TOPlist

Napsal: Rhunön | Kategorie: Reálie
Dne: 10.09.2019 14:37:41 FB



Reálie Alagaesie

 

V tomto seznamu článků nalezneš reálie našeho světa. Pokud jsi četl knihy Odkazu dračích jezdců nebo jsi viděl film, máš dobrý základ. Musíme tě ale upozornit, že náš svět se liší. Ve zdejší komunitě totiž panuje všeobecné přesvědčení, že Christopher Paolini vymyslel skvělý svět, ale vůbec nevyužil jeho plný potenciál. My jsme to udělali. Vytvořili jsme si nové rasy, nová místa, nové způsoby kouzel, vnesli do hry nové, logické jazyky a vlastně stvořili celý zbytek kontinentu.

 

Většinově nejsme zapálení fanoušci Eragona, jen jsme se zamilovali do světa Alagaesie tak, jak jsme si ho tu za těch několik let stihli překopat a dotvořit. Proto pokud u nás chceš hrát, zdejší články ti mají spoustu věcí k nabídnutí. Pokud jsi to zatím neudělal, přečti si článek v Informacích, aby ses dostal do všeobecného obrazu. A jinak pokračuj, otevři bránu a vstup do světa Alagaesia.cz.

 

 

Seznam reálií

 

 

VŠEOBECNÉ REÁLIE

 

Mapa Alagaesie

 

Alagaesijská antroponomastika (výběr jména)

Alagaesijský kalendář

Burgsanské tržiště

Čas postav (délka života ras)

Ekonomika Alagaesijského světa

Magie I., všeobecný úvod
Magie II., podrobný popis

Náboženství, všeobecný článek

Všeobecné informace o dění v Alagaesii

Vzdálenosti a obchodní cesty

 

O knižních postavách

 

Knihovna

Fauna v Alagaësii

Hlavní města Alagaësie

 

Kronika

Dávná historie Alagaesie

 

Yosen, snová říše pro Novice

 

 

REÁLIE PRO RASY

 

Reálie Druidů
Hvozd

 

Reálie Elfů

 

Reálie Lidí

Severní kult

Bratrstvo

Matka Země

Solasova církev

Šlechta

 

Reálie Trpaslíků

Kult Quan

 

Reálie Urgalů
Kult bohyně Rahny

 

Reálie Víl

Hierarchie víl a Gaartera
Historie víl

 

 

REÁLIE PRO TĚŽŠÍ HERNÍ POSTAVY

 

Reálie Stínů

Reálie Draků

Kočkodlaci

 

 

Tabulka pro tvorbu konkrétní postavy

 

 

Hráči, kteří se chtějí zaregistrovat za konkrétní postavu mají k dispozici jistý tahák, protože, jak jste si možná všimli, reálií je tu docela dost. A pokud by měl každý přečíst všechno a až pak začít hrát, nikdo krom adminů by tu nebyl. Tedy zde, v následující tabulce, jsou reálie přehledně rozškatulkované pro jednotlivé rasy postav. Jste-li tu jen, abyste si v reáliích početli, tabulka vám nepřinese nic zajímavého. Jste-li tu kvůli registraci, možná vám tabulka značně usnadní práci.

 

Rasa Věk  postavy 

 Obtížnost

  přijetí  

 Obtížnost

hraní

Podmínky přijetí (Reálie)
Draci -  Zkušený hráč Vysoká Draci, Jak na profil draka?, znalost reálií
Druidi

-

 

Střední Střední Druidi, Magie I.

Elfové

0 - 120  Střední Nízká Elfové, obecná znalost reálií

Elfové

121 - 2500 Vysoká Střední Elfové, Souboj/Magie I. (podle zaměření postavy)

Elfové

2500 + Zkušený hráč Velice vysoká

Elfové, Souboj, Magie I., Magie II., Kronika, obecná znalost reálií

Kočkodlaci   -    Zkušený hráč Střední Kočkodlaci, obecná znalost reálií
Lidé - Nízká - Střední Nízká Lidé, Souboj
Stínové - Zkušený hráč Velice vysoká Stínové, Souboj, Magie I., Magie II.
Trpaslíci - Nízká Nízká Trpaslíci, Souboj
Urgalové - Nízká Nízká Urgalové, Souboj
Víly - Nízká Nízká Víly, základní znalost Magie

 

Napsal: Rhunön | Kategorie: Reálie
Dne: 10.09.2019 14:36:42 FB



Hierarchie lidí neb dělení šlechty a vojska


Autor: Atanvarnë Allsyë Reloen

Edit: Rhunön

Jako téměř většina národů a ras má své vlastní rodělení mezi svými, tak lidé mají to své - nejsou a nikdy nebyli výjimkou. A pokud byste si chtěli tvořit nějakého šlechtice, tak je jistě dobré znát naše Alagaesijské dělení postavení u lidské rasy.

 

Panovník Král / Císař
Vyšší šlechta Kníže / Markrabě
  Hrabě
  Baron
Nižší šlechta Vévoda
  Lord
  Rytíř
  Zeman
Vyšší vrstva Konšelé / Radní / Mistři řemesla / Generálové / Pobočníci / Rádci / Úředníci / Bohatí měšťané
Střední vrstva Bohatší měšťané / Řemeslníci / Obchodníci / Velkostatkáři / Hospodští / Plukovník—Kapitán / Lékaři
  Stavaři / Stráže
NIžší vrstva Poručík—Vojín / Rolníci / Vesničané / Měšťané / Řemeslníci / Farmáři / Statkáři / Šenkýři / Děvečky / Čeledíni / Služebnictvo /Panoš / Páže / Markytánky / Poslíčci ...

 

Nyní si rozebereme jednotlivé tituly, aby jste měli představu o tom, jak je máte oslovovat, jakými tituly se častovaly děti a manželky, či zda jsou ty či ony tituly dědičné - případně jak jste jich mohli dosáhnout a co patřilo - či mohlo patřit pod vaši správu. A také byste měli vědět, že kdo je níže, tak bez vyzvání nekráčí po boku toho, kdo má vyšší titul - pokud k tomu není vyzván - ale dva až čtyři kroky za ním (co se týče gardy tak v odstupu okolo metru kolem chráněnce - nikoliv před, ale diagonálně od něj, či za ním). Co se týče obecné etikety, tak pukrlata (úklony), vykání, oslovování - z nižšího stavu máte níže uvedeny oslovení, pakliže jste výše, postačí Pan nebo Paní. Králové si dokonce mohou dovolit vám tykat a oslovovat vás jmény - prostě jak uznají za vhodné.

 

 

Panovníci

 

Král / Císař - Dědičný titul

Člověk jehož úkolem je spravovat a chránit celou zemi podle svého nejlepšího mínění. Jen král sám se může rozhodnout zda uposlechne radu - pokud tedy nějakou má - či bude jednat dle svého uvážení a jak nejlépe uzná za vhodné.
Králem či císařem se jedinec stane v důsledku voleb a nebo bude uchvatitelem moci. Obyčejně mívá absolutní moc. Lid k němu vzhlíží, obdivuje a občas až fanaticky uctívá. Někdy bývá dokonce přirovnáván k bohu.
Pokud se ožení, tak jeho ženu nazýváme královnou / císařovnou a děti poté princ a princezna. Dědicem trůnu pak zpravidla bývá prvorozený princ - korunní princ. Ten má ze svých sourozenců největší práva. Po něm následují ostatní synové, jak šli za sebou z matčina lůna. Teprve poté přicházejí na řadu dcerky a pakliže pár nemá děti, či král neuzavřel sňatek, tak se mohou o trůn ucházet případní levobočci -  jenže málokdy se o nich ví. A v případě manželských dětí je mnohdy královna nechá zabít, aby si zajistila, že na trůn usednou její děti.
Panovnický pár oslovujete „Vaše Výsosti” či „Vaše Veličenstvo” - v případě dětí lze užít stejných výrazů, ale častěji se vyskytuje oslovení „Princi” a v případě dívky „Princezno”. Pokud se dostanete do jejich uzavřeného okruhu přátel, tak pokud nesvolí jinak, tak je oslovujete jejich titulem, před který  přidáte zájmeno „Můj” či „Má” - pokud svolí oslovení jménem, tak přesto málokdy smíte tykat. Jinak vykat a vykat. A nezapomeňte, že na veřejnosti oslovovat jménem není vhodné, nýbrž krajně nezdvořilé a nežádoucí - své výhody přátelství s králem, královnou či dětmi si ponechte do soukromí.

 

 

Vyšší šlechta

Vysoce vzdělaní, bohatí.

 

Tito lidé pak obvykle panují z nějakého sídla, které si rodina předává po celé generace, dokud král neuzná jinak. Mohou dokonce vládnout městu a spravovat jej dle svého uvážení - stavby, opravy, využívat finance,... Okolo nich jsou poté nějaké jejich další državy, které spravují podle libosti (vesničky, maličké sídla a hrádky, farmy, statky,...). Samozřejmě řídí svůj obchod v jim přidělené půdě. Jejich povinností je investovat do armády a stráží, ale zbytek si zvolí především sami.
Zpravidla dědí syn, ale až hlava rodiny si určí zda jeho následníkem bude prvorozený či prostřední syn. Zde však může v případě dcer dojít k tomu, že dědí ona a i když vládne, tak hraběnkou se stane až po svatbě.

 

Kníže / Markrabě - Dědičný titul

Kníže - Jeho ženou je kněžna a syna nazýváte kněžic - v případě dívky se často používá označení markýza, méně často pak komtesa.
Markrabě - ženou je markraběnka a děti se nazývají buď vikomt či komtesa.
V obou případech oslovujete tyto aristokraty „Jasnosti” či lehce familiérním „Můj Pane” a „Má Paní”. Děti pak oslovujete pouze posledními dvěma zmíněnými. S vykáním a tykáním to funguje naprosto stejně jako u krále - a stejně tak jako to platí u šlechty obecně. Bratříčkování si nechte do kruhu přátel či rodiny, ale nikoliv na veřejnost.

 

Hrabě - Dědičný titul

princip je obdobný jako u markraběte (rozdíl mezi nimi je, že markrabě je významější titul) Manželka od hraběte je hraběnka a jejich syn je vikomt a dcera komtesa.
Rozdíl je pak v oslovení, kdy kromě „Můj Pane” a „Má Paní” používáte místo Jasnosti oslovení „Milosti”.

 

Baron - Dědičný titul

Nejníže postavený ze zástupců vyšší šlechty. Vlastně je spíše na pomezí vyšší a nižší - takový ten zlatý střed. Je vyjímkou, protože k jeho titulu nemusí jako samozřejmost náležet město, ale třeba jen nějaké sídlo z držav města, kterému pak vládne jiný z výše zmíněných. Často pak pobývá u dvora města, kam jej vezme jeho správce (kníže, markrabě, hrabě) a často tam pobývá také z důvodu pokrevního sblížení s rodinou panovníka (syn si vzal komtesu a nebo dcera vikomta apod.). Nejčastěji právě s barony u dvoru mají hrabata nejlepší vztah.
Manžela barona je baronka a jejich děti se nazývají baronet či baronesa. Oslovování se pak od hrabat liší tím, že je oslovujete „Pane” nebo „ Paní” - často pak přidáte Urozený či Blahorodý, aby bylo jasné, že jeho titul není vyšší či nižší. A slovo Můj a Má vypustíte. To náleží výše postaveným.

 

 

Nižší šlechta

Častěji než cokoliv jiného má od panovníka ve správě některou z jeho držav - vesničku nebo hrádek, kde zastává pozici správce. Popravdě je častěji najdete u dvora jako ocenění za jejich služby městu, rodině či zemi.

 

Vévoda - Dědičný titul

Jak jsem již říkala, tak u nižší šlechty užíváte pouze oslovení „Pane” a „Paní” - bez zájmene před ním. U vévody je možno také použít jako oslovení titul, v případě vévodkyně je ještě možné užít „Madam”. Případně kombinovat titul a výše zmíněné oslovení. Děti vévody a vévodkyně se nazývají pouze šlechtična nebo šlechtic nebo pak také mladá vévodkyně a mladý vévoda.

 

Lord - Dědičný titul

Zde je to trochu zajímavější, co se týče oslovení, protože mimo starého a známého „Pane” a „Paní” se užívá tako „Můj Lorde” nebo „Má Lady”. Ano, ano zde je vyjímka a při užití titulu můžete použít také zájmena. V případě dětí od Lorda a Lady pak užijete opět krásného přídavného jména mladý - a to i v případě užití oslovení Pan a Paní.

 

Rytíř - Nedědičný titul

A zde se již dostáváme k titulům nižších šlechticů, které se nedědí, takže pokud se jejich potomci chtějí dostat do šlechty, tak musí mít dostatečné bohatství, aby tam spadali jako bohatí měšťané. Nebo se také mohou o titul zasoužit, že ano. Rytířova žena se oslovuje jako Dáma a jejich děti šlechtic a šlechtična. Zemře-li však otec, tak již nejsou tak úplně šlechtici jako měšťany. Přesto se tak ale nazývají, dokud do šlechty spadají - alespoň díky bohatství. Pak se to ale samozřejmě šine pomalinku dolů po společenském žebříčku
Rytířský stav je tedy na pomezí vyšší vrstvy a nižší šlechty. Jako oslovení je nám již známé „Pane” a „Paní” - v případě muže se ještě říká „Statečný rytíř”.

Rytířský stav, lze prohlásit z vůle panovníka za dědičný, pokud k jeho získání vedly skutky opravdu záslužné. Obvykle se tohoto postupu využívá nechce-li panovník prohlásit rytíře lordem, ovšem chce se mu odvděčit.

 

Zeman - Nedědičný titul

Njdete jej v nějaké vesnici, která spadá do správy vyšší šlechty a vykonává funkci místního starosty (zemana). Jeho žena již žádný titul nemá. Je to prostě Paní. A jejich děti...nejvíce se setkáte s častovaním dcera/syn Zemana nebo Pána. Tak je také oslovujete. „Pan” a „Paní”. Jedná se o titul čistě praktický, usnadňuje správu větších územních celků, jejich rozdělením na jednotlivé oblasti.

 

 

Vyšší vrstva

 

Bohaté měšťanstvo, konšelé a radní, řemeslní mistři, vrcholky armádních příček, ministři a pobočníci a v neposlední řadě šlechta*, patřila k nejbohatším lidem v našem světě. Měli velké domy skoro ve středu měst a okolo velkých náměstí. Mohli si dovolit osobní sluhy, koně, povozy, luxusní zboží i maso každý den. Čili, tihle lidé byli za vodou. Častokrát se odmítali stýkat s lidmi z nižších vrstev a považovali je za plebs. Byli vzdělaní a to docela dost, někteří uměli i jazyky jiných ras, znali zeměpis či ekonomii. Patřila zde i naprostá většina lidí od dvoru, různí vzdělanci a učenci, ti žili povětšinou z rent panovníka, který jim ji udělil. Dále zde byli vrcholoví řemeslníci, cechoví mistři či pouze mistři, kteří měli krám s několika řemeslníky, kteří pracovali pod ním a které platil. Společné výnosy pak mohly být mnohdy velmi velmi vysoké. Stále však jako jedni z malá z Vyšší vrstvy museli umět a museli pracovat. Armádní špičky, počínaje generály a veliteli armádních složek konče, měli vysoký žold a mohli si dovolit kde co. Byli ale povini armádě a hlavně v Království to byla velmi těžká a nebezpečná činost. Peněz si užívat moc nemohli, zato se těšili velkého a vysokého postavení.

 

Střední vrstva

 

Byla o něco málo početnější, jsou to převážně měšťané, řemeslníci a obchodníci, můžeme mezi ně řadit i velkostatkáře, šenkýře a hospodské. Klasicky mezi řemeslníky pevládali výrobci produktů pro denní potřebu, ale ti již sídlili ve městech. Byli to kováři, ševci, krejčí, tesaři, bednáři, truhláři, mečíři, plátneři, zlatníci, apatykáři, cínaři, kovolitci, méně často lékaři (lékaři byli často pronásledováni, u nás jsou nejvýznamnějšími lékaři Remarkulos z Teirmu, Mistr Ulrin z Uru´baenu a Mistr Feringold z Aberonu), dále nepřeberné množství lidí navazující na tato odvětví, mezi nimi řezbáři, zámečníci, sedláři, kovolitci a podobně. Dále zde byli prostí vojáci, ale zde záleží na velikosti žoldu, dále stráže a vše co se s nimi odvíjí.

Zvláštní třídu, již lépe placenou než prostí dělníci z venkova byli většinou lidé, které platilo město. Můžeme je nazvat stavaři. Tito dělníci nebyli sice tak bohatí jako většina lidí střední vrstvy, ale i tak to bylo více než na venkově. Mezi ně řadíme obkladače, pokladače, dlaždiče, kameníky, sochaře apod.

Tito lidé měli alespoň základní vzdělání, nejčastěji chlapci, jelikož ve fantasy světech se středověkou tématikou reálně vzdělání dostali jenom muži, ženy měly jinou úlohu, ale to až později. Většina z nich se uměla podepsat nebo si alespoň přečíst co bylo na vývěsním štítu daného obchodníka napsáno. Byli rovněž vzdělanější, nezřídkakdy věděli a osobně poznali i jiná města a někteří z nich i cestovali, hlavně řemeslničtí mistři. (Ti v některách případech mohou přeskočit až do vyšší vrstvy.)

 

Střední vrstva žila většinou ve městech až na občasné řemeslníky a velkostatkáře, kteří měli domy stejně ve středu vesnice a v nejlepším stavu. Všichni si většinou mohli dovolit hrazděný i vícepatrový domek s taškovou střechou, mohly být použity i došky či dřevěné tašky. Bydleli blíže středu města, ulice byly v lepším stavu a pohybovat se zde bylo bezpečnější. Nezřídkakdy byli namačkání v okolí náměstí. Většina těchto domů měla podloubí, jelikož řemeslníci měli dole často svoje krámky, stejně jako

obchodníci. Co se týkalo úrovně života, měli již i více nábytku, často se předváděli jeho zdobeností a stejnou úlohu hrál i oděv. Byl pestřejší, měl více vrstev a občas se vyskytla i nějaká ta tmavší i pestřejší barva.

 

Nižší vrstva

 

Ve středověku nejpočetnější a to majoritně, jelikož jí tvořila naprostá většina všech obyvatel. Byli to převážně rolníci s prostými vesničany, měšťané a obecně řemeslníci pro denní potřebu. Často byli negramotní (většina lidí ve středověku neuměla číst ani psát a nevzdělanost byla daleko vyšší než dnes. Většina z nicgh věděla co je za humny a dále to byla cizí země. Nebojte se zaregistrovat se s nevzdělanou postavou. O to více zábavy si užijete :) ) a žili velmi krátce z důvodu nemocí a tvrdé dřiny. Život této vrstvě nebyl tudíž vůbec lehký.

 

Mezi nižší vrstvu patřili zejména lidé, kteří dodávali suroviny jiným řemeslníkům, například dřevorubci, hlinaři, vápeníci, kamenolamači, kovkopové, horníci a celkově dělníci. Patřili k nim i farmáři a s tatkáři, pokud neměli dostatečné výnosy a samozřejmě děvečky, čeledíní i většina sluhů a služebných.

Prostý život takových to lidí byl těžký. Jen málokdy jedli maso, někdy jen jedno do měsíce ne li méně, jelikož si jej nemohli dovolit. Příjmy měli naprosto směšné i pár měďáků za den, který jim někdy nevystačil na celou rodinu. Domy stavěli tudíž z nejlevnějších materiálu, většinou to byly dřevěnice, které si vesničané stavěli společně, ve městech tvořili tito lidé okraj a domy měli nejblíže hradeb, byly většinou hrazděné, ale i u nich se občas našly dřevěné domky. Hlavně co se města Dras-Leona týče.

Naprosto vyloučenými lidmi, které sice řadíme do nižší vrstvy, ale kteří nemají naprosto nic je chudina. Většinou žebráci a opilci, na vesnicích to byli lidé o jednom domku s jednou místností, kde spali společně se zvířaty a malým políčkem. Živořili a žili nuzně, často umírali a přenášeli nemoci.

 

 

Armáda

Armáda vždy fungovala jako jistá protiváha šlechticů v mocenském boji. Zatímco aristokracie vládla právem od panovníka vojenští velitelé měli v rukou samotnou moc a podléhali přímému velení krále či císaře.

 

Panovník
Generál
Plukovník
Podplukovník
Kapitán
Rotmistr
Rotný
Četař
Vojín

 

 

Seznam šlechticů a jejich rodů zde na Alagaesii

 

Poznámka: Správce místa je kdo vládne městu a má pod sebou přilehlé državy. Je tedy nejvýše postavený - znamená, že vaše hodnost musí být nižší než jejich. U postavy bez profilu si můžete vytvořit nebo jejich děti a další příbuzenstvo. Tam kde bude ??? máte neomezenou možnost si vytvořit šlechtice (ať už správce místa, dvůr, nebo někoho z držav). Kde bude ,,-’’ si nikoho netvořte prosím.

