Jméno: Fram Miadmé Petrøvyus z Petrøvye

Rasa: Člověk té nejčistší linie

Pohlaví: Žena urozené krve

Datum narození: Byl to 3. Víruměj v měsíci Kostitřasu, zima již pomalu ťukala na dveře, písmo uvádí rok 3248. Její tedy kolem 14 let.

Náboženství: Petrøvyusové byli vždy oddanými vyznavači severního kultu, sami se za něj mezi poddanými zasloužili.

Jazyky: Fram na svůj mladý věk pochytila spoustu věcí skrze své vzdělání. Nejenže bravurně čte, ale zvládá i Surdský krasopis. Kromě Surdštiny ovšem zvládá i Centrální dialekt, ne však na vysoké úrovni, ale jistý talent má. A samozřejmě, co by to byla za Petrøvyjskou, kdyby neuměla pár slov trpasličím a základ run.

Povolání: Dříve byla šlechtičnou, jako dítě nikdy nepoznala slovo práce, nyní se však pro nepřízeň osudu a proti své vůli, stala dvorní dámou na královském dvoře, nikoli však Surdském. Já spíše však čekající komtesou a trofejí, než čímkoli jiným.

Popis postavy: Fram. Drobounké křehké dítko, které jakoby nepatřilo mezi všechna ta kopí a meče a tlusté hradní zdi. Útlá, štíhlá postava, která nepřesahuje dva a půl lokte (okolo 130-140 centimetrů) a váha sotva, jako pírko, předurčuje Fram k dvorskému životu. Pravda, její původ to všechno zajistil. Kulatá tvář s vysokým čelem nese jemné rysy a s hladkou linií čelistí dodáva obličeji tvar mandle. Pod hladkým čelem jsou dvě jemné linie tenkého obočí, skrývající pod svou klenbou mandlové oči, které dosud plápolají dětskou hravostí a nevinností, ba i ohýnky šibalství. Modrá a šedá, jsou barvy těchto drahokamů. Mezi němi, jako by umělcem vložen, skví se nosík pravé slečny. Možná, že je trochu nahoru, ale to pouze potvrzuje její krásu a spanilost, jižtak v brzkém věku. Malé, ovšem plné rty, které nepotřebují růž, pak působí, jako pouhá sladká tečka, za celou tou nádherou.

Záplava neposlušných zlatých vlasů, které splývají až po dívčiny kříže, jsouc pokladem tuze jemným a hebkým, jako vyčesaná vlna a pouze umocňují tento dojem, neb skrývají i drobné uši. Ty, ač se to nezdá, jsou po otci posazeny trošku níže, než by měly. Tohoto nešvaru si však nikdo nevšimne, pokud by snad záplavu krásných vlasů nesepjal sponou.

Jak již bylo řečeno, křehká dívka drobná jest, noháta a rukatá, coby malé tele, ovšem na kráse ji to neubírá. Ba naopak. Celkový její vzhled upoutá pozornost nejednoho muže. Můžeme se pouze dohadovat, jak bude vypadat ve věku vdavek, ovšem s jistotou Bohů to bude krasavice, ač ňadra ji teprve začala růst. Kulatá hlava nasedá na dlouhý, útlý krček vsazený mezi drobná ramena, přecházející v dlouhé tenké paže. Hrudník poté přichází v útlý pas a malinko širší boky, dlouhé nohy pouze dodávají jejímu tělu na štíhlosti. Drobná chodidla a ručky s dlouhými tenkými prsty a perfektně upravenými nehty, bledá a světlá kůže bez pih a znamének, co víc si dívka může přát. Pravdou jest, že bohové ji obdarovali tajemstvím, které málokdo mohl spatřit. Kůže pod pravou lopatkou je nepěkně zjizvená, ovšem kadeře hrající svou roli, ošklivou památku na zranění skrývají.

