(úpravy)

(1)

Jméno: Drakell Graum

Rasa: Člověk

Pohlaví: Muž

Datum narození: Šestého Duhovce roku 3233

Náboženství: Solas, ale Solas v teple a světle léta a ne v chladných zdech katedrály.

Povolání: Jezdec.
Za života v království byl katem, ale od toho života uběhla poušť, skalní soutěska a dračí vejce.

Jazyky: Lidský, slušně Starověký.

Vzhled: 

Bledá tvář a oči, vlasy světlé a skoro bílé. A především tetování medvěda na zápěstí. Tak se pozná rod Graumů. Nikdo neví, odkud se vlastně vzali. Pravděpodobně přišli ze severu, alespoň jeden z těch prvních, který zatratil celý rod svým chováním k novému králi Galbatorixovi. Mnoho se toho o něm neví, snad jen, že byl modrooký a plavovlasý. Kontrast ke všem těm černovlasým a tmavookým Graumům, kteří jej následovali. Koneckonců i Drakellův otec Viktor měl od modrých očí a světlých vlasů daleko. O to větším překvapením bylo, když se narodil Drakell, a ukázalo se, že bude stejně světlý jako ten první známý Graum před lety. Jedna stínka kdysi nazvala v myšlenkách jeho oči ledovými jezery. Asi nejbližší přirovnání k jejich skutečné barvě. Modré, skoro bílé, jako horský ledovec. Dlouhá kštice světlých blonďatých vlasů se k nim skoro až hodí. Kdysi bývala jejich barva skoro bílá, ale časem se probarvily. Špinavý blond asi nebude nikdy, ale teď je jejich barva výraznější a teplejší. Za svého života v Království si je neuměle stříhal, tak, aby příliš nekoukaly zpoza kápě, ale teď je nechává růst, a pokud se jich potřebuje zbavit, stahuje si je koženými řemínky. Vousy občas jsou, občas nejsou, záleží na tom, kdy ho zrovna zastihnete. Ne, že by ovládal umění elfského měnění vzhledu, ale občas prostě zapomene, že by se měl oholit. Většinou mu to prochází, dokud si z něj jeho dcerka začne dělat legraci, že je zarostlý jak lesní muž.

Díky předchozímu řemeslu a tréninku Dračího Jezdce se jedná o silného, vypracovaného muže, a až překvapivě atletického na skutečnost, že jeho fyzické aktivity dlouho zahrnovaly pouze sekání hlav. Útěk do přírody a věnování se šplhání a plavání a všeobecného pobíhání ve snaze vyčistit si hlavu byly nakonec nápomocné i v jiných ohledech. Jeho kůže je stále světlá a velmi náchylná na popálení. Někdejší opálení, které získal na kraji pouště a v Surdě už je dávno pryč, ale občas se vrací, když stráví celé dny na slunci a nezapomene při tom na ochranná kouzla. Také na ní odpočívá tetování medvěda, vytvořené neuměle a s nenávistí, připomínka jeho někdejšího života. Nemusí již nosit zápěstí odkryté, jak to kdysi bývalo, aby každý věděl, kdo je (Oni to ostatně všichni věděli i bez něj). Jedná se však i o spojení s jeho rodem. Jediným, neboť je v pokrevní linii poslední naživu.

Šaty

V časech míru a mimo trénink Drakell vyměnil tuniku za košile. Stále vlastní svůj kožený krunýř a železné chrániče na ramena, ty však poslední dobou lehce chytají prach, protože se vlastně nemá čeho bát. Nebo již alespoň není pod věčným rizikem přepadení, tak jak tomu bývalo v Království. Podobný osud potkal i jeho železné chrániče zápěstí. Byl zvláštní pocit mít povoleno je nosit oba, a zakrýt tak tetování. Ale lhal by, kdyby řekl, že už si nezvykl.

