Jméno: Genrik

Rasa: člověk

Pohlaví: muž

Datum narození: 3223 PPE čtvrtého světločasu

Náboženství: Bratrstvo. Není přímo členem bratrsva, nic méně si osvojich většinu jejich vědomostí a dodržuje jejich zvyky.

Jazyky: Centrální dialekt, severní i jižní větev, později jazyk pouštních kmenů.

Povolání: Felčar, polní ranhojič, ošetřovatel, mnich.

Popis postavy

Vzhled:

Je jeden z těch lidí, kteří se při vstupu do chalupy bouchnou hlavou o vrchní futro. Ač se však může zdát, že jde o vesnického rváče, opak je pravdou. Gendik je vyzáblé bydlo. Když se nosily pytle s obilím do mlýnice, nádeníci si zvládali na záda naložit pytle dva, zatímco on jen jeden. Když se kopala nová studna pro statkáře, pracovalo se od svítání do setmění, ale Genrik vždy skončil již odpoledne, a tak to bylo všude. Platil za lenocha a budižkničemu. Málo jedl a chodil spávat pozdě v noci, což se projevovalo propadlými tvářemi a pohaslýma očima. Někteří lidé se jej dokonce začali bát. Jednou se také stalo, že se vesnicí kde žil prohnaly neštovice. Lidé umíraly ale jako zázrakem nemoc neduživého chlapce ušetřila a on se ocitl mezi přeživšími. Nákaza však na něm zanechala svůj podpis v podobě velkého počtu jizev po špatně zhojených pupíncích. Proto se přestal holit a jeho tvář vždy pokrývá neupravené strniště, které aspoň částečně zakrývá památku po doteku neštovic.

Styl oblékání:

Genrik nosí koženou zbroj, přes kterou má obvykle oblečenou bílou tuniku, kterou doplňuje koženými rukavicemi, pevnými botami a modrým šátkem omotaným kolem hlavy. (obrázek) Když to situace vyžaduje nosí přes oblečení dlouhou hnědou kutnu, kterou si sám ušil z hrubé látky.

Charakter

Maska:

Na první pohled ošklivý a hrozivě vyhlížející chlap. Ale při smlouvání s prodejcem častěji volí taktiku přesvěčování a vlídného slova, než zastrašování a tak je to se vším. V obyčejných rozhovorech i v hádkách. Lidé se s ním dávají do řeči až po delším pozorování, po tom co zjistí, že ten vysoký muž se zašpiněnými tvářemi není nebezpečný.

Povaha:

"Tvrzení, že v životě existují tři cesty, ta dobrá, ta špatná a ta střední, je chybné. Každý si musíme vyšlapat cestu vlastní." Jedna z nejoblíbenějších Genrikových průpovídek a nejčastějších rad.

Vždy se snaží aby jeho “cesta” byla bez výmolů a propadlin.

Genrik je obětavý a rád pomůže z bryndy komukoliv, kdo ho o to požádá. Je léčitelem a ti niky nesmí odmítnout žádost o pomoc.

Nitro:

Je hodně poznamenán svým mládím proto se z něj stal těžký melancholik. Nejtypičtější je pro něj obraz muže, sklánějícího se nad táborovým ohněm za chladného večera.

Historie

Rána první: Zrození

Genrik byl druhý nejmladší z šesti chalupníkových synů.

Když se narodil, porodní báby mu prorokovaly, že celý život ho bude provázet neštěstí a zmar. Jeho matka nejprve nesouhlasila a kořenářky vyprovodila ven ostrým křikem ještě z porodního lože.

Zanedlouho však přišla první rána. Chalupníkova žena o tři roky později znovu rodila ale dítě nepřežilo první noc co bylo na světě. Ráno bylo nalezeno mrtvé s malým Genrikem, jenž si hrál pod kolébkou s hračkou nemluvněte. Matka si vzpomněla na věštbu, ale nepřikládala tomu přílišnou váhu. Dlouho s manželem truchlili jenže život šel dál a oni museli taky.

Rána druhá: Krvavé zuby

Genrik rostl a když byl dostatečně starý, začal pomáhat na políčku. Druhé neštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. Tentokráte šlo o nejstaršího z Genrikových bratrů.

Jednoho dne se vydali bratři na pole. Již se schylovalo k večeru a pětice se dohodla, že nejstarší a nejmladší z nich půjdou sehnat nějaké klestí na oheň, aby se mohli ohřát. Nejstarší Arnald a nejmladší Genrik tedy šli do blízkého bukového lesa hledat nějaké vhodné dříví.

Museli hluboko protože borovice, které měli dřevo vhodnější pro rozdělání ohniště, rostly dále v lese. Bratři se rozdělili aby našli nevysbírané místo dříve, ale měl v plánu něco jiného.

Netrvalo dlouho a ke Genrikovím uším se donesl křik jeho staršího bratra. Spěchal mu na pomoc, ale když se k němu dolehlo vití šakalů, popadl ho strach a schoval se v dolíku.

