//když použiješ hvězdičky, tak už nepíšeš uvozovky ;)
tzv.:
*Znavená poutnice konečně dospěla k začátku vesnice.*Konečně!*zavrčela tiše, když se belhala dál ulicí....*

*Procházel se po vesnici, když najednou uviděl mladého muže mluvit starověkým jazykem.* Zdravím, je dobře, že jsi našel naši vesnici. Jen nerozumím, co myslíš tím, kdo je tu z vody? Přeci všichni lidé jsou tvořeni vodou... *rozumoval, ale dobrácky se přitom usmíval.*

*Slyší výzvu a opatrně se přejde.* Víte, nemám moc peněz, *začala opatrně. Sice to byla úplná cizinka, ale měďák navíc se hodí vždycky, no ne?* Neměla byste, vzácná paní, nějaké peníze navíc? *nadhodila vypočítavě.*

*Vystoupila z kočáru a hned šlápla do louže. Ohla ret a ihned zavolala služebnou, aby jí střevíček očistila. Poté pokračovala v cestě. Služba jí držela vlečku a komtesa se zvědavě rozhlížela po návsi. Všimla si dívky, u které stojí jakási žebračka. Zaměřila se na jejich rozhovor a poté se v ní cosi zlomilo, zahořel v ní plamínek dobra, a hodila žebračce pár mincí do ruky.*Kup si něco na sebe.*řekla povýšeným tónem.*Ona nebyla zlá, ale byla zkažená lidmi, kteří s ní trávili čas. Ale ona jiné lidi neznala, a tak se nechala kazit dále.*

*Po dlouhé cestě byl celý otupělý a malátný, ačkoliv jako stín nepotřeboval tolik odpočinku i on byl limitován tím co jeho tělo snese. Proto když zahlédl hostinec velice se mu ulevilo. Dojel až těsně k bráně na dvůr a seskočil z velblouda. Několikrát pěstí udeřil do vrat a pak čekal. Nějaký klučina za chvíli otevřel dveře. Oči se mu rozšířili údivem, ovšem stačil obratně chytit měděnou minci kterou po něm hodil.* Dej mu pořádně napít.* S těmi slovy, jež pronesl tónem zmoženého cestovatele se otočil a dlouhými kroky si to namířil do šenku. Chtěl teplé jídlo, měkkou postel - nebo alespoň nějakou - k tomu pak ještě pár informací. Bylo naprosto zoufalé jak nikdo nevěděl nic o pořádném trhu s otroky. Jediné co se dozvěděl bylo, že to je zakázané. Jemu osobně to bylo úplně fuk, ovšem mnozí s nimiž mluvil se jakoby něčeho obávali. Zvykl si na jistou kvalitu a už se mu nechtělo vracet se k zuboženým postradatelným kusům, které nikomu nechybí. Než je vůbec přivedl do stavu kdy vydrží pořádnou práci stálo jej to značné množství energie a práce.
Prudce otevřel dveře. Ani se neobtěžoval klepat. V současném stavu by nejraději celé to místo podpálil, ale nemohl už tak za sebou nechával cestičku z drobečků, musí se trochu krotit. Zavrčel a sednul si ke stolu hned vedle ohniště. Příjemné teplo se mu rozlilo po těle. Zavětřil ve snaze zjistit co má kuchař na plotně, ovšem marně. Mávl rukou aby na sebe upozornil obsluhu. Vážně neměl dobrou náladu.*

*Annelen si spokojeně jedla polévku, která jí opravdu chutnala. Možná i proto, že velice dlouho neměla k jídlu nic jiného než kořínky či chleba. Pomalu zvedla hlavu, jelikož byla zvědavá co za společnost sem přišlo. A v ten moment by se do ní krve nedořezal. Srdce jí začalo splašeně bušit, že to museli slyšet i ty děti co si hrály venku. Byl tu. On. On, co jí ublížil. Ten, co jí zlomil. Ten démon. Našel jí. Začala se třást a opatrně sledovala kam si sedá. Sedl si na druhou stranu místnosti a tak si trochu oddechla. Doufala že ji nepozná. Měla opravdu hlad a tak si přestala vychutnávat polévku a začala se rychle cpát. Musela hned pryč. Začaly jí bolet jizvy na zádech a opět cítila malíček, který jí usekl. Předpokládala, že jeho přítomností se jí rány rozboleli samy. Potichu položila lžíci do misky a přejela pohledem místnost. Dveře byli od ní pár stolů. Pomalu se začala belhat ke dveřím.

*Zatímco čekal až se hostinský uráčí dorazit k jeho stolu, rozhlédl se kolem. Jedinou další postavou, která stála za zmínku byla dívka jež se belhala ven. Vypadal poněkud povědomě. Potřásl hlavou. Snad se mu to jen zdálo. Myslí zapátral v jejím směru. Ať již jen zdání nebo pravda nemohl riskovat že jej někdo pozná než-li unikne dostatečně daleko od místa masakru. Myslí opatrně obklopil vědomí dívky kulhající přes lokál. Namísto obyčejné mysli, bez obran či magického potenciálu nalezl mysl překvapivě zdatnou, tedy na lidské poměry. Zároveň bylo jasné že svoji aktivitu nedokáže dlouho utajit.
Z rozjímání nad dívkou již docela nedávno mučil na své cestě za otroky, nevěda že se mu takto protáhne jej vytrhl hospodský. Roztržitě si objednal jídlo a pokoj. Oblečení zakrývalo dívčinu postavu, ovšem snadno ji vylovil z paměti.
Po tak dlouhém putování za jedinou osobou, jež by mohl s sebou odvést do svého domu v poušti byl již dosti zoufalý. Vzhledem k tomu že dívka po střetu s ním nic nehlásila dá se očekávat že je nejen postradatelná, ovšem i sama se snaží aktivně skrýt. Zmizení takové osoby by bylo jako ubrat kapku vody z jezera. Usmál se. Stíny vrhané ohněm v krbu udělali z jeho tváře masku čirého zla. Bude to chtít trochu vyspravit, ale to už je detail.
Myslí přilnul k dívce, kvůli jejímu stavu nepochybně dojela na koni, stačí jen vědět kterém. Nebude těžké toho koně přesvědčit že by se neměl hnout ze stáje. Pak si ji najde, a dá jí nový život, ne bezstarostný ale s jistotami.*

*Annelen zmizela z hostince a když se nikdo nedíval, přeměnila se ve vydru a rozběhla se co nejdál od hostince. Za rohem jednoho z domů se přeměnila a oddychla si. Zkoumala, kde je tady zdroj vody, ale nenašla nic jiného než malou studnu. Zaklela, protože se necítila na to, aby mohla plavat až k podzemním pramenům a od těch po nějaké jezero či řeku. Sedla si do trávy za domem a zavřela oči. Vítr si hrál s jejími vlasy a ona ustrašeně poslouchala každý zvuk v jejím okolí. Potřebovala rychle pryč, ale jak? Koně neměla, pěšky chodila opravdu pomalu a přeměna by jí také nebyla k ničemu, když tu není pořádný vodní tok. Mohla se ztratit do lesa, ale věděla, že ten muž, jak řekl ten jejich král, co jí vlastně lhal, ten Stín, není hloupý. Naštvaně si odfrkla. Ten muž, co se pasoval na krále druidů jí lhal, že je v bezpečí. Není. Nikdy už nebude. Chtěla panicky křičet, brečet, prosit o pomoc.. Cítila zoufalství.. Schovala si tvář v dlaních a pomalu začala ze zoufalosti natahovat. Jak se to stalo, že ona, hrdá, silná, vládkyně vody skončí jako vystrašené spráskané zvíře v nějakým vidlákově?*