Stále nosí látkové kalhoty, avšak pouze podobné těm starým. Barvu změnil z černé na hnědou. Nové barvy do svého repertoáru přidává pouze pozvolna, černá a hnědá jsou stále nejčastější, i když už vlastně nemá důvod vypadat jako smrt sama. Pořád rád nosí kapuci. Ironicky stále proto, že nechce, aby ho ostatní poznali. I když před pár lety nechtěl být poznán přesně z opačných důvodů. Býval katem a společenským vyděděncem, a nechtěl, aby se k němu ubíral jakýkoliv pohled. Teď, co je Jezdcem, si nepřeje nic víc, než trochu klidu. Mnoho jeho původní výbavy nepřežilo cestu pouští, jako třeba jeho rukavice, nechť je jim země lehká. Pořídil si však nové, odolnější, takové, které vydrží i Neridianovy ostré šupiny. Plášť naštěstí přežil, a přestože nedosahuje standardů elfského krejčovství, je velmi příjemný a teplý, když se do něj člověk zachumlá za nepříznivého počasí. Stejně jako kápě je černý, i když, zase stejně jako ona, vybledl pod sluncem, a tak je spíš temně šedý. Drakell ho většinou vláčí vším prachem a nepořádkem za sebou, a pokud vane dostatečný vítr, tak se za Drakellem plášť tajemně pohupuje, a příliš nevlaje, je na to moc těžký. Proto už dost lidí omdlelo, když byla větrná noc, vyšli ven nebo se alespoň dívali a po ulici šel Drakell za svých popravčích let, s kapucí, a zlověstně se třepotajícím pláštěm. Vypadal pak jako nějaký přízrak, byl to skutečně hrozivý pohled. Drakell si k tomu ještě vzal svého milovaného černého psa, a tak tuto kombinaci pár lidí psychicky nevydrželo. Ještě se tomu pak u piva v prázdné hospodě chechtal. Samozřejmě že když Drakell jede na koni, tak za ním plášť vlaje, a je to opravdu zvláštní pohled. Sešlapané boty z popravčí uniformy vyměnil za pořádné, které mu neztěžují pohyb náročným terénem, na který je zvyklý, a jistě by ho nezradily ani v bitvě. Pokud však do svého šatníku přidal barvy a okázalost, není to u bot - ty jsou černé, jak už to u něj bývá. Přišel o svůj starý černý šátek, který ho kdesi v poušti zachránil od nejednoho zrnka písku v plicích, a když se ho rozhodl nahradit, zjistil, jaké možnosti vlastně má, co se týče barev a vzorků. Pořídil si červený šátek, který čas od času nosí na krku, většinou, když má dobrou náladu. Je to jediný pořádný doplněk, nebo spíš ozdoba, kterou si pořídil od dob, kdy získal svůj náhrdelník a náramek. První jmenovaný je z  železa, a je zdobený dvěma hlavami jakési příšery. Tehdy mu připomínaly spíš lvy než draky, ale těší ho myšlenka na to, že s ním draci byli už dlouhou dobu před vylíhnutím Neridiana. I když pouze jako ozdoba na železném kroužku. Jeho náramek je stříbrný a zdobený černou kresbou. Jedná se o dárek od velmi důležité osoby, který pro něj mnoho znamená, a který by nerad ztratil. V zimě náhrdelník překrývá hustá černá šála, a Drakell v těchto mrazivých dnech chodí v tmavém kabátě s velkým množstvím knoflíků. Mnohé z nich občas končí nezapnuté. Těžko říct, jestli se časem stal zimomřivějším díky svému drakovi. 

Povaha

Maska

Okolí většinou Drakella zná pouze jako kata a beznadějně se ho štítí. Jakmile vejde do hostince na pivo, během dvou minut se to vyprázdní až na k smrti vyděšenému hostinskému, který má povinnost zůstat, a i přestože mu Drakell už několikrát vysvětloval, že mu nic neudělá, vždycky se třásl a nebyla s ním řeč. Dokonce ani do kostela Drakell pořádně nesmí. Ke zpovědi ano, ale normálně musí být až úplně vzadu, izolovaný od všech. Tím pádem nemá žádné přátele (Pokud nepočítáme ty vyšinuté sadistické učně, kteří s uměním poprav začínají, a které Drakell opravdu rád nemá. Nicméně jsou to jediné osoby, se kterými může mluvit.) To se také velice odráží v Drakellově povaze, a také na okolí nijak nepůsobí. Tedy, on se nesnaží nějak působit, stejně by mu to bylo k ničemu. Okolí ho vždy uvidí jako toho, kdo bere životy z rozkazu krále, ztracence, který nemá žádnou čest, a pokud se ho dotknou, ztratí i tu svoji. Koho zajímá, že celý Drakellův rod, všichni Graumové, jsou tím řemeslem prokletí a že si nevyberou? Správně, nikoho. Ovšem kdyby katem nebyl, tak by na okolí působil dost zvláštně, protože se vždy pohybuje zvláštně pomalu, pokud je někomu na očích, skoro jako by se styděl, že vůbec žije, což ani není tak daleko od pravdy. Kdyby se s ním někdo dal do řeči, byl by opravdu překvapený a chvíli by jen tupě koukal, a to i kdyby se dotyčný zeptal kdy zvonili poledne. Po chvíli by se vzpamatoval, a po upozornění, do čeho se dotyčný dostal, by se s ním začal i bavit.

Tvář

Drakell tak dlouho touží po přátelích, že by určitě byl až přehnaně důvěřivý a snadný terč pro podvodníky, ale kdo by chtěl podvést někoho, kdo mu po jeho případném dopadení pravděpodobně usekne hlavu? To je samozřejmě také výhoda, a to v tom, že nikdo nikdy Drakellovi nic neukradl. Opravdu, nikdy. Dokonce i kapsáři před ním utíkají.

Drakell se velmi dlouho utápěl v depresích vzhledem k jeho situaci, a také k tomu hodně pil, aby na to nemusel myslet. Sice se z toho dostal, ale poznamenalo ho to. Sám o sobě si toho moc nemyslí, nerad o tom přemýšlí, protože by zase začal přemýšlet o svém životě a rodu, což by asi vedlo k dalším depresím a alkoholu. Přesto všechno, kdyby mohl, tak by si o sobě asi myslel, že je docela rozumný člověk a ví o tom, že je i docela pohledný. Nevyčítá si svou plachost, ta se mu hodí, alespoň nemá nutkání s někým mluvit. Za tu dobu to ale přerostlo v jakousi otupělost, takže nejen že Drakell snese pohled na krev a jakékoli sebetěžší zranění, aniž by si uvědomoval, na co to kouká, jaksi se mu to děje i s lidmi a ignoruje je. Většinou během dne neřekne víc než pozdrav, a toho jemu líto. Strašně rád by si udělal nějaké přátele, ale protože nikdy nemohl tak snad ani neví jak.

