Rasa: Člověk

Pohlaví: Žena

Jméno: Sintaera Mečířová

Narození: 11. 7. 3249

Věk: 16 let

Náboženství: Silně věřící v boha Solase, stejně jako její sourozenci k tomu byla vedena od narození.

Jazyk: Centrální, domluví se i poněkud kostrbatou surdšinou.

Zaměstnání: Pomocnice ve stájích. Matka švadlena, otec mečíř, bratr vyučený kovář.

Podoba: 

Tělesná stránka:

Sintaera je děvče spíše drobnější postavy. Její dlouhé zrzavé vlasy budí, pro ni, nepříjemnou pozornost a pihy na jejím obličeji ještě dokreslují zvláštní podobu této dívky. Její postava je, na šestnáctileté děvče, ucházející. Oči, které jsou hnědé, jako nejtmavší čokoláda, kterou prodávají na konci uličky a po většinu času se v nich odráží úsměv a inteligence této dívenky. Kdyby se člověk pořádně zadíval, uviděl by malinkatou jizvičku nad rtem, kterou zapříčinil pád tříleté Marie na střepy z rozbitého zrcadla. Její rty jsou spíše nevýrazné a malé. Nikdy se na ni neobjevila ani stopa po různých zkrašlovacích procedurách, na které si potrpěla její matka. Jakkoliv se její rodiče mohli snažit na jejích vlasech něco vytvořit, vždy to skončilo naprostým fiaskem a Sintaera okamžitě zmizela do nedalekého lesíka.

Styl oblékání:

Oblečení, které Sintaera nejraději nosí, je velmi prosté. Obyčejná bíla halena, kožené kalhoty a boty z poddajné a měkké kůže. Na krku nosí zlaté srdce, od její babičky. Na rukou má kožené rukavice, které zaručují, že si neodře ruce při šplhu na strom. Také vlastní několik náhrdelníků s dřevěným přívěskem, který ji vyrobil Abraham. Na prstech se jí občas objeví prsteny, také od Abrahama, sice už nejsou vlastnoručně vyráběné, ale jsou hezké. A na obou dvou rukách má několik náramků z kůže, někdy se na jejích zápěstí najde i barevná nitka. Jelikož žádný rodič nevidí rád své dítko neozbrojené, či spíše bezmocné, tak má v levé botě ukrytou malou dýku. V zimě se většinou zabalí do teplé vesty z ovčí vlny a přes to, ještě přehodí plášť. Je tu však, ale i druhá věc, kterou musí naše Sintaera nosit. Jsou to šaty a zároveň také věc, které se Sintaera štítí neskutečným způsobem. Být stažena v korzetu a navíc se pokusit udržet rovnováhu na vysokých botách je pro ni nemožné. Jenže, tak to její matka chce.

Charakter:

Maska: Většina lidí hned na první pohled uvidí chytré, usměvavé a veselé děvče, které zdraví všechny okolo. Pokud se vám poštěstí, nebo spíše nepoštěstí, můžete u ní vidět úsměv psychicky narušeného člověka. Při takovýchto případech se Sintaera snaží dostat co nejrychleji z dohledu. Její oči po většinu času vydávají přátelské světlo, které většinu obyvatelstva přinutí s touto dívkou prohodit alespoň pár slov. Za každých okolností se Maria snaží chovat mile.

Tvář: Maria, ačkoliv se tak na první pohled nezdá, není přátelská. Je velmi uzavřená a nejprve upřednostňuje sebe před ostatními. Přátelství, pro které by obětovala, svůj život nemá. Emoce jí nejsou moc známým společníkem. Necítí žádnou vinnu, proto se stává nebezpečným protivníkem. Kdyby tedy uměla bojovat…

Duše: Dalo by se říct, že je Sintaera prolhaná a sobecká, jenže to není tak velká pravda. Ano, myslí na sebe, ale pro rodinu, či pro lidi, kteří jí jsou blízcí, by udělala cokoliv. A ani prolhaná není, ačkoliv jí to baví, lže jen při největší nutnosti. A když občas něco štípne, nijak jí to nemrzí. Většinou si zachovává chladnou hlavu, a pokud vybuchne v záchvatu vzteku, není to dobré pro nikoho. Dostat se do jejího srdce vyžaduje opravdu velkou spoustu času (a možná pár dárků).

