Lisael Emalie Zingeller

Jméno: Lisael Emalie Zingeller (ale všichni jí říkají Emalie nebo jen Ema)

Rasa: je to obyčejný člověk

Datum narození: narodila se, někdy koncem března začátkem dubna

Věk: roku 3 625 oslavila svých 20 let

Podoba: Nenápadná, menšího vzrůstu, hubená, ale přesto něčím výjimečná, tak mluví lidé o Emě. Co se vzhledu týče, je odlišná snad pouze barvou pleti, která je tmavší než u jejích vrstevníků. Její menší vzrůst ji dovoluje, nepozorovaně proklouznout tam kam se jí hodí, ale není zas tak malá, aby ji při tom nenachytali. Když chce, dokáže se pohybovat tiše a obratně, když se pohybuje takhle, je velmi obtížné ji chytit, nebo ji jen přistihnout. Bohužel pro ni, není moc šikovná, tudíž jí je obratnost celkem k ničemu, potom musí narovnávat hromady nádob na vodu, znovu věšet prádlo, či jinak napravit škodu, kterou způsobila. Občas se z toho dokáže vykroutit, když se jí povede uprchnout z místa činu, ještě někdy po cestě zakopne a domů přijde pomlácená. Období když dováděla, ji přešlo, ale když před někým nebo něčím utíká, nebo když chce něco získat. Jelikož sourozence nemá, je to na ní a její mírné nešikovnosti, která vždy zasáhne, když je to nejméně potřeba.

     V jejím tmavším obličeji září šedozelené oči, zračí se v nich touha po dobrodružství. Řasy, které lemují oči, jsou uhlově černé, ale ani nejsou moc dlouhé. Rty, které jsou oproti pleti světlé, odhalují její zářivě bílé zuby. Málokdy se směje, tak jak je to typické, spíše ji potkáte s kamennou tváří nebo s mírným úsměvem na tváři. Kolem obličeje spadají ještě tmavší, trochu vlnité vlasy. Mění odstíny podle toho, jak na ně dopadá světlo, není výjimka, že jsou buď černé jako uhel, nebo naopak světle hnědé. Jsou dlouhé, ale je vidět že s jejich úpravou se moc nezabývá. Takže nosí spíše rozpuštěné vlasy, líbí se jí, když si s nimi vítr pohrává. Oblečení není o moc rozdílnější než u ostatních, tunika a kalhoty nebo šaty. Nedá se s určitostí říct, co nosí častěji, jestli šaty nebo tuniku a kalhoty.

     Emaliiny zkušenosti se zbraněmi nejsou zrovna rozsáhlé. Nejlépe umí bojovat s dýkou, ale meč jí nic neříká, stejně tak i střelba z luku, kterou raději ani nezkoušela. Stačilo jí, když nadávali sousedé, při jejích prvních pokusech o boj s mečem, vrhání dýky, nebo jakékoli práce s ní. Malý vzrůst také dobře přispívá tomu, pokud by se zúčastnila nějakého vážnějšího souboje. Je mnohem radši když bojovat nemusí, protože její nešikovnost je její nepřítel. Dokáže se z něj i vykroutit, ale spíš než to se do něj dostane. Její tvrdohlavost a vznětlivost můžou za to, že se někdy do nějakého dostane. Uvědomuje si hranice, ale překročí je, pokud má podle sebe dobrý důvod. Nesnáší, když se musí mezi něčím rozhodnout, ne že by měla strach z následků. Děsně nerada se nechává omezovat, takže spíš nenechává.

Historie: Neobyčejný život, obyčejné dívky začal být neobyčejným tím, že si pamatuje své narození. S matkou utíkali před urgali, dívka cítila její strach, přestože byla malá, její matka si ji tiskla k náruči. Na Emino tělo dopadaly kapky studeného deště, proto dečka, do které byla zabalená, za chvíli promokla. Jako malá nevnímala čas, ale její matka běžela dlouho, než se konečně dostala do Teirmu, u brány se zhroutila. Jejich příchod zaznamenali stráže, za chvíli se objevili vojáci, kteří se měli postavit urgalům. Ženu vzali dovnitř, protože byla unavená a ve všem tom zmatku své dítě upustila. Malé novorozeně, bylo svědkem masakru, který se později odehrál. Její pláč přes déšť a křik bojujících a umírajících vojáků, nebylo slyšet. Plakala dlouho, zalykala se slzami, které se míchali s deštěm. Kapky se jí dostávaly do pusy, nestíhala polykat. Určitě by tam zemřela, kdyby pro ni nepřiběhl otec, kterého poslala slabá, starostlivá matka. Dále vnímala jen rozmazané šmouhy a potom usnula.

