodwalského zhruba v poledne. Slunce již svítilo a vysálo rosu z polí i luk a prohřálo zemi. Pomalu stoupalo nad roviny a pláně surdského panství a spolu se svými blahodárnými paprsky, jež nadobro ukončily zimu a nastolily vzkvétající jaro, přinesly do hrádku nový život. Plamínek, který ten den vzplál v tělíčku malého chlapce, jenž se narodil šlechtickému rodu, lordu Sadrinovi a lady Paole. Jeho matka tehdy vyšívala gobelín když si maličký Orrman razil cestu na svět a jeho otec byl právě v hlavním městě. Ovšem nepřipravenost matky ani absence otce se v jeho síle nijak neprojevily. Orrmanovi bohové propůjčili neobyčejně snadnou cestu na svět a obdařili jej silou, takže chlapec jenž vzešel z šlechtického lůna byl silným a zdravým novorozencem.

V panství okamžitě propuklo veselí a sláva, jako tomu bylo vždy, když na panství zavítala jakákoli dobrá zpráva či novina. Purkrabí s lady Paolou nechali okamžitě vyslat rychlého posla do Aberonu, kde při královském jednání lord neprodleně bez omluvy odjel, aby spatřil svého prvního, prvorozeného syna. Dědice jeho odkazu.

Sám lord Sardrin, kterak přijel, dal okamžitě vzkázat aby všichni lidé slavili a na měsíc jim ulevil ve své dobrosrdečnosti od daní. A ano, veselí střídalo jen další veselí.

Mladý chlapec rostl a sílil, stejně jako jeho otec i on nebyl žádným nedochůdčetem a tak rostl rychle. Dokonce nebyl ani nemocen! A tak matka společné s kojnými vychovala zdravého synka.

Když byly Orrmanovi dva roky, přišel na svět i jeho mladší bratr Cemis a z kraje dalšího roku, jejich sestra Karín. Všechny děti se těšily neobyčejné síle i zdraví a bohové, kteří nad nimi drželi svou ruku dělali opravdu dobrou práci. Na konci této řady se pak o další dva roky octl zatím nejmladší syn Adar. To už bylo Orrmanovi pět let a jeho mladší bráška jej v závěsu dorůstal. A tenkrát započaly jejich dětské roky.

Jako děti byl on i jeho bratr neposedný, nedokázali setrvat na místě a všude jich bylo plno. Kdokoli v podhradí či v přilehlém panství věděl s kým má tu čest, když spatřil dva ušpiněné chlapce v bílých tunikách a sporých kalhotách, ve kterých každý den utíkali do okolí a se svým bratrem zažívali ty nejroztodivnější dobrodružství, které jen mohli chlapci mezi vinicemi lesy a lukami zažít. Samotný Orrman má dosud na toto období krásné vzpomínky a kdekdo by se nedivil i když by to nepřiznal, že by se do těchto dětských let Orrman i rád vrátil.

I když, těmto dobrodružstvím bylo za čas utrum.

Chlapci začali pomalu stárnout. Pořád to byli děti, žádní mladíci, ovšem jejich rodiče již považovali za správné aby byli vzděláváni. A tak začala léta, kdy od rána do odpoledne trávili s preceptorem a učiteli.

„Když už bude konec?“ Ozval se věčně nespokojený dětský hlas. Dom, starý učitel, kterého sám lord Sardrin zaplatil aby jeho syna naučil základům si povzdechl. Nebylo snadné jej učit. Byl stejně tvrdohlavý a nepozorný jako jeho otec. „Když opíšeš tuto větu.“ Ukázal na dlouhou část textu ze staré knihy. „Budeš moct jít ven za kamarády.“ Řekl smířlivě. Klučina zamrkal a podíval se na tu dlouhou stuhu klikyháků. „Ts. Psaní! V životě to nebudu potřebovat!“

Ano, byla to léta veskrze pro děti nudná, sedět nad velkými knihami, učit se psát a počítat a dostávat rákouskou za každou klukovinu a jejich otec si dal opravdu záležet, aby je učitelé odnaučili kdejaké hlouposti. Nebylo tedy podivením, že mladý Orrman a později i jeho bratr Cemis utíkali při jakékoli příležitosti i když je poté za takové výlety stihl trest. Naneštěstí se pro oba dva chlapce tato doba táhla jako tesařská pryskyřice a trvalo dlohou dobu než oba chlapci přišli učení na chuť a naučili se alespoň nějaké té kázni a poslušnosti.

Sladké mladí

Jenže to už utekla nějaká ta voda v potoce. Z obou malých chlapců vyrostli silní mladíci. Malé klukoviny jim stále byly vlastní a nebylo nevšední či podivné, když už v době, kdy bylo mladíkům jejich věku vybírány manželky, že se zrovna oni podíleli na kdejaké lumpárně, od rozbitých váz a oken po naschválnosti služebnictvu či poddaným.

Z chlapců však nevyrostli žádní výrostci. Byli na svou dobu vzdělaní, a ač je lumpárny nepřešly, stali se z nich neobyčejně bystří a nadaní hoši. Hlavně co se Orrmana týkalo.

Když zrovna netropil hlouposti se svým starším bratrem a syny vyších úředníků jeho otce, byl zcela vždy buď někde ve městě či ve společnosti trenéru, či svých oblíbených koní. Nejednu noc či den procválal na hřbetě těchto krásných zvířat, nejednou padl vyčerpáním při cviku šermu a nejednou se spil do němoty, že pro něj museli poslat otcovy muže. To bylo Orrmanovi sedmnáct zim. Mladík byl akorát na ženění.

Orrman již začínal dávat jistou přednost cvikům a zdokonalováním svého umu a zatímco jej sourozenci pomalu dorůstali, on již dával přednost dívčím společnostem.

A opravdu, to byla ta doba, co se začal hlavně se svými přáteli potulovat po městech Surdy a podhradími jejich panství. Doba kdy nadobro zakořenilo jeho jméno v myslích Surdských poddaných a doba kdy nejednou vracel se zlitý jako vydra, že jej ani strážní nepoznali. Často pak přespával kdesi po senících a krmelcích, které nechalo panstvo v Surdě zřídit.

Zřízeného pod obraz jej pak otec nechal často trestat, nikoli bitím, ale náročnými tréninky a pán hradu se nenechal jen tak oklamat a kdykoli Orrman jen taktak zamhouřil oko, přiletěla z jedné či druhé strany pořádná facka. Ovšem, ačkoli se to nezdálo, tento dozajista svérázný způsob výchovy měl své ovoce. Mladík se tak začal více ovládat a nejenže získal výdrž v pití, ale naučil se jisté poslušnosti a autoritě, což mu v budoucnu pomohlo předejít mnoha problémům.