Duše

Ve skutečnosti je Drakell příjemný a milý člověk, dokáže naslouchat a vcítit se do ostatních. Život z něho udělal zarytého pesimistu, nevěří, že by někdy něco mohlo dopadnout dobře, a to ať to vypadá sebelépe. Jak už bylo řečeno, vyhýbá se šarvátkám a boji jako takovému, má dost krve při popravách a nechce prolévat další zbytečně. Je věřícím, ale míra jeho víry spíš hraničí s ateismem, protože mu víra nikdy nepomohla, akorát ho odsoudila, případně mu naslibovala něco po smrti. Samozřejmě že už ho napadlo to skoncovat, aby se k tomu dostal, jenže pak si vzpomněl, jak církev zachází se sebevrahy. Přátele žádné nemá, má jenom svého psa, černého vlčáka Ašrana, a pak ještě klisnu Evelynn. O ta zvířata se stará až příliš pečlivě a má je až moc rád, jsou náhradou za přátele, které nikdy neměl. Pojem láska u něj skoro neexistuje, protože pokaždé když se zamiloval, ho milovaná osoba zavrhla hned po zjištění čím je, případně skončila mnohem hůř. Takže je mu spíš na obtíž. Často chodí sám na vycházky do lesa s Ašranem a Evelynn, jednu dobu se také hodně zajímal o to, jak přežít v lesech a jiných nehostinných místech, takže mu nedělají problém vycházky do nepřístupnějších míst.

Historie

Začátek

Drakell se narodil časně ráno v malém dřevěném srubu poblíž Gil’eadu, dalo by se říct mezi městem a jezerem a docela blízko k lesu Adrianě a Viktorovi Graumovým. Dítě bylo neplánované, Viktor byl popravčí jako předchozí z jeho rodu a Adriana se do něj beznadějně zamilovala. Rozhodla se s ním zůstat i přes celé její okolí a to, že se stala bezectnou, čímž Viktorovi změnila život od základů. Přes své chmurné řemeslo tak měl alespoň jednu malou hvězdu, která ho držela nad vodou. Vzal si Adrianu pod jednou jedinou podmínkou, a to že nebudou mít děti, aby už žádný Graum nebyl bezectným vyděděncem. To, proč to tak je, je velmi dlouhá historie a za ta staletí se zapomněla, ale ví se, že před těmi lety snad jakýsi Graum, jehož jméno už bylo ztraceno v propadlišti času, zneuctil krále, který se právě chopil vlády, možná po něm plivl, kdo ví. V normálním případě by byl popraven, jenže Galbatorix zvolil mnohem horší trest, a to, že celý rod nebude mít žádnou čest a všichni jeho nositelé budou mít tu nejhorší práci, budou katy. Rod přetrval až do této doby, a Viktor chtěl být posledním. Bohužel to jednou přehnali a po devíti měsících se jim narodil syn, který dostal jméno Drakell. Viktor byl nešťastný, věděl, co syna čeká, a tak napětí v domácnosti stoupalo, Viktor na tom byl stále hůř a jednou, když se vrátil z krčmy opilý, v záchvatu zuřivosti Adrianu zavraždil. Po týdnu byl chycen a popraven, jediné štěstí že se jeho syn, kterému tehdy byly dva roky, nemusel dívat. Byl svěřen chůvě Zarně, která ho vychovala velice mírně, vlastně ho dost rozmazlovala. Drakell Zarnu miloval, a ta mu nikdy o jeho, i jejích pravých rodičích nic nikdy neřekla. Dalo by se říct, že měl docela šťastné dětství, jenže nic netrvá věčně, a když Zarna zemřela měsíc před Drakellovými desátými narozeninami, byl převezen do Gil’eadu poblíž, kde se ho ujal kat Tarun.