 

Rody žijící v Království

  • Král Galbatorix z Uru'baenu (viz. Galbatorix)
  • Rod z Caironu (???)
  • Markrabata z Feinsteru (viz. Enni Krásnoočko)
  • Hrabata z Dras-Leony (???)
  • Hrabata z Gil'eadu (viz. Aronel)
  • Rod Welerů z Teirmu (???)
  • Rod Hugortů z Belatony (viz. Eyrik Hugort)
  • Páni z Nardy (???)
  • Rod z Orenianu (???)
  • Páni zu Leosu (???)
  • Hrabata z Ceunonu (viz. Sylphania)

 

Rody žijící v Protektorátu Surda

  • Rhodwalský rod (???)
  • Páni z Petrovye (???)
  • Rod pánů z Aberonu (???)
  • Hrabata z Reavstone (???)
  • Baronové z Aroughs (viz. Vennor Mondest z Aroughs)
  • Pánové z Cithrí ( viz. Sedrik)

 

Vardenské Rody

  • Královský rod Aerthí z Aberonu (???)
  • Rod pánů z Vrcholce (viz. Utmar)
  • Knížata z Teirmu (???)
  • Rod Ertiů z Uru'baenu

Napsal: Rhunön | Kategorie: Reálie
Dne: 22.07.2019 20:39:42 FB



Dějiny národa víl

 

Autor: Arwina Greensleeves

 

I. Lovanna – první království

 

Kolem roku 800 před příchodem elfů (dále jen PPE) bylo klanem Veernieng ze severu Du Weldenvarden sjednoceno první království víl, obsahující celé území nynějšího Du Weldenvarden a částečně údolí Palancar a Dračích hor.

 

784 PPE – z tohoto roku pochází první písemná zmínka o vílím království, tehdy zvaném Lovanna. Na starodávném pergamenu se píše, že byla za letního slunovratu první královnou Lovanny korunována Etranetha da Veernieng.

 

521 PPE – do této doby je datován nejstarší dochovaný vílí epos o „dračím jezdci“ Artenovi. Vypráví o slepém obdivu mladého víla Artena k dračici Fioren. Fioren se ze začátku k Artenovi chová odmítavě a chladně, nakonec ale podlehne jeho náklonnosti a poutá je cit silnější než smrt. Ač je jejich láska pochopitelně ryze platonická, je čistší a silnější než většina těch, které mohly dojít i tělesného naplnění. Epos končí tragicky, bohyně Aalean, uražená tím, že Arten kvůli Fioren odmítl ruku její vlastní dcery, vyšle proti Artenovi smečku rozzuřených vlků. Víl bojuje statečně, je ale těžce raněn, a jeho milovaná Fioren už ho nedokáže zachránit. Víl jí zemře v náručí a jí samotné pukne srdce žalem. Většina víl tvrdí, že je tento epos pravdivý, a že to tak skutečně bylo, ale žádná z nich nepamatuje dobu, kdy měl Arten žít, a tak nelze spolehlivě určit, jak to bylo.

 

503 PPE – královna Etranetha umírá. Na trůn nastupuje její nejmladší dcera, Juvennei, a uzavírá spojenectví s divokými draky. Tato spolupráce umožňuje vílám rozšířit území o celé Dračí hory a dosáhnout tak mořského břehu.

 

466 PPE – Juvennei se krátce po svatbě narodila dvojčata. Víla je po porodu velmi slabá a říká se, že přestává stačit i na svou funkci královny.

 

464 PPE – přichází první velká epidemie šedé nemoci. Choroba pocházející pravděpodobně z jednoho z ostrovů u pobřeží Alagaesie, se mezi vílami rychle šíří a velmi rychle je zabíjí. Podlehne jí i Juvennei, její malý syn však kupodivu přežije, i přesto, že byl prokazatelně nakažen.

 

461 PPE – po tříletém období smutku je za novou královnu korunována Juvenneina starší sestra Tongath du Veernieng. Vládne dobře a je velmi oblíbená mezi svým lidem, i přesto, že je velice ošklivá – její tvář hyzdí ošklivé jizvy, vzpomínka na boláky způsobené šedou nemocí.

 

438 PPE – mladý princ Gartiin, syn Juvennei, je svou tetou Tongath zasnouben s pohlednou mladou vílou Zalweniou, kterou Tongath Gartiinovi vybrala z jediného důvodu – věděla, že z ní jednou bude výborná královna, na rozdíl od Gartiinovy sestry Iskaii.

 

Zlaté období

 

403 PPE – Tongath se vzdává trůnu a odchází do ústraní. Novou královnou se stává Zalwenia. Je to první víla, která nepatří k rodu Veernieng pokrevně, nýbrž se do něj přivdala. Zalwenia za prvních deset let své vlády stihne rozšířit území království víl až k okraji Beorských hor, kde je její postup zastaven trpaslíky. Za Zalweniiny vlády došlo k obrovskému kulturnímu rozkvětu Lovanny, vznikaly literární díla, která u víl dodnes nemají obdoby, gramotnost se rozšířila i mezi nižší vrstvy a vzniklo také jednodušší vílí písmo, částečně vycházející nejspíš z trpasličích run.

 

386 PPE – narodila se největší vílí kouzelnice, víla Haarkeia. Dobové prameny uvádějí, že je dcerou samotného boha magie Joriina a díky němu má tak obrovskou sílu.

 

360 PPE – mladá Haarkeia začíná učit víly magii. Většinou učí víly mnohem starší, než je ona samotná. Je moudrá a nesmírně mocná. Když se jí skupina mladých vílů-mágů vysmívá a tvrdí, že jsou v magii lepší než ona, nechává ze země vyrůst pětici stromů, které víly uvězní v sobě a rozdrtí je. Pak už nemá nikdo odvahu se jí postavit.

 

342 PPE – moc Haarkeiy roste a s ní i její sebvědomí. Vrhá se na magii živlů a pokouší se o věc téměř nemožnou – ovládnout moc ohně a využít ji. Dokáže to a stává se první Faierlakh, Ohnivou vílou. Oheň je ale v ní a postupně ji ovládá. Haarkeia se stává krutou a zlou a touží zabíjet. Královna Zalwenia vyšle stovku nejlepších vílích bojovníků a mágů, aby Haarkeiu zastavili, ale víla je všechny spálí na popel a ve vzteku zapálí les. Proti víle vyrážejí bojovat i draci, ale oheň víle neubližuje.

 

340 PPE – Haarkeiu Faierlakh uvidí v její zklidněné podobě víl jménem Torran a okamžitě se do ní zamiluje. Když ale zjistí, co je víla zač, a uvidí ji zabíjet, rozhodne se ji zradit a zabít. Ve spánku jí probodne srdce dýkou. Haarkeino tělo okamžitě zachvátí plameny a připoutají k sobě i Torrana. Ohnivá víla se změní na popel a Torran s ní.

 

339 PPE – druhá epidemie šedé nemoci. Na Lovannu ji údajně sesílá bůh Joriin, truchlící pro svou zemřelou dceru Haarkeiu. Epidemie skončí dříve než ta první a zabije mnohem méně víl, přesto na nějakou dobu zastaví rozkvět Zalweniina království.

 

Tma

 

313 PPE - Zalwenia za záhadných okolností umírá a s ní umírá i štěstí a síla království. Její manželství s Gartiinem z rodu Veernieng je prohlášeno za neplatné, a všichni její potomci jsou zbaveni nároku na trůn – a to včetně zrovna úřadující královny, Zalweiny dcery Tairell. Na místo Tairell nastoupila sestra Zalweniina manžela, Iskaia, která proslula svou krutostí (především tím, jak ráda se bavila trháním vílích křídel). Po Lovanně se šušká, že Iskaie pomáhá samotná Haarkeia, kterou znovu oživil její božský otec.

 

286 PPE – Iskaia byla vlastními dětmi zakleta do černé skály, která dodnes stojí v severní části Antharry. Po Iskaie nastoupila na trůn roku její dcera Irdwen, nebyla ale silnou panovnicí a za její vlády přišla Lovanna o většinu svého území, které zabrala rasa trpaslíků.

 

211 PPE – království víl se definitivně rozpadá a národ víl je rozptýlen do všech koutů Alagaesie.

 

II. Adlovanna – druhé království

 

145 PPE – Druhé království, ve vílím jazyce „Adlovanna“, bylo sjednoceno společně vílími rody Vaasa, Veernieng, Gaetah a Tulweni. Rod Veernieng si vzhledem ke své historii opět vybudoval výsadní postavení, ale moc královny z tohoto rodu byla omezována vládou osmnácti víl a vílů z dalších třech rodů, které se o sjednocení království zasadily.

 

144 PPE – První královnou v období druhého království byla Faenlen Veernieng, která proslula především kvůli svým… hmm, řekněme „vřelým“ vztahům k mužům. Jen za prvních pět let své vlády stačila vystřídat osmnáct milenců. Faenlen se nikdy nevdala a kupodivu ani nepřivedla na svět žádné dítě, proto se po ní královnou stala její mladší sestra, Tehrien.

 

109 PPE – Tehrien podepsala mírovou smlouvu s trpaslíky. Území víl mělo od té doby jasně dané hranice a také svá pravidla. Za Tehrieniny vlády dosáhlo království potřebné stability a o Tehrien se dokonce mluví jako o „druhé Zalwenii“.

 

89 PPE – Tehrien umírá při porodu. Její dítě, první dcera po třech synech, umírá spolu s ní. Mezi čtyřmi vládnoucími rody se rozpoutávají líté boje o trůn.

 

86 PPE – třetí epidemie šedé nemoci. Choroba od svého posledního útoku zmutovala a žádné léky proti ní nebyly. Víly jsou zoufalé. Rod Veernieng při epidemii téměř vymře, což značně ovlivní dějiny druhého království.

 

67 PPE - na trůn se dostává Idylwen z rodu Vaasa, první vílí královna, která nepocházela z rodu Veernieng. Nebyla příliš oblíbená a proslula pouze svou snahou co nejvíce uzavřít vílí království okolnímu světu. Byla to slabá panovnice, ale na trůnu se udržela poměrně dlouho – až do roku 14 PPE.

 

14 PPE – v tomto roce Idylwen vystřídala Evaen da Veernieng, které ale z kdysi mocného království zbyly jen trosky. Víly byly nejednotné, oslabené po epidemii zákeřné nemoci i po bojích o trůn. Tak našli Druhé království elfové.

 

 

III. Války s elfy

 

 

Rok 0 – Roztahovačný národ elfů, který do Alagaesie připlul na nádherných stříbrných lodích neznámo odkud, si mírumilovné víly velmi rychle podmanil a vytlačil je z jejich území. Královna Evaen si jejich chování nenechala líbit, svolala armádu víl a vyrazila proti elfům do boje.

Dopadlo to katastrofálně. Evaenina armáda byla rozprášena, samotná královna byla zajata, mučena, a nakonec elfy dokonce v roce 11 popravena. Tento čin víly šokoval, ale spíš než aby vyburcoval národ k dalšímu boji, naopak snížil jejich morálku. Druhé království padlo.

 

19 – v tomto roce přichází na scénu Deena da Veernieng, dcera Evaen, která se do prvních bojů nezapojovala; žila v ústraní, kde vychovávala své děti – dceru Airis a syna jménem Eru. Deena dokázala nemožné – sjednotila víly a znovu dala dohromady odboj proti elfům.

 

43 – Díky Deenině nezlomné víře ve vítězství se jí za pomoci Escalena z rodu Vaasa a jeho skupiny vílích mágů podařilo získat nejjižnější část elfského království Du Welden (území kolem jezera Röna), a založit zde Antharru (v předkladu „Odbojná“), nové království víl.

 

45 – Elfové útočí na Antharru, ohněm a magií ničí chrámy, paláce i stromové domy prostých víl. V jejich běsnění jim zatne tipec Avenruee da Veernieng, Deenina mladší sestra, která elfům názorně ukáže, jak mocná je magie víl.

 

51 – víly žádají o pomoc před elfy draky, ale ti odmítají. Smlouvu, kterou s nimi před mnoha stovkami let uzavřela Juvennei, považují za dávno neplatnou a nemyslí si, že by se jich boj s elfy nějak týkal.

 

52 – začíná válka mezi elfy a draky. Draci žádají o pomoc víly, ale hrdá Deena odmítá, stejně jako ji předtím odmítli draci. Krvavý spor mezi dvěma národy plně poutá pozornost elfů, a tak se Deeně s Avenruee podaří zapříst ochranná kouzla, která Antharru skryjí před zraky elfů.

 

53 – 325 – období klidu. Víly se z celého území Alagesie stahují do Antharry, jejíž velikost je oproti začátku téměř trojnásobná. Sestry Deena a Avenruee vládnou království společně.

 

326 – elfové znovu útočí na Antharru; zabijí mnoho víl a největší město zapálí. Deena a Avenruee stačí uniknout taktak, Deena je při útěku raněna a tak nějakou dobu řídí víly Avenruee.

 

689 – Avenruee přichází s odvážným plánem přesvědčit několik víl ovládnout oheň. Antharra byla zničena ohněm, a tak musí být ohněm zničeni i elfové. Deena s jejím plánem zpočátku nesouhlasí, tvrdí, že je to příliš nebezpečné.

 

692 – Avenruee svému milenci porodí dítě, dceru jménem Landira. Za víla se ale neprovdá a Landiru, která to odmalička nemá v hlavě v pořádku, vychovává sama.

 

703 – mladičká a důvěřivá Landira je unesena několika elfy, kteří ji mučí, aby prozradila, kde se skrývá její matka a teta, vůdkyně vílího odboje proti elfům. Landira neprozradí, nezradí svou matku, a elfové ji v rozzuření zabijí. Tato ztráta se dotkne nejen Landiriny matky, ale také Deeny, která konečně souhlasí s plánem vycvičit ohnivé víly.

 

712 – vzniká třináct Faierlakh, ohnivých víl, neskutečně mocných kouzelnic, které Avenruee osobně vede do boje proti elfům, aby dosáhla své pomsty.

 

726 – první z Faierlakh propadá ohni a sama vzplane. Avenruee se zasazuje o to, aby byla vycvičena na její místo nová, ale Deena nedovolí.

 

841 – poté, co díky zbylým dvanácti Faierlakh málem vyhoří hlavní město elfského království Du Welden, a ohnivé víly jsou za obrovských ztrát na straně elfů zničeny, je mezi elfy a vílami uzavřena mírová dohoda. Znovu vzniká Antharra, ale na úplně jiném místě, než původně byla – elfové vílám postoupí území mezi jezery Röna a Ardwen.

 

848 – Avenruee ve spánku navštíví bohyně Aalean a sdělí jí něco velmi důležitého. Není jasné co, ale Avenruee, která vždy mívala mnoho milenců, náhle nastoupí cestu pokání a vstoupí do jednoho z Aaleaniných klášterů.

 

853 – Deena se svou mladší sestru rozhodne provdat za Fatimera da Vaasa a spojit tak dva staletí znepřátelené rody. Avenruee se jejímu přání nebrání, odejde z kláštera a stane se Fatimerovou ženou. Víl je ze své manželky naprosto nadšený; Avenruee je velmi krásná, vlídná, klidná, a vždycky udělá přesně to, co Fatimer chce. Vše se změní, když jí Deena dá na starost jižní část Antharry. To se ukáže, jak je Avenruee mocichtivá a chamtivá. Fatimer ji ale miluje příliš na to, aby jí to vyčítal.

 

IV. Antharra – nová země

1040 – někdy kolem tohoto roku se situace ve vílím království konečně ustaluje. Antharra je rozdělena na čtyři části, Jih, Sever, Východ a Západ. Jihu vládne Jižní královna, která musí být z rodu Vaasa; tento titul pochopitelně dostane Avenruee. Sever má na starost královna z rodu Gaetah, západ královna z rodu Tulweni. Východ patří rodu Veernieng, který je nadřazen všem zbylým čtyřem rodům. V tomto stavu říše setrvala celých tisíc let.

 

2027 – mladá víla Turmalle je zabita na okraji království Du Varden, což znovu rozpoutá boje mezi elfy a vílami, tentokrát však agrese přichází z druhé strany, od víl. Válka trvá několik staletí a vyžádá si mnoho životů. Nikdo se už nedozví, že Turmalle zabil člověk, jeden z prvních, kteří se v Alagaesii objevili.

 

2456 – objevují se hlasy volající po změně královny. Antharra, čtyři sta let sužovaná válkou proti elfům z království Du Varden, je stále v moci Deeny z rodu Veernieng, a mnohým se to už nelíbí. Nakonec je Deena svržena královnou z rodu Gaetah a jejím manželem a ona i Avenruee, která ji podporovala, musí utéci ze země.

 

2502 – nové královně Atonii se podaří uzavřít s elfy mír. Antharra však musí království Du Varden platit mírový poplatek v podobě stříbra a drahých kamenů, které se na tomto území starodávnými metodami víl těžily.

 

2654 – zásoby stříbra se rychle tenčí a v Antharře znovu zavládá velký neklid. Královna Atonia je i s celou rodinou vyhnána z Antharry a na trůn se triumfálně vrací Deena. Avenruee se opět stává královnou Jihu a vyhání rod Gaetah, který díky Atonii vládl území Východu, Jihu i Severu. Deena se pod pohrůžkou znovurozpoutání války s elfy postará o zrušení mírového poplatku. Elfové další boje nechtějí připustit. V té době v celé Alagaesii vládne mír a elfové jsou příliš hrdí na to, aby se říkalo, že to byli oni, kdo ho porušili.

 

2656 – všichni členové rodu Gaetah jsou zbaveni nároků na Severní trůn a navždy vypovězeni z Antharry. Rod Gaetah se nakonec usazuje v Dračích horách, kde jeho potomci žijí dodnes. V témže roce je vybrán nový rod severních vládců. Jde o rod Noema, z nějž první královna Aridea da Noema vládne dobře a spravedlivě ve shodě s Deenou a ostatními vládci celých tři sta let.

 

2961 – Severní královna Aridea umírá a Antharru pohlcuje smutek. Samotná královna Deena vyjádří politování nad ztrátou dobré a moudré vládkyně. Na Arideino místo nastupuje mladičká manželka jejího syna, sotva třicetiletá víla Moanen.

 

3103 – Severní královna Moanen se ošklivě pohádá s Jižní královnou Avenruee. Moanen Avenruee vyčte, že jí závidí mládí a především její tři děti; Avenruee totiž na svět svému manželovi Fatimerovi stále ještě nepřivedla potomka, ač jsou spolu už mnoho stovek let. Jejich první dítě, narozené v létě toho roku, zemřelo pár hodin po porodu. Avenruee se cítí uražena a ublížena Moaneninými slovy a obviňuje ji, že ji uřkla a proto její dítě zemřelo. Jejich spor musí řešit samotná Deena, která dá nakonec za pravdu své sestře a Moanen uloží kát se a modlit se k bohyni Aalean a Matce Zemi za Avenrueeino očištění od kletby. Moanen to udělá, ale Avenruee to nestačí.

 

8. 7. 3104 – Gaater nyx – V překladu zlá noc. Za soumraku osmého teplomuku 3104 vílové a víly, kteří spadali pod moc Avenruee da Vaasa, vyplenili palác Moanen a rodu Noema, zabili Moanen, většinu členů její rodiny a služebnictva. Unikl jen Moanenin nejmladší syn se svou manželkou a jednou ze služek.

 

3105 – Avenruee a jejímu muži se narodilo dítě, dcera pojmenovaná Loneerei. Děvčátko už od dětství proslulo výjimečnou krásou. Loneerei nikdy nebyla příliš chytrá a díky výchově své matky byla taky značně omezená, ale to nejsou ty věci, které se o ní dočtete.

 

3178 – Avenruee přivádí na svět prvního syna, Fargona. Snivý a zvláštní chlapec zdědil svou povahu zřejmě po otci. Loneerei je téhož roku zasnoubena s mladým vílem z rodu Tarwen, který před lety dosadila Avenruee na místo rodu Noema. Ke svatbě ale nikdy nedojde, protože se mladý víl zamiluje do jiné a zasnoubení ruší. Avenruee zuří.

 

3229 – Do rodu Vaasa se narodilo i třetí dítě, sestra Loneerei a Fargona, maličká princeznička jménem Nyra. Avenruee ji od počátku miluje ze všech svých dětí nejvíc, protože je jí, co se vzhledu týče, nejvíce podobá. Vzhledem k Avenrueeiným povinnostem co se vládnutí týče však malou Nyru vychovávají spíše její starší sourozenci.

 

3242 – Fargon se zle pohádá s matkou a utíká z domu; Nyra je poslána na výchovu do aaleanského kláštera, Loneerei je znovu zasnoubena, ale ze svatby opět sejde. Deena onemocní, ale díky síle přírody se z nemoci brzy uzdraví. Ví však, že už tady na zemi nebude dlouho – vždyť je jednou z nejstarších víl – a tak určuje jako budoucí panovnici svou dceru Airis.