Už jako malé dítko se jí dostalo pocty být zabaleno v plenách z teplých a čistých látek a samozřejmě, s věkem toto všechno pokračovalo. Ovinovačky brzo vystřídaly zdobené šatičky, dlouhé tuniky a sukně. Je pravda, že po celé Surdě, ba království najdete tucty dívek, které se oblékají do bohatších rouch, než Fram. Jak mnohokrát poznamenal její otec, je důležitější střídmý vzhled s velikým dojmem, než kýčovitá přezdobenost. A tak bylo a naštěstí pro Fram stále je.

Její garderóbu tvoří několik dlouhých tunik, jež přecházejí v sukně. Jsou dvojích barev a obojí Fram užívala ke každodenním úpčelům. Krom nich však měla i tuniku a dlouhé skládané sukně různých barev, či obyčejnější šaty s volánky. Celkový dojem umocňovaly zdobené pláštíky, či závoje, plachetky a bohatý kruseler. Nechybí samozřejmě ani rukavičky z hedvábných látek. Její nožky pak mnohdy chrání střevíčky, piškoty.

Denním chlebem byly i drahé šperky, různé lehké řetízky s diadémy a bohatými přívěšky, či snad prstýnky, korunky a tiary. Její otec si jí opravdu hýčkal. S příchodem do království, se však mnoho změnilo a Fram se musí spokojit pouze s několika zachráněnými kusy.

Charakter:

-      Maska a Tvář: Tvrdí se, že děti nemají masku. Že jsou nezkažené, upřímné a nepoznamenané. Od toho to jsou děti. A Fram není vyjímkou. Již na první pohled z jejího celkového chování pochopíte, že byla vychována přepychu a vedena k jisté nadřazenosti. Je pyšná, dětsky přidrzlá a nevypočítavá. Nechybí ji pořádka dávka hravosti, což se dá lehce poznat z jedinné zpackané hodiny krasopisu, či zpěvu.

Jako každé dítě, i ji spousta věcí stále nedochází v širším pojetí, což ovšem nahrazuje pořádnou dávkou sebeuvědomění. Je ovšem velmi impulzivní a vztahovačná, dalo by se říci, že až pyšná a kritiku z jiné, než své strany nese s nelibostí. Mohli bychom říci, že je z podstaty své nevyzrálosti výbušná. Tím pádem se zdá být i netrpělivá, ale bohové ji zde obdarovali darem, stejně jako její matku a to téměř neochvějnou vůlí dostát si vytyčených věcí. K její smůle pouze svých vytyčených věcí a i zde je mnoho schovaných ale.

Na druhou stranu není Fram z těch silných osobností. Velmi lehce se psychicky zlomí, nedokáže jen tak vstát bez své pomoci, na čemž se podepsala i výchova jejího otce a život v přepychu.

-      Duše: Pokudby jste někoho popisovali, jako plamen, byla by to Fram. Ne však plamen vatry, či snad zlovolný požár, Fram se více podobá tenoučkému jazýčku svícne. Plápolavý a nestálý, impulzivní a pln tajemství, ovšem křehký, jakoby jej pouze vánek mohl zhasit. Právě plápolavý plamínek knotu dává zapravdu její duši, věčně nestálé, nezbedné, taktéž krásné a tajemné. Někdo by mohl říci, že je to děvče neškodné a mírné, ovšem i jako plameni, i o Fram by se dalo říct, že je od ní možné čekat opravdu všechno. Nebo nic? Nejeden hrad prý vyhořel od břitvy svíce.

Historie:

Za sudičky Matku, Otce i Smrt...

Fram se narodila téměř na sklonku zimy. Vlahé a studené větry již dlouho vály přes vody jezera Tüdosten, když se přesně třetího Víruměje, krátce před prvním zimním deštěm v měsíci Kostitřasu protl hradní komnaty křik novorozence. Dlouhý porod přivedl na světlo světa holčičku, krásnou dívenku, která se měla čile k světu, ovšem za strašlivou daň. Její matka, při dlouhém boji ztratila mnoho krve a krátce na to skonala. Služebnictvem se ihned rozneslo, že mladá panovnice má za sudičku samu Smrt, a taže zkázu přinese ji i celému rodu... Hrozivé neštěstí se rázem zjevilo i nad nebohým dítětem, ovšem pohotovost jejího otce i obětavého služebnictva zajistila, že dítko přežilo, ač za mnoho slz a utrpení.

