Stínové

Autor: Arwina Greensleeves

Edit: Rhunön

Obecně

„Existuje-li absolutní Dobro, je to Óma. Existuje-li absolutní Zlo, je to Stín.“

-- Madeton Šedivec, poslední z Bratří

Stínem se stává černokněžník – lidský nebo elfský, kterého přemohli duchové, jež se snažil donutit k poslušnosti. Černokněžník se obvykle nestává Stínem úmyslně, většinou jde spíš o špatný odhad úrovně vlastních schopností, který ovšem končí katastrofálně.
Stínové mají postavu přibližně lidskou, ale samotnou podobu jejich tváře, barvu pokožky, vlasů a očí si určují duchové, kteří je ovládli. Mnoho z nich preferuje červenou barvu – barvu krve. Objevuje se v jejich očích, na jejich vlasech, na oděvu.
Ve většině případů po přebrání moci duchy zůstává z původního černokněžníka jen pouhá schránka – tělo. Povaha je změněna od základů, mizí ty její prvky jako je lidskost, laskavost a lítost, nahrazuje je touha po krvi, vztek, zloba; z původní povahy a mysli černokněžníka zbývají jen chabé útržky, zbytky. Jen málokdy se stane – v případě, že měl černokněžník silnější osobnost, nebo naopak duchové nebyli „tak“ silní – že je původní povaha zachována kdesi uvnitř a někdy se projevuje – na jak dlouho a jak často většinou záleží na tom, jak dlouho je Stín duchy ovládnut.
Láska je u Stínů pojem fakticky vzato zakázaný, nehledě na to, že většina z nich ani milovat nebo vůbec cítit něco víc než jakési vlažné sympatie nedokáže. Láska vede ke slitování, hloubání o sobě samém a o světě… přesně k těm věcem, které jsou pro duchy velice nepříjemné a nebezpečné, chtějí-li si udržet svou moc. Proto pojem „zamilovaný Stín“ patří spíš do oblasti pohádek a legend.
Duchové obvykle jméno Stína změní podle sebe, ale pokud se jim původní jméno černokněžníka zamlouvá, můžou mu ho nechat. Obvykle nemívají žádná příjmení ani přízviska, rozhodně ne taková, kterými by se titulovali sami a představovali by se tak.
Stínové v podstatě nestárnou – duchové jsou schopni jejich těla opravovat v podstatě donekonečna, takže Stín věkem rozhodně nezemře.
Čerstvě zrozený Stín bývá většinou velmi magický a díky povolávacímu rituálu i velice silný, téměř nezastavitelný protivník, který čerpá energii přímo ze své sféry bytí. Katastrofy způsobené těmito stvořeními hned po jejich vstupu na náš svět jsou předmětem mnoha mýtů. Rozzuření duchové většinou pozabíjejí a zničí krajinu v okolí až několika stovek metrů popřípadě celou vesnic, to záleží většinou na síle a množství duchů povolaných černokněžníkem. Zároveň by se dalo říci že tato ukázka schopností je jakýmsi soubojem mezi duchy o to kdo bude mít hlavní slovo v řízení nového těla.
Stínova síla po tomto incidentu začne rapidně klesat dokud se neustálí na určité úrovni závislé na množství a síle duchů, kteří jej ovládají. Na rozdíl od lidských nebo elfských kouzelníků, Stínové mohou svoji energetickou základnu rozšířit pouze dočasně pomocí různých vnějších zdrojů, ale nedokáží ji ani sebe přísnějším tréninkem zvýšit. I přes toto omezení je jejich síla tak veliká, že se o ní může elfům, lidem i jezdcům jen zdát. Surovou silou magie se jim dokáží vyrovnat pouze draci a ti nejmocnější z ostatních ras. Proto je také tak těžké přiblížit se k nim a probodnout jim srdce. V historii je známo jen málo případů kdy se Stínovi postavil osamocený bojovník a dokázal jej zabít bez cizí pomoci. Během této doby se také formuje Stínovo pravé jméno, které umožní jej ovládnout.

