TOPlist

Napsal: Aireen | Kategorie: Reálie
Dne: 29.04.2018 13:48:06 FB



Reálie Alagaesie

 

V tomto seznamu článků nalezneš reálie našeho světa. Pokud jsi četl knihy Odkazu dračích jezdců nebo jsi viděl film, máš dobrý základ. Musíme tě ale upozornit, že náš svět se liší. Ve zdejší komunitě totiž panuje všeobecné přesvědčení, že Christopher Paolini vymyslel skvělý svět, ale vůbec nevyužil jeho plný potenciál. My jsme to udělali. Vytvořili jsme si nové rasy, nová místa, nové způsoby kouzel, vnesli do hry nové, logické jazyky a vlastně stvořili celý zbytek kontinentu.

 

Většinově nejsme zapálení fanoušci Eragona, jen jsme se zamilovali do světa Alagaesie tak, jak jsme si ho tu za těch několik let stihli překopat a dotvořit. Proto pokud u nás chceš hrát, zdejší články ti mají spoustu věcí k nabídnutí. Pokud jsi to zatím neudělal, přečti si článek v Informacích, aby ses dostal do všeobecného obrazu. A jinak pokračuj, otevři bránu a vstup do světa Alagaesia.cz.

 

 

Seznam reálií

 

 

VŠEOBECNÉ REÁLIE

 

Mapa Alagaesie

 

Alagaesijská antroponomastika (výběr jména)

Alagaesijský kalendář

Burgsanské tržiště

Čas postav (délka života ras)

Ekonomika Alagaesijského světa

Všeobecné informac o dění v Alagaesii

Magie I., všeobecný úvod
Magie II., podrobný popis

Náboženství, všeobecný článek

 

O knižních postavách

 

Knihovna

Fauna v Alagaësii

Hlavní města Alagaësie

Rasy v Alagaesii

 

Kronika

Dávná historie Alagaesie

 

Yosen, snová říše pro Novice

 

 

REÁLIE PRO RASY

 

Reálie Druidů
Hvozd

 

Reálie Elfů

 

Reálie Lidí

Severní kult

Bratrstvo

Matka Země

Solasova církev

 

Reálie Trpaslíků

Kult Quan

Reálie Urgalů
Kult bohyně Rahny

 

Reálie Víl

Hierarchie víl a Gaartera
Historie víl

 

 

REÁLIE PRO TĚŽŠÍ HERNÍ POSTAVY

 

Reálie Stínů

Reálie Draků

Kočkodlaci

 

 

Tabulka pro tvorbu konkrétní postavy

 

 

Hráči, kteří se chtějí zaregistrovat za konkrétní postavu mají k dispozici jistý tahák, protože, jak jste si možná všimli, reálií je tu docela dost. A pokud by měl každý přečíst všechno a až pak začít hrát, nikdo krom adminů by tu nebyl. Tedy zde, v následující tabulce, jsou reálie přehledně rozškatulkované pro jednotlivé rasy postav. Jste-li tu jen, abyste si v reáliích početli, tabulka vám nepřinese nic zajímavého. Jste-li tu kvůli registraci, možná vám tabulka značně usnadní práci.

 

Rasa Věk  postavy 

 Obtížnost

  přijetí  

 Obtížnost

hraní

Podmínky přijetí (Reálie)
Draci -  Zkušený hráč Vysoká Draci, Jak na profil draka?, znalost reálií
Druidi

-

 

Střední Střední Druidi, Magie I.

Elfové

0 - 120  Střední Nízká Elfové, obecná znalost reálií

Elfové

121 - 2500 Vysoká Střední Elfové, Souboj/Magie I. (podle zaměření postavy)

Elfové

2500 + Zkušený hráč Velice vysoká

Elfové, Souboj, Magie I., Magie II., Kronika, obecná znalost reálií

Kočkodlaci   -    Zkušený hráč Střední Kočkodlaci, obecná znalost reálií
Lidé - Nízká - Střední Nízká Lidé, Souboj
Stínové - Zkušený hráč Velice vysoká Stínové, Souboj, Magie I., Magie II.
Trpaslíci - Nízká Nízká Trpaslíci, Souboj
Urgalové - Nízká Nízká Urgalové, Souboj
Víly - Nízká Nízká Víly, základní znalost Magie

 

Napsal: Aireen | Kategorie: Reálie
Dne: 17.03.2018 14:18:05 FB



Druidi – služebníci hvozdů

Autor: Wran

 

Už odnepaměti kolují alagaesii divoké vzkazky o potulných mudrcích obývajících hluboké lesy nebo nepřístupné hory, kteří oplývají velice zvláštními schopnostmi. Prý dokázali hovořit s rostlinami i zvířaty, dokonce se dokázali i silnější jedinci v některé měnit. Uměli krotit a tišit přírodu jako takovou, což v dávných dobách byla velice užitečná a oblíbená vlastnost, díky které byli tito věční poutníci vítáni v každé vesnici nebo městě. Lidé si je často pletou s různými poustevníky, tak se také na první pohled jeví. Vypadají jako každý obyčejný člověk, ale je zažitá představa převážně o velice starých mužích oblékajících se do různých zvířecích kožešin nebo prostých rouch. V tom se však už legendy dosti rozchází se skutečností.

Dnes už po cestách na žádného narazit ani nelze, prostě naprosto vymizeli a jak šel čas dál, tak se ze vzpomínek stávali legendy a z legend už jenom pohádky pro strašení dětí.

 

Oddělovač

 

Tak kdo to jsou druidi?

 

Jsou to vlastně lidé, kteří se už ve velice dávných dobách rozhodli zřeknout se všech výdobytků nové civilizace a žít v harmonii s přírodou jako takovou. Na tento život se plně přizpůsobili a žít v dost drsných podmínkách pro ně není žádný problém.

Druidů není v žádném případě hodně, způsobuje to jedna mocná kletba, která nenechá valnou většinu z jejich populace řádně dospět a tím pádem může mít jen velice malé procento populace děti. Soužití s přírodou se jim alespoň v něčem vyplatilo a to v tom, že se dožívají dosti vysokého věku a to ve vzácných případech i 150 let, ale u většiny se zastaví tělesný vývoj někdy kolem desátého nebo jedenáctého roku života. Tato hranice je jen orientační, jsou známé případy, že se jejich věk zastavil v nižším věku a u těch co se jim nejvíce poštěstilo, se zastaví až později. Případy toho, že by někdo z tohoto národa normálně stárnul, je neskutečně vzácný, ale přesto možný.

Jak již bylo tedy řečeno, většina z nich vypadá jako klasické lidské dítě, oblékají se většinou do různého oblečení z hrubých přírodních látek jako je konopí, anebo jim též dobře poslouží vydělané kůže z ulovené zvěře. Len je také poměrně častý, ale do toho se oblékají většinou jen v létě, protože tolik nezahřeje. Látky mívají barvy přírodní a záleží také jaké je období, protože většinou má jejich oděv barvu jako listy v daném období. V zimě nosí většinou už jen kůže.

Ozdoby příliš nepoužívají, a když už nějakou naleznete, tak to budou tradiční náhrdelníky z jeřabin nebo podobných bobulovin, i klasické dřevěné korále jsou dost časté, ale v žádném případě u nich nenaleznete něco ze železa nebo jakéhokoli kovu, protože nemají žádné prostředky jak takové kovy vyrobit nebo zpracovat.

Ano, může si někde takový třeba zlatý šperk sehnat, ale nyní už druidi necestují tak jak to bylo kdysi. Vlasy většinou nechávají volně růst a mají ve zvyku si do nich přimíchávat různá přírodní barviva, takže mají i pestré vlasy. Velice oblíbený je třeba popel, který používají pro to, aby vypadali starší. Celkově to může být dosti zvláštní pohled, podívat se na menší skupinku „dětí“ nastrojených, tak jak to mají oni ve zvyku.

 

Oddělovač

 

Historie druidů

 

Začíná dalo by se říci chvíli po tom, co se lidé dopravili na svých lodích na pobřeží Alagaesie. V té době bylo velice silné mezi lidmi náboženství Velké matky, která má s druidismem velice hodně společného, což je na první pohled patrné. Několik desetiletí po tom co se lidé usadili v údolí Palancar se rozhodla malá část lidí odejít a žít, tak jak jim to Velká matka dříve nakazovalo a to žít s ní, žít s přírodou.

Rozhodnutí padlo a skupinka složená většinou z mužů (v náboženství velké matky panuje spíše vláda žen, kněží byli málo častí a neměli takovou moc.) vyrazila do dračích hor.

Dost jich pomřelo, protože trvalo neskutečně dlouho, než se naučili žít v těchto nehostinných podmínkám. Nakonec se vše naučili a pomalu začali zapomínat na to odloučení od lidí. Přešlo několik generací a žena jménem Silvia jako první dosáhla poznání. Zjistila, že samotný les má svou mysl a má svou duši. Svůj objev oznámila všem ostatním a ti se začali pomalu učit její stezku poznání. Konala jako první zázraky a díky tomu se všem v tom nehostinném prostředí žilo mnohem lépe.

Brzo si všichni uvědomili, že velká Matka není jejich bůh a že jejich bůh je jejich domov a to rozsáhlé lesy a hory. Život byl najednou o něco snazší a lidé v těch horách žili po dvě generace šťastní a bez problémů, ale všechno nevydrží věčně a vždy později přijde nějaký problém. Tímto problémem byli lidé v údolí, které začali rychle kácet lesy, protože se Palancar připravoval na válku, lidé chtěli stavět obléhací stroje, zpevnit palisády a opravit zničené domovy. Hvozd to velice hněvalo a úrody bylo méně a méně, zvířata začala napadat lidi a to až neskutečně často. Druidy zvířata nenapadali nikdy a to ani teď, ale museli to lidem sdělit už jen kvůli jejich dobru a též kvůli svému.

Mezi druidy se konala první velká rada a všichni se rozhodli, že by vše měli vzkázat lidem „venku“. Měli by jim vysvětlit, že pokud vykácí příliš, tak se z těch hor stane místo pro člověka nebezpečné, že hvozd prostě nesmí rozhněvat, pokud nechtějí za své skutky pykat, protože hvozd rozhodně nezapomíná. Poslové vyšli, ale nikdy se nevrátili. Jediné co náš lesní národ našel, byli hlavy poslů v pytli na okraji lesa. To neskutečně rozhněvalo samotný hvozd, protože druidi jsou vlastně jeho mluvčí. Všechna zvířata se vrhla na dřevorubce a začala je postupně zabíjet.

Ale ten neskutečný vztek, tak mocné mysli ovlivnil i samotné druidy. Ti byli v jednu chvíli téměř posedlí neskutečnou zuřivostí a tak došlo k tomu, že okrajové dřevorubecké chaty byli napadeni směsicí „divých“ lidí a zvířat. Nad nikým se nesmilovali a zabíjeli všechny lidi, kteří začali kácet jejich domov. Ti co neutekli, byli zabiti. A krev zabitých se rozmazala po všech okolních stromech okolo.

Ihned jak se povedla tato vzpoura, tak se hněv hvozdu utišil a stejně tak i bojová chtivost druidů. Po několika měsících klidu vtrhla armáda lidí do lesa, nemohlo jich být zas tolik, protože Palancar potřeboval hlavní část vojska jinde, ale podařilo se mu zmobilizovat dost mužů. Vešli do lesů a začali je opět kácet. Vojáci vtrhli dovnitř a začali vypalovat kus po kusu hvozd. Zvířata je začali opět napadat, ale vojáci na to byli připraveni a většinu zvěře vyhubili jediným velkým požárem, ve kterém pomřel ne jeden druid. Ztráty byli velké, ale lesní národ si nemohl dovolit opustit svůj domov.

Ani by toho nebyli schopni při svém současném stavu mysli. Vypadalo to, že většina z nich pomře, ale stalo se to, co nikdo nečekal. Hvozd dal druidům velkou moc, dal jim moc ovládat živly a tak se povedlo požár zkrotit a obrátit ho proti vojákům. Na armádu útočil ohromný vichr, který rozdmýchával oheň a tak není divu, že ti, co přežili, rychle utekli.

Palancar provedl ještě několik výpadů do domova lesního národa, ale pokaždé neúspěšně. Samozřejmě by je dokázal porazit, ale neměl k dispozici celé vojsko a nemohl bojovat na dvou frontách a tak se rozhodl ukončit tažení do dračích hor. To bylo jedno velké vítězství, které se však neobešlo bez objetí.

Palancar byl později poražen a tak útok do dračích hor nebyl v žádném případě možný. A tak nastává další doba, která se v druidských pověstích nazývá „Doba dubového míru“. Král z údolí Palancar už dávno zemřel a vlády se chopil jeho syn Gemir. Uskutečnila se druhá velká rada druidů a ti se shodli, že by měli vyslat mírovou výpravu k novému králi. Vše dopadlo lépe než se čekalo, uzavřelo se příměří a zapomněli se staré války a nepokoje.

Tehdy začali někteří z lesního národa opouštět les a šířili své poznání „stezky“ do údolí. Král to překvapivě přivítal velice dobře, protože byl proti starým obyčejům, kdy se dělali oběti. A tak postupem času přišel do údolí i druidismus. Druidi byli považováni za mudrce a cestovali po celém údolí kde předávali své učení.

Mladý král se však neudržel na trůnu příliš dlouho a brzy zemřel. Na jeho trůn dosedl králův bratranec, ale byl spíše loutkou na trůně. Loutkou své matky, ta byla sestra krále Gemira. Byla velekněžkou Velké matky a tak začala rychle a razantně potlačovat vliv druidů na lidi. Vše se neobešlo bez boje. Tuto dobu též pojmenovali a to „Doba slz“. Opět se začali podnikat výpravy do hvozdů, ale tentokrát s plným nasazením a za dopomoci kněžek Velké Matky, takže i lidé šli do boje se svou magií. Prvnímu a druhému útoku se povedlo druidům odolat, protože jejich výhody ve hvozdu byli opravdu veliké a jejich bůh je opatroval velice dobře. Lidé v lesích a horách bloudili, stromy se vyvracely a kameny padali na lidi. Jindy zase puma roztrhala neopatrného vojáka.

Ale lidé se brzo seskupili a začali podnikat výpad znovu. Nastal třetí a ten největší střed kdy se kněžky spojily a uvalily na lesní národ kletbu, která zajišťovala, že další potomci už nedospějí. Při tak velkém kouzlu pomřela valná většina čarodějek velké matky, ale o to silnější ta kletba byla. Boj skončil velkými ztrátami na obou stranách a z druidského národa zbyla už jen malá část. Z původní populace čítající téměř pětiset druidů, nezbyla ani stovka.

Do toho nastal druhý problém a to, že z druhé strany se začaly do lesů prodírat urgalové a to ne v malém množství. Tomu už náš lesní národ nemohl čelit a tak prchnul ze své domoviny s tím, že si ji jednou vydobudou zpět. Podařilo se jim proniknout no Cerisu, naštěstí už nedošlo k žádným konfliktům a oni mohli pokračovat v cestě. Chtěli mezi sebe a lidi dostat co největší vzdálenost, už s nimi nechtěli mít nic společného.

Elfové jim nabídli pomoc a zachovali se k zbědovaným druidům velice dobře, chvilku mezi nimi druidi žili, ale chtěli opět svoje místo. Chtěli svůj domov. A tak vyrazili dál a dospěli k jejich domovu, který je na okraji Du Weldenvarden poblíž řeky Eddy. Pronikli hlouběji do lesa a tam vystavěli opět své vesnice. Ale kletba zafungovala a tak po generace druidi pomalu, ale jistě vymírají.

Dnes už jsou jen tři vesnice druidů (přibližně 50 jedinců) a to jen v oblasti řeky Eddy (v Dračích horách opravdu žádné druidí vesnice nanejdete). Alespoň se jim podařilo dosáhnout opět souznění s jejich prostředím. Nyní je tento národ zoufalí a tak začínají vyrážet opět mimo lesy. S tím, že se jim snad povede najít řešení, které by neznamenalo konec jejich časů.

 

Oddělovač

 

Společnost, výchova a náboženství

 

Jak již bylo řečeno, druidi obývají velice drsná přírodní místa, jako jsou hluboké lesy nebo nepřístupné skály v ohromných víškách. Díky tomu je trochu problém nalézt potravu v okolí. Proto jsou rozděleni do menších vesnic (tak 20 – 30 lidí ), které mají poměrně rozlehlé teritorium, ve kterém hledají a loví svou potravu. Nikdy je nenapadlo nějak hromadně pěstovat rostlými nebo zvířata, není to pro ně přirozené a jim by ani takový styl života nevyhovoval. Když už ve vesnici bude nějaké menší políčko, tak na něm většinou roste len, z kterého potom vyrábějí své oblečení.

Jsou zvyklí sbírat různé bobule, kořínky, hlízy a ovoce, prostě to co jim příroda může v danou chvíli nabídnout, což rozhodně pro ně nebývá zase tak málo, protože dokáží uspokojit potřeby a nároky rostlin co se počasí týče. Na zimu uschovávají třeba sušené maso nebo ovoce, také u nich funguje tradiční zvířecí instinkt a to přibrat něco na zimu. Zima pro ně bývá trochu krutá, ale rozhodně se na takový život dobře přizpůsobili.

Vesnice je tedy menší a jsou od sebe vzdálené. Ale udržují spolu stálí kontakt a pomáhají si, takže pokud je jedna vesnice na tom ohledně jídla dosti bídně, tak jí pomůže vesnice, která je na tom lépe. Pokud je ve vesnici jedinec, který je schopný splynout s někým opačného pohlaví, tak pokud se nalezne někdo, s kým by takto mohl mít potomky, tak má ihned povinnost jich co nejvíce mít. Je to pro národ nezbytné pravidlo, bez kterého by nepřežili a i tak druidi pomalu vymírají. Dětí je tedy rozhodně velice málo, a jakmile se některé narodí, tak se ihned učí už odmala od všech členů vesnice to co je potřeba.

Výuka bývá dosti tvrdá a neposlušnost se často velice tvrdě trestala. Vše se učí podle zvyků ústně, protože druidi věří, že psané slovo se dá snadno obelhat a podle nich nikdy nevystihne naprosto všechno. Dítě jako takové není pouze rodičů, ale dalo by se říci, že se o něj postará celkově celá společnost. Všichni ve vesnici pracují společně dohromady téměř jako jedna jediná rodina, protože ví, že pokud nebudou spolupracovat, tak velice těžko přežijí. Jejich společnost není ani matriarchát ani patriarchát, nevidí rozdílu mezi mužem a ženou. Druidi nemají ani žádného vládce, který by rozkazoval co má kdo dělat. Prostě se spolu buď domluví, ale většinou ani to není potřeba, protože všichni ví co mají dělat aby vše fungovalo. Je to poměrně velký rozdíl oproti lidem z Alagaesie, dalo by se říci, že druidi jsou takto myšlenkově dosti napřed.

Domovy si dělají z dřevěných prutů, které magií nechají proplést a tak udělat drobné koule ve kterých potom spí. Je to dost těsné obydlí, ale oni jsou většinou dne stejně venku a v obydlích jen skládají buď své věci, nebo jen spí.

Mají velice zvláštní náboženství, uctívají samotný hvozd, ve kterém žijí jako myslící entitu. Jako bytost s ohromným vnímáním a velkou mocí, která se o ně stará. Je to vlastně jejich samotný domov ten hvozd. Celý svůj život se snaží této bytosti přiblížit a sžít se sní. Právě díky tomu znají tak dokonale teritorium své vesnice a ty starší a moudřejší z nich dokonce velkou část rozlehlého hvozdu.

U těch co se to naučili, naprosto dokonale se rozvinula schopnost „vycítit“ kde se kdo ve hvozdu nachází, což jim dává velké výhody na jejich místech. Nejsou toho ale schopni všude. Umí to jen na místech, kde jsou už dlouhou dobu ( v řadách měsíců, ne-li roků ), protože každý hvozd je pro ně téměř cizí bytostí. O své území se starají a brání ho před jakýmikoli škodami. Proto lesy kde oni žijí, jsou velice úrodné a bohaté. Samotný hvozd jim vrací stejně dobře, pokud je spokojen tak mají druidi vždy dostatek potravy. Není to tedy jen náboženství, ale vlastně celkové soužití s jejich prostředím.

 

Oddělovač

 

Rasové názory

 

Díky jejich kruté minulosti jsou druidi v dnešních dobách většinou i zaujatí. Už si tolik nepomatují ty časy blahobytu, kdy pracovali společně s lidmi jako takovými. Ano stále se o nich učí, ale je znát, že málokdo věří, že by něco takového mohlo fungovat. U většiny jsou lidé prostě ničitelé rovnováhy přírody a takového problému je potřeba se rychle zbavit. Proto pro ně je prostě a jednoduše myšlenka o harmonickém fungování s lidmi ve většině případů nepředstavitelná.

Urgaly nenávidí za jejich krutost a za to, že je vyhnali z jejich rodného lesa společně s lidmi.Urgalové jsou pro ně horší než samotná zvířata, protože ta divoká rasa tvoří jen chaos a nesváry.

Trpaslíci jim příliš sympatičtí nejsou pro jejich částečnou necitelnost k tomu, co tvoří příroda samotná, to je pro druidy fascinující a trpaslíci jsou většinou fascinovaní jen tím, co stvoří vlastníma rukama.

Elfům jsou vděční, ale potají jim závidí jejich domov, protože jejich hvozd má též svou duši, ale ta už patří jinému národu a toto velké splynutí s okolím chybí lesnímu národu opravdu velice hodně. Také jim vadí otevřená okázalost elfů, jejich namyšlenost a přehnaná sebedůvěra.

O dracích žádné mínění nemívají, většinou je prostě tolerují, stejně jsou na tom i zbylí tvorové. Ze srdce však nenávidí stíny, ale až podivným způsobem je chápou.

Stínové jsou pravým opakem dobrých duchů přírody (svobodní duchové, kteří nejsou uvězněni v těle), proto když by na to přišlo, tak považují za svou povinnost zbavit je jejich utrpení a vysvobodit je.

 

Oddělovač

 

Umění

 

Druidi nemají tolik prostředků, aby mohli nějak rozvíjet své umění, přesto je znát, že je u nich dost rozšířené. Nejčastější je mezi nimi rytmická hudba, doprovázená jak zobcovými, tak příčnými flétnami. Hudba bývá někdy klidná a harmonická a jindy zase divoká jako vlk při lovu, záleží jenom na situaci. Často ji využívají k různým rituálním účelům na větších oslavách, které se konají několikrát do roka.

Krom hudby je na druhém místě pravděpodobně různé ozdobné vyřezávání, které také ovládá většina národa dosti dobře, protože dřevo je jejich základní surovina, které si velice cení. Někdy se pořádají i soutěže v tom, kdo stvoří nějaké dokonalé dílu a druidi si tohoto umění dosti cení. Krom těchto druhů umění se zde nají najít i jiné kategorie, ve které někteří dosti vynikají, ale nejsou až tak rozšířené. Dobrým příkladem je třeba malířství, kdy kreslí přírodními barvivy většinou buď na staženou kůži (Jednoduchý hrubý pergamen) nebo na březovou kůru., což se rozhodně nedá srovnávat s kvalitním pergamenem nebo papírem.

 

Oddělovač

 

Pouto s hvozdem

 

Už jsem lehce nastínil, že pouto, které druidi měli se svým bývalým domovem, bylo jedinečné a velice silné. Vnímají svůj hvozd nejen jako svůj domov, ale jako vyšší naprosto dokonalou bytost, která řídí samotný chod přírody. Věří, že všechen život postupem času je z těchto hlubokých a nedostupných zarostlých hor. Ve vysokých pustinách vidí prapůvodní řád, který člověk narušuje a tuto dokonalost svou škodlivou přítomností ničí. Berou sami sebe za jistou protiváhu tomuto ničení. Je jejich posláním se o hvozd starat a poskytovat mu to co je potřeba.

Les jim za jejich služby poskytuje ochranu a bere je za samotnou součást sama sebe, proto se může stát, že zabitím druida se někdo hvozdu znelíbí a podle toho se k němu bude chovat. Druidi sami sebe nepovažují jen za nějaké slouhy, ale spíše za mluvčí, které si tato mocná bytost vybrala. Snaží se udržovat ve světě harmonii a pořádek, což je velice složité díky dnešnímu nastavení společnosti. Bylo již řečeno, že hvozd je schopen ovlivňovat nálady druidů, platí to i na opak.

Druidi jsou schopni hvozd rozlítit nebo též uklidnit, ale stojí je to mnoho sil a trvá to dosti dlouho. Toto se většinou provádí při různých rituálech a svátcích, které lesní národ slaví. Faktem je, že dnešní pouto z jejich novým domovem už není tak velké, jako bylo to s jejich původní domovinou. Proto také touží potom se vrátit zpátky ke svému „Otci“, jak ho též nazývají. Protože jejich nová domovina je pro ně pouze náhražkou, jen malou panenkou místo pravého dítěte.