 

3245 – Avenruee zjišťuje, kde žije rodina její nenáviděné soupeřky Moanen, kterou kdysi dala zabít. Posílá do Du Weldenvarden své bojovníky, aby zbylé členy rodu Noema zabili. Mise není příliš úspěšná; Moanin syn a jeho žena utečou a vílové za nimi. Pak už je nikdo nikdy neuvidí. Co ale Avenruee neví, je to, že v Du Weldenvarden, ve městě Ceris, žije vychovávána Moaninou služkou Nelisou malá severní princezna Erida…

 

3247 – Nyra da Vaasa je zasnoubena se synem královny Deeny, Eruem. Aby unikla sňatku s ním, odejde do školy strážkyň, vzdá se svých titulů a stane se členkou královniny ochranky. Eru se nakonec bláznivě zamiluje do Loneerei, Nyřiny starší sestry, a tak se neprovdatelná dcera Avenruee konečně vdá. Avenruee je těžce zklamaná svou Nyrou.

 

3249 – Nyra se stává hlavní strážkyní antharrského pokladu, čtyř dračích vajec. Královna Deena v ni vkládá velké naděje a na rozdíl od Nyřiny matky ji má stále velmi ráda.

 

3252 – Nyra ukradne jedno z dračích vajec, uteče s ním k elfům a tam ho schová. Deena je její zradou těžce otřesena a opět se ozve její nemoc, královna to však přede všemi, včetně vlastních dětí, tají.

 

3253 – Nyra je V Sílthirmu dostižena a přivedena zpět do Antharry. Začíná s ní soud. Královna i její příbuzní ji prosí, aby prozradila, kde vejce je, ale Nyra mlčí. Nakonec je označena za Prokletou vílu Kaarlahk’ka a má být popravena. Podaří se jí ale svést žalářníka a s jeho pomocí utéci zpět k elfům.

 

3259 – na začátku listopadu tohoto roku podlehla královna Deena své nemoci a v úctyhodném věku zemřela. Na její místo mohly nastoupit dvě ženy; její vlastní dcera Airis a přivdaná Loneerei. Deena si v poslední vůli za svou následovnici zvolila Airis.

 

3260 – Princezna Airis da Veernieng je v lednu korunována na vládkyni Antharry a Jižní, Severní a Západní královna jí slibují svou věrnost a podporu.

 

3261 až současnost – královna Airis vládne Antharře moudře a spravedlivě stejně jako její matka, snad ještě lépe, a snaží se omezovat moc královnu Jihu, Avenruee, která touží, aby ona nebo některé z jejích děti dostaly Airisin trůn, a také královny Severu, která není z nějak zvlášť vznešeného rodu, a která za své místo vděčí právě Avenruee… 

 

Zpět na Reálie víl.

Napsal: Rhunön | Kategorie: Reálie
Dne: 22.07.2019 20:38:48 FB



 

REÁLIE VÍL

 

Autor: Lwineah, Arwina Greensleeves, Rhunön

 

Popis:

 

Víly jsou často přirovnávány k elfům, s nimiž sdílejí několik výrazných rysů – protáhlé uši zakončené špičkou, ladnost a eleganci, půvab a výrazné velké oči různých barev.

Mívají drobnější a štíhlou postavu, kterou poměrně málo zahalují. Obvykle nosí jen poloprůsvitné látky nebo oděv, který zakrývá nejcitlivější části těla.

Šperky a jiné ozdůbky na sebe příliš nevěší. Tou největší ozdobou jsou pro ně křídla, která jim vyrůstají ze zady. Víly mají dva páry křídel, většinou je ale svrchní pár redukovaný a velmi malý. Spodní pár mívá roztodivné barvy, tvary, různou velikost, průhlednost a křehkost. Na zádech jsou křídla složena „na berušku“, částečně se překrývají. Žádná křídla nejsou stejná, každá jsou jedinečná a nenahraditelná. Nejsou s vílou propojena pouze fyzicky, ale také psychicky. Pokud by víla přišla o svá křídla, připravilo by ji to o veškerou magii, což je v podstatě to nejhorší, co by se mohlo stát. Proto tuto informaci víly se strachem skrývají a nikdy by ji nikomu nesvěřily. Raději ať si každý myslí, že slouží jen k obyčejnému létání. Ironické je, že to není úplně pravda. V tomto případě dost záleží na velikosti křídel a jejich fyzické síle, ale ani ta největší a nejmohutnější vílu neudrží ve vzduchu na dlouho. Obvykle jsou schopny jen popoletět pár metrů či s jejich pomocí běhat nepřirozeně rychle.

Jejich vlasy mívají také jednu zvláštní vlastnost. Díky silnému poutu s přírodou často trochu světélkují, tedy hlavně za tmy. Zbarvení vlasů je pak úzce spojeno s „druhem“ víly, což platí v podstatě pro celkový vzhled každého jedince.  

 

 

Charakterové rysy:

 

Víly jsou mírumilovná a milá stvoření. Násilí, hrubost a války jsou jim proti srsti, ale pokud jsou zahnány do úzkých nebo se rozzuří, pak neznají slitování – ostatně elfové by mohli vyprávět. Jsou chytré a učenlivé, i když jejich myšlení není tak složité, podobá se spíše lidem. Na rozdíl od elfů také nejsou tak chladné a projevují své emoce. Jejich tváře vždy zdobí mimická grimasa, která dává najevo jejich rozpoložení. Mnohem více také vše prožívají, city je zasahují hloub než elfy a lidi – láska, smutek. Fyzický kontakt je pro ně velmi osobní, jejich vnímání je v tomto ohledu specifické a výrazně hlubší.

Vůči ostatním rasám jsou velmi nedůvěřivé a plaché, hlavně k elfům, kteří jim v minulosti velmi ublížili. V mnohých případech raději volí útěk nebo jednoduše splynou s nebližším stromem, aby je cizí oko nemohlo spatřit.

Mladé víly jsou ovšem již více kurážné než ty starší, zatrpklé a vyděšené, které ještě pamatují hrůzy válek a stovky mrtvých, což by mohlo v budoucnu podstatně ovlivnit vývoj této rasy.  

 

 

Věk a stárnutí:

 

Podobně jako jiné rasy i víly jsou dlouhověká stvoření. Zub času tyto tvory po fyzické stránce příliš neovlivňuje, ale jsou poměrně náchylní na prudké změny a nemoci – více než elfové, ale méně než lidé.

Mladé víly rostou normální rychlostí. Podobně jako lidé. Jejich růst se však v určitém věku, po dokončení vývinu křídel (cca 18 – 30 let), zastaví a čas nad jejich tělem ztrácí moc. Až do posledního vydechnutí proto vypadají stále mladě a krásně a netloustnou.

 

 

Vílí magie:

 

Původ

 

Víly jsou s Přírodou, jak říkají Hvozdu, spojeny daleko těsněji než druidové. Veškerá jejich magie pochází od Přírody. Víly svůj život s přírodou svázaly dříve než trpaslíci začali budovat své království v Beorských horách. Pokud začne chřadnout Příroda začnou chřadnout i víly. Přírodu víly vnímají jako spektrum různých složek. Tyto složky představují jednotliíý bohové vílího panteonu. Jednotlivé součásti dávající jeden krásný a dokonalý celek, Matku Přírodu.

Zatímco druidové vnímají Hvozd jako svého otce. Víly vidí Přírodu jako svoji matku a učitelku. Dalším rozdílem je že víly ani při největší zlobě plně nepodlehnou vlivu Přírody. Díky daleko delšímu soužití jsou víly schopny zlobu přírody korigovat. Nikdy nepropadnou šílenství jako druidi. Víly tvoří takovou protiváhu pro druidy, kteří jsou poslušnými sluhy Hvozdu, víly jsou spíše pečovatelky a sestry Přírody než-li služky.

 

Obecně

 

Je to mocná přírodní síla, pro jiné rasy zcela neznámá až mytická, stejně jako víly samotné. Jediné zmínky či spisy hovořící o ní by se snad daly nalézt v knihovnách v posledním vílím městě Anthaře. Zbylému obyvatelstvu jsou tedy nepřístupné.

Tato magie zahrnuje hlavně možnost ovládání přírodních živlů. Z jednotlivých elementů pak vychází specializace a následné „druhy“ víl. Ty podstatně ovlivňují vzhled víly, povahu a někdy dokonce i jejich schopnosti:

 

Magie vzduchu – měsíční víla, nebeská víla,…

Magie vody – říční víla, dešťová víla,…

Magie země – lesní víla, horská víla,…

 

Živel nebo specializace víly je dána při jejím narození. Nezáleží při tom na rodičích či předcích.

Víly obdařené živlem vzduchu mají silná křídla a jemné tělo které působí křehkým dojmem. Vílové tohoto živlu jsou vysocí, hubení s ostrými rysy. Často bývají také plavovlasé a vyznačují se skvělým smyslem pro humor.

Vodní víly jsou velmi rozmanitých postav, stejně jako voda sama nabývá mnohých vlastností. Jsou víly které mají plnou postavu a klidnou jasnou mysl jako vody jezera, ovšem i víly štíhlých postav s bystrou myslí, jejichž smích je svěží jak horská bystřina. Vílové sdílejí rozmanitost svých protějšků.

Zemní víly mívají mateřskou postavu s kyprými tvary. Vílové bývají rozložití jak koruna starého dubu. Klidná povaha provázená laskavostí, empatii z nich činí pravé strážce hvozdu. Právě tyto víly a vílové nejčastěji vstupují do kněžského stavu.

Existuje také možnost ovládnutí nezkrotného ohně, takové víly se nazývají Faierlakh. Ohňová víla bývá velice mocná, ale její život nikdy netrvá dlouho. Tento nezkrotný živel totiž není možné plně ovládnout. Pomalu vílu stravuje a mění ji, nakonec ji spálí. Z podobného důvodu proto take není možné, aby se víla narodila jako ohnivá. Pro bytí Faierlakh se musí během života rozhodnout sama, ať už je její důvod jakýkoli. Funguje vlastně jako takový vílí Stín. Za svou moc však platí strašlivou cenu – její život končí v oslnivém výbuchu ohně.

 

! Za Faierlakh je možné hrát pouze max. 6 měsíců. Pak se automaticky přesune do archivu. !

 

Mladé víly jsou schopné využívat jen živel, který přísluší jejich specializaci (vyjma ohně). V té mají poměrně velké možnosti. Čím je pak víla starší, tím větší je možnost, že dokáže ovládnout i jiné živly. Opravdoví mistři jsou pak schopni živly i kombinovat. Víly jsou natolik propojené s přírodou, že dokážou ovládat sílu i živých rostlin – spoutat někoho pomocí kořenů či šlahounů ostružin, brát si energii z lesa… Jsou ale silně limitovány prostředím, na poušti kupříkladu nemají téměř vůbec možnost kouzlit.

Přírodní elementy, ale nejsou to jediné, co tato magie nabízí. Víly znají také veliké množství léčivých kouzel.  Jsou schopné vyléčit téměř všechna zranění a známé druhy nemocí, jak u rostlin, tak u zvířat, elfů či lidí. Svazuje je pouze bolest, kterou sdílí při léčení s raněným, takže pokud je rána příliš vážná nebo je raněných velký počet a víla není schopna unést stupňující se bolest, může ji to stát i život.

Kouzlí beze slov. Někdy si pomáhají zpěvem. Z toho vyplývá, že jejich mysl je velmi odolná a silná. Dostat se jim do hlavy je téměř nemožné, pokud to samy nedovolí. Ony v tom naopak nemají žádný problém. Proniknou i velice silnými obrannými stěnami. Nikdy však se zlými úmysly a jen v případě, že jim to dotyčný povolí. Víly nejsou od přírody násilnické ani zlé – jen oheň má tu moc, poničit jejich čistotu a dobrotu. Opakujeme však znovu, víla však není žádný pacifista. Sáhne-li někdo na její domov, brání ho do roztrhání těla.

 

 

Náboženství (Gaartera):

 

V očích většiny je tím nejmocnějším a nejsvatějším velká Matka – „Matka Příroda“. Každá víla je s okolní faunou, svou Matkou, velice úzce spojena, dokonce mnohem silněji než elfové. Toto pouto bývá kolikrát až tak silné, že když začne chřadnout les, chřadne i národ. Nejhůře to většinou nese Královna.  Tato situace však může nastat i opačně. Pokud onemocní Královna, některé části lesa onemocní též.

Matka však není jediným symbolem víry. Mnohé modlitby se obrací i k velkému množství jednotlivých bohyň a bohů. Mezi nejdůležitější a nejoblíbenější patří zejména:

 

Suria – bohyně nebes

Averil – bohyně země a ochránkyně zvěře

Nirel – bůh vody

Morius – bůh ohně

Aalean – bohyně lásky

Arzul – bůh války

Keturah – bohyně smrti a patronka zemřelých duší

Zion – bůh života

Yona – bohyně dne a slunce

Naaro – bohyně noci a měsíce

Joriin – bůh magie

Mae – bohyně snů a spánku

Titania – bohyně spravedlnosti a moudrosti

 

Více o vílím státě a náboženství zjistíte ZDE.

 

 

Stručná historie

 

Počátky

 

         Víly přišli do Alagaesie od severu skoro 800 let před příchodem elfů aby zde vytvořily první království na jejím území. Po skoro tři sta letech trvání království víl se jim podařilo navázat spojenectví s tehdy ještě divokými a nezkrotnými draky díky čemuž značně rozšířily své území.

         Sto let na to postihne národ víl strašlivá dosud neznámá šedá nemoc která značně zdecimuje jejich populaci. Přesto vílí národ pokračoval v expanzi až na hranice Beorských hor, kde došlo k několika střetům s trpaslíky. Obě kultury ač značně rozdílné dokázaly žít vedle sebe v míru. Trpasličí runy pak daly základ vílímu písmu.

         Víly se začínají učit kouzlům od mladé ovšem mocné víly. Ta se však vrhne sama do ovládnutí ohně, ale je jeho silou nakažena a začíná zabíjet. Víly i draci se ji pokusí zastavit a ani přes velkou sílu se jim to nepodaří. Život mocné kouzelnice pak ukončí její milenec dýkou do srdce.

         Nedlouho na to následuje další epidemie šedé nemoci, která si díky bohům vyžádá podstatně menší ztráty na životech.

         Konec rozkvětu víl přichází se smrtí současné královny. Vše proběhne za podivných okolností. Její děti jsou zbaveny nároku na trůn, na nějž usedá sestra královnina muže. Krutá a nelítostná panovnice. Sami její děti ji zaklely do černé skály na severním konci Antharry, kde stojí dodnes.

         Dcera kruté vládkyně, se však ukáže slabou vládkyní a rozvíjející se rasa trpaslíků připraví víly o velkou část území. Pod tlakem tehdy ještě kočujících trpaslíků se první království víl rozpadá.

 

 

Druhé království

 

         Netrvalo ani padesát let a mocné rody vílí rasy opět vybudovaly království. Rod předchozích vládců se opět chopil moci, tentokráte omezen zasedající radou 18 víl a vílů. První panovnice nového království s i přes svou lásku k mužům ukázala neplodná. Po ní nastoupila její mladší sestra, která obnovila mírové vztahy s trpaslíky. Díky tomu přivedla království zpět do prosperity.

         Její dědička však umírá spolu s matkou při porodu, což vyvolává tvrdé boje o trůn. Do toho přichází třetí vlna šedé nemoci. Po vládě slabé královny z jednoho z menších rodů se nachází království na pokraji rozpadnutí.

         Při nástupu královny z rodu právoplatných dědiců se na území Alagaesie objeví elfové. Víly byly tehdy rychle podmaněny a jejich pokus o bitvu byl s přehledem odražen. Královna byla zajata, mučena a nakonec popravena. Tak skončilo druhé království víl.

 

 

Antharra - Nová země

 

         Mladší sestra právě padlé královny posbírá během tří dekád zbytky vílího národa a přemění je na soudržný celek. Díky tomu se jí podaří obhájit území kolem jezera Röna, kde založí Antharru - třetí vílí království.

         Elfové sem vpadnou, ničíce co mohou dokud je královnina mladší sestra nevyžene pomocí magie. Víly se dovolávají staré smlouvy s draky, ti však odmítnou proti elfům zakročit. Následné období klidu, kdy sestry vládnou společně je dobou rychlého růstu království. Následuje další vpád elfů při němž obě vládkyně málem zahynou.

         Během následujících let dochází jen k malým potyčkám a mladší ze sester se narodí dcera, ta je unesena elfy a po dlouhém mučení zabita. Víly se odhodlají k odvážnému kroku - vytvořit Faierlakh. Tyto víly v malém počtu naprosto zničily hlavní elfské město. Zastrašení elfové uzavírají s vílami mírovou smlouvu.

 

         Po několika letech se situace ustálí a na území Antharry vznikají čtyři územní celky: Západní, Jižní, Severní a Východní království. Spravované čtyřmi velkými rody. Východ patřící rodu původní královny pak vládne všem ostatním.

         Skoro tisíc let poté je na území elfů zabita člověkem jedna z víl což opět nastartuje válečné jednání mezi oběma stranami. Po čtyřech stech letech války je královna svržena jedním z rodů a jižní královna, její sestra, musí i s ní uprchnout ze země. Víly uzavírají s elfy mír výměnou za pravidelný tribut. Zásoby surovin však nejsou neomezené a rebelská královna je svržena její rod zničen. Zpět se vrací královna Jihu i se svou sestrou, jako právoplatnou královnou všech. Pod hrozbou války se tribut ruší.

         Nově nstoupivší rod Severu má moudrou a silnou panovnici. Po její smrti nastupuje na trůn mladičká víla, která se pohádá s Jižní královnou a jejich spor musí řešit nejvyšší moc. Rozsudek ve prospěch jižní královny je bez odporu vykonán, což však Jižní královně nestačí. Jižní královna nečekaně napadne severní a většinu jejího rodu zabije. Jeho místo nahradí jiný rod.

         Jižní královně se pak narodí dcera a syn. Dceru zasnoubí s rodem Severu. Jejich potomek pak svatbu zruší, čímž Jižní královnu velmi rozzuří. Narodí se jí další dítě. Svou nejmladší dceru tak posílá do kláštera na výchovu, tu starší se opět pokusí provdat, leč neúspěšně. Pohádá se synem a ten utíká z domu. Tou dobou zjišťuje že její nepřátelský rod stále žije na území elfů a pokusí se jej neúspěšně zničit.

         Královna Východu ustanovuje svoji dceru za následnici a provdává svého syna za dceru Jižní královny. Jedna ze strážkyň pokladu zradí a odnese jedno z dračích vajec k elfům, je však chycena, ovšem podaří se jí utéct.

         Královnou víl je korunována Airis, která jim vládne doteď.

 

Časové řazení podle let naleznete ZDE.

 

 

Vílí stát a Gaartera

 

Vílí království bylo jedním z prvním států na území Alagaesie a společnost víl se od té doby příliš nezměnila. Jak vypadá samotný stát a jak obsáhlé je vílí náboženství zjistíte ZDE.

 

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Reálie
Dne: 17.07.2019 20:17:59 FB



Jak dlouho vlastně budu cestovat?

A kudy?

Autor: Islanzadí de Eamë, Aireen

 

Již delší dobu se nám tu rozmáhá takový nešvar. Buď cestujeme moc rychle, nebo příliš pomalu. Celý proces cestování je zmatený a nikdo vlastně neví, jak dlouho kam bue cestovat. Níže jsme se rozhodli tento neduh napravit a říci vám, jak spočítat vzdálenost na reálné dny. Abychom konečně přinesli do pojmu cestování rovnoprávnost!

 

 

Cesty

 

V prvé řadě je důležité říci, že cestování po Alagaesii probíhá především formou obchodních cest. Pokud se držíte vyšlapaných, osvědčených cest, cesta probíhá hladce a vaše cesta není zdržena. Pokud se rozhodnete cestovat na vlastní pěst, je potřeba přidat nějaké zdržení.

 

Obchodních cest po Alagaesii najdeme poměrně dost, především v oblasti lidí. Jedinou výjimkou je obchodní cesta mezi trpaslíky a elfy, která je používaná pouze jimi. Ta začíná na jednom konci ve Farhen Duru a pokračuje po vodě až do Sílthrimilu (pohraniční město Sílthrimu - více o pohraničních městech elfů zde).

 

Ostatní cesty najdete vyobrazené na této mapě (pro zvětšení na ni klikněte). 

