Altir Iramar
Jméno: Altir Iramar, je ale známý pod přezdívkou Al. Své plné jméno už prakticky nepoužívá, vzdal se ho do doby, než najde svou rodinu.
Rasa: Druid
Pohlaví: Muž
Datum narození: 13.Světločasu roku 3237
Věk: Je mu dvacet šest, ale jeho růst se zastavil v patnácti letech. Přesto vypadá sotva na čtrnáct.
Náboženství: Neuznává nic a nikoho, pociťuje jen úctu a lásku k lesu.
Popis:
Kletba ho nenechala doopravdy dospět, a proto má štíhlé, drobné tělo a dosti úzká ramena. Díky své velikosti je však rychlý, mrštný a těžko polapitelný, což mu mnohokrát zachránilo život. Nevýhoda jeho drobnosti spočívá v tom, že není příliš silný, ale snaží se tím příliš nezaobírat.
Jeho obličej je kulatý, nezdobí ho žádné pihy ani mateřská znaménka. Dominují mu nevinné, azurově modré oči orámované hustými, tmavými řasami. Nos není nijak výrazný, jen na konci trochu zvednutý nahoru. Rty jsou růžové a plné, a když se usměje, odhalí řadu bělostných zubů. Tvář je lemována tmavými vlasy sahajícími po ramena, které na slunci získávají zlatý odlesk. Nelíbí se mu, že si kvůli délce vlasů pletou s dívkou, ale přes spínání do culíku se to pořád občas stává.
Při chůzi se pohybuje velice elegantně, bystrý pozorovatel si ale uvědomí, že se spíš plíží, neustále se rozhlíží a ve vypjatých situacích mohou být jeho pohyby doprovázeny nervozním cukáním různých částí těla.
Celkově jeho vzhled působí téměř andělsky a nevině, a jeho dětská tvář dojem ještě umocňuje.
Obléká se čistě prakticky, jelikož nemá trvalé obydlí, a ozdoby jsou pro něj jen zbytečné hlouposti. Jeho oděv se skládá z lehké tmavě zelené tuniky přepásané širokým koženým pásem z hadí kůže a tmavých plátěných kalhot. Boty jsou nízké, kožené se šněrováním a připomínají spíš mokasíny. Na přední straně předloktí má kožené chrániče, které se zavazují kolem ruky. Mají dvě vrstvy, tu, která chrání ruku a vrchní, z měkčí kůže, pod kterou zastrkává čtyři malé vrhací dýky, dosahující délky asi sedmi centimetrů. Na koženém opasku má ještě menší pás s otrávenými šipkami, které uspávají. Jiné zbraně nemá a boji na blízko se raději vyhýbá, i když by se uměl poměrně obstojně ubránit i jakoukoliv dlouhou holí.
V zimě nosí přes oblečení ještě vlastnoručně sešitý kožich z kůží sněžných zajíců, na který je patřičně hrdý.
Oblečení a styl účesu zde
Ve stínu domů se něco mihne. Snad to byla krysa, možná trochu přerostlá. Necháte to být a s pocitem dobře vykonané práce si po dlouhém dni jdete lehnout. Jaké je vaše překvapení, když vás po krátké chvíli probudí vyděšený rámus z kurníku a než se stačíte zvednout a doběhnout k malému dřevěnému domečku, je pozdě. Jediné, co vám zbývá, je sledovat popelavě šedou lišku, jak peláší pryč, elegantní a pružné tělo se brzy ztratí ve tmě a vy máte o slepici méně.
O nějakých deset minut později, již hlouběji v horách, liška svůj lup na chvíli upustí. Nejdřív se řádně vyválí ve sněhu nebo se co nejdůkladněji otřepe a její srst najednou získá svou pravou barvu, zářivější bílou. Teprve po této očistě liška strne – a pak se z ní stane rozkošný chlapec, nyní poněkud divoce vypadající, neboť se ještě tak úplně nevzpamatoval z přeměny.
Na první pohled je jasné, že Al je laskavé, něžné a ohleduplné dítě, které rozhodně neoplývá fyzickou silou. Pravděpodobně není schopen ublížit ani mouše a pokud se stala nějaká nemilá věc, pak v ní tenhle sladký hoch rozhodně nemá prsty. První pohled vzbudí pocit, že je to důvěryhodná osoba, ale o světě toho ještě mnoho neví.
Podoba je mocná čarodějka, jeho vzhled je však jen jedna velká lež. Má sice něžnou tvář a vypadá jako nevinnost sama, tímhle zdáním se ale nechala oklamat již pěkná řádka lidí a doplatili na to.