Historie:
 

Narození:

Sinaerinino narození bylo neplánované. Její rodina v tu dobu neměla to nejlepší postavení. Rodina byla sice významná, ale v každé rodině se občas něco nepovede. Jenže po narození Sintaery se skoro vše změnilo. Vztahy v rodině se zlepšily, babička se uzdravila a otec si sehnal lepší práci. Když rodina nashromáždila dostatek peněz, koupila si domek skoro uprostřed města. Nebyl daleko od bran, ale nebyl ani blízko. Byl prostě na perfektním místě. Sinatera nebyla první dívka v rodině. První dívka, Angelicca, před měsícem oslavila své devatenácté narozeniny a byla provdána za šlechtice. Netrvalo dlouho a rodina si povýšila na jedny z nejváženějších rodin ze střední vrstvy.

Učení:

Jak čas plynul, rostla i Sinaera a už byl pomalu čas ji naučit základní počty a číst. Pro teprve pětiletou dívenku to bylo neskutečné úsilí. Pokud měla chvilku volno, hned se musela učit jakési klikyháky a ještě ty klikyháky měly mít nějaký smysl. Pokud se Sintaere podařilo utéct ze spárů matky, zamířila k babičce, která mladé dívence ukazovala krásná místa, a občas ji naučila nějaká nová slovíčka z jakési prazvláštně, ale krásně, znějící řeči, které se říkalo surdština. Sintaera svou babičku milovala až překvapivou láskou, měla k ní respekt a úctu. Byla to jediná osoba, která ji mohla jakž tak uklidnit. Díky babičce si také mohla nechat štěně, které našla ležet v prachu u cesty. V ten den se naučila jednu důležitou věc. Vždy musíš pomoct člověku. On později pomůže tobě. Štěně pojmenovala podle své babičky: Venus. Když štěně odčervili a umyli, vykoukla na rodinku krásná mladá fenka jakéhosi hustosrstého psa. Toto štěně se stalo náplní dalších Sintaeriných dnů. Štěněti věnovala celý svůj čas. Babička ji pomáhala s výchovou štěněte, ale čím dál častěji musela odpočívat, což mladé Marie nešlo do hlavy. Proč někdo tak schopný, jako babička musí pořád sedět? A proč má v obličeji takovou bolest?

Smrt si vezme každého:

Sintaera se stávala tím dítkem, které se pořád na vše ptá. Ptá se, proč je tráva zelená, nebo sluníčko žluté. Babička se vždy pouze usmála a řekla: „Příroda to tak chtěla.“ Sintaera se stále učila, ale díky babičce zjistila, že čím více se toho naučí, tím více ji budou lidé brát mezi sebe. A také by tak mohla pomoci své mamince. Její bráška se nyní pořád někdy zdržoval a na rodinu pomalu ani nemyslel. A to jí slíbil, že ji naučí plavat. Do dnes uměla pouze jen čubičku, jak tomu říkávala její babička. Z Venus se stávala obří chlupatá koule, která vrčela na každého, vyjma babičky a Sintaery. Rodina se rozhodla. Venus půjde pryč. Ach, kolik jen slz bylo vyroněno nad ztrátou své jediné přítelkyně.

Venus zmizela ze života Sintaery a tak čím dál tím více trávila času u babičky. Také tam byla v ten den, kdy se babička zhroutila na podlahu, tváře mokré od slz. Sintaera ke své milované babičce přiběhla a bezradně se na ni dívala.

„Sintaero, poslouchej mě. Nevěř nikomu. Věř jen sobě. Je to jediná možnost, jak uspět. Prosím, slib mi to.“ Zašeptala unaveně Venus.

„Co se děje babi? Copak ti je?“

„Já jsem v pořádku.“ Odbyla svou vnučku Venus. „Na, vem si tohle.“ Odepnula si ze svého krku zlatý náhrdelník. „Bude tě chránit. Pamatuj si. Budu tě navždy milovat. A neboj se. Příroda to takto chtěla.“ Usmála se Venus svému poslednímu vtípku a zavřela oči. Nevnímala pláč lidí, kteří ji milovali. Nevnímala nic.

Opravdový život:

Roky plynuly, a z naší Sintaery se začala stávat krásná dívka. Za necelý týden měla oslavit své desáté narozeniny. Již v tomto věku uměla číst a dokázala dokonce i psát, jelikož si dokázala odvodit písmenka, která se naučila. S tímto uměním se dělila s dalšími děti. Nejvíce času trávila v lese, ve kterém zároveň narazila i na svého prvního, opravdového přítele.