 

(kliknutím na mapu nebo SEM zobrazíte plnou velikost)

 

 

Vzdálenosti

 

Cesta po stezkách

A jak tedy vlastně vypočítat, jak dlouho budu cestovat? Nejdelší cesta, kterou můžete absolvovat, je od Bulridge podél okraje lesů až k Askignaku, kterou půjdete reálným lidským časem 5 týdnů. Tedy hráči reálně absolvují pět týdnů hry po přilehlých místech. Těch pět týdnů se dá strávit buď hybernací postavy s občasným příspěvkem do daných míst, anebo si průběžně můžete hrát zastávky v místech, kterými projdete. Ideální je na to poušť, co se této cesty týče. Proto by hráč měl skutečně obezřetně volit, kudy půjde, proč a kam. Samozřejmě počítáme variantu, kdy jezdec jede na naloženém voze taženém jedním koněm. A v noci spí. 

 

Pro srovnání dáváme pár dalších cest - z Teirmu do Burgsanku se tímto způsobem dostanete za 1 týden. Z Burgsanku do Uru'baenu za necelý jeden den. Pokud bychom tímto způsobem cestovali stezkou mezi Ellesmérou a Osilonem (Du Weldenvarden) nebo Tarnagem a Farthen Durem (Beorské hory), zabraly by nám tyto rozmezí dva dny. Ovšem elfové a trpaslíci cestují trošku jinak, proto se jedná jen o příklad.

 

Vzdálenost mezi Burgsankem a Uru'baenem budeme dál nazývat "jednotka" na mapě, abychom lépe označili, s čím vlastně pracujeme. 

 

Cesta na voze taženém koněm po cestě = Jednotka

Cesta na voze taženém dvěma koňmi po cestě = Třičtvrtě jednotky (Jednotka x 0,75) 

Cesta na voze taženém třemi koňmi po cestě = Půl jednotky (Jednotka x 0,5)

Cesta na koni po cestě = Půl jednotky (Jednotka x 0,5)

Poznámka: Od tří koní dál už se rychlost nezvyšuje.

 

Cesta mimo stezku

Pokud se rozhodnete cestovat mimo vyjeté cesty, musíte počítat se zdržením. terén může být zavalený, některá místa se budou objíždět, může vás někdo přepadnout. Jezdit mimo vyznačené stezky většinou znamenalo "už se nevrátit" nebo se "vrátit za hodně douho". Je třeba počítat i s tím, že tudy vůz neprojede. Jeden člověk na koni možná někudy ano, vůz rozhodně ne. Tedy k takovému cestování si přidejte dvojnásobek, kolik by to bylo podle cest. Pokud jdete přes hory nebo přes přímou poušť, třikrát. Poušť navíc dává vysoká procenta k tomu, že vaše postava zemře. To se vám jednou ve hře může objevit vypravěčský příspěvek o tom, že jste cestu nezvádli. 

 

Cesta mimo cestu = Jednotka x 2

Cesta přes hory = Jednotka x 3

Cesta přes poušť = Jednotka x 3 (a vysoké riziko smrti)

 

Cesta bez koně

Cestování bez koně je sebevražda. Jde cestovat pěšky třeba po lesích, kde platí daný dvojnásobek jak u cesty mimo stezku, nebo napříč městy v království kde jsou právě cesty. U těch platí trojnásobek. 

 

Cesta lesem pěšky = Jednotka x 2

Cesta po stezkách pěšky = Jednotka x 3

 

Cesta po vodních stezkách

Cestování po vodních stezkách je samozřejmě možno jen díky obchodním lodím a ty mají za příznivých podmínek dvojnásobnou rychlost než povoz taženého jedním koněm - není třeba odpočívat přes noc, například. Jiný způsob než lodí neexistuje. Po těchto stezkách nelze plavat!

 

Cesta po vodní stezce = Půl jednotky (Jednotka x 0,5)

Cesta po vodní stezce během bouře = Jednotka

Cesta na Vroengard = Cesta na Vroengard není úplně jednoduchá. Většinou je kolem něj bouře a spousta dalších nepříznivých podmínek, koneckonců, ostrov je magicky radioaktivní. Dávka této magické radiace člověka sice ihned nezabije, i tak je ale potřeba cestovat s minimálně jedním mágem a velkými zásobami jídla a vody (na Vroengardu není nic normálně poživatelného). Tím se cesta ještě víc zpomaluje. Tedy reálně na Vroengard se cestuje reálně celý týden a pokud loď cestu přežije, nemůže se na něm zdržet déle než posádce dovoí zásoby.

 

Cesta na drakovi

Cesty na dracích jsou samozřejmě nejrychlejším dopravním prostředkem. Pokud vás tedy nějaký dobrotivý dračí jezdec sveze, ušetří vám to podstatný čas strávený na cestě. Dospělý, zdravý ohnivý drak přeletí celou Alagaesii (podle Paoliniho mapy) za 1 týden (počítáme i spaní v noci), pokud tedy letí (maximálně) tři dny v kuse, cesta je rychlejší, ale spánek o to delší. Tedy cesta delší než tři dny se pak dorovnává spánkem a je platná podle původních pravidel. To znamená, že rychlejší cestování nastává jen, pokud je cesta menší než 3 dny. 

 

Cesta na dospělém drakovi = Jednotka x 0,2 (Pětina jednotky)

Cesta na mladém nebo nemocném drakovi = Jednotka x 0,5 (Polovina jednotky)

Poznámka: Schopnost výkonu draka posuzuje jezdec sám, speciální případy pak jsou ostatní rasy draků. Pokud si jezdec není jistý, jak cestu spočítat pro svěho draka, pište adminům. Samozřejmě jezdec posuzuje i to, kolik lidí (či nákladu) je jeho drak schopen unést.

 

Napsal: Rhunön | Kategorie: Reálie
Dne: 05.07.2019 22:16:36 FB



 

HIERARCHIE VÍL A GAARTHERA

 

Autor: Arwina Greensleeves, Rhunön

 

Vílí národ je jeden z nejstarších – možná nejstarší – v celé Alagaesii a už od pradávna vytvářel království s jednotným právem a hierarchií. Na špici stojí – a vždy stála – královna, vždy královna, nikdy ne král, níže je jakási vílí šlechta, tvořená nejstaršími rody a duchovenstvem, a pak zbytek víl. V minulosti vládla pouze královna a její moc nebyla nikým omezována, nyní je to trochu jinak.

Celá Antharra je rozdělena na 4 části, sever, jih, východ a západ. Každé světové straně vládne jiný vílí rod. Východ, který je v moci rodu Veernieng, je pak ostatním nadřazen. Vládkyně všech čtyř částí Antharry mají titul královna.

Víly většinou netouží po majetku, ale po uznání, a tak nejsou královny příliš bohaté. Vlastní většinou svůj „palác“ – stromový dům o několika patrech, kde se nechávají obsluhovat několika služkami, nějaké ty šaty a potom už nic. Něco jako peníze u víl neexistuje, funguje spíše výměnný obchod.

 

KRÁLOVNA (Renna)

Západní královna (Vastrenna)

Severní královna (Norterenna)

Jižní královna (Jovarenna)

Představené a představení klášterů (Gaarterii)

Matky (Materes)

Rody, rodiny, ostatní víly

 

Královna - renna

Jde o nejvyšší titul víl. Královna vládne neomezeně, vydává zákony platné pro celou Antharru, její rozhodnutí jsou závazné pro všechny víly. Královnou se může stát pouze žena z rodu Veernieng, je jedno, zda do rodu patří pokrevně nebo se do něj přivdala. Svou dědičku si před smrtí určuje královna samotná, neurčí-li ji, zvolí ji Severní, Jižní a Západní královna. V případě, že rod Veernieng vymře, na jeho místo nastoupí rod Vaasa.

 

Jižní královna – jovarenna

Jovarenna je po královně druhý nejvyšší titul. Vládne jižní (nejstarší a největší) části Antharry a v případě, že královna nebude mít žádného následovníka, jedno z jejích dětí nastoupí na královnino místo. Jižní královna je titul vyhrazený pro rod Vaasa.

 

Zapadní královna – vastrenna

Vládne západní části Antharry. Západní královna je nejvyšší soudkyní víl. Pochází z rodu Tulweni, jehož členové jsou proslulí svou velikou moudrostí. Rozhodne-li nějaký spor jinak než královna, královna se musí podřídit jejímu rozhodnutí.

 

Severní královna – norterenna

O titul Severní královny se vždy vedly boje; norterenna má totiž jedno speciální právo, může vetovat královniny zákony. Současnou Severní královna pochází z rodu Halvnen, a byla na své místo dosazena současnou Jižní královnou, což značně omezuje moc rodu Veernieng a naopak posiluje rod Vaasa.

 

Představení klášterů – gaarterii

Víra je pro víly velmi důležitou složkou každodenního života a stát se představenou/představeným jednoho z pěti největších klášterů v Antharře znamená dosáhnout velikého úspěchu. Jednotlivým gaarteriim je prokazována veliká úcta a jejich největší starostí je každoroční sněm, na kterém bývají uváděni noví bohové, a „ničeni“ staří, nevyhovující. Gaarterii taky rozhodují o tom, kdo bude proklet, kdo naopak vyznamenán „speciálním požehnáním bohů.“ Stát se gaarteriim může i víl; gaarterii je tudíž jediná významná funkce, které může dosáhnout i muž.

 

Matky – materes

Matka stojí v čele každého rodu víl. Matere je nejstarší víla v rodu, je považována za nejmoudřejší a mladší víly a vílové za ní často chodí pro radu. Když se chce mladá víla/víl z daného rodu oženit nebo vdát, musí požádat o svolení matere. Materes jsou ve svých rodech v podstatě neomezenými vládkyněmi; jejich moc nemůže úplně potlačit ani královna, protože slovo matere rodu je v daném rodě

 

Rodiny a rody

Víly většinou tráví v rodině čas od narození až do smrti. Je velmi neobvyklé, že by víla utíkala z domova, nebo se ke svým rodičům neznala. Víly sice mohou žít na jiných místech, než jejich rodiče, ale snaží se je často navštěvovat. Úcta k rodičům a starším hraje u víl velkou roli.

 

 

 

GAARTERA

 

Víly, nejstarší z inteligentních ras Alagaesie. První z přírodních ras vyznávají komplexní a složité náboženství s množstvím bohů a bohyň. Tato božstva však nejsou ničím jiným než personifikacemi jejich nejvyššího božstva - Matky Přírody.

Umožňují vílám lépe chápat jemné nuance přírody a věnovat svou pozornost té či oné její složce. Příroda je velká a složitá, za tu dobu co s ní víly žijí si vytvořily pojmenování pro každou její část. Kromě velkého množství menších bohů a bohyň uctívají víly 13 hlavních bohů a bohyň: 

 

Suria - bohyně vzduchu a nebes

Averil - bohyně země a ochránkyně zvěře

Niriel - bohyně vody a bouří

Morius - bůh ohně

Aalean - bohyně lásky a čistoty

Arzul - bůh války a statečnosti

Keturah - bohyně smrti a ochránkyně zemřelých

Zion - bůh života a znovuzrození

Yona - bohyně dne a slunce

Naaro - bůh noci a měsíce

Joriin - bůh magie a pasák hvězd

Mae - bohyně snů a spánku

Titania - bohyně moudrosti a poznání

 

 

 

Bohové

 

Suria - Bohyně vzduchu a nebes. Vždy veselá paní vzduchu, v rozevlátém rouchu barvy nebeské modři. Smějící se nad štěstím z volnosti. Symbolizuje volnost, kterou nám Příroda dává. Vyjadřuje radost jakou lze zažít pouze ve volné přírodě.

 

Averil - Bohyně země a zvěře. Nejbližší aspekt Matky Přírody. Mateřská postava, vyzrálé ženy jejíž obličej přímo září láskou. Ne však láskou milenců, ale mateřskou láskou. Nejsilnějším citem, který prostupuje celou Přírodou. Jejím poselstvím je ona láska, kterou bezezbytku rozdává všem okolo.

 

Niriel - Bohyně vody a bouří. Drobná víla v lehkém splývavém šatu s bledou pokožkou. Ukazuje více než jiní dvojakost Přírody. Klidnou, chladivou a pečující sílu, ovšem i dravost proudu, sílu povodní. Příroda stejně jako voda může léta téci v klidu než přijde ničivá vlna, která zatopí vše okolo sebe.

 

Morius - Bůh ohně. Temná postava s plamennýma očima. Neoděn stojí ve své nezkrotné síle uprostřed ohnivého pekla, čekající až bude vypuštěn ve svém hněvu na svět. Představuje nezkrotnou sílu přírody, její zuřivost nespoutanou ve zlobě a touze zbavit se všeho. Bojovat dokud nepadnete vysílením. To je poselství Moria.

 

Aalean - Bohyně lásky a čistoty. Bývá zpodobňována jako vysoká štíhlá víla ve splývavém průsvitném šatu. Aalean je patronkou čisté pravé lásky. Chrání čistotu, kterou představuje nezištná láska. Je symbolem nevinnosti. Reprezentuje nezkalenou krásu Přírody.

 

Arzul - Bůh války a statečnosti. Podobou statný víl s mohutnými křídly a sveřepým pohledem v ocelových očích. Oděný do rudé róby třímá zkrvavený meč vznášející se nad hlavami nepřátel. Ukazuje dravost a nadřazenost Přírody.

 

Keturah - Bohyně smrti a ochránkyně zemřelých. S otevřenou náručí přijímá všechny ty, kteří hledají mír a klid posmrtného života. Ukazuje nám, že Příroda je stejně neústupná jak rozzuřený Kull, byť poněkud trpělivější. Čeká na každého a nikdo jí neunikne.

 

Zion - Bůh života a znovuzrození. Plavé vlasy, snědá pokožka a sympatický úsměv víla ve světlém vzdušném šatu skrývají veškerou tvořivost i proměnlivost přírody. Ukazuje nám že nic není stálé a neměnné. Posílá duše zpět do života a ukrajuje z toho našeho.

 

Yona - Bohyně dne a slunce. Překrásná víla jejíž spalující krása doslova sežehne každého kdož se k ní přiblíží. Ti kteří však dokáží odolat jsou však obdařeni hřejivým a životodárným světlem a teplem.

 

Naaro - Bohyně noci a měsíce. Drobná dívka v tmavém šatu na němž se skvěje celá obloha. Pastýřka hvězd přináší odpočinek a chladivý dotek noci po parném dni. Koho však ovane její ledový dech nachází v nočním chladu jen smrt.

 

Joriin - Bůh magie a poznání. Zamyšlená tvář, splývavé roucho i obrovitá křídla mu dodávají vzhled moudrého a váženého víla. Ztělesňuje tajemství a záhady Přírody které nemají být rozluštěny.

 

Mae - Bohyně snů a spánku. Patronka věštců a jasnovidců má ve tváři věčně zasněný výraz. Obličej havraními vlasy rámovaný dává vyniknout bledé pleti. Temně zelené roucho splývá se stíny lesa a odhaluje tak jen její tvář. Přináší nám klíč k moci Přírody i prorockou sílu snů.

 

Titania - Bohyně spravedlnosti a moudrosti. Přísná tvář bez jediného náznaku pochyb ukazuje klid s jakým rozebírá jakýkoliv problém. Ve svých rukou třímá váhy na nichž porovnává osud i přání, aby se dosáhlo harmonie.

 

 

Zvolání a modlitby

 

Jako každý národ který má náboženství i víly se modlí ke svým bohům. existuje nespočet modliteb pro všechny příležitosti. Většinou se jedná o krátké věty jako:

 

Mae, dej mi klidný spánek.

Naaril požehnej nám.

Arzule ochraňuj nás

 

Muži se modlí k Arzulovi za sílu:

 

Arzule, mocný vládce meče,

dej mi sílu draka,

dej mi rychlost hada,

požehnej mé ostří

a veď mou ruku k vítězství!

 

 

Chrámy a kněží

 

Víly nemají mnoho chrámů. V jejich království se nachází jen několik chrámů. Ty mají podobu komplexů několika menších svatyň, které obsahují ikony bohů a bohyň. Tyto komplexy svatyň mají nádherné zahrady, kde kněží i věřící mohou odpočívat a modlit se. V zadní části jsou světské budovy, jako jsou jídelny, cely a další zázemí.

Stejně jako ostatní vyspělá náboženství i víly mají své kněží a kněžky - Garterii. Jedná se o víly, které se rozhodly zasvětit svůj život a hlavně konání ideálům jednotlivých bohů či bohyň. Těchto víl není mnoho a ukazují se jen zřídka. Jejich práce spočívá v rozjímání nad konáním svým i druhých. Zároveň se věnují výkladu znamení, pro státní správu.

Mezi povinnosti kněží patří mimo jiné i vedení jakýchsi statistik o vílách v království. Ulehčují tak státním orgánům a posilují svoji pozici. Na základě těchto informací také připravují přednesy k různým svátkům a podobným akcím. Dále také, jako tradičně, jednou za rok, a to 1. Sněžence vyhlašují ve jménu všech hlavních bohů kteří z množství nepřeberných bůžků ukončili své posláni zde v Alagaesii. Tito jsou posléze nahrazeni jinými.

Neobvyklost této instituce spočívá v jejím rovnoprávném zacházení s pohlavími. Ačkoliv víl nemůže dosáhnout příliš vysokých pozic ve státní správ, která spadá pod světský úřad vladařky, v církvi může dosáhnout i na místo představeného jednoho z pěti hlavních chrámů víl.

 

Chrámy

 

Velký chrám vědění - Samotné centrum Antharry. Tento komplex se sestává z několika protáhlých budov jejichž dobře osvětlená a tichá zákoutí slouží k meditacím a četbě knih či spisů uložených v obsáhlých sklepeních naplněných svitky s mapami, vědeckými poznatky i básněmi nebo romány. Chrám všech božstev, neboť vědění si nevybírá.

 

Chrám vah – Tento chrám je nejblíže královskému paláci. Jeho rozlehlá síň je od pradávna využívána vládci jako dobré místo pro vynášení rozsudků i jednání s cizími delegáty. Tento chrám sloužící bohyni Titanii spolu s Mae  a Joriinem kteří jako svědkové i rádci pomáhají vyrovnat ručičky vah.

 

Chrám černé a bílé - Chrám na samém okraji Antharry ponořený do stínů vysokých, prastarých stromů. Tento striktně klášterní chrám zavazuje své kněží a kněžky přísnými pravidly. Každý z nich je skvělým bojovníkem, ale nikdy nesmí zahubit myslící bytost. Každý jeden z nich umí psát, ale nesmí nikdy zapsat ani písmeno. Spí ve dne a v noci bdí, aby nad plamenem svíčky pronášeli své tiché modlitby. Chrám zasvěcený Keturah, Zionovi, Yoně a Naaroovi.

 

Chrám ctností - Severozápadní Anthahrrský chrám. Krásné budovy kde se kněží oddávají meditacemi nad morálními otázkami a problémy společnosti. Kněží a kněžky Aalean a Arzula zde budují pravidla která mají za cíl naučit společnost dobrým mravům podle vůle Přírody.

 

Chrám kruhu - Budovy které skoro splývají s lesem stojí mimo hlavní obydlenou zónu Antharry. Dokonalá harmonie přírody a umělých staveb zasazených do překrásného prostředí zahrady plné drobných cestiček. Stoupenci tohoto chrámu jsou jakýmisi delegáty samotné Přírody. Jsou to oni kdo zajišťuje obřady pro dobrou sklizeň, pěkné počasí na svátky, etc. Především jsou to však mistři magie. Dokázali skvěle zkrotit každý jeden živel, kromě ohně. Tato záhada stále uniká jejich dovednostem.

 
Zpět na Reálie víl.
 

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Reálie
Dne: 14.08.2018 15:48:43 FB



Lidé

Autor: Bayn Železná pěst

 

Lidé jsou nejrozšířenější a nejběžnější rasou v Alagaesii, která obývá její nejsevernější, i suché úbočí skalisek v Surdě. V podstatě není k lidem nutno co dodat, ale v naší hře jsou přeci jenom jistá specifika, které by hráč měl vědět.

 

 

Časté chyby aneb na co si dát pozor!

 

  • První nejčastější chybou je věk. Hned na začátku poznamenám, že horní hranice věku hráče nijak neomezuje, ale stávají se tu pak velké chyby v historii. Naše hra se odehrává tak nějak v 12-14. století +/- a prostý lid, které by měla být i zde na této stránce majorita, se dožívají asi 40-50 let. 50 lidé byli právem považováni za starce.

    Dolní hranice věku, čili věk vaší postavy, to už je více bolestivé téma. Hlavně co se ženských hrdinek týče. Lidé byli za dospělé považováni klidně i v 15 letech a věk stejně větší roli nehrál. Ženy a dívky se ženily dle výběru rodičů, většinou to nebyla jejich volba a nejčastěji právě mezi 15-17 lety. Tito lidé byli stále lidmi, vypadali jako my, chovali se i jako my a rozhodně se za tu dobu nestihli naučit více věcí! Upozorňuji tu hlavně dívčí postavy, které ve 21 letech utíkají od rodiny, umí nevím co všechno a myslí si, jak jsou v takovém světě soběstačné.

