Druidi – služebníci hvozdů
Autor: Wran
Už odnepaměti kolují alagaesii divoké vzkazky o potulných mudrcích obývajících hluboké lesy nebo nepřístupné hory, kteří oplývají velice zvláštními schopnostmi. Prý dokázali hovořit s rostlinami i zvířaty, dokonce se dokázali i silnější jedinci v některé měnit. Uměli krotit a tišit přírodu jako takovou, což v dávných dobách byla velice užitečná a oblíbená vlastnost, díky které byli tito věční poutníci vítáni v každé vesnici nebo městě. Lidé si je často pletou s různými poustevníky, tak se také na první pohled jeví. Vypadají jako každý obyčejný člověk, ale je zažitá představa převážně o velice starých mužích oblékajících se do různých zvířecích kožešin nebo prostých rouch. V tom se však už legendy dosti rozchází se skutečností.
Dnes už po cestách na žádného narazit ani nelze, prostě naprosto vymizeli a jak šel čas dál, tak se ze vzpomínek stávali legendy a z legend už jenom pohádky pro strašení dětí.
Tak kdo to jsou druidi?
Jsou to vlastně lidé, kteří se už ve velice dávných dobách rozhodli zřeknout se všech výdobytků nové civilizace a žít v harmonii s přírodou jako takovou. Na tento život se plně přizpůsobili a žít v dost drsných podmínkách pro ně není žádný problém.
Druidů není v žádném případě hodně, způsobuje to jedna mocná kletba, která nenechá valnou většinu z jejich populace řádně dospět a tím pádem může mít jen velice malé procento populace děti. Soužití s přírodou se jim alespoň v něčem vyplatilo a to v tom, že se dožívají dosti vysokého věku a to ve vzácných případech i 150 let, ale u většiny se zastaví tělesný vývoj někdy kolem desátého nebo jedenáctého roku života. Tato hranice je jen orientační, jsou známé případy, že se jejich věk zastavil v nižším věku a u těch co se jim nejvíce poštěstilo, se zastaví až později. Případy toho, že by někdo z tohoto národa normálně stárnul, je neskutečně vzácný, ale přesto možný.
Jak již bylo tedy řečeno, většina z nich vypadá jako klasické lidské dítě, oblékají se většinou do různého oblečení z hrubých přírodních látek jako je konopí, anebo jim též dobře poslouží vydělané kůže z ulovené zvěře. Len je také poměrně častý, ale do toho se oblékají většinou jen v létě, protože tolik nezahřeje. Látky mívají barvy přírodní a záleží také jaké je období, protože většinou má jejich oděv barvu jako listy v daném období. V zimě nosí většinou už jen kůže.
Ozdoby příliš nepoužívají, a když už nějakou naleznete, tak to budou tradiční náhrdelníky z jeřabin nebo podobných bobulovin, i klasické dřevěné korále jsou dost časté, ale v žádném případě u nich nenaleznete něco ze železa nebo jakéhokoli kovu, protože nemají žádné prostředky jak takové kovy vyrobit nebo zpracovat.
Ano, může si někde takový třeba zlatý šperk sehnat, ale nyní už druidi necestují tak jak to bylo kdysi. Vlasy většinou nechávají volně růst a mají ve zvyku si do nich přimíchávat různá přírodní barviva, takže mají i pestré vlasy. Velice oblíbený je třeba popel, který používají pro to, aby vypadali starší. Celkově to může být dosti zvláštní pohled, podívat se na menší skupinku „dětí“ nastrojených, tak jak to mají oni ve zvyku.
Historie druidů
Začíná dalo by se říci chvíli po tom, co se lidé dopravili na svých lodích na pobřeží Alagaesie. V té době bylo velice silné mezi lidmi náboženství Velké matky, která má s druidismem velice hodně společného, což je na první pohled patrné. Několik desetiletí po tom co se lidé usadili v údolí Palancar se rozhodla malá část lidí odejít a žít, tak jak jim to Velká matka dříve nakazovalo a to žít s ní, žít s přírodou.
Rozhodnutí padlo a skupinka složená většinou z mužů (v náboženství velké matky panuje spíše vláda žen, kněží byli málo častí a neměli takovou moc.) vyrazila do dračích hor.
