Přihlásit se

Elea Stříbrná vlčice

Začátečník 3116 Mistr

Napsal: Elea | Kategorie: Archív postav - Žena
Dne: 31.07.2013 07:01:25

Elea Stříbrná vlčice

(Kontakt: lenka.sarik.vomajda@seznam.cz , FB: Lenka Šárík Vomajda)

Jazyky: Starověký jazyk, jazyk lidí

Datum narození: 29. 4. 3 141

Věk: 120 let

Podoba:

Elea je ženou Elfího národa v celku mladého věku. Její vysoká postava a půvabný vzhled na její původ hodně odkazuje. Elea má atletickou postavu, a tak není divu, že její poprsí není až tak velké a celý její vzhled vypadá více sportovně než žensky. Nicméně ani tento poznatek jí neubírá na kráse. Po setkání s Religienem se jí po těle začala objevovat prapodivná tetování, která se snaží krýt všemi možnými způsoby. Jedno z nich se jí dokonce vine přes pravé oko, které si z toho důvodu kryje svými dlouhými vlasy stříbrné barvy. Tyto vlasy nechává obvykle volně rozpuštěné a dopřává jim tak svobodu, kterou pociťuje i ona sama. Když se jí zadíváte do obličeje, spatříte v něm výrazné onyxově černé oči, které vás na první pohled pohltí a zaujmou. Právě její oči dávají jejímu obličeji živější a výraznější odstín. Nevýraznost jejího obličeje je hlavně vykreslena jejím málo řezaným nosem a drobnými rtíky, které i přes svou drobnost nějakého muže mohou lákat k polibku.

Povaha:

Elea je mladou milou dívkou, která miluje toulky po lese. Díky nim se cítí volná a nevázaná. Miluje svobodu a nerada by si ji nechala vzít, proto je ochotná i veřejně vystoupit proti těm, co svobodu potlačují. Právě její milá a obvykle mírná povaha je jednou z jejích velkých slabin. Její naivita ji snadno může dostat do velkých problémů, aniž by postřehla, jak se do nich dostala. Dále je velice důvěřivá a i to je v životě velmi nebezpečné zvláště, když se tato dívka rozhodne cestovat po celém světě. Elea je ještě nezkušená elfka, která většinu života prožila s rodiči v rodném městečku, a tak není divu, že nemá špatné zkušenosti s lidmi ani s jinými tvory a je taková, jaká je. Sice slyšela o lidech a dalších národech spoustu příběhů, ale ne všem věří a v podstatě má o nich vysněné představy.

Obavy a strachy:

Dříve si Elea myslela, že se nebojí skoro ničeho a v podstatě to tak i bylo, protože reálné nebezpečí nikdy moc nepocítila. Jediný strach, který dříve pociťovala, byly obavy o bezpečí své rodiny z důvodu rostoucího nebezpečí ze strany Galbatorixe a jeho přisluhovačů. Jenže to vše se změnilo po jejím seznámení s Religienem, kdy se začali oba dva měnit. Nejenže má Elea nyní strach o bezpečí svých bližních, ale také má strach o svojí mysl, která se při jejích prapodivných "záchvatech" jaksi dostává na samý okraj její osoby, a také pociťuje obavy i při používání magie, kdy s ní pociťuje až nepříjemně silné pouto, což je pro nevědomou Eleu zatím tím nejhorším pocitem. Proto se snaží vyvarovat se používání magie, ikdyž je jasné, že se magii nemůže neustále vyhýbat.

Schopnosti:

Už od svého brzkého narození, se Elea ráda učila hrát na housle. Housle se staly jejím rozptýlením a jednou z mála věcí, které ji uklidňovaly, a naplňovali ji pocitem bezpečí. Ale nejednalo se pouze o housle jako takové. Jednalo se především o hudbu, která jí tančila v mysli, kterou nikdo jiný neslyšel a kterou jen pomocí houslí dokázala uvolnit a ukázat světu. Tedy to si alespoň myslela.