Gil'ead

Tarun byl právě příkladem toho popravčího, který se stal sadistickým opilým netvorem, takže se s malým Drakellem rozhodně nemazlil. Jakmile se dozvěděl z jakého rodu vlastně Drakell je, dal mu vytetovat medvěda na zápěstí, a smál se, když dítě řvalo bolestí. Samozřejmě Drakella týral, a starší učni se přidali, protože se domnívali, že si tak šplhnou u mistra. Drakell na toto období nerad vzpomíná a dodnes se stává, že se probudí zalitý potem, po noční můře, která vznikla právě kvůli tomuto období. Tarun ho také nutil dívat se na popravy a chtěl jeho asistenci při mučení a výsleších. Drakell si postupně musel zvykat a stával se z něj stále více zkažený zmetek, jako byl jeho mistr, naštěstí jednoho dne, tentokrát prvního Milovníka roku 3247, když bylo Drakellovi čtrnáct let, se jeden mučicí nástroj ošklivě pokazil a zabil Taruna a mučeného přímo před Drakellovýma očima. Když se tam dostali biřici, měli dostatek inteligence aby jim došlo co se stalo, a hned malého roztřeseného kluka nedovlekli k soudu. Kapitán těch biřiců nechtěl Drakella svěřit žádnému z učňů, protože se mu na to zdáli příliš vyšinutí, čímž vlastně tak trochu mladého Grauma zachránil. Měsíc žil u onoho kapitána, který si dával pořádný pozor, aby se ho celá rodina nedotkla, což Drakellovi potvrdilo to, co mu říkal Tarun, že ho nikdy nikdo nebude mít opravdu rád a všichni se ho budou štítit jako nemocného potkana. Díky tomu kapitánovi také Drakell věří v boha Solase, kapitán byl velmi nábožensky založený člověk. K Drakellovi se však choval velmi odtažitě, a jakmile se naskytla příležitost, zbavil se ho. Do Gil’eadu totiž přijel nový mistr popravčí, Dreyn z Feinsteru. Dreyn rozhodně nebyl nejmladší, když se Drakella a jiných učňů ve Gil’eadu ujímal, bylo mu 52 let. Drakella si oblíbil a hodně ho toho v oboru naučil, naštěstí to nebyl tak šílený tvor jak ostatní a Drakell ho pomalu začínal mít rád jako náhradu za svého otce. V šestnácti letech Drakell provedl první popravu s Dreynovou asistencí, a musel přecejen Tarunovi poděkovat že ho nutil koukat na popravy, byl alespoň trochu psychický připravený. Jenže jen trochu. Dreyn ho naučil spoustu potřebných věcí, a protože mu Dreyn trochu nad ostatními staršími učni nadržoval, Drakell se brzy stal mistrem popravčím, a to v pouhých 27 letech. Toho samého roku však v noci učni přepadli Dreyna a ubodali ho, když se to Drakell dozvěděl, bylo už pozdě. Přestože se ho učni snažili udat jako Dreynova vraha, bylo až příliš mnoho důkazů proti nim, a tak byli všichni popraveni, a to Drakellovou rukou. Po této zkušenosti se Drakell rozhodl odejít z Gil’eadu, příliš mnoho hrozných vzpomínek. Za peníze z poprav si pořídil hnědou klisnu Evelynn, a vyjel vstříc Uru‘baenu.

Elise

Jenže si ani trochu nepomohl, v Uru’baenu byla příliš velká konkurence, než aby uplatnil své schopnosti. To spolu s faktem že se ho všichni štítili a báli ještě zhoršilo Drakellův stav, skoro všechny své peníze vypotřeboval na alkoholu, snažil se svůj smutek utopit. Když jednou zrovna nebyl opilý a vracel se do města, potkal nedaleko od bran krásnou mladou dívku Elise, která se s ním začala bavit. Drakell byl tak ohromený, až jí nechtěl říct čím je, což se mu velmi krutě vymstilo. Elise se do Drakella vášnivě zamilovala a jednou mu to i řekla. Jenže až tehdy zjistila, kdo Drakell je, a pak už to šlo jen z kopce. Vyloučili ji z pivovaru, kde pracovala, rodiče se jí velmi krutě zřekli a ztratila všechny přátele. Následovalo období, kdy byla pochopitelně velmi nešťastná, dokonce na tom byla hůř než Drakell, jednoho dne se však začala chovat ještě divněji, byla usměvavá a všemu se smála. Drakell si pošetile myslel, že je všechno v pořádku. Nemohl se více mýlit. Chování Elise bylo den ode dne divnější, rozhazovala všechny svoje peníze na koupi drahých šperků a šatů, a spoustu z těch šperků i darovala Drakellovi. Když Drakella potkala, říkala mu pořád, že už brzy všechno bude v pořádku. Drakell stále pil a jednoho dne, když Elise nemohl najít, tak se i přesto, že byl mírně podnapilý a častokrát zakopl, rozběhl na jedno místo, na které spolu často chodili, dostal podezření, že se stalo něco strašného. A opravdu tomu tak bylo. Když doběhl ke stromu, ke kterému často chodil, podkal jen skupinu biřiců, kteří mu řekli, že si tam vzala život „špinavá kacířská sebevražedkyně“ Drakell si chvíli myslel, že to prostě nemohla být Elise, ale když mu došla krutá pravda, rozhodl se ji následovat, ale ne tak, jako ona, protože církev zlatého boha všude rozhlašovala, že sebevrazi nikdy Solasova paláce nedosáhnou, chtěl ji následovat tak, aby ho zabil někdo jiný. Vyjel do Dračích hor, a když se nešťastný potuloval v hvozdech, našel tam jednoho dne opuštěného černého vlčáka, který ho všude následoval. I když Drakell chodil po všech neschůdných stezkách, co našel, jen aby už byl blíže vytoužené smrti, to zvíře ho následovalo a málem se samo zranilo. Drakell se rozhodl si psa nechat, připadalo mu jako obrovský zločin vůči Solasovi nechat ho tam, když za ním všude chodil. Pojmenoval vlčáka Ašran, a tentokrát mu dal jasně najevo, že ho má rád, dal mu najíst a pohladil ho, i když byl stále nešťastný. Hlavně díky Ašranově zásluze se nakonec z hvozdů dostali, a když Vyčerpaný Drakell cválal na Evelynn zpátky do Gil’eadu protože s Uru’baenem nechtěl už nikdy nic mít, nesl s sebou i psa.