V té době již Orrman získal své prvé panství, nedalekou vesnici, o níž se měl starat, získal tak titul, ovšem neměl hrad ani dostatečný počet poddaných na to aby si mohl vydržovat družinu. Stále se však učil. Dějepravu pak vystřídaly vysoké vědy a filozofie s alchymií a většině volného času byl konec. Co nestrávil tréninkem z koňského sedla či říšské ekonomiky, to strávil ostatním učením. Na ženy a dívky nezbýval čas a společnost mu tak dělaly jen knihy, svíce a víno.

Svobodě přistřiženy byly křídla

To přišla ta doby kdy se měl mladý Orrman ženit. Otec a jeho matka mu domluvili sňatek s vlivnou dcerou šlechtice z Reavstone, lady Rianou. Lady Riana byla spanilá a svůdná dívka a v Orrmanovi se rozhořel plamínek ihned jakmile ji uviděl. Nezapomínal se jí dvořit a po vzoru trubadúrů a šlechticů i on sedával pod oknem jejího hradu a hrával na loutnu, když opěvoval její krásu. A nejen to, na všechny plesy jenž předurčovali jejich věčný svazek manželský, Orrman dorazil a dvořil se mladé slečně která si mladíka oblíbila a snad se i zamilovala. A pak nastal onen slavný den.

V celém Cíthrí, které již tehdy patřilo jeho otci, lordu Sardrinovi, vlály vlajky. Pestrobarevné praporce a veselení, muzika a honosné ulice plné stánků. Obrovské a velkolepé, lidmi nezapomenutelné hry, kejklíři a umělci, zkrátka veselí tak jak má. Orrman si pamatoval, kterak jeho nastávající přijížděla v průvodu několika koní s ozbrojenými jezdci a svými rodiči, zdobený kočár se leskl na slunci a půvabná nevěsta byla jako květ Surdské lilie na klidné hladině jezírka. Orrmanovi tehdy bušilo srdce, když stál na hradbách citadely ve svatebních šatech, úplých na bílé tunice zlatými knoflíky a ceremoniální šavlí u pasu.

A pak to šlo ráz naráz. Nejdříve přišla hostina, kde pištci hráli a sály se ozývala nádherná hudba. Po jídle pak následoval krátký bál, než svatebčany odvedli do jedné z mnoha chrámových lodí citadely, kde je oddali. Orrman si tehdy s mladičkou Rianou řekli své ano a on ji dlouze políbil. Tak zpečetil svazek a dokončil to co jeho otec započal.

Nastal ten den. Orrman stál se svým otcem v jednom ze sálů Cíthrí a hleděli strnule na to obrovské město rozléhající se pod nimi. Všechny ty věže a domy, které vyrůstaly z země a dělali z Cíthrí to nejhezčí město Surdy. „Jsi připraven synu? Už nebude žádný krok zpět.“ Pravil starší muž po mladíkově boku. Oba dva byli oděni svátečně, lesklá zbroj, medaile, oblek a zdobené části oblečení poukazovaly na zámožné zdroje. „Myslím.. že jsem. Je tohle vlastně všechno nutné? Tak zdlouhavé a složité...“ Řekl, ovšem otec mu odpověděl. „Víš Orrmane, život není jednoduchý, musíš si zvyknout že čím starší budeš tím bude jen a jen složitější. Nikdy se s tebou nebude mazlit. Ani se mnou se nemazlil ale já věřím. Věřím ti že všechno zvládneš. A už pojď.“ Pak se otočil a chytil svého syna za rameno. Orrman naposledy prohlédl skrz leštěnou okenici dolů a usmál se, společně pak pomalým krokem vyšli dovnitř. Do obrovské síně Cíthríského chrámu. Chrámu jenž zabíral tolik místa jako jejich hrad.. A pak zde byl on. Tiše kráčel k oltáři ze zlata a dřeva kde někde u něj stála dívka jeho srdce. Riana...

Ty sekundy byly dlouhé, intenzivní a zdálo se jako by se na chvíli zastavil čas. Orrman si všímal všech detailů, tleskajících lidí, koberce, závěsů a světla prosvítajícího skrz zdobená a pompézní okna v klenutém stropě katedrály. Pak se zastavil. Stál na třech schodech. Schodu života, ctnosti a osudu. I otec se zastavil, bylo to podivné. Cítil jak se jej zmocňuje nervozita, ale nakonec skousl rty a bez poznání vykročil. Svými kroky zpečetil smlouvu, kterou  začal psát již jeho otec a před ním jeho otec. Pohlédl na Rianu. Stála tam, byla tak krásná. V šatech které byly z toho nejčistšího hedvábí a sametu. Ještě poslední krok. „Při této svátosti, nechť všichni bohové nad vámi drží ochrannou ruku a váš svazek nic nerozdělí!“ Ozval se hlas postaršího kněze. Ten zvedl do vzduchu ohnivý květ, kytici, která pečetila každé manželství. Přiložil jim ji k rukám a jejich prsty obřadně propletl dohromady. Orrman cítil jak se mu rozbušilo srdce. S rozpačitým úsměvem pohlédl na svou nastávající. Byla krásná. A pak... Pak ji políbil.

Zvony pak zvonily až do setmění a ještě dalších pět neděl se na panství slavilo.

Orrman si ještě ten den dovezl svoji ženu na otcův hrad, kde strávili svou první noc. Mladík věděl, že už nikdy nebude nic takové jako dříve. Nastaly mu povinnosti.

Hořký život šlechtice

Orrmanovy šťastné dny netrvaly dlouhé. Necelý měsíc po slavné svatbě se stala velká tragédie. Ormanův otec, Lord Sardrin se při jedné z vyjížděk ztratil i se svou ženou a pětičlennou stráží. Zmizeli beze stopy, jen přetrhané otěže, zlomený meč a cáry šatů byly nalezeny nedaleko Beorkých hor mezi roklemi, které Surdu a velehory rozdělují. Žádná známka po komkoli, kdo by přežil nebo by se jen ukázal.

Orrmanovi se tak v jeden den změnil svět. Ztratil oba dva rodiče, matku i otce, ty kdož mu byli oporou a kteří jej vedli. Nemohl ani uctít jejich památku a pohřbít je v zemi, která je porodila. Ztrápen žalem se je ještě teď den vydal hledat s osobní gardou, nenašli. Pozdě v noci, neschopen slov se pak dostal na rodný hrad, kde u oltáře zasvěceným Surdským bohům strávil noc i další celý den. V Slzách.