Dost jich pomřelo, protože trvalo neskutečně dlouho, než se naučili žít v těchto nehostinných podmínkám. Nakonec se vše naučili a pomalu začali zapomínat na to odloučení od lidí. Přešlo několik generací a žena jménem Silvia jako první dosáhla poznání. Zjistila, že samotný les má svou mysl a má svou duši. Svůj objev oznámila všem ostatním a ti se začali pomalu učit její stezku poznání. Konala jako první zázraky a díky tomu se všem v tom nehostinném prostředí žilo mnohem lépe.
Brzo si všichni uvědomili, že velká Matka není jejich bůh a že jejich bůh je jejich domov a to rozsáhlé lesy a hory. Život byl najednou o něco snazší a lidé v těch horách žili po dvě generace šťastní a bez problémů, ale všechno nevydrží věčně a vždy později přijde nějaký problém. Tímto problémem byli lidé v údolí, které začali rychle kácet lesy, protože se Palancar připravoval na válku, lidé chtěli stavět obléhací stroje, zpevnit palisády a opravit zničené domovy. Hvozd to velice hněvalo a úrody bylo méně a méně, zvířata začala napadat lidi a to až neskutečně často. Druidy zvířata nenapadali nikdy a to ani teď, ale museli to lidem sdělit už jen kvůli jejich dobru a též kvůli svému.
Mezi druidy se konala první velká rada a všichni se rozhodli, že by vše měli vzkázat lidem „venku“. Měli by jim vysvětlit, že pokud vykácí příliš, tak se z těch hor stane místo pro člověka nebezpečné, že hvozd prostě nesmí rozhněvat, pokud nechtějí za své skutky pykat, protože hvozd rozhodně nezapomíná. Poslové vyšli, ale nikdy se nevrátili. Jediné co náš lesní národ našel, byli hlavy poslů v pytli na okraji lesa. To neskutečně rozhněvalo samotný hvozd, protože druidi jsou vlastně jeho mluvčí. Všechna zvířata se vrhla na dřevorubce a začala je postupně zabíjet.
Ale ten neskutečný vztek, tak mocné mysli ovlivnil i samotné druidy. Ti byli v jednu chvíli téměř posedlí neskutečnou zuřivostí a tak došlo k tomu, že okrajové dřevorubecké chaty byli napadeni směsicí „divých“ lidí a zvířat. Nad nikým se nesmilovali a zabíjeli všechny lidi, kteří začali kácet jejich domov. Ti co neutekli, byli zabiti. A krev zabitých se rozmazala po všech okolních stromech okolo.
Ihned jak se povedla tato vzpoura, tak se hněv hvozdu utišil a stejně tak i bojová chtivost druidů. Po několika měsících klidu vtrhla armáda lidí do lesa, nemohlo jich být zas tolik, protože Palancar potřeboval hlavní část vojska jinde, ale podařilo se mu zmobilizovat dost mužů. Vešli do lesů a začali je opět kácet. Vojáci vtrhli dovnitř a začali vypalovat kus po kusu hvozd. Zvířata je začali opět napadat, ale vojáci na to byli připraveni a většinu zvěře vyhubili jediným velkým požárem, ve kterém pomřel ne jeden druid. Ztráty byli velké, ale lesní národ si nemohl dovolit opustit svůj domov.
Ani by toho nebyli schopni při svém současném stavu mysli. Vypadalo to, že většina z nich pomře, ale stalo se to, co nikdo nečekal. Hvozd dal druidům velkou moc, dal jim moc ovládat živly a tak se povedlo požár zkrotit a obrátit ho proti vojákům. Na armádu útočil ohromný vichr, který rozdmýchával oheň a tak není divu, že ti, co přežili, rychle utekli.
Palancar provedl ještě několik výpadů do domova lesního národa, ale pokaždé neúspěšně. Samozřejmě by je dokázal porazit, ale neměl k dispozici celé vojsko a nemohl bojovat na dvou frontách a tak se rozhodl ukončit tažení do dračích hor. To bylo jedno velké vítězství, které se však neobešlo bez objetí.
Palancar byl později poražen a tak útok do dračích hor nebyl v žádném případě možný. A tak nastává další doba, která se v druidských pověstích nazývá „Doba dubového míru“. Král z údolí Palancar už dávno zemřel a vlády se chopil jeho syn Gemir. Uskutečnila se druhá velká rada druidů a ti se shodli, že by měli vyslat mírovou výpravu k novému králi. Vše dopadlo lépe než se čekalo, uzavřelo se příměří a zapomněli se staré války a nepokoje.