Probuzení

Usadil se v Gil’eadu jako mistr popravčí a vykonával tam svou nešťastnou práci, ale jeho deprese se zhoršovaly a všechno už mu začínalo být jedno. V tu chvíli přišla nabídka z Dras-Leony, příliš výhodná, než aby ji nepřijal.  Vyjel tedy ještě naposled na zádech Evelynn vstříc Dras-leoně, jednu z mála měst, která ho ještě nezradila. Ašrana vzal s sebou, chtěl se usadit natrvalo. Začal tam pracovat, ale jen jako kat, ostatní věci nechal na učních, co tam byli. Už kvůli tomu, že mu všechno bylo jedno a stal se závislým na alkoholu, který si taky vyžádal spoustu jeho peněz a pravděpodobně mu dost zkrátil život. Také z nich byl znechucený, velice krutě trestancům ubližovali. Jistě, zasloužili si to, ale takhle kruté zacházení Drakell neviděl ani u Taruna v Gil’eadu, a opravdu pro něj bylo obtížné to říct. Když jednou u cel zůstal, zničený tím vším a nešťastný nad krutostí života, šel se podívat na všechny ty vězně, opravdu mu z toho zacházení bylo špatně a všechno, ale byl si jistý, že žádnému z nich život nedal takové kapky jako jemu. Tedy, až na jednoho. V úplně poslední cele uviděl člověka, ze kterého mu šel mráz po zádech, ležel tam v bezvědomí, pravděpodobně ho do bezvědomí zmlátili, se spoustou zvláštních tetování, které by nemohla vytvořit lidská (ostatně ani žádná jiná) ruka. Muselo to být magií. Navíc těch jizev co měl všude, opravdu to na Drakella zapůsobilo, a došlo mu, že se mu mohlo stát i něco horšího. Přímo ho to probudilo, už tu nechtěl jen tak stát. Seděl a celkem dlouho čekal, jestli se dotyčný probudí, ale nestalo se. Tak se zvedl a slabě se na něj usmál. „To zvádneš, musel jsi projít spoustou věcí, tohle musí být hračka, ne?“ řekl a vydal se ven, aby se prošel a trochu si promyslel, co chce dělat. Po dlouhé a osvěžující procházce se rozhodl, že bude pokračovat v tom, co dělá, a až nastane válka, ale až ta proti elfům, proti lidem bojovat nechtěl, ty stínal pořád, přidá se, aby byl alespoň k něčemu dobrý. Když se zase vrátil k těm celám s Ašranem v závěsu, našel jen spoustu krve a poničené mříže. Doptal se, a zjistil, že onen „temný člověk“ z cely utekl a utloukl jednoho z těch sadistů, a to dost brutálním způsobem. I přes brutalitu, kterou neschvaloval, tak poznal, že je naděje i dostat se z toho nejhoršího, a rozhodl se tu naději ozkoušet a pokusit se znovu žít.

Herní historie

Sluha Stína

Po úmorném dni v rušném městě se Drakell rozhodl chvíli si odpočinout v blízkém lese. Bohužel, jak už bývá jeho zvykem, skončil ve špatném čase na špatném místě, zrovna když okolo procházela stínka Yawën. Jak už mají stínové ve zvyku, chystala se Drakella zabít, ale když zjistila, jaký je to ubožák, rozhodla se ho pouze mučit, a to dost krutým způsobem. Donutila ho zase prožít všchny ty špatné vzpomínky, co se snažil zapomenout a když už to nevydržel, unesla ho. Předtím ale ještě stihla zavraždit jednoho jeho učně, Haruse Prcka. Dojeli až k jezeru Leona, kde mu Yawën navrhla dohodu-když jí přísahá výpomoc, nezabije ho. Drakell by moc rád skončil mrtvý, ale věděl, že stínka ho nezabije, ale bude ho mučit pokud dohodu nepřijme. Stínka ovšem využila Drakellovy neznalosti starověkého jazyka a do přísahy si pár věcí bez jeho vědomí přidala. Poté co Drakell odpřísáhl, sama odpřísáhla že ho nezabije. Poté ho pustila na svobodu, samozřejmě pouze jen do té doby, než ho bude k něčemu potřebovat.