     Ve třech letech, ne dlouho po jejích narozeninách, si vzpomněla na své narození, především na urgali kteří chladnokrevně povraždili vojáky. Její matka, věděla co se děje, jakožto nezkušená čarodějka se své dceři dostala do hlavy. Když zjistila, že si pamatuje všechno, co se dělo po porodu, uvědomila si, že její dcera nebude jako ona, navíc – neznámo jak – byla její kůže tmavší. Přestože nikdo z jejích předků nikdy nebyl tmavé pleti jako ona. Matka měla za to že Teirm po této události není zrovna nejlepší místo, pro to aby zde vyrostla, hlavně proto, že si pamatovala ten incident s urgali. Vlastně se to celé točilo jenom kolem vraždících urgalů. Za dva dny už měli sbalené věci, Ema kolem pobíhala, netušíc o tom co se právě děje. Chvíli po poledni vyrazili na cestu do Therinsfordu. Rodiče děvčátka se modlili, aby je nepotkalo nic zlého. Jeli koňským povozem, popoháněli koně. K večeru už Ema spala.

     Když dorazili do Therinsfordu, nikdo nehlídal vstup. Proto lehce proklouzli do vesnice, pokračovali hlouběji až se dostali na konec. Jen co zastavili, vyskočila Ema na nohy a pelášila do ulic si hrát s dětmi, než ji rodiče stihli zastavit, zmizela jim za rohem. Starostlivě se ještě chvíli koukali tím směrem, kterým zmizela, potom začali vykládat věci k polorozpadlému domku, jistě bez obyvatel. Když se jejich dcerka vrátila, byla pomlácená. Nebylo divu, ještě byla malá, časté pády jí rozedřeli kolena a dlaně, když se marně snažila zastavit svůj pád, nebo aspoň zjemnit dopad.

     O rok později, týden po jejích čtvrtých narozeninách, si hrála před domkem, který byl nyní kompletně opravený. Otec si dal záležet a bylo to poznat. Hrála si na zahradě s dřevěnou lžící, když ji to přestala bavit, zalívala kytky. Potom si šla hrát za dětmi, nic neřekla a zmizela za rohem domku. Nedaleko viděla děti, jak si hrají. Pelášila k nim, svým dětským jemným hláskem se zeptala, zda si s nimi hrát může. Když se jí dostala očekávaná odpověď, „ne, protože jsi jiná“ a všichni zdejší se odlišností bojí, očekávala to. Nic si z toho nedělala, protože to brala jako samozřejmost, ještě tomu moc nerozumněla, a šla si hrát na vojáka. Vzala si klacek a chodila po ulicích s klackem v ruce. Kterým někdy máchala, jakoby zabíjela urgala. Hrála si že je rytířka, která všechno dokáže, dokonce i proklouznout do pekárny a něco si vz&´t. Zamířila k pekařství, nějak se vyškrábala na lavičku, potom se vyhoupla do okna, přitom se pěkně odřela. A když pekař odešel, skočila dovnitř. Naplácla se na podlahu jak dlouhá tak široká, hned na to se ale postavila. Je přeci rytířka. Znovu popadla klacek a zamířila k hotovému pečivu. Nabrala si do rukou a do tuniky. Nebylo toho moc, ale stačilo jí to. Zamířila k oknu s úmyslem dostat se ven a pochlubit se svou kořistí rodičům. Jenže okno bylo moc vysoko, navíc slyšela kroky, domyslela se, že je to pekař. Znovu se podívala k tak nízkému oknu, že to bylo nepraktické, na ni ale bylo stejně moc velké. Svou kořist položila na židličku a začala ji sunout k oknu, skřípání o podlahu způsobilo, že pekař šel rychleji a spatřil, jak tam přisouvá židli. Potom co se na něj nebojácně podívala, řekla „já jsem rytířka“ a znovu vzala svou kořist do rukou a proklouzla pekaři mezi nohama, ten se za ní s nadáváním pustil. Jenže malá postavička dívky se mu brzy ztratila z dohledu. Přiběhla k mohutnému smrku, který měl větve nízko, proto bylo jednoduché se vyšplhat nahoru. Tam měla dobrý výhled po části vesnice. Koukla po jejích rodičích, kteří byli venku před domkem. Náhle se jí zatmělo před očima, kdyby se na tu malou dívku v tu chvíli podíval, spatřil by bledé duhovky, které téměř splývali s bělmem, protože se lekla tak se pustila. Ztratila rovnováhu, tudíž se převrátila a padala dolů. Dopadla na tvrdou zem, do zad se jí zabodli některé z jehliček. Ten pád z výšky ji vyrazil dech, a hlavu si rozrazila o nějaký předmět. Vrátil se jí zrak, ale následně upadla do bezvědomí. V bezvědomí se jí před očima míhali obrazy, potom se před jejíma očima odehrála znovu ta scéna s vraždíc&´mi urgali, mrtvými vojáky, přibíhajícím otcem. Potom všem viděla svou matku, jak k ní natahuje ruce a snaží se křičet, ale z úst jí vycházel jen chraptiví šepot říkala „kletba.. smrt.. všichni.. předek..“ Když se probudila z bezvědomí, lapala po dechu, ve skutečnosti byla v bezvědomí jen pár sekund. Vrátila se domů, ještě si plně neuvědomovala rozsah slova „kletba“, proto si s tím hlavu nedělala, nikomu nic neřekla. Další věc, která jí znepříjemní život. Doma jí ránu na hlavě ošetřili.