    Ideální věk pro vaší postavu, pokud chcete u mít nějaké schopnosti je 20-28 let. Berte v potaz, že šlechta se dožívala o +- 10 let více a stačila se toho za krátkou dobu naučit více.

 

  • Druhou nejčastější chybou úroveň vzdělání. Obecně tu chodí postavy, které ač jsou z venkova tak umí číst, psát, počítat a nejlépe ještě mluvit elfsky. Tak tomu já říkám ne. Právo na plnou vzdělanost jakou disponujeme teď my, měla jen šlechta a ta takto vzdělaná byla. Měšťané mohli nechat své děti učit do obecných škol, ovšem jen syny. Dívky se buď naučily číst doma spolu s matkou anebo až později, jelikož byly vyučovány v tom jak se nejlépe postarat o dům a budoucího ženicha, což figurovalo v celém jejich životě až od narození. Co se týče vesničanů, jichž je majorita (Mimoto i Paoliniho pseudopostavy jako je Roran a Eragon) neuměli číst ani psát vůbec a počítat nejlépe dvakrát na prstech jejich ruky. Ten kdo uměl něco navíc, byl většinou celou vesnicí uznáván jako velice moudrý člověk, často až fanaticky. Proto apeluji na hráče, že pokud už to potřebují, věřte, že většina lidem stačilo přečíst to co se když tak píše na vývěsním štítu a podepsat se. Více ne. Je legrace hrát hru kde toto není samozřejmostí a vaše postava se to časem s někým naučí.

 

  • Další častými chybami je vzhled. Řeknu Vám to takhle. Lidé ze severu byli vysocí a bledí, což platilo i o vlasech a očích (blond a modré) a pomaloučku tmavli směrem k jihu, kde nakonec byli snědí, opálení, černovlasí a hnědoocí. (Takže u nás sever Ceunon a jih Surda) Další poměrně častou chybou patřící do vzhledu jsou piercingy a všelijaké tetování. Piercingy, jak tomu říkáte, jsou v našem světě ozdůbky, výhradně pouštních kmenů, žijících v pouštích Hadarak. Tetování pak znamenalo něco, co mělo ostatní varovat. Byl to znak, něco co mělo ukázat že jste jiní, ale neudělali byste si to úmyslně. Většinou byli tetováni odsouzení vězni, hlavně vrazi a to na čelo či ruku. Ozdobné tetování jaké známe nyní dnes neexistovalo a nebudu jej tolerovat. Co do oblečení, s nímž je pořád problém je nejjednodušší tunika. Každý měl tuniku, klidně i ženy. Muži potom ještě košile a vesty. Na nohách kalhoty z kůže nebo lnu. Boty hlavně muži nosili nízké, jelikož byli levné. Někteří nosili pouze onuce okolo nohou. Ženy zase nosily sukně. Většinou z několika látek, které měly rovnou košilku zakrývající celé tělo. S botami to bylo stejně, ženy ale častěji chodily bosé. Pamatujte, že čím bylo oblečení pestřejší, větší či bohatší, bylo neuvěřitelně úměrně dražší. Prostí lidé si toto nemohli dovolit. Proto bylo pestré oblečení ozdobou bohatých měšťanů a šlechty. Častokráte se právě míra pestrosti ukazovala jako pohodlné měřítko pro zloděje, kdo je jak bohatý. A nejen pro ně.

 

  • Historie je největší kámen úrazu. Naprosto největší, jelikož spousta lidí tam plácá naprosté nesmysly. Útěky od rodiny? Jistá smrt. Vydání se do světa proti králi? Jistá smrt. Osiřeli v brzkém věku a starali se o sebe? Jistá smrt. Řeknu to takto. Středověk byla doba, kdy lidé nevybočovali z řady, kdy byli v lajně. A to i ve fantasy. Nevyplácelo se vybočovat či se vzpírat a neposlouchat, podívejte se, jak dopadli sedláci u Chlumce. Umřeli do jednoho. Tohle platí zejména pro ženské hrdinky, jelikož utíkajících bojovnic za svobodu jsme tu měli nespočet. Ani jednu jsme nepřijali, ptáte se proč? Sotva by vyšla z vesnice s takovýmto úmyslem, žena, ještě ke všemu sama. Již by ji někdo za humny znásilnil a přinejlepším zotročil a unesl ne-li rovnou zabil. Snažte se tedy proto aby vaše postavy nemívaly veliké zvraty, jako že jim umřeli oba rodiče, že utekly a podobně. Uvidíte, že je to zaprvé snazší nechat oba rodiče a je to i zajímavější. Poskytuje vám to jisté výhody jako propracovanější příběh, který vaše postava může zažít. Další samotnou kapitolou jsou zejména postav proti Galbatorixovi, takzvané samovznětlivý hněv. Respektive se zamyslete. Žijete v království, ve kterém není ani hladomor ani žádná pohroma. Máte krále, kterého poslouchá mnoho lidí, zejména prostý lid k němu vzhlíží a najednou je tu člověk, který jej ze srdce nenávidí, protože… Král nechal vybít celou její vesnici. Král ji zavraždil rodiče. Král ji zavřel rodiče. Dočetla se, že král je zlý a chce se přidat k Vardenům. Tak toto určitě ne. Věřte mi, že král by se neobtěžoval zavírání každého a zabíjením každého takového pobudy. To že někdo někoho zavřel, bylo vnímáno, že ten člověk se provinil a porušil. Když někoho popravil, bylo to bráno, že si to ten člověk zasloužil. Lidé to tak vnímali. V knihách jako je brakový příběh Eragona je to naprosto nereálné, takové věci se nedějí. Lidé jsou opravdu králi oddaní, a ač se to nezdá, jdou s ním. Tak je to s většinou králů v historii. Kdyby totiž nešli, myslíte si, že by Galbatorix dokázal vládnout sám celé Alagaesii po 300 let? Musel by s touto logikou povraždit celý svůj lid a pak by vládl úplně osamocen. Lidé jej opravdu berou takto.

    Dále prosím, vyvarujte se kouzelných dědečku a pánů, kteří Vás zázračně naučí jeho schopnosti. Ty si každý v té době střežil pro sebe a učení nebylo zadarmo. Musíme rozlišit různé druhy učení.

    Cechovní – kde učedník pracoval v podniku, tři roky se třeba učil a tři roky oplácel tím, že pracoval pro cech bez plného platu.

    Soukromý – který byl pro většinu lidí pohádkově drahý a mohla si ho dovolit jen šlechta a extrémně bohatí měšťané.

     

 

  • Co se týče schopností, boj byl znám v pravdě jen a jen lidem jako byla šlechta, strážní a žoldáci. Prostí lidé se uměli ohánět jen tak sekerou, holí nebo cepem, méně častěji nožem či dýkou a toto mělo do vznešeného boje příliš daleko. Skutečný boj ovládali dobře trénovaní vojáci, kteří dělali jádro armády. Strážni pak většinou bojovali méně obratně, ale i tak si tito lidé strčili prosté obyvatele v pohodě do kapsy. Elitou pak byli elitní strážní, vojáci a gardisté, společně s mistry, kteří tvořili školy šermířů v některých městech. Uru´baen, Ceunon, Feinster, Teirm, Belatona, Cíhtrí a Aberon. Vaše postavy nepotřebují bojovat, vše se naučí ve hře a něco jako ohánět se, to zvládne každý.

    Co se týká magie, ta je pro měšťany a prostý lid záhadou a neznají ji! Magie je tajná, neobjevená a z lidské populace ji dokáže používat jen zlomek. Lidé proto tyto lidi nazývali čarodějnicemi a čaroději, některé se pokoušeli zabíjet a měli z nich nevýslovnou hrůzu. Magii proto naprosté většině lidí odpírán a zaslouží si ji jen postavy extrémně nadané a s extrémně dobrými profily.

 

 

Život v Alagaesii

 

Lidé obecně byli ve středověku děleni do několika vrstev. Konkrétně se uvádí nejčastěji tři, pokud budeme brát v potaz sociální podmínky (čili bohatství a zázemí postavy). Obecně jsou tři. Nižší, Střední a Vyšší vrstva.

 

Nižší vrstva byla ve středověku nejpočetnější a to majoritně, jelikož jí tvořila naprostá většina všech obyvatel. Byli to převážně rolníci s prostými vesničany, měšťané a obecně řemeslníci pro denní potřebu. Často byli negramotní (většina lidí ve středověku neuměla číst ani psát a nevzdělanost byla daleko vyšší než dnes. Většina z nicgh věděla co je za humny a dále to byla cizí země. Nebojte se zaregistrovat se s nevzdělanou postavou. O to více zábavy si užijete :) ) a žili velmi krátce z důvodu nemocí a tvrdé dřiny. Život této vrstvě nebyl tudíž vůbec lehký.

 

Mezi nižší vrstvu patřili zejména lidé, kteří dodávali suroviny jiným řemeslníkům, například dřevorubci, hlinaři, vápeníci, kamenolamači, kovkopové, horníci a celkově dělníci. Patřili k nim i farmáři a s tatkáři, pokud neměli dostatečné výnosy a samozřejmě děvečky, čeledíní i většina sluhů a služebných.

Prostý život takových to lidí byl těžký. Jen málokdy jedli maso, někdy jen jedno do měsíce ne li méně, jelikož si jej nemohli dovolit. Příjmy měli naprosto směšné i pár měďáků za den, který jim někdy nevystačil na celou rodinu. Domy stavěli tudíž z nejlevnějších materiálu, většinou to byly dřevěnice, které si vesničané stavěli společně, ve městech tvořili tito lidé okraj a domy měli nejblíže hradeb, byly většinou hrazděné, ale i u nich se občas našly dřevěné domky. Hlavně co se města Dras-Leona týče.

Naprosto vyloučenými lidmi, které sice řadíme do nižší vrstvy, ale kteří nemají naprosto nic je chudina. Většinou žebráci a opilci, na vesnicích to byli lidé o jednom domku s jednou místností, kde spali společně se zvířaty a malým políčkem. Živořili a žili nuzně, často umírali a přenášeli nemoci.

 

Střední vrstva byla o něco málo početnější, někdy se zcela neurčuje, ale dle mne zde ve středověku střední vrstva zastoupení má. Jsou to převážně měšťané, řemeslníci a obchodníci, můžeme mezi ně řadit i velkostatkáře, šenkýře a hospodské. Klasicky mezi řemeslníky pevládali výrobci produktů pro denní potřebu, ale ti již sídlili ve městech. Byli to kováři, ševci, krejčí, tesaři, bednáři, truhláři, mečíři, plátneři, zlatníci, apatykáři, cínaři, kovolitci, méně často lékaři (lékaři byli často pronásledováni, u nás jsou nejvýznamnějšími lékaři Remarkulos z Teirmu, Mistr Ulrin z Uru´baenu a Mistr Feringold z Aberonu), dále nepřeberné množství lidí navazující na tato odvětví, mezi nimi řezbáři, zámečníci, sedláři, kovolitci a podobně. Dále zde byli prostí vojáci, ale zde záleží na velikosti žoldu, dále stráže a vše co se s nimi odvíjí.

Zvláštní třídu, již lépe placenou než prostí dělníci z venkova byli většinou lidé, které platilo město. Můžeme je nazvat stavaři. Tito dělníci nebyli sice tak bohatí jako většina lidí střední vrstvy, ale i tak to bylo více než na venkově. Mezi ně řadíme obkladače, pokladače, dlaždiče, kameníky, sochaře apod.

Tito lidé měli alespoň základní vzdělání, nejčastěji chlapci, jelikož ve fantasy světech se středověkou tématikou reálně vzdělání dostali jenom muži, ženy měly jinou úlohu, ale to až později. Většina z nich se uměla podepsat nebo si alespoň přečíst co bylo na vývěsním štítu daného obchodníka napsáno. Byli rovněž vzdělanější, nezřídkakdy věděli a osobně poznali i jiná města a někteří z nich i cestovali, hlavně řemeslničtí mistři. (Ti v některách případech mohou přeskočit až do vyšší vrstvy.)

 

Střední vrstva žila většinou ve městech až na občasné řemeslníky a velkostatkáře, kteří měli domy stejně ve středu vesnice a v nejlepším stavu. Všichni si většinou mohli dovolit hrazděný i vícepatrový domek s taškovou střechou, mohly být použity i došky či dřevěné tašky. Bydleli blíže středu města, ulice byly v lepším stavu a pohybovat se zde bylo bezpečnější. Nezřídkakdy byli namačkání v okolí náměstí. Většina těchto domů měla podloubí, jelikož řemeslníci měli dole často svoje krámky, stejně jako

obchodníci. Co se týkalo úrovně života, měli již i více nábytku, často se předváděli jeho zdobeností a stejnou úlohu hrál i oděv. Byl pestřejší, měl více vrstev a občas se vyskytla i nějaká ta tmavší i pestřejší barva.

 

Vyšší vrstva čili bohaté měšťanstvo, konšelé a radní, řemeslní mistři, vrcholky armádních příček, ministři a pobočníci a v neposlední řadě šlechta*, patřila k nejbohatším lidem v našem světě. Měli velké domy skoro ve středu měst a okolo velkých náměstí. Mohli si dovolit osobní sluhy, koně, povozy, luxusní zboží i maso každý den. Čili, tihle lidé byli za vodou. Častokrát se odmítali stýkat s lidmi z nižších vrstev a považovali je za plebs. Byli vzdělaní a to docela dost, někteří uměli i jazyky jiných ras, znali zeměpis či ekonomii. Patřila zde i naprostá většina lidí od dvoru, různí vzdělanci a učenci, ti žili povětšinou z rent panovníka, který jim ji udělil. Dále zde byli vrcholoví řemeslníci, cechoví mistři či pouze mistři, kteří měli krám s několika řemeslníky, kteří pracovali pod ním a které platil. Společné výnosy pak mohly být mnohdy velmi velmi vysoké. Stále však jako jedni z malá z Vyšší vrstvy museli umět a museli pracovat. Armádní špičky, počínaje generály a veliteli armádních složek konče, měli vysoký žold a mohli si dovolit kde co. Byli ale povini armádě a hlavně v Království to byla velmi těžká a nebezpečná činost. Peněz si užívat moc nemohli, zato se těšili velkého a vysokého postavení.

 

Šlechta oproti tomu tvořila naprostou špici, samotnou střední a vyší šlechtu (šlechta se dala dělit dle statků, bohatství a společenského postavení) ale do tohoto dělit nebude. Zde tedy bude šlechta nižší. Jsou to většinou zemani a páni, menších tvrzí a hrádků, někdy jen velkých statků, kteří mají vzdělání i bohatství, ale nejsou až tak za vodou jako střední a vyšší šlechta. Většinou šlo o vojevůdce, rytíře či prosté velkostkáře, kteří nahromadili dost bohatství a povýšili je do šlechtického stavu. Tito lidi jsou povinováni vůči panovníkům daněmi a krom daně si museli vydržovat i ozbrojenou posádku.

Vyšší vrstva žila dobře. Mohla si dovolit lékařskou péči i kvalitní jídlo. Kvalitní výrobky, které jim vydržely, bohatě zdobené oděvy, které vypadaly

až extravagantně, čepice s peřím chocholem, zdobené dýky. Domy poblíže náměstí měly zdobená průčelí, často busty či plakety, někdy vitráže v oknech a byly několikapatrové. Vydržovali si kvalitní osobní personál sluhů a služebných, nezřídka kdy měli i kuchtičky a kuchaře, osobního vozku, podkoního a kde co dalšího.

 

Šlechta, aneb dělení dle mistra Vermota z Alagaesie je dělena na již zmiňované tři vrstvy. Zatímco nižší šlechta ještě musela odvádět daně, střední a vyšší již byla od daní oprosštěna. Zato ale musela králi vydržovat stále vojsko, což mohlo být nákladné.

Rozdíly mezi střední a vyšší šlechtou pak spočívaly pouze v detailech, moci a bohatství. Nezřídkakdy se zde objevovala nechutná hrabivost a hamižnost, intriky a korupce občas šlechtou rovněž zazmítala, ale pokud byl král silný, neprojevovalo se to a tyto věci byly krutě potírány, jelikož oslabovaly bojeschopnost země.

Šlechta měla obrovské statky, ze které jí plynuly příjmy jako z dojné krávy. Rody většinou držela v rukou celá panství a vše co na nich stálo počínaje vesnicemi, lesy a poli se statky až po lesy, sady, řeky a vinice, lomy a doly. Čím více toho na daném území bylo, tím lépe šlechta prosperovala a tím více daní a výdělků jí z toho plynulo do kapsy. Šlechta taky do svých panství investovala a bylo jen na nich do čeho. Někteří modernizovali doly a lomy, stavěli vápenky, cihlárny a hutě, jiní stavěli školy, chrámy a strážní věže, někteří podporovali sedláky a jiní zase vydržovali myslivce a hlídali si své lesy. Bylo to jen o lidech. Každopádně k tomu všemu patří i šlechtické rody.

 

Královské

  • Pán Galbatorix z Uru´baenu
  • Rod z Caironu
  • Páni z Feinsteru (stav neznámý)
  • Hrabata z Dras-Leony
  • Pánové z Gilaedu
  • Rod Welerů z Teirmu
  • Rod Hugortů z Belatony
  • Páni z Nardy
  • Rod z Orenianu
  • Páni z Leosu

Surdské

  • Královský rod Aerthí z Aberonu
  • Rhodwalský rod
  • Páni z Petrovye
  • Rod pánů z Aberonu
  • Hrabata z Reavstonu

 

Vardenské vyloučené rody

 

S Vardenskými rody je problém, jelikož je mnoho ostatních rodů považuje za vyhnance a samozvance, je jen na ostatní šlechtě jak se k nim bude chovat. Pravdou je že mezi vyhnanci jsou i pradávné a staré rody, dříve vážené, nyní zapomenuté.

  • Rod pánů z Vrcholce
  • Knížata z Teirmu
  • Rod Ertiů z Uru´baenu

 

Šlechta držela ve svých spárech državy, hrady a zámky, sídla. Většina z nich měla obranou funkci, byly zde ale taková která sloužila jako prostá sídla pro potěchu svých majitelů. Byly bohatě zdobeném, nezřídkakdy plné vzácných a drahých kusů děl, nábytku a uměleckých děl. Šlechta si navíc mohla dovolit knihy, kterých měla poměrně velké množství. Šlechta si kolem sebe dokonce vydržovala i početnou sortu učencůa rádců. Šlechta byla mnohdy nositelem osvěty a moudrosti, byly zde i vyjímky.

 

 

Úloha ženy ve společnosti

 

Nebudeme zde nikoho nutit aby toto dodržoval, jen je to taková poznámka na okraj, hlavně co se rodičů týče, ti ač nehrají by měli tyto pravidla dodržoat. Vaše postava ať si dělá co chce, ale musí to být odůvodněné. Neberte to ale ani jako omezování, ani jako diskriminaci na základě pohlaví (:D).

Žena byla již od starověku nástrojem muže. Může to znít zle, ale čím bíže jsme součastnosti tím to bylo s ženami lépe. Ve středověku a v Alagaesii je úkolema základní úlohou ženy se starat o svého muže a opatrovat domácnost, posléze se starat o děti, zatímco její muž pracuje a vydělává na rodinu. Ženy nepracovaly a ani se neučily. Vzdělání bylo dovoleno a umožněno jen ženám a dívkám z vyší vrstvy a šlechtických rodů, které měly zaplaceny soukromého učitele. Zvláště ženy z šlechtických rodů byly velmi, velmi vzdělané, ale i tak byla jejich úloha doslova řečeno rodit děti a dělat dobrou pověst svému manželovi. Častokrát měli na starost společenské události, zatímco muž spravoval ekonomii a panství.

Velmi těžce nesla žena vyloučení, jelikož neměla upotřebení. Pouze ženy na vesnici v nižší vrstvě pracovaly a to jako děvečky a služebné. Velmi časté byly i šenkýřky a hostinské. Ty ale pracovaly společně se svými manželi a dělali to navíc ještě k výše zmíněným úlohám. Život měly tudíž velmi těžký.

 

 

Lidská náboženství

 

Samozřejmě že lidé když přijeli do Alagaesie měli vlastní náboženství a zvyky s ním spojené, stejně tak v dnešních dobách jsou v Alagaesie různá náboženství, které ovlivňují celý život lidí v království. Různých náboženských kultů se dá po této rozmanité zemi nalézt velice hodně, ale já zde ukáži jen dva hlavní kulty, oba dva mají rozdílné zvyky a v mnohém se liší až téměř protiřečí.