Divoké dny

Asi měsíc po této události Drakell dostal dobře placenou nabídku z města Bullridge, kterou nehodlal nevyužít. Když se na cestě zastavil v lese aby si udělal menší přestávku, zpozoroval zlodějku, která utíkala před davem lidí. Pokusil se jí zastoupit cestu a zadržet ji, ale když za sebou zapálila trs trávy, došlo Drakellovi, že to je nejspíš elfka. Stál tam přimražený strachem, když do něj elfka, která se později představila jako Elénaril narazila a oba spadli ze svahu. Drakell se při pádu zranil, ale přesto elfce pomohl, když zahučela do jezírka, čímž si pravděpodobně zachránil krk. Elénaril totiž u sebe měla celou smečku vlků, a také (a to Drakella vykolejilo úplně) jejího nedávno vylíhlého zelenkavého draka, Raziela. Nikdy předtím draka neviděl, a nějakou dobu si byl jistý, že se mu to zdá, tedy dokud mu elfka nevyléčila ránu a nenabídla mu, aby s ní šel jako doprovod. Nabídku přijal, i když ho tížila představa lesů nepřátelských elfů, ale chtěl alespoň na chvíli odejít z toho života v království a být někomu užitečný. 

S dračí jezdkyní nakonec strávil více času, než čekal, a během jejich cesty se z nich dokonce stali přátelé. Bylo to po dlouhé době poprvé, co měl na práci jiné věci, než se věčně utápět. Lov s vlky a psem, sledování zeleného draka, jak roste a sílí, a toulky s divokou elfkou. Byly to skutečně dny, kdy se v jeho životě trochu vyjasnilo. Bohužel, jak už to s jeho štěstím bývá, jednoho dne byli nuceni se rozdělit díky útoku medvěda, uprostřed noci a daleko od jakékoliv civilizace, do které by se mohl vrátit. Nepomohlo, že tehdy spadl ze srázu, do trávy, do písku. Když se rozjasnilo, zjistil, že elfka už je dávno pryč, a hlavně, že i on zabloudil. Do pouště.

Pouští

Následovaly dny, které si Drakell pamatuje pouze v útržcích. Horko, nedostatek a ztráta jakéhokoli směru způsobily, že dost dobrou část cesty odblouznil. Pamatuje si nomády, kteří mu tehdy pomohli, pamatoval si snad i stromy, oázu, ale nikdy si nebyl jistý, co z toho byly představy a co se skutečně stalo. Nevěděl, jak tehdy mohl přežít, jak mohl dorazit na konec pouště i s koněm a psem. Vůle Solasova, byl by věřil, kdyby na to nebyl příliš unavený. Možná ho zachránil jeho trénink během času s divokou elfkou, možná jeho staré toulky po divočině. 

Po neznámé době se tak vypotácel na úplně jiném konci pouště, a s hrůzou zjistil, že to místo, kde konečně začínají stromy a města, je Surda. Nepřítel království, který byl tou dobou obléhán. Zoufale však potřeboval doplnit síly a do pouště se vrátit nemohl. A tak se shodou dalších náhod připletl k družině krále Jeoda, která ho i přes jeho předchozí povolání přijala jako posilu. Při lovu na čarodějnici se každá ruka hodí. 

Dráček

Lov se však ukázal jako velké břemeno i pro družinu samotného krále. Při cestě úzkým kaňonem družinu zasáhla lavina kamení, ve kterém přišli o život muži a Drakellův milovaný pes Ašran. Neměl ani čas truchlit, stejně jako všichni ostatní, neboť vesnice, jež měli pomoci, umírala na mor seslaný čarodějnicí. Jedno z opuštěných dětí, malá holčička jménem Inafe, tehdy přišlo až k Drakellovi. Nevěnovala pozornost mocnému čaroději družiny, ani samotnému královi Surdy. Pouze Drakellovi, který jí tak připomínal jejího tatínka, věnovala svou pozornost, ptala se ho, zda zabije čarodějnici. Věděl, že proti čarodějnici by neměl šanci, přesto jí však kývnul. Jestli měl pro něco umřít, tak tohle dítě rozhodně stálo alespoň za pokus mu pomoci. Vydal se s tím, co zbývalo z původní družiny přímo do domu čarodějnice.

Problémy však nekončily. Skupina začínala cítit mor na vlastní kůži, vojáci, čaroděj, dokonce i král. Jen Drakellovi se nemoc vyhla, jako kdyby ho slova maličké dívky chránila. Jméno té čarodějnice bylo Dráva, a v divoké potyčce, která nastala, se změnila ve vlčí bestii s divokýma očima, která se dokázala vypořádat s celou družinou. Až na jednoho zbabělce, Drakella, který celý život žil v domnění, že nedokáže udělat nic pořádného, nedokáže nic, než se choulit do klubíčka a štěkat. Šlo tedy o to, zda znovu uteče, jako vždycky, nebo se postaví hrozbě - pro tu maličkou, pro sebe, pro odboj. Vytasil meč a bojoval, a dokázal čarodějnici-vlčici dorazit. V tom momentě byl mor zažehnán a družina v pořádku. A přestože notná část vesnice a Inčini rodiče jejich čin vrátit nemohl, ostatní byli konečně v bezpečí. 