Tehdy začali někteří z lesního národa opouštět les a šířili své poznání „stezky“ do údolí. Král to překvapivě přivítal velice dobře, protože byl proti starým obyčejům, kdy se dělali oběti. A tak postupem času přišel do údolí i druidismus. Druidi byli považováni za mudrce a cestovali po celém údolí kde předávali své učení.
Mladý král se však neudržel na trůnu příliš dlouho a brzy zemřel. Na jeho trůn dosedl králův bratranec, ale byl spíše loutkou na trůně. Loutkou své matky, ta byla sestra krále Gemira. Byla velekněžkou Velké matky a tak začala rychle a razantně potlačovat vliv druidů na lidi. Vše se neobešlo bez boje. Tuto dobu též pojmenovali a to „Doba slz“. Opět se začali podnikat výpravy do hvozdů, ale tentokrát s plným nasazením a za dopomoci kněžek Velké Matky, takže i lidé šli do boje se svou magií. Prvnímu a druhému útoku se povedlo druidům odolat, protože jejich výhody ve hvozdu byli opravdu veliké a jejich bůh je opatroval velice dobře. Lidé v lesích a horách bloudili, stromy se vyvracely a kameny padali na lidi. Jindy zase puma roztrhala neopatrného vojáka.
Ale lidé se brzo seskupili a začali podnikat výpad znovu. Nastal třetí a ten největší střed kdy se kněžky spojily a uvalily na lesní národ kletbu, která zajišťovala, že další potomci už nedospějí. Při tak velkém kouzlu pomřela valná většina čarodějek velké matky, ale o to silnější ta kletba byla. Boj skončil velkými ztrátami na obou stranách a z druidského národa zbyla už jen malá část. Z původní populace čítající téměř pětiset druidů, nezbyla ani stovka.
Do toho nastal druhý problém a to, že z druhé strany se začaly do lesů prodírat urgalové a to ne v malém množství. Tomu už náš lesní národ nemohl čelit a tak prchnul ze své domoviny s tím, že si ji jednou vydobudou zpět. Podařilo se jim proniknout no Cerisu, naštěstí už nedošlo k žádným konfliktům a oni mohli pokračovat v cestě. Chtěli mezi sebe a lidi dostat co největší vzdálenost, už s nimi nechtěli mít nic společného.
Elfové jim nabídli pomoc a zachovali se k zbědovaným druidům velice dobře, chvilku mezi nimi druidi žili, ale chtěli opět svoje místo. Chtěli svůj domov. A tak vyrazili dál a dospěli k jejich domovu, který je na okraji Du Weldenvarden poblíž řeky Eddy. Pronikli hlouběji do lesa a tam vystavěli opět své vesnice. Ale kletba zafungovala a tak po generace druidi pomalu, ale jistě vymírají.
Dnes už jsou jen tři vesnice druidů (přibližně 50 jedinců) a to jen v oblasti řeky Eddy (v Dračích horách opravdu žádné druidí vesnice nanejdete). Alespoň se jim podařilo dosáhnout opět souznění s jejich prostředím. Nyní je tento národ zoufalí a tak začínají vyrážet opět mimo lesy. S tím, že se jim snad povede najít řešení, které by neznamenalo konec jejich časů.
Společnost, výchova a náboženství
Jak již bylo řečeno, druidi obývají velice drsná přírodní místa, jako jsou hluboké lesy nebo nepřístupné skály v ohromných víškách. Díky tomu je trochu problém nalézt potravu v okolí. Proto jsou rozděleni do menších vesnic (tak 20 – 30 lidí ), které mají poměrně rozlehlé teritorium, ve kterém hledají a loví svou potravu. Nikdy je nenapadlo nějak hromadně pěstovat rostlými nebo zvířata, není to pro ně přirozené a jim by ani takový styl života nevyhovoval. Když už ve vesnici bude nějaké menší políčko, tak na něm většinou roste len, z kterého potom vyrábějí své oblečení.
Jsou zvyklí sbírat různé bobule, kořínky, hlízy a ovoce, prostě to co jim příroda může v danou chvíli nabídnout, což rozhodně pro ně nebývá zase tak málo, protože dokáží uspokojit potřeby a nároky rostlin co se počasí týče. Na zimu uschovávají třeba sušené maso nebo ovoce, také u nich funguje tradiční zvířecí instinkt a to přibrat něco na zimu. Zima pro ně bývá trochu krutá, ale rozhodně se na takový život dobře přizpůsobili.