Dlouho se neodvážil vyhládnout ven a když přece, našel již jen tělo svého bratra. Poháněn strachem dotáhl nebožtíka až na pole kde bratři pracovali. Přesto že Genrik vypověděl celou pravdu, svalili vinu na něj: "Měl jsi mu jít na pomoc. Jsi jen malý, ustrašený zbabělec!"

Ještě ten den Arnalda pohřbili a z Genrika se pomalu ale jistě začal stávat vyvrhel v jeho vlastní rodině. To nejhorší ale mělo ještě přijít. A to tehdy když mleli svoji skromnou úrodu obilí.

Rána třetí: Zpěněná voda

"Rychle, musíme to mít složené než přijde soumrak, jinak nás mlynář vyhodí." Zavolal z hůry otec na své čtyři syny, kteří mu nahoru podávali pytle.

Splav pod stodůlkou hučel a kolo se otáčelo jako divé. Vždyť Bylo jaro a na horách tál sníh, který v podobě vody rozvodňoval koryta.

Bratři přidávali na tempu. Tam kde se objevoval jeden pytel se nyní objevovaly pytle tři a splav, jako by zrychloval společně s bratry.

Na žebřík zrovna lezl nejmladší Genrik. Starší bratři reptali, že je příliš pomalý. "S takovou tu budeme ještě do rána. Pohni sebou ty tyčko!" Genrik se tedy snažil seč mohl a jak zuřivě šplhal, žebřík se kymácel ze strany na stranu. Najednou se svezl po trámu namoklého od deště a podrazil otci nohy, který stál na konci. Muž spadl, rozbil si hlavu a skulil se z mírného svahu rovnou do splavu pod mlýnské kolo. Braši vykřikli a snažili se rychle něco podniknout, ale již bylo pozdě. Když svého tátu vytáhly na souš, byly jeho oči již stejně studené jako voda.

Sezóna havrana:

Pro rodinu to byla strašlivá rána. Jejich živitel byl po smrti a Genrik byl znovu poblíž. To už bylo na matku příliš.

Začala čím dál tím více tonout ve smutku a bratři za to Genrika začali vyloženě nenávidět. Často jej byli a on se jim začal vyhýbat.

Hodně času trávil v odlehlejších částech dědiny. Kde se seznámil s kořenářkou, která mu tenkrát předpověděla jeho osud. Nejprve o tom neměl ani ponětí. Po krátké řeči se nabídl, že jí bude vypomáhat sbírat byliny a že ona mu sem tam na oplátku dá měďák na přilepšenou.

Při sběru se pomalu ale jistě učil poznávat rostliny s houbami tamního kraje a s kořenářkou si začínal rozumět. Až jednou padla řeč i na to proč se na něj pořád lepí neštěstí.

"Narodil jsi se čtvrtého světločasu," řekla mu stařena, "to je doba, kdy odlétají havrani do severních lesů, protože cítí, že mrazy ještě neztratily dech. Proto se odebírají tam, kam již po zimně přišel život. A když odletí i havrani dříve, znamená to, že do kraje přichází neštěstí. Tahle moudrost je velice stará a ještě se mi nestalo, že by se nenaplnila." Kořenářka odsekla vršek vraního oka i s plodem a listy a hodila jej do nůše. "Za můj život se tohle stalo jen dvakrát: Když se krajem proháněli urgalové a podruhé, když jsi se narodil ty. Prokletí které tě provází, může být darem stejně tak jako zmarem. Na to nezapomínej chlapče."

V Genrikovy se ozval vztek a tak pravil: "Jak může být tohle dar? Kvůli mě zemřeli mí bratři, otec a zbytek mých blízkých mě teď za to nenávidí!"

Kořenářka se jen zazubila svým polovičním chrupem: "Trpělivost mladíčku. Uvidíš, že když se naučíš trochu lépe číst v předivu osudu, bude ti 'neštěstí, v životě ještě velice užitečné."

Sezóna smrti:

Čas plynul dále. Matka čtyř bratrů se znovu vdala. Tentokráte za pobožného rychtáře, který se v ní shlížel již delší dobu a konečně to vypadalo, že rodině chalupářky svitlo na lepší časy.

Jenže starosta nebyl v jádru příliš dobrý muž. Vyznával hluboce učení Solase a nebožku dobře zabezpečil, jen co je pravda, ale Genrikova pochmurná nátura zapříčinila, že slupka jeho příčetnosti se v některých vypjatějších situacích sloupla a v takovém případě neváhal svého adoptovaného syna vzít přes záda sukovitou holí. Chlapec zatím pomalu chřadl a mezi vesničany se povídalo, že chlapcova údajná zlá moc je rázným rychtářem zlomena. Byla li to pravda, nebo ne, to je ve hvězdách. Stejně jako jestli Genrika provázelo nějaké zlé uhranutí.

Na podzim přicestoval do vsi na zemanovu žádost doktor z města. Po kraji se totiž začaly šířit zvěsti o zhoubné nemoci, která brala životy po desítkách. Proto se místní venkovský šlechtic chtěl proti epidemii pojistit.

Tři měsíce se nic nedělo, až když přišel první světločas, v sousední vsi onemocnělo první dítě.