Byl teplý, červencový den a skoro desetiletá dívenka si poskakovala po cestě do lesa. Nevšímala si toho, že ji sleduje několikero párů očí. Ani neměla šanci si jich všimnut. Na sobě měli tmavě hnědé obleky, které je dokonale maskovaly. U všech byla kovová dýka za pasem. Hlavní zbraně měli různé. Jeden měl kuši, druhý kord a třetí meč. Kord nebyla nejlepší zbraň, ale pro obyčejného a namyšleného měšťana je i pohled na kord v loupežníkových rukách poměrně děsivá záležitost. Na tyto tři zloděje a vrahy byla vypsána odměna sto zlatek. To stačilo na menší domek uprostřed města. Loupežníci tedy trávili většinu svého času v lese, který byl jejich domovem a útočištěm.

Malá dívenka se zdála jako lehká kořist, a navíc vypadala, že není z až tak chudé rodiny. Na krku se jí lesknul zlatý náhrdelník, který se jistě dal prodat a velkou sumu peněz. Jenže loupežníci nevěděli, že dívku nesledují jen oni. Byl to postarší muž, asi něco kolem třicítky, který vždy sledoval z opodálí radost a krásu mládí. Také to byl on, který zajistil, že se této mladé dívence nikdy nic závažného nestalo.

Sintaera si to hopkala po cestičce, občas se zastavila u zajímavé květiny, kterou většinou utrhla a přivoněla si k ní. Než se dostala k lesu, měla už krásnou a velkou kytici. Jakmile vešla do lesa, jindy tak radostného a krásného zpěvu ptáčků bylo pouze ticho. Sintaera si přestala hopkat a rozhlédla se po okolním houští. Když sklonila hlavu, všimla si krásné, fialové kytičky, pro kterou se shýbla, aby ji mohla utrhnout. Možná že právě tato květina ji zachránila život. Hned co se skrčila, nad hlavou ji proletěla šipka z kuše a Sintaera, nehledě na to, že upustila všechny květiny, začala utíkat. Nevěděla kam a ani jestli přežije. Ach, tak moc se bála! Když se po chvíli běhu ocitla na mýtince, rozhlédla se znovu. Nic neslyšela. A pak se ozval výkřik. A další. A pak se ozval třeskot nožů. Sintaera se skrčila za křoví a modlila se k bohu Solasovi. Vypadalo to, že ji Solas vyslyšel. Z lesů vyšel muž, který měl na zádech přehozené omráčené tělo zloděje. Přivázal ho ke stromu a naopak se vrátil pro zbylé dva.

Jakmile Abraham svázal těla útočníků, vydal se k dívce, která měla být napadena. Těžko říct, proč neutekla před ním. Možná byla příliš unavená, nebo spíše doufala, že ji nenajde. Tak se nestalo. Abraham si klekl k mladé dívce a řekl:

„Už to je v pořádku. Mě se nemusíš bát. “ Uklidňoval ji, jako kdyby to byla mladičká klisna. „Víš, jak najdeš cestu zpátky?‘“ Optal se zvědavě a naklonil hlavu na stranu. Když dívenka zavrtěla zkroušeně hlavou, zvednul se a nastavil dívence ruku. „Dovedu tě ven, ano? Neboj se.“ Stále mladičkou dívenku uklidňoval. Nechtěl ani vědět, jak moc musí být vystrašená. Ani nepochopil, proč s ním šla. On být na jejím místě, utíká náhodně vybraným směrem, doufajíc, že ho ten divný pán nechá být. Abraham nebyl ošklivý. Jeho tvář ale hyzdily jizvy, které získal, když bojoval v armádě. Hnědé vlasy, které vypadaly, jako kdyby nikdy nepoznaly nůžky, byly z poloviny šedé. Na zdejší poměry byl poměrně starý. Komu se podaří dožít úctyhodné čtyřicítky? Oči měl tmavě hnědé, skoro jako oči dívenky, kterou nyní vedl za ruku. Jeho pleť byla spíše tmavší. Celá jeho postava byla oděna ve hnědé kápi, která znemožňovala jeho objevení. Vzato kolem a kolem, on, kdyby byl malý se sebou nikdy nešel.

Sintaera ale byla jiná. Věděla, že tomuto člověku může věřit. Ani nevěděla, co ji k tomuto rozhodnutí vedlo. Prostě věděla, že jí neublíží. Již jako malá, se spoléhala na své pocity, než na rozumové schopnosti. Svět vnímala trochu jinak, než ostatní lidé a děti. Možná proto se zeptala onoho záhadného muže, zda ho ještě někdy uvidí.

