Historie: Eressiel byla elfskou dívkou, jejíž narození vyvolalo velký rozruch. Ne proto, že by byla prvním elfským dítětem narozeným v novém roce, ale proto, že byla slepá.

Většina elfů byla přeci dokonalá, jen ona ne. Nikdy nezapadla do kolektivu a většina dětí se jí vyhýbala. V dětské naivitě se báli, aby to od ní nechytili a samotní jejich rodiče nebyli šťastní, když své potomky viděli právě s ní. Domnívali se, že je to zlé znamení pro jejich vesnici.
Eressielininy rodiče Imika a Tiu též trápila její vada, ale i přesto ji milovali. Dívenka však vycítila, že je pro ně jistým zklamáním a tak často utíkala do lesa, kde hovořívala sama se sebou. V představách si vymyslela vlastní přátele, kteří si s ní hráli, brali ji takovou, jaká je a pomáhali jí překonat tíživou samotu, kterou neustále cítila.
Několikrát jí připadalo, že jí v lese někdo sleduje, pozoruje a zkoumá. V prvních týdnech jí ten pocit děsil. Byla přeci slepá, neuměla se bránit…Do bojového výcviku jí nepřijali, právě kvůli její vadě a v magii zatím taky nijak nevynikala. Rozhodla se proto, že již na toto místo utíkat nebude. Že už vůbec utíkat nebude. Že se pokusí být správnou elfkou jakou by měla správně být.
Jenže doma, i když se to matka snažila skrývat, nebyla moc vítána. I přes to se doma snažila pomáhat co nejvíce.
Jenže jí to nešlo.
Neustále do něčeho narážela, o něco zakopávala…zkrátka, neměla vyvinut ten cit. A tak se jednoho dne stalo, že matce málem rozbila půl kuchyně, když si chtěla vyndat misku ze skříňky. Musela si na to vzít židli, aby nahoru dosáhla, jenže tou zavadila o stůl, ze kterého spadl hrnek, mléko se rozlilo po podlaze, po kterém matka málem uklouzla a vysypala brambory, které nesla k obědu. Ty spolu s rozlitým mlékem nadělaly neskutečný nepořádek. Eressiel leknutím nad nenadálým hlukem upustila židli a ta bohužel rozbila sošku ze vzácného dřeva, kterou její pradědeček získal za to, že zachránil jednoho barona před jistou smrtí. Vyjekla strachy, ale téměř okamžitě se sháněla po své matce, zdali je v pořádku. Tia nereagovala na dceřino zděšení a obavu o její život a zatímco naštvaně ze země zvedala brambory, promluvila na dívku: „Podívej se, co jsi provedla!“ Na to se jí dostalo jen tiché bolestné odpovědi: „Nemohu.“
Matka se na ní prudce otočila a až pak spatřila tu největší škodu. Tělem jindy mírumilovné ženy otřásl neskutečný vztek. Mysl zahalila zuřivost nad rodinnou památkou a pýchou. Vztekle se na ní obořila: „Samozřejmě že nemůžeš! Jsi slepá a neschopná! Vypadni odsud, ať tě tentokrát nevidím já!“ Ani netušila jak Eressiel tato slova zasáhla. Bolelo ji to více, než kdyby jí matka uhodila. S brekem utekla ven. Matka se za ní rozrušeně ohlédla…co jsem to učinila…ptala se sama sebe, ale vyřčená slova již nešlo vrátit zpět.