 

Oddělovač

 

Magie druidů

 

Druidi nečarují stejně jako ostatní rasy, jejich moc vyplývá ze soužití s jejich domovinou, které dosahují meditace, ty provádějí vlastně celý svůj dosavadní život. Díky dlouhým meditacím se někteří naučili, jak se proměnit v jejich „pravé zvíře“, většinou se člověk mění ve zvíře, které je nějak podobné jejich charakteru. Toto umí valná většina jejich populace, ale každý na jiném stupni. Protože tato změna ve zvíře hodně vysiluje a proto nemohou zůstat naprosto neomezeně dlouho ve své zvířecí podobě, záleží jenom na daném druidovi, jak je silný.

Krom toho jim zůstal dar ovlivňovat živly. Tento dar se, ale pomalu vytrácí. Naučili se toto umění už jenom někteří jedinci (taková třetina) a opět záleží jen na tom, jak daleko se na své stezce druid dostal. Jen opravdu málokdo umí využít všechny čtyři živly, většina z těch co jsou podarování tím, že alespoň takto trochu čarují, tak ovládají jeden nebo dva. Ti největší mistři tohoto umění se naučili i živli kombinovat a hrát si s nimi, takže dokážou třeba i vyčarovat rostlinu atd. Ke své magii používají i prostředky, které soustředí jejich mysl podobně, jako to dělají ostatní národy díky starověkému jazyku. Ale druidi využívají třeba rytmického bubnování na buben, záleží čistě na jedincovi, protože každému z nich vyhovuje něco jiného. Ale jen málokdo z nich se naučí ovládat svou magii tak dokonale, že už nepotřebuje žádného prostředku k nastavení jiného stavu vědomí.

 

Oddělovač

 

Něco o boji

 

Zbraně většinou žádné nenosí, a když už něco mají, tak to budou kamenné nože nebo různé sochory a dlouhé dřevěné tyče. Pokud mají štěstí a naleznou třeba paroží, tak jsou schopni i z něj udělat poměrně solidní hrot nebo jednoduchý nůž, samozřejmě to nemůžeme srovnávat s železnými zbraněmi, které vyrábějí i třeba jen lidé. Ze střelných zbraní je pro ně praktické používat luky dosti nízkého nátahu, používají je většinou jen pro lov a účinné bývají tak na těch patnáct kroků, samozřejmě by velice těžko prorazili nějakou zboj, ale druidi se s nimi naučili velice dobře střílet, protože na lovech musí skolit zvíře jedinou přesnou ranou.

Je faktem, že v boji nebývají ve většině případů nijak zdatní a to díky svému vzrůstu, prostě v dětských tělech se bojuje opravdu dosti složitě. Proto nijak boj nevyhledávají, a když už k němu dojde, tak spíše budou využívat své magie, než aby se chopili zbraně, to je jen nouzový plán. Boj sice nevyhledávají, ale mohou šeredně překvapit. Protože většina má za sebou alespoň základní znalosti boje s holí, ale nedá se to rozhodně srovnávat s průměrnými vojáky, i když lze nalézt pár jedinců, kteří tomuto umění zaslíbili valnou část života. Když už by mělo dojít k nějakému většímu boji, tak druidi nejsou zvyklí bojovat skupinově, většinou jdou jako jednotlivci, proto nikdy z jejich střetů nebo povstání nic nevzešlo.

Záludné mohou být jejich šípy, které střílí z blízké vzdálenosti. Jsou zvyklí se nejdříve k oběti nenápadně přiblížit, což pro ně nebývá zase tak velký problém. V lesích a podobných terénech se pohybují téměř nehlučně, prostě jako by věděli, kde leží jakákoli překážka, která by je mohla prozradit. Je faktem, že valná většina druidů zná alespoň minimální základy boje, ale většinou to nijak nikdo nerozvíjí dál, protože to prostě v přírodě pro ně není potřeba.

 

Oddělovač

 

Jiné dovednosti

 

Jak již bylo řečeno, tak druidi jsou ve svém rodném ekotypu (V tom s kterým se po době meditací sžily), jsou poměrně dost zvýhodněni. Jedná se svým způsobem o zvláštní šestý smysl, který je varuje, že před nimi je velká propast do které by mohl spadnout, nejíst jedovaté rostliny atd.

Už i výše jsem zmiňoval, že ti nejlepší z lesního národa dokážou vycítit i kde kdo přesně je. Funguje to na prostém principu, ti druidi, kteří jsou natolik „spojeni“ s vědomým hlubokých lesů dostávají od něj informace. Dosti zvláštní a matoucí informace. Protože zrakem lesů jsou stromy samotné a vše, co roste v lesích, poslouží hvozdu stejně dobře. Velice jim to usnadňuje přežití ve svém prostředí, protože celkový život to velice usnadní. S tím souvisí i to, že se druidi dokonale vyznají v léčivých a jedovatých rostlinách.

V dnešní době neexistuje národa, který by měl tak dokonale rozvinutou přírodní medicínu, což je velká věc kterou by mohli přispět i k životu jiných ras. Většina z nich se naučila předpovídat počasí dopředu, prostě a jednoduše to poznají z chování zvěře a z okolí jako takového. Druidi též mají v sobě něco, co je často zvířatům velice sympatické. Prostě a jednoduše mají osobité charisma a to díky tomu, že jsou díky svému stylu života zvěři o dost bližší. Se zvířaty tedy konflikty nemají a kolikrát si nějaké velice snadno vycvičí. Je až udivující nakolik dokážou druidi komunikovat se zvěří a nemá to nic společného s myslí, prostě využívají jen starý a dokonalý způsob komunikace který je zvířatům blízký – řeč těla.

Napsal: Aireen | Kategorie: Reálie
Dne: 17.03.2018 14:15:21 FB



Hvozd

 

Autor: Rey

 

Obecný popis a trocha historie

Hvozd je skrytá mysl lesa, kterou uctívají převážně druidi. Pro druidy je tato mysl jejich domovem, patronem a bohem v jednom. Druidi jsou zase pro Hvozd jeho ochránci a vyslanci. Hvozd má možnost vytvořit si své posly, kteří by se o něj starali a on se na oplátku staral o ně. Hvozd však není plně aktivní a ve většině případů spí. O své vyslance se stará skrze spánek, který mírní jeho silné reakce a emoce.
V minulosti ale existuje příklad, kdy se málem probudil. Naštěstí se tak nestalo. Jedná se o druidy zvanou Dobu slz. Tehdy byl Hvozd v pouhém polospánku, kvůli lidem ničících jeho lesy a tím pádem i jeho samotného. Jenže i polospánek stačil, aby veškerému lesnímu národu ovládl mysl a přiměl ho zaútočit na nepřátele hlava nehlava. Druidy ovládla nekončící zuřivost Hvozdu, která jim pomáhala ochránit svůj domov. V té samé době Hvozd daroval svému lidu moc nad přírodní magií a dovolil jim pracovat s přírodou jako takovou.
(O těchto darech si můžete blíže přečíst v druidích realiích.)
Po nějaké době se opět uložil k tvrdému spánku.
Pokud se na Hvozd podíváme z pohledu víl, tak je jejich nejvyšší bohyní, které říkají Matka Příroda. Je to jejich matka a učitelka. Stejně jako u druidů, jejich magie pramení od tohoto pozoruhodného stvoření. Na Přírodě jsou však o dost závislejší, protože se s ní svázaly ještě dříve než si trpaslíci začali budovat své království v Beorských horách. Tato závislost se projevuje především na stavu Přírody/Hvozdu. Chřadne-li les, chřadnou i ony. Dále pak se to může projevit místem ve kterém se víla nachází. Jestli je víla mimo Přírodu, je odsouzena na téměř jistou smrt. Zajímavé je, že když onemocní vílí královna, může onemocnět i jistá část Přírody. To jen prokazuje jak hluboké propojení vládne mezi vílami a Matkou Přírodou.
Když opět porovnáme vílí pohled na Přírodu a druidí pohled na Hvozd, tak víly to vnímají z o dost náboženštějšího hlediska. Svoji paní vnímají ve spektru složek, jež tvoří panteon božstev. Dohromady tyto složky dávají jeden krásný a dokonalý celek, a to již zmíněnou Matku Přírodu. Díky tomuto náboženskému pohledu nehrozí, že by je jejich matka při nebezpečí ovládla, přičemž by víly nad sebou ztratily kontrolu.
Víly vlastně tvoří takovou protiváhu pro druidy, kteří jsou poslušnými sluhy a syny
Hvozdu. Víly jsou spíše pečovatelky a sestry Přírody než-li služebnami.
Vílí znalci a druidí starci mají spoustu teorií jak Hvozd vznikl, ale žádná není nejspíš správná. Jeho původ je jednou z největších záhad vůbec. Nikomu není jasné, jak je možné, že nějaký tvor, co nemá tělo, je krajinou.
Ti, co pořádně neznají druidy si často myslí, že Hvozd je všudy přítomný smyšlený bůh nějakých lesních divochů, co to přehnali s muchomůrkami, ale skutečnost je taková, že Hvozd není jednotný ani všudy přítomný a ani smyšlený. Vlastně je na světě Hvozdů celkem dost a v Alagaesii máme rovnou tři.

 

Srdce hvozdu

Každý Hvozd má svůj střed, do kterého se soustředí veškerá síla a zároveň se z něho ta síla posílá do celého lesa. Dalo by se to přirovnat k nervové nebo oběhové soustavě-možná dokonce oběma zároveň-, které mají své hlavní centrum. Srdcem hvozdu jsou přírodně vytvořené věci nebo místa. Může to být nějaký starý strom, vysoká skála, skrytá studánka, jezero nebo i celá louka. Srdce hvozdu má pro druidy velký význam, protože se u něj dělávaly rituály, oslavy a rady.
Srdce jsou sice přírodního výtvoru, ale to nebrání ničemu, aby si ho druidi nebo víly přetvořili k obrazu svému. Hezkým příkladem může být megalitická stavba uprostřed louky.
Je-li srdce zničeno, Hvozd je na nějakou dobu oslabený, ale později si může vytvořit střed jinde. Jediný způsob jak tedy Hvozd může umřít, je, když vyprchá život z celého jeho území.


Spojení s Hvozdem

Hvozd jako takový cítí pouze a jenom tvorové přírody, tzn. druidi a víly. Víly ho však nevnímají tak plně jako druidi, kvůli, již zmíněnému, náboženštějšímu pohledu.
Vnímat Hvozd se může naučit každý, kdo stráví nějakou dobu u druidů. Při hlubokých meditacích, kdy mysl pohltí vše okolo, je možné pocítit sílu Hvozdu. Jak je součástí každé rostliny a zvířete, kamení a řek. Dokonce i ve vzduchu proudí jeho síla.
Záleží však na tom, abyste okolí nevnímali jenom jako živé a neživé. Je potřeba vnímat les jako jednu jedinou bytost. Teprve pak ucítíte pravou sílu Hvozdu. Takhle nějak divocí lidé opustili náboženství uctívající Uhniru, a začali uctívat sílu Hvozdu. Teprve až Hvozd ucítil, že ho někdo vnímá, učinil divoké lidi svými vyslanci. A tak vznikli druidi.
Druidi jsou jediní kdo může s Hvozdem hovořit, probudit ho anebo naopak, utišit.


Seznam známých Hvozdů

 

Dračí hory
Hvozd, který přišel o svůj národ. Takhle by se nejlépe dal popsat Hvozd dračích hor. Celé území, od severu na jih, zdivočelo a znemožnilo zde delší pobyt lidem. Takhle se tato pomstychtivá bytost mstí lidem, za to že vyhnali jeho lesní lid z hřejivé náruče nezkrotných hor. Nikdy nevíte jestli na vás spadne skála, potká vás silná bouře nebo vás napadne divoké zvíře. Život v Dračích horách se pomalu proměnil v nemožný. Jedině druidi jsou zvyklí v takových podmínkách žít, protože se jim plně přizpůsobili.
Srdcem tohoto Hvozdu je kamenný kruh vybudovaný kolem starého dubu. Nachází se v horách někde mezi Nardou a Daretem.

 

Du Weldenvarden
Tento Hvozd je Hvozdem s nejvyšším počtem inteligentních stvoření. Už jenom proto, že je celé jeho území královstvím elfů, tak se v něm usadily skoro všechny rasy. V tuto chvíli je asi nejsilnějším Hvozdem Alagaesie, protože v něm žijí rovnou dva druhy přírodních stvoření. Víly, které jsou jeho původními vyslanci, a druidi, kteří jsou sice v Du Weldenvardenském Hvozdu nováčci, ale krásně se o svého nového otce starají, jako o toho původního. To jim Hvozd oplácí vřelým díkem, který na nějakou dobu pomohl rozšířit druidí populace. Tento dar už ale rychle utichá a lesní lidé se zase musejí potýkat se svými problémy.
Dalším tvorem, který se zásadně stará o tento Hvozd je elf. Elfové se starají o lesy, skoro stejně tak dobře jako druidi, s tím rozdílem že oni vidí celek lesa z toho nesprávného úhlu. Zkrátka nevidí pravou podstatu lesa, ve kterém už tak dlouho žijí. Jsou však na dobré cestě stát se přírodním stvořením, aniž by si to uvědomovali. Hvozd je jistě dříve či později ovlivní a oni ho konečně pocítí.
Srdcem tohoto Hvozdu je strom Menoa, který stojí u Ellesméry, hlavního města elfů. Zajímavostí je, že díky elfce Linee, která se vezpívala do stromu, získal Hvozd nevídanou schopnost. A to promlouvat k rasám jiným než jsou druidi. Neočekávejte však, že si s celým lesem začnete jen tak povídat. Mysl celého Hvozdu je velmi velmi pomalá a ospalá, takže i kdyby jste seděli u tohoto stromu několik dní, Hvozd vám nemusí odpovědět.

 

Beorské hory
Tento Hvozd byl za celou dobu své existence nejméně aktivní. Svoji vlastní sílu dával do pouhého rozšiřování a obohacování sebe sama. Proto se zde rostliny a zvířata dorůstají tak nezvyklých velikostí. Hvozd beorských hor nemá však žádné vyslance, kteří by se o něj starali, takže je ze všech Alagaesijských Hvozdů nejslabší.
Srdcem tohoto Hvozdu je malá studánka, schovaná uprostřed kmene mrtvého stromu. Zároveň se nachází v teritoriu nejpočetnější smečky Šhrrgů. Voda z tohoto srdce má léčivé účinky pro přírodní stvoření.

 

Merbinie
Je to jediný známý Hvozd, který existuje mimo Alagaesii. Hvozd merbinie je nejstarším, ale také nejmenším Hvozdem celého světa. Nachází se na sever od Alagaesie, uprostřed ledových plání. O tomto Hvozdu se toho moc neví a celkově se ani moc neví, že vůbec existuje. Není jisté jestli někdy měl nějaké své opatrovatele, ale nyní v něm vládne jen on sám sobě, stejně jako Hvozd beorských a dračích hor. Síla tohoto Hvozdu je opravdu nevídaná. Narozdíl od ostatních “tvorů” svého druhu, kteří většinu své síly dávají do svého rozšíření-růstu lesa-, tento Hvozd se nemá kam rozšiřovat, kvůli obklopení hornatým kruhem a ledovým prostředím, kde by nikdy nic nerostlo. A tak se v Merbinii jeho energie uschovává jako v baterii. Je jí tolik, že by se dala energie skoro čerpat ze vzduchu (obrazně řečeno), a každých sto let se tato energie pouští vzhůru do nebes a vytváří překrásnou světelnou podívanou, které říkáme polární záře. Polární záře v okolí Merbinie není až tak nevídaná, jelikož je to klasický fyzikální jev z polárních oblastí, nic magického, ale když už Hvozd vypustí svou energií do éteru, tak vytvoří záři dvakrát tak silnou, obsahující všechny křiklavé barvy na které si jenom vzpomenete.
Srdcem tohoto Hvozdu je horké jezero, ohřívané sopečnými horami okolo.


Přírodní duchové

Tito duchové jsou vlastně jiným druhem ducha než jakého známe z černé magie. Nedá se jen tak vyvolat ani vložit do nějaké schránky, ale stejně jako ten druhý duch, přírodní duchové se starají o správnou rovnováhu světa. Jsou jakýmsi závažím na druhé straně pomyslné váhy, která vyvažuje svět.
Na rozdíl od “temných duchů”, ty přírodní nemůžete potkat v reálném světě. Dříve to tak ale nebylo. Mnoho přírodních duchů je zobrazováno v různých legendách o ohnivých ptácích, vodních pannách, kamenných hadech a spoustě dalších neuvěřitelných tvorech, které si už nepamatovaly ani prababičky vašich prababiček. Proč už nejsou mezi námi? To nikdo neví. Dnes jsou však přírodní duchové pouze ve svém světě, ze kterého dodávají rovnováhu tomu našemu. Je možné, ale nepravděpodobné, že se přírodní duch ukáže u Srdce hvozdu, které je může přilákat jako temného ducha obětina. Přírodní duchové však v našem světě být nechtějí a dlouho se tu nezdrží. Projevit se mohou jako záhadné světýlko v lese. Dříve se tomuto jevu říkalo bludička, pozdější příběhy a mýty z toho udělaly pohádky o temných vílách lákajících pocestné do bažin, kde nenajdou nic jiného než záhubu. To však není vůbec pravda. Přírodní duchové jsou mírumilovná stvoření.
Existuje způsob jak přírodního ducha přivolat a poprosit ho o pomoc. Dokáže to však pouze velmi schopný a mocný druid, velmistr přírody a pán živlů.

 

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Reálie
Dne: 02.09.2017 13:36:41 FB



 

HIERARCHIE VÍL A GAARTHERA

 

Autor: Arwina Greensleeves, Rhunön

 

Vílí národ je jeden z nejstarších – možná nejstarší – v celé Alagaesii a už od pradávna vytvářel království s jednotným právem a hierarchií. Na špici stojí – a vždy stála – královna, vždy královna, nikdy ne král, níže je jakási vílí šlechta, tvořená nejstaršími rody a duchovenstvem, a pak zbytek víl. V minulosti vládla pouze královna a její moc nebyla nikým omezována, nyní je to trochu jinak.

Celá Antharra je rozdělena na 4 části, sever, jih, východ a západ. Každé světové straně vládne jiný vílí rod. Východ, který je v moci rodu Veernieng, je pak ostatním nadřazen. Vládkyně všech čtyř částí Antharry mají titul královna.

Víly většinou netouží po majetku, ale po uznání, a tak nejsou královny příliš bohaté. Vlastní většinou svůj „palác“ – stromový dům o několika patrech, kde se nechávají obsluhovat několika služkami, nějaké ty šaty a potom už nic. Něco jako peníze u víl neexistuje, funguje spíše výměnný obchod.

 

KRÁLOVNA (Renna)

Západní královna (Vastrenna)

Severní královna (Norterenna)

Jižní královna (Jovarenna)

Představené a představení klášterů (Gaarterii)

Matky (Materes)

Rody, rodiny, ostatní víly

 

Královna - renna

Jde o nejvyšší titul víl. Královna vládne neomezeně, vydává zákony platné pro celou Antharru, její rozhodnutí jsou závazné pro všechny víly. Královnou se může stát pouze žena z rodu Veernieng, je jedno, zda do rodu patří pokrevně nebo se do něj přivdala. Svou dědičku si před smrtí určuje královna samotná, neurčí-li ji, zvolí ji Severní, Jižní a Západní královna. V případě, že rod Veernieng vymře, na jeho místo nastoupí rod Vaasa.

 

Jižní královna – jovarenna

Jovarenna je po královně druhý nejvyšší titul. Vládne jižní (nejstarší a největší) části Antharry a v případě, že královna nebude mít žádného následovníka, jedno z jejích dětí nastoupí na královnino místo. Jižní královna je titul vyhrazený pro rod Vaasa.

 

Zapadní královna – vastrenna

Vládne západní části Antharry. Západní královna je nejvyšší soudkyní víl. Pochází z rodu Tulweni, jehož členové jsou proslulí svou velikou moudrostí. Rozhodne-li nějaký spor jinak než královna, královna se musí podřídit jejímu rozhodnutí.

 

Severní královna – norterenna

O titul Severní královny se vždy vedly boje; norterenna má totiž jedno speciální právo, může vetovat královniny zákony. Současnou Severní královna pochází z rodu Halvnen, a byla na své místo dosazena současnou Jižní královnou, což značně omezuje moc rodu Veernieng a naopak posiluje rod Vaasa.

 

Představení klášterů – gaarterii

Víra je pro víly velmi důležitou složkou každodenního života a stát se představenou/představeným jednoho z pěti největších klášterů v Antharře znamená dosáhnout velikého úspěchu. Jednotlivým gaarteriim je prokazována veliká úcta a jejich největší starostí je každoroční sněm, na kterém bývají uváděni noví bohové, a „ničeni“ staří, nevyhovující. Gaarterii taky rozhodují o tom, kdo bude proklet, kdo naopak vyznamenán „speciálním požehnáním bohů.“ Stát se gaarteriim může i víl; gaarterii je tudíž jediná významná funkce, které může dosáhnout i muž.

 

Matky – materes

Matka stojí v čele každého rodu víl. Matere je nejstarší víla v rodu, je považována za nejmoudřejší a mladší víly a vílové za ní často chodí pro radu. Když se chce mladá víla/víl z daného rodu oženit nebo vdát, musí požádat o svolení matere. Materes jsou ve svých rodech v podstatě neomezenými vládkyněmi; jejich moc nemůže úplně potlačit ani královna, protože slovo matere rodu je v daném rodě

 

Rodiny a rody

Víly většinou tráví v rodině čas od narození až do smrti. Je velmi neobvyklé, že by víla utíkala z domova, nebo se ke svým rodičům neznala. Víly sice mohou žít na jiných místech, než jejich rodiče, ale snaží se je často navštěvovat. Úcta k rodičům a starším hraje u víl velkou roli.

 

 

 

GAARTERA

 

Víly, nejstarší z inteligentních ras Alagaesie. První z přírodních ras vyznávají komplexní a složité náboženství s množstvím bohů a bohyň. Tato božstva však nejsou ničím jiným než personifikacemi jejich nejvyššího božstva - Matky Přírody.

Umožňují vílám lépe chápat jemné nuance přírody a věnovat svou pozornost té či oné její složce. Příroda je velká a složitá, za tu dobu co s ní víly žijí si vytvořily pojmenování pro každou její část. Kromě velkého množství menších bohů a bohyň uctívají víly 13 hlavních bohů a bohyň: 

 

Suria - bohyně vzduchu a nebes

Averil - bohyně země a ochránkyně zvěře

Niriel - bohyně vody a bouří

Morius - bůh ohně

Aalean - bohyně lásky a čistoty

Arzul - bůh války a statečnosti

Keturah - bohyně smrti a ochránkyně zemřelých

Zion - bůh života a znovuzrození

Yona - bohyně dne a slunce

Naaro - bůh noci a měsíce

Joriin - bůh magie a pasák hvězd

Mae - bohyně snů a spánku

Titania - bohyně moudrosti a poznání

 

Legenda:

Bohové živlů

Bohové ochránci

Bohové cyklu

Bohové nespecifikovatelní

 

 

Bohové

 

Suria - Bohyně vzduchu a nebes. Vždy veselá paní vzduchu, v rozevlátém rouchu barvy nebeské modři. Smějící se nad štěstím z volnosti. Symbolizuje volnost, kterou nám Příroda dává. Vyjadřuje radost jakou lze zažít pouze ve volné přírodě.

 

Averil - Bohyně země a zvěře. Nejbližší aspekt Matky Přírody. Mateřská postava, vyzrálé ženy jejíž obličej přímo září láskou. Ne však láskou milenců, ale mateřskou láskou. Nejsilnějším citem, který prostupuje celou Přírodou. Jejím poselstvím je ona láska, kterou bezezbytku rozdává všem okolo.

 

Niriel - Bohyně vody a bouří. Drobná víla v lehkém splývavém šatu s bledou pokožkou. Ukazuje více než jiní dvojakost Přírody. Klidnou, chladivou a pečující sílu, ovšem i dravost proudu, sílu povodní. Příroda stejně jako voda může léta téci v klidu než přijde ničivá vlna, která zatopí vše okolo sebe.

 

Morius - Bůh ohně. Temná postava s plamennýma očima. Neoděn stojí ve své nezkrotné síle uprostřed ohnivého pekla, čekající až bude vypuštěn ve svém hněvu na svět. Představuje nezkrotnou sílu přírody, její zuřivost nespoutanou ve zlobě a touze zbavit se všeho. Bojovat dokud nepadnete vysílením. To je poselství Moria.

 

Aalean - Bohyně lásky a čistoty. Bývá zpodobňována jako vysoká štíhlá víla ve splývavém průsvitném šatu. Aalean je patronkou čisté pravé lásky. Chrání čistotu, kterou představuje nezištná láska. Je symbolem nevinnosti. Reprezentuje nezkalenou krásu Přírody.

 

Arzul - Bůh války a statečnosti. Podobou statný víl s mohutnými křídly a sveřepým pohledem v ocelových očích. Oděný do rudé róby třímá zkrvavený meč vznášející se nad hlavami nepřátel. Ukazuje dravost a nadřazenost Přírody.

