Ugeard Upilmučaj

Jméno: Ugeard Upilmučaj, znám jako Hrdina. Někdy je zejména mezi kočovnými kmeny znám také jako Pán pouště, nebo častěji, Vládce ničeho. Stává se též, že si chce od své slávy odpočinout, potom se uchyluje ke smyšlenému, naprosto nehrdinskému jménu – Nikdoš Nepilmučaj.

Věk: 60....+- deset let

Rasa: Optimista s páskou přes oči by ho mohl nazvat člověkem. Ve skutečnosti je člověkem, avšak v žilách mu koluje i příměs krve elfů.

Pohlaví: To, by asi neznělo zrovna nejlépe, proto si rozhodně zaslouží oslovení on.

Strana: Vždy ta vítězná....jaká to je, na tom už nezáleží.

Povolání: Profesionální Hrdina

Životní Motta

Přežije ten nejlepší, tedy já!

Co není přišroubované ukradnu...a co je přišroubované odšroubuji a ukradnu taky!

Podoba

Ať byl dříve jakýkoli, nyní je to poměrně chatrně vypadající stařík. Samá kost, šlacha a kůže, z které se občas chabě pokouší vystupovat nějaký sval. Přes tuto nepřízeň času si dokázal udržet poměrně hustý, bílý plnovous a už o něco řidší bílé vlasy. Plnovous je to vskutku ukázkový, mnohdy ho využije namísto šály a mohl by mu ho závidět leckterý trpaslík.

Široký úsměv může působit poněkud neúplně, neboť je téměř bezzubý, přesto je to úsměv pěkný a upřímný. Dvě jako moře modré oči kupodivu přímo srší energií a dobrou náladou. Oči jsou snad jedinou věcí, kterou na něm nedokázal změnit ani čas.

Je pokryt množstvím jizev, z nichž má ke každé nějaký příběh - povětšinou naprosto smyšlený.

Oděv byl dříve nejspíš poměrně slušný, nyní je to však spíš než cokoli jiného několik potrhaných, špinavých hadrů a ošoupaný pásek. Jeho nedílnou součástí je páska přes levé oko....hrdina který za takovou dobu nepřišel ani o jedno oko? To působí poněkud nevěrohodně.

Co se oděvu týče, často se mění - podle toho, co si zrovna....ehm....opatří.

Povaha

Člověk, který básní o své poctivosti, zatímco vám prořezává měšec. Muž, který vychvaluje svojí pravdomluvnost, zatímco vám vypráví jednu lež za druhou. Osoba, která mimo boj vypravuje o své udatnosti, zatímco se při skutečné šarvátce krčí pod stolem. Ano, skutečný hrdina!

Udatný, chrabrý, odvážný, poctivý, čestný – tato slova vás ve spojení s ním nikdy nemohou ani napadnout. Dalo by se říci, že k němu pasuje spíše pravý opak, ostatně jako ke každému jinému, živému hrdinovi.

Ale abychom jen nevychvalovali, jako každý jiný má i on své špatné chvilky. Stává se, že se rozzuří a pak nad svým jednáním příliš nepřemýšlí – zkrátka jedná po vzoru jiných, dávno mrtvých hrdinů.

Přes to všechno umí být přátelský, veselý, hovorný, mnohdy je s ním spousta legrace. Rozhodně nepatří k lidem, kterým byste se nejradši velkým obloukem vyhnuli....pokud u sebe ovšem nemáte větší počet cenností.

Schopnosti

Skutečný hrdina, co víc k tomu dodávat. V boji se vyzná, poměrně slušně se umí ohánět mečem, případně i nožem, nebo pěstmi. Co se týče ostatních zbraní, už to není taková sláva, ale přesto dokáže být nebezpečným protivníkem. Střelba z jakýchkoli střelných zbraní je však katastrofou – mohl by to svést na své špatné oči, kdyby však střílet někdy uměl. Tuto dovednost se nikdy neučil, nepřipadala mu hodná hrdiny.

Lovu a stopování se chtě nechtě alespoň částečně naučit musel, jinak by už dávno zemřel hlady.