 

Prvotní náboženství – Kult matky země - Tato víra zde byla již při příjezdu Palancara do Alagaesie. Jedná se o prastaré krvavé náboženství které uctívá Unhiru – matku zemi. Matka země je symbolem úrody, panenství, ale také magie a přírodních katastrof. Podle prastarých záznamů se jednalo o divokou bohyni, která dokázala měnit svou náladu jako bouřky za jara. Pro utěšení jejího věčného hladu se na určitá obětní místa ( většinou úzké rokle ) házeli oběti a to jak zvířecí tak občas i lidské. Bohyně však nebylo jediné božstvo které náboženství uctívalo, o stupínek níže byli dva hadí bozi Insar a Helrun, kteří zosobňovali slunce a měsíc. Krom bohů byli uctíváni i duchové, kteří byli jakýmisi hlídači posvátných míst. Tehdy byli známi posvátné háje do kterých nesměl nikdo vstoupit, ledaže by chtěl riskovat svůj život. Tyto obětiště byli většinou nějaká zajímavá přírodní místa. Kouzelnice a čarodějky byli nejvyššími kněžkami tohoto náboženství, byli považované za věštkyně schopné nahlížet do lidských duší i blízké budoucnosti, tehdy měla tato víra stejnou moc jako tehdejší vládci. Smrt byla braná jako přirozený proces po kterém se všichni vracejí ke své matce se kterou jednou všichni splynou. Lidé řídící se touto vírou byli velice hrdí a svým způsobem i tvrdí, odtud pochází výraz „krevní msta“, na kterou se ještě dá narazit v horských oblastech jako je třeba Carvahall. Většině tehdejším rasám připadala tato víra příliš krvavá a barbarská. Převážně kvůli různým rituálům, které se většinou pořádali za rovnodennosti a jiných přírodních úkazech. Během těchto rituálů docházelo k obětinám a to i lidským, proto není divu když nelidské rasy lidmi opovrhovali. Mnoho z této víry bylo ztraceno, protože její vliv postupně upadal až dnes téměř vymizel V dnešní době je tato víra v království zakázaná a proto se obřady musí provádět tajně. Symbolem tohoto náboženství je stříbrný čtverec s kruhem, ten zobrazuje dva požírající se hady.

Kult matky přežívá neskrývaně už jen jako náboženství kočovníků, kde je matka vyobrazena jako velká kudlanka a je přejmenována na Gokukaru, zvyky jsou de-facto stejné, jen ne tak pokřivené jako v království kde se vše musí skrývat.

 

Církev zlatého boha Solase – jedná se dnešní nejsilnější náboženství, rozšířené převážně v království, ale poměrně silně se drží i v Surdě. Je zde teprve malou chvíli, dalo by se říci že se objevila až při příchodu Galbatorixe k moci. Víra uctívá jediného boha a to Solase, je to bůh světla, dobra a zlata. Podle této víry dohlíží bůh na zkaženou zemi a neustále ji ozařuje posvátným světlem slunce a měsíce, které zobrazuje. Dalo by se tedy říci, že se jedná o boha s dvěma tvářemi, jednou přes den a druhou přes večer. Tato církev se drží veliké podpoře ze strany království, které investovalo nemalé částky do vytvoření honosných a téměř pompézních chrámů vystavených na počest jejich zlatému bohovi. Církev má jak vliv, tak má své prostředky díky vybírání určitých desátků ve zlatě. Je proslavena honosnými svátky na slunovrat a na významné události jako je zatmění měsíce nebo slunce. Tato víra otevřeně hlásá vášnivé řeči ke špatnosti magie a všech nelidských ras, které by se měli ze světa rychle sprovodit. Krom slunečního boha nemají prakticky žádného boha, když se nepočítá zkažená matka země, kde se lidé musí dřít. Všichni věří že po smrti si je vezme Solas do svého paláce vystaveného z nejčistšího zlata, tam mají na věky hodovat a užívat si pohostinnost dobrého boha.

 

Bratrstvo - je to společenství prastaré víry, která přišla společně s prvními alagaesijskými lidmi. Postupem času se měnila, vzrůstala nebo naopak utichala, ale vždy přežila. Členy Bratrstva se původně stávali pouze muži, ale později vznikla jeho odnož, která přijímala i ženy. Bratři, kteří žili a vzdělávali se na odděleném Ostrově, působili mezi lidmi především jako léčitelé a ochránci. Bratři věří v boha, jehož jméno je vytesáno na skále Ostrova – ovšem, v šifře tak dokonalé, že ji dodnes rozluštilo jen málo lidí. Jelikož je tedy toto jméno téměř neznámé, používá se označení Hlas, nebo častěji jeho obdoba z jazyka kočovníků – Óma. Óma je údajně, jak už je patrné z ukázky z posvátné knihy Adanmar, stvořitelem těch, kteří tvoří. Podle sekty Yáranů (o které si něco povíme později), je především zosobněním smrti – posledním soudcem všeho živého.

Bratři samotní jej mají za vtělené Dobro, jehož moc poroste s tím, jak poroste víra v něj. A od tohoto se už odvíjí ono náboženství. Čím víc dobra a laskavosti mezi lidmi, tím mocnější bude Hlas.

A Až bude vymýceno všechno zlo a všichni nepraví, pak Óma zbaví svět chudoby a smaže rozdíly mezi lidmi.

Bratři svou víru nikdy nešířili násilím, což je možná jeden z důvodů, proč se nikdy nerozšířila masově. Bratrstvo také zastávalo názor, že nic a nikdo není zlý od počátku – a věřilo, že každý může být od svého zla osvobozen.

S touto vírou poněkud zamíchal příchod prvního Stína, který dosud mírumilovné Bratry donutil vycvičit se v boji. Bratrstvo tak v podstatě vyhlásilo válku černokněžníkům, z nichž Stínové vznikali. Bratři se snažili především o to, aby Stínové vůbec nevznikali – pokud pak už existovali, snažili se je zničit. Jelikož lidské síly většinou proti Stínům nic nezmohly, byli k bratrům povoláni elfové, kteří se starali o výcvik v magii, a i když většinou víru Bratrů nesdíleli, aktivně se podíleli na boji proti černokněžníkům a Stínům.

 

Severní kult je náboženství, které krom boha Solase uzavírá pomyslný kruh náboženství v Alagaesii. Zrodilo se v Dračích horách a okolí

Ceunonu a postupně se rozšířilo do všech zemí i do Surdy. Je to polyteistiké náboženství, kde se bohům nestaví chrámy, ale malé svatyňky či se vztyčují sochy a kameny u cest. Je jich celkem osm, každý vládnoucí některému z živlů či ochraňující některé věci a činy.

 

  • Matka - Stvořitelka, ochránkyně ženy, dítěte a dcery. Totem je většinou ze dřeva do podoby stojící ženy. S Matkou je spojen příchod jara, kdy se slaví jeden z největších svátků v Alagaesii. Jarnice. Je symbol příchodu nového, svěžího a čistého, zosobňuje element země a zašticuje plodnost.
  • Otec - Stvořitel, ochránce muže, otce a syna. Předobrazem je vysoký muž s holí na prsou, stojící otočen vždy k západu zády. Podobně mu může být vztyčen vysoký kámen, který je opracován ornamentem kruhu jen na východní straně. Je symbolem mužnosti, síly a odvahy. Elemntem mu je oheň.
  • Jestřáb - Patron lovců a lidí žijících v lesích. Udává světu řád a je ochráncem zvěře i lovců. Svatyní mu je rozsedlina ve skále, kde se zarazí mohutný balvan stojící směrem na sever. Elementem mu je vítr. Jeho svatyně jsou často na začátcích lesů a cest. Lovci a cestovatelé mu s oblibou přenechávají drobné dary.
  • Smrt - Zajišťuje odchod z tohoto světa, když duo Matky a Otce znamená vznik, ona předobrazuje zánik. Její podobizna je kamenná soška s umrlčí tváří v záhybech pláště. Nemá ruce ani viditelné končetiny a socha bývá vsazena mezi kamenné kruhy. Svatyní smrti je pomálu. Smrtnice se slaví na začátek zimy při prvním sněhu. Oslavuje se dávná sláva předků. Věří se že pokud člověk daruje oltáři dar, předci mu zajistí lepší život. Smrt se oslavuje zejména při pohřbech, kdy je mrtvý předveden na hranici ze dřeva, položen a za vůně smoly a dřeva obdarován jantarovým plíškem, poté se celá vatra zapálí a nechá se svému osudu. Věří se, že pokud se vatra zbortí na stranu, mrtvému nastává nová životní cesta na zemi.
  • Strážce - Je vysoký muž a je patronem cestovatelů a moeplavců. Často se jeho sošky nachází v přístavních městech po elých dračích horách. Strážce ovšem nemá žádné větší svatyně a nejvyším zobrazením je socha uprostřed Teirmského náměstí. Strážce je totiž patronem severských obchodníků.
  • Světloch - Je bohem dne i noci. Nemá přesné vyobrazení, ale posvátným prvkem je jantar, který zdobí i jeho svatyně. Svátky se slaví vždy o slunovratu a rovnodenosti na zvláštní mohyle uprostřed Dračích hor. Svátek sice upadá v zapomění, v civilizovanějším světě jej ale nahrazuje jeho obdoba a to jest Den světelných rojů, kdy lidé vycházejí do ulic s loučemi a lampiony a oslavují nové období.
  • Babice - Strážkyně prokletých, zpodobňována jao škaredá shrbená babice o berličce, jenž střeží vchod do světa mrtvých a pod svým pláštěm drží temno. Babice se uctívá hlavně proto, aby si lidé naklonili trochu toho štěstí a odálili zlé události jako příchod nemocí, smrti, zimy a podobných neštěstí. Oltáře babice se ancházejí na odlehlých místech, často to jsou kamené stoly ověšené různými amulety, často je možné nalézt i zlaťáky.
  • Bojovník - Nebo také válečník je postavou ke které se modlí spousta lidí, hlavně vojáků ve službě. Opatruje lidi v boji a přináší padlým věčnou slávu ve svém příbytku. Bojovník nemá žádné svátky, zato je v dnešní době skoro nejůsctivanějším z bohů v Alagaesii.

 

 

Jazyky lidí v Alagaesii

 

V Alagaesii se mluví několika různými lidskými dialekty, které budeme dělit dle rozšíření. Začněme tedy královstvím, které tky není jazykově jednotné a skládá se ze čtyř jazyků. Severní a jižní větve. Centrálního dialektu a jazykem puštních kmenů. Zatímco severní a jižní větví se mluví zejména v okrajových oblastech, centrální dialekt je uzákoněn jako úřední jazyk a domluvíte se s ním v každém městě. Umí ho naprostá většina lidí. Severní a jižní větev jsou si s skladbou vět i slovy velmi podobné a dají se přirovnat k příbuzným jazykům. Bystrý člověk dokáže porozumět jak severní tak jižní větvi bez hlubšího vzdělání. Zato dialekt pouštních kmenů, který je podobný dnešní arabštině je jazyk, který postupně vymírá. Mnoho lidí jím nemluvím a domluvit se nebo se jej anučit je prakticky nemožné.

 

V Surdě se zato mluví jednotnou klasickou Surdštinou. Z důvodu nadřazenosti Království se mnoho Surďanů naučilo Centrální dialekt, ovšem domluvit se je občas možné jen ve městech. Surdština (Je velmi podobná Španělštině, ovšem ve hře piště že mluvíte Surdštinou, ale piště česky :D) je ovšem majoritně využívána ve všech provincií Surdy, krom severních, kde se občas vyskytnou jazyky kočovných kmenů.

Napsal: Rhunön | Kategorie: Reálie
Dne: 22.06.2018 18:49:41 FB



Stínové

Autor: Arwina Greensleeves

Edit: Rhunön

 

Obecně

 

„Existuje-li absolutní Dobro, je to Óma. Existuje-li absolutní Zlo, je to Stín.“

-- Madeton Šedivec, poslední z Bratří

 

 

Stínem se stává černokněžník – lidský nebo elfský, kterého přemohli duchové, jež se snažil donutit k poslušnosti. Černokněžník se obvykle nestává Stínem úmyslně, většinou jde spíš o špatný odhad úrovně vlastních schopností, který ovšem končí katastrofálně.
Stínové mají postavu přibližně lidskou, ale samotnou podobu jejich tváře, barvu pokožky, vlasů a očí si určují duchové, kteří je ovládli. Mnoho z nich preferuje červenou barvu – barvu krve. Objevuje se v jejich očích, na jejich vlasech, na oděvu.
Ve většině případů po přebrání moci duchy zůstává z původního černokněžníka jen pouhá schránka – tělo. Povaha je změněna od základů, mizí ty její prvky jako je lidskost, laskavost a lítost, nahrazuje je touha po krvi, vztek, zloba; z původní povahy a mysli černokněžníka zbývají jen chabé útržky, zbytky. Jen málokdy se stane – v případě, že měl černokněžník silnější osobnost, nebo naopak duchové nebyli „tak“ silní – že je původní povaha zachována kdesi uvnitř a někdy se projevuje – na jak dlouho a jak často většinou záleží na tom, jak dlouho je Stín duchy ovládnut.
Láska je u Stínů pojem fakticky vzato zakázaný, nehledě na to, že většina z nich ani milovat nebo vůbec cítit něco víc než jakési vlažné sympatie nedokáže. Láska vede ke slitování, hloubání o sobě samém a o světě… přesně k těm věcem, které jsou pro duchy velice nepříjemné a nebezpečné, chtějí-li si udržet svou moc. Proto pojem „zamilovaný Stín“ patří spíš do oblasti pohádek a legend.
Duchové obvykle jméno Stína změní podle sebe, ale pokud se jim původní jméno černokněžníka zamlouvá, můžou mu ho nechat. Obvykle nemívají žádná příjmení ani přízviska, rozhodně ne taková, kterými by se titulovali sami a představovali by se tak.
Stínové v podstatě nestárnou – duchové jsou schopni jejich těla opravovat v podstatě donekonečna, takže Stín věkem rozhodně nezemře.
Čerstvě zrozený Stín bývá většinou velmi magický a díky povolávacímu rituálu i velice silný, téměř nezastavitelný protivník, který čerpá energii přímo ze své sféry bytí. Katastrofy způsobené těmito stvořeními hned po jejich vstupu na náš svět jsou předmětem mnoha mýtů. Rozzuření duchové většinou pozabíjejí a zničí krajinu v okolí až několika stovek metrů popřípadě celou vesnic, to záleží většinou na síle a množství duchů povolaných černokněžníkem. Zároveň by se dalo říci že tato ukázka schopností je jakýmsi soubojem mezi duchy o to kdo bude mít hlavní slovo v řízení nového těla.
Stínova síla po tomto incidentu začne rapidně klesat dokud se neustálí na určité úrovni závislé na množství a síle duchů, kteří jej ovládají. Na rozdíl od lidských nebo elfských kouzelníků, Stínové mohou svoji energetickou základnu rozšířit pouze dočasně pomocí různých vnějších zdrojů, ale nedokáží ji ani sebe přísnějším tréninkem zvýšit. I přes toto omezení je jejich síla tak veliká, že se o ní může elfům, lidem i jezdcům jen zdát. Surovou silou magie se jim dokáží vyrovnat pouze draci a ti nejmocnější z ostatních ras. Proto je také tak těžké přiblížit se k nim a probodnout jim srdce. V historii je známo jen málo případů kdy se Stínovi postavil osamocený bojovník a dokázal jej zabít bez cizí pomoci. Během této doby se také formuje Stínovo pravé jméno, které umožní jej ovládnout.

 

 

Přísahy

 

„Nechci říci, že jsou Stíni dobří, to v žádném případě, ale pokud je Galbatorix ovládá jako nástroje, jimiž koná, nehrozí zemi žádné nebezpečí.“

-- Bayn Železná pěst o Stínech

 

Duchové nikdy nejsou dvakrát nadšení z toho, že byli vyvoláni, ale když už jsou tady, nijak se jim odcházet nechce – a skrze Stína se mstí na všech bez rozdílu; oni baží po krvi a čerstvém mase.
Jako formy nehmotného bytí nepotřebují sami duchové jídlo ani pití, sytí se energií, kterou čerpají ze své dimenze, či z bytostí, které jim zkřížili cestu. Přestože mohou tuto energii využít na opravy a úpravy těla, je pro ně výhodnější se o něj odpovídajícím způsobem starat a doplňovat vše potřebné přirozenou cestou. Stín tedy nemusí jíst ani pít, pokud má dostatek energie, aby své tělo udržoval v pochodu. Ovšem tento energeticky extrémně náročný proces je pro ně po delší dobu neudržitelný.
Stínové neradi přísahají věrnost, duchové si obvykle nepřejí se na nikoho vázat, ale když už se tak z nějakého důvodu stane, je Stín mocnou, velmi mocnou zbraní.
Stínové však, jako všechny ostatní živoucí bytosti, mají své pravé jméno, které se může vlivem jejich rozhodnutí měnit, a přísaha, byť byla pronesena ve Starověkém jazyce, pak Stína přestává zavazovat. Stín se tak stává dokonalou časovanou bombou, nebezpečnou pro všechny.

 

 

Schopnosti

 

„Duchové jsou studnicí moci neskutečné; tuto moc je třeba nadále zkoumat.“

z poznámek černokněžníka Carsaiba, pozdějšího Durzy

 

Stínové díky duchům získávají velikou moc – ale ani jejich moc není nekonečná, ač by se tak někdy mohlo zdát. Stínové dokonale ovládají magii – a to většinou jak tu „obyčejnou“, tak její temnější stránku. Jsou schopní proklínat; jejich kletby však pominou, změní-li se pravé jméno oběti. Všichni Stínové se vyžívají v mučení a pomalém zabíjení, ano, v tom jsou skutečně dobří.
Síla a obratnost Stínů v zacházení s magií pramení z jejich původu. Duchové, kteří nejsou ve své pravé podstatě, v naší dimenzi hmotnými bytostmi jsou sami tvořeni energií. Stejně jako my i oni dokáží zručně zacházet se svým “tělem” je tedy přirozené že manipulace s energií je jim blízká. Ovšem i oni se musí podřídit zákonům našeho světa, jsou-li uvězněni v hmotném těle. Stejně jako pro lidské či elfské kouzelníky je pro něj jednoduší použití SJ při kouzlení. Ačkoliv Stínská mysl je jakýmsi hybridem mezi možnostmi našeho mozku a přirozenou strukturou myslí duchů má stále stejná omezení. Duchové, přestože jsou oddělenými bytostmi se musí vlézt do jediné mysli a jejich vystupování musí být jednotné jinak nebudou schopni řádně využít magie tohoto světa. Hmotné tělo je pro ně v magii stejně omezující jako pro nás koule na noze při běhu. Znalosti černokněžníka, kterého ovládli dokáží využít také díky přístupu do jeho mysli již s potěšením roztrhají na cucky, jsou-li toho schopni.
Energie, kterou získávají od svého okolí vstřebávají nevědomě. Jejich oběti, často zažívají velmi vypjaté situace, kdy jejich tělo ze sebe vydá co může, ať už kvůli nelidské bolesti či vypjatým emocím. Stínové mučí a týrají své oběti s až fanatickým potěšením. Nepřináší jim to jen uspokojení z pomsty, ale také je to nabíjí novou energií. Nejsou schopni ji ukrást vědomě neboť jejich mysl není schopna tuto energii udržet, přestože se na ni mohou napojit a manipulovat s ní nedokáží ji zachytit a využít, jedinou cestou je pro ně neustálé spojení s obětí  a “pouhé” usměrňování cizí energie svojí vůlí.
Umí také velice dobře používat sečné zbraně, ať už jsou to nože, dýky nebo meče. V boji získávají oproti lidem mnohem větší rychlost a mrštnost, možná ještě o něco větší, než mají elfové. Pokud ovšem před tím, než se staly Stíny, nikdy nedrželi meč v ruce, nenaučí se díky duchům meč zničehonic dokonale používat. Stejně jako lidé či elfové i Stínové potřebují trénink a cvik; možná méně, ale potřebují ho. Obvykle se Stínové musí učit, jak nejlépe obránit jedinou skutečně citlivou část jejich těla – srdce.
Duchové se samozřejmě snažili nedostatky nového těla odstranit a tak jej pomocí magie pozměnili k nepoznání. Veškeré k životu nutné funkce museli uchovat, ovšem mohli je podpořit a zefektivnit, tak aby vyhovovaly jejich potřebám. Zpevnit kosti, posílit svaly, zbystřit smysly. Toto spolu s abnormální pamětí duchů jim umožňuje snadno a rychle se naučit dovednostem, které by člověk trénoval léta.
Jedna šikovná schopnost sloužící Stínům k obraně, je schopnost teleportace – ovšem jen na krátké vzdálenosti, obvykle tak kolem dvou až pěti metrů. Tento proces je pro ně velmi vyčerpávající, a přestože se může jevit jako značná výhoda v boji je třeba mnoho cviku aby byl Stín schopen zareagovat neboť takový přenos provází i menší dezorientace závislá na zkušenostech Stína a nové poloze. Během teleportace Stín nemění svoji polohu, pokud se tedy chce teleportovat za protivníkova záda objeví se tam v takové pozici v jaké byl předtím.