 

Keturah - Bohyně smrti a ochránkyně zemřelých. S otevřenou náručí přijímá všechny ty, kteří hledají mír a klid posmrtného života. Ukazuje nám, že Příroda je stejně neústupná jak rozzuřený Kull, byť poněkud trpělivější. Čeká na každého a nikdo jí neunikne.

 

Zion - Bůh života a znovuzrození. Plavé vlasy, snědá pokožka a sympatický úsměv víla ve světlém vzdušném šatu skrývají veškerou tvořivost i proměnlivost přírody. Ukazuje nám že nic není stálé a neměnné. Posílá duše zpět do života a ukrajuje z toho našeho.

 

Yona - Bohyně dne a slunce. Překrásná víla jejíž spalující krása doslova sežehne každého kdož se k ní přiblíží. Ti kteří však dokáží odolat jsou však obdařeni hřejivým a životodárným světlem a teplem.

 

Naaro - Bohyně noci a měsíce. Drobná dívka v tmavém šatu na němž se skvěje celá obloha. Pastýřka hvězd přináší odpočinek a chladivý dotek noci po parném dni. Koho však ovane její ledový dech nachází v nočním chladu jen smrt.

 

Joriin - Bůh magie a poznání. Zamyšlená tvář, splývavé roucho i obrovitá křídla mu dodávají vzhled moudrého a váženého víla. Ztělesňuje tajemství a záhady Přírody které nemají být rozluštěny.

 

Mae - Bohyně snů a spánku. Patronka věštců a jasnovidců má ve tváři věčně zasněný výraz. Obličej havraními vlasy rámovaný dává vyniknout bledé pleti. Temně zelené roucho splývá se stíny lesa a odhaluje tak jen její tvář. Přináší nám klíč k moci Přírody i prorockou sílu snů.

 

Titania - Bohyně spravedlnosti a moudrosti. Přísná tvář bez jediného náznaku pochyb ukazuje klid s jakým rozebírá jakýkoliv problém. Ve svých rukou třímá váhy na nichž porovnává osud i přání, aby se dosáhlo harmonie.

 

 

Zvolání a modlitby

 

Jako každý národ který má náboženství i víly se modlí ke svým bohům. existuje nespočet modliteb pro všechny příležitosti. Většinou se jedná o krátké věty jako:

 

Mae, dej mi klidný spánek.

Naaril požehnej nám.

Arzule ochraňuj nás

 

Muži se modlí k Arzulovi za sílu:

 

Arzule, mocný vládce meče,

dej mi sílu draka,

dej mi rychlost hada,

požehnej mé ostří

a veď mou ruku k vítězství!

 

 

Chrámy a kněží

 

Víly nemají mnoho chrámů. V jejich království se nachází jen několik chrámů. Ty mají podobu komplexů několika menších svatyň, které obsahují ikony bohů a bohyň. Tyto komplexy svatyň mají nádherné zahrady, kde kněží i věřící mohou odpočívat a modlit se. V zadní části jsou světské budovy, jako jsou jídelny, cely a další zázemí.

Stejně jako ostatní vyspělá náboženství i víly mají své kněží a kněžky - Garterii. Jedná se o víly, které se rozhodly zasvětit svůj život a hlavně konání ideálům jednotlivých bohů či bohyň. Těchto víl není mnoho a ukazují se jen zřídka. Jejich práce spočívá v rozjímání nad konáním svým i druhých. Zároveň se věnují výkladu znamení, pro státní správu.

Mezi povinnosti kněží patří mimo jiné i vedení jakýchsi statistik o vílách v království. Ulehčují tak státním orgánům a posilují svoji pozici. Na základě těchto informací také připravují přednesy k různým svátkům a podobným akcím. Dále také, jako tradičně, jednou za rok, a to 1. Sněžence vyhlašují ve jménu všech hlavních bohů kteří z množství nepřeberných bůžků ukončili své posláni zde v Alagaesii. Tito jsou posléze nahrazeni jinými.

Neobvyklost této instituce spočívá v jejím rovnoprávném zacházení s pohlavími. Ačkoliv víl nemůže dosáhnout příliš vysokých pozic ve státní správ, která spadá pod světský úřad vladařky, v církvi může dosáhnout i na místo představeného jednoho z pěti hlavních chrámů víl.

 

Chrámy

 

Velký chrám vědění - Samotné centrum Antharry. Tento komplex se sestává z několika protáhlých budov jejichž dobře osvětlená a tichá zákoutí slouží k meditacím a četbě knih či spisů uložených v obsáhlých sklepeních naplněných svitky s mapami, vědeckými poznatky i básněmi nebo romány. Chrám všech božstev, neboť vědění si nevybírá.

 

Chrám vah – Tento chrám je nejblíže královskému paláci. Jeho rozlehlá síň je od pradávna využívána vládci jako dobré místo pro vynášení rozsudků i jednání s cizími delegáty. Tento chrám sloužící bohyni Titanii spolu s Mae  a Joriinem kteří jako svědkové i rádci pomáhají vyrovnat ručičky vah.

 

Chrám černé a bílé - Chrám na samém okraji Antharry ponořený do stínů vysokých, prastarých stromů. Tento striktně klášterní chrám zavazuje své kněží a kněžky přísnými pravidly. Každý z nich je skvělým bojovníkem, ale nikdy nesmí zahubit myslící bytost. Každý jeden z nich umí psát, ale nesmí nikdy zapsat ani písmeno. Spí ve dne a v noci bdí, aby nad plamenem svíčky pronášeli své tiché modlitby. Chrám zasvěcený Keturah, Zionovi, Yoně a Naaroovi.

 

Chrám ctností - Severozápadní Anthahrrský chrám. Krásné budovy kde se kněží oddávají meditacemi nad morálními otázkami a problémy společnosti. Kněží a kněžky Aalean a Arzula zde budují pravidla která mají za cíl naučit společnost dobrým mravům podle vůle Přírody.

 

Chrám kruhu - Budovy které skoro splývají s lesem stojí mimo hlavní obydlenou zónu Antharry. Dokonalá harmonie přírody a umělých staveb zasazených do překrásného prostředí zahrady plné drobných cestiček. Stoupenci tohoto chrámu jsou jakýmisi delegáty samotné Přírody. Jsou to oni kdo zajišťuje obřady pro dobrou sklizeň, pěkné počasí na svátky, etc. Především jsou to však mistři magie. Dokázali skvěle zkrotit každý jeden živel, kromě ohně. Tato záhada stále uniká jejich dovednostem.

 
Zpět na Reálie víl.
 

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Reálie
Dne: 02.09.2017 13:36:07 FB



Dějiny národa víl

 

Autor: Arwina Greensleeves

 

I. Lovanna – první království

 

Kolem roku 800 před příchodem elfů (dále jen PPE) bylo klanem Veernieng ze severu Du Weldenvarden sjednoceno první království víl, obsahující celé území nynějšího Du Weldenvarden a částečně údolí Palancar a Dračích hor.

 

784 PPE – z tohoto roku pochází první písemná zmínka o vílím království, tehdy zvaném Lovanna. Na starodávném pergamenu se píše, že byla za letního slunovratu první královnou Lovanny korunována Etranetha da Veernieng.

 

521 PPE – do této doby je datován nejstarší dochovaný vílí epos o „dračím jezdci“ Artenovi. Vypráví o slepém obdivu mladého víla Artena k dračici Fioren. Fioren se ze začátku k Artenovi chová odmítavě a chladně, nakonec ale podlehne jeho náklonnosti a poutá je cit silnější než smrt. Ač je jejich láska pochopitelně ryze platonická, je čistší a silnější než většina těch, které mohly dojít i tělesného naplnění. Epos končí tragicky, bohyně Aalean, uražená tím, že Arten kvůli Fioren odmítl ruku její vlastní dcery, vyšle proti Artenovi smečku rozzuřených vlků. Víl bojuje statečně, je ale těžce raněn, a jeho milovaná Fioren už ho nedokáže zachránit. Víl jí zemře v náručí a jí samotné pukne srdce žalem. Většina víl tvrdí, že je tento epos pravdivý, a že to tak skutečně bylo, ale žádná z nich nepamatuje dobu, kdy měl Arten žít, a tak nelze spolehlivě určit, jak to bylo.

 

503 PPE – královna Etranetha umírá. Na trůn nastupuje její nejmladší dcera, Juvennei, a uzavírá spojenectví s divokými draky. Tato spolupráce umožňuje vílám rozšířit území o celé Dračí hory a dosáhnout tak mořského břehu.

 

466 PPE – Juvennei se krátce po svatbě narodila dvojčata. Víla je po porodu velmi slabá a říká se, že přestává stačit i na svou funkci královny.

 

464 PPE – přichází první velká epidemie šedé nemoci. Choroba pocházející pravděpodobně z jednoho z ostrovů u pobřeží Alagaesie, se mezi vílami rychle šíří a velmi rychle je zabíjí. Podlehne jí i Juvennei, její malý syn však kupodivu přežije, i přesto, že byl prokazatelně nakažen.

 

461 PPE – po tříletém období smutku je za novou královnu korunována Juvenneina starší sestra Tongath du Veernieng. Vládne dobře a je velmi oblíbená mezi svým lidem, i přesto, že je velice ošklivá – její tvář hyzdí ošklivé jizvy, vzpomínka na boláky způsobené šedou nemocí.

 

438 PPE – mladý princ Gartiin, syn Juvennei, je svou tetou Tongath zasnouben s pohlednou mladou vílou Zalweniou, kterou Tongath Gartiinovi vybrala z jediného důvodu – věděla, že z ní jednou bude výborná královna, na rozdíl od Gartiinovy sestry Iskaii.

 

Zlaté období

 

403 PPE – Tongath se vzdává trůnu a odchází do ústraní. Novou královnou se stává Zalwenia. Je to první víla, která nepatří k rodu Veernieng pokrevně, nýbrž se do něj přivdala. Zalwenia za prvních deset let své vlády stihne rozšířit území království víl až k okraji Beorských hor, kde je její postup zastaven trpaslíky. Za Zalweniiny vlády došlo k obrovskému kulturnímu rozkvětu Lovanny, vznikaly literární díla, která u víl dodnes nemají obdoby, gramotnost se rozšířila i mezi nižší vrstvy a vzniklo také jednodušší vílí písmo, částečně vycházející nejspíš z trpasličích run.

 

386 PPE – narodila se největší vílí kouzelnice, víla Haarkeia. Dobové prameny uvádějí, že je dcerou samotného boha magie Joriina a díky němu má tak obrovskou sílu.

 

360 PPE – mladá Haarkeia začíná učit víly magii. Většinou učí víly mnohem starší, než je ona samotná. Je moudrá a nesmírně mocná. Když se jí skupina mladých vílů-mágů vysmívá a tvrdí, že jsou v magii lepší než ona, nechává ze země vyrůst pětici stromů, které víly uvězní v sobě a rozdrtí je. Pak už nemá nikdo odvahu se jí postavit.

 

342 PPE – moc Haarkeiy roste a s ní i její sebvědomí. Vrhá se na magii živlů a pokouší se o věc téměř nemožnou – ovládnout moc ohně a využít ji. Dokáže to a stává se první Faierlakh, Ohnivou vílou. Oheň je ale v ní a postupně ji ovládá. Haarkeia se stává krutou a zlou a touží zabíjet. Královna Zalwenia vyšle stovku nejlepších vílích bojovníků a mágů, aby Haarkeiu zastavili, ale víla je všechny spálí na popel a ve vzteku zapálí les. Proti víle vyrážejí bojovat i draci, ale oheň víle neubližuje.

 

340 PPE – Haarkeiu Faierlakh uvidí v její zklidněné podobě víl jménem Torran a okamžitě se do ní zamiluje. Když ale zjistí, co je víla zač, a uvidí ji zabíjet, rozhodne se ji zradit a zabít. Ve spánku jí probodne srdce dýkou. Haarkeino tělo okamžitě zachvátí plameny a připoutají k sobě i Torrana. Ohnivá víla se změní na popel a Torran s ní.

 

339 PPE – druhá epidemie šedé nemoci. Na Lovannu ji údajně sesílá bůh Joriin, truchlící pro svou zemřelou dceru Haarkeiu. Epidemie skončí dříve než ta první a zabije mnohem méně víl, přesto na nějakou dobu zastaví rozkvět Zalweniina království.

 

Tma

 

313 PPE - Zalwenia za záhadných okolností umírá a s ní umírá i štěstí a síla království. Její manželství s Gartiinem z rodu Veernieng je prohlášeno za neplatné, a všichni její potomci jsou zbaveni nároku na trůn – a to včetně zrovna úřadující královny, Zalweiny dcery Tairell. Na místo Tairell nastoupila sestra Zalweniina manžela, Iskaia, která proslula svou krutostí (především tím, jak ráda se bavila trháním vílích křídel). Po Lovanně se šušká, že Iskaie pomáhá samotná Haarkeia, kterou znovu oživil její božský otec.

 

286 PPE – Iskaia byla vlastními dětmi zakleta do černé skály, která dodnes stojí v severní části Antharry. Po Iskaie nastoupila na trůn roku její dcera Irdwen, nebyla ale silnou panovnicí a za její vlády přišla Lovanna o většinu svého území, které zabrala rasa trpaslíků.

 

211 PPE – království víl se definitivně rozpadá a národ víl je rozptýlen do všech koutů Alagaesie.

 

II. Adlovanna – druhé království

 

145 PPE – Druhé království, ve vílím jazyce „Adlovanna“, bylo sjednoceno společně vílími rody Vaasa, Veernieng, Gaetah a Tulweni. Rod Veernieng si vzhledem ke své historii opět vybudoval výsadní postavení, ale moc královny z tohoto rodu byla omezována vládou osmnácti víl a vílů z dalších třech rodů, které se o sjednocení království zasadily.

 

144 PPE – První královnou v období druhého království byla Faenlen Veernieng, která proslula především kvůli svým… hmm, řekněme „vřelým“ vztahům k mužům. Jen za prvních pět let své vlády stačila vystřídat osmnáct milenců. Faenlen se nikdy nevdala a kupodivu ani nepřivedla na svět žádné dítě, proto se po ní královnou stala její mladší sestra, Tehrien.

 

109 PPE – Tehrien podepsala mírovou smlouvu s trpaslíky. Území víl mělo od té doby jasně dané hranice a také svá pravidla. Za Tehrieniny vlády dosáhlo království potřebné stability a o Tehrien se dokonce mluví jako o „druhé Zalwenii“.

 

89 PPE – Tehrien umírá při porodu. Její dítě, první dcera po třech synech, umírá spolu s ní. Mezi čtyřmi vládnoucími rody se rozpoutávají líté boje o trůn.

 

86 PPE – třetí epidemie šedé nemoci. Choroba od svého posledního útoku zmutovala a žádné léky proti ní nebyly. Víly jsou zoufalé. Rod Veernieng při epidemii téměř vymře, což značně ovlivní dějiny druhého království.

 

67 PPE - na trůn se dostává Idylwen z rodu Vaasa, první vílí královna, která nepocházela z rodu Veernieng. Nebyla příliš oblíbená a proslula pouze svou snahou co nejvíce uzavřít vílí království okolnímu světu. Byla to slabá panovnice, ale na trůnu se udržela poměrně dlouho – až do roku 14 PPE.

 

14 PPE – v tomto roce Idylwen vystřídala Evaen da Veernieng, které ale z kdysi mocného království zbyly jen trosky. Víly byly nejednotné, oslabené po epidemii zákeřné nemoci i po bojích o trůn. Tak našli Druhé království elfové.

 

 

III. Války s elfy

 

 

Rok 0 – Roztahovačný národ elfů, který do Alagaesie připlul na nádherných stříbrných lodích neznámo odkud, si mírumilovné víly velmi rychle podmanil a vytlačil je z jejich území. Královna Evaen si jejich chování nenechala líbit, svolala armádu víl a vyrazila proti elfům do boje.

Dopadlo to katastrofálně. Evaenina armáda byla rozprášena, samotná královna byla zajata, mučena, a nakonec elfy dokonce v roce 11 popravena. Tento čin víly šokoval, ale spíš než aby vyburcoval národ k dalšímu boji, naopak snížil jejich morálku. Druhé království padlo.

 

19 – v tomto roce přichází na scénu Deena da Veernieng, dcera Evaen, která se do prvních bojů nezapojovala; žila v ústraní, kde vychovávala své děti – dceru Airis a syna jménem Eru. Deena dokázala nemožné – sjednotila víly a znovu dala dohromady odboj proti elfům.

 

43 – Díky Deenině nezlomné víře ve vítězství se jí za pomoci Escalena z rodu Vaasa a jeho skupiny vílích mágů podařilo získat nejjižnější část elfského království Du Welden (území kolem jezera Eldor), a založit zde Antharru (v předkladu „Odbojná“), nové království víl.

 

45 – Elfové útočí na Antharru, ohněm a magií ničí chrámy, paláce i stromové domy prostých víl. V jejich běsnění jim zatne tipec Avenruee da Veernieng, Deenina mladší sestra, která elfům názorně ukáže, jak mocná je magie víl.

 

51 – víly žádají o pomoc před elfy draky, ale ti odmítají. Smlouvu, kterou s nimi před mnoha stovkami let uzavřela Juvennei, považují za dávno neplatnou a nemyslí si, že by se jich boj s elfy nějak týkal.

 

52 – začíná válka mezi elfy a draky. Draci žádají o pomoc víly, ale hrdá Deena odmítá, stejně jako ji předtím odmítli draci. Krvavý spor mezi dvěma národy plně poutá pozornost elfů, a tak se Deeně s Avenruee podaří zapříst ochranná kouzla, která Antharru skryjí před zraky elfů.

 

53 – 325 – období klidu. Víly se z celého území Alagesie stahují do Antharry, jejíž velikost je oproti začátku téměř trojnásobná. Sestry Deena a Avenruee vládnou království společně.

 

326 – elfové znovu útočí na Antharru; zabijí mnoho víl a největší město zapálí. Deena a Avenruee stačí uniknout taktak, Deena je při útěku raněna a tak nějakou dobu řídí víly Avenruee.

 

689 – Avenruee přichází s odvážným plánem přesvědčit několik víl ovládnout oheň. Antharra byla zničena ohněm, a tak musí být ohněm zničeni i elfové. Deena s jejím plánem zpočátku nesouhlasí, tvrdí, že je to příliš nebezpečné.

 

692 – Avenruee svému milenci porodí dítě, dceru jménem Landira. Za víla se ale neprovdá a Landiru, která to odmalička nemá v hlavě v pořádku, vychovává sama.

 

703 – mladičká a důvěřivá Landira je unesena několika elfy, kteří ji mučí, aby prozradila, kde se skrývá její matka a teta, vůdkyně vílího odboje proti elfům. Landira neprozradí, nezradí svou matku, a elfové ji v rozzuření zabijí. Tato ztráta se dotkne nejen Landiriny matky, ale také Deeny, která konečně souhlasí s plánem vycvičit ohnivé víly.

 

712 – vzniká třináct Faierlakh, ohnivých víl, neskutečně mocných kouzelnic, které Avenruee osobně vede do boje proti elfům, aby dosáhla své pomsty.

 

726 – první z Faierlakh propadá ohni a sama vzplane. Avenruee se zasazuje o to, aby byla vycvičena na její místo nová, ale Deena nedovolí.

 

841 – poté, co díky zbylým dvanácti Faierlakh málem vyhoří hlavní město elfského království Du Welden, a ohnivé víly jsou za obrovských ztrát na straně elfů zničeny, je mezi elfy a vílami uzavřena mírová dohoda. Znovu vzniká Antharra, ale na úplně jiném místě, než původně byla – elfové vílám postoupí území mezi jezery Röna a Ardwen.

 

848 – Avenruee ve spánku navštíví bohyně Aalean a sdělí jí něco velmi důležitého. Není jasné co, ale Avenruee, která vždy mívala mnoho milenců, náhle nastoupí cestu pokání a vstoupí do jednoho z Aaleaniných klášterů.

 

853 – Deena se svou mladší sestru rozhodne provdat za Fatimera da Vaasa a spojit tak dva staletí znepřátelené rody. Avenruee se jejímu přání nebrání, odejde z kláštera a stane se Fatimerovou ženou. Víl je ze své manželky naprosto nadšený; Avenruee je velmi krásná, vlídná, klidná, a vždycky udělá přesně to, co Fatimer chce. Vše se změní, když jí Deena dá na starost jižní část Antharry. To se ukáže, jak je Avenruee mocichtivá a chamtivá. Fatimer ji ale miluje příliš na to, aby jí to vyčítal.

 

IV. Antharra – nová země

1040 – někdy kolem tohoto roku se situace ve vílím království konečně ustaluje. Antharra je rozdělena na čtyři části, Jih, Sever, Východ a Západ. Jihu vládne Jižní královna, která musí být z rodu Vaasa; tento titul pochopitelně dostane Avenruee. Sever má na starost královna z rodu Gaetah, západ královna z rodu Tulweni. Východ patří rodu Veernieng, který je nadřazen všem zbylým čtyřem rodům. V tomto stavu říše setrvala celých tisíc let.

 

2027 – mladá víla Turmalle je zabita na okraji království Du Varden, což znovu rozpoutá boje mezi elfy a vílami, tentokrát však agrese přichází z druhé strany, od víl. Válka trvá několik staletí a vyžádá si mnoho životů. Nikdo se už nedozví, že Turmalle zabil člověk, jeden z prvních, kteří se v Alagaesii objevili.

 

2456 – objevují se hlasy volající po změně královny. Antharra, čtyři sta let sužovaná válkou proti elfům z království Du Varden, je stále v moci Deeny z rodu Veernieng, a mnohým se to už nelíbí. Nakonec je Deena svržena královnou z rodu Gaetah a jejím manželem a ona i Avenruee, která ji podporovala, musí utéci ze země.

 

2502 – nové královně Atonii se podaří uzavřít s elfy mír. Antharra však musí království Du Varden platit mírový poplatek v podobě stříbra a drahých kamenů, které se na tomto území starodávnými metodami víl těžily.

 

2654 – zásoby stříbra se rychle tenčí a v Antharře znovu zavládá velký neklid. Královna Atonia je i s celou rodinou vyhnána z Antharry a na trůn se triumfálně vrací Deena. Avenruee se opět stává královnou Jihu a vyhání rod Gaetah, který díky Atonii vládl území Východu, Jihu i Severu. Deena se pod pohrůžkou znovurozpoutání války s elfy postará o zrušení mírového poplatku. Elfové další boje nechtějí připustit. V té době v celé Alagaesii vládne mír a elfové jsou příliš hrdí na to, aby se říkalo, že to byli oni, kdo ho porušili.

 

2656 – všichni členové rodu Gaetah jsou zbaveni nároků na Severní trůn a navždy vypovězeni z Antharry. Rod Gaetah se nakonec usazuje v Dračích horách, kde jeho potomci žijí dodnes. V témže roce je vybrán nový rod severních vládců. Jde o rod Noema, z nějž první královna Aridea da Noema vládne dobře a spravedlivě ve shodě s Deenou a ostatními vládci celých tři sta let.

 

2961 – Severní královna Aridea umírá a Antharru pohlcuje smutek. Samotná královna Deena vyjádří politování nad ztrátou dobré a moudré vládkyně. Na Arideino místo nastupuje mladičká manželka jejího syna, sotva třicetiletá víla Moanen.

 

3103 – Severní královna Moanen se ošklivě pohádá s Jižní královnou Avenruee. Moanen Avenruee vyčte, že jí závidí mládí a především její tři děti; Avenruee totiž na svět svému manželovi Fatimerovi stále ještě nepřivedla potomka, ač jsou spolu už mnoho stovek let. Jejich první dítě, narozené v létě toho roku, zemřelo pár hodin po porodu. Avenruee se cítí uražena a ublížena Moaneninými slovy a obviňuje ji, že ji uřkla a proto její dítě zemřelo. Jejich spor musí řešit samotná Deena, která dá nakonec za pravdu své sestře a Moanen uloží kát se a modlit se k bohyni Aalean a Matce Zemi za Avenrueeino očištění od kletby. Moanen to udělá, ale Avenruee to nestačí.

 

8. 7. 3104 – Gaater nyx – V překladu zlá noc. Za soumraku osmého teplomuku 3104 vílové a víly, kteří spadali pod moc Avenruee da Vaasa, vyplenili palác Moanen a rodu Noema, zabili Moanen, většinu členů její rodiny a služebnictva. Unikl jen Moanenin nejmladší syn se svou manželkou a jednou ze služek.

 

3105 – Avenruee a jejímu muži se narodilo dítě, dcera pojmenovaná Loneerei. Děvčátko už od dětství proslulo výjimečnou krásou. Loneerei nikdy nebyla příliš chytrá a díky výchově své matky byla taky značně omezená, ale to nejsou ty věci, které se o ní dočtete.

 

3178 – Avenruee přivádí na svět prvního syna, Fargona. Snivý a zvláštní chlapec zdědil svou povahu zřejmě po otci. Loneerei je téhož roku zasnoubena s mladým vílem z rodu Tarwen, který před lety dosadila Avenruee na místo rodu Noema. Ke svatbě ale nikdy nedojde, protože se mladý víl zamiluje do jiné a zasnoubení ruší. Avenruee zuří.