Eressiel rychle běžela na svou paseku kde již tak dlouho nebyla. Nevšímala si fyzické bolesti, která vznikala, když narážela do stromů, ani krve, která ji stékala do nevidomých očí. Vnímala jen bolest své duše nad matčinými krutými slovy. Nevnímala ani ten zvláštní pocit, který zde vždy cítila. Nyní jí to bylo jedno…
Avšak ten pocit se stále zvětšoval, jakoby ten někdo byl blíže a blíže. Bezmocně na něj křičela, ať jde pryč, ale ať to bylo cokoli, neposlechlo jí to. Bázlivě se krčila u stromu, tiše vzlykala a bála se. Neměla sílu utíkat nebo se jinak bránit proti neznámému. Poddala se všemu, co mělo přijít a to byl možná ten okamžik, který předurčil její budoucnost.
Pláč ji náhle přešel. Jakoby okolo ní kroužilo koncentrované štěstí. Natáhla zvědavě ruku před sebe, aby to něco nahmátla. Necítila už žádný strach ani bolest.
Ta zvláštní věc, která k ní přicházela, byla dobrá. Neví, jak poznala, že nemá zlé úmysly. Prostě to věděla.
Konečky jejích prstů se zabořily do hebké tekutiny, která nebyla ani kapalná, pevná ani plynná…v tu chvíli ucítila pravý pocit štěstí. Oči se jí opět zalili slzami, ale ne smutku, nýbrž radosti. Cítila, jak skrze ni prostupuje energie, cítila, že je stovky, ne-li tisíce let stará a že je to velmi mocná síla. V tu chvíli její mysl prostoupilo světlo. Světlo, které nikdy předtím nespatřila. Světlo, které prozářilo její temnotu. Zasáhlo ji tak mocně, že sotva popadala dech…pak, jak rychle světlo přišlo tak i odešlo. Opět se vrátila temnota, ale již nebyla tak tíživá…byla měkká a konejšivá.
V tom si uvědomila, že se její rány po zběsilém útěku z vesnice zacelily a co bylo nejzvláštnější, rána na duši a srdci po matčiných slovech byla též uzdravena. Položila si ruku na prsa, jakoby si chtěla hmatem, jejíma jedinýma očima, ověřit, že její zlomené srdce je zdravé. Jemně se usmála a pak pozvedla hlavu. Do prostoru před sebou zašeptala: „Ať jsi, kdo jsi…děkuji.“
Vzduchem opět zavlnil pocit radosti a ona se zasmála.
„Eressiel!“ Ozvalo se náhle. Vyděsila se. Jakoby ten hlas přicházel z jiného světa. Z tvrdého, ostrého světa…
„Eressiel, ozvi se mi!“ Uvědomila si, že ten hlas zná – otec! Dříve než jí došlo, co dělá, postavila se a zaujala místo před mocnou starodávnou sílou. Zaposlouchala se…již slyšela otcovy kroky.
„Uteč!“ řekla tomu něčemu za sebou a světe div se, ono ji to poslechlo.

Otec ji odvedl domů. Byl rád, že ji našel v pořádku, že se jí po tom všem, co se mezi ní a matkou přihodilo, nic nestalo. Matka se jí s pláčem omluvila, objímala ji jako by byla pryč týdny a né jen pár hodin. Zdálo se, že je vše takové jako před tím. Ale nebylo…Eressiel byla jiná…

Od té doby uplynulo několik let. Z Eressiel se mezitím stala mladá žena, která se za vydatné matčiny pomoci stala dokonalou hospodyní a po domě se pohybovala tak jistě, jako každý jiný. Tia si uvědomila, že kdyby své dceři pomáhala takto již od samého začátku, nikdy by nedošlo k mnoha nedorozuměním, které za léta Eressielina mládí měly a dívenka by měla zcela jiné vzpomínky na svá první léta života. Sousedé se na ni sice stále dívali skrz prsty, ale Eressiel se rozhodla si jich nevšímat a pokud se našel takový odvážlivec, který přeci jen své myšlenky řekl nahlas, objevil se Imik a nastolil pořádek. Klidně i mečem…
A odkud čerpala tu obrovskou sílu k žití? Odpovědí je její zvláštní vztah se sílou z lesa…po léta svého dospívání za ní stále docházela až jí, díky studiu magie a ras jejich země došlo, že se vídá s Duchem. Jednou z nejzáhadnějších bytostí, kterou kdy mohla potkat. Nechápala, proč si vybral zrovna ji, ale byla tím poctěna. Nikdy nikomu neřekla, s kým se schází. Vždy se snažila být nenápadná…jít třeba natrhat bylinky, nasbírat houby hlavně aby se nikdo nedozvěděl, že se vídá s Duchem.

A opět se roky přehouply v desetiletí, kdy si Eressiel u lesního Ducha vysloužila takovou důvěru, že ji zavedl hlouběji do lesa, kam snad ani elfská noha nevkročila. Byla udivena tou sílou magie, pradávné energie a věděla s určitostí, že kdyby mohla vidět, její pocit okouzlení z tohoto místa by byl mnohonásobně větší. I když, to snad ani nešlo.
A tak se vlastně stalo, že se Eressiel, slepá, svou vesnicí přehlížená elfka nevynikající v žádném boji, průměrná znalkyně magie, stala přítelkyní celé rodiny Duchů.