Co se týče jeho vědomostí, zde se také držel zásad správného hrdiny. Číst, či psát neumí, nikdy to nepotřeboval. V počtech slabě řečeno trochu pokulhává, zvládá to obyčejně do dvaceti, tehdy mu dojdou prsty. Po nějaké krvavější šarvátce má však prstů o něco více a tak se může dopočítat třeba dokonce až ke třicítce.

Od mládí se také nepříliš nadšeně učil hrát na flétnu. Nyní dosáhl takové úrovně, že mu stačí zahrát a celé okolí se rychle rozprchne.

Ostatní obvyklé každodenní lidské činnosti, jako lhaní, loupení a podobně, si už osvojil výrazně lépe.

„Půjčování si věcí bez vědomí jejich majitele.“: 5/7

Rozdělávání ohně: 4/7

Boj s mečem: 2/7

Boj s nožem: 2/7

Pěstní souboj: 1/7

Střelba z luku a kuše: 0/7

Kladení ok na zvěř: 2/7

Stopování: 2/7

Čtení z map: 0/7

Hra na flétnu: 0/7

Legenda o Hrdinovi

Jak jí zapsal pomezní lovec lidí, kterému ji vypověděl sám Hrdina. Jak říká sám pisatel: „Byla to čest s ním sedět u ohně, jen kdyby se pak ráno nevytratil i s mým velbloudem a penězi!“

Narodil jsem se kdysi dávno v jedné malé vesničce na okraji písečného moře. Svou matičku jsem nikdy nepoznal, jen svého otce, místního dřevorubce. Práci neměl snadnou, kolem nás byl písek a tak se za prací mnohdy vypravoval velice daleko. Nikdy jsem nechtěl jít s ním, práci jsem neměl rád. Byla snad ještě horší, než hraní na flétnu, k níž mě nutil tatíček. Toužil jsem se stát hrdinou, což mi otec vždy hlasitě vymlouval. Po čase jsem neměl na výběr a raději jsem utekl z domu. Jak jsem po necelém dni zjistil, nápad to nebyl nejlepší, dostal jsem hlad. Proto jsem se vydal zpět do vesničky a hle, všude samá mrtvola. To nájezdníci z písečných moří vydrancovali vesnici a nyní mě zákeřně zajali. Uvedli mě do stanu jejich náčelníka, kde jsem spatřil něco, po čem jsem převelice zatoužil. Náčelník se zatvářil velice udiveně, když jsem to udělal. Poté jsem mu však vysvětlil, že se od malička toužím stát hrdinou, jak jsem o nich slýchával v legendách, a jeho že se nebojím. Dal se do smíchu a prohlásil, že co mi bohové nenadělili na rozumu, vynahradili odvahou. Okamžitě jsem pochopil, bál se mých hrdinských slov a raději mě obdaroval velbloudem, mečem a potravou na několik dní. Také mi poradil, abych si dal druhé jméno podle nějakého velikého hrdinského skutku a tak jsem si vybral hned ten svůj první. Prý by byla škoda zabít někoho jako jsem já, prý ve světě natropím spoustu pozdvižení.

Po několika dnech jsem se s bolavýma nohama ocitl v lesích, uvažujíce, zda jsem svého velblouda přeci jen neměl krmit. Zde jsem shledal, že jsem dočista zabloudil, a tak jsem ulehl ke spánku.

Jaké bylo mé štěstí, našli mě tu tři stařenky, které měly malou chaloupku tady v lesích. Často si sem vodily děti, které tu nikdy dlouho nezůstaly, proto mi bylo hned jasné, co jsou zač. Chrámové sestry, které zde léčily nemocné děti a poté je zase posílaly domů. Záslužná činnost! Nikdy jsem jim však neodpustil, že těm dětem dávaly perníčku kolik si jen řekly a mě pak krmily jen masem. Bylo však dobré, šťavnaté, proto jsem si nikdy příliš nestěžoval.