 

3229 – Do rodu Vaasa se narodilo i třetí dítě, sestra Loneerei a Fargona, maličká princeznička jménem Nyra. Avenruee ji od počátku miluje ze všech svých dětí nejvíc, protože je jí, co se vzhledu týče, nejvíce podobá. Vzhledem k Avenrueeiným povinnostem co se vládnutí týče však malou Nyru vychovávají spíše její starší sourozenci.

 

3242 – Fargon se zle pohádá s matkou a utíká z domu; Nyra je poslána na výchovu do aaleanského kláštera, Loneerei je znovu zasnoubena, ale ze svatby opět sejde. Deena onemocní, ale díky síle přírody se z nemoci brzy uzdraví. Ví však, že už tady na zemi nebude dlouho – vždyť je jednou z nejstarších víl – a tak určuje jako budoucí panovnici svou dceru Airis.

 

3245 – Avenruee zjišťuje, kde žije rodina její nenáviděné soupeřky Moanen, kterou kdysi dala zabít. Posílá do Du Weldenvarden své bojovníky, aby zbylé členy rodu Noema zabili. Mise není příliš úspěšná; Moanin syn a jeho žena utečou a vílové za nimi. Pak už je nikdo nikdy neuvidí. Co ale Avenruee neví, je to, že v Du Weldenvarden, ve městě Ceris, žije vychovávána Moaninou služkou Nelisou malá severní princezna Erida…

 

3247 – Nyra da Vaasa je zasnoubena se synem královny Deeny, Eruem. Aby unikla sňatku s ním, odejde do školy strážkyň, vzdá se svých titulů a stane se členkou královniny ochranky. Eru se nakonec bláznivě zamiluje do Loneerei, Nyřiny starší sestry, a tak se neprovdatelná dcera Avenruee konečně vdá. Avenruee je těžce zklamaná svou Nyrou.

 

3249 – Nyra se stává hlavní strážkyní antharrského pokladu, čtyř dračích vajec. Královna Deena v ni vkládá velké naděje a na rozdíl od Nyřiny matky ji má stále velmi ráda.

 

3252 – Nyra ukradne jedno z dračích vajec, uteče s ním k elfům a tam ho schová. Deena je její zradou těžce otřesena a opět se ozve její nemoc, královna to však přede všemi, včetně vlastních dětí, tají.

 

3253 – Nyra je V Sílthirmu dostižena a přivedena zpět do Antharry. Začíná s ní soud. Královna i její příbuzní ji prosí, aby prozradila, kde vejce je, ale Nyra mlčí. Nakonec je označena za Prokletou vílu Kaarlahk’ka a má být popravena. Podaří se jí ale svést žalářníka a s jeho pomocí utéci zpět k elfům.

 

3259 – na začátku listopadu tohoto roku podlehla královna Deena své nemoci a v úctyhodném věku zemřela. Na její místo mohly nastoupit dvě ženy; její vlastní dcera Airis a přivdaná Loneerei. Deena si v poslední vůli za svou následovnici zvolila Airis.

 

3260 – Princezna Airis da Veernieng je v lednu korunována na vládkyni Antharry a Jižní, Severní a Západní královna jí slibují svou věrnost a podporu.

 

3261 až současnost – královna Airis vládne Antharře moudře a spravedlivě stejně jako její matka, snad ještě lépe, a snaží se omezovat moc královnu Jihu, Avenruee, která touží, aby ona nebo některé z jejích děti dostaly Airisin trůn, a také královny Severu, která není z nějak zvlášť vznešeného rodu, a která za své místo vděčí právě Avenruee… 

 

Zpět na Reálie víl.

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Reálie
Dne: 02.09.2017 13:35:10 FB



 

REÁLIE VÍL

 

Autor: Lwineah, Arwina Greensleeves, Rhunön

 

Popis:

 

Víly jsou často přirovnávány k elfům, s nimiž sdílejí několik výrazných rysů – protáhlé uši zakončené špičkou, ladnost a eleganci, půvab a výrazné velké oči různých barev.

Mívají drobnější a štíhlou postavu, kterou poměrně málo zahalují. Obvykle nosí jen poloprůsvitné látky nebo oděv, který zakrývá nejcitlivější části těla.

Šperky a jiné ozdůbky na sebe příliš nevěší. Tou největší ozdobou jsou pro ně křídla, která jim vyrůstají ze zady. Víly mají dva páry křídel, většinou je ale svrchní pár redukovaný a velmi malý. Spodní pár mívá roztodivné barvy, tvary, různou velikost, průhlednost a křehkost. Na zádech jsou křídla složena „na berušku“, částečně se překrývají. Žádná křídla nejsou stejná, každá jsou jedinečná a nenahraditelná. Nejsou s vílou propojena pouze fyzicky, ale také psychicky. Pokud by víla přišla o svá křídla, připravilo by ji to o veškerou magii, což je v podstatě to nejhorší, co by se mohlo stát. Proto tuto informaci víly se strachem skrývají a nikdy by ji nikomu nesvěřily. Raději ať si každý myslí, že slouží jen k obyčejnému létání. Ironické je, že to není úplně pravda. V tomto případě dost záleží na velikosti křídel a jejich fyzické síle, ale ani ta největší a nejmohutnější vílu neudrží ve vzduchu na dlouho. Obvykle jsou schopny jen popoletět pár metrů či s jejich pomocí běhat nepřirozeně rychle.

Jejich vlasy mívají také jednu zvláštní vlastnost. Díky silnému poutu s přírodou často trochu světélkují, tedy hlavně za tmy. Zbarvení vlasů je pak úzce spojeno s „druhem“ víly, což platí v podstatě pro celkový vzhled každého jedince.  

 

 

Charakterové rysy:

 

Víly jsou mírumilovná a milá stvoření. Násilí, hrubost a války jsou jim proti srsti, ale pokud jsou zahnány do úzkých nebo se rozzuří, pak neznají slitování – ostatně elfové by mohli vyprávět. Jsou chytré a učenlivé, i když jejich myšlení není tak složité, podobá se spíše lidem. Na rozdíl od elfů také nejsou tak chladné a projevují své emoce. Jejich tváře vždy zdobí mimická grimasa, která dává najevo jejich rozpoložení. Mnohem více také vše prožívají, city je zasahují hloub než elfy a lidi – láska, smutek. Fyzický kontakt je pro ně velmi osobní, jejich vnímání je v tomto ohledu specifické a výrazně hlubší.

Vůči ostatním rasám jsou velmi nedůvěřivé a plaché, hlavně k elfům, kteří jim v minulosti velmi ublížili. V mnohých případech raději volí útěk nebo jednoduše splynou s nebližším stromem, aby je cizí oko nemohlo spatřit.

Mladé víly jsou ovšem již více kurážné než ty starší, zatrpklé a vyděšené, které ještě pamatují hrůzy válek a stovky mrtvých, což by mohlo v budoucnu podstatně ovlivnit vývoj této rasy.  

 

 

Věk a stárnutí:

 

Podobně jako jiné rasy i víly jsou dlouhověká stvoření. Zub času tyto tvory po fyzické stránce příliš neovlivňuje, ale jsou poměrně náchylní na prudké změny a nemoci – více než elfové, ale méně než lidé.

Mladé víly rostou normální rychlostí. Podobně jako lidé. Jejich růst se však v určitém věku, po dokončení vývinu křídel (cca 18 – 30 let), zastaví a čas nad jejich tělem ztrácí moc. Až do posledního vydechnutí proto vypadají stále mladě a krásně a netloustnou.

 

 

Vílí magie:

 

Původ

 

Víly jsou s Přírodou, jak říkají Hvozdu, spojeny daleko těsněji než druidové. Veškerá jejich magie pochází od Přírody. Víly svůj život s přírodou svázaly dříve než trpaslíci začali budovat své království v Beorských horách. Pokud začne chřadnout Příroda začnou chřadnout i víly. Přírodu víly vnímají jako spektrum různých složek. Tyto složky představují jednotliíý bohové vílího panteonu. Jednotlivé součásti dávající jeden krásný a dokonalý celek, Matku Přírodu.

Zatímco druidové vnímají Hvozd jako svého otce. Víly vidí Přírodu jako svoji matku a učitelku. Dalším rozdílem je že víly ani při největší zlobě plně nepodlehnou vlivu Přírody. Díky daleko delšímu soužití jsou víly schopny zlobu přírody korigovat. Nikdy nepropadnou šílenství jako druidi. Víly tvoří takovou protiváhu pro druidy, kteří jsou poslušnými sluhy Hvozdu, víly jsou spíše pečovatelky a sestry Přírody než-li služky.

 

Obecně

 

Je to mocná přírodní síla, pro jiné rasy zcela neznámá až mytická, stejně jako víly samotné. Jediné zmínky či spisy hovořící o ní by se snad daly nalézt v knihovnách v posledním vílím městě Anthaře. Zbylému obyvatelstvu jsou tedy nepřístupné.

Tato magie zahrnuje hlavně možnost ovládání přírodních živlů. Z jednotlivých elementů pak vychází specializace a následné „druhy“ víl. Ty podstatně ovlivňují vzhled víly, povahu a někdy dokonce i jejich schopnosti:

 

Magie vzduchu – měsíční víla, nebeská víla,…

Magie vody – říční víla, dešťová víla,…

Magie země – lesní víla, horská víla,…

 

Živel nebo specializace víly je dána při jejím narození. Nezáleží při tom na rodičích či předcích.

Víly obdařené živlem vzduchu mají silná křídla a jemné tělo které působí křehkým dojmem. Vílové tohoto živlu jsou vysocí, hubení s ostrými rysy. Často bývají také plavovlasé a vyznačují se skvělým smyslem pro humor.

Vodní víly jsou velmi rozmanitých postav, stejně jako voda sama nabývá mnohých vlastností. Jsou víly které mají plnou postavu a klidnou jasnou mysl jako vody jezera, ovšem i víly štíhlých postav s bystrou myslí, jejichž smích je svěží jak horská bystřina. Vílové sdílejí rozmanitost svých protějšků.

Zemní víly mívají mateřskou postavu s kyprými tvary. Vílové bývají rozložití jak koruna starého dubu. Klidná povaha provázená laskavostí, empatii z nich činí pravé strážce hvozdu. Právě tyto víly a vílové nejčastěji vstupují do kněžského stavu.

Existuje také možnost ovládnutí nezkrotného ohně, takové víly se nazývají Faierlakh. Ohňová víla bývá velice mocná, ale její život nikdy netrvá dlouho. Tento nezkrotný živel totiž není možné plně ovládnout. Pomalu vílu stravuje a mění ji, nakonec ji spálí. Z podobného důvodu proto take není možné, aby se víla narodila jako ohnivá. Pro bytí Faierlakh se musí během života rozhodnout sama, ať už je její důvod jakýkoli. Funguje vlastně jako takový vílí Stín. Za svou moc však platí strašlivou cenu – její život končí v oslnivém výbuchu ohně.

 

! Za Faierlakh je možné hrát pouze max. 6 měsíců. Pak se automaticky přesune do archivu. !

 

Mladé víly jsou schopné využívat jen živel, který přísluší jejich specializaci (vyjma ohně). V té mají poměrně velké možnosti. Čím je pak víla starší, tím větší je možnost, že dokáže ovládnout i jiné živly. Opravdoví mistři jsou pak schopni živly i kombinovat. Víly jsou natolik propojené s přírodou, že dokážou ovládat sílu i živých rostlin – spoutat někoho pomocí kořenů či šlahounů ostružin, brát si energii z lesa… Jsou ale silně limitovány prostředím, na poušti kupříkladu nemají téměř vůbec možnost kouzlit.

Přírodní elementy, ale nejsou to jediné, co tato magie nabízí. Víly znají také veliké množství léčivých kouzel.  Jsou schopné vyléčit téměř všechna zranění a známé druhy nemocí, jak u rostlin, tak u zvířat, elfů či lidí. Svazuje je pouze bolest, kterou sdílí při léčení s raněným, takže pokud je rána příliš vážná nebo je raněných velký počet a víla není schopna unést stupňující se bolest, může ji to stát i život.

Kouzlí beze slov. Někdy si pomáhají zpěvem. Z toho vyplývá, že jejich mysl je velmi odolná a silná. Dostat se jim do hlavy je téměř nemožné, pokud to samy nedovolí. Ony v tom naopak nemají žádný problém. Proniknou i velice silnými obrannými stěnami. Nikdy však se zlými úmysly a jen v případě, že jim to dotyčný povolí. Víly nejsou od přírody násilnické ani zlé – jen oheň má tu moc, poničit jejich čistotu a dobrotu. Opakujeme však znovu, víla však není žádný pacifista. Sáhne-li někdo na její domov, brání ho do roztrhání těla.

 

 

Náboženství (Gaartera):

 

V očích většiny je tím nejmocnějším a nejsvatějším velká Matka – „Matka Příroda“. Každá víla je s okolní faunou, svou Matkou, velice úzce spojena, dokonce mnohem silněji než elfové. Toto pouto bývá kolikrát až tak silné, že když začne chřadnout les, chřadne i národ. Nejhůře to většinou nese Královna.  Tato situace však může nastat i opačně. Pokud onemocní Královna, některé části lesa onemocní též.

Matka však není jediným symbolem víry. Mnohé modlitby se obrací i k velkému množství jednotlivých bohyň a bohů. Mezi nejdůležitější a nejoblíbenější patří zejména:

 

Suria – bohyně nebes

Averil – bohyně země a ochránkyně zvěře

Nirel – bůh vody

Morius – bůh ohně

Aalean – bohyně lásky

Arzul – bůh války

Keturah – bohyně smrti a patronka zemřelých duší

Zion – bůh života

Yona – bohyně dne a slunce

Naaro – bohyně noci a měsíce

Joriin – bůh magie

Mae – bohyně snů a spánku

Titania – bohyně spravedlnosti a moudrosti

 

Více o vílím státě a náboženství zjistíte ZDE.

 

 

Stručná historie

 

Počátky

 

         Víly přišli do Alagaesie od severu skoro 800 let před příchodem elfů aby zde vytvořily první království na jejím území. Po skoro tři sta letech trvání království víl se jim podařilo navázat spojenectví s tehdy ještě divokými a nezkrotnými draky díky čemuž značně rozšířily své území.

         Sto let na to postihne národ víl strašlivá dosud neznámá šedá nemoc která značně zdecimuje jejich populaci. Přesto vílí národ pokračoval v expanzi až na hranice Beorských hor, kde došlo k několika střetům s trpaslíky. Obě kultury ač značně rozdílné dokázaly žít vedle sebe v míru. Trpasličí runy pak daly základ vílímu písmu.

         Víly se začínají učit kouzlům od mladé ovšem mocné víly. Ta se však vrhne sama do ovládnutí ohně, ale je jeho silou nakažena a začíná zabíjet. Víly i draci se ji pokusí zastavit a ani přes velkou sílu se jim to nepodaří. Život mocné kouzelnice pak ukončí její milenec dýkou do srdce.

         Nedlouho na to následuje další epidemie šedé nemoci, která si díky bohům vyžádá podstatně menší ztráty na životech.

         Konec rozkvětu víl přichází se smrtí současné královny. Vše proběhne za podivných okolností. Její děti jsou zbaveny nároku na trůn, na nějž usedá sestra královnina muže. Krutá a nelítostná panovnice. Sami její děti ji zaklely do černé skály na severním konci Antharry, kde stojí dodnes.

         Dcera kruté vládkyně, se však ukáže slabou vládkyní a rozvíjející se rasa trpaslíků připraví víly o velkou část území. Pod tlakem tehdy ještě kočujících trpaslíků se první království víl rozpadá.

 

 

Druhé království

 

         Netrvalo ani padesát let a mocné rody vílí rasy opět vybudovaly království. Rod předchozích vládců se opět chopil moci, tentokráte omezen zasedající radou 18 víl a vílů. První panovnice nového království s i přes svou lásku k mužům ukázala neplodná. Po ní nastoupila její mladší sestra, která obnovila mírové vztahy s trpaslíky. Díky tomu přivedla království zpět do prosperity.

         Její dědička však umírá spolu s matkou při porodu, což vyvolává tvrdé boje o trůn. Do toho přichází třetí vlna šedé nemoci. Po vládě slabé královny z jednoho z menších rodů se nachází království na pokraji rozpadnutí.

         Při nástupu královny z rodu právoplatných dědiců se na území Alagaesie objeví elfové. Víly byly tehdy rychle podmaněny a jejich pokus o bitvu byl s přehledem odražen. Královna byla zajata, mučena a nakonec popravena. Tak skončilo druhé království víl.

 

 

Antharra - Nová země

 

         Mladší sestra právě padlé královny posbírá během tří dekád zbytky vílího národa a přemění je na soudržný celek. Díky tomu se jí podaří obhájit území kolem jezera Eldor, kde založí Antharru - třetí vílí království.

         Elfové sem vpadnou, ničíce co mohou dokud je královnina mladší sestra nevyžene pomocí magie. Víly se dovolávají staré smlouvy s draky, ti však odmítnou proti elfům zakročit. Následné období klidu, kdy sestry vládnou společně je dobou rychlého růstu království. Následuje další vpád elfů při němž obě vládkyně málem zahynou.

         Během následujících let dochází jen k malým potyčkám a mladší ze sester se narodí dcera, ta je unesena elfy a po dlouhém mučení zabita. Víly se odhodlají k odvážnému kroku - vytvořit Faierlakh. Tyto víly v malém počtu naprosto zničily hlavní elfské město. Zastrašení elfové uzavírají s vílami mírovou smlouvu.

 

         Po několika letech se situace ustálí a na území Antharry vznikají čtyři územní celky: Západní, Jižní, Severní a Východní království. Spravované čtyřmi velkými rody. Východ patřící rodu původní královny pak vládne všem ostatním.

         Skoro tisíc let poté je na území elfů zabita člověkem jedna z víl což opět nastartuje válečné jednání mezi oběma stranami. Po čtyřech stech letech války je královna svržena jedním z rodů a jižní královna, její sestra, musí i s ní uprchnout ze země. Víly uzavírají s elfy mír výměnou za pravidelný tribut. Zásoby surovin však nejsou neomezené a rebelská královna je svržena její rod zničen. Zpět se vrací královna Jihu i se svou sestrou, jako právoplatnou královnou všech. Pod hrozbou války se tribut ruší.

         Nově nstoupivší rod Severu má moudrou a silnou panovnici. Po její smrti nastupuje na trůn mladičká víla, která se pohádá s Jižní královnou a jejich spor musí řešit nejvyšší moc. Rozsudek ve prospěch jižní královny je bez odporu vykonán, což však Jižní královně nestačí. Jižní královna nečekaně napadne severní a většinu jejího rodu zabije. Jeho místo nahradí jiný rod.

         Jižní královně se pak narodí dcera a syn. Dceru zasnoubí s rodem Severu. Jejich potomek pak svatbu zruší, čímž Jižní královnu velmi rozzuří. Narodí se jí další dítě. Svou nejmladší dceru tak posílá do kláštera na výchovu, tu starší se opět pokusí provdat, leč neúspěšně. Pohádá se synem a ten utíká z domu. Tou dobou zjišťuje že její nepřátelský rod stále žije na území elfů a pokusí se jej neúspěšně zničit.

         Královna Východu ustanovuje svoji dceru za následnici a provdává svého syna za dceru Jižní královny. Jedna ze strážkyň pokladu zradí a odnese jedno z dračích vajec k elfům, je však chycena, ovšem podaří se jí utéct.

         Královnou víl je korunována Airis, která jim vládne doteď.

 

Časové řazení podle let naleznete ZDE.

 

 

Vílí stát a Gaartera

 

Vílí království bylo jedním z prvním států na území Alagaesie a společnost víl se od té doby příliš nezměnila. Jak vypadá samotný stát a jak obsáhlé je vílí náboženství zjistíte ZDE.

 

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Reálie
Dne: 22.08.2016 08:42:17 FB



KNURLA

Trpaslíci - národ pod horami

 

Autor: Gerum

Edit: Arwina Greensleeves

 

Jejich nespoutanost a divokost, která prosakovala z každičkého kamene, se nepodařilo svázat nikomu. Až na malý národ, který žije skryt, zapomenut v samotném srdci hor. Pouze trpaslíci byli jediní, kteří dokázali v nehostinných horách přežít.Legendy z celé Alagaesie se odjakživa upínaly k nebetyčným horám na jihovýchodě této rozlehlé země. Byly považovány za sídla bohů, za neprostupnou bariéru a živoucí úkaz přírody.

 

Charakteristika rasy

Trpaslíci jsou humanoidní rasa malého vzrůstu, zato velmi mohutně a rozložitě stavěné postavy. Pokud jejich velikost převedeme na čísla, setkáme se s trpaslíky, kteří měří obvykle něco kolem 1,30 – 1,40 metru na výšku a zhruba 0,80 – 1 metr na šířku.

Na rozdíl od lidí mají široké a mohutné kosti, na které se upíná množství šlach a svalů. To se odráží i na jejich vzhledu a samozřejmě na fyzické kondici. Na první pohled vidíme rozdíl například v jejich obličeji. Široké a mohutné čelisti, nízká čela, široké a mohutné lícní kosti a vystupující nadočnicové oblouky, široký kořen nosu.

Známi jsou trpaslíci hlavně díky svým bohatým plnovousům a kšticím. I mladí trpaslíci nosí plnovous. Trpaslíci mají úzký rozsah barev pokryvu svého těla. Jsou to zpravidla tmavé odstíny hnědé a černé v menší míře se pak jedná o ohnivě rudé, či ryšavé vousy a vlasy. Blonďatých trpaslíků je velmi málo a jedná se spíše vzácné případy. Stejně jako vousy je i barva očí z pravidla hnědá, méně často pak zelená.

Trpaslík bez vousů je považován za vyvržence a většinou tento čin značí trpaslíka, který ztratil svou hrdost. Zpravidla jde o z komunity vyloučené trpaslíky, vrahy, zloděje, či zrádce.

Trpaslíci jsou již od přírody silnější, než většina humanoidů, až na urgaly, kteří však k síle přičítají i svůj vzrůst. Je to právě mohutná tělní stavba, které trpaslíci vděčí za pověst neúnavných bojovníků a pracantů. Na rozdíl od člověka mají trpaslíci i velmi malou tendenci k tloustnutí.

Ačkoli přes svou mohutnost se zdá, že by trpaslíci neměli být příliš nadaní k pohybu, zdání může klamat. Trpaslíci jsou od přírody výbornými běžci a dokáží být zákeřně hbití, pokud na to člověk není připraven. Do ladnosti pohybu elfů má však jejich pohyb daleko. Mají však vlohy na velmi jemnou motoriku, což je vzhledem k jejich tělesným proporcím, velmi zvláštní fakt. 

Pyšní se k tomu ale daleko vyšší přirozenou výdrží, než je tomu například u člověka.

Trpaslíci se dožívají maximálně 500 let, přičemž do padesáti let trvá mládí, od 50 do 400 trvá dospělost a od 400 let výše považujeme trpaslíky za starce. 

 

Jazyk

Trpasličí jazyk je kapitolou sám pro sebe. Nevychází totiž z žádného známého jazyka v Alagaesii. Tvrdí se a to dokonce i mezi jezdci, že ovládnout trpasličí jazyk může být někdy těžší než samotný Starověký jazyk.

Trpasličí jazyk by se dal přirovnat ke starým germánským jazykům, které známe z našeho světa. Je velmi tvrdý, výrazově chudý a plný velikým množstvím ustálených slovních spojení. Slova jsou v mnoha případě nevyslovitelnou změtí souhlásek. Pravdou je, že mezi lidmi se najde jen zlomek těch, kteří jsou v trpaslicině schopni mluvit a co se týče překladatelů, jde zpravidla o trpaslíky, kteří se naučili mluvit lidskými dialekty.

Co se týče písma, je trpasličí písmo velice důležité. Runy se chovají podobně jako lidské písmo. Nejde tudíž o žádné glyfy, kde by jednotlivý znak vyjadřoval celé slovo.

Trpaslíci považují jakýkoli psaný projev za svatost. Pro trpaslíky tudíž vyjadřuje písmo něco velmi důležitého. Žádný z trpaslíků by nebyl schopen zničit runové znaky nad vchody domů, či na skalách v horách, či dokonce spálit knihu či pergamen. Cokoli co je napsáno má svou hodnotu a smysl a musí to být uchováno.

Není tedy divu, že celé čtvrti trpasličích měst mají zdi, sloupy či snad dokonce stropy podzemních síní zdobeny svazky trpasličích run.

 

Trpaslíci – magie

Trpaslíci nejsou na rozdíl od ostatních Alagaesiiských ras nadáni naučit se magii Starověkého jazyka. Z části proto, že se nesnesou příliš dobře s elfy a nesnášenlivost mezi těmito přervává již od doby, co první elfové připluli do Alagaesie, ale taktéž proto, že jejich magické nitro je značně potlačeno.

Trpaslíci si však vytvořili vlastní způsob magie, který se od té klasické značně liší. A to jak možným užitím, tak samotnými účinky a vlastnostmi.

