Jméno: Sybell  (Pokud však mluví s člověkem, mimo vlastní vesnici používá falešné jméno Anna)

Věk: 33 let vzhledově je však stále 17letou dívkou (K projevům její kletby došlo velice pozdě, to lze označovat jako dar. Ona jej však tak nevidí.)

Datum narození: 25. 10. 3229

Pohlaví: Ženské

Rasa: Druidka

Element: Ke svému zklamání ho nebyla schopna odhalit, či prostě žádný nemá, což ji nijak netěší.

Náboženství: Přes příkladnou snahu vést ji k přírodním zákonitostem si vybudovala velice dobrou obranu vůči nim. Nikdy příliš nesympatizovala s filozofií, jež byla vystavována a raději si hledala vlastní cesty, po kterých se ubírat. Nevzhlíží tak přehnaně k přírodě, neuctívá ji jako živoucí modlu. Více než to vzhlíží k esenciální podstatě bytí.

Pravé zvíře: Danělka Evropská

Jazyky: Lidský, avšak s určitými nářečími má problémy

Podoba:

Záplava jemně kadeřavých vlasů padá na holá ramena. Jejich barevné rozložení si v sobě nese tolik krásy, jako veškeré odstíny stromové kůry. Sytě zbarvené rty si pohrávají s dosud netušenými možnosti rudé. Kouzelně přitahují veškerou pozornost, i když povětšinu času nepronesou hlásku. Tak kouzelné, něžné, čarovné. Upoutají pozornost od jemných, nevýrazně zbarvených očí. Ty nevyřazují tolik krásy, avšak cení si jejich upřímnosti nejvíce. Kdežto ústa mohou svými pohyby, či vypouštěnými slovy budit známky klamu, ony trpělivě vyčkávají, kdy v nich někdo nalezne pravdu. O jejich barvě však nebylo stále specificky napsáno, tancují na hranicích šedi s nedbalými proložením žlutých podtónů. Nos či uši netřeba popisovat, krom toho, že v nich neshledáte nic zvláštního, také jich kolikrát ignorujete. Snad jen okrajově, nos není o mnoho větší, než bývá zvykem. Jeho kořen se svazuje šikmo, jakožto lesní sráz, doposud nepocítil, co znamená být zlomen prudkým nárazem. Ouška často skrývá pod kadeřemi, nenechává jich vyčnívat, neboť neuznává účesy monotónní, jednoduché, zahrávající si se svazováním do jediného útlého svazku. Již už jen pouze lehkou poznámku k oblékání. Vyznává symetrii a rovnováho, nikdy se nepřikláněla k nohavicím, kazajkám nebo cokoliv co by původně náleželo mužům. Místo toho si cení propracovaných šatů nejčastěji v kombinaci jediné výrazné a dvou či tří doplňkových. Potrpí si též na dlouhé sukně, neodhaluje nohy, avšak s rameny tolika problému nemá. K postavě, průměrné výšky 167cm, vyzývavých boků, světlé pokožky, bez známky atletiky či tloušťky.

Povaha:

Když ji řeknete jdi, půjde, když ji přikážete ublížit druhému, obrátí vás záměr proti vám, takové je Sybell. Pokora, význam toho slova hltala den co den ve vesnici, kde představovala ten nejnižší článek, jež musil prokazovat dostatečnou úctu ostatním. Neznamená to chodit s hlavou skloněnou, ale být trpělivá a naslouchat. Neprosazovat vždy vlastní pravdy, počkat než bude vyzvána říci ji sama. Tiše sedět a pozorovat krajinu, učit se naslouchat živým tvorům, řeči pohybů, ne pouze bez rozmyslu činit, vždy svůj krok zvážit a jeho váhu vystavit protiváze. Zbrklost nezná, stejně tak jako přehnanou horečnost, vzpurnost a vzpírání se. Už dávno pochopila, jak škodlivé dokážou tyhle povahové rysy být a proto uklidnila svou mysl, aby následovala cesty tiché, klidné. Každé ještě nevyslovené slovo zvažuje, nemá-li co říci mlčí. Nepovažuje se za slabou, ovšem je ráda pokud ji tak ostatní vidí, získává tím výhodu. Ve střetech využívá nepřítelových slabin, do nich poté vede úder, vyčkává. Směje se pouze občasně, inteligentním vtipům a neohrabaným gestům, dozajista neplýtvá projevy svého štěstí do okolí. K neznámému se staví opatrně s nutným respektem, prokazuje tak nebezpečenstu právoplatnou úctu.

Neexistuje nic pod tím, žádná jiná Sybell, kterou byste snad neviděli. Nehalí se do závojů a masek, jež jsou tak přízračné pro lidské pokolení. Chování s jakým jedná, je pouze její, dává poznat podstaty pro pozorné posluchače a domnělého klamu pro falešné hráče.