     Ema oslavila pět let. Na to co jí před rokem matka v bezvědomí řekla, nemyslela. Den po jejích narozeninách, když si hrála před domkem, zaslechla troubení rohů. Ozývali se na kraji lesa, ale zvědavosti neodolala, a šla se podívat. Před lesem zaslechla dusot kroků, jako by někdo běhal, bylo jich víc, když se dostala dál do lesíku po úzké cestičce. Kolem ní se seběhla smečka vlků, za nimi zněl znovu dusot těžkých kroků, někdo za nimi běžel. Jen se na ni podívali, zavrčeli a zmizeli. Potom co následovalo, ji hodně překvapilo. Za nimi se hnala skupina obrněných vojáků. Její sen že je rytířka jakoby ožil a když s hlasitým pokřikem zmizeli mezi stromy, vykřikla po jejich vzoru a hnala se za nimi. Dohnala je zrovna když útočili na vlky, jeden z nich, ten černý jako noc, asi vůdce si Emy všiml, také toho že vypadá nejméně nebezpečně, proto se rozběhl jejím směrem, přeskočil kmen, který mu stál v cestě a skočil na ní. V úleku vykřikla, její výkřik ale ztlumil náraz, když se bouchla do hlavy. Vlk se připravoval k útoku, vojáci, kteří jí chtěli pomoct, byli zaměstnáni náhlím útokem vlků, které předtím obklopil. Černý vlk, už drásal kůži malé Emě. Potom se znovu ozvalo troubení na roh a vlci se rozeběhli za jejím zvukem, jako by je někdo svolával. Dívka stěží vstala, nějaký voják ji vzal do náruče a odnesl do domku, zpět k jejím rodičům.

     Zbývá jen pár dnů do Emaliiných sedmých narozenin. Jizvy po drápech černého vlka skoro zmizely, díky bylinným mastičkám, které používala. Bylinnou mast měla právě natřenou, tudíž musela čekat, až uschne. Mezitím si v hlavě procházela okamžiky svého narození, když si hrála na rytířku a v bezvědomí ji matka oslovila, a na své zážitky s vlkem. Z jejího přemítání ji vytrhl otec, který nebyl rád, když viděl, co všechno se Emě stalo. Rozhodl se, že ji bude pro začátek učit zacházet s dýkou. Jenže Emalii to nešlo ani trochu, nakonec skončila s pořezanou rukou. Zbýval už tedy meč. To jí nešlo o moc lépe, k tomu všemu byla vyčerpaná, protože vážil nejméně tunu. Když se naučila pár pohybů, byla úplně vyřízená. S otcem potom šla dál do vesnice k ohništi, kolem byla spousta mužů s jejich dětmi, takže nebyla jediná dívka. Všechny, které tam byly, napjatě čekaly. Muži totiž při táboráku vždy povídali své zážitky, také že jich nebylo málo. Její otec, který kdysi patřil mezi královi vojáky promluvil jako poslední…