Genrik zrovna seděl na střeše za komínem. Sněžilo a mrzlo, ale mu to nevadilo. Bylo to jeho oblíbené místo. Měl odtamtud rozhled na celý kraj a z komína se linulo teplo a vůně pečeného masa. Když tu najednou bledé zimní slunce, nahlížející skrze mraky, pohaslo. Genrik vzhlédl a pak to uviděl. Nebe se černalo tisíci černých per a vzduch naplňovalo hlasité pleskání křídel a krákání. Havrani odlétali na sever.

Tak začal temný čas, kdy na Genrikovu rodnou ves udeřily neštovice. Doktor se najednou měl čím ohánět, protože pacientů přibývalo a ubývalo pouze když někdo zemřel. V každém domě si nemoc vybrala aspoň jednu oběť.

V provizorně zřízené ordinaci začala být za chvíli potřebná každá ruka navíc. Na doporučení babky kořenářky byl mezi těmi kdo pomáhali i Genrik. Již předtím pomáhal babce s některými případy ale tohle bylo něco úplně jiného.

Kořenářka zvládla při nejlepším uvařit bylinkový čaj, nebo uklohnit hojivou mast či obklad, ale doktor dělal daleko zajímavější věci. Na váhách připravoval kdejaké prášky, do kterých nepřidával jen bylinky, ale i horniny a oleje.

Ostatní kluci a děvčata dělali jen co se jim řeklo, ale Genrik si snažil do paměti zapsat vše co doktor dělal a říkal.

Také se stalo, že Genrik při vypomáhání sám onemocněl.

Nebylo to tak vážné jako u jiných pacientů, ale i tak ho trápilo pár svědivých vředů.

To ho ale nezastavilo, dál pomáhal seč mohl a už ani doma ho nechtěli, protože se báli že k nim nemoc zavleče. Proto musel přespávat v pichlavé slámě na půdě. Kromě staré slámy tam bylo i hodně věcí k prozkoumání a mezi nimi i jedna velká, zamčená truhla.

Ta velice dlouho dráždila Genrikovu zvědavost až jednoho večera neodolal.

Když se vracel od doktora, cestou domů, sebral v kůlně kladivo a zámek na truhle urazil. Vevnitř byla velká hromada zaprášeného harampádí. Staré oblečení, nějaké cetky jako staré natahovací hodiny a na úplném dně nalezl chlapec malinkou truhličku. Ta byla naštěstí nezapečetěná a tak se do ní Genrik snadno svými hbitými prsty dostal, i když bylo víko promáčklé a zaseknuté.

Uvnitř našel malou brožurku, která byla nadepsaná ozdobnými písmeny: 'Velký sborník modliteb k Hlasu'. Genrik nadpis chvíli luštil, ale po krátké chvíli dokázal význam nakroucených písmen rozpoznat. (Jeho nevlastní otec ho a bratry, nutil předčítat Solasovy žalmy i když to Genrok k smrti nenáviděl, protože neuměl číst. Přece jen trochu vzdělaný otčím byl  ale neústupný a nedal si pokoj, dokud se Genrikovy nedostaly posvátné texty do krve.)

Brožura se stala chlapcovým nejlepším přítelem, na dlouhé chvíle s jeho nemocí.

Když nedokázal nějaký úsek přelouskat, zanesl útržek ukázat doktorovi, který mu vždy mile rád pomohl. Ale nikdy nepoznal, o jaké texty se jedná, protože Genrik mu vždy donesl pouhou stránku, kterou předtím vytrhl. Měl totiž strach, že by na jeho hlavu mohl dopadnout otcův hněv, kdyby se dozvěděl že jeho syn čte něco jiného než Solasovy litanie.

Jak už je ale výše napsáno, osud má vždy vlastní plány s námi smrtelníky. Rychtář svého syna načapal, když si šel náhodou na půdu pro starý kabát, protože u toho co nosil se urval rukáv.

Nahlédl Genrikovy přes rameno a vzkřikl. "I ty parchante nezvedený, proklet buď den kdy ses narodil, hade. Solasův hněv tě dostihne, ale to tě nejprve musí opustit hněv můj." Popadl z nejbližšího kouta shnilé prkno a nebohého hocha zbil. Co slabika, to rána a že jich bylo hodně. Rychtář odříkal celou očistnou modlitbu.

Když skončil, nechal Genrika nechat na místě ležet v bezvědomí.

Listy z lexikonu se rozlétly po celém podkroví. Rychtář jich většinu sebral a poté spálil, jako se to dělávalo se starými botami.

Chlapec po tom, co se probral z mrákot, ještě dlouho nehybně ležel. Teprve potom, co si byl jist, že otčím je pryč, dal se do sbírání těch několika listů, které zalétly do slámy a za starý nábytek. Stulil se do klubíčka a usnul. Pokoušelo jej vzlykání, ale to se snažil ze všech sil potlačit, protože se bál vydat byť jen hlásku.

Říkal si že unikne z područí otčíma unikne a už se nevrátí. Bohužel si uvědomoval, že nemá na výběr.