Maličké dítko tehdy odkojila kojná, podsaditá žena z Petrøvyjského podhradí. Sama sice měla tři děti, ale její prs zachránil malou dívenku před jistou smrtí.

Malá Fram rychle rostla, roky plynuly a s nimi se mírnil i žal jejího otce, který o to více bránil svou dceru a nespouštěl ji z očí. Dlouhou, dlouhou dobu ji dokonce sám krmil, když již odrostla ženskému prsu, ač báby na to měly naprosto jiný názor. Nikdo se jich však neptal.

Když odrostou střevíčky.

Malá Fram rostla jako z vody a otci, jemuž stále více a více připomínala svou ženu, léčila jeho chorobnou lítost. Mnozí by řekli, že to jen hrál, protože Miadmé, jeho bývala choť, se s ním pořádně natrápila, ovšem Framin otec si to všechno opravdu kladl za vinu. Štěstí bylo, že malou dívenku sám nebral, jako zosobnění celého toho neštěstí.

Čtvrtý, pátý i šestý rok překlenul, jako stránky v dětské knížce a otec naplno převzal výchovu nad svou dcerou. Brával ji ssebou na cesty, lovy a dokonce se s ní plul lodí. Tak se stalo, že malá Fram, která se měnila v rozkošné dítko, viděla skoro celou Surdu, dřív, než se naučila pořádně mluvit. Společně s tím však přišlo i mnoho zodpovědnosti a tak se jal přemýšlet. Vytyčil si jasný cíl a malou Fram zavřel do zlaté klece. Správná dívka má mít v srdci cit. Musí být dobrá matka, nesmí být hloupá a nesmí... Nesmí, nesmí, nesmí. V tak malém věku, kdy děti poddaných lítaly po nádvoří, či si hrávaly v podhradí se malá Fram učila dějepravu, zeměpravu, či vyšívala. Zvláště vyšívání si znelíbila a odmítla jej kdykoli dělat jen tak. Ach, jak bolely rozpíchané prsty a kolik krůpějí slz spolykala dříve, než si toho její otec všiml. Nebýt zpěvu a libých tónů harfy, na kterou se učila hrát, struny by ji dávno potrhala. Její zvuk ji však učaroval natolik, že přes bolavé ruce nikdy nebyla schopna nástroji byť jen tělo poškrábat. Málo bylo těch světlých okamžiků, o to více si je užívala a větší píli jim přislíbila.

Učitelé, které si její otec najal ji dělali stále větší a větší společnost a ukrajovali tak z jejího dne. Nebylo tedy podivné, že jakmile minuly hodiny, Fram se vypařila, jako pára nad hrncem a nikdo o ní nevěděl, až do večeře. Kde se toulala, to poté byla náplň konce dne. Její cesty však vedly přímo neškodně po hradebních zdech a zahradách, či snad párkrát dolů, do podhradí, dřív, než si někdo všimne, že je nadobro pryč. Takhle to dál nejde, pomyslel si jednou její otec a rozhodl se, že dívku začlení. Tou dobou měnila 3. střevíčky a společnost jí dělaly dcery purkrabího a městského správce. Jak Fram vzdorovitě prohlásila, teď už nebude vyšívat sama, teď už bude vyšívat ona a všechny poddanské husy. Asi si nemusíme vysvětlovat, jaký políček potom přišel.

Už nejsem ta první!