Pršelo. Drobné kapky se v provázcích spouštěly dolů, na suchou zem a měnily prach v mazlavé žluté bahno. Z dálky se ozývaly hromy a černá obloha se výhružně blýskala v předzvěsti blížící se bouřky. Déšť sílil, kterak se jezdci, kteří projeli nedalekou roklí dostali do blízkosti hraniční říčky a Beorských hor. Byli blízko. Koně zběsile běželi a od nozder jim odletovaly obláčky páry, ještě kousek, dále už se dostat nemohli. A pak to přišlo. Orrman tehdy vjel na mýtinu kde se nejspíše vše stalo, pár rozházených věcí, cáry látek a zlomené zbraně.  Orrman zastavil, hlavou mu hned prolétly všechny ty myšlenky a do očí se nahrnuly slzy. „Ne, ne! Někde tady musí být!“

Seskočil z koně, vysoké boty zacákalo bláto a on se rozeběhl doprostřed mýtinky. Nikde nikdo nebyl, jen ržání koní a blesky dávali jemu samotnému společnost. Poraženě se vzlyky a pěstmi zaťatými klekl do bláta. Na kůži jej zastudělo bahno, ale on to nevnímal, jen v sobě potlačoval to všechno. Celý hořel, bublal a vařil vzteky a osamocením, obrovským žalem jenž jej drtil jako padající lavina balvanů. Cítil se jako stromy do nichž narážela vichřice a dělala z nich třísky a ta bezmoc! Nemohl udělat nic. Vůbec nic...

Ale to ještě nebylo vše. Pro ztrápeného mladého šlechtice to byla jedna podpásová rána za druhou. Nejenže přišel o oba rodiče, ale ještě se proti němu stáhly stíny... O tom on však nic nevěděl.

Stalo se to nečekaně. Nevěděli o tom ani Orrmanovi věrní a bylo jen veliké štěstí že se spiknutí nepodařilo a bylo prozrazeno těsně před tím, než Orrman upil z otrávené číše. Stál za ním kapitán hradní stráže a sám purkrabí. Purkrabí, onen muž, který stál za jeho otcem a bylo jemu skvělým sloužícím, chtěl dosadit vlastního syna na jeho trůn, syna, jenž byl Orrmanovým dobrým přítelem. A to jej opět hluboce ranilo. Purkrabího dal popravit a v návalu vzteku vyhnal svého starého přítele, pryč. Pryč ze Surdy.

A nastaly těžké časy. Bez purkrabího a rádce v obrovském panství, sám, mladý a nezkušený. Samozřejmě že vazalové se začali okamžitě bouřit a jemu nezbývalo nic víc než neztrácet čas. Ten den vyhlásil v celé říši své následnictví a stal se lordem, nemeškal pak ani minutu a s vojskem svého otce, svými věrnými pak vyjel proti vzpurným lordům.

Armáda se zvolna přesouvala krajem a jak Orrman pozoroval, lidé se čím dál častěji vytráceli. Nikdo nebyl na polích, nikdo nepobíhal po návsi, všichni zůstali skryti až se ta bouře přežene. Sám mladík měl obavy z toho že si proti sobě znelíbí svůj lid, ovšem tyto myšlenky se snažil co nejrychleji vypudit z mysli. Co by mu stálo za to se teď v tak důležitý čas zajímat o nějaké poddané? On za ně ručil, budou mu stejně ještě vděční.

Vojsko se přehouplo přes kopeček a zástup lehkooděnců prošel skrz vesnici, až stanuli na planině, kde se měla ta strašlivá řež udát. Orrman viděl v dáli plát prapory svého nepřítele, soků, jenž falešně sloužili svému otci a jeho odkazu vrazili dýku do žeber. Zamračil se a zastavil koně, byli již na místě, nebylo kam spěchat.

„Za chvíli to vypukne, můj pane. Budou útočit od východu, kde mají volnou cestu, z druhé strany je les a kopec. Máme se přeskupit.“  Ozval se hlas jeho velitele, který přijel na svalnatém běloušovi a sundal si helmici, aby si rukou prohrábl potem zborcené vlasy. „To je skvělý nápad, uděláme si náskok nad nepřítelem, pak zaútočíme z kopce...“ Řekl tehdy Orrman...

Většina z lordů, kterých nebylo málo, jelikož panství Rhodwalské je opravdovým gigantem, se podrobila novopečenému lordu ihned jakmile uviděla přijíždět vojsko. Stačilo jim nahnat strach, jelikož většina z nich dobře věděla že bylo zbytečné plýtvat muži i vlastním životem.

Ovšem byli tu i jiní, hlavně naoko spojenci jeho otce, ve skutečnosti přátelé purkrabího nyní chápající se příležitosti jako tonoucí se pádla.

Orrman věděl že nesmí ustoupit ani o krok a i když nebyl žádný hrdina neuposlechl ten tichý hlásek v mysli a na Jeldinských planinách se postavil sjednoceným vojskům vzpurných pánů.

Nezkušený generál s pomocí  svého nového rádce, otcova generála využil okolní terén plání, které se mírně svažovaly a on sám zaujal postavení na nejvyšším cípu planiny, na malém kopečku, který i tak způsoboval že měl Orrman bitevní pole jako na dlani. Jakožto velitel jízdy pak čekal z křídla až jeho pěchota zaútočí z vyvýšené pozice a lučištníci přestanou střílet do přibíhajícího nepřítele. Již díky strategické výhodě v postavení mu terén ušetřil spoustu mužů.

Orrman sledoval kterak vojska pánů přibíhají a mnoho mužů padalo k zemi zasaženi salvami šípů, nepřátelské vojsko se však přeskupilo a on byl donucen zatlačit z blízka.

Mladý vojevůdce spolu se svou jízdou utvořili dvě křídla kterými vyjeli proti čtvercovému seskupení pěchoty a zatímco nechal své vlastní lehkooděnecké oddíly zaútočit napřímo, on využil rozpoložení a zaútočil z boku. To se však zpoza kopce vynořily jezdecké oddíly protivníka a v bitvě nastal zmatek, začalo se bojovat tělo na tělo, kde se již nedala udržovat formace.