Přísahy

„Nechci říci, že jsou Stíni dobří, to v žádném případě, ale pokud je Galbatorix ovládá jako nástroje, jimiž koná, nehrozí zemi žádné nebezpečí.“

-- Bayn Železná pěst o Stínech

Duchové nikdy nejsou dvakrát nadšení z toho, že byli vyvoláni, ale když už jsou tady, nijak se jim odcházet nechce – a skrze Stína se mstí na všech bez rozdílu; oni baží po krvi a čerstvém mase.
Jako formy nehmotného bytí nepotřebují sami duchové jídlo ani pití, sytí se energií, kterou čerpají ze své dimenze, či z bytostí, které jim zkřížili cestu. Přestože mohou tuto energii využít na opravy a úpravy těla, je pro ně výhodnější se o něj odpovídajícím způsobem starat a doplňovat vše potřebné přirozenou cestou. Stín tedy nemusí jíst ani pít, pokud má dostatek energie, aby své tělo udržoval v pochodu. Ovšem tento energeticky extrémně náročný proces je pro ně po delší dobu neudržitelný.
Stínové neradi přísahají věrnost, duchové si obvykle nepřejí se na nikoho vázat, ale když už se tak z nějakého důvodu stane, je Stín mocnou, velmi mocnou zbraní.
Stínové však, jako všechny ostatní živoucí bytosti, mají své pravé jméno, které se může vlivem jejich rozhodnutí měnit, a přísaha, byť byla pronesena ve Starověkém jazyce, pak Stína přestává zavazovat. Stín se tak stává dokonalou časovanou bombou, nebezpečnou pro všechny.