Vesnice je tedy menší a jsou od sebe vzdálené. Ale udržují spolu stálí kontakt a pomáhají si, takže pokud je jedna vesnice na tom ohledně jídla dosti bídně, tak jí pomůže vesnice, která je na tom lépe. Pokud je ve vesnici jedinec, který je schopný splynout s někým opačného pohlaví, tak pokud se nalezne někdo, s kým by takto mohl mít potomky, tak má ihned povinnost jich co nejvíce mít. Je to pro národ nezbytné pravidlo, bez kterého by nepřežili a i tak druidi pomalu vymírají. Dětí je tedy rozhodně velice málo, a jakmile se některé narodí, tak se ihned učí už odmala od všech členů vesnice to co je potřeba.
Výuka bývá dosti tvrdá a neposlušnost se často velice tvrdě trestala. Vše se učí podle zvyků ústně, protože druidi věří, že psané slovo se dá snadno obelhat a podle nich nikdy nevystihne naprosto všechno. Dítě jako takové není pouze rodičů, ale dalo by se říci, že se o něj postará celkově celá společnost. Všichni ve vesnici pracují společně dohromady téměř jako jedna jediná rodina, protože ví, že pokud nebudou spolupracovat, tak velice těžko přežijí. Jejich společnost není ani matriarchát ani patriarchát, nevidí rozdílu mezi mužem a ženou. Druidi nemají ani žádného vládce, který by rozkazoval co má kdo dělat. Prostě se spolu buď domluví, ale většinou ani to není potřeba, protože všichni ví co mají dělat aby vše fungovalo. Je to poměrně velký rozdíl oproti lidem z Alagaesie, dalo by se říci, že druidi jsou takto myšlenkově dosti napřed.
Domovy si dělají z dřevěných prutů, které magií nechají proplést a tak udělat drobné koule ve kterých potom spí. Je to dost těsné obydlí, ale oni jsou většinou dne stejně venku a v obydlích jen skládají buď své věci, nebo jen spí.
Mají velice zvláštní náboženství, uctívají samotný hvozd, ve kterém žijí jako myslící entitu. Jako bytost s ohromným vnímáním a velkou mocí, která se o ně stará. Je to vlastně jejich samotný domov ten hvozd. Celý svůj život se snaží této bytosti přiblížit a sžít se sní. Právě díky tomu znají tak dokonale teritorium své vesnice a ty starší a moudřejší z nich dokonce velkou část rozlehlého hvozdu.
U těch co se to naučili, naprosto dokonale se rozvinula schopnost „vycítit“ kde se kdo ve hvozdu nachází, což jim dává velké výhody na jejich místech. Nejsou toho ale schopni všude. Umí to jen na místech, kde jsou už dlouhou dobu ( v řadách měsíců, ne-li roků ), protože každý hvozd je pro ně téměř cizí bytostí. O své území se starají a brání ho před jakýmikoli škodami. Proto lesy kde oni žijí, jsou velice úrodné a bohaté. Samotný hvozd jim vrací stejně dobře, pokud je spokojen tak mají druidi vždy dostatek potravy. Není to tedy jen náboženství, ale vlastně celkové soužití s jejich prostředím.
Rasové názory
Díky jejich kruté minulosti jsou druidi v dnešních dobách většinou i zaujatí. Už si tolik nepomatují ty časy blahobytu, kdy pracovali společně s lidmi jako takovými. Ano stále se o nich učí, ale je znát, že málokdo věří, že by něco takového mohlo fungovat. U většiny jsou lidé prostě ničitelé rovnováhy přírody a takového problému je potřeba se rychle zbavit. Proto pro ně je prostě a jednoduše myšlenka o harmonickém fungování s lidmi ve většině případů nepředstavitelná.
Urgaly nenávidí za jejich krutost a za to, že je vyhnali z jejich rodného lesa společně s lidmi.Urgalové jsou pro ně horší než samotná zvířata, protože ta divoká rasa tvoří jen chaos a nesváry.
Trpaslíci jim příliš sympatičtí nejsou pro jejich částečnou necitelnost k tomu, co tvoří příroda samotná, to je pro druidy fascinující a trpaslíci jsou většinou fascinovaní jen tím, co stvoří vlastníma rukama.
Elfům jsou vděční, ale potají jim závidí jejich domov, protože jejich hvozd má též svou duši, ale ta už patří jinému národu a toto velké splynutí s okolím chybí lesnímu národu opravdu velice hodně. Také jim vadí otevřená okázalost elfů, jejich namyšlenost a přehnaná sebedůvěra.