Trpasličí magie nevyužívá energii sesilatele (osoby, která magii uplatňuje), ale energii, předmětu, nebo lépe energii okolí. Po vyprchání této energie kouzlo ztrácí svůj efekt a předmět, který kouzlo živil, se rozpadá. (Stav obdobný stavu, při kterém kouzelník vypotřebuje svoji tělesnou energii = smrt)

Podstata magie závisí na znacích – runách, které jsou naprosto totožné s těmi, které se normálně vyskytují všude v trpasličích městech. Jediný rozdíl je způsob, jakým se písmo použije. Při sesílaní totiž závisí na třech faktorech.

Na písmu, respektive slovu či slovech, které se použijí.

Dále na tvaru, do kterého se runy vepisují (spirály, hvězdy, geometrické obrazce)

A na materiálu, který je použit k tvorbě písma – živení kouzla.

Sesilatel tudíž není limitován svou tělesnou energií, ale počtem, předmětů, ze kterých je schopen kouzlo utvořit. Jako příklad můžeme uvést orientační runy. Jedná se o kamenná uskupení blízko důležitých cest či stezek, která jsou živeny většinou z podstaty okolního prostředí. Je tudíž extrémně náročné je vytvořit, zvláště proto, že jsou velmi trvanlivé a mohou fungovat i několik století. Tyto orientační runy na důležitých místech rozptylují mlhu i oblaka a navádějí tak poutníky na správnou cestu.

Krom takovýchto run však existují i daleko krátkodobější „kouzla“, ovšem i silnější. V trpasličích legendách jsou známý případy ohnivých pastí, či znaků, které prozradily protivníka a oznámily tak obráncům jejich polohu.

Jako krátkodobé kouzla se používají energeticky slabé materiály. Kameny, naplaveniny, úlomky dřeva, větve. Kouzla vytvořená z těchto materiálů mohou sloužit například lovcům při lákání zvěře, rychlé orientaci, či rozdělávání ohně (jiskry etc.).

Oproti tomu materiály, jako jsou živé rostliny, drahé kameny, či krev, poskytují dostatečnou energii, aby kouzlo živily buďto velmi dlouho, anebo vyvolaly velmi silné kouzlo. (Vzpomeňte si na ochranné háje, které měli třeba Keltové, runová magie souvisí s uskupením stromů, které jsou ozdobeny runovým písmem.)

Legendy praví, že těmito runovými znaky jsou chráněny například vchody do jeskyní, proti nalezení, či celá města jako obrana, před útočníky. Pravdou však je, že tato stará a velmi podstatná schopnost trpasličího lidu upadá v zapomnění a dnes ji je schopno používat jen velmi málo trpaslíků.

Trpaslíci jsou taktéž velmi uzavřená společnost, důležité je zmínit fakt, že trpaslíci se zásadně nekříží, mezi trpaslíky rovněž panuje mírný odpor k ostatním rasám, možná pro to, jak se k ním všechny ostatní rasy za celou dobu jejich existence chovaly.

 

Trpaslíci – společnost

Trpasličí společnost je velice komplikovaná. Nefungují v ní totiž jenom jednotlivé vrstvy, jaké známe třeba u lidí a to nižší, střední a vyšší třída (šlechta), ale ještě zvláštní klanový systém.

Jednotlivé klany se od sebe liší znaky. Můžeme říct, že jde o obdobu šlechtických rodů, tyto, ale mají daleko delší trvání. Můžeme tudíž říct, že každý z trpaslíků patří do některého z rodů/klanů/rodin, který se vyznačuje některým společným znakem. Tyto klany posléze vládnou celým městům, nebo jednotlivým odvětvím trhu, ve kterém vynikají. Pozor! To neznamená, že například klan Ingeitum je složen pouze z kovářů, znamená, že spousta rodin se tímto odvětvím živí a v tomto odvětví dominují, mimo to je zde ale i spousta jiných trpaslíků, dělníků, farmářů, či válečníků.

V současných Beorských horách je hned několik klanů, které se orientují jak politicky, tak i zaměřením na určité odvětví trhu. Jsou to:

 

Západní klany

 Dûrgrimst Ingeitum

 Dûrgrimst Vrenshrrgn

 Dûrgrimst Gedthrall

 Dûrgrimst Feldûnost

 Dûrgrimst Nagra

 Dûrgrimst Fanghur

 

Východní klany

Dûrgrimst Ebardac

Dûrgrimst Ragni Hefthyn

Dûrgrimst Quan

Dûrgrimst Ledwonnû

Dûrgrimst Az Sweldn rak Anhûin

Dûrgrimst Knurlcarathn

Dûrgrimst Urzhad 

 

Žena a muž jsou v trpasličí společnosti na stejné úrovni, témata jako je rodina, osobní život a intimnosti jsou však v trpasličí společnosti tabuizované. Co je důležité vědět, je fakt, že trpasličí ženy se bůh ví, proč ke svému pohlaví nehlásí, normálně jim rostou vousy a zastávají stejné role, jako jejich protějšky.

 

Klany

Každý z klanu má svého vůdce, který zodpovídá za všechny činy způsobené členy. V minulosti bylo normální, že za válečné činy, které způsobili nesvářené rody, byly jako trest tito vůdci popraveni. Mezi trpaslíky jsou známi jako Velcí otci, nebo zkrátka představení, hlavy klanu, nebo podobně.

Každý z klanů má posléze dále vlastní hierarchii, mezi které nepatří ani rádci, pokladníci, strážci a podobné věci. Každý klan má navíc svůj specifický znak, posunkovou řeč a taktéž tradice.

Každý klan měl krom svého Pána domu, i své generály. Každý klan si tudíž vydržoval své stráže, a svou malou armádu, která byla profesionální.

 

Západní klany

 
Dûrgrimst Ingeitum je klan kovářů a slévačů. Jejich hutě a kovárny jsou vyhlášeny mezi všemi trpaslíky a těší se tak veliké úctě. Je to nejmocnější klan západního sektoru, ze kterého pochází mnoho osobností, jako bývalý král Hrothgar anebo jeho syn a bývalý král Západní země, král Orik. Tento klan je ten největší vůbec, možná proto, je tak vážený.
 
Dûrgrimst Vrenshrrgn je zvláštní klan válečníků, nejspíše jediný, který se nespecializoval na žádné jiná odvětví. Z tohoto klanu pocházejí jedni z nejlepších válečníků mezi samotnými trpaslíky. Odtud pochází současný trpasličí král Krhazdorh.
 
Dûrgrimst Gedthrall byl klan vynikajících stavařů, horníků a kameníků. Jejich zručnost s kamenem jde dodnes vidět ve většině trpasličích měst. Známí jsou svým vztahem k trpasličí magii, která jim v jejich mistrné práci pomáhá.
 
Dûrgrimst Feldûnost klan, který nese jméno po horské koze. Jsou to převážně zemědělci a trhovci. Praví mistři ve svém oboru, kteří zušlechtili podzemní síně a dokázali zavést zelenou květenu i do těchto míst. Právě díky jejich letité práci dnes trpasličí města stále žijí.
 
Dûrgrimst Nagra, klan horalů, horských lovců a poslů. V jeho emblému se zračí jméno obrovského kance, postrachu lesů. Jsou to perfektní lovci, dokáži se orientovat v terénu a nezřídka kdy pomáhají trpaslíkům při cestách v horách.
 
Dûrgrimst Fanghur, klan koželuhů, tkalců, ševců a drobných řemeslníků. Byli oddáni veliké bestii Fanghurovi, okřídlenému hadu žijícímu hluboko v horách. Klan pěstoval rozličné zvyky, mezi něž patří i výsada lovit na úbočích hor červené jeleny, z jejíž kůže vytváří ty nejkvalitnější výrobky.
 

Východní klany

 
Dûrgrimst Ebardac, vedoucí klan výzkumníků, umělců a všelijakých rozumných lidí. Do jejich řad patří vynálezci ohnivého prachu, či skvělí stratégové a rádci. Často zastávali pozice královských rádců, či ministrů. Tento klan je znám svou nevraživostí vůči jezdcům. Nynějším klanovým vůdcem a taktéž králem Východních království je Gerum.
 
Dûrgrimst Ragni Hefthyn, klan hraničářů. Válečníků a žoldáků z povodí řeky Az Ragni, většina z nich žila na úrodných planinách v okolí města Hedarth, kde střeží hranice celých hor.
 
Dûrgrimst Quan je klan kněží. Patří mezi vrcholné kasty trpasličí společnosti, která zprostředkovává přízeň bohů. Někteří z těchto trpaslíků je rovněž schopno užívat vzácnou trpasličí magii, či ji učit.
 
Dûrgrimst Ledwonnû, klan zlatníků, kovolitců, rytců a všelijakých řemeslníků, kteří nevyužívají sílu, leč ten nejjemnější a nejšetrnější um. Bývají velice vážení zlatníci a šperkaři a poznávacím znamením jsou světlé vousy, jsou to jediní blonďáci mezi trpaslíky.
 
Dûrgrimst Az Sweldn rak Anhûin je klan vyhoštěnců. Alespoň tomu tak vždycky bývalo, dokud je Východní král nepřijal zpět. Původně to byli řemeslníci a tesaři, mnoho z nich však našlo uplatnění i v armádě, pro jejich sílu a výdrž, pro kterou jsou známí široko daleko. Tento klan je v porovnání s ostatními maličký.
 
Dûrgrimst Knurlcarathn, klan horníků a důlních mistrů. Jsou to odborníci přes těžkou mašinerii trpasličích dolů a vlastní snad všechny suroviny v trpasličí společnosti. Odsud pochází i mnoho horníků. Tento klan je znám svým zamítavým postojem vůči dračím jezdcům a celkově komukoli zvenčí.
 
Dûrgrimst Urzhad, klan lovců a válečníků pyšnících se čistě černými kšticemi a vousy. Tento klan je pojmenován po zuřivém horském medvědu a ne nadarmo. Klan je znám pro svou nedůtklivost a horké hlavy, bojovníci z tohoto klanu jsou proto obávaní pro svou zuřivost v boji.
 

Politika trpaslíků

Trpasličí společnost je již od pradávna vedena králem a jeho rádci. Co je, ale zajímavé, je fakt, že král u trpaslíků bývá zvolen. Tato podivnost vycházela z potřeby sjednotit klany, které spolu nezřídka, kdy ostře soupeřily a častokrát došlo i na zbraně. Pro trpasličí společnost to byla tíha, proto bylo ustanoveno pravidlo, že každý klan, měl možnost zvolit svého kandidáta, kterého posléze volili všichni trpaslíci. Konalo se tak v hlavním městě.

Pokud byl král zvolen, všechny klany mu musely uznat věrnost a v obrovském průvodu po posvátné hoře Farthen Důr vystoupat a zúčastnit se bohoslužby na jejím vrcholu. Král si poté vybíral své rádce, kterých byl ovšem libovolný počet. Většinou šlo o královy sympatizanty z řad Pánů domu.

 

Trpasličí království bylo proto vedeno takto:

1. Král

2. Rada a kněží

3. Páni domu a generálové

4. Bohatí kupci a řemeslníci

5. Obyčejní trpaslíci

 

 

Současná situace

Současná situace se ovšem docela vážně promítla do současné trpasličí společnosti. Trpasličí království se polarizovalo na Východ a Západ. Šlo o spor o pokračování války jezdců proti Galbatorixovi. Východní království spojenectví s jezdci ukončilo a přidalo se na stranu Galbatorixe a uzavřelo s ním mír, přičemž se do dalších bojů zásadně nezapojuje. Zatímco Západní království aktivně s Galbatorixem válčí. Mezi oběma zeměmi panuje svár, naštěstí se však vše obešlo bez boje.

Východním spojenému království vládne moudrý Gerum z Dûrgrimst Ebardac a západnímu poté Krhazdorh Dûrgrimst Vrenshrrgn.

Poznámka: V obou královstvích platí výše zmíněný systém, rozdělení klanů na východní a západní určuje, které klany na čí straně stojí. Dodržujte prosím tuto změnu a berte ji v potaz. Stoupenec západního krále nebude na východě vítán s láskou, stejně tak lidé nebudou vítat Geruma na Západě.

 

 

Trpasličí náboženství

Trpasličí náboženství je komplexní a velmi složité. Skládá se z 6 hlavních božstev, které tvoří trpasličí Pantheón. Trpaslíci svá božstva drží v neskonalé úctě a hrají v jejich společnosti nepostradatelnou roli. Dá se říct, že žádný trpaslík není ateista, takový by byl poté odvržen a proklet.

Náboženství se točí okolo kamene. Hmoty, ze které byl stvořen celý svět. Této hmotě velí bůh Helzvog, otec trpaslíků a hlavní z bohů celého trpasličího Pantheónu. Tento bůh přetvořil kámen do dnešní podoby a dal mu život. Trpaslíci tudíž věří, že všechny kameny jsou živé a mohou z nich čerpat jak energii, tak i starodávnou moudrost. A taktéž, po vzoru jejich otce, stvořitele, jej i přetvářet.

 

Známe pět hlavních trpasličích božstev:

Helzvog, Otec, Stvořitel a Pán bohů, drží nad kamenem pevnou ruku a je všemocný. Byl to on, kdo stvořil svět, zemi a trpaslíky. Pro trpaslíky je to největší autorita a souvisí s ním i jejich víra v posmrtný život. Trpaslík musí být pochován do kamene, aby s ním splynul, jinak se ke svému otci nenavrátí. Atributem je kladivo.

 

Ragnur, bůh větru, vrtkavý bůh svazující hory svým dechem, přinesl na pevninu draky a lidi. Trpaslíci věří, že nejpodobnější jsou mu právě lidé, pro jejich prchlivou a rychle se měnící náladu a krátký život… Ustanou, stejně jako vítr. Atributem je kruh.

 

Dakhli je jediná bohyně trpasličího pantheónu. Je to paní vody, stvořitelka elfů, kteří jsou stejně chladní jako voda. Věří se, že žije v horských jezerech a řekách, kde se ji na jaře házejí malé oběti. Atributem je mísa.

 

Ingeitor, bůh ohně, nestálosti a chaosu. Pro trpaslíky druhý nejvýznačnější bůh, zároveň však taktéž odvěký nepřítel Helzvoga, který na rozdíl od něj symbolizuje řád. Ingeitor je bohem výhní a propůjčil trpaslíkům znalost metalurgie a ohně. Atributem je meč.

 

Kruhn, bůh času. Trpaslíci věří, že tento bůh staví obrovský pilíř, na kterém stojí celý svět, který podpírá svět. Ve chvíli, kdy se jeho pilíř zhroutí, skončí i svět, jelikož nebude čas. Myšlenka stojí na tom, že pilíř podpírající svět pořád roste a tak jak stoupá, plyne i čas.

 

Guntera, bůh válečník a ochránce válečníků. Je nejsilnější z bohů a trpaslíci mu projevují velikou úctu, více však milují svého "otce" Helzvolga. Guntera proslul především tím, že porazil obry, čímž dobyl území pro ostatní trpasličí bohy.

 

Trpasličí náboženství je nejvíce typické pro klan kněží, který se nazývá Quan, každé město má svůj chrám, který spravuje právě tento klan. Kněží jsou taktéž velmi vážení pro své znalosti a je k nim chována všeobecná úcta. Kdo si nakloní kněží, nakloní si bohy.

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Reálie
Dne: 30.06.2016 23:28:03 FB



Nezkrotný tajemný a dosud často v mlhách zastřený pán Čas konečně dostal svoji podobu! Pokud vám vadilo, že vaše postava v podstatě nemůže stárnout a jen velmi složitě může získat nové dovednosti, nyní vám nabízíme čas! Cena pouhých 60 zlatých! (...vtip ;D)

A teď už vážně...

 

 

Čas postav

 

V současné době se situace má tak, že postavy nějak přežívají a nikdo vlastně neví, jak se to s časem má. My vám to prozradíme - vaše postavy mají svůj čas! Aby bylo možné dělat pokroky, zvyšovat dovednosti, dosáhnout úspěchů a třeba i zestárnout nebo se starat o děti, každá rasa má svoji časovou osu, podle které se v takových bude řídit její stárnutí. Jeden dílek na ose všude znamená jeden reálný rok, kdy hrajete. Číslo je potom posun věku vaší postavy za tento rok.

 

Čas a Alagaesie

Otázka, která se vznáší ve vzduchu už od první věty je jistě ta, zda je čas nutný pro všechny. Odpovědí je "ne". Ale každé rozhodnutí má nějakou cenu a v případě tohoto "ne" je to poměrně rozsáhlá cena. Protože pokud vaší postavě neplyne čas, nemá šanci postupovat, logicky. Pro postavy, které hrají hry i několik měsíců, se tímto otevírá cesta do "nesmrtelnosti", protože jejich životy fungují v jiném časoprostorovém kontinuu, koneckonců - stejně hrajete většinou jen s jedním člověkem. 

Pokud čas necháte plynou, vaší postavě odtikává čas, který je třeba dobře využít - zvyšováním dovedností, budouváním. Chcete dům? Potřebujete čas. Chcete rodinu? Potřebujete čas. Chcete být nejlepší? ...

 

Čas a hráč

Proč, ptáte se? Protože chceme zamezit zbytečným dlouhodobým hrám. Pokud k dlouhodobé hře máte opodstatněný důvod (kupříkladu šlechtici), řešíte se individuálně. Ale pokud je to postava, jejíž dlouhá hra spočívá jen v tom, že hráči píší zbytečně dlouhé posty bez smyslu, vítejte v koloběhu života. Jak jste se učili hrát posty na dvě strany o ničem, zkuste se teď naučit přesný opak - naučte se hrát dobrou a zábavnou svižnou hru. Bude se to hodit. 

 

Čas v profilech

Vzhledem k tomu, že každá rasa má odlišné požadavky na čas a tudíž jeden dílek u člověka a elfa se opravdu podstatně liší, neuvádějte letopočet narození, nemusíte uvádět ani věk postavy. Je totiž odteď jen orientační. Pouze při tvorbě nového profilu je nutné a důležité přesný věk, se kterým začínáte, uvést.

 

Čas ve hrách

A ve hrách? Říkáte si, že když se za rok potká elf a člověk, budou se od sebe věkově hodně lišit? Ano budou. To je nejčastější argument: "Jak to máme zahrát, když od sebe najednou budou věkově mimo?" Zkuste trošku přemýšlet a vzpomeňte si na všechny vaše dlouhé hry, kdy jste se někde zastavili a vykonávali nějakou činnost nesmyslně dlouhý čas - jak dlouho jste stáli na palouku tváří v tvář? Jak dlouho jste seděli na stromě? Jak dlouho jste vedli obyčejný pětiminutový rozhovor?

Vidíte? V podstatě se nic nezmění. Jen chceme urychlit hru. Když se nad tím zamyslíte, manipulace s časem, které nedávají smysl jsou tu na běžném pořádku, tady si je jen trošku ujasníme.

 

A pokud Vás to i přes logiku trápí, můžeme připomenout, že na elfech, vílách, kočkodlacích a podobných kouzelných rasách změny vidět nejsou, což se dá dobře zahrát. Nechme tedy čas pro hry stále trochu zastřený…

 

A nyní tedy již k jednotlivým časovým osám.

 

Lidé

 

Rasa, která má nejkratší život. Přesto za ni můžete hrát, když to vezmete od dítěte, celých dlouhých 6 let. A to je opravdu hodně. Není třeba se tedy lekat, i když začnete hrát s člověkem v trochu pokročilejším věku, máte spoustu času na to si jej pořádně užít. A kdyby i to nestačilo? Ve výhodách, které si můžete koupit za body, je i elixír mládí! Není se tedy čeho bát. Člověk je nejvíc dynamická rasa, proto je také tolik možností, jak můžete hrát s jeho životem.

 

 

 

Elfové

 

Bytosti známé svou dlouhověkostí, moudrostí a kouzelností. Aby byl možný nějaký posun u elfů, skok za jeden rok je poměrně velký. Z důvodu, že elfové se mohou dožívat asi tak 3 tisíciletí, vypisovat tolik článků na ose by bylo téměř nemožné. Proto od té doby co dospějí je postup ustálen na 100 roků věku za jeden herní rok. Tabulka elfského stárnutí ještě přesněji popisuje, co se v jakých obdobích u elfů děje.

 

 

 

Víly

 

Podobně jako elfové takřka nesmrtelná rasa. Jejich čas funguje téměř stejně jako elfský jen s tím rozdílem, že rychleji dospívají. Podrobnosti se dozvíte v reáliích na víly.

 

 

 

Trpaslíci

 

Národ, který se dožívá sice mnohem vyššího věku než lidé, zato do elfských tisíciletí má opravdu daleko. Postup zde je docela jednoduchý, po dosažení stupně dospělosti je dále každoroční posun 50 let.

 

 

 

Druidi

 

Původně sice lidé, magií však dosti ovlivnění. Jejich život je proto delší než lidský, nikdy však jejich tělo nedozraje do dospělosti. Zůstávají vždy dětmi. Jejich další posun je 15 let věku za jeden herní rok. Kolem oné stovky umírají, stále ovšem jako děti.

 

 

 

Urgalové

 

Národ časem nejvíce podobný lidem. Přeci jen se však dožívají lehce vyššího věku. Postup je přesně zaznamenán na následující ose.

 

 

 

Draci

 

Magická stvoření stará snad jak sám svět. Časová osa tedy zachycuje jen stupně při prvotním vývoje mladého draka, poté je postup stejně jako u elfů a víl ustálen na 100 let věku za jeden herní rok. Tato osa platí pouze pro draky jako samostatné postavy. Jezdečtí draci mají stárnutí zajištěno krmením, o kterém si můžete více přečíst zde.

 

 

 

Kočkodlaci

 

Pro tuto rasu máme dokonce dvě časové osy. Pro rod panthaare je ta první. Dožívají se mnohem nižšího věku především proto, že nemají takřka nic společného s magií. Jejich postup je shodný s druidy.

Rod felissae, malí kočkodlaci, kteří jako jediní mohou vidět do budoucnosti, jsou na tom s věkem lépe. Dožívají se dokonce více než trpaslíci. Když ovšem trošku zapřemýšlíme, počet herních let u panthaare i felissae je takřka stejný. Takže žádné nevýhody pro nějaký z rodů.

 

 

 

 

Dračí jezdci

 

A jedna speciální skupinka navíc. Všichni tušíme, že když se z člověka stane jezdec, neumře hned v 50 letech. Proto je pro ně vytvořen tento dodatek, člověk dračí jezdec má dále postup 50 let věku za jeden rok herní. Taktéž zde je uvedeno maximum, přestože na lidské jezdce působí magie, nejsou nesmrtelní. Dožívají se kolem 1000 let. Této hranice se ovšem není vůbec třeba bát. Herně se tam není takřka možnost dostat.

 

 

 

Poslední poznámku věnujeme křížencům a lidem ovlivněným magií. Stárnutí u nich se bude řešit individuálně u každého takového profilu.

 

Napsal: Arya Ildrid | Kategorie: Reálie
Dne: 10.08.2015 17:02:03 FB



 

Reálie elfů

autor: Brom Meÿström

 

O rase obecně

Alagaësijští elfové jsou s touto zemí opravdu pevně spjatí. S příchodem elfů se datuje alagaësijský letopočet, snad na znamení toho, že elfové tuto zemi pozvedli do výšin, jak kulturních, tak i například architektonických či válečných. Elfové jsou víceméně nesmrtelní, dokážou používat magii a jsou velmi všestranně nadaní, jak na boj, tak i na umění. Téměř všechna velká literární i umělecká díla pocházejí buď z dílny Jezdců, nebo právě od elfů.

 

Jména

Elfí jména vycházejí ze starověkého jazyka, který se stal elfskou řečí. Touto nesmírně složitou řečí elfové mluví již od velmi útlého věku, a proto ho ovládají velmi obratně a jistě.
Jména elfů jsou pro obyčejného člověka pro svou náročnou podobu téměř nepřekonatelným oříškem. Setkáme se tu se jmény jako Elenáril, Däthedr, Erunámë apod.
Elfové neužívají žádné tituly ani přezdívky. Tento národ také jako jediný mimo draky bádá nad určením svého skutečného jména – slova či vět, které dokážou pojmout celou osobu a dokonale ho vystihnout. Toto jméno není veřejně známo a svěřit ho jinému elfovi je výrazem obrovské důvěry.


Věk

Jak již bylo řečeno, elfové jsou nesmrtelní, ačkoli v určitých případech mohou zemřít. Jejich nesmrtelnost se vztahuje pouze na smrt stářím, nemoci, meč či jed mohou  ukončit stejně tak život lidský jako život elfa. Přesto elfové vykazují větší odolnost vůči nemocím, zvláště však díky tomu, že tak bravurně ovládají magii.

 

Společnost

Elfská společnost je ve všem rovnoprávná, jak muži, tak ženy mají práva stejná. Jediné výsadní postavení mají – kromě královské rodiny, ovšem – děti. Navzdory elfí nesmrtelnosti se děti rodí velmi zřídka a ještě vzácnější je porod dvou dětí jednou matkou. Elfové proto děti ctí a velmi si jich váží, děti oplývají větším potenciálem k moci a magii, který však kvůli nedostatku znalostí a zkušeností nemohou platně využít. I tak děti zůstávají velmi váženými členy společnosti, což platí také o rodičích dětí. Rodina má u elfů velký význam, vyjadřuje niterné spojení dvou duší a elfské rozvody jsou obrovskou výjimkou a hlavně velkou potupou.