     V devíti letech ji matka učila číst a psát, matku napadlo, že by ji mohla učit i starověký jazyk. Nepočítala ale s tím, že Ema bude tvrdohlavě stát na tom, že se to učit nechce. Nakonec do ní vtloukla aspoň elfský pozdrav, víc se jí nepodařilo. S dýkou už uměla dobře, ale nešikovnost rostla. Každý den minimálně jednou spadla na zem, rozbila talíř, její vinou spadla kupa dříví… Šla se podívat do vesnice, děti jejího věku jí uhýbali z cesty, nikdo se k ní nepřiblížil, pokud nemusel. Bylo jí z toho do breku, věděla, že tohle se už nespraví. Všichni si mysleli, že je prokletá nebo tak, když ji málem zabil vlk.Trucovitě se vrátila zpátky k domu, tam si na zahradu přinesla deku a lehla si na ni, pozorovala oblohu. V očích se jí hromadily slzy, v hlavě jí běžela jen slova „navěky sama“.

     „Jedenáct let je dlouhá doba.“ Její matka, která pronesla tato slova, stonala. Konečně se Ema matce svěřila s kletbou, zjistila, že její matka svou kletbu zrušila, tím, že šla za druidem, který ji odvolal. Také ji matka řekla, něco o té kletbě „nemůžeš zrušit kletbu celé rodiny, jen ten člověk, který se za druidem vydá, může dosáhnout zrušení kletby. Rodinu neosvobodíš, jen sama sebe.“ Matka jí nechtěla říct, v čem spočívá kletba, co se stane prokleté dívce nebo chlapci. Ale nakonec se obměkčila a začala s vyprávěním. „Začalo to tím, že tvůj prapředek měl s jedním druidem neshody – jméno nikomu není známo – naštvaný druid ho chtěl potrestat, proto na budoucí generaci uvalil kletbu. Pokud se od ní osvobodíš do dvaceti let, můžeš zajistit, že i tvůj potomek nebude prokletý. Proto tvůj osud leží v rukou druidů, záleží na jejich velkorysosti. Kletbu totiž může zrušit, jen někdo z druidské rasy.“

Nechtěla svou matku opustit, ale začínala šílet z toho, co se jí stalo v den narození, nyní už nebrala výjimečnost, že si pamatuje co se stalo, ale jako prokletí. Jednou to zašlo tak daleko, že si chtěla ublížit. Tím také skončilo, bouřila se proti tomu, proto se rozhodla odejít a najít někoho kdo by jí pomohl.

     Uplynul rok čekání, na to až se matka uzdraví, její choroba nebyla nakažlivá, ale těžce se léčila. Během toho roku se pokusila spáchat sebevraždu pětkrát. Když byla zdravá, svěřila svou matku do rukou otce. Chtěla najít druida, který by zbavil prokletí ji a při troše štěstí i potomků. Matka, která kupodivu s její výpravou souhlasila, věnovala jí nějaké tuniky, otec dýku, meč za svých dní kdy sloužil, jako voják si chtěl nechat. Potom když byla připravená na svou výpravu, opustila vesnici, ve které vyrůstala. Šla několik dní, bez přestávky, nikde kolem ní nebyla voda. A najednou, stála v jakési vesnici, kde jí – kupodivu – dali napít i najíst. Optala se na cestu do Carvahallu, tam se pak také vydala, ještě ten den.