*Dívka k jeho překvapení nezamířila do stáje, nýbrž přímo z města ven. Zamračil se. Její mysl byla najednou poněkud odlišná, nezkušenému mágovi by tato změna jistě unikla, ovšem on zaznamenal drobnou změnu v prioritách, způsobu myšlení a celkové struktury. Ta dívka měla talent. (Zajímavé, odhalení. Proč tedy nebojovala?) V mysli si pokládal otázky zatímco pomalu polykal teplý, hustý guláš který před něj hostinský postavil. Chleba stál za starou belu, ovšem pivo bylo ucházející. Odsunul myšlenky na jídlo stranou. Měl ještě spoustu věcí na práci. Dívka se zastavila téměř mimo dosah jeho mysli. S klidem polknul několik posledních soust. Beze slova se zvedl a nechal za sebou pouze několik měďáků a špinavé nádobí.
Rázným krokem vykročil z hostince. Mysl dívky jej vedla jako maják. Dostane ji. Dnes nebo zítra, nebo za padesát let, ale dostane ji. Chtěl ji. Kolemjdoucí mohli zahlédnout samovolný úšklebek na jeho tváři. Už teď se cítil jako vítěz.*

*Už dávno nenatahovala, ale meditovala. I přesto, žeměla zavřené oči cítila, co se kolem ní děje. POkoušela se už pár dní učit magii bez pomoci Hvozdu, tedy magii starověkkého jazyka. Zoufal jemný vánek a odfouknul jí vlasy z čela. Cítila, že se k ní někdo blíží, proto otevřela oči a modrým, ledovým pohledem přejela okolí. Jediný, kdo k ní šel byly malá děvčátka, co jí nesla věneček z květin. Nejspíš za to, jak jim ukázala, kde rostou ty nejkrásnější kvítky. Dá se říct, že jim i trochu pomohla zavlažeím, když se děti nedívaly. Usmála se na ně a pokynula jim rukou, aby se nestyděly a šly k ní. Annelen nepředpokládala, že by jí onen Stín poznal, takže se snažila uklidit aspoň rozhover s hloučkem dětí.*Jak se jmenuješ a kde máš mámu?*zeptalo s ejí jedno děvčátko a Annelen se usmála.*Její jméno? Už si nepřišla jako Annelen, přišla si jako.. nikdo. Její duše byla zlomená. Zničená. Slabá. Její tělesná schránka byla oslabená mnoha měsíci putování za mizerných podmínek a před měsícem, kdy ji zachránil Gormal, byla nemocná a rýny od Stína se jí ošklivě zanítily. Teď už je v rámci možností v pořádku, ale tím jak je daleko od Hvozdu cítí jak slábne. A kde má mámu? Na chvíli zapomněla, že vypadá jako dívka před dospělostí. Zasmála se, ale z jejího smíchu byla slyšet bolest. Vždyť celá její rodina je mrtvá. Nemá ani mamtku ani otce. Děti si s ní ještě chvíli hrály a pak utekly za motýly na louku. Annelen se zvedla a rozhlédla po obzoru. Rozhodla se, že půjde dál na jihovýchod. Doufala, že během její cesty nikam jí potká ona milosrdná smrt. Už neviděla důvod, proč existovat. Co by světu mohla dát? Vydala se oním směrem okolo domů a zahloubaná v myšlenká se vydala po stezce do lesa. Zvířat se nebála, věřila, že Ti tvorové jí nic neudělají.*

\\Dej si pozor na hvězdičky. Takhle to vypadá že té dívce řekla celý text od slov "Její jméno? Už si nepřišla jako Annelen, přišla si jako.. nikdo." až po konec. \\

*Zatímco šel směrem k té dívce přemýšlel jak ji, pokud možno nenásilně získat. Nechtěl napáchat více škody než už udělal. Ve svém rozjímání si ani neuvědomil že už je skoro na místě. Zarazil jej až zvuk dětského smíchu. Ta dívka s nimi prohodila několik slov a pak děti opět odskákaly někam jinam. Naprosto nehybně sledoval svoji oběť náhle nechráněnou svědky. Když se zvedla o něco ustoupil, pomalu a s klidem se držel na okraji jejího zorného pole. Jakmile opět zašla do města vydal se za ní. Nemusel ji vidět aby ji dokázal stopovat. Opět ji spatřil teprve když vcházela do lesa. (Dnes mám štěstí.) Vyrazil mírným poklusem za ní. Na hlinité terénu se mu běželo daleko lépe než v píscích pouště, ovšem na tichosti mu to nepřidalo. Začal štvát svoji kořist.*

//dobře, díky.//

*Annelen věděla, že za ní někdo jde. Nedovedla specifikovat, kdo nebo co, protože přeci jen tak zdatná v mentální magii nebyla. Šla pořád stejným tempem, nespěchala. Věděla, že neuteče. Že už se neubrání. Mohla by zkusit nějaké ty svoje triky, ale to by musel anajít zdroj vody. A Hvozd na ní zřejmě držel ochranou ruku, protože po chvíli uslyšela šumění vody. Srdce jí zaplesalo. Sama pro sebe se usmála a vyrazila za zvukem. PO chvíli pochodu uviděla malý ppotůček a tak si k němu sedla a ponořila do studené, čiré vody ruku. Zavřela oči a užívala si ono souznění se svým živlem. Potůček byl poměrně dost hluboký a široký na to, aby se přeměnila a pronásledovateli se ztratila v toku vody. Rozhlédla se. Nikoho neviděla a tak zahodila hůl do křoví, přeměnila se a skočila do vody. Nechala se unášet proudem doufajíc, že ji vezme na bezpečnější místo. Přeci jen, měla možnost úniku tak proč ji nevyužít.*

*Drobná změna v dívčině mysli jej varovala že došlo ke změně situace. Zrychlil, ona kupodivu také, a ne málo. Rozběhl se naplno. Pravidelně dýchal jak jej vylepšené tělo neslo pro člověka závratnou rychlostí mezi stromy k jeho kořisti. Její trasa byla poněkud zvláštní. Protože pokud jej nějak nepřelstila pak běžela vodou. rychleji než by mělo být možné. Podrážky jeho bot vyrývaly ve vlhké lesní půdě hluboké stopy. křivolaká čára bystřiny se místy táhla skrze neprůchodná údolí a on se nechtěl namočit. Běžel tryskem přes les za pomalu myslí své kořisti. Cítil že se blíží. Pomalu, ovšem jistě. Byl si docela jist že vydrží déle než ona, přeci jen kulhala... Pokud, pokud to ovšem nehrála. Mihnul se kolem stromu až vlasy rozhoupal nejnižší větve. Cesta zpět bude dlouhá, ale to mu bylo jedno. Běžel dál.*