Tato událost byla tečkou za Genrikovým vyvrhelstvím. Do světnice ho již nechtěli pustit i když se z neštovic vyléčil a jeho vlastní matka se na něj dívala skrz prsty.

Byl odsouzen k životu na půdě. Ten den se v něm ale cosi změnilo. Pochod jeho myšlenek by se dal popsat, jako kapka inkoustu, která dopadla do sklenice s čirou vodou: Černý oblak se v tekutině pomalu rozpínal.

Sezóna dubu:

  Hned dalšího dne vstal brzy z rána a vydal se jen v noční košili k sídlu místního šlechtice, pána z Vatrondu.

Rod Vatrondů vzešel ze statkářů, kteří nabyli takového jmění, že získali nějakým pochybným způsobem šlechtický titul. Byl to bezvýznamný chudý rod, uznávaný jen v místní oblasti. Jejich sídlo připomínalo spíše honosnější velkostatek. Bylo to ale místo, kde se soustředilo veškeré dění hned z několika okolních vsí a to včetně výcviku prostého lidu v základech umění boje. Doba ve které žili byla těžké a sedláci i řemeslníci se museli umět bránit aspoň nějakým způsobem.

Zeman si platil někdejšího mistra šermu, který kdysi vyšší šlechtu učili umění boje s chladnými zbraněmi. Tento mistr však zkoumal umění boje i z jiných úhlů pohledu a napsal bohatě ilustrované učebnice, kde popisoval například jak jako zbraně používat cepy nebo dokonce kosy. Proto byl z šlechtických kruhů odstrčen na venkovský dvůr.

A Genrika nenapadlo nic lepšího, než zajít právě za ním.

Brzy nad ránem se ozvalo zaklepání na okno mistrova přístřešku.

"Co chceš usmrkánku?" Zamumlal starý, ježatý muž se zrzavými vlasy, jež stanul na zápraží. Rukou si protíral rozespalé oči a mžoural na klučinu v bílé noční košili, zašpiněné od bahna.

"Chci se naučit bojovat!" Vyhrkl ze sebe Genrik.

Stařík mlaskl a po krátké chvíli ze sebe vypravil. "Táhni k Unhiře, skrčku a neotravuj." Mávl rukou a zabouchl Genrikovy dveře před nosem. Jenže ten se nenechal tak lehce odradit. Bil do dřevěných dvířek dobrou půl hodinku a když to nezabíralo, zůstal sedět na prahu, jen tak jak byl, v noční košili.

Když se začali trousit první lidé -převážně mladí- kteří jednou za čas přišli na výuku sebeobrany, naléhali na mistra, jestli ví, že mu přede dveřmi sedí v mokré trávě téměř nahé dítě.

Zrzáč, jak mu místní říkali, byl nakonec nucen dovolit Genrikovy, aby se uchýlil do jeho chalupy.

Po tom co si Zrzáč odbil svoje, navrátí se vše do svého skromného domu, položil chlapci jednoduchou otázku. Ptal se ho, co si to nasadil do hlavy, že chce být jako ti, které on každý den pomalu dře z kůže a snaží se je naučit trochu máchat klackem, aby podlehli jakémusi falešnému pocitu bezpečí.

"Chci se naučit bránit. Už mne nebaví jak se mnou osud stále zametá."

"Nejsi ty syn rychtářei?" Zabručel Zrzáč. "Poslouchat svého otce musíš i když ti uštědří výprask, je to pro tvoje dobro..."

"Není můj otec. Můj táta zemřel. Můj otčím je mi otcem asi jako kukačka svým dětem." Odvětil chlapec stroze.

Zrzáč se zamračil: "To je velice závažné tvrzení." Pak se ale zakřenil a prohrábl Genrikovy špinavě černé vlasy. "Dobře. Budu tě učit, ale dám ti do těla tolik, že si to ještě rád rozmyslíš. Teď upaluj domů a zítra přijď brzy. Udělám si čas jen a jen speciálně na tebe. Nezapomeň však, že to nebude za darmo."

Genrik přikývl a zmizel za dveřmi.

Od toho dne se učil boji u Zrzáče a že se stařík svého slibu držel. Neodpouštěl Genrikovi sebe menší chybu a po lekci mu musel hoch vypomáhat s nejrůznějšími pracemi.

Jeho "tréning" zahrnoval i úkoly, které si Zrzáč vymýšlel aby chlapce odradil. Myslel si, že se Genrika do týdne zbaví jenže on trpěl vše, co mu Zrzáč uložil, ať už šlo o nošení kbelíků přes rozvodněnou říčku, nebo přehazování písku z místa na místo.

Minul první týden, druhý, třetí, pak měsíc a konečně rok. Genrik za tu dobu zase o něco povyrostl a z výcviku se stala spíše symbolická záležitost přátelství mezi ním a Zrzáčem, ale základy zvládl obstojně.

Věděl jak se krýt, věděl jak provést protiútok a věděl také, že jako zbraň se dá použít celá dubová hůl a ne jen její konce.