Teplý jižní vítr se mu opíral do zad, chochol na jeho přilbici vlál, stejně tak neposedné vlasy, které mu spadaly do čela. Byl to krásný den, slunce vyšlo již brzo ráno a nyní svítilo na lány a pole s lukami, které se rozprostíraly všude kolem. Orrman se ještě jednou rozhlédl, bitevní vřava jakoby na okamžik ustala, ovšem tvrdá realita v podobě nepřátelského štítu jej brzo vrátila do koňského sedla. Jen velmi neohrabaně vykryl útok nepřátelského jezdce. Strhl svého koně na stranu a scimitar prudce vykryl další nadcházející útok. Podle honosného brnění, které zakrývalo sokovi celé tělo i tvář odhadl mladý šlechtic, že se utkává s někým velmi váženým. Možná právě jeden z těch vzpurných lordů. Když se navíc ozvalo z pod helmice soka sprostá urážka, udělal si Orrman dobrý obrázek proti komu bojuje. „Ty prašivý zrádce. Dnes ti ukážu jak by s tebou naložil můj otec!“Rytíř se naproti tomu jen skryl za jezdeckým štítem a zaútočil na jezdce, který s ním cválal po boku na bojišti, shora mířeným sekem. Orrman jej vykryl hranou štítu a meč zablokoval, hned na to pak probodl jeho brnění a hrot scimitar projel muži bokem a zůstal skryt kdesi v útrobách, Orrman pak protivníka shodil z koně a rozhlédl se po dalším. Bitva už byla skoro u konce....

Orrman se tehdy dostal hodně blízko smrti, ovšem ušel bez vážnějších zranění a s vítězným praporcem v ruce. Armáda byla rozprášena a všichni šlechtici byli ještě téhož dne oběšeni na šibenici a byli ponechání u tamější cesty jakožto výhružný vzkaz jim podobným. I když tento čin nebyl kdovíjak milosrdný. Orrman si tak upevnil moc a nabyl velkého majetku i statků. Sám tak upevnil svou pozici a zajistil si pevnou půdu pod nohama. Nebyl ale všem dnům konec.

Úsvit dnů

Poté co bylo toto nebezpečí zažehnáno se Orrman vrátil na rodný hrad. V panství bylo nutno znovu udělat pořádek a přeorganizovat. Byly zde díry, které musel mladý šlechtic zacelit. Nejprve tedy společně se svou milovanou chotí objel panství a vytvořil soupisku panského majetku poté, svým věrným vazalům přerozdělil majetek a sám pro sebe si nechal nejlepší kusy. Musel také jmenovat nového purkrabího, kterým se stal jeho mladší bratr.

A tak to šlo dlouho. Bylo velice mnoho práce na udělání, po tak velké válce chyběli lidé na statcích a země začala upadat a to Orrman nemohl dopustit. V té době uvolnil velkou část ze své pokladnice a nechal opravit cesty, vinice sady a panské farmy. Nechal rovněž zřídit školy ve větších městech a ustanovil správce, kteří budou zajišťovat plynulost financí na panství. Nehledě na to že musel být znovu otevřen obchod, který při krátké válce téměř zanikl. Opět nabyl styků se sousedním královstvím a začal prodávat tam. Stejně tak i do Surdy, která stále byla a bude jeho domovinou.

Stál na balkóně jedné z věží citadely, pevnosti z několika paláců jež tvořila samotné srdce celého Cíhtrí. Zemi měl z tohoto místa jako na dlani. Bylo to úchvatné a sám šlechtic byl tou nádherou učarován. Město rozkvétalo a hemžilo se snad šťastnými lidmi. Obchody byly zase plné a všechny ty chmury byly skoro za nimi. Chyběl jen jediný, ovšem klíčový krok. A ten dělal Orrmanovi na tváři vrásky. záviselo teď na všem aby se jim opět dařilo a pokud jeden ze dvou králů nesvolí, bude se Orrman muset spokojit s umírajícím panstvím.

Opřen o zábradlí pozoroval krajinu. Město, jako perla se skvělo zhruba uprostřed rovin, pokrytých farmami a pastvinami. Pokrytých sady a lukami, poli, lesy které se teď skvěly a jen čekaly až budou moct být sklizeny. Nad tím vším pak líně pluly mraky a zapadal kotouč jižního slunce. Orrman to vše líně pozoroval a unešen hrou barev a živých plamenů zapadajícího slunce, se oprostil od všech chmur a zpráv. Nemohl, už nemohl.

„Můj pane? Mám důležité zprávy.“ Ozval se najednou hlas za jeho zády. Orrman sebou cukl a ohlédl se, ovšem zjistil jen že to byl jeho sluha Alfrin. „Teď ne, sděl mi to ráno, nevím jestli je chci slyšet. A teď, nech mne o samotě.“ Řekl mladý šlechtic, ale sluha se nenechal odbýt. „Pane, myslím si že to nepočká. Král dal svolení k otevření obchodu mezi našimi městy a královským Feinsterem, zítra má dorazit karavana, máme prý nachystat naše nejlepší víno a sukno.“ Orrman zpozorněl. Ta zpráva nebyla nic co by očekával. Byl o to daleko lepší...

Usmál se a otočil se. „To je skvělá zpráva, okamžitě dej rozkaz otevřít sklady a nachystat zboží, ať zítra nečekají.“ 

Byla to skvělá zpráva, lepší než čekal. Novému začátku už nestálo nic v cestě....

Téhož roku již Orrmanovi táhlo na 25 zim, byly to 2 roky od doby, co zemřel jeho otec. Starosti a nutnost vše řešit se na něm opravdu podepsaly. Z nezkušeného vládce se stal docela obratný politik, a i když se stále měl co učit, nebyl již tím, kým býval. Již nepotřeboval rádce proto, aby vedl své panství.

Nové zítřky

Orrman měl tehdy 26 zim. Stal se z něj ostřílený panovník, jehož panství bylo druhým srdcem Surdy a snad i nejbohatší provincií. Sjednocená země v zemi pumpovala do žil jeho rodného kraje zlato a vypouštěla zboží, kterého bylo přebytek. Zdálo se že vše funguje a ono opravdu fungovalo. Podařilo se. Po vší té práci byl odkaz pracně budován již jeho předky dokončen. Právě v té době již Orrmanova pokladnice překypovala tak že nechal zbudovat pohraniční sérii tvrzí a hradů, nechal opravit Cíthrí a dostavět svůj rodný hrad. Byla to taky doba, kdy se narodili jeho dva synové. Lestrin a Rhoar, dvojčata podobná si jako vejce vejci.

Dar seslaný snad od samotných bohů jej velice potěšil a se svou chotí Rianou na počet jejich nového života uspořádal slavnosti. Sám tehdy nechal otevřít hradní vinice a odpustil lidem na měsíc od daní. Ano, tak velkorysým panovníkem byl.

Ten den byl více než dlouhý. Parno, které se nad hradem usídlilo, bylo velmi nepříjemné, zvláště když se nechutně drželo a vleklo se jako chuchvalec slepených chlupů. Orrman tehdy seděl uprostřed hodovní síně a podepisoval společně s několika úředníky královské dekrety, přičemž některé projednával s okolostojící radou. Bylo to namáhavé a nekonečné a díky tak odpornému vzduchu se nedalo moc dělat.