*Cesta tokem potůčku byla pro Annelen vítaná změna. POhybovala se rychle, hbitě, záda jí bolela jen trochu. Avšak cítila únavu, protože přeměna přeci jen něco stojí. Drahocenou energii. Vyplula z lesa a vyskočila na břeh. Přeměnila se a unaveně se rozhlédla. Doufala, že pronásledovateli zmizela, jelikož plavala s proudem, takže byla opravdu rychlá než kdyby běžela. Těkala očima z místa na místo a poslouchala okolní zvuky. Někdo k ní běžel. Sbírala energii a rozhodovala se jestli na osobu zaútočí a tím si vyčrpá poslední energii a nebo ji opět vloží do útěku. Vyhrál zbytek její hrodosti, tedy útok. Obrnila si mysl tak jak uměla a snažila se nabrat síly. Teď se cítila silná. Byla u vody, což pro ní byla velká výhoda. Sice byl Hvozd daleko, ale i tak teď začala cítit jeho sílu, možná už jen proto, že cítila naději a zaplavil jí adrenalin.*Hvozde dej mi sílu.*zamumlala Annelen a položila ruku na hladinu potoka.*

*Cíl se zastavil. Očividně se teprve teď rozhodla se mu postavit. Její mysl obklopila zeď, ale to mu bylo jedno, on potřeboval jenom vědět kde se nachází. Poněkud změnil směr aby si k ní naběhl zboku. Měl jasnou strategii. Vyřítí se na ni a bude hrát překvapeného že už na něj čeká. Pak bylo několik možností jak postupovat. Záleží co si na něj nachystala. Pokud zaútočí zbraní prostě se teleportuje za ni a přiloží jí meč na krk. Byl si jist že by ji vzpurnost rychle přešla, v případě že po něm začne házet kamení bude to těžké, ale díky kouzlům se dostane až k ní.
Spokojeně zvolnil tempo, aby se trochu vydýchal před výkonem a urovnal si myšlenky v případě že by musel kouzlit. Zahlédl mezi stromy světlý obrys postavy jak se sklání nad vodou. Dívka na sobě neměla žádné šaty, což jej značně překvapilo, ovšem spíše to posílilo jeho opatrnost. Na břeh dorazil spíše klusem tak, že stál šikmo k potoku a také k dívce.*

*Překvapilo jí to. Byl to zase on. Ustrašeně se přikčila a prohla záda. Ona nijak nevnímala, že je nahá. Brala to jako přirozenost.*Nech mě jít.*zavrčela nahlas a voda pod její rukou se podivně prohnula. V okamžiku kdy se Annelen narovnala tak se jí okolo ruky omotal jako had proud vody. Annelen bušilo srdce jak strachem tak adrenalinem, který jí stoupnul i do hlavy. Roztáhla prsty na obou rukách a voda jí pohltila dlaně a začala vířit. Snažila se ho zastrašit, protože přírodní magii nebyla tak všední. Oči jí hořeli agresí a odhodláním, pohled do jejích očich byl stejný jako do hladiny ve které se odráží hořící lesy a města. Podvědomně věděla, že tento boj je možná její poslední a hodlala být poražena se ctí. A nebo, že by mohla i vyhrát? Šance tu vlastně byla. Byla tu totiž voda.*

*Magii. Jedinou možnost, kterou opravdu nečekal. Sám sebe pokáral měl být opatrnější. Pokrčil rameny jakoby si protahoval ztuhlá ramena.* Jsi si jistá?* Kriticky pohlédl na její zmrzačenou nohu a pak pohledem naznačil její absenci oblečení v nepříliš teplém počasí.
(Tohle bude riskantní). Pohledem sjel na vodu vířící kolem její ruky. (Zvláštní, chceme vědět jak to dělá.) Bylo rozhodnuto. Jednohlasně. Zvedl ruku a po zašeptání jediného slova se mu v roce rozhořel plamen, z potoka přilétla kulička vody, ze země oblázek a celé se to vznášelo jen tak na ničem.* Je to vskutku tak moudré plýtvat energií na bezúčelné předvádění?* Jeho tón zněl překvapeně i učitelsky zároveň. Mávl rukou všechno zmizelo. Jen oblázek se válel na zemi u jeho nohou. Potenciální zbraň. Naklonil hlavu na bok a na oko bezstarostně si začal sundávat plášť, připraven kdykoliv se bránit.*

*Zmocnili se jí zvířecí instikty. Mávla rukou a udělala krok k němu. Z levé strany mu do boku narazil proud vody a druhou ruku zkroutila tak, aby mu druhý proud vody vrazil do tváře a pak se jí opět obmotal kolem ruky. Jeden proud nechala být, takže se roztříštil o Stína a druhý nabral podobu oštěpu a ona jej hodila. Nebyla jí zima, hřálo jí vědomí, že má navrch. Aspoň si to myslela.*Jsem si tím jistá. Jestli mě nechceč hned a bezbolestně zabít tak jdi dál.*odpověděla mu drsným tónem a mávla dlaní takže před ní se vytvořil jakýsi vodní štít. Rány které měla na těle jí najednou neboleli, přebyl je adrenalin a instikty. Najednou byla Annelen divoká jako rozvodněná řeka.*

*Ve chvíli kdy na něj zamířily proudy vody zmizel. Objevil se za dívkou, necelý metr od ní.* Vskutku působivé.* Jeho hlas byl absolutně klidný. Vlastně na sobě vůbec nedal znát že se právě teleportoval o několik metrů jinam.* Vážně nechceš ten plášť?* Snažil se ji vydráždit aby se vyčerpala. Pak již bude snadnější s ní promluvit. S klidem stál na místě, mezi rukama natažený plášť a pozvednuté obočí. Až moc dobře věděl co znamená slepý vztek, bude to jako zápas s býkem holýma rukama.*

*Vztekle zařvala. Otočila se a proudy vody lítaly sem a tam, jelikož si Annelen nebyla jistá kde se objeví, ale jediné čím si byla jistá je, že ho chce zabít nebo aspoň odradit. Neuvědomovala si, že tím co teď dělá si jen zbytečně bere energii. A po tak půl hodině se unavila až do morku kostí, takže unaveně klesla k zemi. Adrenalin zmizel. Vystřídala jej bezmoc, únava a smíření s tím, že má prostě smůlu.*Co chceš?*zavrčela. Opět se vrátila na zem, už nebyla zaplavená odvahou a tím vším, teď už cítila bolesti zad, poranění nohy a celkové vyčerpání organismu.*Nech mě jít. Chci zemřít jinde než tady a s tebou.*zakňourala jako raněné zvíře. Byla jí zima, ale plášť by si od něj nikdy nevzala. To on rozjel její cestu na smrt.*