Rovnoprávnost elfského lidu také znamená absenci šlechtických či jiných významných domů. Ne, že by takovéto domy neexistovaly, ale nemají žádná zvláštní privilegia či výsady. Setkáme se tak s domy Akleathos či Valtharos, ale to je čistě z praktických důvodů, něco jako čísla popisná v naší realitě. Jedinou výsadou těchto domů je to, že se podílejí na volbě elfského krále/královny. Zde však také panuje rovnováha hlasů.

V elfí společnosti samozřejmě nenalezneme otroky či jiné sluhy, elfové sami se snaží sloužit přírodě a mocným stromům, které je skrývají a poskytují jim své koruny pro obydlí či hry.

 

Politika

Elfům vládne volený vládce, který je vybrán na základě hlasování jednotlivých domů. Elfové si svého vládce vybírají na základě jeho vlastností, a tak se nestává, že by se na trůn dostal nějaký blázen nebo šílenec jen na základě toho, že je z vládnoucí dynastie. Většinou však král/královna navrhne svého potomka jako svého nástupce Radě a ta tento návrh obvykle přijme, protože potomci královského rodu jsou vychováváni k vládnutí již od dětství a mají tak skvělé předpoklady. V případě, že úřadující panovník zemře bezdětný či bez návrhu na nástupce, konají se volby.

Elfové zastávají vyčkávací politiku, během které se snaží mobilizovat síly, které mají. Elfové se ještě více cvičí v boji a magii, to vše v očekávání blízké války.

Kolem krále/královny je shromážděna elitní skupina dvanácti zaklínačů a několika vojenských rádců, kterým může vladař naslouchat a jejich rady brát do úvahy a spolehnout se na jejich bezvýhradnou věrnost.


Etiketa

Národ älfakyn, jak se tato rasa ve starověkém jazyce nazývá, si velmi potrpí na formálnost a slušné chování, výstřednosti u elfů nebývají valně přijímány. Projevuje se to už na samotném elfském pozdravu, složeného ze tří částí, u kterých záleží i na pořadí, ve kterém se řeknou. Tento propracovaný systém nabídne zkušenému či obratnému pozorovateli možnost velmi brzy zjistit, s kým má tu čest.


Charakterové rysy

Samozřejmě, že se nedá takto povšechně popsat elfský charakter, ale některé povahové rysy jsou elfům velmi vlastní, a téměř všichni je v omezené či rozvinuté míře mají. Do tohoto výčtu se rozhodně řadí stoicismus, vlastnost, jež by se dala nazvat i jistým stylem života. Stoik se vyznačuje citovým chladem, nenechá se jen tak vzrušit a vůbec na sobě nenechá znát jakékoli emoce. Lidé považují elfy za arogantní a někdy až příliš strohé, nelíbí se jim také jejich povýšenost a přehnaná formálnost. Ale, jak zde již padlo, u každého elfa je to vždy alespoň trochu jiné.

 

Oblékání

Elfové si rozhodně potrpí na vkusném oblečení, které si vezmou do společnosti. Často se šatí do hedvábných oděvů, ale mají i další materiál, z něhož získávají látku. Je to tzv. lámarae – setkaná kopřivová vlákna s vlnou, z něhož si vyrábějí oděvy. Typy oblečení snad není nutné vyjmenovávat – jen pro příklad uvedu košile, kalhoty, kamaše, sukně...

 

Vztah k přírodě

Rasa elfů si velmi zásadně uvědomuje své pouto s přírodou. Jsou vděční za lesy, za záplavu zeleně, se kterou dokážou udělat divy. Přírody si velmi váží a respektují zájmy všech, kdo v lesích žijí, z čehož vyplývá, že elfa nepotěšíte kančí pečínkou ani nadívanými holoubaty. Tento bezvýhradný přístup k jídelníčku neporuší ani v nejhorších situacích.

Elfové tráví v lese prakticky celý svůj život, a za onu dobu se naučili kouzlem šlechtit rostliny a stavět si příbytky ve stromech bez jediného hřebíku či desky. Proto jsou elfské zahrady zaplaveny mořem barevných květů a lesy, v nichž žijí elfové, jsou naplněny atmosférou, která zpříjemní jakoukoli cestu jimi. Působením elfů panuje v lesích harmonie, stromy kvetou a nic jim nebrání, elfové dokonce rostlinám zpívají a jsou schopni u nich strávit nespočitatelné množství času.


Vztah k ostatním rasám

Díky své inteligenci a moudrosti elfové pochopili, že rozpory mezi národy nemají smysl. Nikdo však neříká, že nemají výhrady k životům lidí, jež jsou prchavé jako podzimní listí a které lidé marní v krčmách a dalších, jim podobných zařízeních. Elfové se snažili pozvednout úroveň lidského života, ale narazili na pevnou bariéru přízemnosti, lenosti a nezájmu o vyšší cíle. Ani tak ale elfové na lidi nezanevřeli, třebaže jim zcela nevěří, nicméně to patří k jejich obecné ostražitosti.

O nepřátelství trpaslíků a elfů se také vyloženě nedá mluvit. Je pravda, že připomínek k tomuto národu zarputilých, robustních malých bytostí mají elfové nejvíce, zvláště kvůli vztahu trpaslíků a kamení. Tyto národy si nedůvěřují, ale o nenávisti se vůbec nedá hovořit. Jde spíše o soupeření, rivalitu, ale to vše dokážou podřídit cestě za společným cílem.

Přijde-li mezi elfy řeč na urgaly, na tvářích zúčastněných se pravděpodobně objeví ponuré výrazy. Naznačuje to jednak lítost nad zotročením urgalského lidu Durzou, ale také vztek a zármutek nad elfy, kteří zemřeli rukou těchto bytostí.

Rasou, kterou elfové velmi ctí a jíž si velmi váží, jsou draci. Vzdávají jim hold, kdekoli se objeví a mají k tomu své důvody – považují draky za mocné tvory, kteří jsou schopni zachránit Alagaësii a uzdravit zemi z nemocí, kterými kvůli válce trpí. Na dracích obdivují především jejich svéráznost, sebedůvěru a vznešenost.

K vílám i druidům zastávají elfové veskrze neutrální postoj. Zajímají se o náležitosti a zajímavosti z životů těchto tvorů, ale zde jejich zájem končí. Je pravdou, že v minulosti elfové vílami, ale také druidy pohrdali, s vílami také svedli několik válk, ale dnes se snaží spíše o pochopení a porozumění napříč rasami, třebaže se to nemusí vždy úplně dařit.

Velkou úctu samozřejmě elfové mají i k Jezdcům, jež jsou neodmyslitelnou součástí draků.

 

Kultura a umění

Přicházíme k věcem, které elfové mistrně ovládají. Kultura obecně má u elfů své výhradní postavení a je to patřičně znát. Zájem o hudbu, literaturu a výtvarné dovednosti není u žádné rasy vyšší než u elfů. Ačkoli je zpěv a hudba hojně provozována v krčmách lidí, elfové v hudbě dosáhli mistrovství. Doprovázejí se na harfy, flétny a dřevěné bubínky a jejich zpěv je pro obyčejného člověka až smrtelným nebezpečím. Pomocí hudby a zpěvu si elfové pomáhají při vytváření kouzel, jimiž poté pozměňují přírodu – šlechtění, růst do jakýchkoli tvarů – anebo jen tak květinám zpívají.
Co se literárního snažení elfů týče, můžeme zde mluvit o opravdu vysoké kvalitě. Výsadní post má u elfů báseň, převážně lyrická. Kritériem přijetí je složitý veršový systém, který tvoří harmonii a dodává básni pravou uměleckou hodnotu. Epické básně přenechali elfové lidem, kdežto básně s historickým námětem opět zaujímají čestné místo v knihovnách elfích domácností. Opěvují v nich slavné činy elfích králů či Jezdců. Předčítání z takovýchto dlouhých básnických celků patří ke společenským událostem a námětem k diskuzím. S romány či povídkami se u elfů nesetkáme, jediným více rozvinutým prozaickým žánrem je epos, ale těch je poskrovnu, neboť málokdo v Alagaësii toho učinil tolik, aby se o něm napsal epos.

Existují také elfí výtvarníci. Netvoří sice sochy, ale obrazů je také dost. Na zdích místností v elfských domech visí většinou abstraktní díla, ale výjimkou není ani přesné zobrazení krajiny, někdy i idealizované.

Mezi významnou slavnost patří Agaetí Blödhren, kulturní událost všech elfů z Du Weldenvarden. Její průběh není třeba rozepisovat, po tři dny se slaví založení Jezdectví a dlouhověkost elfů, samozřejmě pod chválou lesa a přírody. Oslav u elfů je však mnohem více, například oslava jara, tzv. Dagshelgr.

 

Boj

Ačkoli elfové neradi bojují a spíše se snaží najít vždy jiné řešení než to, které znamená řinčení mečů a vyslovování zaklínadel, nemohou se bojům vyhnout, respektive se stále připravují na možný konflikt. Elfští kováři jsou na takové úrovni, že dokáží elfské vojsko zásobit vskutku tím nejlepším, co Alagaësie může nabídnout kromě zářoceloých mečů Jezdců. Rovněž elfské luky se svou pružností a pevností v jednom nabízejí velkou pravděpodobost trefit cíl a neminout.
Elfové jsou opravdovými mistry šermu, a, jak řekl Brom, ani nejhorší elfský šermíř nemá problém překonat šermíře z řad lidí. Může za to elfská stavba těla, ladné a mrštné pohyby a bezpochyby také Rimgar, tanec jestřába a hada, jímž udržují své tělo v perfektní kondici.

 

Magie

Mezi bezpočet talentů, jimiž byli elfové obdarováni, patří také schopnost kouzlit. Není to samozřejmostí, a velkým kouzelníkem se nestává jen tak někdo. Elfové zvládají základní kouzla, která nestojí velké množství energie a jen hrstka z nich ovládla magii natolik, aby se o nich mohlo říkat, že to jsou elitní zaklínači. Zde však není úplně nasnadě mluvit o talentu, elfové si získávají obrovskou výhodu pro kouzlení tím, že plynně mluví starověkým jazykem i v normálním životě. V tomto jazyce také myslí, a také proto je pro ně kouzlení snadnější než pro kteroukoli jinou rasu. Speciálně nadaných dětí na kouzlení je opravdu velmi málo, děti sice mají nadání na kouzlení, ale neumí ho využít. Je opravdu vysoce nepravděpodobné, že po náhodném použití kouzla v např. desátém roku dítěte bude dítě plynule kouzlit. Po takto brzké zkušenosti s magií nastává úplný zvrat – dítě magii nedokáže ani přivolat, ani jinak obstarat. Jeho nadání se projeví až okolo čtyřicátého roku života. Takových kouzelníků je však takový počet, že je snadno spočítáte na prstech ruky.

           

Slabosti

Třebaže by se mohlo zdát, že elfové jsou ve všem skvělí a bezchybní, není tomu tak. Jejich váhavost a nerozhodnost stála již mnoho zástupců této rasy život. Elfové také dokážou zranit své blízké, aniž by to chtěli. Jsou příliš hrdí, a přiznání jejich pochybení se jen tak nedočkáte. Mimořádně pyšní jedinci vyskytující se mezi elfy doplácejí na svou pýchu častěji, než bývá zvykem. Je sice pravdou, že elfové dostali do vínku více, než ostatní rasy, ale také se od nich více očekává.

 

Náboženství

Národ elfů se s vírou nijak nezatěžuje. Je pravda, že často mluví o hvězdách, ale rozhodně v ně nevěří. Požehnání Ať nad tebou hvězdy bdí je vyjádřením přání dlouhověkosti, nikoli bláznivé víry ve svítící objekty na noční obloze. Elfové je pojali jako součást přírody, a mají k nim náležitou úctu. I když veřejně neodsuzují náboženství, považují to za výraz odevzdanosti a především nedostatku poznání. Trpasličí božstvo je pro ně snůškou nesmyslů, které dokážou vyvrátit logickými argumenty, nicméně trpaslíci o to samozřejmě nestojí. Pokud bychom měli říci, zda elfové v něco věří, byl by to rozum a vědění. Osob, které nemají zájem o poznání, je opravdu velmi, velmi málo.

 

Elfové a jejich věk

 

 

 

0-4

 

Neschopné, malé nemluvně, které navzdory svému andělskému obličeji a líbeznému úsměvu nezvládá zhola nic. Ve čtyřech letech bývají elfské děti schopné natolik, že zvládají první krůčky, nicméně jim to moc nejde.

 

 

 

 

5 -10

 

U elfských dětí se všechno rozvíjí pomaleji než u dětí lidských, nedivme se tedy, že elfské ratolesti začínají mluvit až okolo 7 – 8 let. Do této doby většinou jen žvatlají a kloudného slova se od nich nedočkáte. S postupem času elfská dítka stabilněji chodí a zpevňují se jim kosti. V tomto věku se jejich rodiče příliš nevyspí, neboť nám narůstají první zoubky, pomaličku se děti vypínají do výšky a špičatí jim uši. Ačkoli mají dítka už zuby, se stravováním by bez pomocí rodičů měli nepřekonatelné problémy. Pomalinku přecházejí na pevnou stravu, ale není výjimkou dítě, které kořínky, bobulky a jiné kvítky či dary lesa ochutná až o mnoho měsíců později.

 

 

 

 

 

11-19

 

V tomto období už elfská dítka mluví souvisle, v krátkých, ale přesto výstižných větách umějí neohrabaně vyjádřit, co si jejich srdíčko přeje. Zvolna přechází na výhradně pevnou stravu namísto drcených bobulek, květů apod.  Brzy budou jíst zcela samostatně, kolem 13-15 roku to pro ně bude hračka. Mění se pochopitelně jejich tělo – roste, dorůstají stoličky, zbystřuje se zrak, sluch a ostatní smysly také.  Elfové v tomto věku chodí již velmi dobře a skvěle ovládají rovnováhu, nepadají a ani nekulhají. Sbližují se s přírodou, pozorují zvyklosti jiných elfů a poslouchají jejich hovory, ale moc moudří z toho nejsou. Jejich myšlení je chaotické, na nízké úrovni a moudra z jejich hlav rozhodně nepochází.

 

 

 

 

 

 

 

20-30

 

V tomto věku se zdokonaluje mluva, myšlení, stavba těla a společenské vnímání. Mladincí elfové už vyslovují obtížná slova a lámou si jazyk už jen na těch opravdu nejtěžších slovech. I myšlení prochází změnou – nyní už myslí celistvěji, stále však nejsou schopni jakéhokoli kouzla, pokud to tedy nejsou výjimečné děti. Nezvládají ani náročné myšlenkové akce, prostě přemýšlejí, nic víc a ani míň. Tělo dorůstá, prodlužují se kosti, svaly, a špičatí se uši do své finální podoby. Společenské vnímání - elfíci už vnímají svět jinak – zas o trochu střízlivěji a dospěleji. V tomto období jsou velmi málomluvní, všechno dávají na emocionální a pocitovou část. Chodí do přírody, hladí zvířata nebo se jenom procházejí a vnímají děje tohoto světa. Když jsou ve společnosti, výhradně naslouchají a učí se elfským zdvořilostem. Vypadávají mléčné zoubky a obnovuje se trvalý chrup. Stále jsou však malí, mladí a krásní – až roztomilí svou nevinností.

 

 

 

 

 

 

 

 

30-60

 

S tímto věkem přichází u elfů přelomové období v jejich dosavadním životě. Do této doby si byla elfští chlapci a děvčata velice podobná, nic výrazného je neodlišovalo, odlišení přichází až nyní. Dívky prožívají posun v myšlení o velký kus a jejich tělo se zvolna začíná připravovat na úlohu matky. Elfky jsou jemné, štíhlounké a spanilé, často mají volně rozpuštěné vlasy, ručičky jsou útlounké a neznají tvrdou fyzickou práci. Jejich těla začínají nabývat ženských tvarů, zaoblovat se a přitahovat pozornost chlapců. Děvčata se začínají decentně zdobit a pečují o sebe. Shlukují se do skupin a povídají si o všem možném a nemožném. Nutno říct, že lidé a elfové mají přeci jen něco společného... Zato elfští chlapci prodělávají téměř stejné změny jako chlapci z rodu Palancarova. Přichází doba, kdy elfové budou mít veliký problém ovládnout svůj nevyzpytatelný a zrádný hlas a jejich myšlení opět více zraje, dospívá. Z chlapců vyrůstají ztepilí, krásní a šikovní muži => mírné osvalené tělo a ruce dodávají dojem síly a ochranitelského pudu, který ženy, po kterých se začínají chlapci významně poohlížet, oceňují a potřebují.

 

 60 - 90 

 

Elfské dospívání vrcholí kolem 70. roku života, kdy se i formálně stávají dospělými. Jejich tělo je plně dovyvinuto a začínají nám zde první pokusy o tvoření výhradně hetero – párů. Muži a ženy se věnují přírodě a společnosti, stejně jako jejich rodiče, kteří je všemu tomuto umění a schopnostem naučili a předali vše, co mohli.

 

 90-120 

 

Fáze říkejme „rané dospělosti“ nepřináší na světlo světa nic moc nového. Děti pomalu, ale jistě opouštějí domov svých rodičů a začínají si budovat a tvořit své vlastní hnízdo, hnízdo, kde i oni jednou budou vychovávat své děti se svými partnery či partnerkami. Neuzavírají se, ačkoli mají dost práce se zařizováním domu, vždy si naleznou čas na přírodu a ostatní elfy.

 

 120- 2500

 

Jakýsi poddruh dospělosti, nazýván jako pozdní dospělost. Muži i ženy prodělávají proces, který už mnohokrát v životě zažili – posun myšlení. Elfové v tomto věku umí perfektně zhodnotit situaci, mají nadhled, pevně určené hodnoty a zásady také hromadu životních zkušeností. Ženy ztrácí schopnost mít děti a obecně se elfí život zpomalí. Sem tam jim lupne v zádech, pobolí klouby, anebo pozlobí zuby. Nebudou ani tak rychlí v běhu, ale více se zaměří na sebe, elfové právem zvou tuto část života jako „nísän kiettä“ – podzim koloběhu – žití.

 

 3300- ∞

 

V tomto věru širokém rozmezí se změny dějí zcela individuálně, elfové žijí poklidným životem a málokdy se ukážou  v bujaré, veselé společnosti. Mají svůj řád a klid, jsou moudří a vstřícní, skromní a málomluvní. Takřka ztrácí smysl pro humor, u jejich řeči se nerozchechtáte, ale pousmějete se. Milují život a milují své partnery, také přátele. Žijí krásný život bez zášti a zloby, neboť za ta léta pochopili, že to jsou malichernosti. Jsou rádi za všechno, co se jim kdy povedlo. Na jejich těle se objevují vrásky, šediví vlasy a slábnou smysly, ale obratní kouzelníci si tyto „handicapy“ snadno odstraní.

 

AUTOŘI TABULKY: Brom Meÿström, za významné pomoci Calimë Maria Sireony ™

 

POZNÁMKA č. 1 - Kouzlení

Hlavní devizou elfů je kouzlení. Každý jedinec však začíná kouzlit jindy a jinak. Zprůměrovat - to není vůbec lehké. Výjimečně nadané děti kouzlí od 10-20 let, v období 20-40 let však kouzlit neumí. Kouzlo vyvolané je na 100% náhoda podnícená vlohami od rodičů. Ovšem většinou elfové kouzlí od 40 - 90 let.

POZNÁMKA č. 2 – Elfové a gramotnost

Elfové by asi jen těžko byli národem moudrých, kdyby neuměli psát. Tady ovšem záleží výhradně na rodičích, kdy své děti začnou učit psát a číst. Vzhledem k tak velké náročnosti elfského psaní a čtení se nemůžeme divit, že elfové jsou gramotní až okolo 25. roku života, není to však pravidlo, pouze v tomto věku už minimálně 95 % elfů ovládá tuto schopnost.

Napsal: Arwina Greensleeves | Kategorie: Reálie
Dne: 24.06.2015 22:06:44 FB



KULT QUAN

 

Autor: Arwina Greensleeves

 

Jak se dočtete v reáliích, trpasličí víra, nazvaná podle klanu kněžích Quan, je polyteistické náboženství věřící v celkem šest hlavních bohů a několik vedlejších. Níže je uvedeno několik málo modliteb k bohům a něco o rituálech této víry.

 

Modlitby a posvátné texty

Trpaslíci mají, podobně jako urgalové, mnoho legend, které si ale poměrně pečlivě střeží. Knihy legend jsou uloženy v chrámech a budovách patřících kněžím, kde jsou také čteny. Nikdo z trpaslíků si nemůže knihu jen tak vypůjčit domů.

Helzvog

Stvořiteli náš, Helzvogu,

který jsi nám z kamene dal vzniknout

největší jsi z všech bohů

všem bolestem našim dáváš  ztichnout.

Až jednou zhyneme tak jako předkové

Otče náš, skutečný pane

Chcem ležet navždycky u tebe

tvou mocí měněni zpět v kámen.

Vrať skalám naše těla, Helzvogu drahý,

naším duším dej věčnost žít ze tvé slávy.

(denní modlitba trpaslíků)

 

Kámen ke kameni, skála ke skále -

na přijetí k tobě, Helzvogu, čekáme!

(střelná modlitba v nebezpečí smrti)

 

Ragnur

Ragnure, dej naší zemi dobrý vzduch

dovol, ať nade vším se vznáší tvůj duch.

Před zimou krutou nás, prosíme, střež,

ať přežijem zimu i válečnou řež.

(jedna z kratších modliteb, k Ragnurovi jich mnoho není)

 

Dakhli

V této chvíli osiřelé

Dakhli, bohyně řek a bohyně vod,

uklidni mysli rozjitřené,

smiř každý rozhádaný rod.

Dej našim dnům klid, dej domům míru

nade vše ochraňuj svatou naši víru.

(modlitba za mír, obvykle se ji modlí trpaslice na jaře, kdy má Dakhli svátek)

 

Ingeitor

Ingeintore, ať v našich výhních dál tvůj oheň plane!

Ať jeho síla dovolí nám kovat meče.

Vždyť všichni ví, že mír se rychle válkou stane!

Nikdo před bojem neuteče.

Ať tvůj oheň hoří každé hrudi trpasličí;

ať jeho síla nepřítele zničí.

(bojovná modlitba trpasličích mužů)

 

Kruhn

Vládce a pane času, Kruhne,

dovol nám dlouho na této zemi být.

Než naše tělo v zemi ztuhne

dej nám dobrý život žít.

(ranní modlitba trpaslíků)

 

Guntera

Guntero, bojovníku a vojevůdce

dopřej nám dnes vítězství.

Ať ve velké bitvě či v drobné půtce

vždy vítězí syni tví.

(denní modlitba trpasličích válečníků)

 

Guntero, buď ostřím našich zbraní

buď naším štítem a ochranou.

Až v bitvě mnohé z nás zabijí či zraní

přijmi nás v slavnou věčnost svou.

(modlitba před bitvou)

 

Rituály

Trpaslíci mají rituály spjaté s určitými svátky, které najdete v kalendáři. Kromě nich ale mívají pravidelně každý šestý den v týdnu bohoslužbu slouženou knězem z klanu Quan, a klasické rituály, které jsou u nich tři – iniciační, svatba a pohřeb. K rituálům by se dala přiřadit i korunovace nového krále.

 

Zasvěcení

Tento rituál probíhá u mladých trpaslíků v různém věku, obvykle v době, kdy jim začínají pořádně růst vousy. Právě při tomto rituálu jsou trpaslíci a trpaslice kněžími stříháni dohola a na jejich temena jsou kresleny symboly bohů. První vousy jsou trpaslíkům na rozdíl od vlasů, které se obětují bohům, ponechány.

 

Sňatek

Svatby trpaslíků jsou prosté. Ženich a nevěsta se obléknou do svých nejlepších šatů, každý má na krku odznak svého klanu. Šaty by neměly být světlé, ženy by měly být oděny do červených až fialových šatů, které by měly mít plášť až po zem. Muži i ženy si pro tuto příležitost zaplétají vousy do složitých účesů. Samotný obřad provede kněz, který manžele spojí ve jménu všech bohů, a následuje veliká hostina pro celý klan, příp. pro dva klany, jsou-li snoubenci z klanů různých.

 

Pohřeb

Trpaslík je za zvuku bubnů a zpěvu legend uložen do kamenných katakomb. Jedině tak může dospět po smrti ke svému otci Helzvogovi a připojit se tak do slavných síní bohů, kde se společně se svými předky do konce věčnosti raduje a pije. Pohřeb je pro trpaslíky neradostný, ale po něm následuje tryzna, která je plná veselí, dobrého jídla a zpěvu.