Orrman právě namáčel barevný brk do kalamáře, který držel medvěd v prackách, zatímco drápy svých pazourů zatínal do desky stolu. Orrman s tehdy přistihl jak se díval na zdobenou sošku když tu...

…se otevřely dveře a do místnosti vtrhla udýchaná porodní bába. „Pane! Vaše paní již porodila! Máte dva zdravé syny!“ Orrman tehdy pohlédl na onu ženu, pak na ostatní a nakonec se zvedl. „Musím rychle za Rianou...“ Přičemž se rozběhl ven ze sálu, div že neshodil židli. „A co ty zákony?“ Ozvalo se jen, ovšem šlechtic vše ignoroval, pro něj teď zbyla jen jediná věc na světě a tou byla Riana.

Když dobíhal ke svým komnatám, čekala už jedna z porodních báb přede dveřmi. „Už kojí, jděte se podívat. Bohové Vám darovali nádherné syny.“ S tím Orrman otevřel dveře a vlezl do místnosti. Na posteli ležela jeho milá, vypadala přesně tak krásná jako obvykle, ovšem na prsou se jí hýbaly dva uzlíčky, které kojila, aby jim předala sílu. „Takže je to pravda. Ach Riano, u všech bohů, lepší dar jsi mi dát nemohla…“ Přičemž si klekl vedle postele a chytil svou ženu za ruku. Ta na něj jen mile pohlédla a tiše řekla. „Bohové nám požehnali, podívej se na ně. “ A skutečně, když si Orrman vzal jedno z dítek do náruče, vypadalo zdravě a k světu. „Tenhle se bude jmenovat  Lestrin po mém dědovi. A ten...“ Řekl tehdy a Riana jej hbitě doplnila. „Se bude jmenovat Rhoar po mém otci.“ Orrman se tehdy zasmál a nebýt pronikavého pláče dětí, byl by tam zůstal až do konce dne.

Oba dva jeho synové byli již od mala silní jako jejich otec. Rychle rostli a bez větších nehod se z nich stali rozverní malí chlapci, stejní jakým byl i on a jeho mladší bratři.

Navíc, měl zajištěné dědice a měl být na co pyšný.

Ovšem to nebylo vše, jeho synům přijely požehnat i kněžky z nedalekých chrámů a u bohů se přimluvily o jejich lepší život. Orrman, nadšený z tak úžasných zpráv pak mohl spokojeně pokračovat v práci kterou započal. Ovšem skvělé časy nemohly trvat věčně.

Spalující válka

Stejně jako přijde první jarní kvítí a ztají sněhy, tak přišla válka do jeho kraje. Král Galbatorix v reakci na činy krále Orrina vytáhl společně se svým vojskem proti Surdě. V cestě jim stála právě Orrmanova malá mocná říše, bašta a výspa Surdy, která měla zajistit že útok zlovolného krále bude odražen. Surdská vojska se zahnízdila v kraji a vojáci vysávali zemi jako hladové mšice. Na válku nakonec nedošlo až na pár potyček. Galbatorixovi stačilo pouze krále vyděsit, přičemž udělil v očích poddaných králi ošklivou lekci.

Opouštějící vojáci pak zanechali Orrmanovu zem v nepořádku. Sýpky a sklady byly vyjezeny a vypity, nezbylo nic co by se dalo prodat, země udupána tisíci nohou pak dlouho nenesla plody a trvalo to další dva roky než je nést začala.

Orrman se potýkal se zlodějíčky a lapky, lidé neměli co jíst a začal propukat hladomor. Přesně to co Galbatorix chtěl. Obrovská vojska totiž nebyla uzpůsobena na takové dlouhé čekání a pobyt na takovém území jen dokonal dílo zkázy. Téže roky přišla i veliká sucha, požáry a mnoho ostatních věcí. To, co nezničilo vojsko, sežraly kobylky a krysy a Orrman i jeho poddaní museli velice šetřit. Museli doslova bojovat o každou minci o každé zrnko.

„Nic nezůstalo, odnesli všechno. Sýpky jsou prázdné, vinné sklepy vypité a sládci nemají chmel! Na farmách není ani kus dobytka a Feinsterští nám odřekli další karavanu, sami mají málo a my jim nemáme co dodat.“ Mluvil zarmouceně jeden z vrchních úředníků po boku Orrmanova bratra Cemise. „A co jih? Na pobřeží nic nezůstalo?“ Zeptal se Orrman, načež se zamračil. Špatné zprávy vystřídaly ještě horší. Země, jenž se dřív topila v blahobytu nyní strádala a umírala jako vadnoucí list. „Jih je suchý jako poušť, museli kopat hlubší studny, voda už došla a v nějaké vesnici na pobřeží zavládl mor. Je to zlé.“ Odpověděl Cemis, ovšem Orrman, který byl již tak zavalen starostmi jej sprostě odbyl. „Nemusíš mi říkat že je to zlé! Všude je to zlé! Jsme tu jak krysy, sami se sežereme navzájem.“ A chytil si ruce za záda. „Pošlete pro královské posly, ať pošlou karavany s jídlem. Budeme muset šetřit. A dost! Tímto zakazuji jakékoli slavnosti a plýtvání, až do příchodu dešťů. Dejte vědět trubačům ať to vyzvědí po celém panství…“

Blýská se na lepší časy

Hlad stravoval zemi do základů, až po dvou letech utrpení se opět zalesklo na lepší časy. Od moře přišly bouřky.

Vydatné deště pak spláchly všechen pot a krev, které horko stačilo ze Surdy vymačkat. Odneslo suchý štiplavý prach a mrtvé traviny a zbarvily řeky do hněda.

Byl večer. Vzduch najednou povážlivě zchladl. Orrman, jenž ležel na svém lůžku pouze odkrytý, po náročném dni as velkým bolením hlavy, se okamžitě vzbudil. Když otevřel oči, zjisti,l že mu je velká zima, vzduch najednou nebyl dusný ale vlhký. Přinášel něco, něco kýženého po čemž všichni toužili... Venku v dáli se zahřmělo. Orrman tedy přehodil přes sebe pouze tuniku a přešel k oknu. Na čisté obloze byly hvězdy, ale vzadu, kdesi vzadu se kupila nepropustná vrstva černých mračen, jimiž probleskávaly paprsky světla. Déšť...

Orrman stál a díval se na blížící se bouři. Déšť pojednou začal z ničeho nic a ostrý vítr se mu opřel do tváře a bičoval ji jako obnaženou skálu. Hustý liják a obrovská bouřka zachvátila Surdu, zuřila a bouřila se celou noc.