Historie:

Druidi schopni reprodukce většinou tak činí. Ne už tak často se jeví na skutečnost citovou či jejich ochotu pro věc, je to nutnost, jež musejí vykonat v zájmu přežití. Proto i Sybell spatřila světlo světa již od počátku nemilována tak, jak si dítě zaslouží. Rodiče spolu nevycházeli, žel měli ony nutné propriety k rozmnožování. Již těsně po porodu byla proto odnesena do velitelova domu, aby na ní každý z druidů mohl zanechat svou stopu. Od matky ani otce se neočekával přehnaný zájem o dítě, přesto svou maličkou často navštěvovali, bohužel odděleně. Poznala tak proto rodinou pravou i nepravou, naučila si přijímat tento systém jinak, než činí lidé. Jako jediné dítě narozené ve vesnici za dlouhých pět let, tak každého přijímala za svého bratra či sestru, nerozlišovala podle věku či krevní příslušnosti, její mističky vah zůstávaly stále vyrovnané.

Za svůj růst spatřila mnoho překrásných a nesmírně cenných věcí. Každý den ji uchvacoval, neboť ji pokaždé učil někdo jiný. Už když dokázala neohrabaně ťapat, trávila se svými společníky dlouhé hodiny procházením lesa, učením se o druzích, ale i nutné rovnováze. Ve vesnici poté čekaly nezbytné úkoly k získání základního povědomí o léčení, boji, ostatních kulturách či prostého psaní a čtení. Netrávila tedy ani ždibíček času dle vlastního přání, neustále ji někdo tahal jako hadrovou pannu, aby jemu naslouchala s ním trávila čas nebo u něho skládala zkoušku. Dalšími roky počala tento k ní nepříznivý systém  zavrhovat, přehnaná leč milá snaha okolí ji vzdělat narážela na první překážky. Mnohokráte tak nedorazila na místo určení či záměrně sabotovala jisté činnosti, jen kvůli vzdoru. Místo výprasku ji vždy však čekalo pouze vlídné slovo a poplácání po hlavě. Nedokázala ještě tak moc rozumět obavám druidů, pro které představovala snad poslední článek ve vývoji jejich vesnice.

Kolem dvanáctého roku poprvé poznala smrt, když přirozenou cestou odešla léčitelka, jež ji tak urputně učila v ohledech bylinkaření. Tehdy poprvé začal skládat střípky porozumění s dávnou kletbou doléhající na její lid. Každý kolem ní čítal více než pětinásobný věkový rozdíl, přesto podobou připomínal mnohdy nevyzrálé dítě. Začala s dotěrnými otázkami, více než příroda toužila pátrat v historii jejich zapomenutého národa. Ostatní nakonec vzdali snahu o dosažení jiného cíle v dívčině mysli a trpělivě zodpovídali vše, jež toužila vědět. Dospěli tak do nepříjemného bodu vlastní záhuby, nadcházející smrti i jediné naděje, kterou se pro ně stala ona. Toužili ji předat co nejvíce vědomostí, než sami odejdou do náruče svého přírodního království. Mnoho, řekli tenkrát, nás nepřežije následujíc dekádu, většina z  nás nemohla mít ani děti, není zde nikdo, kdo by dokázal obnovit populaci naší vesnice.Toto zjištění ji ranilo tak silně, až po několik východů sluncí setrvávala v objetí korun stromů, přemýšlejíc, zdali snad neexistuje řešení. Před jejím příchodem odešli další dva členové, když zjistila tento smutný fakt, uzavřela se do sebe.

Kletba došla náhle, později než by kdo čekal. Do té doby však již převážná část vesnice churavěla vysokým věkem. Sic tajně doufala, že dostane možnost prožití obyčejného života, nestalo se tak. Zprvu nepozorovala nic, než svůj neklidný pocit, něco uvnitř tajně vykřikovalo, ano nadešel tvůj čas. Sama před sebou si však realitu odmítala přiznat. Upozorňovali ji i ostatní a zároveň jásali v tak pozdní prokletí. Říkali, že má naději vést alespoň částečně normální život, když opustí vesnici. Poradili, kde snad objeví druhou takto nevelkou druidskou skupinku, že snad tam nalezne protějšek schopen ji darovat dítěte k zachování již tak mizivé populace, odmítla. Nebylo to dítě, po čem toužila, ale zničení záhadné kletby, decimující její druhy.

Odešla až záhy, při době skonu vlastní matky. Už tehdy strávila značnou dobu uvězněná v pubertálním těle, i když mysl směřovala k dospělosti. Svírala dlaň té ženy tak urputně, až po jejím líci steklo nenápadné slzy. Předtím si slabost k ní nepřipouštěla, stavěla ji rovnocennou všem ostatním, ale v ten okamžik, pocítila pouto mateřství. Dotyk duše matky a dítěte najednou zaplavil její srdce nevídaným žalem, jakmile skonala. Rozhodla se tedy vyrazit a splnit oč ji žádali, zachovat alespoň nepatrný střípek druidských tradic, ve svém potomku.