*Šílená půlhodina plná krkolomných otáček úhybů na poslední chvíli i blokád pomocí drobných kouzel byla dostatečně náročná i pro něj aby se mu zrychlil dech. Oproti ní na tom však byl stále daleko lépe. Svalový třas i zvláštní postoj těla způsobený neuměle zahojenými jizvami jej iritoval.* Obleč si to.* Hodil po ní plášť, věděl že jej nechá spadnout na zem, aby mu ukázala že se nebojí, ale vezme si ho. Potřeboval ji živou. Pomalu ji začal obcházet. Očima prohlížel kostrbaté jizvy a poničenou tkáň, nad některými neuměle zapravenými místy si povzdechl.* Ten co tě léčil napáchal víc škody než-li já. To se mu musí nechat, ovšem takhle to nepůjde.* Natáhl ruku, ale pak se zarazil.* Smím?* Otázku položil měkce jako kdyby jí opravdu nechtěl ublížit. Byla na konci svých sil, ovšem teplo a odpočinek dokáží divy. Spolu s magií.*

*Annelen ležela na zemi jako zvíře před porážkou. Ale i přes to všechno se nehodlala vzdát. Byla jí zima, třásla se zimou, ale plášť jen pohrdavě probodla oblečení a odsunula se od něj dál. Otáčela z aním hlavu.*Ten, co mě léčil se mi snažil pomoct.*zavrčela. Onoho krále druidů v lásce moc neměla, protože jí lhal, ale přeci jen byl to král a snažil se pomoci. Ucukla před jeho rukou.*Ne.*odsekla. Hodlala ještě chvíli prostestovat, pak jí ale zlomila únava a zima. Potupně zaklela a zabalila se do pláště.*

*Mile se na ni usmál.* Dáme to do pořádku až v hostinci jestli si přeješ jít celou dobu s tou křivou nohou.* Moc dobře věděl že by tam nedošla v tomhle stavu ani se zdravou nohou a léčení ji ještě více vyčerpá, protože tělo spálí spoustu živin. magie, koneckonců byla jen část procesu a tělo si na to musí zvyknout samo. Natáhl k ní ruku.* Tak pojď. Nejsem léčitel ale i tak vím že válení se v zimě po jehličí neprospívá tělu.* Jeho úsměv byl vřelý stejně jako jeho slova. Jen oči byly chladné, snad jakoby bez života. Neosobní, zrádné. Ó ano takové byly oči, které získaly svou kořist. Zahnanou do kouta, bezmocnou. Ale on jí pomůže, udělá z ní daleko lepší bytost než je teď. Dá jí tělo o jakém nesnila, zdravé a silné pro práci.*

*Nejistě vstala. Ale bez jeho pomoci. Stoupla si kus od něj a propalovala jej očima. Nevěřila mu, ale pomoc potřebovala. A taky věděla, že mu neuteče.*Hostinec je daleko. A proč mi pomáháš? Naposledy jsi mě málem zabil.*vrčela jako rozzuřený vlk a koukala mu do očí. Byli přesně takové, jaké se jí zdáli ve snech. Děsivé. Kruté. chladné. Jeho.*A kdo jsi?*zeptala se poněkud zvědavě a přešlápla na místě.*

*Počítal, že někde po cestě budou i její šaty. Pohlédl na oblohu. K městu dojdou nejdříve za soumraku. Druhý pohled na statečně se tvářící dívku mu byl dostatečným důvodem aby použil kouzlo. Jeho plášť se rychle zahřál na tělesnou teplotu. raději se k ní trochu přiblížil a minimalizoval tak ztráty. Usmál se.* Jsem něco čím každý pohrdá, ale čeho se každý bojí děvče. Ale teď už pojď, nebo to nestihneme.* Pomalu vykročil směrem kterým vyšli. Opravdu by byl rád kdyby začala spolupracovat. V duchu se ušklíbl nad tím pocitem. Noha mu sklouzla po kameni jak se původní černokněžník probudil, než však stačil spadnout převzal opět vládu nad svým tělem. S tichým zavrčením tu trosku roztrhal na cucky, tady je pánem on.*

*Sledovala ho a pomalu vykročila daným směrem. Koukala jak malém upadl po kameni a přemýšlela nad tím, jak někdo tak bezchybný může klopýtnout. POtichu našlapovala a pořád se na něj otáčela, jelikož v tomhle čekala nějaký podraz. Pro něco jí chce zřejmě využít a je jí jasné, že se jí to líbit nebude. Ale co teď zmůže? Stačil by jí týden hladového pochodu a zajisté by zemřela. Nyní by smrt vítala s otevřenou náručí. Smrt teď byla jejím snem. Přáním. Modlitbou.*Nezodpověděl jsi otázku. CO se mnou chceš dělat?*zopakovala to ještě jednou, ale poněkud jiným tónem hlas než předtím, jelikož ho nechtěla rozhněvat. *

*Zastavil se.* Vysvětlím ti to cestou, tlačí nás čas.* Jeho rysy byly náhle ztrhané jako kdyby měl za sebou několik těžkých měsíců. Občas se stávalo, že po souboji s původním vlastníkem těla měl poněkud pošmodrchanou vizáž. Opět se otočil a vyrazil.* Tou kouzlo co tě hřeje nevydrží, pokud nepůjdeš poblíž.* Konstatoval jen tak mimochodem. Jeho nálada klesla na bod mrazu. Měl chuť někoho rozřezat na kousky a z jeho kůže si udělat oblečení, ale musel se ovládat. Prozatím.*

*Opatrně šla blíž k němu. Bála se ho. Věděla že ten člověk, tedy démon, vedle ní nemá duši. Zase přemáhala nutkání hystericky křičet. Vždy se bála, že onoho muže jednou potkou.. Opět.. Ale tady v Polesí si na chvíli přišla v bezpečí a v ten nestřežený okamžik se objevil on. Kývla hlavou a poslušně šla. Nesmí ho naštvat. Když ho naštvě bude to bolet a smrt nepřijde. Bolelo jí u srdce. Věděla že pokud jí ublíží, nikdo jí nebude hledat. Ani onen král Gormal.. NIkdo. NIkomu nebude chybět. Je na světě zbytečně. Jen pro pobavení.*(Hvozde.. Ach Hvozde..)*posmutně si pomyslela a vyslala svoji myšlenku ke svému otci v Du Weldenvarden. K Hvozdu. Tedy aspoň v to doufala.*

*Pomalu šel lesem. Ačkoliv ztráty z kouzla pro udržení dívky v teple byly docela malé protože její vlastní tělo postupem času začalo udržovat teplotu samo a kouzlo jen sem tam dodalo nějakou tu energii, bude potřebovat nějakou další oběť pokud má mít ještě nějakou energii po léčení své nové otrokyně. S úšklebkem se pustil do vysvětlování.* Potřebuji tě na výpomoc. Můj dům je velmi náročný na práci, a já sám jsem velice zaměstnaný.* To že je to pro něj pohodlnější nezmínil. Nemusí přece znát celou pravdu.* Dříve jsem si kupoval otroky v Dras-Leoně, ovšem situace se poněkud změnila. Kdybych to byl věděl již cestou tam nejspíše by se dalo ušetřit spoustu bolesti, bohužel stalo se co se stalo a já musím hledat... jak to jen říci... alternativní zdroje.* Ohlédl se na dívku jestli mu stačí. (Snad vydrží.) Pomalu šel lesem a vyprávěl jí o povinnostech, které u něj bude mít, ovšem nezapomněl ani na velké množství výhod, většinu z nich zveličoval, to však nikterak nevadí.*