Ten dlouhý den však zdaleka neměl v plánu skončit. Drakell dorazil do jeskyně čarodějnice, podívat se po Dráviných léčivých kamenech, o kterých mluvila jedna z žen ve vesnici. Našel něco mnohem vzácnějšího. Dva kameny. Jeden malý a zelenkavý jako mech a lesní půda, a jeden velký, hnědý, měňavý do stříbrna a modra jako Teirmské útesy nad mořem. Táhlo ho to k němu, způsobem, kterému nerozuměl, a když se do jeskyně dostal i král, požádal o něj jako svou odměnu. Tím se jeich cesty měly rozdělit, avšak stalo se něco nečekaného. Kameny nebyly v žádném případě kameny. Byla to vejce, a v podvečer se vylíhla. Dva bratři. Štíhlé, hnědé cosi, s pochroumanou tlapičkou, které se rozhodlo spojit svůj život s Drakellem, a zelený balvánek, který si vybral krále Jeoda. Tehdy ještě odjel s odbojem, avšak nedokázal se vrátit bez Inafe, a vracel se pro ni. Bez jakékoli zkušenosti s otcovstvím k sobě připoutal dva tvorečky, malou holčičku, a dráčka, který později dostal jméno Neridian. Podle přeřeknutí, které se mladému šupinatci líbilo mnohem více, než původní návrh.

Trénink?

Události brzy dostaly spád. Přísaha králi Jeodovi, trénink v odboji a vzápětí cesta do Lesů i s Drakellovou vlastní družinou a kouzelníkem, který jej učil. Neměl toho člověka rád. Byl jako klubko zmijí v lidské podobě, a to ho Drakell ani neviděl udělat nic špatného. Po vstupu do Lesů oddělil od družiny a setkal s královnou Arwinou, která si ho nejdřív prověřila převlečená za lazebnici. Stal se jejím učedníkem a usadil se se svou holčičkou a drakem poblíž Ellesméry. Během těchto let se však skutečná Arwina vydala na svou riskantní cestu k poražení Galbatorixe, a Drakella bez jeho tušení učil někdo jiný pod její podobou. Spolu s Neridianem se však naučili mnohému, a prožili klidné měsíce v bezpečí a snad i radosti. Ale jak Inafe rostla a trénink začal zaostávat, začaly se i do Lesů dostávat zvěsti o Arwinině skutečném počínání a později i o pádu Galbatorixe. O jejím nástupu na trůn. O jejím zmizení a věcech, které předcházely, o vyhnání Jezdců. Cítil, že ho znovu čeká nejistá doba, a přestože byl ten, který zničil celý jeho rod a způsobil mu tolik bolesti mrtev, nedokázal cítit ani trochu radosti. Nyní zůstává v Ellesméře a snaží se být mladé Ince dobrým otcem, spolu se svým již dospělým a statným drakem Neridianem.

Schopnosti:

Právo útrpné - Mistr

Popravy:

Stětím - 5/7

Cokoliv jiného - 3/7

Mučení - 4/7

(Čistě teoreticky. Díky Solasovi zlatému nepraktikuje.)

Znalosti anatomie - 2/7

Boj

Obouruční meč - 1/7

Jeden a půl ruční meč - 3/7

Sekyra - 1/7

Beze zbraně - 2/7

Magie 

Starověký jazyk - Učeň

Energetická útočná magie - 2/7

Energetická obranná magie - 2/7

Psychická magie - 3/7

Vitální magie - 3/7

Elementární magie - 2/7

Ostatní

Úniky do divočiny s sebou nesou vedle jizev i malá vítězství. Drakell se vyzná v přírodě, kde se dokáže neztratit a přežít - hory a lesy jsou místa, která zná nejlépe. Alespoň ty lidské. Je poměrně silný a vytrvalý, s velkou láskou k běhání, šplhání, a překvapivě plavání: ironicky silně medvědí aktivity.

Přežití v divočině - 3/7

Běh - 2/7

Plavání - 1/7

Šplhání - 1/7

Jízda na koni - 2/7

Umí číst a psát díky své chůvě, Zarně, která si zakládala na umění. Ve čtení a psaní ale není nijak zdatný. Dokud rozuměl významu a ostatní rozuměli jemu, nějaká gramatika snad byla vedlejší. Alespoň do té doby, než přišel starověký jazyk, a hrubka mohla z komára doslova udělat velblouda.
Svoji fascinaci v přírodě a snahu uniknout všemu okolo přetvořil ve zdatnost v kreslení.

Čtení - 1/7

Psaní - 1/7

Kreslení - 3/7

Rodina:

Viktor Graum a Adriana Graum

O svých rodičích ví Drakell pouze, jak vypadali, a že Viktor zavraždil Adrianu. Nic víc vědět nepotřebuje, nic víc vědět nechce.

Zarna Broulíková

Zarna byla milá starší obtloustlá paní, která se o Drakella starala od jeho dvou let do deseti, byla na něj až příliš hodná a rozmazlovala ho. Drakell ji měl jako náhradu za matku a opravdu ji miloval. Když zemřela, bylo to pro něj něco hrozného a nějakou dobu se s její smrtí nemohl vyrovnat.

Dreyn z Feinsteru

Mistr kat a člověk, který zabránil tomu, aby se z Drakella stal další sadistický narušený katovský učeň. Přísný a unavený životem, ale vždy měl dobrou radu po ruce, a když se něco povedlo, chválil jako nikdo jiný. Drakell k němu vždy cítil velký respekt. Když byl zavražděn, hluboce to Drakella zasáhlo.

