Víra Divokého lidu

Autor: Vragga

Národ urgalů má jedinou bohyni, zlatorohou urgalku Rahnu, která má jako jediná ze všech rohatých zlaté rohy a vlasy. Je ochránkyní pastevců a tkalců, a je uctívaná jako symbol kmene a plodnosti. Kromě Rahny urgalové ještě znají duchy, avšak ti zpravidla nemají jména (Pouze těch několik, kteří se objevili v různých příbězích) a nejsou uctíváni. Za důležitou bytost by se dal označit také drak Skrajn, netvor objevující se v jednom z nejstarších příběhů. Ten však nikdy není uctíván, a přesto že jeho jméno není nijak zakázáno, je jednou z nejhorších urážek urgala nazvat jeho poskokem nebo snad jím samotným.

Legendy

Urgalové znají spoustu legend, které si předávají ústně (nejsou tedy nikde napsané). Za léta vyprávění se dost pozměnily a dnes už znějí trochu jinak než kdysi, ale základ zůstává stejný. Těmi nejdůležitějšími jsou:

Ôrka dur Argoh (Probuzení života)

Tato legenda vypráví o tom, jak Rahna za pomocí duchů oživila neživou zemi okolo, o tom, jak stvořila urgaly, lidi, elfy, a všechny ostatní rasy.

Brügh gir Skrajn (Skrajnův hon)

Podle tohoto příběhu se na urgalské půdě usídlil mocný drak Skrajn, který svou velikostí předčil pohoří a mocí vyrovnal se Rahně. Rahna věděla, že by ji přímý boj příliš vyčerpal, a domluvit se s drakem nedávalo smysl, byl příliš pyšný na svou krásu a moc. Proto mu Rahna ukradla jeho nejkrásnější šupinu, a utekla před ním. Rozzuřený Skrajn opustil urgalské území, ale chtěl Rahnu zabít. Při tomto pronásledování za sebou Rahna vytvořila Beorské hory, aby ho zpomalila, což se jí i povedlo. Jenže ne nadlouho. Nakonec došlo na boj, který dopodrobna osvětluje jiná legenda, a Rahně se draka povedlo zabít právě ranou dýky do místa, kde mu šupina chyběla. Poučením z této legendy je, že pýcha předchází pád.

O osudu Skrajnovy šupině samotné (Později nazvané Fraghthalakk, Nebeský dráp) pojednává mnoho dalších příběhů, podle kterých má šupina tomu, kdo ji najde, propůjčit nesmrtelnost.

Rituály

Urgalové se modlí vždy po večeři, kdy také Rahně obětují zbytky z  jídla. Modlí se také před a po bitvách, a přestože by se mělo modlit i po prohrané bitvě, spoustu kmenů to tak nedělá a bývají pak často jinými vesnicemi označováni jako bezvěrci a „Skrajnovi červi“.

Svátky jsou čtyři a vždy se slaví, když začíná nové roční období. Na rozdíl od jiných náboženství tyto svátky nemají pevné datum, slaví se, vždy když se začnou změny projevovat (Začne sněžit, barví se listí…) tyto svátky jsou čtyři a jsou vždy doprovázeny hromadnými modlitbami, většími oběťmi (Obětují se ovce, zbraně a různé výrobky, a ve vzácných případech také zajatci) Vyprávějí se příběhy a večer se vždy bojuje v aréně uprostřed města, dalo by se to označit i za jakési představení. Tyto svátky se liší kromě jména také příběhy, které se vypráví. Nezávisle na těchto svátcích se každý měsíc obětují ovce v den určený šamanem.

Svatba

Urgalí svatba se nedomlouvá tak dlouho dopředu jako u jiných národů, na přípravy nikdy není víc než týden. Svatební obřad se koná vždy poblíž vesnické studny, která má symbolizovat čistotu páru. Oba snoubenci si zapletou vlasy do složitého copu, ve kterém mají zapletená různá peříčka, korálky a jiné ozdoby. Manželčin bývá obvykle mnohem propracovanější než ženichův. Oba se musí obléct do svého nejlepšího oblečení, nebo spíš, musí být čisté. Oba jsou také až do svatební hostiny zahalení gobelínem své rodiny. Svatební hostina probíhá venku poblíž domu ženicha. Gobelíny se pověsí na dům vedle sebe na znamení spojení rodin.

Pohřeb

Na urgalím pohřbu se většinou schází menší skupinka čítajíc rodinu a šamana. Pohřbívá se do země, protože země je blízko Rahně a věří se, že pouze tak se mohou zemřelí urgalové vrátit ke své bohyni. Obětovaní proto nikdy nejsou pohřbeni zaživa, tento přepych je umožněn pouze urgalům. Před zasypáním hrobu ještě kněz provede malý rituál, kde zažene duchy, kteří by duši zemřelého mohli obtěžovat. Večer po pohřbu se rodina sejde a v přítomnosti nějaké věci zemřelého (obvykle přívěšky či různé zbraně) se vypráví o jejich úspěších.

Kněží a svatyně

Úlohu kněží u Urgalů mají šamani. Šamanem bývá zpravidla žena, ale není to pravidlem, a tak se dá narazit na dost mužských kněží. Všichni šamani mají oholenou hlavu, na znak toho, že se odprostili od své pýchy a slouží jenom Rahně. Oblékají se podobně jako ostatní urgalové, většinou ale nosí také různé ozdoby, náhrdelníky a náramky (A to i muži).

Každý dům má obvykle svůj malý oltářík, na který Rahně oběti dává. Oběti většinou bývají kosti a zbytky od jídla. Oltářík obvykle bývá miska a vyřezaná soška s ozdůbkami. Zde se také urgalové modlí.

Zvolání a nadávky

Velmi častým zvoláním při překvapení bývá „U Rahny!“ Případně různé verze, např: „U Zlatorohé!“ a různé zkomoleniny. Používá se také při spoustě jiných situací.

„Rahno!“ se ve většině případů řve. Používá se v případech, když vám někdo šlápne na nohu, když vás něco rozzuří, nebo když se opravdu leknete (U překvapení se používá i výše zmíněná „U Rahny“). Také se to dá říct jako projev naprostého nezájmu nad problémy upovídaného urgala.

Před bojem, a to znamená velice často, se používá „Za Rahnu!“,“Světlo Rahny na ně!“. Ovšem pokud jsou protivníci nenáviděný kmen, lze použít i poněkud urážlivé pokřiky: „Ithrö zhâda!“(Zkáza rebelům!),“ Skrajnur drajl!“(Skrajnovi červi!) Vůbec Skrajnovi+cokoliv je hodně používané.

Neposedným dětem se často říkává, že je vyseděl drak, pokud se chovají špatně. Nadávka do Draka je horší než do červa, ale mnohem horší je přímo použít Skrajnovo jméno, někdy to může odstartovat pořádnou šarvátku.