Zem zachvátil v to období nevýslovný strach. To, čeho se všichni báli, se stalo skutečností. Byl tu a ohrožoval vše čisté a dobré…
Stín!
Nikdo nikdy nevěděl, kde se zjeví, na koho zaútočí. Síla Dračích jezdců zde nemohla být použita neb nikdo nevěděl, jak tuto zrůdu temnot zničit. Stín byl něco, s čím se obyvatelé Alagaesië ještě nesetkali. Jeho útoky byly rychlé a přesné…lidé ztráceli naději…

Eressiel se obávala o svou vesnici, že na ni Stín zaútočí a s tím vším se svěřila svým přátelům Duchům. Ti ji vyslechli, opět ji pohlazením staré síly dali znát, že stojí při ní a že ji pomohou…
Jedno odpoledne celá ubrečená přiběhla do lesa a sdělila Duchům strašnou zprávu. Vedlejší vesnice byla vypálená Stínem a lidé z její vesnice se bojí, že je teď řada na nich. Zbrojí a chystají se k obraně svých blízkých, svého domova.
Jen ona je odsunuta ke starým a nemohoucím. Je nepotřebná a přitom by tak chtěla pomoci, chránit co je její, co miluje.
Cítila, jak se lesem roznesla nerozhodnost posvátných bytostí. Nakonec jí svým způsobem pocitů a vjemů dali najevo, že by tu byla možnost, jak by mohla pomoci. Že když Stín povolal tu nejtemnější sílu k pustošení světa, oni by mohli vyvolat její opak. Aby nastolili opět rovnováhu na zemi.
Ona by mohla být tím nástrojem, být tím, kdo zničí Stín. Ale pokud by to přijala, znamenalo by to, že by tuto sílu přijala již navždy a s ní by byla spjata velká zodpovědnost.
Eressiel ihned souhlasila. Hnala ji touha být užitečná, ale Duchové ji ještě jednou varovali.
„Věz dítě, síly temna budou chtít všechny výhody na své straně. Budeš jejich cíl. Každou minutou, vteřinou po tobě půjdou…jsi připravená na tento život plný nejistot?“ Spíše než by je slyšela, tak cítila, že ji toto vše chtějí sdělit. S odhodlaným úsměvem přikývla: „Jako slepá žiji v nejistotě pořád…jsem připravena. A to na vše.“

Duchové jeden po druhém přicházeli ke klečící dívce a každý jí dal jednu z dovedností staré magie. Předtím byla jen průměrnou žačkou magie, díky tomuto daru se však stala velmi dobrou. Dalším darem byl dar setkání, který jí umožnil přivolat si na pomoc jednoho z Duchů kdykoliv a kdekoliv potřebovala…další z Duchů, ten, který se s ní setkal jako první, jí chtěl odpomoci od její slepoty, ale spletl si slova a místo daru zraku jí dal dar vidění. Díky němu ale byla schopná nahlédnout málem až do duše každého, koho potká.  A je lhostejno, zda je to člověk, zvíře, strom či kámen. Naštěstí tento omyl pomohl alespoň z části poupravit poslední z Duchů, který Eressiel na její budoucí nesnadné cestě dal přítele motýla Wilwarina, který jí měl alespoň z části nahradit, její nikdy nenabytý zrak.
Její první přítel z řad Duchů se jí posléze omlouval, že ji nedal zrak, jaký by si zasloužila, ale ona mu s úsměvem odpověděla: „Nemohu přeci postrádat to, co jsem nikdy neměla.“

Eressiel se vrátila do vesnice a rodičům sdělila, že se vydává na cestu, aby splnila své poslání.
Tia i Imik byli překvapení jejím náhlým rozhodnutím. Nechtěli ji pustit – byla přeci slepá a díky tomu tak zranitelná.
Jenže Eressiel se na ně podívala, viděla jejich modrou, tedy obav plnou auru a vzala je za ruce. Do šokovaných rodičů pronikla síla staré magie a oni díky tomu věděli, že jejích dcera vůbec není tak bezbranná, jak si mysleli.
Tia se slzami v očích odepnula svůj řetízek a dala ho dceři. Abys na nás v tom světě nezapomněla, řekla plačtivě.
Imik byl též dojat a objal svou dceru tak pevně, jak ještě nikdy…