Jednou, když jí bylo asi šest let, se stala taková podivná příhoda. S matkou byla na zahradě, kde Eleu uchvátila krása jednoho nádnerného motýlka. Její matka si sedla do trávy a povídala jí úžasný příběh o motýlí královně. Tak moc se Elee ten příběh a motýlek líbili, že si začala tiše pobrukovat melodii, kterou slyšela v hlavě po celou dobu maminčina vyprávění a pozorování motýlka. Ta melodie jí tančila v mysli, hrála tam, ale nikdo kromě jí ji neslyšel. Úplně se jí malá Elea poddala. Po chvilce na ni matka pohlížela s údivem. Elea si stále broukala, ale zároveň i tančila. Nakonec se Elea chtěla podívat na matku, ale ta už vedle ní nebyla. Vyplašeně se Elea začala rozhlížet. A poté Elea zjistila, že lítá zhruba metr nad zemí. Ze samého šoku poznání Elea spadla a dopadla přímo na zadeček. Tak se její rodiče dozvěděli, že má velmi velký talent pro magii, a tak ji nechali učit se starověký jazyk do mnohem větší hloubky u jednoho z nejučenějších mistrů v našem městě.

Dále o pár let později, se začala učit bojovým uměním a především lukostřelbě. Brzy mistrně ovládala jak luk, tak i své tělo. Za tyto dovednosti vděčila jak svým rodičům, tak i učitelům z Nädindelu a své vlastní píli a snaze.

Hodnoty schopností:

Boj s lukem 2/7

Boj s mečem 1/7

Hra na housle 2/7

Magie starověkého jazyka

(učeň)

energetická útočná magie 2/7

energetická ochranná magie 2/7

psychická magie 1/7

elementární magie 1/7

vitální magie 1/7

Historie, Eleino vypravování:

Od dob svého raného mládí jsem se ráda neřízeně toulala po lese Du Weldenvarden a ani ve snu mě nezajímalo, co se vlastně děje ve světě, co se děje v celé Alagaesii. Žila jsem si celé roky šťastně a dostávaly se ke mně pouze fantaskní historky o dračích jezdcích. O jezdcích, se kterými jsem se v životě nesetkala, a kteří mi připadali spíš jako legenda, než reální hrdinové. Jenže i jejich čas brzy pominul. Najednou se k mým uším začaly dostávat zvěsti o krutovládci a o tom, jak je lepší se držet stranou. Stranou od všech. Od trpaslíků, od lidí a počkat, v co tyto hrozné časy vyústí. I když jsem byla stále šťastná, najednou jsem začala cítit tu tíhu doby nebo se spíš jednalo o hrozbu, která se k nám stále přibližovala a i přibližuje? No na tuto otázku sama neznám odpověď, ale jistá jsem si byla (a jsem) tím, že se věci hodně změnily. Krom příběhů, byly známky špatných dob vidět i na lese. Najednou byl tmavší, smutnější a o hodně starší. Ale i v této smutné době začaly přicházet radostné zprávy. Zrodil se nový jezdec! Je tu nová naděje! Ale mě bylo hned jasné, že samotný jezdec nic nezmůže, že se musíme všichni postavit Galbatorixovi a ukázat mu, co lidé, trpaslíci, elfové i dračí jezdci dovedou. Všichni společně.

Začátek mého dobrodružství:

Jednoho dne, před pěti lety, jsem se zatoulala hodně hluboko do lesa. Najednou jsem uviděla, jak smrtelně raněná vlčice odvádí své mládě do bezpečí jednoho keře a umírá při souboji s rysem. Mládě tam zůstalo opuštěné. Bylo mi ho líto a tak jsem k němu přišla. Chvíli na mě výhružně vrčelo, ale po chvíli se uklidnilo, zvláště když jsem se o ně začala starat. Den co den jsem za ním chodila a starala se o něho. Nakonec jsme se stali přáteli, ba co něco víc. Většinu času jsme strávili spolu a on byl mým velkým tajemstvím, o kterém žádný jiný elf nevěděl. Nevím, čím to bylo. Možná magií onoho přátelství či magií, která byla všude kolem mě, ale od té doby se mi po těle dělala podivná tetování. Jedno jsem měla přes pravé oko, které jsem se snažila zakrýt svými dlouhými vlasy. Později mi přibyla tetování na zádech a pažích. Ale nejen já jsem procházela touto podivnou změnou, procházel jí i můj vlčí přítel. Najednou byl větší než všichni vlci a dosahoval velikosti koně. Postupně získával uhlově černou barvu a zlatavá znamení. Ani já, ani on ještě dosud nevíme, co se to s námi stalo, ani co všechno dovedeme. Zatím jsme se pouze skrývali a nikomu o nás neřekli, ale naše tajemství se začíná hroutit. Elfové si začínají všímat změn a já brzy budu muset s pravdou ven. S pravdou, že už nevím, nakolik jsem Elfem.

Vlčí přítel - Religien:

velikost koně... stále roste
zlatá znamení po celém těle
komunikace pomocí myšlenek

Herní historie, Eleino vypravování:

O několik dní později jsem se setkala v Nädindelu s podivuhodným tvorem. Jednalo se o bílého tygra jménem Thrysta, který měl na krku jedno dračí Eldunarí. Podařilo se nám se spřátelit. Byl mazlíčkem Blödhgarma, dnes známého jako elfího krále a jako první spatřil mé tajemství (Religiena). Zrovna v tu nejnevhodnější chvíli, však mé potetované tělo i mého přítele uviděli mí rodiče. Najednou jim vyvstala spousta otázek. Díky Thrystovi jsem se mohla tak nějak s rodiči rozloučit relativně v klidu, vše jim vysvětlit a odejít z města. Poté jsme se museli ale s Thrystou rozloučit. Mezitím co on zamířil do Ellesméry, já zamířila na jih k městečku známém pod jménem Sílthrim. V tomto městečku jsme se s Religienem moc nezdrželi. Chvíli jsme obdivovali klid a krásu jezera, které leželo poblíž, ale pak jsme pokračovali v cestě. Sama jsem úplně nevěděla, kam bych chtěla jít a tak jsme zamířili do velice starého městečka zvaného Kirtan, kde na nás dýchla historie elfího národa. Ale i zde jsme dlouho nezůstali a nakonec se rozhodli jít do Ellesméry.

Po cestě se mi stala podivná příhoda. Religien měl hlad a tak jsem šla s ním lovit. Najednou ale cítím nadšení z lovu, hlad, chuť na maso, a pak najednou vidím sebe samotnou. Vůbec jsem tomu nerozuměla a byla jsem strašně zmatená. Až po chvíli mi došlo, že to nejsou moje myšlenky. Udiveně se podívám na Religiena. Byly to jeho myšlenky. Radostně se na mě usmál a tak jsem mu poslala myšlenku lovu, jak já lovím s lukem a on po mém boku. Ale brzy jsem dostala odpověď. Nechtěl abych lovila lukem. Znova jsem byla zmatená. Jak můžu lovit bez luku? Najednou mě začal myšlenkami navádět. Podvolila jsem se mu a zaměřila se na jednu srnu. Na kůži jsem cítila větřík. Cítila jsem pach srny a vnímala její pocity. Najednou jsme vyrazili k lovu. Srna utíkala a my dva za ní. Já z jedné strany a Religien ze strany druhé. Ač to bylo nemožné, najednou jsem byla stejně rychlá jako on. Cítila jsem se jako opravdový vlk, jak člen smečky. Byla jsem v sedmém nebi. I když jsem stále byla elfem, najednou jsem vše vnímala jako vlk a bylo to něco neskutečného. Pak jsem narazila z boku do srny a Religien náš lov úspěšně ukončil. Ještě dlouho poté jsem měla opravdu dobrou náladu a nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. Nakonec jsme pokračovali v cestě do Ellesméry a při tom si vyměňovali pomocí myšlenek své názory a to, jak jsme vnímali minulost.