Elise Starg

Elise byla Drakellova první a jediná láska. Skončila svůj život, pravděpodobně vlastním rozhodnutím. Kdo ví - celá situace je v Drakellově vzpomínkách rozmazaná nebo prázdná, a snažit se do ní vidět jen přináší víc bolesti.

Neridian

Drak hnědý jako útesy nad mořem, který si ho vybral, přes všechno. Tak dlouho prahnul po přátelství, až dostal něco víc - druhou duši. Večně optimistický a moudrý, ale také tvrdohlavý, Neridian je Drakellovi nejbližší bytostí. Vyzařuje zvláštní teplo, navzdory jeho mohutnému, ostnatému a opancířovanému tělu a ledovým stříbrným očím. Kdo ví, zda za to může jeho přátelská povaha či těžký, zlatý hlas. Pravděpodobně obojí.

Miluje dávání přezdívek, a pro přihlížející může být matoucí fakt, že svému jezdci drak žíká Draku.

Inafe

Malá dívenka, která před sebou měla celý život v mírumilovné vesničce poblíž Poříčí. Nebýt Drávy. Nebýt moru, který na vesnici ta čarodějnice seslala. Vyhubil většinu její vesnice, včetně obou jejich rodičů. Snad by zabil i dívenku, která jím byla nakažena už když přijel ten zvláštní člověk, který jí připomínal tatínka. Poprosila ho aby udělal to, co tatínek nestihl, aby zabil čarodějnici. Jen on, jeho doprovodu si nevšímala. Nezajímalo ji, že je v něm král její země. Jen sledovala, jak její vyvolený vyjíždí vstříc čarodějnici a čekala na jeho návrat.

A on se skutečně vrátil, i s krásným hnědým kamenem. Chtěl jí ho ukázat, ale když ho objala, kámen se rozbil a vykutálelo se z něj malé dračí mládě. Zanedlouho už novopečený Jezdec odjížděl, stihla mu snad už jen popřát štěstí. To co však nečekala ani v nejmenším, bylo, že se pro ni i s dráčkem vrátili. Drakell si i za tak krátkou dobu holčičku zamiloval natolik, že ji považuje za svou dceru, a podle toho se k ní chová. Je to prostě jeho malá třináctiletá princezna.

Přátelé:

Yawën Blödhkveykva

Se stínkou má Drakell poněkud zvláštní vztah. Váží si toho, že ho nezabila a donutila ho pokračovat v životě, i když trochu drsným způsobem. O přátelství se však mluvit nedá.

Elénaril Terien Nyx

Narozdíl od stínky, tady se už o přátelství mluvit dá. Drakellovi je pořád divné, že ho ještě Elénaril nezabila, ale stěžovat si nebude. Je to jeho první přítel po neskutečně dlouhé době, a to slovo přítel se dá říct i když spolu nestrávili tolik času, kolik by býval chtěl. Od jejího draka Raziela má malou jizvu na prstu.

Jeod

Surdský král se v Drakellově životě mihl pouze na okamžik, ovšem ten okamžik byl důležitější než staletí s kýmkoliv jiným. Přestože krále nestihl poznat, váží si jej za jeho přátelské přijetí náhodného pomatence, který se ještě k tomu ukázal být nepřítelem a ještě k tomu popravčím. Váže jej k němu přísaha, a přestože věc nevidí tak, že by ho ke králi vázal nějaký dluh, kdyby měl možnost mu pomoci, udělal by to i bez přísahy. Vždyť je to jezdec bratra jeho draka. A bez něj by se k vejcím nikdy nedostal.

Quellirion

Veselý drak zelený jako lesní mech a bratr Drakellova draka. Podobně jako s Jeodem s ním nikdy neměl Drakell možnost se pořádně seznámit. Vždy si však potají přál být jeho přítelem. Ctí tu radost a zároveň tu moudrost, která z něj sálá. Občas cítí, že Neridianovi jeho bratr chybí, ovšem hnědý drak o tom nikdy nahlas nemluví. Pouze přes myšlenky a pocity.

Do své rodiny počítá i hnědou klisnu Evelyn.

Majetek:

Své oblečení, pak také postroj na Evelynn, Náramek od Elise, co je jediná věc od ní, kterou si nechal, Nůž, Placatku na alkohol, Náhrdelník, Potřeby na kreslení a malování, Pár kresbiček a náčrtků: 1,2,3 Kousky skořápky Neridianova vejce, Něco málo co si s sebou vzala Inafe

Elfský meč, dar od Elénaril, který už vystřídal hned několik majitelů, než se dostal do rukou Drakella. Patřil kdysi jakémusi nešťastnému elfovi, pak jistému Bartoloměji Barstovi, až se přes Elénaril dostal ke Drakellovi. 

Kdysi vlastnil těžký popravčí meč Zherr, ten však ztratil v poušti Hadarak. Míval dům v Dras-Leoně, ten už mu však pravděpodobně nepatří, pokud se tam ale lidé vůbec odváží vlézt (Aspoň mají netopýři o dům víc kde zůstat. A udělat si tam líheň. Jen je děste víc.)