 

Kněží a svatyně

Trpaslíci mají klan kněží zvaný Quan, nikdo jiný jejich bohům neslouží. Z klanu to však mohou být muži i ženy. Trpaslíci staví svým bohům jeskynní svatyně, které jsou bohatě zdobené mozaikami a kamennými sochami bohů. Zde se modlí a chodí na pravidelné bohoslužby. K sochám bohů dávají různé dary jako oběti.

 

Zvolání a nadávky

Trpasličtina je nadávek plná, ale nadávky nikdy nesouvisí s náboženstvím, protože trpaslíci mají své bohy ve veliké úctě. Urážkou je nazvat trpaslíka „bezvousem“, nebo „nosáčem“. Trpaslíci mají výrazné nosy, jen co je pravda, ale zvláště trpaslice se za to velmi stydí. Jako výkřik překvapení se používá především: „U Helzvogova kladiva!“ nebo „U Dakhliny mísy!“, zkrátka označení boha+jeho atribut.

Napsal: Arwina Greensleeves | Kategorie: Reálie
Dne: 24.06.2015 20:58:54 FB



Náboženství v Alagaesii

 

Jelikož žije v Alagaesii mnoho národů, objevuje se tu i mnoho náboženství. Něco málo se o nich můžeš dočíst v reáliích jednotlivých ras, ale doplňkové informace o slavení bohoslužeb, modlitbách a podobných zajímavostech ti přinesou níže uvedené články.

 

Lidé

Severní kult

Bratrstvo

Matka Země

Solasova církev

 

Kočkodlaci

Kult Amaeris

 

Trpaslíci

Kult Quan

 

Víly

Gaartera

 

Urgalové

Kult bohyně Rahny

 

Druidové

Vzhledem k povaze náboženství u nich nenajdeme klasické modlitby. O svátcích a rituálech druidů se více dozvíte v kalendáři.

 

Elfové

Nemají náboženství, o svátcích se dozvíte v kalendáři.

 

Draci

Nemají náboženství ani svátky.

 

Stínové

Přijdou vám jako někdo, kdo by měl mít náboženství?

Napsal: Arwina Greensleeves | Kategorie: Reálie
Dne: 24.06.2015 20:56:18 FB



Víra Divokého lidu

 

Autor: Vragga

 

Národ urgalů má jedinou bohyni, zlatorohou urgalku Rahnu, která má jako jediná ze všech rohatých zlaté rohy a vlasy. Je ochránkyní pastevců a tkalců, a je uctívaná jako symbol kmene a plodnosti. Kromě Rahny urgalové ještě znají duchy, avšak ti zpravidla nemají jména (Pouze těch několik, kteří se objevili v různých příbězích) a nejsou uctíváni. Za důležitou bytost by se dal označit také drak Skrajn, netvor objevující se v jednom z nejstarších příběhů. Ten však nikdy není uctíván, a přesto že jeho jméno není nijak zakázáno, je jednou z nejhorších urážek urgala nazvat jeho poskokem nebo snad jím samotným.

 

Legendy

 

Urgalové znají spoustu legend, které si předávají ústně (nejsou tedy nikde napsané). Za léta vyprávění se dost pozměnily a dnes už znějí trochu jinak než kdysi, ale základ zůstává stejný. Těmi nejdůležitějšími jsou:

 

Ôrka dur Argoh (Probuzení života)

Tato legenda vypráví o tom, jak Rahna za pomocí duchů oživila neživou zemi okolo, o tom, jak stvořila urgaly, lidi, elfy, a všechny ostatní rasy.

 

Brügh gir Skrajn (Skrajnův hon)

Podle tohoto příběhu se na urgalské půdě usídlil mocný drak Skrajn, který svou velikostí předčil pohoří a mocí vyrovnal se Rahně. Rahna věděla, že by ji přímý boj příliš vyčerpal, a domluvit se s drakem nedávalo smysl, byl příliš pyšný na svou krásu a moc. Proto mu Rahna ukradla jeho nejkrásnější šupinu, a utekla před ním. Rozzuřený Skrajn opustil urgalské území, ale chtěl Rahnu zabít. Při tomto pronásledování za sebou Rahna vytvořila Beorské hory, aby ho zpomalila, což se jí i povedlo. Jenže ne nadlouho. Nakonec došlo na boj, který dopodrobna osvětluje jiná legenda, a Rahně se draka povedlo zabít právě ranou dýky do místa, kde mu šupina chyběla. Poučením z této legendy je, že pýcha předchází pád.

O osudu Skrajnovy šupině samotné (Později nazvané Fraghthalakk, Nebeský dráp) pojednává mnoho dalších příběhů, podle kterých má šupina tomu, kdo ji najde, propůjčit nesmrtelnost.

 

Rituály

Urgalové se modlí vždy po večeři, kdy také Rahně obětují zbytky z  jídla. Modlí se také před a po bitvách, a přestože by se mělo modlit i po prohrané bitvě, spoustu kmenů to tak nedělá a bývají pak často jinými vesnicemi označováni jako bezvěrci a „Skrajnovi červi“.

Svátky jsou čtyři a vždy se slaví, když začíná nové roční období. Na rozdíl od jiných náboženství tyto svátky nemají pevné datum, slaví se, vždy když se začnou změny projevovat (Začne sněžit, barví se listí…) tyto svátky jsou čtyři a jsou vždy doprovázeny hromadnými modlitbami, většími oběťmi (Obětují se ovce, zbraně a různé výrobky, a ve vzácných případech také zajatci) Vyprávějí se příběhy a večer se vždy bojuje v aréně uprostřed města, dalo by se to označit i za jakési představení. Tyto svátky se liší kromě jména také příběhy, které se vypráví. Nezávisle na těchto svátcích se každý měsíc obětují ovce v den určený šamanem.

 

Svatba

Urgalí svatba se nedomlouvá tak dlouho dopředu jako u jiných národů, na přípravy nikdy není víc než týden. Svatební obřad se koná vždy poblíž vesnické studny, která má symbolizovat čistotu páru. Oba snoubenci si zapletou vlasy do složitého copu, ve kterém mají zapletená různá peříčka, korálky a jiné ozdoby. Manželčin bývá obvykle mnohem propracovanější než ženichův. Oba se musí obléct do svého nejlepšího oblečení, nebo spíš, musí být čisté. Oba jsou také až do svatební hostiny zahalení gobelínem své rodiny. Svatební hostina probíhá venku poblíž domu ženicha. Gobelíny se pověsí na dům vedle sebe na znamení spojení rodin.

 

Pohřeb

Na urgalím pohřbu se většinou schází menší skupinka čítajíc rodinu a šamana. Pohřbívá se do země, protože země je blízko Rahně a věří se, že pouze tak se mohou zemřelí urgalové vrátit ke své bohyni. Obětovaní proto nikdy nejsou pohřbeni zaživa, tento přepych je umožněn pouze urgalům. Před zasypáním hrobu ještě kněz provede malý rituál, kde zažene duchy, kteří by duši zemřelého mohli obtěžovat. Večer po pohřbu se rodina sejde a v přítomnosti nějaké věci zemřelého (obvykle přívěšky či různé zbraně) se vypráví o jejich úspěších.

 

Kněží a svatyně

 

Úlohu kněží u Urgalů mají šamani. Šamanem bývá zpravidla žena, ale není to pravidlem, a tak se dá narazit na dost mužských kněží. Všichni šamani mají oholenou hlavu, na znak toho, že se odprostili od své pýchy a slouží jenom Rahně. Oblékají se podobně jako ostatní urgalové, většinou ale nosí také různé ozdoby, náhrdelníky a náramky (A to i muži).

Každý dům má obvykle svůj malý oltářík, na který Rahně oběti dává. Oběti většinou bývají kosti a zbytky od jídla. Oltářík obvykle bývá miska a vyřezaná soška s ozdůbkami. Zde se také urgalové modlí.

 

Zvolání a nadávky

 

Velmi častým zvoláním při překvapení bývá „U Rahny!“ Případně různé verze, např: „U Zlatorohé!“ a různé zkomoleniny. Používá se také při spoustě jiných situací.

„Rahno!“ se ve většině případů řve. Používá se v případech, když vám někdo šlápne na nohu, když vás něco rozzuří, nebo když se opravdu leknete (U překvapení se používá i výše zmíněná „U Rahny“). Také se to dá říct jako projev naprostého nezájmu nad problémy upovídaného urgala.

Před bojem, a to znamená velice často, se používá „Za Rahnu!“,“Světlo Rahny na ně!“. Ovšem pokud jsou protivníci nenáviděný kmen, lze použít i poněkud urážlivé pokřiky: „Ithrö zhâda!“(Zkáza rebelům!),“ Skrajnur drajl!“(Skrajnovi červi!) Vůbec Skrajnovi+cokoliv je hodně používané.

Neposedným dětem se často říkává, že je vyseděl drak, pokud se chovají špatně. Nadávka do Draka je horší než do červa, ale mnohem horší je přímo použít Skrajnovo jméno, někdy to může odstartovat pořádnou šarvátku.

Napsal: Arwina Greensleeves | Kategorie: Reálie
Dne: 24.06.2015 20:39:06 FB



 

Modlitby a rituály Solasovy církve

 

Autor: Arwina GreensleevesWran

 

Náboženství uctívající slunečního a měsíčního boha Solase se v Alagaesii objevilo až po nástupu Galbatorixe na trůn a protikrálovští učenci tvrdí, že bylo také zavedeno samotným Galbatorixem, který Solase vytvořil jako svůj obraz – on i zlatý bůh mají dvě tváře. Solas tvář sluneční a měsíční, Galbatorix tvář krutého válečníka i milovaného vládce Království, které pod jeho vládou, nutno přiznat, vzkvétá.

Solasova církev je bohatá, uznávaná a velice dobře fungující instituce, která je štědře podporována penězi ze státní pokladny. Jejím hlavním cílem je „očistit“ zemi od mágů a všech nelidských ras. Nutno však jí přiznat, že též léčí nemocné, sytí hladové a ochraňuje sirotky a vdovy.

 

Posvátné texty a modlitby

 

Nejdůležitějším textem je pro všechny Solasovce Zpěv Slunce, což je rozsáhlá sbírka náboženských příkazů, žalmů a modliteb, sepsaná v centrálním dialektu Solasovou církví v prvním desetiletí její existence. Za svůj vzor si pravděpodobně vzala knihu Adanmar, jejíž kvalit ale podle mnohých nedosahuje. Zpěv Slunce je totiž psán tak, aby mu rozuměl i obyčejný lid, zatímco Adanmar byl v překladech ověnčen mnoha výklady a doplněními, díky nimž ho pochopí jen opravdoví učenci a znalci.

 

Nade všechny bohy veliký je Solas;

všechny bohy do země zadupal a zničil,

všechny je vrátil jejich špinavé matce.

Nade všechny bohy mocný je Solas,

věř, člověče – nemají zázraky jiných příčin

nepocházejí odnikud než od Solase.

Jako Slunce září ve dne náš Solas

zalévá požehnáním svým naše tváře.

Jako Měsíc v noci chrání svět náš Solas

náš spánek hlídá posvátná ta záře.

Jsi nic, člověče, pouhé zrnko prachu proti bohům

Jsou bohové zrnko prachu proti svaté Solasově síle.

To on žehná nám, našim městům a všem našim domům

Jemu služ věrně, člověče, a klaň se mu čile.

(Žalm zpívaný při bohoslužbách, v Zpěvu Slunce označený číslem 17)

 

…Vstupte do jejich Lesů, vezměte si je ohněm a železem a zničte všechno to zkažené v nich. Neboť tak pravím, já, váš bůh, váš Solas, pán dne i noci – obyvatelé těch Lesů nepochází ze mě, a co nepochází ze mě, pochází z Matky. Však Matka je prohnilá a nic, co pochází z ní, nevejde do mého zlatého chrámu.

Půjdete-li do Lesů, budu ostřím vašich zbraní, má ruka vás bude chránit před vším nebezpečím a můj duch bude s vámi, provázet vás na každém kroku. Kdo by mohl ohrozit můj lid, můj svatý lid, který jsem si vyvolil mezi všemi, který jsem oživil svým svatým dechem, a který chráním před strašlivými spáry Unhiry? Vězte, lidé – jsem-li já s vámi, nikdo nebude mít dost síly na to, aby vás porazil.

(Zpěv Slunce, část „Tak pravil Solas“ ospravedlňující válku proti elfům)

 

… Na počátku byla jen Unhira a její strašlivé děti, její hadové a draci, její špinaví potomci plní magie a zla. Na počátku všeho byla tma, zlo a řev netvorů. Však uprostřed té tmy zrodilo se světlo, zářilo a rostlo a ta tma ho nedokázala porazit. Zrodil se Solas, veliký bůh, zlatý bůh Slunce a stříbrný bůh Měsíce, ozářil vše svým svatým svitem a vyzval Unhiru na souboj. Přijala výzvu pyšná bohyně; však padla pod mocnou Solasovou dlaní a on ji srazil k zemi.

Pak stvořil člověka, bytost ryzí a neposkvrněnou magií, bytost k obrazu svému, aby bránil Matce proti jejímu návratu, aby žil a radoval se ze světa, aby po smrti stanul v Solasově zlaté síni. Však Unhira, ďábelská Matka, nebyla mrtva; žije dál a z ní pochází všechno zlo, s nímž člověk a Solas musí bojovat.

Pravím vám, lide můj – je třeba to zlo vykořenit, spálit ho jako se pálí plevel, protože dokud nebude spáleno, nebude moci zrno Solasem zaseté v našich srdcích klíčit, a my nedojdeme pokoje a štěstí u Něj.

(Dopis uru’baenského velekněze všem věřícím, výňatek. Text vychází ze Zpěvu Slunce, je silně rasistický a protimagický. V dnešní době jeden z nejdůležitějších spisů víry.)

 

Jsem špinavý, špinavý, veliký Solasi,

špína je na mé lidské tváři.

Jsem špinavý, špinavý, veliký Solasi

očisti mne svou září.

Shlédni na mou víru, veliký Solasi

na moje srdce, patřící jen tobě.

Mne veď na pouti mé, veliký Solasi,

mou cestu osvěcuj v každé době.

(denní modlitba Solasovců, prosba za očištění od hříchů a za ochranu)

 

Ach Solasi! Černá tma naplnila mou duši

zahalila mne jako pohřební rubáš.

Odkud přišla, kdo jen to tuší?

Svou milostí mne k sobě uvaž!

Ach Solasi! Den je daleko, na obloze nov

černé stíny se vylouply z koutů

Předků mých ke mně sladce volá rov

duchové zlí, Solasi, jsou tu!

Odžeň je ode mě, chraň mě jich svodů

vždyť já přec patřím jen jednomu bohu.

Odžeň je ode mě, je i Matku zlou

já chci jít životem i smrtí za tebou.

(modlitba Solasových kněžek-adeptek, začátek rituálu zasvěcení)

 

Solasi veliký, při mně stůj,

ochraňuj rodinu i domov můj.

Ode všeho zlého chraň nás vždycky,

mě, ženu mou i všechny mé dítky.

(denní modlitba otců)

 

Rituály

 

Všechny rituály Solasovců se provádějí v chrámu nebo v jeho blízkém okolí, např. v klášterních zahradách. Rituálů pro běžné lidi je několik – Osvita, rituál zasvěcení dětí do víry, Zářice – uvedení do dospělosti, poté samozřejmě svatba, pohřební rituál a též očistný rituál.

 

Osvita

Iniciační rituál novorozenců, při němž rodiče za své dítě slibují, že bude věrným Solasovým věřícím, že bude bojovat proti silám Unhiry a jejích posluhovačů a že nikdy nezakolísá ve své víře ve zlatého boha. Mimo jiné se dítě ústy rodičů zavazuje v dospělosti platit Solasově církvi desátky. Solasův kněz po slibu rodičů dítěti na čelo, bříško a dlaně nakreslí olejem smíseným se šupinkami zlata (nebo podobně zbarveného kovu) Solasův znak, čímž je rituál dokončen. Po skončení rituálu se obvykle rodina dítěte ubírá ke společné hostině.

 

Zářice

Rituál, při němž osmi až dvanáctileté děti opakují slib, který při Osvitě dali Solasovi jejich rodiče. Zářice podstupuje více dětí současně, obvykle v období kolem slunovratů. Rituál začíná slavnostním průvodem městem, děti účastnící se rituálu jsou oděny do světlých šatů a nesou nezapálené svíce. Poté v Solasově chrámě své svíce zapálí, odříkají slib a zúčastní se bohoslužby. Následuje hostina, která je společná pro celé město/vesnici.

 

Očistný rituál

Probíhá zpravidla dvakrát ročně, v den letního a zimního slunovratu. Začíná jím vlastně veliká oslava těchto dnů. Věřící se svému bohu omlouvají za své chyby, leží při tom na podlaze chrámu tváří k zemi a mlčky se modlí, zatím co kněží zpívají žalmy ze Zpěvu Slunce.

 

Svatba

Snoubence oddává obvykle Solasův kněz, pravomoc k tomu má ale i vyšší kněžka. Snoubenci jsou oděni v bílém či světlém šatu, obvykle novém. Nevěsta mívá v rukou kytici, před svatbou jí ženich obvykle daruje nějaký šperk, který má symbolizovat jeho lásku k ní. Kromě snoubenců se obřadu musí zúčastnit též dva svědkové. Při obřadu kněz říká: „Drazí snoubenci, sešli jsme se dnes v tomto svatém chrámu, aby vám a vaší lásce požehnal jediný pravý bůh, bůh světla a slunce, Solas. Solas ustavil manželství jako nejvyšší a nejcennější ze všech svazků. Manželé mají společně plodit a vychovávat děti. Muž má být silný a má být rodině ochranou, žena má být laskavá a svému muži vždy poslušná. Společně tvoří pár; jako jelen patří k lani, jako lvice ke lvu, tak patří muž k ženě a žena zase k muži.“

Poté čte vybrané pasáže ze Zpěvu. Nakonec se ptá snoubenců, nejprve muže: „Ptám se tě před Solasovou září, (jméno), bereš si za svou manželku (jméno)? Budeš za ní stát v dobrém i ve zlém, budeš chránit ji i vaše děti? Neopustíš ji v nemoci ani ve smrti?“ Muž odpovídá: „Ano.“ Poté se kněz zeptá ženy: „Ptám se tě před Solasovou září, (jméno), bereš si za svého manžela (jméno)? Budeš za ním stát v dobrém i ve zlém, budeš vychovávat vaše děti, budeš mu poslušná vždy a ve všem, jak káže Solas? Neopustíš svého muže v nemoci ani ve smrti?“

Poté, co žena odpoví „Ano“ přistoupí svědkové a říkají: „Touto dlaní a těmito slovy potvrzuji, že tito dva, co před knězem stojí, k sobě vskutku patří a dnes si slíbili manželský slib. Nevím o ničem, co by tento jejich sňatek mohlo porušit či zneplatnit.“

Poté kněz manžele požádá, aby se chytili za ruce a pomaže jejich spojené ruce zlatými šupinkami. Pak je oddá: „Nechť vás Solas věčně spojí v tomto svatém svazku a nechť žehná vám i potomkům, kteří z vás vzejdou. (jméno) a (jméno), z moci mi svěřené zlatým bohem Solasem, pánem celého světa, vás prohlašuji mužem a ženou.“

Poté se svědkové i manželé podepíšou do matriky a sňatek je uzavřen. Neumí-li nikdo ze účastníků svatby psát, je zvykem jména nadiktovat knězi.

 

Pohřební rituál

Pohřbívání probíhá do země, ale ne přímo – Solasovci jsou pohřbíváni v dřevěných rakvích, které jsou obvykle zdobené Solasovými symboly a výňatky z posvátných textů. Rakve jsou jakýsi výsměch Unhiře, protože mrtvý sice leží v zemi, ale vlastně se jí nedotýká. Významné osobnosti jsou stejně jako u Bratrstva pohřbíváni v hrobkách nebo kamenných rakvích v chrámech a klášterech. Samotný rituál je velmi prostý, zazpívá se žalm ze Zpěvu Slunce, kněz požehná pohřbívanému na jeho pouti k Solasovi, někdo blízký mrtvému promluví o jeho životě a poté je rakev zasypána.

 

Kněží a svatyně

 

Solasovi věřící staví svému bohu rozsáhlé chrámy, které jsou podobně velkolepé, jako býval Ómaův chrám na Ostrově; pravděpodobně si právě tento chrám vzali stavitelé za vzor. Chrámy jsou veliké, uvnitř i zvenku bohatě zdobené zlatem, mají mnoho věžiček a kopulí. V každém chrámu je veliká Solasova socha, oltář a mnoho lavic v řadách za sebou, kde sedávají věřící. Chrámy jsou obvykle otočené na východ, a za oltářem bývá veliké okno, jímž do chrámu vchází sluneční svit.

U chrámů bývají také kláštery, kde žijí buď Solasovi kněží nebo kněžky, nikdy ne společně, vždy mají alespoň oddělená křídla budovy. Všechny kněžky i kněží se zavazují k celoživotnímu celibátu. U klášterů bývá lazaret, kde především kněžky léčí nemocné, kněží a mnichové hlavně slouží bohoslužby a kážou lidu. Kláštery slouží také jako ubytovna pro pocestné a je možno tam zadarmo přespat a najíst se. V klášterech bývají také sirotčince, kde se sestry starají o osiřelé děti.

Speciálním oddílem Solasových služebníků jsou mniši-bojovníci, kteří se rozhodli svému bohu sloužit pomocí meče. Ke svému úkolu  jsou vedeni už v dětství a jsou velice pečlivě cvičeni. Jakmile se jednou rozhodnou pro tuto cestu, už své rozhodnutí nemůžou vzít zpět.

 

Zvolání a nadávky

 

Nejčastější je samozřejmě „U Solase!“ případně „U Solasovy svaté záře!“, to jsou výkřiky překvapení. Jako nadávku často používají „Unhiřin synu“ nebo prosté „Hade“, což obojí odkazuje ke zkažené Matce Zemi. Označení „čarodějnice“ je také velmi závažnou urážkou, protože navíc osobu takto titulovanou může přivést do nebezpečí. Solasovi kněží jsou velmi nekompromisní, jde-li o magii.

 

Příběh

 *Vcházíte spolu z velkým davem lidí do ohromného zlatého chrámu. Budova je vystavěna tak, že má spoustu menších kulatých věžiček, které se vzpínají k nebi jako zlaté hroty kopí. Když procházíte zdobeným portálem všímáte si ohromné sochy Solase, která na vás shlíží z druhé strany chrámu, musí být nejméně dvanáct stop vysoká a blyští se zlatou barvou ve světle, které na ní dopadá z umně udělané rozety. Usedáte na umně zhotovené dubové lavice a když se rozhlédnete vidíte, že všechny místa jsou zabraná. K soše přistoupí jeden z mladších knězů a zapálí oheň v jedné hluboké misce, kterou socha drží. Přistoupí ještě dalších jedenáct mnichů, všichni jsou oblečeni v bílém rouchu obšívaném zlatou nití. Jeden z nich předstoupí před ostatní.* Lide Giliedský, sešli jsme se zde abychom poděkovali mocnému bohu Solasovi za ochranu, kterou nám poskytl a zahnal tu blížící se nelidskou hrozbu z lesů. Děkujeme ti za to, že si požehnal našim vojskům a dopřát si nám vítězství a to i přes to, že nepřítel používal temné síly prohnilé matky. Ale myslíte si, že tohle je konec ? *Zeptá se a čeká na odpověď žádná však nepřijde, tak pokračuje dál.* Ne ty nelidský bastardi nás budou chtít vyvraždit do jednoho. Vezmou si naše mladé ženy a z dětí si udělají buď hračky nebo otroky. Jako by nestačilo, že nám už odnepaměti kradou naše děti. Já se však nehodlám pokořit té jejich temné síle, kterou jim dala ta jejich falešná bohyně. My jsme národ z království a budeme pevně stát jako ta nejsilnější skála. *Hlas se nese zvučně kostelem, řeč zní vášnivě a máte při ní pocit vyrazit a pobít co nejvíce těch nelidských bytostí, které ohrožují vaše domovy.* Jako by nestačilo, že se spolčili s těmi pekelnými bytostmi urgalami! Co budeme dělat až přijdou až sem k nám a vezmou nám náš majetek? Až svedou vaše dcery zrádnými kouzly a potom je zneužijí a povraždí. *Teď zní řeč smutně, jako by ho celý tento vývoj událostí velice rmoutil.* Nemusíme jim dovolit přijít až k nám, jsme lid Solase který nad námi drží přes den i přes večer stráž a chrání nás proti zlým kouzlům. Chvalte Solase a velebte království ! *Výkřik opakují Mnichové za ním a i valná většina lidí opakuje tuto větu.* Víte co udělám? Ještě dnes vyrazím a přidám se do královské armády. Radši pandu v bitvě jako hrdina, než abych se zde krčil a čekal až přijdou oni, vyrabují toto posvátné místo a poskvrní ho svými špinavými rituály. Přidám se do armády a budu sloužit naší vlasti, budu sloužit království, budu potlačovat tu zrůdnou magii a vymýtím všechny nelidské rasy, které si nezaslouží žít na tomto světě. Stvořila je všechny „Matka“ a z jejího lůna nevzejde nikdy nic dobrého, jen další nestvůry. *Řekne odvážně a burcuje všechny lidi okolo sebe, cítíte se silní, plní energie kterou stačí jen vypustit ven.* Myslíte si že magie je spravedlivá ? Ne to rozhodně není. Jak myslíte že vznikli první stínové a kdo myslíte že je na nás poštvává ? *Zeptá se a čeká na odpověď která se řídce a nesměle ozve.* Elfové ! Není spravedliví... To malý zpropadení trpaslíci. *Lidé se postupně přidávají a tak kněz musí počkat, zvedne ruku a dav se postupně utiší, pak pokračuje a odpovídá na svou otázku.* Ne, magie není spravedlivá. Kdyby jí vládli ti co jsou zmrzačení nebo jinak nemocní, ale tak to není. Ti silnější jí vládnou častěji a lépe. Navíc jim magie dovoluje podvádět a zneužívat ji pro své vlastní dobro. Čáry kazí každou živou bytost která je jich schopná a jen těm vyvoleným a odolným jedincům by měla být dovolena.