Po několika dnech strávených v Ellesméře jsem se setkala s nynější elfí královnou Aryou Ildrid a kočkodlačicí Kiarou zvanou také jako Aiedail. Arya se mi velice líbila. Byla milá a domluvili jsme se, že jestli bude mít čas, naučí mě bojovat s mečem. Kiara se mi zprvu představila jako Aiedail. Bylo to poprvé, co jsem se setkala s kočkodlakem. Působila na mě chladným vyrovnaným dojmem. Její ledové oči mě pěkně probodávaly, ale to asi každého. Nebyla tak špatná, jak na venek vypadala. Zvláště, když se k naší společnosti přidal drak Jeod, drak samotné Arye. Ukázalo se, že ve společnosti draků Kiara velmi rychle roztává. I když společnost Jeoda, Kiary i Aryi mi byla příjemná, museli jsme se poměrně brzy rozloučit, už jen kvůli blížící se korunovaci, kdy se Arya měla stát královnou elfů a Blödhgarm králem. Ještě téhož večera se konala již zmíněná korunovace. Arya nakráčela v nádherných červených šatech a byla stejně tak úchvatná jako samotná Islanzadí. Zatím co náš nový král se akorát vrátil z úspěšné výpravy, ale nestil se již náležitě upravit. Zato jeho nová zbraň tento nedostatek vynahradila, protože získal Dauthdaert jménem Maethril. Jedná se o modré kopí, které chrání svého majitele před veškerou magií (i magií stínů). Při korunovaci získali Arya i Blödhgarm své královské koruny, které nosili na hlavách všichni vládci elfů (Aryina koruna, Blödhgarmova koruna). Samotná Islanzadí svoji korunu předala Arye a vzala si již pouze drobnou korunku, na znamení, že je královského rodu. Dále jsem se zde setkala s dalším kočkodlakem. Jmenovala se Lúthien, ale kvůli mému předčasnému odchodu jsme stihly prohodit pouze pár slov. Snad se setkáme někdy příště, kdy se i lépe poznáme. Po korunovaci následovaly další osalvy, ale to jsem se již musela ubírat zpátky za Religienem. Bohužel jsem nestila ani poblahopřát novým vládcům, a tak jsem alespoň dodatečně našemu králi poslala holuba s gratulací.

Zase byl jeden z těch běžných dní, co jsem trávila v Ellesméře. K večeru jsem se opět vrátila k Religienovi a přehrávala jsem si v hlavě vše, co se mi za posledních několik dní přihodilo a aby se mi lépe uvažovalo, vytáhla jsem si svoje housle a začala hrát. Vždy mě zvuk houslí uklidňoval a pomáhal mi lépe si promyslet danou situaci. Nevěděla jsem co hraji. Hudba mi sama hrála v hlavě a já ji pouze pouštěla ze sebe ven pomocí svých houslí. Úplně jsem se té hudbě poddala. Vnímala jsem jen ji a pak své pocity. Cítila jsem hebkou trávu pod nohama, Religienovu omámenost z toho, jak poslouchá moji hudbu, drobný vánek, který mi hladil tvář, smutek z odloučení s rodinou, radost z nových známostí a hlavně nedočkavost a zvědavost z věcí, které se trpeve mají stát. Vůbec jsem netušila, jak dlouho jsem hrála na housle, ale najednou byla tma. Otevřela jsem oči a nevěřícně hleděla na šperk před sebou, který ve tmě zářil plný magické energie. Jednalo se o jemný stříbrný náhrdelník, který v sobě držel podivuhodný kámen. Ten kámen byl černý, ale přes to modrý. Měl na sobě prazvláštní flíčky, které zářili stejně jasně nebo i jasněji jak celý řetízek. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť jsem pouze hrála na housle, ale pravdou bylo, že se mi nějak podařilo řetízek vyčarovat. Schovala jsem ho. Zdál se mi moc cenný na to, aby na něj hned každý zíral. Ale nosit jsem ho moc nechtěla, i když byl okouzlující zdálo se mi, že mi nepatří. A tak jsem ho pouze schovala a přemýšlela o tom, komu ho asi předám. Ale věděla jsem, že ho dostane velmi vážená osoba, která si takový klenot plný magie zaslouží. Zatím bude celou dobu uschován v mé brašně.