*POslouchala jeho vyprávění a jednoduše mu nevěřila. Nevěřila mu, že bude otrok pro domácnost. Byla to na její vkus až podezřele příjemná vyhlídka, protože jak tak poslouchala dostávala by i děnně jídlo. Na začátku jeho tempu stačila, ale postupně začínala zpomalovat. Dřevěnili jí nohy a chodidlem jí při každém dalším kroku projela tupá bolest. Chtělo se jí hrozně spát, ale bála se zastavit či jen trochu zpolit a tak za ním popobýhala. V nitru si přála, aby tenhle pochod nějkým způsobem nezvládla, protože se doháněla úmyslně až na pokraj sil, kterých už tak moc nebylo. Chvilkami se přemáhala, aby nezastavila a nelehla si na zem. Přeměna jí unavila a její už předem prohraný boj také. Všechno bylo zbytečné.. Zbytečně ukázala, co dovede. Je pravda, že kdyby měla více síly, dovedla by uniknout, ale kde tu sílu měla vzít? Dlouho nejedla, nespala, byla zraněná, bez Hvozdu a její duše byla roztrhaná na cáry a poslána po vodě.*

*Jak se začalo připozdívat ubývalo i světlo a ačkoliv se snažil jak jen mohl aby dívka došla na místo začala po docela krátkém čase mít problémy. Rozhlédl se po okolí. Pokud si dobře pamatoval nebyli více než půlhodiny cesty od města. Mezi stromy byla již tma, ačkoliv věděl že slunce ještě nezapadlo za obzor. Mohl by dívku podepřít, ovšem to bylo příliš velké riziko. Spokojil se s menší změnou tempa a občasnou pomocí při překonání obtížných překážek. Netrvalo to dlouho a dorazily na místo, kde se potok křížil se stezkou po níž ji původně stopoval. Chvílemi už musel zastavovat aby jej dohnala. kriticky se na ni podíval. Kdyby nedělala takové hlouposti bylo by to o tolik snažší. (Ale nudnější.)*

*Annelen mu neodporovala, protože už neměla na odpor sílu. Poslouchala zvuky lesa a smiřovala se se svým osudem. Když došli na místa u potoka, kde se přeměnila, oblékla se a vrátila mu jeho plášť. Naposledy se podívala na tok vody jakoby se s ním loučila. Měla takové tušení, že si ještě dlouho nebude mít šanci přeměnit se a volně se pohybovat. Teď z ní bude otrok. Z druida otrokem.. Jak ironické? Druidové vždy žili v míru spolu s Hvozdem, ona byla hrdá, tvrdá a nikdy nikoho neposlechla. Dělala si co chtěla a teď se nebude smět ani sama nadechnout. takové byli její vyhlídky. Opřela se o svou dobrou přítelkyni, ebenovou hůl a pokračovala za Silchasem už trochu rychleji. Přála si být už zpět ve vesnici.*

*Počkal než na sebe obleče vlastní šaty, byly vlhké od potoka, protože ležely hned vedle vody po docela dlouhou dobu. Ukončil kouzlo vyhřívající jeho vlastní plášť a vzal si jej zpět. S mírným povzdechem mávl rukou. Její oblečení v tu chvíli uschlo. (Takové investice...) Pomyslel si se škodolibým úsměvem. (Ale vyplatí se.)
Jakmile došli do vesnice zamířil rovnou do hostince, tentokrát si však dával pozor aby se mu nepokusila uniknout, ačkoliv již byla skoro noc venku se kupodivu nalézalo nepříjemně veliké množství lidí. Uchopil dívku za ruku, nad představou milujícího otce se musel upřímně zasmát. Vlekl ji k budově hospody. Jídlo si dají v pokoji.*

*Očima přejížděla po okolí a zkoumala zvuky lesa. Bylo to pro ní i trochu nostalgické, jelikož jí vždycky za soumraku brával její strýc do lesa, aby si vyzkoušela i jaké to je být v noci v lese. Slyšela houkat sovu, tu identifikovala snadno. Slyšela dupat zajíce. Nevšimla si ani, že její oblečení rázem uschlo, jelikož byla až moc zahloubaná do své tréninkové lekce, co si sama udělovala. Když došli do vesnice, překvapilo jí jak je tu živo. Hlavně v hostinci. BYlo slyšet i ven jak si tam vesele popjevují nějakou písničku z pole. Annelen milovala hudbu a tanec, takže by se i ráda přidala kdyby zrovna skoro neumírala a nebyla tu se Silchasem. Vytřeštila oči když jí chytnul za ruku, ale neopovážila se cuknout. Kdyby jí takhle chytnul kdokoliv jiný vzala by jej po hlavě holí, ale tady se bála. U něj museli její povahové rysy stranou. Teď nemohla být tvrdá, zahořklá, protivná a ani samostatná. Musela sklonit hlavu a šoupat nohama. Tedy pokud chtěla mít všech devět prstů. Sklonila hlavu a do tváře jí spadly prameny vlasů, takže jí do ní nikdo neviděl. Nikdo nemohl vidět její ustrašené oči z barvě ledu. Snažila se jít rychle, ale pálili jí chodidla a tahaly stehení svaly. Už nemohla a přišla si jakoby každou chvíli měla omdlít. Občas se jí stávalo že se jí začal točit svět a všude vyděla černé fleky, které se točili. Už pořádně ani nevnímala, kde jsou, věděla jen, že pořád někam jdou.*

*Když procházel jídelnou hospody naznačil gestem aby mu do pokoje donesli dvě večeře a něco k pití. Bude potřebovat veškeré omezené zásoby energie, které má aby ji dal zase do pořádku. Věděl že ji to bude bolet, zahojené a špatně srostlé kosti se musí znovu zlomit, aby je mohl snáze nechat srůst ve správné pozici. A přinutit její tělo zapomenout na zjizvené svaly bude ještě těžší. Nejspíše ji ty rány budou bolet stále přestože fyzicky přestanou být překážkou.
Ačkoliv nebyl zrovna osoba vnímavá vůči jiným poznal podle malátného stisku její ruky, že není vše úplně v pořádku. (Starosti, starosti, starosti... Kdyby ti tupci nezakázali otrokářství nemusel bych takovéto věci podnikat.) Aniž by se dívky na cokoliv ptal sklonil se podebral ji v kolenou. Nepředstavovala nijak velikou zátěž, stále však bylo značně obtížné zahlédnout cestu před sebou. Opatrně překonal schody. V horním patře s pokoji se rozhlížel dokud nenašel dveře, s křivě pověšenou, sedmičkou.*

*Annelen ucítila, že přišli do hostince, když na ní dýchlo teplo a vůně dobrého jídla. A také se zvětšil hluk a ona teď slyšela každé slovo z jejich povedené písně. Slovo překvapení nedovede popsat, jak jí překvapilo, že jí pomohl dostat se do pokoje takovýmhle způsobem. Byla šíleně vyčerpaná a ať chtěla nebo ne, usnula během pár vteřin. Klesla jí hlava a svaly povolily. I když se bála nedovedla se ubránit únavě a spánku. A tak usnula už v půlce schodů.*