Po čase jsem odešel s hromadou šťavnatého masa na cestu. Stařenky opět říkaly jak jsem pěkný, že by byla škoda, kdyby se mi něco stalo. Rozloučil jsem se s nimi a poděkoval jim i za jejich obětavou činnost, kterou tady v lesích dělaly. Nikdy jsem nepochopil, proč se tak rozesmály, ale příliš mě to netrápilo. Opět jsem byl na cestě.

Po čase jsem na samém okraji pouště narazil na něco podivného. Bylo tu asi třicet kněží v dlouhých hábitech a dvakrát tolik vojáků, v nichž jsem poznal nájezdníky, kteří mi vydrancovali vesnici. V samém středu byl oltář, na kterém byla připoutána ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl. Kolem oltáře pak mnoho pokladů. O těch kněžích už jsem slyšel, obětovávali krvavému bohovi panny a doufali, že jim poté daruje nesmrtelnost.

Brzy bylo po boji, přežil to jen jediný kněz, ošklivě raněn. Tito kněží byli obávaní válečníci, škoda, že to nájezdníci nevěděli. Uchopil jsem meč, který mi daroval náčelník nájezdníků a zabil umírajícího kněze. Poté jsem odpoutal dívku, která mě pak celou cestu do nejbližší oázy objímala a říkala, jak moc mi děkuje. Cestou jsme si užili spoustu her, které mě naučili stařenky. V oáze jsem prodal několik věcí, co jsem vzal u oltáře a tu dívku jsem prodal do otroctví k jednomu bohatému kupci. Bylo mi jasné, že jí tam bude dobře a tak jsem jí to také vysvětlil. Dostal jsem za ní dva krásné rubíny.

Nezapomněl jsem také vyprávět o svém hrdinství, jak jsem sám porazil kněze, i nájezdníky. Legendy o mě se začaly šířit po celém okolí.

Když jsem cestoval Surdou, narazil jsem na něco, co mě rozzuřilo. Profesionální lovec lidí, známý po celém světě jako Tirqqillen, měl u pasu zavěšené hlavy stařenek, které mi tehdy tak pomohly. Optal jsem se ho na ně a dozvěděl se, že to byly čarodějnice unášející a pojídající děti. Nikdy jsem mu neuvěřil, chvíli jsem s ním cestoval, nechal se od něj aspoň trochu naučit boji a pak jsem ho jedné noci opustil. Sebral jsem jeho velblouda, peníze, i hlavy stařenek. Za hlavy jsem pak dostal slušně zaplaceno, po celém království se také rozhlásilo, že jsem sám zabil tři čarodějnice. Má sláva rostla. Stal jsem se také obávaným hospodským rváčem, brzy jsem měl celý náhrdelník zubů, který jsem pak prodal. Pochopitelně jsem nepříliš pravdivě tvrdil, že to jsou všechno zuby soupeřů.

Tak šel čas dál, jedna událost za druhou, jeden hrdinský čin za druhým, a já jsem skončil tady. Starý, choulící se u ohně s jedinou touhou. Po letech se opět zakousnout do pořádného, šťavnatého masa. Ty kaše co musím jíst mi už lezou krkem. Jsem sice slavný hrdina, ale celou svou slávu bych teď vyměnil za nové zuby. No, co se dá dělat, jdeme spát, ráno to oba uvidíme jinak.

Rodina

Kromp Drvoštěp: Jeho otec, který ho naučil mnohému....nebo se o to alespoň pokoušel.

Stregea, Gurthurta, Vrafretta: Tři stařenky, které mu zachránily život a dopomohly ke slávě.

Ariniana: Oběť bohům, s kterou se krátce sblížil při jejich společné pouti pouští a která mu přinesla poměrně velké bohatství.

„Nějaká pěkná, vysoká, kočující herečka.“: Jeho matka, kterou nikdy nepoznal. Příběhů o ní si však vymyslel nespočet.

Majetek

Tři zlaté zuby, které mu nedobrovolně daroval kapitán Treo, zvaný Zoubek.

Chatrně vypadající meč zvaný Veliký

Velbloud zvaný Lenoch

Vyřezávaná flétna

Otrhané oblečení

Obřadní dýka

Trocha peněz

Dva rubíny

Křesadlo

Kostky

Fajfka

Vak

Kontakt

Viz Jeod