S tím jak epidemie neštovic pozvolně odezněla, přišel zlatý věk Genrikova života. Necítil se být členem vlastní rodiny, nebyl oblíbený mezi vrstevníky ale získal cosi víc. Babka kořenářka sice odešla na věčnost, po tom co udeřily neštovice, ale i nadále zůstala v Genrikově srdci a doktor se Zrzáčem mu vždy byli oporou. Pokud potřeboval pomoc, věděl kde ji hledat.

Pouštní slunce vychází:

Uplynulo pět let, Genrik oslavil devatenáctý rok svého života a rozhodl se, že se odpoutá od svého nepřejícího otčíma a rodiny, která jej stejně zavrhla.

Díky Zrzáčově známosti se dostal mezi vojáky. Verbíři by obyčejně o takového vyzáblého floutka nezavadili ani okem, také proto, že Genrik byl nejmladší z bratrů. Obyčejně by odvedli některého z jeho starších sourozenců. Navíc nebyl ani čas války, tudíž bylo odvádění zbytečný proces.

Navzdory tomu jej vzali mezi sebe muži ze čtyři a padesátého pluku královské pěchoty, kteří se dvakrát do roka na čas utábořili u zemanova velkostatku, když na podzim pochodovali do a na jaře z Hadaraku, kvůli doplnění zásob a nabrání čerstvého mužstva.

Velitel pluku nejprve nechtěl o Genrikově vstupu ani slyšet, ale Zrzáč jej přesvědčil a vyzdvihl při tom jeho schopnosti, co by léčitele. Lajtner nakonec souhlasil.

Při odchodu se sice mladík pohádal se svým otčímem a hlavně matkou, která jej i přes tolik nesnází, kterými si prošli, nechtěla pustit, jaký měla o něj strach, ale nic se již nedalo dělat.

Hoch měl nakázáno sbalit se a co nejdříve se dostavit k vojenskému ležení. Jediné věci které si s sebou vzal, bylo jeho strohé oblečení a brožurka Ómových modliteb, nebo alespoň to, co z ní zbylo.

Genrik byl přidělen ke štítonošům, mezi ostatní rekruty. Byli ostříháni dohola a museli projít počátečním výcvikem, aby byli aspoň minimálně připraveni na nacházející rok, až se pluk vydá znovu patrolovat do pouště.

Jakožto štítonoši byli trénováni ve způsobu boje s dřevěným štítem a krátkým mečíkem do jedné ruky. Nebylo to sice nic světoborného, žádné umění, ale pokud došlo na střet, byla hrana štítu a ne příliš ostrá čepel železného meče to nejlepší, s čím se ve válečné vřavě dalo přežít. Genrik však zůstával částečně věrný své již zažité holi. (Za určitý obnos se nabízel i tréning pro zájemce s vybraným tipem zbraně.)

Nejvíce času trávil v lazebníkově stanu. Vycítil příležitost přiučit se. Vojáci potřebovali občas oholit, ostříhat, nebo ošetřit, ale holič nebyl zrovna ochotný chlapík, takže se na Genrika vytasil s jednoznačnou frází: "Můžeš se přičinit, ale na přilepšenou nedostaneš ani měďák." A na to, že by mu měl prozradit některé ze svých tajemství nesměla přijít ani řeč.

Lazebník si recepty na své masti střežil jako ostříž, protože provianťák mu za ně dobře platil a pak je dále přeprodával mezi vojáky. To ale Genrika nezastavilo od toho, aby se holiči občas díval pod ruce, když dorazil nějaký vážnější případ.

Přešla dvě léta a mladík již za tu dobu uměl ošetřit zlomeninu, zastavit krvácení, nebo si dokonce poradil se zánětem. Opravdové znalosti ale skrýval lazebníkův zápisník, který přechovával v knížce, zavěšené na svém opasku. Tam si psal veškeré poznatky, které nasbíral a Genrikovi to nedávalo spát dnem ani nocí.

Jednou večer, se nenápadně vytratil ze svého přiděleného místa na spaní, potajmu se vplížil do lazebníkova stanu a zápisník ukradl. S loučí se uchýlil za malou dunu a pustil se do vzletného listování ve své kořisti.

To co našel uvnitř jej ohromilo. Zápisník obsahoval poznámky o nejrůznějších nemocích a jejich léčení, ale také o jedech, proti jedech, jejich aplikaci a nejrůznějších přípravcích. Genrik až do toho dne například netušil, jak lazebník dokáže vytvořit tak krásně vonící a hlavně účinné mýdlo.

Nakonec louč zhasil pískem a zápisník pečlivě uschoval v záhybech svého oblečení. Od toho dne se stal jeho nejstřeženějším pokladem. Lazebník samozřejmě vyváděl jako smyslů zbavený, když zjistil, že jeho zápisník je pryč. Podezření padlo na ty, co mu pomáhali a zejména na Genrika. Ten se proto z holičova dosahu vypařil. Nechtěl riskovat, že bude přistižen a potrestán za krádež, což v armádě znamenalo při nejlepším bičování.