     Po třech letech bezúspěšného pátrání po nějakém druidovi se dostala ke kraji dračích hor, byla v poušti, proto teď uvítala, když viděla skály a slyšela zurčení potoku. Když byla mimo vesnici, kde bydleli její rodiče, pokusy zabít se nebyli tak časté. Spíš výjimečné, ale nepřestávali. I ona sama uvěřila že je šílenec, a také tak vypadal jak zjistila z odrazu v ve vodě. Myšlenkám na rodiče se vyhýbala, protože byli moc bolestivé, nejednou litovala, že ve dvanácti letech opustila rodiče a chtěla hledat druida. Ale ani za nic se nechtěla vrátit, po celou dobu kdy bloudila po Alagaesii skoro zapomněla na elfský pozdrav který ji naučila matka. A čtení, které uplatňovala jen tehdy, když se dostala do nějaké vesnice a i to jen zřídka. Po celou dobu putování nepozřela maso, jen pokud jí ho někdo nabídl, nelovila, protože to neuměla, živila se tedy jen tím, co rostlo na stromech a keřích. Občas dostala i chléb nebo kousek masa od vesničanů, ale to se nestávalo moc často. Málokdy se zeptala, jestli někdo z vesnice ví, kde by se dali najít druidové. Nikdo nevěděl, nikdo o nich neslyšel, nečekala, že to bude tak těžké.

     Když bylo Emě šestnáct, našla konečně druida, který nejdříve nechtěl zrušit kletbu, podle něj si to zasloužila, nechtěl slyšet o tom, že je to kvůli prapředkovi, nakonec ho ale přemluvila. Pokud z toho ale něco bude mít, chtěl po Emalii aby mu přinesla oheň, co hoří chladně. Netušila co tím myslí a druid jí to prozradit nechtěl. Podle něj pro ni udělá už dost jen tím, že tu kletbu zruší. Několik týdnů chodila po lesích a hledala oheň, který hoří chladně, nedal ji nic, co by jí pomohlo v hledání. Nakonec to co hledala, našla jen díky své nešikovnosti, byla tma a neviděla na cestu, zakopla o kmen stromu a rozrazila si levé koleno, potom když se vyškrábala, před ní létala světluška. Vrátila se i s ní. Protože měla pravdu, druid ji zbavil kletby. A zařídil, aby její potomek nebyl prokletý, tímto zrušila kletbu ze své strany, pokud ale někde má sourozence, pro ně to neplatí. Druid zmizel v ranní mlze a Ema zamířila zpátky do Carvahallu, který si oblíbila. A pokusy zabít se utichly, jako by nikdy nebyly, stejně tak noční můry. Vše co s tím bylo spjaté, přestalo. Za to byla vděčná.

Kontakt: viz. Ireth

Rodina: Její rodina doposud žije, jsou to samozřejmě její rodiče.

Matka, která svou kletbu zrušila. Je vysoká a hubená, nemá nadání na kouzla, ale starověkým jazykem mluví. Některá slova naučila i svou dceru Emalii. Zůstala žít v Therisfordu, i když mnohokrát od odchodu své dcery přemýšlela, že se odstěhuje, někam daleko. Ale zůstala s otcem, který ji potřeboval. Založili si totiž pekárnu.

Otec, který jelikož není nijak příbuzný s dědečkem, kvůli kterému je kletba postihla, nestalo se mu nic. Je mohutný, vysoký a silný, zachází dobře se zbraněmi. Stejně jako Emaliina matka i on postrádal svou dceru, ale nikdy to neukázal. Byl vděčný že matka nakonec zůstala v Therinsfordu, také za její pomoc. V pekárně byla potřeba každá ruka, která se našla. Teď jejich obchod rozkvétá.

Majetek: Její majetek je vlastně oblečení..

     Vlastní šaty, jak dlouhé tak krátké. Stejně je to i s barvou, má tmavé, ale i světlé. Šaty nosí jen když je tak velké teplo, že se tunika s kalhoty nehodí. krátké šaty (1,2,3) dlouhé šaty (1,2,3)

     Další kus jejího oblečení jsou tuniky, kalhoty a boty, tuniky nejsou nijak vyšívané jen jejich lem. Tuniky jsou dárek od matky na cestu.

tuniky (1,2,3) kalhoty (1,2,3) boty (1,2,3)

     Poslední zmíněná věc patřící do jejího majetku, je dýka. Používá ji jen v nejnutnějších případech. Protože její umění s ní není zrovna nejlepší, jenže neumí nic jiného. Proto ji nosí u sebe, aspoň aby se cítila v bezpečí.

Důvod ukončení hry: Zemřela při vpádu Urgalů do vesnice kde právě byla.