Pryč s magií ! *Fanaticky zakřičí a lidé křik opětují až se chrám rozezní společným křikem.*

A kvůli komu zuří války a světem opět létají temné kletby, kvůli komu to tak je ? Kvůli velké Matky a jejich odporných přisluhovačů, poštvala na nás své slouhy elfy, vardeny, trpaslíky a i odporné urgaly. Musíme bojovat druhové moji, musíme vstoupit do těch temných lesů a vypálit je do základů. Zničit ty jejich temné modly které uctívají a vysloužit si tak místo v zlatém paláci, tam budeme věčně popíjet víno a budeme šťastní. Chvalte velkého Solase ! *Všichni opět spustí chválu a opakují jeho větu. Po čase přejde věta do překrásné písně o zlatém paláci a věčném boji proti temné Unhiře, slibuje věčné štěstí a radost. Píseň je zpívaná mnichy ve složitém chorálu, který se proplétá jako letící orel ke své kořisti. Díky dobré akustice je slyšet naprosto všechno, dokonce i tiché pobrukování lidí do rytmu písně. Po dokončení bohoslužby přišla skupinka deseti mladíků ke knězům.* Chtěli bychom sloužit království, kde se můžeme přihlásit do armády?

Napsal: Arwina Greensleeves | Kategorie: Reálie
Dne: 23.06.2015 20:26:02 FB



Kult Matky Země

 

Autor: Wran

 

 

Tato víra zde byla již při příjezdu Palancara do Alagaesie. Jedná se o prastaré krvavé náboženství které uctívá Unhiru – matku zemi. Matka země je symbolem úrody, panenství, ale také magie a přírodních katastrof. Podle prastarých záznamů se jednalo o divokou bohyni, která dokázala měnit svou náladu jako bouřky za jara. Pro utěšení jejího věčného hladu se na určitá obětní místa ( většinou úzké rokle ) házeli oběti a to jak zvířecí tak občas i lidské. Bohyně však nebylo jediné božstvo které náboženství uctívalo, o stupínek níže byli dva hadí bozi Insar a Helrun, kteří zosobňovali slunce a měsíc. Krom bohů byli uctíváni i duchové, kteří byli jakýmisi hlídači posvátných míst. Tehdy byli známi posvátné háje do kterých nesměl nikdo vstoupit, ledaže by chtěl riskovat svůj život. Tyto obětiště byli většinou nějaká zajímavá přírodní místa. Kouzelnice a čarodějky byli nejvyššími kněžkami tohoto náboženství, byli považované za věštkyně schopné nahlížet do lidských duší i blízké budoucnosti, tehdy měla tato víra stejnou moc jako tehdejší vládci. Smrt byla braná jako přirozený proces po kterém se všichni vracejí ke své matce se kterou jednou všichni splynou. Lidé řídící se touto vírou byli velice hrdí a svým způsobem i tvrdí, odtud pochází výraz „krevní msta“, na kterou se ještě dá narazit v horských oblastech jako je třeba Carvahall. Většině tehdejším rasám připadala tato víra příliš krvavá a barbarská. Převážně kvůli různým rituálům, které se většinou pořádali za rovnodennosti a jiných přírodních úkazech. Během těchto rituálů docházelo k obětinám a to i lidským, proto není divu když nelidské rasy lidmi opovrhovali. Mnoho z této víry bylo ztraceno, protože její vliv postupně upadal až dnes téměř vymizel V dnešní době je tato víra v království zakázaná a proto se obřady musí provádět tajně. Symbolem tohoto náboženství je stříbrný čtverec s kruhem, ten zobrazuje dva požírající se hady.

Kult matky přežívá neskrývaně už jen jako náboženství kočovníků, kde je matka vyobrazena jako velká kudlanka a je přejmenována na Gokukaru, zvyky jsou de-facto stejné, jen ne tak pokřivené jako v království kde se vše musí skrývat.

 

Příběh o Stvoření světa

 *K posvátnému ohni přistoupí žena ve volných šatech barvy zeleni, předstoupí bez mrknutí oka před dav lidí, kteří o její víře téměř nikdy neslyšeli, ale o ní už ano. Davem se nesou slova.* To je hlavní kněžka, ta jenž vidí do duších lidí... Ta kterou království hledá. *Poslední věta je řečena téměř šeptem, kněžka jí určitě slyšet nemohla, přesto otočila své slepé oči k mluvčímu a promluvila sebevědomím, zvučným hlasem.* Ano král mne hledá... Bojí se mé víry, bojí se víry ve Velkou Matku !!! Tu jež stvořila tento svět a díky které máme co jíst,

ale jednou se velká matka rozhněvá a všechny nevěřící ztrestá proudem ohně. *Náhle vyšlehne plamen ohně téměř dvanáct stop vysoko, k obloze vylétnou mohutné jiskry a oheň zasyčí jako by byl živí, začíná temně a výstražně hučet, začíná hrozit požárem. Všichni od něj uskočili až na velekněžku, která stojí na svém místě.* Země se bude topit v přívalech vody a tam kam se voda nedostane zahoří oheň, ano Velká matka zničí svět, všichni se vrátíme do jejího velkého lůna kde všichni jednou skončíme. *Pak natáhne zatnutou ruku a vloží ji přímo do ohně, ten ji však nepálí. Když si lidé uvědomili co vidí, tak se ozvalo mnoho překvapených výkřiků. Kněžka s úsměvem vytáhne pěst, paži která není nijak zraněna ani popálena. Pak rozevře pěst a ukáže žalud z dubu, ten žalud má malý a zdravý klíček.* Ale Velká Matka i tvoří! Zničí tento starý nespravedlivý svět bez kouska svobody a pak se všichni zrodíme znovu z lůna Velké matky, zrodíme se do domu světla. Tak jak už se to stalo dříve. *Pak poodejde kousek od ohně, takže jí zakrývají tajemné stíny. Odhrne úrodnou zeminu a udělá malinkou jamku do které vloží rostoucí žalud. Ze záhybů šatů vytáhne zdobenou obětní dýku a nařízne si své tepny. S trochu šíleným a fanatickým pohledem zvedne obličej k ohni a vykřikne.* Pij mou krev Má Matko, tvé děti tu stále ještě jsou a jsme ti věrní !! *Jakmile pokropí žalud svou krví, tak začne rychle růst a mohutnět. Zvedne ruku a když přiběhla jedna žena aby jí vyléčila ruku s úsměvem pravila.* Děkuji mě je to netřeba, mě chrání má víra ve Velkou Matku. *Vážně se otočí k publiku a ukáže čistě zhojenou kůži v místě zranění.* Nemůžeme neustále něco požadovat aniž bychom něco dali. Obětujte to co je vám nejdražší a dostane se vám odměny, matka vás bude chránit. Budete dětmi matky země, té díky které žijeme a díky které můžeme jíst čerství chléb. Chvála Velké Matce !! *Výkřik lid divoce opětuje a přechází v divoký křik. Pak jedna starší žena se ozve ze svého místa na kraji ohně, téměř ve tmě.* Řekni mi něco o té tvé bohyni, jak stvořila svět ? *Z jejího hlasu je cítit nedůvěřivost a moudrost která přichází se stářím. Kněžku to však nevyvede z míry, v klidu počká až se vše zklidní a otočí se k té stařeně.* Ano ,řeknu vám příběh stvoření našeho světa. *Přisedne si k ohni a počká až se i vesničané usadí. Pak začne zvučným a smutným hlasem vyprávět.* Na začátku všeho byla jen všudypřítomná divoká magie, neměla smysl ani účel. Byl to ohromný chaos bez řádu a bez pravidel. *Odmlčí se a upije doušek chladné vody z koženého měchu.* Uprostřed toho chaosu z té ohromné energie povstala Velká Matka, procitla a začala hledat v tom chaosu řád. A tak stvořila magii takovou jakou ji dnes známe, svázanou prastarou řečí kouzel. To jí ale nestačilo, byla na světě sama a chtěla mít své potomky, ale nikde nebyl nikdo s kým by je mohla počít. A tak jí po mnohá tisíciletí zbylo jen jedno – přání být matkou svých dětí. *Opět se odmlčí a udělá tak dramatickou odmlku, zároveň si prohlédne soustředěné obličeje svých posluchačů.* Z tohoto velkého přání se stal první zázrak, Velká Matka otěhotněla a čekala své potomky. Aby měli kde přebývat stvořila naší zemi, stvořila ji kulatou aby připomínala její těhotenské bříško před porodem, stálo jí to mnoho sil a proto byl porod únavný velice těžký. *Zahledí se na zem mezi svými prsty a něžně ji hladí.* A tak se Velká Matka stala první a poslední panenskou matkou. Porodila dva velké hady, kteří dokázali obtočit celý svět, který pro ně matka stvořila. Jeden z hadů byl bílí a dostal jméno Insar a druhý byl celý černý pojmenoval se Helrun. Oba dva mocní hadi se nenáviděli a tak spolu bojovali, ale ani jeden z nich nebyl ten silnější. *Vytáhne svůj symbol s vyobrazením dvou hadů.* Velká matka nemohla zabránit jejich boji, protože ještě nedokončila to co započala. Jakmile sebrala nějaké síly, tak dokončila svůj porod. Na svět přišli první draci. Ti byli nejpodobnější mocným hadům, dovedli tvořit zázraky jako jejich matka,ale většinou téměř nevědomě. Po nich přišli na zemi elfové, kteří získali ohromnou krásu, nadlidskou rychlost a dovedli snadno čarovat. Rychle obydleli velké lesy a pláně. Trpaslíci přišli na svět jako třetí rasa. Připomínali neživé a tvrdé kameny, které jim byli nejblíže a proto se stali jejich domovem vysoké hory. Na svět přišli zároveň s nimi mohutní urgalové, kteří začali obsazovat velké plochy, byli divocí a nezkrotní skoro jako draci. Jako poslední národ jsme přišli na zem my lidé, matka byla již přespříliš vyčerpaná proto nám toho do vínku přespříliš nedala, ale jednu schopnost nám dala a to naši schopnost ci něco přát a jít si za tím přáním. *Opět zkontroluje pohledem posluchače, kteří mlčí jako hrob a zaujatě naslouchají jejím slovům.* Všechny národy strádali katastrofami způsobené bojem mocných hadů a proto je Velká Matka ve své moudrosti umístila na oblohu, kde se jeden neustále snaží dohnat toho druhého. Udělala z nich slunce a měsíc, kteří neustále putují oblohou. Hadům se nelíbilo, že je matka uvěznila a proto seslali na zem jako pomstu nemoci, války a temné bytosti, které nás od té doby neustále sužují. *Natáhne se blíže k ohni a ohřeje si promrzlé ruce. Vezme si od jedné děvečky hrnek s čajem a beze slov poděkuje kývnutím.* Nikdy se však nechytili a pokud se jednou chytí nastane konec světa a matka bude muset vše stvořit znovu. A ten den se pomalu blíží, musíme se modlit k Velké Matce, aby nás před hady ochránila. *Tíživá slova doplouvají do noci a lidé si pomalu začínají uvědomovat co všechno řekla. Slavnost se pomalu rozproudí a pochmurná nálada zmizí. Když se ta stařena chtěla na něco kněžky optat zjistila, že na svém místě už dávno nesedí. Pokrčila rameny a šla též slavit.*

 

Napsal: Arwina Greensleeves | Kategorie: Reálie
Dne: 23.06.2015 20:23:09 FB



Kult Amaeris

 

Autor: Arwina Greensleeves

 

Kult Amaeris je monoteistické náboženství, které vzniklo u kočkodlaků panthaare zhruba před dvěma tisíci lety. Hlavní roli v něm hraje svéhlavá bohyně osudu, ohně a hvězd Amaeris, která je zobrazována jako vysoká lidská žena, ale s modravou srstí a tváří lvice. Podle legendy bylo původně pět kočičích bohů, Amaeris měla čtyři starší bratry, ale díky jejich hádavosti a své moudrosti a síly se postupně stala jedináčkem a také jedinou vládkyní věčnosti. Bratři se jmenovali Gur, Gyro, Sarn a Toern. Gur měl podobu člověka s orlí hlavou, Gyro byl napůl člověkem, napůl vlkem, Sarn měl tvář ještěra a Toern vypadal jako člověk s hlavou mohutného býka.

Její schopnosti jsou obrovské a kočkodlaci se k ní utíkají ve všech svých problémech. Je také pojítkem mezi panthaare a felissae, protože mezi felissae se též víra v ni rozšířila. Vše o Amaeris nalezneme v kočkodlačím eposu Amra eth, což znamená „Paní nebes“. Jeho přesný obsah si kočkodlaci žárlivě střeží, mezi ostatní rasy se dostávají jen útržky. Přesným zněním se smějí kochat jen Amaerisini kněží a kněžky.

Je-li Amaeris považována za ztělesnění dobrého, jejím opakem je její bratr Toern, který se obrátil proti svým sourozencům, zabil všechny Amaerisiny bratry a pokusil se zabít i ji.

 

Posvátné texty

 

(…) I stanuli proti sobě časně zjitra,

každý na jedné hoře stoje

Kdo jen ví, co bude zítra?

Jak jen skončí tyhle boje?

„Amaeris, přece neublížíš bratru svému!“

vykřikl Toern a ruku k ní vztáh.

„Pojď, půjdem, spolu budem vládnout všemu.

Amaeris, ty přece nejsi vrah!“

Amaeris mlčky stála, na Toerna hleděla.

„Bratře, bratře drahý. Proč jen bych ti to věřila?

Gur tvou léčku neprohlédl; v zemi teď hnije jeho tělo.

Gyro díval se na tebe vždy spatra –

a hleď, už leží vedle bratra!

Proč mně by se zemřít chtělo?

Proč mám jak oni odejít?“

„Amaeris, vždyť neublížil bych nikdy tobě.

S tebou tu chci na vždy žít!

Gur, Gyro i Sarn ať hnijí v hrobě…“

„…I Sarna jsi o život připravil?“

vykřikla Amaeris, v očích slzy.

„I Sarna milého, copak ti někdy ublížil?“

„Jeho skon mne velmi mrzí,“

pravil Toern a jistě lhal.

Tu v Amaeris oheň vzplál;

svatý oheň svaté zloby,

blesky, hle, už srší z jejích dlaní!

Nebe hoří!

Země praská!

Roztrhla se nebesa!

Toern padl! Mrtev je poslední z bratří.

Amaeris vláda patří.

A to se nikdy nezmění.

Amaeris vládne navždy

nad nebem i nad zemí.

Úryvek z eposu Amra eth, závěr díla všeobecně známý mezi všemi kočkodlaky.

 

Amaeris žila na zemi mnoho dní sama, jen se svými myšlenkami a smutkem. Po svých bratrech si stýskala, pro jejich ztrátu truchlila. I uhnětla z hlíny postavu, která se jí podobala tělem i tváří a vdechla jí život svým ohnivým dechem. Nová bytost však stále nebyla jako Amaeris; nemyslila, neuměla se smát ani truchlit. I otevřela Amaeris své srdce a dala bytosti část svých citů a své moudrosti. Pak jí udělila schopnost přeměňovat se z lidské podoby do kočičí a dala jí dar řeči.

A tak vznikl první kočkodlak.

(Amra felis, Paní kočkodlaků, pozdější pokračování Paní nebes, úryvek)

 

I padl Marlin na tvář a poklekl před svou paní. „Amaeris, čeho si žádáš od služebníka svého?“

„Hle, budeš zvěstovat mezi kočkodlaky velikou zvěst,“ pravila bohyně, která před ním náhle stála, zahalena v oblaku ohně. „Otevřu vám nebe a po smrti všechny kočkodlaky přijmu k sobě do své slávy a do své moci. Přijmu vás všechny, budete-li dodržovat to, co vám nyní řeknu.“

Marlin, kněz Amaerisin, sklonil hlavu a řekl: „Mluv, má paní, řeknu vše lidu svému. Tvé přání je mi rozkazem po všechny dny mého života.“

„Poslouchej nyní dobře, Marline, synu Tyvena,“ ozval se hlas bohyně, hlas nad všechny hlasy. „Slyšte, kočkodlakové - žádný z kočkodlaků nikdy nepojí hovězího masa ani ničeho, co je z krávy. Mléko pijte pouze z koz a ovcí, z kravské kůže si nečiňte oděvů ani ničeho, co byste nosili na sobě či při sobě. Protože v každém teleti koluje kus duše zrádného Toerna, který zabil mé bratry a pokud byste jedli z toho masa, přechází Toernovo zlo do vás.

Jednou v roce, vždy sedmého dne sedmého měsíce, chytíte mladého býka, toho zabijete, jeho krev slijete do nádoby a jeho tělo spálíte na mém oltáři. Tak bude potvrzena moje moc nad Toernem.

Slyšte, kočkodlakové, když se ve vašem rodě narodí dítě, pomažte mu hlavu popelem smíseným z krví býka zabitého v tom roce, a já mu požehnám. Nikdy nepoužívejte krev starší než rok, vždy šestého dne v osmém měsíci starou krev vylijte a sedmého přineste novou. To ať je vám znamením, že nikdy nesmíte žít minulostí. Důležité je to, co je a bude, nikoliv to, co bylo.

Slyšte, kočkodlakové – zemře-li někdo z vás, pohřběte ho ohněm, spalte jeho tělo a popel vysypte ze skály, ať ho vítr odnese ke mně. Na tu skálu vyryjte jméno zemřelého a každý rok v den jeho smrti modlete se za něj a truchlete.

Slyšte, kočkodlakové – vždy na jeden den v roce, bude to první den milovníka. Červenou hlínou si pomalujete tváře a do rudých šatů zahalíte svá těla. Nechť je vám to připomínkou smrti mých milých bratrů, Gyro, Gura a Sarna.

Slyšte, kočkodlakové – předposlední listopadový den budete se postit od východu slunce až do jeho západu a budete se modlit za dar víry pro všechny vaše bratry a sestry.

Tak zní můj zákon, který platí po všechny časy.“

(výňatek ze Zjevení Marlinova. Marlin byl kočkodlačí věštec a první kočkodlak, k němuž Amaeris mluvila a jemuž se zjevila ve své božské podobě. Od něj pochází její zobrazení.)

„Vše, co se děje kočkodlakům, je z Amaerisiny vůle, to je fakt, který musíme přijmout. Všechno zlé i všechno dobré pochází od ní. Všechny války i všechno štěstí, všechna narození i všechna úmrtí. Uvěřme, že Amaeris má s námi všemi veliké plány. Neklaďme jí do cesty překážky, necukejme se, i když jsou nám možná některé její příkazy proti srsti. Amaeris je nevypočitatelná, mocná a přelétavá bohyně. Ale miluje nás; naším posláním je jí tuto lásku oplácet.

Byla to ona, kdo nám vdechl život. Rozdělila se s námi o svůj oheň i o své schopnosti. Dává nám růst, udržuje nás mladé a svěží po dlouhé, předlouhé časy. Někdy působí jako krutá panovnice, která si vezme co chce. Však všechno, co ona činí, je pro nás a pro naše dobro. Amaeris, budiž chválena po všechny věky, všemi jazyky a všemi kočkodlaky tohoto světa.

(výňatek z díla Shalin, nejvyšší Amaerisiny kněžky a největší kočkodlačí prorokyně a věštkyně. Zemřela v roce 3253, bylo jí tehdy 942 let. Kočkodlaci mají Shalin ve veliké úctě. Po její smrti si ji prý sama Amaeris vzala k sobě i s jejím tělem.)

 

Slavení, rituály a svátky

 

Kočkodlaci staví Amaeris bohatě zdobené svatyňky, které najdeme ve všech trvalých kočkodlačích vesnicích. Těch je však v dnešní době pomálu. Každá vesnice má ale svůj svatostánek, svou býčí krev a svou kněžku či kněze, Amaeris slouží obě pohlaví. Většina kočkodlaků také vlastní alespoň malou Amaerisinu sošku nebo obrázek, který je posvěcený posvátným vonným kouřem.

Kočkodlačí svátky lze najít v kalendáři, co se rituálů týče, můžeme u nich najít čtyři – iniciační, přechodový, svatební a pohřební.

 

Amae lin

Amae lin znamená ve volném překladu „Dítě Amey“, což je zkratka jména bohyně. Je to rituál, při němž se čelo čerstvě narozeného dítěte, obvykle dvou až třídenního, pomaže popelem smíseným s býčí krví ze svátku Vitra le Toern neboli Vítězství nad Toernem. Je to jakési zaslíbení dítěte bohyni.

 

Amae wryn

V překladu „Sluha Amey“ je rituál, kterým prochází čerstvě dorostlí kočkodlaci a jakmile jej absolvují, jsou považováni za dospělé. Jde vlastně o jakousi zkoušku ze znalosti svatých textů, která obsahuje i přednes Amra eth (zpěvem) a obětování zvířete (obvykle skřivánka nebo jiného zpěvného ptáka) bohyni jako celopal.

 

Svatba

Sňatky probíhají tradičně pouze u panthaare, felissae je neuznávají (až na pár výjimek, ale těch je opravdu, opravdu velmi málo). Snoubence oddává Amaerisina kněžka či kněz, novomanželé si slibují věrnost a lásku a vzájemnou úctu a pomoc ve všech problémech. Jejich slib je zpečetěn popelem, kterým se pomažou jejich spojené ruce, a posvátným vonným kouřem, který na snoubence vane oddávající pomocí dřevěného vějíře. Sňatku se obvykle účastní jen oddávající, snoubenci a dva svědkové, ale následná hostina je pro celou vesnici.

 

Sver Amae

Znamená „Spojen s Amae“ a jde o způsob pohřbu kočkodlaka. Kočkodlačí tělo je spáleno na hranici ze dřeva a vonných bylin a jeho popel rozsypán ze skály do kraje. Jméno zemřelého kočkodlaka se pak vyryje do skály, nejlépe do té, z níž byl „poslán“ k bohyni.

Každoročně ve výročí úmrtí kočkodlaka se schází jeho rodina a přátelé a truchlí u skály pro jeho ztrátu.

 

Zvolání a nadávky

Nejhorší nadávkou je označení kočkodlaka jménem „Toern“ což vlastně znamená nejvyšší zrádce. Dále se používá kletbička: „Hnij jako Gur s Gyrem a Sarnem!“, nejčastějším zvoláním je „U veliké Amey!“ nebo „Amaeris nad námi!“

Označení „kráva“ nebo „vůl“ je pro kočkodlaky velmi urážlivé, protože je to opět připodobňuje k Toernovi.

Napsal: Arwina Greensleeves | Kategorie: Reálie
Dne: 23.06.2015 20:14:59 FB



Rituály a modlitby Bratrstva

 

Autor: Madeton

 

Bratrstvo bývalo před zničením Ostrova mírumilovnou a velice dobře organizovanou institucí, která spolupracovala s Dračími jezdci, lidskými i elfskými králi. Jejich úkoly byly v podstatě jen dva – chránit lid Alagaesie před černou magií a léčit nemocné.

Existovaly tak dva hlavní směry, jímž se Bratr mohl ubírat – léčitelství, nebo boj proti černokněžníkům, přičemž v posledních dvou stech letech existence Bratrstva se oba směry spojily, když bratr Ider zavedl devítistupňový výcvikový systém. Bratrstvo je nyní v podstatě mrtvou vírou, v Království je zakázané a v Surdě není v  vůbec rozšířené. Odhaduje se, že žije maximálně kolem deseti kněžích Bratrstva, přičemž nejspíš už jen jeden z nich zažil Ostrov.

 

Posvátné texty a modlitby

 

Nejposvátnější knihou Bratrů je Adanmar, rozsáhlé dílo obsahující Zjevení Mayakovo, což je nejstarší část vysvětlující původ víry, a je sepsána Mayakem, dále Čas krve, knihu o Yáranech a Mayakově smrti, poté knihu V boj, která je jakousi učebnicí boje proti černokněžníkům.

Důležitou knihou je též Kronika Bratrstva, jejíž shrnutí najdete v dokumentu ZDE.

Originál Adanmaru je psán jazykem kočovných kmenů. Existuje jen velmi málo výtisků této knihy, protože Galbatorix je vyhledával a pálil ve velkém. Ostatně stejně jako Bratry.

 

Byla tma a