Schopnosti

„Duchové jsou studnicí moci neskutečné; tuto moc je třeba nadále zkoumat.“

z poznámek černokněžníka Carsaiba, pozdějšího Durzy

Stínové díky duchům získávají velikou moc – ale ani jejich moc není nekonečná, ač by se tak někdy mohlo zdát. Stínové dokonale ovládají magii – a to většinou jak tu „obyčejnou“, tak její temnější stránku. Jsou schopní proklínat; jejich kletby však pominou, změní-li se pravé jméno oběti. Všichni Stínové se vyžívají v mučení a pomalém zabíjení, ano, v tom jsou skutečně dobří.
Síla a obratnost Stínů v zacházení s magií pramení z jejich původu. Duchové, kteří nejsou ve své pravé podstatě, v naší dimenzi hmotnými bytostmi jsou sami tvořeni energií. Stejně jako my i oni dokáží zručně zacházet se svým “tělem” je tedy přirozené že manipulace s energií je jim blízká. Ovšem i oni se musí podřídit zákonům našeho světa, jsou-li uvězněni v hmotném těle. Stejně jako pro lidské či elfské kouzelníky je pro něj jednoduší použití SJ při kouzlení. Ačkoliv Stínská mysl je jakýmsi hybridem mezi možnostmi našeho mozku a přirozenou strukturou myslí duchů má stále stejná omezení. Duchové, přestože jsou oddělenými bytostmi se musí vlézt do jediné mysli a jejich vystupování musí být jednotné jinak nebudou schopni řádně využít magie tohoto světa. Hmotné tělo je pro ně v magii stejně omezující jako pro nás koule na noze při běhu. Znalosti černokněžníka, kterého ovládli dokáží využít také díky přístupu do jeho mysli již s potěšením roztrhají na cucky, jsou-li toho schopni.
Energie, kterou získávají od svého okolí vstřebávají nevědomě. Jejich oběti, často zažívají velmi vypjaté situace, kdy jejich tělo ze sebe vydá co může, ať už kvůli nelidské bolesti či vypjatým emocím. Stínové mučí a týrají své oběti s až fanatickým potěšením. Nepřináší jim to jen uspokojení z pomsty, ale také je to nabíjí novou energií. Nejsou schopni ji ukrást vědomě neboť jejich mysl není schopna tuto energii udržet, přestože se na ni mohou napojit a manipulovat s ní nedokáží ji zachytit a využít, jedinou cestou je pro ně neustálé spojení s obětí  a “pouhé” usměrňování cizí energie svojí vůlí.
Umí také velice dobře používat sečné zbraně, ať už jsou to nože, dýky nebo meče. V boji získávají oproti lidem mnohem větší rychlost a mrštnost, možná ještě o něco větší, než mají elfové. Pokud ovšem před tím, než se staly Stíny, nikdy nedrželi meč v ruce, nenaučí se díky duchům meč zničehonic dokonale používat. Stejně jako lidé či elfové i Stínové potřebují trénink a cvik; možná méně, ale potřebují ho. Obvykle se Stínové musí učit, jak nejlépe obránit jedinou skutečně citlivou část jejich těla – srdce.
Duchové se samozřejmě snažili nedostatky nového těla odstranit a tak jej pomocí magie pozměnili k nepoznání. Veškeré k životu nutné funkce museli uchovat, ovšem mohli je podpořit a zefektivnit, tak aby vyhovovaly jejich potřebám. Zpevnit kosti, posílit svaly, zbystřit smysly. Toto spolu s abnormální pamětí duchů jim umožňuje snadno a rychle se naučit dovednostem, které by člověk trénoval léta.
Jedna šikovná schopnost sloužící Stínům k obraně, je schopnost teleportace – ovšem jen na krátké vzdálenosti, obvykle tak kolem dvou až pěti metrů. Tento proces je pro ně velmi vyčerpávající, a přestože se může jevit jako značná výhoda v boji je třeba mnoho cviku aby byl Stín schopen zareagovat neboť takový přenos provází i menší dezorientace závislá na zkušenostech Stína a nové poloze. Během teleportace Stín nemění svoji polohu, pokud se tedy chce teleportovat za protivníkova záda objeví se tam v takové pozici v jaké byl předtím.

Slabiny

„Chceš-li zabíti netvora toho, co Stínem ho zvou, jeho černé srdce probodni; zásah ni do hlavy ni do břicha neublíží bestii – zhmotní se mocnější zas.“

z naučné knihy pro mladé Bratry

Každý Stín může být zabit jen přímým zásahem do srdce – pak jsou jeho duchové volní a vracejí se do podsvětí, nebo odkud byli vyvoláni. Je-li Stín zasažen tak, že by zemřel, pokud by byl člověkem, rozplyne se, sestoupí do podsvětí – a opětovně zhmotní o nějakou dobu později.
Magie, která poutá duchy v jejich schránce byla dílem rituálního povolání z jejich domovské sféry. Tento rituál je zde pak drží a brání jim opustit tento svět. Hmotná schránka v níž jsou uvězněni je pak poutá k naší úrovni existence. Jako magické vodítko si je naše dimenze přitáhne zpět pokaždé, když dojde k zabití schránky. Podobně jako všechny rituály i tento se dá zrušit pomocí probodnutí srdce.
V době před Galbatorixovým Královstvím bylo skutečným postrachem Stínů Bratrstvo. Tedy, Stínů – spíše černokněžníků, kteří byli „odstraněni“ dříve, než vůbec nějaký Stín mohl vzniknout. Stalo-li se to však už, a Stín byl na světě, byli to opět Bratři, později také Dračí Jezdci, kteří s nimi bojovali. Bratři však oproti jiným měli značnou výhodu – jejich čistá víra v Dobro byla natolik neslučitelná se stínskou temnotou, že se Stínové nemohli Bratrů ani dotknout. Takovýto dotek Stínům způsoboval nesmírnou bolest a dočasné ochromení; ve většině případů však nezajišťoval jejich úplné zničení, ke kterému byl nutný právě ten pověstný zásah do srdce.