Poledne pouštního slunce:

Nejraději se zdržoval s ostatními vojáky v provizorní krčmě pod širým nebem, kterou provianťák vždy zřizoval tam, kde zrovna zastavili na pochodu. Tam se poprvé projevila jeho záliba v pití. Nejraději měl kyselé svařené víno, jehož chuť snadno uměl vylepšit vlastní směsí bylinek.

Ač se to nezdá, v poušti se nacházel slušný sortiment zdrojů. Trnité keříky měli lýko, ze kterého se často připravovali obvazy a ze strouhané kůry se dal udělat výborný aromatický prášek, který vojáci s oblibou šňupali.

Genrik se z toho důvodu brzy stal oblíbeným a vyhledávaným společníkem zvláště u jedné specifické skupiny přátel. Bylo to padesát devět vojáků původem ze Surdy a ti si Genrikův kořeněný svařák na výsost zamilovali. Brzy byl jako jeden z nich. Dělili se o žold i o zásoby a nikdy nenechali jeden druhého v brindě.

Jednou se Genrik mezi ně omylem připletl, zrovna když připravovali plán na útěk. Chtěli zběhnout, protože jim už okružní pochody pouští zaváněli a chtěli se vydat za něčím lepším.

Když Genrika spatřili, jak se snaží nenápadně vytratit z místa zrytého v keřích, kde se radili, chytili jej a plánovali mu prohnat křivák mezi žebry, aby je nevyzradil. Velitel skupiny v poslední chvíli zadržel ruku s nožem a přišel s návrhem, že Genrik by jim mohl být se svými znalostmi v budoucnu prospěšný. Genrik nakonec souhlasil, i když nerad a hned dalšího týdne se šedesát mužů pod příkrovem tmy vytratilo do nitra pouště.

Říkali si sice žoldáci, ale za peníze válčili jen málokdy, nejčastěji v potyčkách mezi pouštními kmeny. Živili se hlavně přepadáním obchodních karavan.

Svoje doupě si Supi, jak si říkali, zřídili v polo rozpadlé budově, neznámého původu, kterou nalezli ve skrytém údolíčku, na místě vyschlé oasy.

Bylo to v nejzazším koutě pouště, téměř na hranici s lesem elfů, kam královské patroly páchly jen málokdy. Nicméně tam ležela stará stezka, po které se často pohybovali pašeráci, proto byla stará pouštní stavba výborným, strategickým úkrytem.

To, že v oase kdysi býval život, prozrazovaly jen sluncem vybělené kmeny dávno mrtvých stromů. Banda Supů si zde zřídila svůj tábor. Místo bylo dobře zryté před nechtěnými zraky za vysokými dunami a v případě potřeby se dalo dobře bránit.

Budova byla chrám postavený z pískovcových bloků, vnitřek byl honosně ozdoben a to znamenalo že Supi byli nejspíše

první lidé, kteří chrám za dlouhá desetiletí navštívili.

Co nestihli předtím vykradači, o to se Supi náležitě postarali. Do měsíce chrám vyrabovali a co šlo, prodali kočovníkům. Tak proměnili gobelíny a ozdoby ze slonoviny v hezkou hromádku zlata, kterou uskladnili v kobkách pod rozvalinami.

Samotný Genryk byl neoddělitelnou součástí bandy. Nikdo se neuměl postarat o zraněné tak dobře jako on a Supi to věděli. Měl se u nich královsky. Měl přidělenou vlastní část chrámu, kde mohl spát, studovat a především se starat o raněné, ale stále ho hlídali jako oko v hlavě. I přes to, kolik pro ně dělal, mu stále nevěřili. Kdyby utekl, mohl by prozradit polohu jejich doupěte a hlavně by přišli o velice důležitý článek celé kumpanie.

Genrika drželi jako vězně. Pokud chtěl vyjít na čerstvý vzduch, vždy musel jít někdo s ním. Byl zavřený ve vlastním příbytku již celé roky.

Utržil však to nejlepší vybavení, jaké si žoldáci mohli dovolit. Stačilo jen říci a hned měl co potřeboval. Za celou dobu, kdy byl vězněn také učinil několik velice zajímavý objevů.

Když pobývali v poušti, občas je přijížděl navštívit kupec Táryk. Byl to jak jinak pašerák, jako všichni obchodníci v té oblasti ale Supi mu věřili. Skupoval od nich veškeré věci co našli v chrápu a dovážel vybavení, které potřebovali. Žoldáci mu za to náležitě platili a obě strany spolu proto dobře vycházely.

Táryk ovládal mimo jiné dialekty pouštních kmenů a při jedné z návštěv chrámu upozornil Genrika na nápisy na zdech. To léčitele zaujalo a společně se ve volném čase pustili do luštění a překládání. Jaké bylo překvapení, když Genrik zjistil, že texty se shodují s těmi, které byly zaznamenány v jeho staré brožuře.

Chrám kdysi patřil Bratrstvu. Stačilo jen zapátrat, nebo se správně podívat a hned bylo jasné, že žoldnéři si udělali hnízdo uprostřed historického klenotu. Například prastaré tabulky s vytesanými texty Supi často používali jako podnosy, na kterých si smažili vajíčka a netušili, že tak ničí vědomosti nedozírné ceny.