O dracích žádné mínění nemívají, většinou je prostě tolerují, stejně jsou na tom i zbylí tvorové. Ze srdce však nenávidí stíny, ale až podivným způsobem je chápou.
Stínové jsou pravým opakem dobrých duchů přírody (svobodní duchové, kteří nejsou uvězněni v těle), proto když by na to přišlo, tak považují za svou povinnost zbavit je jejich utrpení a vysvobodit je.
Umění
Druidi nemají tolik prostředků, aby mohli nějak rozvíjet své umění, přesto je znát, že je u nich dost rozšířené. Nejčastější je mezi nimi rytmická hudba, doprovázená jak zobcovými, tak příčnými flétnami. Hudba bývá někdy klidná a harmonická a jindy zase divoká jako vlk při lovu, záleží jenom na situaci. Často ji využívají k různým rituálním účelům na větších oslavách, které se konají několikrát do roka.
Krom hudby je na druhém místě pravděpodobně různé ozdobné vyřezávání, které také ovládá většina národa dosti dobře, protože dřevo je jejich základní surovina, které si velice cení. Někdy se pořádají i soutěže v tom, kdo stvoří nějaké dokonalé dílu a druidi si tohoto umění dosti cení. Krom těchto druhů umění se zde nají najít i jiné kategorie, ve které někteří dosti vynikají, ale nejsou až tak rozšířené. Dobrým příkladem je třeba malířství, kdy kreslí přírodními barvivy většinou buď na staženou kůži (Jednoduchý hrubý pergamen) nebo na březovou kůru., což se rozhodně nedá srovnávat s kvalitním pergamenem nebo papírem.
Už jsem lehce nastínil, že pouto, které druidi měli se svým bývalým domovem, bylo jedinečné a velice silné. Vnímají svůj hvozd nejen jako svůj domov, ale jako vyšší naprosto dokonalou bytost, která řídí samotný chod přírody. Věří, že všechen život postupem času je z těchto hlubokých a nedostupných zarostlých hor. Ve vysokých pustinách vidí prapůvodní řád, který člověk narušuje a tuto dokonalost svou škodlivou přítomností ničí. Berou sami sebe za jistou protiváhu tomuto ničení. Je jejich posláním se o hvozd starat a poskytovat mu to co je potřeba.
Les jim za jejich služby poskytuje ochranu a bere je za samotnou součást sama sebe, proto se může stát, že zabitím druida se někdo hvozdu znelíbí a podle toho se k němu bude chovat. Druidi sami sebe nepovažují jen za nějaké slouhy, ale spíše za mluvčí, které si tato mocná bytost vybrala. Snaží se udržovat ve světě harmonii a pořádek, což je velice složité díky dnešnímu nastavení společnosti. Bylo již řečeno, že hvozd je schopen ovlivňovat nálady druidů, platí to i na opak.
Druidi jsou schopni hvozd rozlítit nebo též uklidnit, ale stojí je to mnoho sil a trvá to dosti dlouho. Toto se většinou provádí při různých rituálech a svátcích, které lesní národ slaví. Faktem je, že dnešní pouto z jejich novým domovem už není tak velké, jako bylo to s jejich původní domovinou. Proto také touží potom se vrátit zpátky ke svému „Otci“, jak ho též nazývají. Protože jejich nová domovina je pro ně pouze náhražkou, jen malou panenkou místo pravého dítěte.
Magie druidů
Druidi nečarují stejně jako ostatní rasy, jejich moc vyplývá ze soužití s jejich domovinou, které dosahují meditace, ty provádějí vlastně celý svůj dosavadní život. Díky dlouhým meditacím se někteří naučili, jak se proměnit v jejich „pravé zvíře“, většinou se člověk mění ve zvíře, které je nějak podobné jejich charakteru. Toto umí valná většina jejich populace, ale každý na jiném stupni. Protože tato změna ve zvíře hodně vysiluje a proto nemohou zůstat naprosto neomezeně dlouho ve své zvířecí podobě, záleží jenom na daném druidovi, jak je silný.