Abraham byl překvapen. Ne že se ho dívka nebála, ona ho dokonce chtěla vidět znovu. Slíbil jí, že se ještě někdy uvidí. Tento slib avšak nebyl myšlen pravdivě. Jaké to tedy pro něj bylo překvapení, když se dívenka vydala do lesa hned další den a chtěla se naučit bránit.

Cvičení je těžké, ale potřebné

„Ano! Přesně tak! Teď švih!“ Křičel na dívenku Abraham. „Abe já už nemohu!“ Zafňukala Sintaera a klesla na kolena. „Musíš! Pamatuj, že cvičení je těžké, ale potřebné. Když už tedy nemůžeš, tak se zvedni a oběhni pět koleček. Potom máš pauzu.“ Odvětil Abraham a vzal dýku, kterou Sintaera upustila. Vskutku krásná práce. Když byl malý, dostal ji od strýce. Možná je na čase ji někomu předat.

Sintaera se uraženě podívala na jejího společníka a učitele. Věděla, že pro ni chce jen to nejlepší, ale to neznamenalo, že jí nebude vadit neustálá kritika a nutnost fyzického vypětí. Milovala tu volnost a možnost svobody. Kdyby ale rodiče věděli, že chodí do lesa jen proto, aby si trénovala své schopnosti, zamkli by ji v pokoji a neposlali by ji ani koupit chléb ke snídani. Což by na jednu stranu mohla být výhoda. „Tak bude to?“ Ozval se hlas, který v této chvíli tak moc nenáviděla. „No jo.“ Zavrčela a dala se do běhu. Nevšimla si, že Abraham pochvalně kývnul.

Abraham měl svou novou žačku velmi rád. Chvíli se díval, jak obíhá palouk, na kterém stála jeho chatka. Sice měl dostatek peněz, ale nechtěl je utratit za nový domov uprostřed města. Ještě jednou kývnul a vešel do chatky, udělat občerstvení. I jemu vyhládlo a to neběhal po palouku jako srnka.

Sintaera po doběhnutí koleček padla na zem a divoce oddechovala. Přemáhal ji pocit, že bude zvracet. Tento nepěkný pocit polykáním zahnala a začala se vydýchávat. Nádech, výdech. Když se její tepání v hrudi začalo uklidňovat, převalila se na břicho a pomocí rukou se zvedla do sedu. Porozhlédla se po palouku a setřela si pot z čela, který ji tekl do očí a oslepoval ji. Když se její vidění rozjasnilo, všimla si Abrahama, jdoucího jejím směrem s tácem a chleby namazané marmeládou.

Abraham balancoval s tácem v jedné ruce a s druhým tácem, na kterém byl džbán s vodou ze studně. Klekl si k Sintaere a položil oba dva tácy na zem.  „Balancovat s tácy je asi i těžší než bojovat ve válce.“ Zasmál se svému nevhodnému vtipu, a když viděl, jak si jeho svěřenkyně pochutnává na chlebu a zběsile kývá hlavou, začal se smát ještě víc. Jedna otázka jeho smích přerušila: „Proč jsi tady, na palouku uprostřed lesa, když ti za chycení zlodějů vyplatili sto zlatek. Proč jsi, se už dávno nepřestěhoval? Většina lidí by to udělala.“ Abraham pomalu dožvýkal své sousto a zadíval se do očí děvčátka. „Vlastně, ani nevím. Připadá mi, že každý den do mě les vlévá novou energii, chuť do života. Bojím se, že kdybych se přestěhoval do města, zemřel bych. Že bych se udusil. Protože tohle je pro mě pravý život.“ Rozhlédl se po palouku a smutně se usmál. „ Kdybych to tu opustil, nebyl bych takovým, jakým jsem teď.“ Usmál se smutně a na Sintaeru se již nepodíval.

Proč to děláš?   

Dny ubíhaly a Sintaera se nadále zlepšovala v boji s dýkou. Zatím nikdo nezjistil, co celé dny dělá v lesích. Jediný člověk, kterému věřila, byl Abraham. Její pouto s ním bylo mnohokrát zkoušeno. Sintaera byla na svůj mladý věk ale rozumná a skoro vždy se dokázala omluvit. To se nedalo říct o Abrahamovi. Ten měl svou hrdost a většinou se jí omlouval vyrobením a věnováním nějakého dárku. Poslední dárek byl opravdu užitečný. Byla to krásná, stříbrná spona, která znemožňovala létat jejím vlasům do obličeje a do pusy. Také od něj dostala několik prstenů, náramků, náhrdelníků a jednu překrásnou, zdobenou dýku. Také byla zaučena jak se o takovou dýku správně starat. Její bratr, Adrian, ani ne před měsícem odešel do učení. S ním měla asi nejlepší vztah. Proto z jeho odchodu byla velmi smutná. Pro její rozveselení proto Abraham nechal ukout dýku, která byla pro ni jako prodloužením útlých paží.