Život šel dál a malá Fram rostla. Z rozkošného dítka, kterým pro otce byla se pomalu stávala krásná dívka. Překlenul se osmý, devátý i desátý rok.  Byla větší a tak i vše, co musela dělat, bylo těžší. Učením počínaje a nenáviděným vyšíváním konče. Nebýt dívek měšťanských, kterým se vzdělání šlechtického taktéž dostalo, zbláznila by se. A tak jak tehdy řekla, stalo se. Vyšívaly všechny, zpívaly všechny. Na harfu však hrála jenom ona. Přišly však jiné věci, krasopis, jiný jazyk, jímž byl Centrální dialekt nenáviděného království, ba dokonce i trpasličí runy malých mužíků, kteří sem tam se Surdou obchodovali. A roky plynuly. I přes ten čas si Fram nedokázala ke svým "dvorním dámám" najít cestu. O to horší pro Fram bylo, když si desátý její rok, vzal otec za ženu novou nápadnici. Jmenovala se Adraxa a otec si ji prostě jen přivezl z cesty, na kterou odjel. Alespoň tak to vnímala malá Fram, která neměla ponětí o přípravách vdavek, o svatbě, ani o ničem jiném. O to horší pro ni bylo, když spatřila otce s jinou ženou, než byla... ona. Ona se nehodlala o nikoho dělit. Když ji přišel její novou "matku" představit, Fram jednoduše utekla a zamkla se v jedné z komnat a celý den probrečela. S onou zradou se nikdy nesmířila.

Ačkoli ji Adraxa samotná nic neudělala a po celou dobu snášela Framiny útoky, škodolibosti a naschvály, nedokázala si do dívčina srdce najít cestu. Fram byla neúplatná, její nenávist pramenila ze samé podstaty.

Z hradu se tak rázem stalo tiché panství a až na několik vyjímek, které čítaly slavnosti, při kterých Framin otec donutil svou dceru vystoupit, se zkrátka nic nedělo. Menil a Adraxa se věnovali jen sami sobě, zatímco Fram se bortil celičký kratičký svět pod rukama. Brzy na to všechno se ještě narodil Framin nevlastní bratr. V jejích očích byl otec natolik drzý, že toho spratka pojmenoval po sobě. To byla poslední kapka.

Ticho se mění v řev, kde třímají se meče, teče krev.

Život šel zkrátka dál. Nedalo se nic dělat. I přes hlubokou nenávist se Fram nedokázala odhodlat k nelidskému činu a na to, aby se nenáviděné dvojice zbavila, na to neměla dost sil. Zavřena mezi čtyřmi zdmi, jen o harfě se jejími společníky stalo služebnictvo, díky němuž se snad zcela nezhroutila. Konkrétně její služebná na tom všem nesla největší díl, Ulsa se jmenovala a malá, sotva odrostlá Fram si ji pro sebe hýčkala. A roky plynuly. Křik toho malého děcka se změnil, začal se plazit, dupat. A s tím, jak rostl, sílila i Framina žárlivost. Kéžby se byl tak zadusil kostí, nebo snad smotkem bavlnky!

Život plynul dál ve své stejné monotónnosti. Učení, písmo, hra a zpěv, vše se ji, ale den odedne víc a víc protivilo. Nedokázala by zůstat, nic.

Pak přišly ty události. Nejdříve přišli surdští vojáci. Hrad byl najednou plný lidí a pohybu. Fram si ke své vlastní nelibosti všímala, jak se za ni vojáci otáčejí, kdykoli se jen prošla po chodbě. Byla v pasti a kleci. Její otec, jak si všimla, měl stále více a více starostí. Nakonec odjel. On i Adraxa a to dítě. Chtěli ji vzít ssebou, ale odmítala. Nakonec ji přinutil jet, ale po velké hádce ji zanechal v Cithrí. To si ještě vyjasníme, říkal, když opouštěl město. Fram jej vyprovázela chladným pohledem, ovšem hluboko v ní se něco bilo. Něco dětského se zlomilo a tak, když kočár zmizel z dohledu, rozplakala se, zkrátka jako dítě. Den za dnem míjel, jeden, druhý, třetí. Bohatá komnata, kterou dostala v Cithríjském paláci pro ni byla klecí ještě větší a neprostupnější. Což o to, již ji nechránily pouze její stráže, nyní ji obléhalo samo království!