 

 

Slabiny


 

„Chceš-li zabíti netvora toho, co Stínem ho zvou, jeho černé srdce probodni; zásah ni do hlavy ni do břicha neublíží bestii – zhmotní se mocnější zas.“

z naučné knihy pro mladé Bratry

 

Každý Stín může být zabit jen přímým zásahem do srdce – pak jsou jeho duchové volní a vracejí se do podsvětí, nebo odkud byli vyvoláni. Je-li Stín zasažen tak, že by zemřel, pokud by byl člověkem, rozplyne se, sestoupí do podsvětí – a opětovně zhmotní o nějakou dobu později.
Magie, která poutá duchy v jejich schránce byla dílem rituálního povolání z jejich domovské sféry. Tento rituál je zde pak drží a brání jim opustit tento svět. Hmotná schránka v níž jsou uvězněni je pak poutá k naší úrovni existence. Jako magické vodítko si je naše dimenze přitáhne zpět pokaždé, když dojde k zabití schránky. Podobně jako všechny rituály i tento se dá zrušit pomocí probodnutí srdce.
V době před Galbatorixovým Královstvím bylo skutečným postrachem Stínů Bratrstvo. Tedy, Stínů – spíše černokněžníků, kteří byli „odstraněni“ dříve, než vůbec nějaký Stín mohl vzniknout. Stalo-li se to však už, a Stín byl na světě, byli to opět Bratři, později také Dračí Jezdci, kteří s nimi bojovali. Bratři však oproti jiným měli značnou výhodu – jejich čistá víra v Dobro byla natolik neslučitelná se stínskou temnotou, že se Stínové nemohli Bratrů ani dotknout. Takovýto dotek Stínům způsoboval nesmírnou bolest a dočasné ochromení; ve většině případů však nezajišťoval jejich úplné zničení, ke kterému byl nutný právě ten pověstný zásah do srdce.

Napsal: Aireen | Kategorie: Reálie
Dne: 17.03.2018 14:18:05 FB



Druidi – služebníci hvozdů

Autor: Wran

 

Už odnepaměti kolují alagaesii divoké vzkazky o potulných mudrcích obývajících hluboké lesy nebo nepřístupné hory, kteří oplývají velice zvláštními schopnostmi. Prý dokázali hovořit s rostlinami i zvířaty, dokonce se dokázali i silnější jedinci v některé měnit. Uměli krotit a tišit přírodu jako takovou, což v dávných dobách byla velice užitečná a oblíbená vlastnost, díky které byli tito věční poutníci vítáni v každé vesnici nebo městě. Lidé si je často pletou s různými poustevníky, tak se také na první pohled jeví. Vypadají jako každý obyčejný člověk, ale je zažitá představa převážně o velice starých mužích oblékajících se do různých zvířecích kožešin nebo prostých rouch. V tom se však už legendy dosti rozchází se skutečností.

Dnes už po cestách na žádného narazit ani nelze, prostě naprosto vymizeli a jak šel čas dál, tak se ze vzpomínek stávali legendy a z legend už jenom pohádky pro strašení dětí.

 

Oddělovač

 

Tak kdo to jsou druidi?

 

Jsou to vlastně lidé, kteří se už ve velice dávných dobách rozhodli zřeknout se všech výdobytků nové civilizace a žít v harmonii s přírodou jako takovou. Na tento život se plně přizpůsobili a žít v dost drsných podmínkách pro ně není žádný problém.

Druidů není v žádném případě hodně, způsobuje to jedna mocná kletba, která nenechá valnou většinu z jejich populace řádně dospět a tím pádem může mít jen velice malé procento populace děti. Soužití s přírodou se jim alespoň v něčem vyplatilo a to v tom, že se dožívají dosti vysokého věku a to ve vzácných případech i 150 let, ale u většiny se zastaví tělesný vývoj někdy kolem desátého nebo jedenáctého roku života. Tato hranice je jen orientační, jsou známé případy, že se jejich věk zastavil v nižším věku a u těch co se jim nejvíce poštěstilo, se zastaví až později. Případy toho, že by někdo z tohoto národa normálně stárnul, je neskutečně vzácný, ale přesto možný.

Jak již bylo tedy řečeno, většina z nich vypadá jako klasické lidské dítě, oblékají se většinou do různého oblečení z hrubých přírodních látek jako je konopí, anebo jim též dobře poslouží vydělané kůže z ulovené zvěře. Len je také poměrně častý, ale do toho se oblékají většinou jen v létě, protože tolik nezahřeje. Látky mívají barvy přírodní a záleží také jaké je období, protože většinou má jejich oděv barvu jako listy v daném období. V zimě nosí většinou už jen kůže.

Ozdoby příliš nepoužívají, a když už nějakou naleznete, tak to budou tradiční náhrdelníky z jeřabin nebo podobných bobulovin, i klasické dřevěné korále jsou dost časté, ale v žádném případě u nich nenaleznete něco ze železa nebo jakéhokoli kovu, protože nemají žádné prostředky jak takové kovy vyrobit nebo zpracovat.

Ano, může si někde takový třeba zlatý šperk sehnat, ale nyní už druidi necestují tak jak to bylo kdysi. Vlasy většinou nechávají volně růst a mají ve zvyku si do nich přimíchávat různá přírodní barviva, takže mají i pestré vlasy. Velice oblíbený je třeba popel, který používají pro to, aby vypadali starší. Celkově to může být dosti zvláštní pohled, podívat se na menší skupinku „dětí“ nastrojených, tak jak to mají oni ve zvyku.

 

Oddělovač

 

Historie druidů

 

Začíná dalo by se říci chvíli po tom, co se lidé dopravili na svých lodích na pobřeží Alagaesie. V té době bylo velice silné mezi lidmi náboženství Velké matky, která má s druidismem velice hodně společného, což je na první pohled patrné. Několik desetiletí po tom co se lidé usadili v údolí Palancar se rozhodla malá část lidí odejít a žít, tak jak jim to Velká matka dříve nakazovalo a to žít s ní, žít s přírodou.

Rozhodnutí padlo a skupinka složená většinou z mužů (v náboženství velké matky panuje spíše vláda žen, kněží byli málo častí a neměli takovou moc.) vyrazila do dračích hor.

Dost jich pomřelo, protože trvalo neskutečně dlouho, než se naučili žít v těchto nehostinných podmínkám. Nakonec se vše naučili a pomalu začali zapomínat na to odloučení od lidí. Přešlo několik generací a žena jménem Silvia jako první dosáhla poznání. Zjistila, že samotný les má svou mysl a má svou duši. Svůj objev oznámila všem ostatním a ti se začali pomalu učit její stezku poznání. Konala jako první zázraky a díky tomu se všem v tom nehostinném prostředí žilo mnohem lépe.

Brzo si všichni uvědomili, že velká Matka není jejich bůh a že jejich bůh je jejich domov a to rozsáhlé lesy a hory. Život byl najednou o něco snazší a lidé v těch horách žili po dvě generace šťastní a bez problémů, ale všechno nevydrží věčně a vždy později přijde nějaký problém. Tímto problémem byli lidé v údolí, které začali rychle kácet lesy, protože se Palancar připravoval na válku, lidé chtěli stavět obléhací stroje, zpevnit palisády a opravit zničené domovy. Hvozd to velice hněvalo a úrody bylo méně a méně, zvířata začala napadat lidi a to až neskutečně často. Druidy zvířata nenapadali nikdy a to ani teď, ale museli to lidem sdělit už jen kvůli jejich dobru a též kvůli svému.

Mezi druidy se konala první velká rada a všichni se rozhodli, že by vše měli vzkázat lidem „venku“. Měli by jim vysvětlit, že pokud vykácí příliš, tak se z těch hor stane místo pro člověka nebezpečné, že hvozd prostě nesmí rozhněvat, pokud nechtějí za své skutky pykat, protože hvozd rozhodně nezapomíná. Poslové vyšli, ale nikdy se nevrátili. Jediné co náš lesní národ našel, byli hlavy poslů v pytli na okraji lesa. To neskutečně rozhněvalo samotný hvozd, protože druidi jsou vlastně jeho mluvčí. Všechna zvířata se vrhla na dřevorubce a začala je postupně zabíjet.

Ale ten neskutečný vztek, tak mocné mysli ovlivnil i samotné druidy. Ti byli v jednu chvíli téměř posedlí neskutečnou zuřivostí a tak došlo k tomu, že okrajové dřevorubecké chaty byli napadeni směsicí „divých“ lidí a zvířat. Nad nikým se nesmilovali a zabíjeli všechny lidi, kteří začali kácet jejich domov. Ti co neutekli, byli zabiti. A krev zabitých se rozmazala po všech okolních stromech okolo.

Ihned jak se povedla tato vzpoura, tak se hněv hvozdu utišil a stejně tak i bojová chtivost druidů. Po několika měsících klidu vtrhla armáda lidí do lesa, nemohlo jich být zas tolik, protože Palancar potřeboval hlavní část vojska jinde, ale podařilo se mu zmobilizovat dost mužů. Vešli do lesů a začali je opět kácet. Vojáci vtrhli dovnitř a začali vypalovat kus po kusu hvozd. Zvířata je začali opět napadat, ale vojáci na to byli připraveni a většinu zvěře vyhubili jediným velkým požárem, ve kterém pomřel ne jeden druid. Ztráty byli velké, ale lesní národ si nemohl dovolit opustit svůj domov.

Ani by toho nebyli schopni při svém současném stavu mysli. Vypadalo to, že většina z nich pomře, ale stalo se to, co nikdo nečekal. Hvozd dal druidům velkou moc, dal jim moc ovládat živly a tak se povedlo požár zkrotit a obrátit ho proti vojákům. Na armádu útočil ohromný vichr, který rozdmýchával oheň a tak není divu, že ti, co přežili, rychle utekli.

Palancar provedl ještě několik výpadů do domova lesního národa, ale pokaždé neúspěšně. Samozřejmě by je dokázal porazit, ale neměl k dispozici celé vojsko a nemohl bojovat na dvou frontách a tak se rozhodl ukončit tažení do dračích hor. To bylo jedno velké vítězství, které se však neobešlo bez objetí.

Palancar byl později poražen a tak útok do dračích hor nebyl v žádném případě možný. A tak nastává další doba, která se v druidských pověstích nazývá „Doba dubového míru“. Král z údolí Palancar už dávno zemřel a vlády se chopil jeho syn Gemir. Uskutečnila se druhá velká rada druidů a ti se shodli, že by měli vyslat mírovou výpravu k novému králi. Vše dopadlo lépe než se čekalo, uzavřelo se příměří a zapomněli se staré války a nepokoje.

Tehdy začali někteří z lesního národa opouštět les a šířili své poznání „stezky“ do údolí. Král to překvapivě přivítal velice dobře, protože byl proti starým obyčejům, kdy se dělali oběti. A tak postupem času přišel do údolí i druidismus. Druidi byli považováni za mudrce a cestovali po celém údolí kde předávali své učení.

Mladý král se však neudržel na trůnu příliš dlouho a brzy zemřel. Na jeho trůn dosedl králův bratranec, ale byl spíše loutkou na trůně. Loutkou své matky, ta byla sestra krále Gemira. Byla velekněžkou Velké matky a tak začala rychle a razantně potlačovat vliv druidů na lidi. Vše se neobešlo bez boje. Tuto dobu též pojmenovali a to „Doba slz“. Opět se začali podnikat výpravy do hvozdů, ale tentokrát s plným nasazením a za dopomoci kněžek Velké Matky, takže i lidé šli do boje se svou magií. Prvnímu a druhému útoku se povedlo druidům odolat, protože jejich výhody ve hvozdu byli opravdu veliké a jejich bůh je opatroval velice dobře. Lidé v lesích a horách bloudili, stromy se vyvracely a kameny padali na lidi. Jindy zase puma roztrhala neopatrného vojáka.

Ale lidé se brzo seskupili a začali podnikat výpad znovu. Nastal třetí a ten největší střed kdy se kněžky spojily a uvalily na lesní národ kletbu, která zajišťovala, že další potomci už nedospějí. Při tak velkém kouzlu pomřela valná většina čarodějek velké matky, ale o to silnější ta kletba byla. Boj skončil velkými ztrátami na obou stranách a z druidského národa zbyla už jen malá část. Z původní populace čítající téměř pětiset druidů, nezbyla ani stovka.

Do toho nastal druhý problém a to, že z druhé strany se začaly do lesů prodírat urgalové a to ne v malém množství. Tomu už náš lesní národ nemohl čelit a tak prchnul ze své domoviny s tím, že si ji jednou vydobudou zpět. Podařilo se jim proniknout no Cerisu, naštěstí už nedošlo k žádným konfliktům a oni mohli pokračovat v cestě. Chtěli mezi sebe a lidi dostat co největší vzdálenost, už s nimi nechtěli mít nic společného.

Elfové jim nabídli pomoc a zachovali se k zbědovaným druidům velice dobře, chvilku mezi nimi druidi žili, ale chtěli opět svoje místo. Chtěli svůj domov. A tak vyrazili dál a dospěli k jejich domovu, který je na okraji Du Weldenvarden poblíž řeky Eddy. Pronikli hlouběji do lesa a tam vystavěli opět své vesnice. Ale kletba zafungovala a tak po generace druidi pomalu, ale jistě vymírají.

Dnes už jsou jen tři vesnice druidů (přibližně 50 jedinců) a to jen v oblasti řeky Eddy (v Dračích horách opravdu žádné druidí vesnice nanejdete). Alespoň se jim podařilo dosáhnout opět souznění s jejich prostředím. Nyní je tento národ zoufalí a tak začínají vyrážet opět mimo lesy. S tím, že se jim snad povede najít řešení, které by neznamenalo konec jejich časů.

 

Oddělovač

 

Společnost, výchova a náboženství

 

Jak již bylo řečeno, druidi obývají velice drsná přírodní místa, jako jsou hluboké lesy nebo nepřístupné skály v ohromných víškách. Díky tomu je trochu problém nalézt potravu v okolí. Proto jsou rozděleni do menších vesnic (tak 20 – 30 lidí ), které mají poměrně rozlehlé teritorium, ve kterém hledají a loví svou potravu. Nikdy je nenapadlo nějak hromadně pěstovat rostlými nebo zvířata, není to pro ně přirozené a jim by ani takový styl života nevyhovoval. Když už ve vesnici bude nějaké menší políčko, tak na něm většinou roste len, z kterého potom vyrábějí své oblečení.

Jsou zvyklí sbírat různé bobule, kořínky, hlízy a ovoce, prostě to co jim příroda může v danou chvíli nabídnout, což rozhodně pro ně nebývá zase tak málo, protože dokáží uspokojit potřeby a nároky rostlin co se počasí týče. Na zimu uschovávají třeba sušené maso nebo ovoce, také u nich funguje tradiční zvířecí instinkt a to přibrat něco na zimu. Zima pro ně bývá trochu krutá, ale rozhodně se na takový život dobře přizpůsobili.

Vesnice je tedy menší a jsou od sebe vzdálené. Ale udržují spolu stálí kontakt a pomáhají si, takže pokud je jedna vesnice na tom ohledně jídla dosti bídně, tak jí pomůže vesnice, která je na tom lépe. Pokud je ve vesnici jedinec, který je schopný splynout s někým opačného pohlaví, tak pokud se nalezne někdo, s kým by takto mohl mít potomky, tak má ihned povinnost jich co nejvíce mít. Je to pro národ nezbytné pravidlo, bez kterého by nepřežili a i tak druidi pomalu vymírají. Dětí je tedy rozhodně velice málo, a jakmile se některé narodí, tak se ihned učí už odmala od všech členů vesnice to co je potřeba.

Výuka bývá dosti tvrdá a neposlušnost se často velice tvrdě trestala. Vše se učí podle zvyků ústně, protože druidi věří, že psané slovo se dá snadno obelhat a podle nich nikdy nevystihne naprosto všechno. Dítě jako takové není pouze rodičů, ale dalo by se říci, že se o něj postará celkově celá společnost. Všichni ve vesnici pracují společně dohromady téměř jako jedna jediná rodina, protože ví, že pokud nebudou spolupracovat, tak velice těžko přežijí. Jejich společnost není ani matriarchát ani patriarchát, nevidí rozdílu mezi mužem a ženou. Druidi nemají ani žádného vládce, který by rozkazoval co má kdo dělat. Prostě se spolu buď domluví, ale většinou ani to není potřeba, protože všichni ví co mají dělat aby vše fungovalo. Je to poměrně velký rozdíl oproti lidem z Alagaesie, dalo by se říci, že druidi jsou takto myšlenkově dosti napřed.

Domovy si dělají z dřevěných prutů, které magií nechají proplést a tak udělat drobné koule ve kterých potom spí. Je to dost těsné obydlí, ale oni jsou většinou dne stejně venku a v obydlích jen skládají buď své věci, nebo jen spí.

Mají velice zvláštní náboženství, uctívají samotný hvozd, ve kterém žijí jako myslící entitu. Jako bytost s ohromným vnímáním a velkou mocí, která se o ně stará. Je to vlastně jejich samotný domov ten hvozd. Celý svůj život se snaží této bytosti přiblížit a sžít se sní. Právě díky tomu znají tak dokonale teritorium své vesnice a ty starší a moudřejší z nich dokonce velkou část rozlehlého hvozdu.

U těch co se to naučili, naprosto dokonale se rozvinula schopnost „vycítit“ kde se kdo ve hvozdu nachází, což jim dává velké výhody na jejich místech. Nejsou toho ale schopni všude. Umí to jen na místech, kde jsou už dlouhou dobu ( v řadách měsíců, ne-li roků ), protože každý hvozd je pro ně téměř cizí bytostí. O své území se starají a brání ho před jakýmikoli škodami. Proto lesy kde oni žijí, jsou velice úrodné a bohaté. Samotný hvozd jim vrací stejně dobře, pokud je spokojen tak mají druidi vždy dostatek potravy. Není to tedy jen náboženství, ale vlastně celkové soužití s jejich prostředím.

 

Oddělovač

 

Rasové názory

 

Díky jejich kruté minulosti jsou druidi v dnešních dobách většinou i zaujatí. Už si tolik nepomatují ty časy blahobytu, kdy pracovali společně s lidmi jako takovými. Ano stále se o nich učí, ale je znát, že málokdo věří, že by něco takového mohlo fungovat. U většiny jsou lidé prostě ničitelé rovnováhy přírody a takového problému je potřeba se rychle zbavit. Proto pro ně je prostě a jednoduše myšlenka o harmonickém fungování s lidmi ve většině případů nepředstavitelná.

Urgaly nenávidí za jejich krutost a za to, že je vyhnali z jejich rodného lesa společně s lidmi.Urgalové jsou pro ně horší než samotná zvířata, protože ta divoká rasa tvoří jen chaos a nesváry.

Trpaslíci jim příliš sympatičtí nejsou pro jejich částečnou necitelnost k tomu, co tvoří příroda samotná, to je pro druidy fascinující a trpaslíci jsou většinou fascinovaní jen tím, co stvoří vlastníma rukama.

Elfům jsou vděční, ale potají jim závidí jejich domov, protože jejich hvozd má též svou duši, ale ta už patří jinému národu a toto velké splynutí s okolím chybí lesnímu národu opravdu velice hodně. Také jim vadí otevřená okázalost elfů, jejich namyšlenost a přehnaná sebedůvěra.

O dracích žádné mínění nemívají, většinou je prostě tolerují, stejně jsou na tom i zbylí tvorové. Ze srdce však nenávidí stíny, ale až podivným způsobem je chápou.

Stínové jsou pravým opakem dobrých duchů přírody (svobodní duchové, kteří nejsou uvězněni v těle), proto když by na to přišlo, tak považují za svou povinnost zbavit je jejich utrpení a vysvobodit je.

 

Oddělovač

 

Umění

 

Druidi nemají tolik prostředků, aby mohli nějak rozvíjet své umění, přesto je znát, že je u nich dost rozšířené. Nejčastější je mezi nimi rytmická hudba, doprovázená jak zobcovými, tak příčnými flétnami. Hudba bývá někdy klidná a harmonická a jindy zase divoká jako vlk při lovu, záleží jenom na situaci. Často ji využívají k různým rituálním účelům na větších oslavách, které se konají několikrát do roka.

Krom hudby je na druhém místě pravděpodobně různé ozdobné vyřezávání, které také ovládá většina národa dosti dobře, protože dřevo je jejich základní surovina, které si velice cení. Někdy se pořádají i soutěže v tom, kdo stvoří nějaké dokonalé dílu a druidi si tohoto umění dosti cení. Krom těchto druhů umění se zde nají najít i jiné kategorie, ve které někteří dosti vynikají, ale nejsou až tak rozšířené. Dobrým příkladem je třeba malířství, kdy kreslí přírodními barvivy většinou buď na staženou kůži (Jednoduchý hrubý pergamen) nebo na březovou kůru., což se rozhodně nedá srovnávat s kvalitním pergamenem nebo papírem.