Abraham zrovna zametal, když mu do chalupy přiběhla ubrečená Sintaera. Tato holčička mu rychle přirostla k srdci, takže není divu, že upustil koště a okamžitě se vrhnul k plačící dívce, kterou se jal utěšovat. Netrvalo dlouho a Abraham se dozvěděl o mrtvém tělíčku kočky. Tolik se mu ulevilo. A to si všiml, že jeho svěřenkyně není až tak moc citlivá. Možná že právě ke zvířatům měla jiný vztah. A to ho přivedlo na jednu myšlenku. Nebyla ani dobrá, ani špatná. A nebo by se také dalo říct, že byla obojím.

„Proč to pro mě děláš, Abe?“ Zafňukala Sintaera a utřela si nos do rukávu. „Proč? Protože tě mám rád. Od té chvíle, kdy jsem tě musel zachraňovat před tou trojicí zlodějů, jsem cítil, že tě musím ochraňovat. Byla jsi pro mě ztělesněním nevinnosti. Teda, do té doby, než jsem tě poznal trochu víc.“ Zasmál se Abraham a i na Sinaeriřině tváři se objevil úsměv. Abraham ji dokázal vždy rozveselit. „Upřímně, mám problém se socializovat s ostatními lidmi.“ Povzdechl si. „Počkej prosím, co to znamená socializovat?“ Zeptala se zvědavě Sintaera. „Přátelit se, poznávat nové lidi, přátele, kamarády. Víš?“ Když dívka kývla hlavou, pokračoval.: „Pak jsem poznal tebe, nebo mám spíš říct, ty jsi poznala mě? Najednou nebyl problém se s tebou přátelit. Dělám to proto, protože tě mám rád. Protože jsi mě dokázala pochopit.“ Zašeptal zlomeně Abraham, načež ho Sintaera objala silným objetím. „Za chvíli mi bude čtrnáct, doufám, že pro mě něco máš.“ Zašeptala Maria do Abrahamova ramene.

Narozeniny jsou důležité, ale ne tak moc, jako trénink:

Sintaera nelhala.Opravdu jí do čtrnáctých narozenin zbývalo jen pár dnů. A tyto dny trávil Abraham většinu času na trzích, obhlížel zboží a dohadoval se o cenách. S výsledkem byl dosti spokojený. Sice ho dárek stál něco kolem deseti zlaťáků, ale to bylo i docela pochopitelné. Původní cena byla navíc mnohem vyšší. Takže se Abraham vracel spokojeně domů. A nebyl sám.

Jen co Sintaera otevřela oči, už přemýšlela, jaký dárek jí dá Abraham. Věděla, že to určitě bude něco velmi speciálního. Takový prostě Abraham už byl. S elánem seběhla schody do kuchyně a pozdravila všechny členy rodiny, za což se jí odvděčili nekonečným přáním, ale pozor! Dokonce jí rodina koupila čokoládový dort. To byl obrovský dárek sám o sobě. Proto, se ani nedivila, když dostala nějaké náramky z kůže. Ona byla ale hlavně šťastná, protože zde byl i její bratr.

Abraham nervózně přecházel po louce. Snad se jí dárek bude líbit. Povzdechl si a začal si brousit zbraně. Nefunkční zbraň je ještě horší, než žádnou nemít. Když se zbraně, převážně vrhací dýky a meče, zdály dost nabroušené, Abraham je uklidil, a začal hřebelcovat dárek pro Sintaeru.

Sintaera se snažila dostat co nejdříve do lesa. Bratr jí slíbil, že tu zůstane minimálně další týden, takže na rozhovor s ním, měla času dost. Nevědomky natahovala krok, a uvědomila si to, až když skoro běžela. Nakonec nad tím pokrčila rameny. Aspoň se protáhne.

Jakmile Abraham uslyšel hlasité sípání, zasmál se a šel Sintaere naproti. „Tak, co pro mě máš?“ Zeptala se Sintaera s očekáváním. „Nejdřív trénink.“ Zasmál se, když Sintaera začala horlivě protestovat. „Ale to není fér! Já mám narozeniny!“ Nafoukla se jako žába. „No, to je sice dost možné, ale trénink je důležitější.“ Pohlédl Sintaere do očí Abraham.