Eressiel putovala několik dní, než se dostala do jedné z větších vesnic. Procházela tržištěm a vnímala velkou pestrost barev, které různé bytosti vyzařovaly. Vesměs to byly teplé měkké barvy, sem tam se objevila pichlavá vzteklá, když nějaký obchodník nebyl spokojen s handlováním, ale nic co by nasvědčovalo přítomnosti toho, koho hledá. Až jednou…spatřila tu ohavnou lepkavou temnotu kolem jeho těla. Kráčel okolo nic netušících lidí a ona vycítila, že si hledá svou příští oběť. Prohlížela si to málo, co jako Duchy obdarovaná slepá elfka mohla vidět. A to byla neproniknutelná hradba temné síly, u které se ani nedivila, že ji žádný ze silných dračích jezdců nemohl zdolat.
Již si našel svou oběť…rodina vůdce vesnice byla na odpolední procházce. Perfektní cíl jak zničit morálku již tak zoufalého národa. Viděla jak se temnota okolo něj radostně zatřepotala…
„Wilwarine, musíme ho zastavit!“
„Žádný strach…“ řekl jen pro ni a začal překvapenému Stínu kroužit kolem hlavy. Ten byl náhle vzteky rudý a všemožně se snažil dotěrného hmyzu zbavit, až jeho nervy nevydržely a vyslal na něj kouzlo. Motýl se však vyhl a kouzlo nenapáchalo žádnou škodu.
Tím byl prozrazen a hlídka se k němu okamžitě hrnula spolu s jedním Dračím jezdcem a několika dalšími lidmi plných spravedlivého vzteku.
Stín zařval a zmizel, ale Eressiel si ještě stačila povšimnout, že hradba temnoty kolem jeho těla byla v jednom místě velmi tenká…srdce, bylo téměř nechráněné. Uvědomila si, že je to právě to, co hledala – Stínova slabina.

Vydala se do Ilirey, aby tuto novou, velmi důležitou informaci sdělila Dračím jezdcům.
Představovala si je, jako velmi moudré může, kteří naslouchají každému, ale velmi se v nich spletla. Ten nejhlavnější, který jí po několika dnech čekání přeci jen vyslechl, se jí vysmál a označil za šílenou…jak by mohla vědět víc než oni slavní jezdci, když je slepá! S vědomím, že je na vše sama, opustila přepychový zámek, z jehož každého koutu na ni dýchal mrazivý a bolestivý chlad…
Velké překvapení jí čekalo, když jí ve městě zastavil jeden z mladších dračích jezdců. Chtěl si ji vyposlechnout, tvrdil, že každý může pomoci tedy i ona. Pokud si myslí, že má informace, které Dračím jezdcům pomohou, ať mu je sdělí.
Eressiel si ho důkladně prohlídla. Nevnímala Wilwarinovi neustále připomínky toho, že jeden z těch, kteří jí vyhodili. Eressiel viděla, že je zlatý jak polední slunce. A zlatá je barva moudrosti a porozumění. Byl dobrý a ona věděla, že mu může věřit. Vše mu řekla – jak zabít Stín a on její důvěru oplatil tou svou. A tak se stalo, že jakmile se opět střetli dračí jezdci se Stínem, byl právě tento elf, jehož jméno bylo Amicus, ten který zničil Stín. Přímou ranou do srdce, kde Eressiel viděla nejtenčí ochranu temnoty.
Amicus byl svými druhy oslavován jako hrdina, ale on nechtěl mít veškerou zásluhu jen sám a tak chtěl všem říct, že to byla právě Eressiel, která mu dala tak cenné informace. Ale dívka jen zakroutila hlavou: „Amicusi, abych mohla vidět, nesmím být viděna.“
„Vidět? Odpusť, ale jsi přeci slepá-“
„Vidíš.“ Usmála se na něj „Jak by někdo mohl uvěřit tomu, že slepá elfka, co si povídá s motýlem, pomohla zabít Stín?“
Amicus pochopil a nechal na sobě tedy ten přetěžký úkol být hrdinou.

Od té doby byli Amicus a Eressiel přáteli. Kdykoliv se zjeví nebezpečí, Eressiel ho vycítí a Amicus zničí…zatím, se k nepříteli dostali pokaždé včas, ale to nejde navždy…

Ta doba nastala, když se objevil Galbatorix a jeho třináct přisluhovačů. Eressiel v nich viděla to největší zlo, ale co bylo nejhorší, nenašla žádný způsob, jak je zničit. Ani když se jednou poradila s Duchy. Odmítli ji říct to, co tolik potřebovala. Podle nich by to byl velký zásah do běhu života na zemi. A tak se také stalo to, co již všichni dávno známe, Galbatorix a jemu podobní pobili všechny Dračí jezdce.
I Amicuse…Eressiel viděla, jak jeho barva slábne, až zcela pohasla. Tolik ji to zasáhlo…ztráta první a zřejmě jediného přítele, kterého měla, ji přinutila se stáhnout do ústraní.
Teď žije sama v lese. Mezi lidi chodívá jen zřídka kdy. Bojí se nové ztráty a tak raději nic nechce získat.
Svým darem však dále pomáhá…ale tajně. Někomu našeptá lék, poradí mu, kdo je špehem, kdo lže…
Tak to je Eressiel Vórima, slepá elfka obdařená mocným darem a přítelkyně Duchů.

Rodina: Motýl Wilwarin, matka Tia a otec Imik

Majetek: Hnědá brašna přez rameno a dřevěná miska na motýlí sos.