Jméno

Rosali

Rasa

člověk

Pohlaví

Žena

Věk

19 let. Nevím přesné datum.

Jazyky

Umím jen rodným jazykem, což je lidská řeč. Ostatní neovládám, což je mi velice líto.

Náboženství

Věřím jen v našeho pána Galbatorixe. Když jsem v koncích pouhá myšlenka na něj mi dodává sílu.

Povolání

Pracuji jako bylinkářka. Léky vyrábím a prodávám na trhu.

Strana

Jsem oddaná králi Galbatorixovi. Mím cílem je být v jeho službách.

Podoba

Nepřipadám si nějak vysoká, ale ženy v mém okolí jsou menší. Jsem bledá. mám kostnaté tělo, ale nejsem vychrtlá. Můj úzký pas je na mně typický. Ruce mám doškrábané a plné malých, skoro neviditelných jizviček. Hůř na tom jsou mé záda. Přes ně se táhnou dlouhé velké jizvy, které jsem získala v sirotčinci. Vlasy mám dlouhé, jako havraní peří. Nosívám je upravené do různých účesů jako například drdol. Na obličeji mi nejvýraznější přijdou mé oči. Jsou jasně modré, jako letní obloha.

Nosívám šaty. Mám troje, jedny jsem si sama ušila. Boty mám také, ale nejsou most pevné a častěji musím chodit bosa. U sebe nosím brašnu, kterou jsem vzala v sirotčinci. Přenáším v ní potřebné věci, třeba i jen nákup. Dále v ní mám i ukrytou dýku, pro případ nouze.

Charakter

Od prvního pohledu je ze mě cítit negativní energie. Vždy, když se na někoho snažím zapůsobit, spíš ho vyděsím. Mám totiž takový velice deprimující, možná trochu šílený pohled. Nedokážu se toho zbavit. Některým ale připadám atraktivní. Jiná. Možná i tajemná. Nevím z čeho to usoudili, ale nevadí mi to. Ráda vyčnívám z davu.

Myslím si, že jsem zvláštní. Ostatní ženy jen pořád naříkají, ale já se v každé strasti snažím najít  něco pozitivního. Přiznám se, možná jsem někdy až moc tvrdohlavá. Napadá mne...Averze. To je asi dokonalé slovo pro mne.  Je to moje špatná vlastnost. Ale když najdu někoho, kdo se mi zamlouvá, dokážu být i milá.

Co se ode mne dá čekat ? Rozhodně si vše promýšlím než to udělám. Dokážu být výbušná, i přehnaně klidná. Chladná i vášnivá. Nejvyčnívající vlastnost je svéhlavost. Nevěřím nikomu. Nepodporuji nikoho. Jen sama za sebe. Jsem upřímná. Nemám soucit, ale snažím se být milá, protože sama nemám ráda lidi tohoto tipu. To co jsem prožila v dětství mi v tom ale zabraňuje. Nedokážu být hodná.

Historie

Neznám svoje rodiče, ani rodinu. Odmalička jsem byla v sirotčinci .Vyrůstat tam bylo peklo. Byla jsem nejspíš hrozné dítě, ale i přes to. Sestry, tedy opatrovnice v sirotčinci nás bily za každou maličkost. Sebemenší poznámka, nebo jen výraz a už vás práskly klackem přes záda. Někdy přes nohy, nebo ruce. Mě ale často přes záda. Prý jsem se moc hrbila. Také mě neskutečně otravovalo modlení a neustálé bláboly o víře. Jediný kdo v Alagaesii může rozhodovat, je přeci náš vznešený pán Galbatorix. Setry mě tedy bily každý den.

Spolu s  dalšími sirotky jsme žili ve strachu. Ve strachu celých 16 let. Nedostávali jsme ani moc jídla a prostory ke spánku zrovna útulné nebyly. Byli jsme jejich otroci. Jen neustálé modlení, poslouchání, bití.

Děvčata se od 6 a při nejlepším od  7 let učila vařit, šít a hospodařit. Chlapců moc nebylo, nejspíš jen 3, ostatních 16 bylo dívek. Chlapci byli nuceni se starat o dům, tedy už v 9 letech uměli opravit například rozmlácený stůl a podobně. S dívkami jsem se tajně učila využívat bylinky a hojila jsem jejich rány. Dokud jsem jedné Sestře neukradla knihu ohledně léčení jsem zkoušela pouhé a často neúspěšné pokusy. S touto příručkou se mi ale lépe pracovalo a pomalu jsme to začala ovládat. Dívky, co pracovali na zahrádce, mi je vždy nosili potají. Svoje rány jsem ale nikdy neléčila. Nechtěla jsem. Chtěla jsem mít alespoň nějaké důkazy. Žila jsem takhle dlouhou dobu. Ale v 16 letech jsem toho už měla dost. Nejspíš mi přeskočilo. Byla jsem tak psychicky zdeptaná, že jsem přestala poslouchat. Ano, i před tím jsem nebyla nějak poslušná. Ale teď jsem odmítla úplně vše, co mi Sestry přikázaly. Byla jsem jako blázen. Ale brala jsem to docela dobře. Viděla jsem vzor v Galbatorixovi, našem pánovi. Z toho čím prošel se dostal až na vrchol. A tím jsem se řídila.