„Tak co? Už mohu vidět svůj dárek?“ Zeptala se Sintaera natěšeným hlasem. Abraham na ni pohlédl a rozhlédl se kolem, jako kdyby to bylo nějaké velké tajemství. „Tak pojď.“ Zasmál se Abraham a pomohl Sintaere na nohy. Abraham zakryl své žačce oči a dovedl ji za svůj skromný příbytek.

Jako první věc, kterou Sintaera ucítila, byla vůně, typická pro koně. Když ji Abraham sundal ruku z očí, překvapeně vydechla. Měla pravdu. Abraham se překonal. Koupil jí koně.

Ježdění je zlo:

Další dny Sintaeru nezajímalo nic jiného, než její bolavá lýtka. Dokonce zapomněla i na to, že by měla říct rodině, že k narozeninám dostala koně. Abraham ji o koních naučil vše, co mohl. Nasedlání a nauzdění koně bylo pro Sintaeru zprvu těžké, později, jak si zvykla na tíhu sedla, jí to nedělalo až tak velké problémy jako ježdění.

Abraham věděl, že brzy bude muset odejít. V těchto končinách zdržel až příliš dlouho. Měl Sintaeru rád, ale déle zde nemohl zůstat. Co by na to asi jeho rodina řekla? Jeden z nejlepších bojovníků a učitelů boje, tvrdne na jednom místě jen kvůli jednomu děvčeti. Nemohlo trvat dlouho a jeho nepřátelé ho objeví. Nemohl riskovat smrt Sintaery. Jenže, on tu musí zůstat. Musí ji ochraňovat.

Cassandra tu novinku, že má její dcera koně nevzala moc dobře. Naštěstí to vypadalo, že dceřiné lži o tom, jak koně našla raněného v lese, uvěřila. Její manžel dokonce, po práci v kovárně, začal stavět místo, ve kterém by mohl kůň žít.

Sintaera se v ježdění zlepšovala, dokonce i bolest v lýtkách nebyla tak velká jako dříve. Jen Abraham jí dělal starosti. Vypadalo to jako by ho něco trápilo. Na jeho tváři přibývalo vrásek.  Chtěla ho tedy něčím překvapit. Byla to první věc, kterou kdy ukradla. Dárek, který Abrahamovi přinesla, bylo vlče. Poněkud neobvyklý dárek, ale zabralo to. Abraham očividně neměl čas myslet na pochmurné věci. Výchova vlčete ho plně zaměstnala. A její tréninky pokračovaly. Opravdu se za posledních několik let zlepšila.

 Práce:

Sintaera, jako většina dětí v jejím věku, si chtěla kupovat věci, na které neměla. Sháněla si tedy brigádu, která by ji umožnila většinu svých tužeb uskutečnit. Abraham, ačkoliv moc nechodil do společnosti, měl dobré známosti. Zanedlouho tedy pracovala ve stájích. Nikdo se nedivil, když občas zmizelo nějaké to vybavení. Zlodějů tu je hodně. Nikoho by nenapadlo, že by to mohla být nevinně vypadající dívka. Když oslavila své patnácté narozeniny, člověk, přítel Abrahama a její zaměstnavatel, jí věnoval opravdu kvalitní vybavení pro koně. Sedlo, uzdu a další potřebné věci pro chov koní.

Schopnosti:

Čtení a psaní- 2/7

Zacházení s dýkou. 3/7

Ježdění na koni- 2/7

Rodina:

1.Angelicca- nejstarší sestra- provdaná za šlechtice 

2. Adrian- nejstarší bratr- kovář

3. Sintaera

4. Aran- mladší bratr 

5. Ameia - nejmladší sestra- kojenec

6. Christian - otec- kovář

7. Cassandra- matka- švadlena

Majetek:

Čtvery bílé haleny, dvoje kožené kalhoty, dvoje boty z měkké kůže, zlatý náhrdelník od babičky, náhrdelníky od Abrahama (1, 2, 3), dvoje kožené rukavice, brašna, prstýnky (1, 2, 3), náramky z kůže, náramky od Abrahama (1, 2, 3), pár nitek, které má občas na rukou, jako náramky, malá dýka, teplá ovčí vesta, plášť, večerní šaty (1, 2), boty na vysokém podpatku, hřebec, 2x sedlo, 2x uzda, peníze, které si šetřila, stříbrná spona a dům, ve kterém bydlí s rodinou.