*Jakmile otevřel dveře všimnul si že dívka v jeho náručí usnula. Opatrně ji položil na postel. Nechtěl aby vstala, protože mic dobře věděl že by ani zdaleka neschvalovala jeho počínání. Nakonec by ji musel svázat nebo uspat. Shodil ze sebe přebytečné části oděvu a v kalhotách a košili se pustil do diagnózy. Jizvy na zádech jemně promnul rukama. Byly zkrabatělé a nedostatkem vhodné péče tuhé. S nespokojeným výrazem vstal. tašky z velblouda zde již měl uložené a pro dobro mladíka ze stájí doufal že je zde vše. Chvíli se přehraboval v pečlivě uspořádaném obsahu dokud nenarazil na změkčující vosk používaný v poušti na ty části těla jež jsou vystaveny vlivu nehostinného prostředí. Otevřel lahvičku s balzámem. Neobvykle jemně se jal po malých dávkách vtírat vzácnou směs do jizev i kůže okolo. Trvalo mu to snad celou věčnost. Veškerý volný čas než donesli večeři využil právě k této činnosti.
Zaklepání na dveře od obtloustlého hospodského bylo rychlé a ostré. Ladně se zvedl. Dveře mírně pootevřel.*Ach, děkuji.* Jediná slova která pronesl než si vzal jednou rukou tác s jídlem. Téměř mimochodem hodil hospodskému minci spropitného. Obrátil se do pokoje aby vzbudil dívku. Byl čas aby se před léčením poněkud posilnila. Koneckonců i její tělo bude muset část práce udělat samo.*

*Probudila se a mnula si oči. Byla poněkud dezorientovaná. Levou rukou si sáhla na záda, protože cítila že na nich cosi má. Zbytky balzámu co měla na prstech promnula a čichla k prstům. Balzám úplně nevoněl, ale nedovolila si to komentovat. Cítila se o trochu lépe, ale začínala být i zvědavá co s ní vlastně bude. to jak si o ní pečuje má nějaký skrytý význam. A on pro ní začínal být jedním velkým otazníkem.*(Co po mě chce? K čemu mu bude mrzák? Kdo je? Kde se tu vzal? Proč mi ublížil a teď se o mě stará? Ublížil i dalším? Co za tohle bude chtít?)*přesně tyto otázky se jí honily hlavou. Podívala se po místnosti. Žádný přepych. Snad tu nebudou nějaké breberky. Pak svůj pohled stočila na muže před ní.*

*Položil tác na židli vedle postele, která zjevně sloužila jako stolek i odkladiště nechtěných věcí. Sám si vzal jednu z misek s kouřícím gulášem a skývu chleba, značně okoralou. Ze džbánu s pivem si zatím nenalil. V dřepu pomalu jedl svoji porci a sledoval co dívka dělá.*

*Nejistě si vzala misku a začala jíst. Roztěkaně jezdila pohledem po místnosti a hledala cokoliv, co by jí napomohlo zjistit co s ní zamýšlí. Až moc jí ten pokoj připomínal ten, kde se setkali poprvé. Přišlo jí to jako ironie osudu. Celkem dlouhou dobu sbírala odvahu na to promluvit.*Co se bude teď dít?*zeptala se nejistě když dojedla a objala si rukama kolena. Nevypadala vůbec zdravě. Propadlé tváře, kruhy pod očima, unavený pohled a mastné vlasy rozcuchané od větví a větru. Trochu se za svůj vzhled styděla, protože by mohla umřít aspoň krásná. Musela se v podvědomí zasmát nad tou banalitou.*

*Tiše sledoval jak se pustila do jídla, byla hotová daleko dříve než-li on.* Teď tě vyléčím.* Sdělil jí prostě mezi sousty. Chvíli sledoval jak tam sedí. Když dojedl, elegantně se zvedl z dřepu. Tác i s oběma miskami postavil na zem a uvolněné místo sám použil.* Na tvém místě bych se moc nehýbal, tahle magie vyžaduje přesnost.* S těmito slovy se ponořil myslí do jejího těla. Vnímal každý proces, každou látku, každou nedokonalost, neoptimalitu funkčnosti tohoto stroje. Hledal a pamatoval si.*

*Nehýbala se a pevně zavřela oči. Bála se. srdce jí bušilo a to i přesto, že se snažila uklidit. Věděla, že nepatří mezi zravou část populace a nechápala k čemu by jí někdo tak mocný mohl použít. Vždyť umírá. A on? Může si vzít kohokoliv chce.*

Teď to bude hodně bolet, ale prospěje ti to. Snaž se nehýbat.* Sdělil jí prostě jakmile se vynořil z transu. Slova starověkého jazyka mu začala plynout z úst, ačkoliv to byla stejná slova jaká používali elfové, tentokrát zněla jinak. Spíše jako hrozba než-li píseň, naplněná silou tak ohromující že jediná bytost by neměla být schopna ji ovládnout, jenže on nebyl jeden, jich bylo mnoho.
Rudé oči zdánlivě zíraly do prázdna, přesto však měl jasně před očima co kouzlo dělá, rozřezal dost lidí aby věděl jak tělo funguje. Deformované kosti praskaly a srůstaly pod vlivem kouzla, zničená pokožka odpadla dosud teplá na postel a byla nahrazena růžovou citlivou kůží bez poskvrny. Hluboké jizvy ve svalech jí doslova vytrhal z těla, aby je mohl nahradit novými. Nebylo to léčení jaké by bylo nejvhodnější, ale duchové to jinak neumí - důležitá je funkčnost.*

*Tak tohle bolelo. Opravdu hodně. Šíleně. Snažila se bolest lámajících se kostí a trhání svalů nějak přetrpět v klidu, ale po chvíli začala bolestí křičet. Bolestí jí tekly po tváří horké slzy a ona se postupně začínala dostávat do transu, něco jako bezvědomí. Přestala křičet a už jen zatínala zuby a hekala. Bylo to bolestivé a zároveň děsivé, jak cítila lámající se a rázem hojící se kosti a mnoho další příjemnosti. Litovala toho, že na sebe nedávala větší pozor. Vždycky nad svými ranami pokrčila rameny a pokračovala v činnosti dál. Takže to bylo zlomený malíček tam, vyvrknutý kotník sem. Strýc jí učil, aby nefňukala když jí něco bolí, ale to co teď prožívala byla doslova muka.*

*Ačkoliv jemu samotnému přišlo kouzlo rychlé, uplynuly nejméně čtyři hodiny než skončil s posledními jemnými detaily oprav jejího těla, odstranil veškeré nedostatky, včetně několika latentních onemocnění.
Cítil se jako by jej zrovna přejel vůz naložený kamením. Pomalu vstal a zapotácel se. Hlasité zakručení žaludku naznačilo že spotřeboval veškeré zásoby svého těla. Její vlastní bolest mu otevřela cestu k tomu málo skrytých rezerv jež mohl použít, ale nebylo to ani zdaleka tolik v kolik doufal. Bude potřebovat víc, daleko víc. (Možná nějakého ožralu.) V mysli přepočítával počet zvonění a došel k závěru, že bude kolem půlnoci, nejvyšší čas aby vyrazil do ulic.* Prospi se. A nevycházej ven, mohl bych ti... ublížit.* Škodolibě se zachechtal. Kolébavou chůzí vykročil ke dveřím.*