Schopnosti:

Velké nadání projevila Sybell v léčení, ovšem ne magického. Zvládá veškeré základní úkony od vyčištění rány, zašiti čí či fixování zlomené končetiny. Stejně tak rozpozná symptomy jednotlivých nemocí, schopna z nic určit, která choroba dotyčného trápí, případně doporučí vhodný postup léčby. Krom toho také ovládá fyziologii vlastního těla, zná proudění krve, rozložení svalů, místa jež ochromí člověka jediným stiskem. Proto v případně nutnosti dokáže provést jak amputace tak i vcelku složité a komplikované felčarské zásahy.

Hra na buben ji fascinovala od jejího mládí. Již jako čtyřletá si vyplakal svůj první bubínek z kozí kůže, nutno podotknout, že s zápalem jakým do něj bušila, dlouho nevydržel. Tuto schopnost považuje spíše za relaxační a napomáhající ji meditovat. Za dlouhé roky se již naučila pořádně s hudebním nástrojem zacházet a tak ho již nečastuje tak prudkými nárazy. Neustále ho nosí sebou, ale na přání nehraje.

Základní trio, psaní, čtení, počítání, ji naučili již ve velmi raném věku. Všechny tyto dovednosti ovládá doteď na velice dobré úrovni, snad jen s výjimkou rychlého a neúhledného psaní, drží si svůj styl.

Přeměna na zvíře, největší důkaz vzájemného souznění druida a přírody. Dá se považovat za čest, když v nitru uvidíte odlesk vlastního já. Najednou vidíte svět jinak, očima nevinného zvířete a dokážete lépe chápat dění kolem sebe. Sybell možná tuto schopnost ovládá, avšak nevyužívá ji tak často, neboť stojí mnoho energie a v podobě svého "pravého zvířete" je příliš zranitelná.

Pamatuje si snad vše, co ji v rozmaru mysli poradíte. Ne však z vlastní škodolibosti, ale neobvyklého daru přespříliš dokonalé paměti, která snad nezná hranic. Veškeré dříve již naučené znalosti tak u ní zůstávají v bezpečí, jako té nejstarší a nejudržovanější knihovně. Vyjmenuje vám jak seznam všech léčivých bylin dostupných v lesích, tak sebejistě jako jméno babičky, které jste ji pošeptali před spaním.

Z fyzického hlediska nelze opomenout značné nadání ve šplhu. Nejenže čas za který je schopna vylézt se pohybuje v řádu desítek sekund, nemá také nejmenšího strachu z výšek. V místech kde postrádá oporu se dokáže zručně vytáhnout či použít menšího akrobatického prvku. Nebojí se dále přeskakovat mezi korunami nebo sledovat obzor ze špičky nejstaršího stromu v lese. Tato schopnost je také její jedinou ochranou před případným napadením.

Rodina:

Anna - Druidka drobné postavy, avšak výrazných ženských rysů. Kletba ji dostihla záhy po patnáctém roku, přesto vzhledově připomínala vyspělou ženu. Barva jejich vlasů inklinovala více k černé než hnědé, v očích se třpytila lesní mýtina a ústa ctili přírodní odstín. Svolila k otěhotnění až po četném naléhání, nikdy neplánovala stát se matkou, neboť jak sama tvrdila, postrádala mateřský instinkt. Svou čerstvě narozenou holčičku párkrát viděla, nepřisuzovala si však zvláštní práva v její výchově.

Kyrrel - Jeden ze starších představených vesnice. Zastával nejvyšší funkci po veliteli a léčitelce. Dostalo se mu takové úcty poté, co dokázal probudit svůj dar magie, v níž se odrážel živel země. Vždy chápal povinnosti, které na něj kvůli jeho dvacetiletému tělu dolehnou. Stavěl se tedy k celé záležitosti se ctí a trpělivě vyčkával na svolení vybrané partnerky. Doufal pouze v to, že dítě dokáže převzít dar, kterým on disponoval, naučit se magii k lepšímu pochopení světa, nestalo se tak.

Majetek:

Ve své příruční brašně uschovává mnohé poklady. Jmenovitě snad stojí za zmínění: silný dezinfekční roztok, několik knih popisující faunu a flóru, nepříliš ostrý nožík, lahvičky prázdné i plné tekutin různých barev - většinou se jedná o jí vyrobené znecitlivující či léčivé tinktury, několik kusů natrhaného čistého plátna, mapu pro naleznutí snadné cesty, rezervní oblečení, menší buben, vlastní náčrtník s poznámkami, čutoru s vodou a skromné zásoby.