Orrman pak celý promrzlý ráno vyhlédl ven. Lesy se odpařovaly, ptáci tiše zpívali, ale všude byla vláha. Bylo úžasné vidět vše se zase zelenat. Bylo po všem...

Země byla opět zachráněna. Doslova ihned po velkých deštích a záplavách se země zase zazelenala prvními rostlinami a listy. Stromy se zase košatily a bzukot hmyzu se rozléhal údolími. Zemědělci a lidé zase měli co jíst. Pastviny se zaplnily dobytkem, který rychle sílil po době co dva roky strádal. Do opuštěných stavení se zase navrátil život a obchod se rozplynul. Z Rhodwalského panství se zase začala stavět prosperující oblast, země která držel Surdu nad vodou a která byla jejím bijícím srdcem.

Vodní národ

Bohatství, kterým Surda oplývala přilákala nejednoho lapku, ovšem v oněch dnech prošel Orrman snad největší zkouškou. Celé pobřeží Surdy a hlavně jejich panství začali napadat nájezdníci z moře. Těžko říci odkud přišli, byli to lidé a znali železo, ovšem tropily nehorázné škody. Naprosto bezbožně plenili pobřeží, vesnici po vesnici, znásilňovali ženy a zabíjeli muže a po každém jejich nájezdu zbylo akorát tak spáleniště a místo pro nový hřbitov...

Orrman si takové jednání nenechal líbit a okamžitě s nimi vyrazil do boje, jak však zjistil, útoky byly nepředvídatelné a sám utržil nehezké ztráty a málem byl zabit když jednou v noci při ležení a hlídání oblasti zaútočili nájezdníci pod rouškou tmy přímo na ně.

Smečka těch mořských příšer tak vyděsila muže že do řad vmetla totální chaos a jen velice těsná pomoc v podobě jízdy napomohla tomu že většina z nich přežila.

Orrman tehdy musel vytáhnout do boje a nechat zemi v rukou zástupců a purkrabích. Již nemohl neznámého protivníka podceňovat a nejhorší na tom bylo že nevěděl kde udeřit. Musel je rozdrtit jednou pro vždy a nebyla jiná možnost než je zlikvidovat do posledních mužů. Dlouho se tak nedařilo a po mnoho bitvách opět došlo na tu rozhodující...

„Vidíte to pobřeží?“ Řekl pojednou Orrman, sedě v sedle svého věrného koně a pozorujíc plachty lodí, které kotvily a hostily nepřátelské vojsko. „Skály okolo jsou strmé, rozdělíme se na dvě skupiny a budeme čekat. Až půjdou ven a octnou se na otevřeném poli, vyjedeme a zmasakrujeme je. Vy dva.“ Ukázal na velitele jízdy, kteří stáli opodál. Ti se uklonili a přišli blíže. „Vy dva si vezmete svou část a zajede to obhlídnout, zkusit vyprovokovat, a tvařte se že jste patrola. My se mezitím přeskupíme k tomu lesíku a až vylezou ven, usekneme jim ty špinavé hnáty. Tak a teď jdeme.“ Zavelel a rozloučil se. Provizorní slyšení bylo rozpuštěno. Sám Orrman pak pobídl svého koně a po dlouhé louce, pozorujíc stanoviště nepřítele, se začlenil do řady těžké jízdy. „Za mnou! Jedeme k lesu, tam e přeskupíme a vyčkáme útoku...“ A s tím se taky rozjel...

Pobřeží bývalo v Surdě hodně svažité. Bylo těžké se přes něj dostat rychle do středozemí kde se mohla armáda naplno rozvinout. Proto nechával Orrman pirátům volnou cestu a ve chvíli, kdy se octli na otevřeném poli, na ně bez milosti zaútočil. I když bylo lodí, kterými nájezdníci připluli hodně a měli tedy velkou přesilu, proti organizované strategii neměli šanci. Rhodwalští je tehdy sevřeli do kleští a těžká jízda pak v jejich řadách způsobila zmatek. Nepřirozené uspořádání jejich čety se roztrousilo až na malé jednotlivce, kteří byli pro těžké jezdectvo snadnou kořistí. A taky se tak stalo.

Nářek mužů a řinčení zbraní společně s ohromujícím duněním tisíců kopyt proměnila planinu v krvavé bažiny. Pole a hlína se změnila v bláto zabarvené krví padlých. Všude jich bylo tolik, mohli jste se jim brodit a pořád jich přibývalo. „Neušetřete nikoho z nich! Zabte je všechny!“ Zavelel Orrman a zasekl scimitar jednomu z nájezdníků pod klíční kost a nic mu nebylo platné že se bránil štítem. Rychle projel kolem hloučků mužů ,kteří se kryli za mandlovými štíty, ovšem následující vlna těžké jízdy je smetla na zem a koně je rozdupaly na kaši. Byla to jatka a navíc, vše šlo podle toho děsivého plánu. Již od samého začátku, tohle bude slavné vítězství.

Orrman se opět otočil i s koněm. Do nosu se mu donesl pach smrti a nářku, pach krve, který cítí každý v každé bitvě a dokáže člověka rozběsnit na neuvěřitelnou úroveň. „Bijte je chlapi! Bijte je všechny!“ Zakřičel opět a odrazil šavlí útok ze strany a původci proklál hrdlo až čepel zašramotila zezadu o páteř...

„Pane, co máme udělat s těly.“ Zeptal se jeden z velitelů jízdy. Bylo po bitvě, vyhrané bitvě a všude blo nesmírné množství mrtvol, na které se již slétávali havrani. Orrman si odplivl a řekl. „Řekni mužům, že je můžou obrat do posledních kousků, pak ať těla navezou a lodě vytáhnou na břeh. Všechny je pak zapalte a už o tomhle nechci ani slyšet…“ Řekl a odkopl část čehosi co dříve nejspíše bývalo rukou.

Orrman tehdy nenechal nikoho přežít. Každého kdo přežil nechal stít a lodě spálit, nikdo z nich nepřežil. Po této velké bitvě a drtivé porážce se konečně ukázalo že je Orrman tím správným, který bude ochraňovat zemi. Sám král jej tehdy vyznamenal a jmenoval do svých řad jakožto generála. Orrman tehdy všechny udělené tituly vzal s vděkem. Skromně pak přísahal že v případě že by se ke své rodné zemi, Surdě, otočil zády, ať jej bohové proklejí a on zajde jako bídný pes.