Dnes byl den, kdy jsem se rozhodla udělat něco pořádného. Přesněji řečeno začít se učit boji s mečem. I přesto, že jsem se obávala, že bez meče budu mít na cvičišti vážný problém, jsem na to místo vyrazila a doufala, že se tam setkám s někým ochotným mě trénovat. Naštěstí pro mě jsem se tam setkala s Blödhgarmem, který byl ochoten mě vyučovat, a tak mi nejen dal několik hodnotných lekcí, ale daroval mi také meč. Místo teorie jsme se vrhli rovnou na bolavou praxi. Snadno mi uštědřoval lekce, ale jak se říká: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. A tak jsem se nechala drilovat a ani si nepostěžovala. Pomalu jsem se začala zlepšovat, ale to bylo až poté, co jsem si uvědomila čeho bych měla spíš využívat. Když se k tomuto uvědomění přidal i podobný stav, do kterého jsem se dostávala při lovu s Religienem, brzy jsem byla schopná i samotnému Blödhgarmovi uštědřit pár ran. K mé smůle jsme se dostali na chvíli do střetu, při kterém se setkal s Religienem, a tak jsme na chvíli přestali bojovat. Naštěstí jsem ale situaci nakonec srovnala a tak jsme se v dobré náladě začali bavit o politice. Poté jsme si dali další kolečko boje, které jsme ale brzy také museli ukončit. Něco mě volalo zpět do mého rodného města, a tak když jsme se s Blödhgarmem a Thrystou rozešli, vyrazila jsem s Religienem zase zpět do Nädindelu.

V Nädindelu jsem strávila nějaký čas u svých rodičů, ale i přes tu pohodu jsem tam nebyla šťastná a něco mě stále nutilo jít dál. A tak netrvalo dlouho a opustila jsem Nädindel v doprovodu svých zvířecích přátel a zamířili jsme na jih lesa, kde jsem se měla definitivně rozhodnout, zda opustím lesy Du Weldenvarden. Po nějakém čase jsme dorazili do Cerisu, kde jsme se setkali s dračicí Asiris. Byl to teprve druhý drak, se kterým jsem se setkala, ale toto setkání mě spíše zklamalo. Tato dračice mě totiž vyvedla z omylu. Myslela jsem si totiž, že draci jsou tak hrdí a natolik si cení své svobody, že o ni budou i bojovat, ale Asiris utíkala do lesů, aby se schovala před samovládcem. Brzy ale toto krátké setkání zkončilo a já kvůli své dosavadní nerozhodnosti, zda mám opustit lesy či nikoliv, jsem zamířila k Ília fëon. Zde jsem se setkala s velmi zajímavými osobnostmi. Pro mě bylo velkou ctí se seznámit s elfkou jménem Stříbrná Tětiva. Na to, jak byla mladá, měla velmi moudré názory a jevila se mi jako osoba, která jednou získá opravdu slušně vysoké postavení. Dle jejích slov bych si tipla, že jednoho dne se stane diplomatem, ale to mi sama odmítla, že o tuto funkci netouží. Společnost této dívce dělala její tygřice Guerona. Kdybych se již dříve nesetkala s Thrystou asi bych nad tím, co je za tvora žasla, ale takhle jsem se zajímala spíše o mladou elfku. Bohužel naše společně prožité časy netrvaly moc dlouho a museli jsme se rozejít. Díky Tětivě jsem si nakonec uvědomila, že lesy opravdu opustit chci, ale již jsem více vnímala nebezpečí, které mi při tom hrozilo. Za to jsem byla Stříbrné Tětivě velice vděčná a stále doufám, že se jednoho dne znovu setkáme, abychom se mohly stát dobrými přáteli, jelikož přátelství s touto dívkou, podle mého názoru, bude pevné a stát za to.