Bylo už pozdě večer. Sestra mi přikázala utřít nádobí. Já ale neposlechla, jak už to u mne bylo zvykem. Sestra se rdousila vztekem a uhodila mne přes obličej. Upadla jsem na zem. Pomalu jsem falešně začala vzlykat.Sestře ale nedošlo, že tohle není pravé vzlykání. Naklonila se ke mě a okřikla mě ať se zvednu. Já stále ležela, odvrácená od její vrásčité tváře a falešně vzlykala. Ucítila jsem proud vzduchu, když na mě chtěla vztáhnout ruku. Prudce jsem se otočila, svírajíc nožík který jsem ráno vzala z kuchyně a bodla ji do krku. Svalila se na zem. Kaluž krve se pomalu zvětšovala. Mě to nehorázně fascinovalo. Sestra lapajíc po dechu skonala a krev se z ní neustále řinula. Byl to zvláštní pocit. Začala jsem se hystericky smát. Byla jsem jako blázen. Pod stolem jsem měla přichystanou brašnu. Přehodila jsem si jí přes hlavu a stále se smála. Tekly mi slzy. Pravé slzy. Se smíchem jsem proskočila skleněným oknem, střeštěná, šílená a šťastná.

***

Jedna žena mě našla spící před jejím domem. Podle jejího vyprávění jsem byla celá od krve, špinavá, se zacuchanými vlasy. Byla to již velice stará paní, laskavá a opuštěná. Měla již úctyhodných 55 let a i přes několik různých nemocí se o mne starala. Bylo to v mém ponurém životě jediné štěstí. Byla na mne laskavá. Koupila mi i za své úspory nové šaty. Jedny mi dokonce předala, které nosila když byla mladá. Byla to bylinkářka stejně jako já. Naučila mě ještě víc. Věci, o kterých jsem neměla ani potuchy. Já se zase starala o ni. Vařila jsem jí, i uklízela v domě. Byl to malý domeček, nenápadný a velice útulný. Pořád nedokážu pochopit, jak může být někdo tak laskavý, aby si k sobě vzal cizí děvče, o kterém nemůže nic vědět. S ní jsem už nebyla blázen. Po 3 letech bohužel podlehla nemoci. Velice mě to vzalo. Nedokázala jsem několik dní vyjít ven z domu. Ale neplakala jsem. Naučila mě, že pláč nic nespraví. Převzala jsem tedy dům a žiji v něm stále.

Vsuvka - Bylo deštivé počasí. Hleděla jsem z okna. V hlavě mě pulzovala jedna vzpomínka. Jak mě praštila Sestra přes obličej. V těle mi proudil adrenalin a já chtěla udělat jen jednu věc. Najít ten sirotčinec.Vyběhla jsem před dům. Kapka po kapce mi spadla na vlasy a stékala po obličeji. Věděla jsem kudy jít, a ani jsem se nemusela dívat. Stával nedaleko náměstí. Rozběhla jsem se. Déšť mi padal do tváře, ale já se nezastavovala. Když jsem doběhla k onomu místu, uviděla jsem jen zříceninu domu. Zalapala jsem po dechu. Sirotčinec byl pryč. Na zemi leželo jen pár ohořelých trámů a něco ze základů. Už zase jsem cítila hrdle příchod smíchu. I přes chuť  vysmát se tomu všemu jsem to neudělala. Pomyslela jsem na všechny ty děti. Co se jim stalo ? Přistoupila jsem blíž a dotkla se ohořelého trámu. Na prstu jsem měla černou šmouhu.

Ptala jsem se všech. Vesničanů, každého koho jsem potkala. Nikdo ale nevěděl, co se stalo. Ani kdy. Nejspíš se to už nikdy nedozvím.

Schopnosti

Ženské práce ( vaření, šití, atd. ) - 3/7

Bylinářství - 3/7

Běh - 2/7

Rodina

Elinor

paní, díky které nejsem blázen.

Stará dáma, malé křehké postavy, po smrti.

Majetek

Troje šaty, jedny boty, Brašna, dýka od Elinor

DŮM - 1 místnost. Nábytek skoro žádný - jen stůl, skříň, postel. Menší kuchyňka.

Bylinky a prostředky k nim. Samosebou nějaké peníze ze zaměstnání.