Krom toho jim zůstal dar ovlivňovat živly. Tento dar se, ale pomalu vytrácí. Naučili se toto umění už jenom někteří jedinci (taková třetina) a opět záleží jen na tom, jak daleko se na své stezce druid dostal. Jen opravdu málokdo umí využít všechny čtyři živly, většina z těch co jsou podarování tím, že alespoň takto trochu čarují, tak ovládají jeden nebo dva. Ti největší mistři tohoto umění se naučili i živli kombinovat a hrát si s nimi, takže dokážou třeba i vyčarovat rostlinu atd. Ke své magii používají i prostředky, které soustředí jejich mysl podobně, jako to dělají ostatní národy díky starověkému jazyku. Ale druidi využívají třeba rytmického bubnování na buben, záleží čistě na jedincovi, protože každému z nich vyhovuje něco jiného. Ale jen málokdo z nich se naučí ovládat svou magii tak dokonale, že už nepotřebuje žádného prostředku k nastavení jiného stavu vědomí.
Něco o boji
Zbraně většinou žádné nenosí, a když už něco mají, tak to budou kamenné nože nebo různé sochory a dlouhé dřevěné tyče. Pokud mají štěstí a naleznou třeba paroží, tak jsou schopni i z něj udělat poměrně solidní hrot nebo jednoduchý nůž, samozřejmě to nemůžeme srovnávat s železnými zbraněmi, které vyrábějí i třeba jen lidé. Ze střelných zbraní je pro ně praktické používat luky dosti nízkého nátahu, používají je většinou jen pro lov a účinné bývají tak na těch patnáct kroků, samozřejmě by velice těžko prorazili nějakou zboj, ale druidi se s nimi naučili velice dobře střílet, protože na lovech musí skolit zvíře jedinou přesnou ranou.
Je faktem, že v boji nebývají ve většině případů nijak zdatní a to díky svému vzrůstu, prostě v dětských tělech se bojuje opravdu dosti složitě. Proto nijak boj nevyhledávají, a když už k němu dojde, tak spíše budou využívat své magie, než aby se chopili zbraně, to je jen nouzový plán. Boj sice nevyhledávají, ale mohou šeredně překvapit. Protože většina má za sebou alespoň základní znalosti boje s holí, ale nedá se to rozhodně srovnávat s průměrnými vojáky, i když lze nalézt pár jedinců, kteří tomuto umění zaslíbili valnou část života. Když už by mělo dojít k nějakému většímu boji, tak druidi nejsou zvyklí bojovat skupinově, většinou jdou jako jednotlivci, proto nikdy z jejich střetů nebo povstání nic nevzešlo.
Záludné mohou být jejich šípy, které střílí z blízké vzdálenosti. Jsou zvyklí se nejdříve k oběti nenápadně přiblížit, což pro ně nebývá zase tak velký problém. V lesích a podobných terénech se pohybují téměř nehlučně, prostě jako by věděli, kde leží jakákoli překážka, která by je mohla prozradit. Je faktem, že valná většina druidů zná alespoň minimální základy boje, ale většinou to nijak nikdo nerozvíjí dál, protože to prostě v přírodě pro ně není potřeba.
Jiné dovednosti
Jak již bylo řečeno, tak druidi jsou ve svém rodném ekotypu (V tom s kterým se po době meditací sžily), jsou poměrně dost zvýhodněni. Jedná se svým způsobem o zvláštní šestý smysl, který je varuje, že před nimi je velká propast do které by mohl spadnout, nejíst jedovaté rostliny atd.
Už i výše jsem zmiňoval, že ti nejlepší z lesního národa dokážou vycítit i kde kdo přesně je. Funguje to na prostém principu, ti druidi, kteří jsou natolik „spojeni“ s vědomým hlubokých lesů dostávají od něj informace. Dosti zvláštní a matoucí informace. Protože zrakem lesů jsou stromy samotné a vše, co roste v lesích, poslouží hvozdu stejně dobře. Velice jim to usnadňuje přežití ve svém prostředí, protože celkový život to velice usnadní. S tím souvisí i to, že se druidi dokonale vyznají v léčivých a jedovatých rostlinách.
V dnešní době neexistuje národa, který by měl tak dokonale rozvinutou přírodní medicínu, což je velká věc kterou by mohli přispět i k životu jiných ras. Většina z nich se naučila předpovídat počasí dopředu, prostě a jednoduše to poznají z chování zvěře a z okolí jako takového. Druidi též mají v sobě něco, co je často zvířatům velice sympatické. Prostě a jednoduše mají osobité charisma a to díky tomu, že jsou díky svému stylu života zvěři o dost bližší. Se zvířaty tedy konflikty nemají a kolikrát si nějaké velice snadno vycvičí. Je až udivující nakolik dokážou druidi komunikovat se zvěří a nemá to nic společného s myslí, prostě využívají jen starý a dokonalý způsob komunikace který je zvířatům blízký – řeč těla.