Zhruba měsíc mi (mně, Religienovi a Erasarovi) trvalo, než jsem konečně přešla poušť Hadarak. Byla to namáhavá cesta. Museli jsme pochodovat hlavně v noci, jelikož v tu dobu nebylo takové vedro, a museli jsme také snášet další nepříjemné nástrahy této cesty. Od problémů s docházející vodou a jídlem, přes bolest namáhaného těla, až po drobné iluze způsobené přehřátím organismu. Nicméně poušť jsme relativně v pořádku přešli. Během několika dní jsme se s velmi tenkými zásobami dostali blízko jezera Tüdosten a vesničky Furnost, kde jsme narazili na zraněného mladíka (Wrana). Ten nám mnoho štěstí ale nepřinesl. Poté, co jsem mu očistila rány, se brzy ukázalo, že ze samé vděčnosti mě chtěl zabít, jenže se do naší společnosti dostal jeden Stín Azkaal a jeho společnice Lwineah. V podstatě se tak brzy stalo, že jsem s Wranem stála bok po boku a bojovala proti těm dvěma. Skoro to vypadalo, že prohrajeme, ale na pomoc nám z neznámých důvodů přišel další Stín, tedy stínka. Jmenovala se Victorie a díky její pomoci jsme vyvázli ze souboje živí. Záměrně píši živí, jelikož nezranění jsme opravdu nebyli. Ale to, že na mě Stín, který nakonec s Lwineah v náručí prchl, uvalil kletbu jsem zjistila až o několik dní později, co se mi povedlo s Religienem a Erasarem utéct i před onou spásnou Stínkou. Kdo by také čekal na to, až ho další Stín promění třeba v rukávník. Nezajímalo mě, co jí pojí ke Wranovi, o toho jsem se už nestarala, ale ke mně jí nepojilo absolutně nic. A tak jsem prchala zpátky do lesů. Prchala s Azkaalovým prokletím, s příznaky nemoci (nám známé jako Meningitida), které se mi začali objevovat na pravé straně těla. Jednalo se o fialové fleky připomínající lidské modřiny, ale byly rozsáhlého charakteru a velmi bolestivé. Strach. To bylo to, co mě začalo naplňovat. Strach a hrůza. Moc jsem nerozuměla, co se děje s mým tělem, ale věděla jsem, že za to mohl Stin. Faktem ale zůstávalo, že mi toto zranění (prokletí) způsobovalo nemalou bolest. Bolest, která mě zpomalovala. Nicméně alespoň jsem se za ten dlouhý (až moc dlouhý) čas naučila své prokletí schovávat pod vrstvou čistě bílých obvazů na paži a noze, stejně tak jako koženým řemínkem na krku a dlouhými vlasy, u kterých mi ofina spadávala na pravou půlku tváře a maskovala skvrny, které byly i na ní samotné. A tak jsem po dvakrát tak dlouhém čase, který mi zabrala cesta z lesů přes poušť až k jezeru Tüdosten, konečně dorazila domů. Domů, zpátky do lesů Du Weldenvarden.

Rodina:

matka Elienor - jemná žena s laskavým srdcem plným lásky, kterou dává svému manželovi, své jediné dceři. Je místní léčitelkou a léčí jak elfy, tak i další tvory. Vždy dokáže vytušit, že se něco důležitého děje, je ochotná naslouchat, nesoudit a moudře poradit.

otec Neolave - byl vojákem v armádě samotné Islanzadí de Eamë, ale poté co se seznámil s mojí matkou opustil armádu a stal se místním kovářem. Je silný a je odhodlaný bránit svoji rodinu do posledního dechu.

vlk Religien - můj vlčí přítel o kterém mí rodiče zatím neví. Oba dva procházíme prazvláštní proměnou o které nic nevíme a čekáme, co se z nás stane.

kůň Erasar - mladý vraný koník, který se stal členem mé rodiny poté, co jsem navštívila Chovatele a odkoupila ho od něj.