Přítomnost, co však budoucnost

A tak to šlo dále. V té době mu již bylo okolo 33 zim, společně se svou ženou započali novou kapitolu Rhodwalského rodu. Rodu, který přes všechny tragédie dokázal skoro nemožné a vládne jedné z nejbohatších části světa. V té době se stalo i přes hrozící nebezpečí Říše, Rhodwalské panství jednou z nejznámějších oblastí. A tak tomu je a snad i bude napořád. Ať bohové pomáhají tomuto kraji...

„Rhoare, co vidíš?“ Zeptal se Orrman svého malého synka, zatímco seděl na větvi stromu a pozoroval krajinu. „Nevím tati, co mám vidět. “ Zeptal se nevině malý klučina, přičemž slezl až se mu vyhrnula tunika o zvrásněnou kůru stromu, hned jak seskočil dolů jej Orrman pohladil po vlasech a spravil mu oblečení které by se mu jinak roztrhlo. „Domov synu. Domov kde budeš jednoho dne se svým bratrem vládnout...“

Rodina:

Ač se to nezdá, Orrman je jeden z těch šlechticů, kteří již rodinu mají. Má ji takovou, jakou by mu kdokoli jiný záviděl a právě díky jejímu kruhu jeho rod vzkvétá a daří se mu vše, na co šáhne. Má milující ženu, již si vzal a uskutečnil tak propojením dvou významných šlechtických rodin. Má dva silné syny, jenž budou jednoho dne jeho zástupci a tak můžeme říci že žije v úzkém rodinném kruhu.

Za ženu si vzal své doby mladičkou lady Rianu, která mu porodila dva zdravé syny. Jejich sňatek byly již dlouho domluvený a Orrman měl to štěstí že si byli navzájem souzeni. Riana je spíše nižší postavy avšak útlé. Ryšavé vlasy na drobné tváři podtrhují její spanilý vzhled, stejně tak malá ústa a jemně tvarovaný nos, jako by si s ním Bohové hráli úplně zvláště. Je spíše laskavé a milé povahy, ovšem nenávidí podrazy a v takovém případě dokáže být nepříjemně lstivá a nebezpečná.

Jeho dva synové Lestrin a Rhoar, podobní jako vejce vejci a přeci své pravé opaky, jsou nyní jeho jedinými dědici. Oba dva chlapci mají sedm let a vyrůstají stále s jeho chotí, lady Rianou, na Rhodwalském hradě. I když je sebou Orrman různě bere a procestovali již v útlém věku velkou část panství, stále to jsou malé děti, které mají své roky ještě před sebou. I když jsou oba hoši na svůj věk vysocí po otci, většinu rysů mají po matce.

Jeho otec Sardrin, byl ve své době velice váženým člověkem. Sám se zúčastnil několika bitev mezi Surdou a královstvím a právě v této době si dokázal nahrabat velké majetky, které tak doplnili okázalou sbírku, jež započal už jeho otec. Byl také pravou rukou krále a velitelem jedné z jeho početných armád. Byl vysoké postavy, nepřípustného výrazu a co si na něj Orrman vzpomíná byl svědomitý a velmi, velmi pilný. Nesnášel nepořádek a chaos a v těchto ohledech mohl být až puntičkářský.

Matka Paola oproti tomu byla velmi sličná žena, vzdělána a společensky nadaná. Byla Sardrinovi oporou v mnoha záležitostech a nemálo využíval jejich bystrých rad, které mu mnohokrát pomohly. Byla dcerou šlechtického rodu, který se nacházel na území nynější Rhodwalského panství a sňatkem se Sardrinem tak zajistili jeho spojení. Z matných Orrmanových vzpomínek si pamatoval že to byla vyšší žena, plavých a světlých vlasů. Samotnou ji Orrman andevše miloval, proto jej velice ranila její nenadála ztáta.

Zato bratři Cemis a Adar jsou pro Orrmana v této době velkou oporou. Nejenže disponovali podobnými vlastnostmi jako on, ale byli spolehlivý a Orrman jim za jejich služby zajistil vysoké pozice a slávu. Oba dva se starají o chod říše, spravují dva velké územní celky Rhodwalského panství a Cemis je jeho osobním auditorem, zatímco Adar, mladší z nich je královským poslem. Oba dva chlapci jsou velmi podobní Orrmanovi samotnému, jediný rozdíl v nich najdete že jsou nižší jako on a Cemis má tmavší vlasy, zatímco Adar je má naprosto zlaté.

Sestra Karín ovšem přestala v rodu figurovat. Sice ji Orrman bere jako svou záruku s dalšími šlechtici, hlavně z opačné strany říše, jelikož právě tam se provdala, ale  stále k ní cítí jisté rodinné závazky a na jeho dvoře je pravidelně vítána. Karín se asi nejvíce podobala matce, je sice nižší postavy, ale je neskonale krásná a svůdná. Možná proto se provdala tak dobře a zajistila dvou rodům, Rhodwalskému a Manfesterům, skvělé vztahy.

Vojsko a vazalové

Orrman, jakožto opravdu vlivný šlechtic nejmocnějšího rodu v Surdě má pod svou správou mnoho území, které si rozebírají jednotliví menší lordové. Má celkem šest vazalů, z nichž každý ovládá šest z celkem deseti provincií celého panství.

Lord Semal z Aberonu má na starosti povodí řeky Jiet a jeho území je nejmenší, většinu však zabírají pole, v držení má pak dva pohraniční hrádky Ker a Dagenut.

Lord Dustun Veliký pak spravuje několik vesnic a menší tvrz Urut, navazující přímo na panství lorda Semala, v državě má i úzký pruh moře na jihu Surdy.

Lord Feris Silný z Daretu je lord jenž uprchl z království a nyní si vydobyl šlechtickou pozici v Surdě, má velký dlouhý pás pobřeží s několika loděnicemi a mnoha rybářskými vesničkami.

Lord Narag jest pánem severní provincie navazující přímo na panství Cíthrí, jeho rozloha je asi největší z celých panství a v držení má dva hrady Ferenau a Dobruš, tři malé tvrze a městečko Bor.

Lord Menil z Petrovye pochází z větve nižších šlechticů, jeho panství je sice malé obklopeno těmi od lorda Ferise a Naraga, zato však disponuje nejlepším hřebčínem v okolí, má na starosti právě Rhodwalské plemeno.

A nakonec Lord Petir Odvážný, purkrabí z Cíthrí má na starosti právě toto město a přilehlé oblasti v případě že Orrman není přítomen.

Každý z lordů si vydržuje menší armádu, jejíž spojením čítá výsledná armáda skoro 2000 mužů. Zdejší končiny jsou povětšinou velmi osídlené, nutno dodati však, že většina vojáků jsou z venkovských rodin a ač mají za sebou povinný výcvik a někteří z nich jsou ostřílenými vojáky, nejsou v pohotovosti den ode dne. Většina z nich tvoří jízdní oddíly a to těžká jízda a jízdní lučištnictvo.