Mohlo to být pár měsíců před jejími narozeninami. Dívka se strachem a úzkostí pozorovala, jak se před městem kupí masy mužů v královských zbrojích. Cítila strach, celý svět se zbláznil a ji nenapadlo nic lepšího, než se zamknout ve svých komnatách. Zavřít se, zavřít se před celým tím světem. Ten den se všechno obrátilo naruby.

Schoulená v koutě, s vytřeštěným zrakem a pohrabáčem, úzkostlivě svíraným v drobné ručce. Slyšela řev, slyšela hluk, řinčení mečů a křik mužů, steny umírajících. Všechno se to k ní neslo z velké dálky. Lidé křičeli, zdi křičely, všechno křičelo, ječelo, řvalo v tom odporném dni. Pak se rozrazily dveře a dovnitř vpadli chlapi. Špinaví od krve, zdiva a bůh ví čeho ještě. Snažila se bránit a prvního praštila pohrabáčem, za což si vysloužila tvrdou facku. Spíše ránu do obličeje. Popadli ji a dovedli do hlavního sálu, kde shromáždili všechny. Všechny, do jednoho. Brečela, nevěděla co má dělat...

Trofej hrdinná

Potom všem, co se ukázalo, že Fram nebyl jen nějaká obyčejná komorná, nebo dvorní dáma, ale docela důležitý zajatec, navíc šlechtické krve, bylo rozhodnuto, že Fram, coby válečný zajatec pojede do království, kde bude sloužit, jako diplomatická páka proti Surdě. Taktéž bylo rozhodnuto, že poté poslouží ku svázání a k naplnění dobrých vztahů s královstvím. Tudíž, že se provdá za některého z královských hodnostářů.

Zabavený její majetek a pár věcí, které si směla vzít, to vše cestovalo s ní na nový dvůr, nový domov. Stala se dvorní dámou. Trofejí ve veliké skříni. Trofejí hrdinných mužů královských. Zlatou klec vyměnila za železnou.

Za sudičku Smrt, za „strýce“ Galbatorixe

WIP

Schopnosti: Život děvčete v bavlnce šlechtických rodin předurčuje její celičký život pouze dvěma různými směry. K mateřství a k umění. A právě umění vzhledem k jejímu věku našlo své místo. Fram sama o sobě není bůhví jakým talentem, ale dle přísloví, co mne baví, to dělám se dokázala vypracovat. Za svou úroveň však vděčí i tvrdému učení, neb otec, ni její mentor si nebrali servítky s její výchovou a rákoska se přes heboučké ručky mnohokráte svezla.

Krom umu tělesného se však učila i vědám. Jak už bylo řečeno, kromě Surdštiny zvládá i Centrální dialekt. Dokáže se s ním velmi obstojně domluvit a pomalu se blíží plynulosti. K těmto dvěma ještě řadí znalost trpasličího jazyka a runového písma, které trpaslíci používali při psaní mezi lidmi. Tuto schopnost hlavně v posledních měsísích notně zlepšuje.

Je znalá zeměpravy, rétoriky a vcelku se vyzná v rodových souvislostech Surdských. Toť, ale vše pro mladou slečnu.

Hra na harfu: 3/7

Ač mladé děvče, Fram se již od nejkrajší chvíle učila lásce k hudbě a umění. Píle, otcova vůle a rákoska jejího učitele z ní vytrénovaly hráčku, která je po okolních dvorech známá, coby ozdoba plesů a dvorských sláv.

Hra na loutnu: 2/7

Trénink, píle a možná i zábava vedly k tomu, že si Fram jistě oblíbila i tento nástroj. Nedokáže na něj hrát s takovou bravůrou, jako na harfu, jejíž struny ji učarovaly, ale ví jak se drží a hraje, jak se sluší a patří.

Vyšívání: 1/7

Co by to bylo za urozenou slečnu, kdyby nevěděla, jak se drží jehla a nit, či by neuměla zabavit se ve volných chvílích? Je pravda, že po Fram, asi gobelíny nikdo obdivovat nebude, ale co už, nebýt té dřiny, nevěděla by o tom ani zbla.