Z hor neschází, pokud nemusí. Dračí hory ale přílišnou laskavostí neoplývají a ať se mladý druid snaží, jak chce, jídlo mu zkrátka nevystačí a tak musí krást. Nutno podotknout, že se za těch několik let v umění krádeže opravdu zlepšil.
Rozhodně se nevyplácí mu důvěřovat. Ano, vypadá mile, ale to je pouhý klam, když spatří možnost, uzme někomu třeba klobouk z hlavy a dotyčný si toho sotva všimne.
Nekrade ale, pokud nemusí. Snaží se jídlem šetřit, pečlivě si schovává zásoby na zimu a snaží se neškodit lidem přímo. Alespoň ne jako člověk.
Ve své lidské podobě krade jen málo, a většinou jídlo, ke kterému by se ve své liščí podobě dostat neuměl. Mimo jiné takhle také přišel ke chráničům na rukou a dýkám.
Ve zvířecí formě už je to už trochu jinak. V tomhle stavu mu příliš nevadí, když vybije někomu celý kurník nebo zadáví ovci. I když je v mysli zvířete stále druid, jedná podle instinktů lišky a ten praví jasně: Mysli na zítra, zásoby jsou nutné.
I jako zvíře si samozřejmě zachovává lidskou moudrost, a právě proto se ještě nikdy nechytil do žádné z pastí, které na něj lidé nastražili.
Nevýhoda jeho zvířecí podoby spočívá v barvě srsti. I ve tmě bílá jasně svítí, a je jako maják pro všechny lovce. Chlapec to ale nakonec vyřešil poměrně chytře...
Většinu času tráví v horách, pouze sám, a jelikož si nemá s kým povídat, mluví sám k sobě. Z této činnosti se stal zlozvyk a tak ho někdy i ve společnosti můžete zaslechnout, jak si něco mumlá pod nos. Samota se na něm podepsala ještě jinak, a to jistou plachostí. Ve větší společnosti se cítí nesvůj a tak ji příliš nevyhledává.
Rád se chytá hloupých vět a popichuje lidi. Když někdo řekne něco naprosto očividného, zkrátka si nemůže odpustit sarkastickou poznámku…
Jeho povaha není úplně jasná. Není zlý, ale k laskavosti má daleko. To ovšem neznamená, že je snad zákeřný nebo podlý, či že ho baví krást a zabíjet slabší tvory. To vše dělá jen kvůli přežití a nijak se tím nevychloubá, vždyť ani nemá komu.
V poslední době, po dlouhé a únavné cestě do Lesů, se trochu změnil. Snaží se lépe vycházet s lidmi, i když mu to jeho povolání značně stěžuje.
Historie:
Začalo to dávno. Po třetím lidském útoku na druidy a nájezdu urgalů se druidové rozprchli. Historické prameny uvádějí, že se seskupili a nakonec nalezli svůj domov v lesích poblíž řeky Eldy. Zde se ale pravda poněkud rozchází s písemnostmi. Nevelká skupina druidů se naprosto oddělila a po mnoha strastích doputovala do Dračích hor. Doufali, že kletba kněžek Velké Matky nezapůsobí, neboť se v nastálém zmatku oddělili od ostatních mnohem dřív. Bohužel se krutě mýlili.
Tato skupinka však v Dračích horách nakonec zůstala a druidové si zvykli na poněkud drsný, ale v celku poklidný život, neb do hor jinak mnoho lidí nevstoupilo. Zimy byly sice dosti kruté, ale naučili se je přestát.
Na konci jedné takové zimy se narodil i Altir.
Jeho matkou byla Ymira, dívka ve věku sedmnácti let, kletba ji postihla až v době, kdy už byla schopná stát se matkou. Byla to nádherná a moudrá druidka. Otcem mu byl Lonri, šestnáctiletý chlapec, nepříliš nadaný, ale svou ženu miloval a své děti též.
Altir se tedy narodil na konci zimy roku 3247, a usmál se. Tak začal jeho život.