Asi 1000 mužů tvoří právě obávané těžké jezdectvo, které poznáte dle nablýskaných kyrysů a dlouhých kopí, nejeden člověk se ježí při pohledu na seřazený klín, jenž se chystá zakousnout do řady nepřítele. Tito muži jsou asi nejprofesionálnější z celé armády, s koňmi jsou povětšinou jedno tělo a jejich zbroje jsou povětšinou kvalitní. Platí se jim také nejdražší žold ovšem 900 z nich zhruba po většinu času pracuje bud´ve  městech či vesnicích.

Dalších 400 jich je jízdního lučištnictva. Můžeme tedy říci ževětšinu armády tvoří právě jízda, která je velice známá pro Surdské válečníky. Zbylých 600 mužů pak tvoří zadní voj. Jsou to zejména těžcí válečníci a kušníci, kteří tvoří neprostupnou stěnu a poskytují jízdě podporu. Nutno dodat, že každý prapor o 50 mužích má svého polního lékaře.

Je důležité však armádu lépe popsat a zejména jízdu.

Těžké jízdě a Jízdnímu lučištnictvu velí Orrmanův nejvěrnější voják, Ben Salih Dereneg, ostřílený jezdec a vůdce, který zatím pokaždé umně využil potenciálu jízdy a zajistil buď vítězství nebo minimální ztráty.

Jízdní oddíly jsou řazeny po 5 oddílech po 200 vojácích tak je tomu normálně. Jednotlivé oddíly jsou pak samostatně velené a dá se s nimi dobře manipulovat, ovšem to jen v krajních případech. Povětšinou se dělí půl na půl na jednotlivá křídla či útočí společně.

Většina těžkých jezdců má plátovou či poloplátovou zbroj, velmi časté jsou u nich jezdecké štíty a dlouhé kopí s úzkými slzovitými hroty, která snadno pronikají zbrojí i štítem, jsou to Surdské speciality a Surdskou jízdu poznáme právě dle nich. Ostatní výzbroj se pak liší halvně dle postavení vojáka ve společnosti, ti bohatší mají zbroj klidně i celoplátovou. A co by to byla těžká jízda bez koňských zbrojí? Samozřejmá je i koňská zbroj, sice jsou tito koně pomalejší než ostatní, zato však vydrží více útoků a průraznost koňského těla ve zbroji je úžasná.

Jízdní lukostřelci jsou pak bráni za poměrně chudší vojáky. Jejich zbroj je zejména kožená, někdy s plátovými či destičkovými prvky. Nosí sebou reflexní ruky a většina z nich má dva toulce, na zádech a u koňského sedla.

Sami dokáži bojovat i bez koně a v krajních případech má většina z nich kulaté štíty a sečné zbraně, nejčastěji šavle či jednoruční meče.

Majetek

Jak již bylo mnohokráte zmíněno, rod Rhodwalských je velice bohatý a sám Orrman je velmi, ale opravdu velmi movitý. Penězna doslova září a je jen málo věcí, které si nemůže dovolit.

I když je panství jako Rhodwalské velmi rozlehlé, vnitřní samospráva a vzkvétající obchody s jinými panstvími a Královstvím zapříčinila rozkvět. Daně, jejíž výše je zákonem stanovená na podílu obchodu a clo, kterým se Orrman brání proti cizím vlivům, zapříčiňují, že pokladnice panství je neustále plná. Není to však pro jeho osobní spotřebu.

Mezi nejvýznamnější majetky a državy pána z Rhodwalu patří jejich hrad. Jak příznačné jméno pro hrad bylo zvoleno Rhodwal a právě Rhodwalský hrad je jedním z největších hradů v Surdě. Kromě jeho osobní državy schraňuje i zemskou pokladnici. Součástí hradu jsou tři vesnice. Půdka, Žitníč a Odrosal. V okolí hradu se krom těchto vesnic nachází i rozlehlý les, obklopující celý hrad a rozsáhlé zemědělské usedlosti s pozemky.

Dále to jsou pak hrádky Žitníč, Horní tvrz, Kralj a Bestonská stráž. Většina z nich tvoří umělé hranice s královstvím, poslední z nich pak stráží Jižní cestu. Jsou to povětšinou jen malá stanoviště, která brání území Rhodwalského panství.

Dále to pak je rozsáhlý palác v Cíhtríské citadele, který tvoří honosnou ozdobu města a patří k nejhezčím stavbám v celé Surdě, možná v celé Alagaesiji. Odtud při své přítomnosti řídí celou zemi a právě zde koná všechny důležité audience, obřady i ceremonie. Každoročně zde také pořádá velké a rozsáhlé plesy, které jsou hlavně v Surdě velmi oblíbené. Slavnosti tak zachvátí celé město.

Krom těchto statků pak vlastní několik vlastních vinic a ovocných farem. Součástí toho všeho je ještě na 20 farmářských usedlostí, na 50 vinných sklepů, královská vápenka a pískovcové lomy na pobřeží, ze kterých plyne hlavní materiál na stavby v Surdě.

To vše z hmotných statků. K Orrmanově osobnímu majetku toho patří daleko více. Můžeme tedy jmenovat.

Začněme tedy nejdražším majetkem, jimž je bezesporu ceremoniální meč, jenž se dědí z otce na syna již po celé generace Rhodwalského rodu. Obouruční meč s vlněnou čepelí a bohatě zdobeným jílcem, jenž se stáčí několika smyčkami visí na zdi v hodovní síni jeho hradu a dodává tak šmrnc jinak holé zdi. Orrman si dává velký pozor aby byl meč v dobrém stavu, přeci je to jen rodový poklad.

Krom toho je to osobní scimitar s rukojetí omotanou červenou rejnočí kůží, tak aby skvěle padla do ruky. Zbraň není  tuctová, je dělaná na zakázku u trpaslíků v době kdy ještě nebyly mocnosti rozhádané. Čepel je vyvážena a dobře broušená, celkově se se zbraní zachází dobře. Kromě ní má ještě osobní dýku, dlouhá čepel je zastrčena do zdobené pochvy, houpajíce se hned při meči. Orrman ji používá zřídka, spíše na otevírání dopisů a pečetí.

Krom zbraní nosí stále při sobě, zdobené a trpaslíky kované klíče k truhlicím. Jeden k truhlici rodiného jmění a druhý klíč k truhlici panských výdajů. Kdejaký zloděj by je rád vlastnil.

Kontakt: viz. Bayn Železná pěst