Zpěv: 3/7

Co ku hře, to i k hrdlu. Nelhali bychom, kdyby jsme řekli, že Fram dřímá v hrudi snad sám zlatý hlas. Tenoučký dětský soprán, ovšem s vypilovanou barvou podtrhnutou cvikem. Jistě by se nemohla rovnat cvičeným bardům, ale jako ozdoba působí skvěle.

Rodina:

Rod Petrøvyus z Petrøvye, to je název celé rodové linie urozených pánů, kterým již od nepaměti patřila rozsáhlá panství okolo města Petrøvya. Rod měl v nadsázce řečeno, funkci markraběte, čili bránil království Surdské. Ačkoli Petrøvyusové nepatřili k oněm mocným rodům, zastávali mnohdy celkem vysoké funkce a to jak na poli obchodu, tak i na poli královském. V posledních dnech však bývalá sláva pohasla a nad rodem se převalovalo jedno neštěstí za druhým. Může za to válka, či nepřízeň bohů? Kdo ví.

Lord Menil Fortis Petrøvyus z Petrøvye (?), správce Surdského pohraničí na východě Surdy, králův důvěrník a  otec Fram. Jakožto hlava rodu plnil svou roli, až do dnešních dní, kdy se po něm slehla zem. Alespoň pro Fram, která neví, kde je mu konec. Zda odcestoval s novým králem pryč, nebo padl v boji nikdo s jistotou nedokáže říct.

Panství podědil po svém otci, který v Menilových dvaceti pěti letech zemřel na souchotě. Sám Menil se brzy na to si vzal vybranou nápadnici a splodil s ní dceru. Rodové neštěstí však padlo na jeho hlavu a jeho choť brzy po porodu zemřela. Dlouho žil sám a truchlil za svou ženu (se kterou ovšem neměl dobrý vztah, což mu i mnozí šlechtici vyčítali a dávali mu za zlé) a neschopnost si sehnat náhradu se projevila o do vztahů mezi jeho a jinými rody. Nakonec se ve svých 35 konečně provdal za skoro o deset let mladší ženu, která mu konečně dala vytouženého mužského potomka.

Hraběnka Miadmé z Reavstonu (†), byla druhou dcerou bývalého Reavstonského správce, kterým se po jeho smrti stal její bratr. Mnoho o ní není známo, jelikož zemřela při porodu. Dlouhá neschopnost dát lordu Menilovi syna se projevila i do jejich společného života. Ke konci svého trápení se jí narodila dcera, která dle otce nese jméno Fram a po matce Miadmé. Žel, Matka a Otec nad ní zanevřeli a Smrt si ji odnesla pod svým bílým pláštěm nedlouho potom.

Adraxa Selvína z Aberonu (?), komtesa na královském dvoře a druhá dcera Pána z Aberonu, pro stárnoucího Menila, který přešel 35 zim, byla tato sličná pana vysvobozením ze zármutku. Ačkoli byla téměř o deset let mladší, dávno přešla věk, kdy by se měla vdávat a tak zůstala sama. Ze svazku vzešlo manželství, které by se až na lehké vlnky na hladině, dalo nazvat spokojeným. Pro Fram se však tato macecha stala ztělesněním vší špíny a zla, ačkoli se Adraxa nijak nezasloužila o svou pověst ve Framiných očích.

Menil II. Celtis Petrøvyus z Petrøvye (?), je prvním Menilovým synem a právoplatným dědicem rodu. Málé dítko, kterému budou sotva 4 roky se se, ani nenaučilo chodit a již zmizelo kdesi v neurčitu, stejně jako Framin otec a macecha. Fram na něj neskonale žárlila.

Majetek: Pokud nepočítáme jisté dědické právo na Petrøvyjské panství, které, ale zcela jistě zaniklo s dobytím této marky, jsou to i dva páry šatů z vínového a modrého tkaného hedvábí, dvoje boty a pletací jehlice s několika smotky vlny. Harfa a loutna jsou spíše majetkem jejích majitelů, než jí samotné.