Všichni druidi, skupinka čítající asi dvacet členů, byli nadšení z dítěte a nové naděje. Altirovi sourozence, Shiru a Saikiho, zasáhla kletba ve věku jedenácti a třinácti let. Příliš brzy... Altir byl vychováván celou skupinou, jak je u druidů zvykem, a měl šťastné dětství. Pravda, zimy byly čím dál tím horší, ale druidové si nějak poradili. O čtyři roky později se mu narodila druhá sestra, Denri, a on byl snad ještě šťastnější. A rostl. Jeho nejlepší přítelkyní se mu stala sestra jeho matky, Aderis. Učila ho proměně v pravé zvíře a pod jejím vedením se mu za dva roky pilného trénování konečně povedlo objevit své pravé zvíře a postupně se zdokonaloval. Trochu přitom opomenul živlovou magii – ovládá vodu, ale tuto magii příliš využívat neumí.
Mimo jiné ho Aderis naučila Starověký jazyk. Lépe řečeno, pokoušela se ho tento jazyk naučit, ale sama v něm příliš zběhlá nebyla. Altir se od ní tedy naučil jakousi lámavou napodobeninu elfského jazyka.
„Dětství je bezstarostné… ale čas je neúprosný i k Věčným dětem. “ Aderis Mitram, konec podzimu roku 3252.
Začátek zimy toho roku byl neskutečně mrazivý. Kvůli nedostatku jídla se museli druidi každou zimu přesouvat, tentokrát ale váhali. Nakonec se rozhodli a vyrazili. To byla chyba.
Uprostřed otevřené planiny je najednou zasáhla prudká a mrazivá vánice. Bylo vidět sotva na dva kroky, Altirovi byla zima a byl vyčerpaný… jeho mysl jednala instinktivně. Snažila se ho zachránit.
Proměnil se.
Sám nevěděl, co dělá, ale malá bílá lištička jednala za něj. Prohrabala se sněhem a vyhloubila si pod ním úkryt, kde zlobu přírody přečkala. Když usoudila, že nebezpečí už je pryč, proměnila se zpět v chlapce. Byla to ta nejdelší přeměna, kterou kdy absolvoval, a byl na pokraji zhroucení. Usnul.
Probudil se o den a půl později. Sníh kolem něj byl zledovatělý a vstup do nory zamrzlý. Vzduch vevnitř byl téměř vydýchaný. Ale Altir bojoval. Zkřehlými prsty se nakonec prohrabal ven. Zůstal sám, sám v horách, a nevěděl, kam jít.
Nakonec našel poměrně zavátou, ale přeci jen viditelnou cestu, a podle ní se dostal do nejbližšího města, Therinfordu. Od tamějších lidi se mu dostalo vydatné pomoci, byť o ní nežádal. Lidi neměl příliš v lásce. Po krátké době, kdy se zima trochu zmírnila, se vydal zpět do hor a tam ji také přečkal s rozhodnutím, že jen co nastane jaro, začne své druhy hledat. To také učinil.
Hledal je téměř rok, ale stále mu pátrání ztěžoval fakt, že byl sám a neustále musel scházet do měst či vesniček a krást jídlo. Nechtěl další lidský soucit. Nejednou ho téměř chytili, a v lidské podobě už byl příliš dobře známý jako zloděj. Tak si našel nový způsob.
Pokaždé, když šel něco ukrást, proměnil se v lišku. Bohužel pro něj, ve tmě bílá moc svítila, a tak vyhledal místo, kam lidé vysypávali popel a vždy se v něm vyválel. Takto dokázal lépe splynout s okolím a ztratit se ve tmě.
Jako liška se soustředil na maso, kterého v horách bylo poskrovnu. Zvěř se stahovala hlavně kolem lesů, a i tam jí bylo málo. V létě se ještě uživil, zůstával v lesích a tam bylo potravy dost. V zimě však krást prostě musel.
Po jednom roce pátrání vzdal. Ne úplně, stále doufal, že svou rodinu najde, ale pomalu ztrácel naději. Nevěděl, co se s jeho druhy stalo, ale pevně věřil, že jsou naživu. Vrátil se do Therinfordu, do hor nad nimi. Stále zdokonaloval své umění přeměny a praxí se zdokonalil v tichém plížení ve stínech a ještě tišším provedením samotného lupu.
Takhle žil celé jedno desetiletí. Nepřipadalo mu to nijak zvlášť špatné, a tento život mu vyhovoval. Byl spokojený, a les, se kterým žil v souladu, byl také spokojený.
Vše ale nemohlo zůstat krásné napořád.
Jednoho letního dne si na něj v lese počíhal lovec. Nenápadně sledoval lišku, jak opět krade kus masa a šel za ní. Chtěl na toho prohnaného škůdce nastražil past přímo v jejím domově. Jenomže ho čekalo nemilá překvapení, když se liška náhle změnila v chlapce. Vyděsil se. Jako každý se bál toho, co neznal, ale věděl, že je to magie, a ta že je špatná. Rozhodl se chlapce zabít. Vrhl se na něj s napřaženou sekerou a strachem z neznámého očích.