Genrik Tárykovi zaplatil za to, že si nechá pro sebe jejich malé tajemství a že mu pomůže s dalším luštěním.

Čím více toho odkryli, tím více byl Genrik odhodlaný, protože prastaré tabulky neobsahovaly jen modlitby.

V katakombách pod chrámem se nacházely celé archivy plné záznamů o historii Bratrstva a jejich způsobech. Brzy zjistil, že jsou rozděleny na části. Každá byla věnována něčemu jinému. Bylo tu oddělení filozofie, matematiky, přírodních věd a dokonce i starověkého jazyka.

Jakožto ranhojiče, Genrika zaujala anatomie a nejvíce alchymie, která byla pro něj něčím úplně novým.

Odkrývání tajemství chrámu zasvětil celých patnáct let svého života a stále nebyl ani ve druhé třetině překládání všech textů a ve vlasech se mu objevily první šediny.

Začal dodržovat zvyky popsané v textech a náboženství plně přijal. Solasovo učení se mu zdálo násilné a příliš nafouklé. Bratrstvo obroti tomu nabízelo mnohem více, než jen řeči o nenávisti k Unhiře a jejím dětem. Bratrstvo nabízelo vědomosti, kterých si tolik vážil. Umění sebeobrany, léčitelství, moudra všechno po čem kdy toužil nalezl v textech.

Myslel si že na bádání má celý zbytek života.

Kdyby jen věděl, jak se zmýlil. Království po zbězích nikdy nepřestalo tak docela pátrat a stalo se, že byli prozrazeni.

Pouštní slunce zapadá:

Bylo nádherné ráno, když vůdce Supů probudil táhlý zvuk polnice.

Ten zvuk již někdy slyšel, nemohl si však vybavit kdy a kde. Troubení se ozvalo podruhé a v ten moment knotek vzpomínek konečně vzplál. Zvuk patřil trubce z rohu pouštní kozy a takový nástroj používal jen Hadaracký královský pluk.

Neváhal již ani vteřinu a rozkázal ať se bije na poplach. Už však bylo pozděl. Královské jednotky obsadily vyvýšeninu nedaleko chrámu a další jednotky byli na cestě dovnitř.

Supům se dařilo držet královské u vchodů dlouho. Padlo mnoho bojovníků na obou stranách, ale vítězství nakonec připadlo Království. Všichni Supi byli buď zabiti, nebo zajati.

Vojáci byli důkladní, takže brzy objevili i podzemí chrámu. Nechtěli se však pouštět příliš hluboko, protože prastaré ruiny jim vyloženě naháněli strach. Do hlubin se odvážil pouze mladý důstojníků a pár dobrovolníků, kteří nedbaly na nabádání ostatních aby nepokoušely mocnosti starých věků, které mohou dřímat uvnitř.

Nebyli to však žádné mocnosti, kdo stál za zkázou odvážlivců.

Genrik a dalších šest Supů se stačilo skrýt v katakombách, ještě než útok začal a léčitel ani zdaleka nezapomněl, jak se ohánět holí. Navíc načerpal mnoho znalostí z učebnic Bratrstva a nyní je konečně mohl uvést do praxe.

Čelili téměř dvojnásobné přesile, ale díky Genrikově znalosti podzemního labyrintu měli Supi nad vojáky ohromnou výhodu.

Královští se rozdělili aby pokryli větší oblast. Co se však ze začátku zdálo jako dobrý nápad, byla ve zkutečnosti fatální chyba.

Supům už nic nebránilo v tom, aby skupiny jednu po druhé obklíčily a zničily.

Ostatní vojáci na povrchu zatím marně čekali na návrat svých druhů a nikdo další neměl odvahu pustit se do katakomb.

Nakonec se spokojili s tím co měli. Žoldáci byli rozprášeni, zajatci zpoutáni, kořist byla zajištěna. Nic dalšího na práci zde již nezbylo a proto se vydali na zpáteční cestu.

Tak došli Supi ke svému zániku.

Nepatrný zlomek bandy skrytý v hrobkách nezaznamenal žádné ztráty oproti protivníkovy ale to bylo tak všechno, co se o nich dalo říci. Nezbylo jim nic víc, než jejich holé životy. Každý se vydal svou cestou. Někteří se vrátili ke svým rodinám, jiní si vzali do hlavy že se přidají k Vardenům.

Nicméně o nikom z nich už Genrik nikdy neslyšel. On sám však neměl kam jít a tak zůstal v ruinách chrámu. Přece jenom jeho práce nebyla ještě hotova a ze svého příbytku se mu podařilo zachránit většinu zápisů a vybavení, takže nemusel začínat na novo.

Když se na jaře vrátil kupec Táryk, nevycházel z úžasu, když chrám našel zcela opuštěný a jen kdesi v jeho útrobách narazil na Genrikovu pracovnu. Starý léčitel mu situaci hned objasnil: Supi již byli minulostí.