*Annelen se točila hlava. Prohlížela si ruce a pak zvedla hlavu k Silchasovi. Prostě to nechápala. Proč to dělá? Sám na tom, díky jejímu léčení nebyl zrovna dobře, což jí překvapilo. Překvapilo jí, že se pro ní obětoval. Pokývala hlavou. Nebyla si jistá, jestli bytost jako on pochopí slova vděku, ale i tak slabým hlasem poděkovala. Sledovala jak odchází a pak stočila pohled ke svému tělu. Vyhrnula si kamaše a prohlížela si kdysi zraněnou nohu. Teď? Teď byla bezchybná, bez jizvy a když pokrčila nohu tak jí to ani nebolelo. Sundala si košili a v rozbitém zrcadle v rohu místnosti si prohlížela svoje záda. jizvy byly pryč. Prostě zmizeli, ale jí přišlo jakoby tam pořád byly. Celkově si prohlížela svoje tělo snad hodinu. Byla fascinovaná tím, co Stín svedl. Byla opravdu unavená, ale byla víc zvědavá. Pak se znovu oblékla a uklidila ony odpadlé části, co z ní zbyly. Pak si sedla na postel, otevřela okno a koukala ven. Neodvážila se z něj vyskočit a utéct. Stejně by daleko nedošlo. Našel by jí a předpokládala, že i potrestal. Slyšela jak se o patro níže zpívá a pobrukovala si onu melodii mezitím, co si hrála s pramínkem vody. Chtěla počkat až přijde, ale nakonec usnula na židli.*

*Opile se kymácel po chodbě a pak téměř upadl na schodech, Byl tak vyčerpaný že jej tělo téměř neposlouchalo. S hlubokým nádechem se donutil projít kolem těch několika málo zbylých opilců, kterým se zatím nechtělo domů, ven na čerstvý vzduch. Na ulici se rozhlédl a měl štěstí, necelých deset metrů od něj se potácela jedna z obětí alkoholu. S krutým úsměvem na tváři se podobně, ovšem daleko příměji pohyboval směrem ke svému jídlu. Jakmile jej dostihl rozhlédl se kolem, nikde ani živáčka. Byl příliš slabý aby muže mučil prostě mu jen vrazil širokou čepel meče mezi žebra. Zakroutil ostřím uvnitř těla. Cítil jak muž trpí, každá kapka jeho bytosti byla zmatena náhlou bolestí. Se slastným úsměvem na tváři čerpal energii z umírajícího. Trvalo to celé snad jen pár minut než se oběť udusila vlastní krví, ale i to stačilo. Prozatím. Otočil se zpět k hostinci. (Tady už víc ne. Budou i jiné vesnice.) Podstatně občerstven došel zpět do pokoje. Jestli se někdo podivil nad jeho chováním nedal to najevo, nebo se o to v alkoholovém objetí nezajímal.*

*Annelen seděla na židli a spala. Byla vyčerpaná z toho všeho kolem, že se ani nevzbudila, když se vrátil. Pravidelně oddechovala a nechala si zdát sny o časech, kdy ještě žila v Hvozdu. O časech, kdy se nemusela bát o svůj život a být otrokem jiných. O časech, kdy celé dny trávila u vody nebo vlese s Menirem či Ahaiem.*

*Když vešel do pokoje viděl že dívka spí na židli. S povzdechem ji položil na postel, potřebovala vhodnou pozici k odpočinku, kouzla jsou mocná, ale nic se nevyrovná vlastní síle těla.
Sám se natáhl do kouta na podlahu. Pokud by někdo vstoupil dveře by jej probudily a meče jež měl po ruce by nevítanému návštěvníkovi také příliš neprospěly. Krutě se usmál a upadl do lehkého spánku.*

*Otevřela oči a malátně se posadila. Rozhlédla se po místnosti a překvapilo jí, že se nenachází na židli a že on spí na zemi. Ta bytost byla pro ní samé překvapení. Nechápala to. Podívala se z okna. Slunce zrovna vycházelo a oblohu zbarvilo do červena. Malinko se usmála nad krásným východem slunce a pak se protáhla. Byla celá ztuhlá a brnělo jí celé tělo. Zvedla se z postele a z prudkého pohybu se jí zatočila hlava. Opřela se o zeď a čekala až se jí svět přestane točit dokola. U zrcadla byl džbán vody a tak si opláchla obličej. Klidně by prospala celý den, ale pochybovala o tom, že Silchas by s tím souhlasil.*

*Otevřela oči a malátně se posadila. Rozhlédla se po místnosti a překvapilo jí, že se nenachází na židli a že on spí na zemi. Ta bytost byla pro ní samé překvapení. Nechápala to. Podívala se z okna. Slunce zrovna vycházelo a oblohu zbarvilo do červena. Malinko se usmála nad krásným východem slunce a pak se protáhla. Byla celá ztuhlá a brnělo jí celé tělo. Zvedla se z postele a z prudkého pohybu se jí zatočila hlava. Opřela se o zeď a čekala až se jí svět přestane točit dokola. U zrcadla byl džbán vody a tak si opláchla obličej. Klidně by prospala celý den, ale pochybovala o tom, že Silchas by s tím souhlasil.*

*I ve spánku zaznamenal pohyb, který způsobila. Chvíli ještě ležel, ale oči již měl otevřené. Jakmile dokončila raní očistu - nepříliš vydatnou - vstal. Bez jakékoliv známky nepohodlí po spánku na křivé dřevěné podlaze. Až na čáry prachu, uloženého ve spárách, na zádech se nedalo poznat jak strávil noc.
Protáhl se. Jeho pohyby byly rychlé účelné a daleko za možnostmi neupravených těl. S posledním nádechem se narovnal.* Půjdeme. Nejdříve si dáme snídani.* Sbalil všechny svoje věci zpět do tašek, neměl jich venku mnoho, ale pár přeci jen. Se sedlovými brašnami přes rameno vyšel rázně ze dveří, nechal je za sebou otevřené a čekal až uslyší cvaknutí západky. Nehodlal jí dát žádnou možnost útěku.*

*Poslušně pokývala hlavou a vzala si přes rameno brašnu. Měla hlad, ale zároveň neměla vůbec chuť k jídlu. Už jí přestávalo bolet celé tělo, ale přeci jen se ještě necítila úplně zdravá a připravená. Sebrala ze země hůl, teď už jí nemusela používat jako zdravotnickou pomůcku, nýbrž jako zbraň. Uměla to s ní a čepele nijak nepodporovala. Poslušně šla za ním. Pravá nohy jí brněla a Annelen pořád kulhala, jelikož nebyla zvyklá chodit bez hole po obou nohách. Až teď si prohlížela hostinec. Nebylo to nic dech beroucího, což jí docela překvapilo, protože si myslela že když tu hostinský nemá hory hostů, že to tu bude v lepším stavu. Ale zároveň bylo logické, že když sem nikdo nechodí tak proč uklízet. Šla za ním a zkoumala svoje kdysi zlomené zápěstí. Vždycky jí tam podivně křupalo, když s ním kroužila a teď nic. Uznale se ušklíbla.*

