*Prudce jsem se nadechla a překulila se na bok. Pevně jsem sevřela víčka k sobě a poslepu ohmatávala své tělo. Necítila jsem nikde obvaz, kterým jsem měla obvázaný bok. Zdál se mi strašný sen. Sen, ve kterém jsem umírala po zásahu kouzlem. Rufus a Sněžná lvice by se nasmáli si myslím. Usmála jsem se a protáhla se, abych mohla pružně vstát, až půjdu k naší pátrací skupině. Stejně se mi zdálo, že je moc teplo...a...a svítilo na mě slunce? Prudce jsem se posadila a rozhlédla se. Připomněla jsem si konec svého snu...nebo, že by to snad nebyl sen?

Do žeber se mi zaryl magický útok. Bodalo to. Zaskučela jsem bolestí a po kameni se svezla na zem, přičemž jsem si chytila ránu. Silně krvácela. Matně jsem vědomím cítila, jak se elfové začali bránit. Otočila se na záda a pokusila se podívat kdo je ten, kdo na mě zaútočil. No přes všudypřítomné šero a mlhu která se mi pomalu vynořovala jako další víčka před očima jsem viděla jen obrysy. Temná postava byla nepochybně silná a bez sebemenší radosti z naší přítomnosti. Podívala jsem se vedle sebe. Stál tam Ohnivý. Další z mých představ. Lákal mě k sobě. Usmíval se na mě jako tehdy.

*Sakra! Rychle jsem se postavila, až se mi zamotala hlava a strhla ze sebe jednoduché, čistě bílé šaty. Hledala jsem na svém těle jizvy. Ani jedna. Ani jedna jediná. Moje pokožka byla bledá jako mléko a stejně smetanově hebká. No možná to kazil lehký zlatavý tón pleti, ale co už. Rychlým pohybem jsem si natáhla své prosté šaty zpátky. Byly jednoduché - ne příliš obepínavé, končily těsně nad koleny a měly široká ramínka. Stála jsem v měkkém mechu a kolem nebylo nic víc než vysoké nekonečné hory - miimálně mi takové připadaly. Rozhlédla jsem se po svých věcech...no moje šavle, nože, boty i vše ostatní bylo pryč. Vlastně jsem po smrti...Smrt...Divná to myšlenka, ale předpokládejme, že tomu tak doopravdy bylo. Kde to vlastně jsem?*

*Fin do ní vrazil dýku a pořád mluvil.*Armin omlouvám se. JInak to nejde. Promiň.*šeptal mezitím, co prožíval muka, která ale Armin teprve čekala. Na krku mu vystoupily žíly a tělo se dostávalo do křečích. Jeho mysl se urputně bránila duchům, kteří už rozdrtili mysl Armin. Armin vyjekla a na Stínovi, který stál o kus dále, bylo vidět, že se baví. A pak už měla jen mlhu. Viděla své bílé ruce a cítila hroznou slabost, kterou střídalo píchání na srdci. Měla infarkt. A Stín se smál. Nutil jí se hýbat a sledovat Finovo utrpení. To jak jej ovládl a teď jej nutí kuchat toho hostinského. A pak? Umřela. Vyjekla a otevřela oči. Po tvářích jí tekly slzy a stále cítila onu bolest, která ale ustupovala až nakonec zmizela. Zamrkala a prudce oddechovala. Kde to je? Zná to tu. Byla tu. Ty hory už viděla, cítili ty vůně a slyšela šum vodopádu. Posadila se a celá se třásla. Je v nebi? Byl to jen sen? Nevěděla. Podívala se na své ruce. Chyběli modřiny, jizvy.. Podívala se na svůj odraz do řeky. Byla umytá, vlasy měla rozčesané a spletené do drdolu. Na sobě měla uniformu, kterou nosili vojáci v poříčí, tu která se jí tak hrozně líbila. CHyběla jí ale dýka a všechny její šperky. Opláchla si tvář a rozhlédla se znovu.*Fine? Taele?*zavolala potichu a čekala na odpověď.*Nic. Asi je tu sama. Ale kde to je? Zvedla se a pomalými kroky se vydala k horám. CHtěla blíž k nim. Něco jí tam táhlo.*

*Vykročila jsem po měkkém mechu směrem kudy se mi zdálo, že zem klesá. Chtěla jsem z hor do údolí. Život v Alagaesii mě naučil, že člověk občas musí dolů, aby nebyl sám. I když není člověk. Přivřela jsem oči proti polednímu slunci, které teprve stoupalo na vrchol své dráhy a pokračovala dál k východu. V hlavě jsem necítila zmatek ani strach z toho, že jsem umřela. Cítila jsem klid - věčný, prostý. Věděla jsem, že se to jednou stane a byla jsem s tím smířená, jediné co mě trápilo bylo to, že jsem za svůj život nedokázala vykonat mnoho. Měla jsem pocit, že všichni mí blízcí umřeli, a že mi nebylo přáno štěstí. Nepomstila jsem svého milovaného, nechala se mučit, kradla, lhala jsem... Určitě by se našlo ještě pár věcí, které se mi povedly, ale myslím...myslím si, že nikdo se nikdy neobrátí k nebi a neřekne upřímně, že mu chybím, neřekne: Kéž bys tady mohla být...Pokrčila jsem rameny a dál kladla chodidlo před chodidlo. Urputně jsem se snažila vybavit si detaily svého odchodu ze života živých do světa mrtvých - bylo to tak ne? Tohle je určitě Amaerisina říše ne? Nebo prostě říše bohů...říše mrtvých a padlých...ale i tak...měla jsem pocit, že...že před smrtí jsem spatřila Ohnivého...svou lásku. Možná když budu hledat, tak jej najdu. Tady pojem čas neexistuje. Pohladila jsem své sněhobílé vlasy a odhodila je na stranu. Ani mé obvyklé copánky ze skrání tam nebyly. Vše bylo pryč. Vlasy byly volné jako sněhové vločky, ale chovaly se jako sněhová vánice kdykoliv zafoukalo. Pousmála jsem se sama pro sebe. Jestli tu Ohnivý měsíc někde je, tak jej najdu. I kdyby to mělo trvat navždy!*