Táryk jen pokýval hlavou. Věděl že tak nějak to s bandou skončí, jen nečekal, že jejich zánik přijde tak náhle. Nic méně Genrikovi přislíbil pomoc.

Léčitel by bez pořádného jídla a pití uprostřed pouště nepřežil delší dobu, proto se zavázal tu a tam darovat svému přílety zásoby jídla, minimálně než bude mít zase cestu kolem. Genrik, aby nezůstal dlužen,  Tárykovi někdy namíchal na oplátku něco ze svých léčivých mastí.

To byl příběh chlapce, vojáka, žoldáka, léčitele a poustevníka Genrika Prokletého.

Zasvětil svůj život hledání památek a znalostí o Bratrstvu. Později se začal vydávat na vlastní výpravy za poznáním. Potřeboval najít někoho, kdo jeho znalosti zachová, až nadejde jeho čas.

Královstvím musí kráčet skrytý ve stínech, protože ti kdo měli něco společného s Bratrstvem mohli očekávat milost jen stěží. do chrámu se však stále vrací. Byť mu přirostl doslova k srdci.

Schopnosti:

Genrik je již starší muž, jemuž táhne na čtyřicet let. Tělem není příliš zdatný, tento fakt jej provází již od útlého mládí.

Vynahrazuje to svojí touhou po vědomostech a vytrvalostí. Jeho na člověka vysoký věk mu zaručuje jisté privilegium, co se zkušeností v týče.

Jeho největší předností je bezesporu léčitelství. K valné většině vědomostí se dopracoval vlastními silami a že k němu život nikdy nebyl příliš laskav, naučil se tyto dovednosti využívat ve svůj prospěch.

Umění boje s holí je jedna z věcí, které mu umožnili přečkat i ty nejtemnější časy. Tvrdému tréningu se podrobil již jako chlapec, pokračoval v něm mezi vojáky a nakonec svůj um dokázal sám rozvíjet, k čemuž rovněž přispěly záznamy nalezené v kamenných tabulkách chrámu bratrstva.

I když mu jeho fyzická kondice neumožňuje běhat Martonové závody, dokáže se postavit i mnohem silnějším a rychlejším protivníkům, protože každý válečník se někdy může dopustit chyb a učebnice bratrů popisují jak je rozpoznat a využít.

Ač se to nezdá, hůl z červeného dubu, se s přehledem může měřit s tou nejostřejší čepelí díky svojí pevnosti a pružnosti. Mimo to není problém opatřit si hůl novou, dojde li k jejímu zlomení.

Styl boje, který Genrik vyznává se odvíjí od myšlenky, že zbraň je celá hůl i tělo které ji ovládá.

V archivech chrámu se dočetl i o technice odrážení šípů, kterou bratři údajně používali. Dodnes netuší jestli se jedná o nesmysl, nebo o fakt. Jisté však je, že teorie této techniky zapustila kořeny v jeho hlavě a vyžadují li to okolnosti, je schopný při maximální koncentraci a věrteli štěstí odrazit letící objekt, jako je například kámen. U šípů je to již dosti sporadické.

Jeho úroveň znalosti léčitelství zahrnuje pokročilou znalost bylin a přípravků z nich. Umí ošetřit zlomeniny, zastavit krvácení nebo v extrémních případech pomoci člověku který se otrávil. Svoje umění však umí využít i opačným způsobem. Namíchat jed je pro něj záležitost hodiny a v boji ví přesně kam má udeřit, aby protivníkovi způsobil co největší bolesti, nebo zranění.

Svoje znalosti se ale zákonitě snaží využít ve prospěch těch, kdo potřebují pomoc.

Z doby kdy byl vojákem si odnesl umění boje se štítem a mečem. Na tuto dovednost v průběhu let sedal prach, takže ji využívá pouze v krajních případech a často do ní komponuje prvky boje s holí.

Většinu svého života zvrátil v oblasti pouště, až už šlo o jeho rodnou vesnici na přechodu biomů, vojenské tábory pod dunami, nebo chrám v srdci pouště. Proto ví kde najít vodu a jídlo dokonce v té největší pustině.

Do jisté míry ovládá také písmo a četbu, což vylívá z jeho zkušenosti s náboženskými texty v jeho brožurce s modlitbami k Ómovi.

Znalosti léčitelství 4/7

Boj jednoroční meč + štít 1/7

Umění přežití 2/7

Boj s holí 3/7

Rodina:

Je synem chudého chalupníka a jeho ženy, společně se svýmy šesti bratry. Po tom co otec, nejstarší a nejstarší bratr tragicky zemřeli nepřímo Genrikovým zaviněním, se chalupářka vdala do rodiny rychtáře, který se stal Genrikovým otčímem.

Genrikovou pravou adoptivní rodinou se částečně stala kořenářka, doktor a zemanův starý sluha Zrzek.

Neví zdali jsou všichni stále na živu.

Majetek:

Výstroj pouštních válečníků, pevná hůl zhotovená z dřeva červeného dubu. Torna ve které pŕechovává své poznámky a pouzdro s ranhojičskými nástroji a ze všeho nejdůležitější překlad všech textů, které našel v chrámu.