*Sedl si ke stolu nejblíže krbu, stejně jako včera večer. Hostinský se ani neptal co chce, prostě přinesl jídlo a pivo. Stín na něj kývl hlavou.* Budu chtít zaplatit i za pobyt dobrý muži.* S klidem se mlčky pustil do jídla, místní břečka, které říkali pivo se podivuhodně blížila svojí barvou vodě a chutí bahnu. S odporem to vypil. Moc dobře věděl že voda není ve městech zdravá. Mezi jídlem si uvědomil, že vlastně dosud nezná jméno své otrokyně.* Jak ti mám říkat?* Otázka položená zdánlivě mimoděk, snad možná i nechtěně - on uměl hrát na své oběti divadlo. Hodný Stín a zlý Stín. tedy ne že by ten hodný byl nějak lepší, ovšem i on měl občas štědré chvíle. Jako právě teď. Nesnažil se nalhávat si že ji bude oslovovat jménem, vždy jim říkal jak jej napadlo. Pro něj to byly jen nástroje pro pohodlný život. Nic víc.*

*Jakožto snad každá inteligentní bytost s pudem sebezáchovy si sedla tam, kam on. Pivo k snídani jí úplně nepřišlo jako dobrý nápad.*(Dobrý muži? Tohle je samé překvapení.¨)*pomyslela si a pomalu začala jíst. Nebyla zvyklá mít pravidelně vydatné jídlo a tak snědla ani ne polovinu. Pivo nepila vůbec. Nechutnalo jí to od doby, kdy se přiopila s Dennou. Podívala se na něj a přemýšlela, jak se mu vlastně překvapí. Podle ní mělo jméno vysokou hodnotu a tak ho nerada říkala cizím lidem. Ale lhát mu úplně nechtěla.*Annelen.*řekla nakonec. A pak koukala do ohně a přemýšlela nad tím, jak správně formulovat kouzlo pro živel Země. Dlouho si to nezkoušela, naposled s Ahaiem a to je rok zpět. Bude to ještě umět? Na okně byla seschlá květina. Chvíli se soustředila na hlínu v ní a po chvíli se ta hlína trochu nakupila na sebe. Nic víc. Nepředpokládala, že si to někdo všimne a tak to zkusila znovu. Tentokrát to bylo trochu lepší. Radši toho nechala a ještě se trochu najedla, aby doplnila zásoby energie.*

*Když začala kouzlit ani jej to nevyvedlo z míry. Jen na ni pohlédl s mírně zdviženým obočím.* Nechej toho. Takové zbytečnosti tě tak akorát přivedou do maléru.* (A mne také.) Ale to už neřekl. Měl s fanatiky mezi lidmi své zkušenosti, a vůbec ne hezké. (Co mají proti magii? Věc tak přirozená jak to jen jde.) Povzdechl si. Lidi nikdy nepochopí, ale ani nemusí, stačí když je porazí a přežije. Dojedl a zvedl se k odchodu. U pultu chvíli smlouval s hospodským, a po očku si stále hlídal svoji otrokyni. (Annelen.) Nechal muži na pultu několik mincí a odešel do stájí. Jeho velbloud byl napitý i srst měl vyhřebelcovanou. Hodil na něj sedlo i brašny. Pak se vyhoupl nahoru.* Snaž se držet krok.* Moc dobře věděl, že to pro ni nebude problém, ale chtěl aby zesílila. Bude to potřebovat. S těmi myšlenkami vyrazil směrem k teplu, na poušť. Domů.*

*Semkla rty do tenké linky a promnula si dlaň. Bylo jí upřímně jedno, jestli se dostane do maléru, jelikož jí přišlo, že už v maléru je. Čekala na něj až dosmlouvá s hospodským a prohlížela si svoje boty. Poslušně šla za ním a mlčela. Trochu se bála, že nedovede držet krok, protože ona sama nikdy velblouda neviděla. Byla zvědavá, kam jedou, ale neměla odvahu se ptát. Annelen neměla ráda horko. Nesnášela ho a tak až zjistí, kde bude pobývat zbytek života, asi nebude nadšená. Snažila se jít rychle a udržovat tempo s velbloudem, což nakonec nebylo tak hrozné. Občas si pomohla holí. Dlouhé pochody jí problémy moc nedělali, byla zvyklá chodit všude pěšky a teď když už se mohla normálně pohybovat jí to nedělalo nejmenší problém. Byla celkem vyjukaná a vystrašená z toho všeho, ale i tak se snažila udržet si pozitivní myšlení a tak si v hlavě broukala melodii jedné písně, kterou zpívali s Menirem.*

*Mlčky seděl na velbloudovi a pohupoval se v rytmu jeho chůze. Netrvalo dlouho a opustili vesnici i její okolí. Mířili na jih do samotného srdce pouště, ale žádný z těch několika poutníků na cestách se o to nebude zajímat ve strachu, že by se pak oni mohli zajímat o cíl jeho cesty. Spokojeně se usmál, čeká jej dalších několik klidných let.*

*Postupně jak mizela vesnice a její úrodné pole a luka, mizela i její pozitivní nálada. Začínala se opět chtě nechtě vracet do drsné reality. Potichu si povzdechla. Nepředpokládala, že jí světlovlasý muž na hřbetě toho podivného tvora uslyší. Její dobrá nálada zmizela stejně rychle jako doškové střechy vesnice Polesí. Zvedla tvář k Slunci a zamžourala do něj. Podle jeho polohy odhadovala že je po poledni. Opět sklonila tvář k zemi a vzpomínala na to, co bylo před tím vším. Vybavila se jí vzpomínka na její první přeměnu. Dlouhá meditace. Nebrala konce a ona pomalu začala usínat a když už si myslela, že spí, tak se ocitla v podobě vydry. To bylo ale překvapení! Ale ještě větší nastalo když projevila talent na ovládání živlů. Voda. Postupně začínala přicházet na všemožné triky a učila se i jak správně hýbat tělem, aby se hýbal i proud. A pak přišla další výzva. Zkrotit pro sebe živel země. Moc jí to nešlo, ale pak po mnoha bolestivých trénincích dovedla vytvořit menší příkop či vrhnout hliněnou koulí. Z jejího zamyšlení jí vytrhlo zazpívání vrabce na na stromě. Usmála se na onoho opeřence. Jakožto druid byla s přírodou silně spjatá a tak jí vrabčáček přišel svým způsobem kouzelný. A to i přesto, že mu chybělo peří. Pokračovala v cestě a přemýšlela nad svým novým pánem.(Kdo je? Proč je takový? Sian říkala, že je to obyčejná bytost posedlá zlými duchy. Ale jak jej posedli? Je v něm něco lidského nebo je jen a pouze krutý a zlý?)* honilo se jí hlavou mezitím, co kopala do kamínku před sebou.* Nudila se. Chtěla si povídat. Nějak se zabavit, protože se v ní probudilo její vnitřní dítě, které se začalo nudit stereotypem cesty.*