*Armin se posadila do trávy a pozorovala stébla zelené trávy, která tancovala v rytmu větru, který i jí čechral vlasy. Kde to je? Je mrtvá. A co když je mrtvý i Fin? Ten laskavý elf, který jí zachránil život. A jestli je tohle svět mrtvých, potká tu otce? A Taela? Potká tu své předky? Saren? Potká tu ženu, po které se jmenuje? Jestli tady má trávit věčnost, rozhodla se se svým hledáním nespěchat. Ležela v trávě a pozorovala nebe. Modré. Nadýchané obláčky hnané větrem do neznáma. Vítr s vůní léta a borovic. Blaženě zavřela oči.. Líbí se jí tu a už je smířená s tím, že tu bude navždy. V hlavě i v srdci cítila klid jako nikdy tam, v alagaesii. Žádné chmury jí nezatemňovali mysl.*

*Dál jsem se potulovala po horské stráni a nohy se mi bořily do teplého, rosou obaleného porostu. Měkká tráva mi lechtala chodidla a já se tetelila blahem. Jako malé kotě. V nejmenším mě netrápilo kdo tuto válku vyhraje a kdo ji prohraje. Já toho již nebyla součástí a mohla jsem svým blízkým pouze popřát hodně štěstí. Jak jsem tak šla, tak jsem spatřila ležící postavu. Již nebylo třeba více ostražitosti. Myslím, že zde tolik zla nebude. Byla to dívka. Její zlaté vlasy byly rozhozené v trávě a kontrast k nim tvořila její uniforma. Podívala jsem se na vlastní bílé šaty a usmála se nad různorodostí oděvu. Pak...došlo mi co to je za šaty... byly to ty, ve kterých tenkrát v noci...tenkrát v noci běžela na svou horu ve které jsem měla jeskyni. Ta která byla nejvyšíí...jež patřila nejvyššímu v kmeni. Nahoře tenkrát byl obrovský černý drak... ten drak...zabil Ohnivého...A tyhle šaty - noční košile - byly od krve, prachu a potrhané. A teď byly nové. Jakoby se vrátil čas a já mohla tu chvíli prožít znovu a jinak. Pousmála jsem se a pomalu pokračovala k dívce.*Atra esterní ono thelduin...Zdravím tě poutnice.* Řekla jsem ve dvou jazycích a mile se usmála na pozdrav.*

*Armin lehký vánek jí hladil po tváři a ona sledovala oblohu. Cítila uvnitř sama sebe klid a vyrovnanost. Chmury zatlačila do rohu své mysli a už ji netrápily bolesti světa tam venku. Teď je tady a bude to ještě dlouhá pouť. Najde zde ostatní? Kováře, Týnu, Leonarda, otce, Owena, Malachiho, Vlaštovku.. Když se teď zamyslela nad všemi svými dávnými přáteli, přišlo jí to, všechno to dobrodružství, jakoby se stalo před mnoho a mnoha lety. Usmála se sama pro sebe a posadila se. Budou tu. A ona je najde a podívá se jim do jejich tváří, které jí skoro odnesl prach. Otočila hlavu za hlasem a z odpovědí si dala na čas. Rozumněla jí. V obou jazyích. Je přítel? JSou tu i zlí lidé? A ví ona, kde to jsme? POkynula jí hlavou a zvedla se z trávy a narovnala se. Na jejích gestech bylo poznat, že není vesnické děvče. Udělala dva kroky blíže k ní. Šla zpříma a spíše chůzí muže, než křehké ženy. Snažila se působit důstojně. Budit respekt. Chvíli sledovala onu ženu, či dívku? Nedalo se to poznat. Nevděla co říct. Ahoj ve spolek, jsem Armin. Nevíš kde to jsme? To asi ne.*Zdravím.* vymáčkla ze sebe nakonec a trochu se usmála.* Její úsměv byl poněkud strojený a tak to vypadalo spíš jako ironický úšklebek.*

*Přikývla jsem a taky se pokusila o úsměv - i když si troufnu tvrdit, že můj dopadl zcela jistě lépe než-li ten její. Uhladila jsem si sukni a naklonila hlavu.*Jak dlouho tu jsi?* Zeptala jsem se a pak se rozhlédla, jestli neuvidím město.*Chci najít město nebo něco...nemůže to tu být jen krajina.* Pak mne napadla jedna myšlenka: (A co když může? Ucítím vůbec nějakou z potřeb živých? Jako je hlad, žízeň, únava a podobně.)*

*Když se děvče zamyslelo, tak jsem se nakonec rozloučila a dál jsem pokračovala dolů.*

*Když se děvče zamyslelo, tak jsem se nakonec rozloučila a dál jsem pokračovala dolů.*