Al byl nepřipravený a značně utahaný, ale podařilo se mu náhlému přepadení uniknout. Nechal vše ležet a utíkal, utíkal před rozlíceným lovcem, jenž se ho snažil zabít. Nakonec díky své rychlosti a mrštnosti unikl. Došlo mu ale, že v horách u Therinfordu už zůstat nemůže. Lovec brzy roznese po celém městě, že v lese žije kluk, co umí čarovat, a svůj příběh dozajista nemálo přikrášlí. Raději ani nechtěl vědět, co za krvelačnou stvůru z něj nakonec vyleze…
Vrátil se jen pro svých několik věcí a pak se vydal na cestu. Na cestu přes Ceunon do lesů vznešených elfů, kde snad najde novou cestu, po které by se mohl vydat.
„Stíny se plíží bílý plášť,
na rtech zlý úsměv, v očích zášť,
drápy jak zvíře a pohled dravý,
však brzy snad netvora popraví."
- šepot mezi lidmi z Therinfordu -
Herní historie
Auressel byla první osobou, kterou Al po dlouhé době potkal. Nikdy v životě vílu neviděl, a tak ho naprosto uchvátila. Bylo to také snad poprvé, kdy mluvil s někým tak otevřeně, tak... přátelsky. Tahle víla stačila za velice krátkou dobu hodně změnit jeho pohled na svět, díky ní se Al trochu víc otevřel ostatním. A za ten krátký čas se v Alovi pohnulo také něco jiného, i když sám neví, co to vlastně je. Pravdou ale zůstává, že se s vílou loučil nerad, ještě ke všemu poté, co mu prozradila své skutečné jméno.
Schopnosti:
Mezi jeho přednosti patří ohebnost, mrštnost a rychlost. V běhu není příliš vytrvalý, ale na kratší vzdálenosti dokáže vyvinout úžasnou rychlost. Dovede se skrývat ve stínech, rychle a zákeřně vystartovat, ale stejně tak se umí tiše plížit a nenápadně sebrat cokoliv.
V boji není nijak zběhlý, vlastně je to spíš typ, který utíká, místo aby bojoval. Není to však zbabělost nýbrž touha přežít a uvědomění si vlastních možností. Dokáže se ubránit jakoukoliv dlouhou tyčí, ale proti vojákovi by obstál sotva. Jeho zbraněmi jsou vrhací dýky, které umí házet plynule a nemine cíl, v boji s však příliš využít nedají, rozhodně ne v boji na blízko. Házení otrávených šipek v boji také příliš nepomůže, takže jednoduše řečeno – v boji na krátkou vzdálenost je téměř bezbraný.
Během dětství se naučil plavat, druidové to považovali za užitečnou vlastnost. Plave poměrně dobře, pod vodou dokáže zadržet dech i na několik minut. Zvlášť rychlý ale ve vodě není.
Mezi jeho další dovednosti se dá zařadit schopnost přežití v lese, musí ale okolo být dost zvěře. Umí rozdělat oheň a celkem obstojně šít.
Řemeslo: Zlodějství 3/7
Magie:
Elementární magie, voda: 1/7
Metaformní magie: Novic 4/7
Boj: 1/7
Starověký jazyk: 2/7
Plavání: 2/7
Rodina:
Pokud vzpomíná na svou matku, vybaví se mu moudrá žena, ne sedmnáctiletá dívka. Ymiru měl velice rád, a ona milovala své děti.
Otec Lonri Iramar
Se svým otcem se nikdy moc nebavil, ale byl to přívětivý druid. Rád vyprávěl smyšlené příběhy.
Sourozenci, dvojčata Shira a Saiki, sestřička Denri
Na Aderis vzpomíná Al rád. Předala mu mnoho zkušeností a vzpomínky s ní jsou pouze veselé.
Majetek:
Tmavě zelená tunika, tmavěhnědé kalhoty, opasek z hadí kůže a mokasíny
Kožené chrániče na ruce
Čtyři vrhací dýky
Sedm šipek
Čistě bílý kožich
Černá kápě
Jedno vílí srdce, o kterém ještě neví
Kontakt:
hekate.hs@gmail.com
|
Čas: |
Ne |
|
Stádium: |
Dospělý |
|
Typ postavy: |
Volná postava |
|
Plat: |
X zlatých |