 

Oddělovač

 

Pouto s hvozdem

 

Už jsem lehce nastínil, že pouto, které druidi měli se svým bývalým domovem, bylo jedinečné a velice silné. Vnímají svůj hvozd nejen jako svůj domov, ale jako vyšší naprosto dokonalou bytost, která řídí samotný chod přírody. Věří, že všechen život postupem času je z těchto hlubokých a nedostupných zarostlých hor. Ve vysokých pustinách vidí prapůvodní řád, který člověk narušuje a tuto dokonalost svou škodlivou přítomností ničí. Berou sami sebe za jistou protiváhu tomuto ničení. Je jejich posláním se o hvozd starat a poskytovat mu to co je potřeba.

Les jim za jejich služby poskytuje ochranu a bere je za samotnou součást sama sebe, proto se může stát, že zabitím druida se někdo hvozdu znelíbí a podle toho se k němu bude chovat. Druidi sami sebe nepovažují jen za nějaké slouhy, ale spíše za mluvčí, které si tato mocná bytost vybrala. Snaží se udržovat ve světě harmonii a pořádek, což je velice složité díky dnešnímu nastavení společnosti. Bylo již řečeno, že hvozd je schopen ovlivňovat nálady druidů, platí to i na opak.

Druidi jsou schopni hvozd rozlítit nebo též uklidnit, ale stojí je to mnoho sil a trvá to dosti dlouho. Toto se většinou provádí při různých rituálech a svátcích, které lesní národ slaví. Faktem je, že dnešní pouto z jejich novým domovem už není tak velké, jako bylo to s jejich původní domovinou. Proto také touží potom se vrátit zpátky ke svému „Otci“, jak ho též nazývají. Protože jejich nová domovina je pro ně pouze náhražkou, jen malou panenkou místo pravého dítěte.

 

Oddělovač

 

Magie druidů

 

Druidi nečarují stejně jako ostatní rasy, jejich moc vyplývá ze soužití s jejich domovinou, které dosahují meditace, ty provádějí vlastně celý svůj dosavadní život. Díky dlouhým meditacím se někteří naučili, jak se proměnit v jejich „pravé zvíře“, většinou se člověk mění ve zvíře, které je nějak podobné jejich charakteru. Toto umí valná většina jejich populace, ale každý na jiném stupni. Protože tato změna ve zvíře hodně vysiluje a proto nemohou zůstat naprosto neomezeně dlouho ve své zvířecí podobě, záleží jenom na daném druidovi, jak je silný.

Krom toho jim zůstal dar ovlivňovat živly. Tento dar se, ale pomalu vytrácí. Naučili se toto umění už jenom někteří jedinci (taková třetina) a opět záleží jen na tom, jak daleko se na své stezce druid dostal. Jen opravdu málokdo umí využít všechny čtyři živly, většina z těch co jsou podarování tím, že alespoň takto trochu čarují, tak ovládají jeden nebo dva. Ti největší mistři tohoto umění se naučili i živli kombinovat a hrát si s nimi, takže dokážou třeba i vyčarovat rostlinu atd. Ke své magii používají i prostředky, které soustředí jejich mysl podobně, jako to dělají ostatní národy díky starověkému jazyku. Ale druidi využívají třeba rytmického bubnování na buben, záleží čistě na jedincovi, protože každému z nich vyhovuje něco jiného. Ale jen málokdo z nich se naučí ovládat svou magii tak dokonale, že už nepotřebuje žádného prostředku k nastavení jiného stavu vědomí.

 

Oddělovač

 

Něco o boji

 

Zbraně většinou žádné nenosí, a když už něco mají, tak to budou kamenné nože nebo různé sochory a dlouhé dřevěné tyče. Pokud mají štěstí a naleznou třeba paroží, tak jsou schopni i z něj udělat poměrně solidní hrot nebo jednoduchý nůž, samozřejmě to nemůžeme srovnávat s železnými zbraněmi, které vyrábějí i třeba jen lidé. Ze střelných zbraní je pro ně praktické používat luky dosti nízkého nátahu, používají je většinou jen pro lov a účinné bývají tak na těch patnáct kroků, samozřejmě by velice těžko prorazili nějakou zboj, ale druidi se s nimi naučili velice dobře střílet, protože na lovech musí skolit zvíře jedinou přesnou ranou.

Je faktem, že v boji nebývají ve většině případů nijak zdatní a to díky svému vzrůstu, prostě v dětských tělech se bojuje opravdu dosti složitě. Proto nijak boj nevyhledávají, a když už k němu dojde, tak spíše budou využívat své magie, než aby se chopili zbraně, to je jen nouzový plán. Boj sice nevyhledávají, ale mohou šeredně překvapit. Protože většina má za sebou alespoň základní znalosti boje s holí, ale nedá se to rozhodně srovnávat s průměrnými vojáky, i když lze nalézt pár jedinců, kteří tomuto umění zaslíbili valnou část života. Když už by mělo dojít k nějakému většímu boji, tak druidi nejsou zvyklí bojovat skupinově, většinou jdou jako jednotlivci, proto nikdy z jejich střetů nebo povstání nic nevzešlo.

Záludné mohou být jejich šípy, které střílí z blízké vzdálenosti. Jsou zvyklí se nejdříve k oběti nenápadně přiblížit, což pro ně nebývá zase tak velký problém. V lesích a podobných terénech se pohybují téměř nehlučně, prostě jako by věděli, kde leží jakákoli překážka, která by je mohla prozradit. Je faktem, že valná většina druidů zná alespoň minimální základy boje, ale většinou to nijak nikdo nerozvíjí dál, protože to prostě v přírodě pro ně není potřeba.

 

Oddělovač

 

Jiné dovednosti

 

Jak již bylo řečeno, tak druidi jsou ve svém rodném ekotypu (V tom s kterým se po době meditací sžily), jsou poměrně dost zvýhodněni. Jedná se svým způsobem o zvláštní šestý smysl, který je varuje, že před nimi je velká propast do které by mohl spadnout, nejíst jedovaté rostliny atd.

Už i výše jsem zmiňoval, že ti nejlepší z lesního národa dokážou vycítit i kde kdo přesně je. Funguje to na prostém principu, ti druidi, kteří jsou natolik „spojeni“ s vědomým hlubokých lesů dostávají od něj informace. Dosti zvláštní a matoucí informace. Protože zrakem lesů jsou stromy samotné a vše, co roste v lesích, poslouží hvozdu stejně dobře. Velice jim to usnadňuje přežití ve svém prostředí, protože celkový život to velice usnadní. S tím souvisí i to, že se druidi dokonale vyznají v léčivých a jedovatých rostlinách.

V dnešní době neexistuje národa, který by měl tak dokonale rozvinutou přírodní medicínu, což je velká věc kterou by mohli přispět i k životu jiných ras. Většina z nich se naučila předpovídat počasí dopředu, prostě a jednoduše to poznají z chování zvěře a z okolí jako takového. Druidi též mají v sobě něco, co je často zvířatům velice sympatické. Prostě a jednoduše mají osobité charisma a to díky tomu, že jsou díky svému stylu života zvěři o dost bližší. Se zvířaty tedy konflikty nemají a kolikrát si nějaké velice snadno vycvičí. Je až udivující nakolik dokážou druidi komunikovat se zvěří a nemá to nic společného s myslí, prostě využívají jen starý a dokonalý způsob komunikace který je zvířatům blízký – řeč těla.

Napsal: Aireen | Kategorie: Reálie
Dne: 17.03.2018 14:15:21 FB



Hvozd

 

Autor: Rey

 

Obecný popis a trocha historie

Hvozd je skrytá mysl lesa, kterou uctívají převážně druidi. Pro druidy je tato mysl jejich domovem, patronem a bohem v jednom. Druidi jsou zase pro Hvozd jeho ochránci a vyslanci. Hvozd má možnost vytvořit si své posly, kteří by se o něj starali a on se na oplátku staral o ně. Hvozd však není plně aktivní a ve většině případů spí. O své vyslance se stará skrze spánek, který mírní jeho silné reakce a emoce.
V minulosti ale existuje příklad, kdy se málem probudil. Naštěstí se tak nestalo. Jedná se o druidy zvanou Dobu slz. Tehdy byl Hvozd v pouhém polospánku, kvůli lidem ničících jeho lesy a tím pádem i jeho samotného. Jenže i polospánek stačil, aby veškerému lesnímu národu ovládl mysl a přiměl ho zaútočit na nepřátele hlava nehlava. Druidy ovládla nekončící zuřivost Hvozdu, která jim pomáhala ochránit svůj domov. V té samé době Hvozd daroval svému lidu moc nad přírodní magií a dovolil jim pracovat s přírodou jako takovou.
(O těchto darech si můžete blíže přečíst v druidích realiích.)
Po nějaké době se opět uložil k tvrdému spánku.
Pokud se na Hvozd podíváme z pohledu víl, tak je jejich nejvyšší bohyní, které říkají Matka Příroda. Je to jejich matka a učitelka. Stejně jako u druidů, jejich magie pramení od tohoto pozoruhodného stvoření. Na Přírodě jsou však o dost závislejší, protože se s ní svázaly ještě dříve než si trpaslíci začali budovat své království v Beorských horách. Tato závislost se projevuje především na stavu Přírody/Hvozdu. Chřadne-li les, chřadnou i ony. Dále pak se to může projevit místem ve kterém se víla nachází. Jestli je víla mimo Přírodu, je odsouzena na téměř jistou smrt. Zajímavé je, že když onemocní vílí královna, může onemocnět i jistá část Přírody. To jen prokazuje jak hluboké propojení vládne mezi vílami a Matkou Přírodou.
Když opět porovnáme vílí pohled na Přírodu a druidí pohled na Hvozd, tak víly to vnímají z o dost náboženštějšího hlediska. Svoji paní vnímají ve spektru složek, jež tvoří panteon božstev. Dohromady tyto složky dávají jeden krásný a dokonalý celek, a to již zmíněnou Matku Přírodu. Díky tomuto náboženskému pohledu nehrozí, že by je jejich matka při nebezpečí ovládla, přičemž by víly nad sebou ztratily kontrolu.
Víly vlastně tvoří takovou protiváhu pro druidy, kteří jsou poslušnými sluhy a syny
Hvozdu. Víly jsou spíše pečovatelky a sestry Přírody než-li služebnami.
Vílí znalci a druidí starci mají spoustu teorií jak Hvozd vznikl, ale žádná není nejspíš správná. Jeho původ je jednou z největších záhad vůbec. Nikomu není jasné, jak je možné, že nějaký tvor, co nemá tělo, je krajinou.
Ti, co pořádně neznají druidy si často myslí, že Hvozd je všudy přítomný smyšlený bůh nějakých lesních divochů, co to přehnali s muchomůrkami, ale skutečnost je taková, že Hvozd není jednotný ani všudy přítomný a ani smyšlený. Vlastně je na světě Hvozdů celkem dost a v Alagaesii máme rovnou tři.

 

Srdce hvozdu

Každý Hvozd má svůj střed, do kterého se soustředí veškerá síla a zároveň se z něho ta síla posílá do celého lesa. Dalo by se to přirovnat k nervové nebo oběhové soustavě-možná dokonce oběma zároveň-, které mají své hlavní centrum. Srdcem hvozdu jsou přírodně vytvořené věci nebo místa. Může to být nějaký starý strom, vysoká skála, skrytá studánka, jezero nebo i celá louka. Srdce hvozdu má pro druidy velký význam, protože se u něj dělávaly rituály, oslavy a rady.
Srdce jsou sice přírodního výtvoru, ale to nebrání ničemu, aby si ho druidi nebo víly přetvořili k obrazu svému. Hezkým příkladem může být megalitická stavba uprostřed louky.
Je-li srdce zničeno, Hvozd je na nějakou dobu oslabený, ale později si může vytvořit střed jinde. Jediný způsob jak tedy Hvozd může umřít, je, když vyprchá život z celého jeho území.


Spojení s Hvozdem

Hvozd jako takový cítí pouze a jenom tvorové přírody, tzn. druidi a víly. Víly ho však nevnímají tak plně jako druidi, kvůli, již zmíněnému, náboženštějšímu pohledu.
Vnímat Hvozd se může naučit každý, kdo stráví nějakou dobu u druidů. Při hlubokých meditacích, kdy mysl pohltí vše okolo, je možné pocítit sílu Hvozdu. Jak je součástí každé rostliny a zvířete, kamení a řek. Dokonce i ve vzduchu proudí jeho síla.
Záleží však na tom, abyste okolí nevnímali jenom jako živé a neživé. Je potřeba vnímat les jako jednu jedinou bytost. Teprve pak ucítíte pravou sílu Hvozdu. Takhle nějak divocí lidé opustili náboženství uctívající Uhniru, a začali uctívat sílu Hvozdu. Teprve až Hvozd ucítil, že ho někdo vnímá, učinil divoké lidi svými vyslanci. A tak vznikli druidi.
Druidi jsou jediní kdo může s Hvozdem hovořit, probudit ho anebo naopak, utišit.


Seznam známých Hvozdů

 

Dračí hory
Hvozd, který přišel o svůj národ. Takhle by se nejlépe dal popsat Hvozd dračích hor. Celé území, od severu na jih, zdivočelo a znemožnilo zde delší pobyt lidem. Takhle se tato pomstychtivá bytost mstí lidem, za to že vyhnali jeho lesní lid z hřejivé náruče nezkrotných hor. Nikdy nevíte jestli na vás spadne skála, potká vás silná bouře nebo vás napadne divoké zvíře. Život v Dračích horách se pomalu proměnil v nemožný. Jedině druidi jsou zvyklí v takových podmínkách žít, protože se jim plně přizpůsobili.
Srdcem tohoto Hvozdu je kamenný kruh vybudovaný kolem starého dubu. Nachází se v horách někde mezi Nardou a Daretem.

 

Du Weldenvarden
Tento Hvozd je Hvozdem s nejvyšším počtem inteligentních stvoření. Už jenom proto, že je celé jeho území královstvím elfů, tak se v něm usadily skoro všechny rasy. V tuto chvíli je asi nejsilnějším Hvozdem Alagaesie, protože v něm žijí rovnou dva druhy přírodních stvoření. Víly, které jsou jeho původními vyslanci, a druidi, kteří jsou sice v Du Weldenvardenském Hvozdu nováčci, ale krásně se o svého nového otce starají, jako o toho původního. To jim Hvozd oplácí vřelým díkem, který na nějakou dobu pomohl rozšířit druidí populace. Tento dar už ale rychle utichá a lesní lidé se zase musejí potýkat se svými problémy.
Dalším tvorem, který se zásadně stará o tento Hvozd je elf. Elfové se starají o lesy, skoro stejně tak dobře jako druidi, s tím rozdílem že oni vidí celek lesa z toho nesprávného úhlu. Zkrátka nevidí pravou podstatu lesa, ve kterém už tak dlouho žijí. Jsou však na dobré cestě stát se přírodním stvořením, aniž by si to uvědomovali. Hvozd je jistě dříve či později ovlivní a oni ho konečně pocítí.
Srdcem tohoto Hvozdu je strom Menoa, který stojí u Ellesméry, hlavního města elfů. Zajímavostí je, že díky elfce Linee, která se vezpívala do stromu, získal Hvozd nevídanou schopnost. A to promlouvat k rasám jiným než jsou druidi. Neočekávejte však, že si s celým lesem začnete jen tak povídat. Mysl celého Hvozdu je velmi velmi pomalá a ospalá, takže i kdyby jste seděli u tohoto stromu několik dní, Hvozd vám nemusí odpovědět.

 

Beorské hory
Tento Hvozd byl za celou dobu své existence nejméně aktivní. Svoji vlastní sílu dával do pouhého rozšiřování a obohacování sebe sama. Proto se zde rostliny a zvířata dorůstají tak nezvyklých velikostí. Hvozd beorských hor nemá však žádné vyslance, kteří by se o něj starali, takže je ze všech Alagaesijských Hvozdů nejslabší.
Srdcem tohoto Hvozdu je malá studánka, schovaná uprostřed kmene mrtvého stromu. Zároveň se nachází v teritoriu nejpočetnější smečky Šhrrgů. Voda z tohoto srdce má léčivé účinky pro přírodní stvoření.

 

Merbinie
Je to jediný známý Hvozd, který existuje mimo Alagaesii. Hvozd merbinie je nejstarším, ale také nejmenším Hvozdem celého světa. Nachází se na sever od Alagaesie, uprostřed ledových plání. O tomto Hvozdu se toho moc neví a celkově se ani moc neví, že vůbec existuje. Není jisté jestli někdy měl nějaké své opatrovatele, ale nyní v něm vládne jen on sám sobě, stejně jako Hvozd beorských a dračích hor. Síla tohoto Hvozdu je opravdu nevídaná. Narozdíl od ostatních “tvorů” svého druhu, kteří většinu své síly dávají do svého rozšíření-růstu lesa-, tento Hvozd se nemá kam rozšiřovat, kvůli obklopení hornatým kruhem a ledovým prostředím, kde by nikdy nic nerostlo. A tak se v Merbinii jeho energie uschovává jako v baterii. Je jí tolik, že by se dala energie skoro čerpat ze vzduchu (obrazně řečeno), a každých sto let se tato energie pouští vzhůru do nebes a vytváří překrásnou světelnou podívanou, které říkáme polární záře. Polární záře v okolí Merbinie není až tak nevídaná, jelikož je to klasický fyzikální jev z polárních oblastí, nic magického, ale když už Hvozd vypustí svou energií do éteru, tak vytvoří záři dvakrát tak silnou, obsahující všechny křiklavé barvy na které si jenom vzpomenete.
Srdcem tohoto Hvozdu je horké jezero, ohřívané sopečnými horami okolo.


Přírodní duchové

Tito duchové jsou vlastně jiným druhem ducha než jakého známe z černé magie. Nedá se jen tak vyvolat ani vložit do nějaké schránky, ale stejně jako ten druhý duch, přírodní duchové se starají o správnou rovnováhu světa. Jsou jakýmsi závažím na druhé straně pomyslné váhy, která vyvažuje svět.
Na rozdíl od “temných duchů”, ty přírodní nemůžete potkat v reálném světě. Dříve to tak ale nebylo. Mnoho přírodních duchů je zobrazováno v různých legendách o ohnivých ptácích, vodních pannách, kamenných hadech a spoustě dalších neuvěřitelných tvorech, které si už nepamatovaly ani prababičky vašich prababiček. Proč už nejsou mezi námi? To nikdo neví. Dnes jsou však přírodní duchové pouze ve svém světě, ze kterého dodávají rovnováhu tomu našemu. Je možné, ale nepravděpodobné, že se přírodní duch ukáže u Srdce hvozdu, které je může přilákat jako temného ducha obětina. Přírodní duchové však v našem světě být nechtějí a dlouho se tu nezdrží. Projevit se mohou jako záhadné světýlko v lese. Dříve se tomuto jevu říkalo bludička, pozdější příběhy a mýty z toho udělaly pohádky o temných vílách lákajících pocestné do bažin, kde nenajdou nic jiného než záhubu. To však není vůbec pravda. Přírodní duchové jsou mírumilovná stvoření.
Existuje způsob jak přírodního ducha přivolat a poprosit ho o pomoc. Dokáže to však pouze velmi schopný a mocný druid, velmistr přírody a pán živlů.

 

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Reálie
Dne: 22.08.2016 08:42:17 FB



KNURLA

Trpaslíci - národ pod horami

 

Autor: Gerum

Edit: Arwina Greensleeves

 

Jejich nespoutanost a divokost, která prosakovala z každičkého kamene, se nepodařilo svázat nikomu. Až na malý národ, který žije skryt, zapomenut v samotném srdci hor. Pouze trpaslíci byli jediní, kteří dokázali v nehostinných horách přežít.Legendy z celé Alagaesie se odjakživa upínaly k nebetyčným horám na jihovýchodě této rozlehlé země. Byly považovány za sídla bohů, za neprostupnou bariéru a živoucí úkaz přírody.

 

Charakteristika rasy

Trpaslíci jsou humanoidní rasa malého vzrůstu, zato velmi mohutně a rozložitě stavěné postavy. Pokud jejich velikost převedeme na čísla, setkáme se s trpaslíky, kteří měří obvykle něco kolem 1,30 – 1,40 metru na výšku a zhruba 0,80 – 1 metr na šířku.

Na rozdíl od lidí mají široké a mohutné kosti, na které se upíná množství šlach a svalů. To se odráží i na jejich vzhledu a samozřejmě na fyzické kondici. Na první pohled vidíme rozdíl například v jejich obličeji. Široké a mohutné čelisti, nízká čela, široké a mohutné lícní kosti a vystupující nadočnicové oblouky, široký kořen nosu.

Známi jsou trpaslíci hlavně díky svým bohatým plnovousům a kšticím. I mladí trpaslíci nosí plnovous. Trpaslíci mají úzký rozsah barev pokryvu svého těla. Jsou to zpravidla tmavé odstíny hnědé a černé v menší míře se pak jedná o ohnivě rudé, či ryšavé vousy a vlasy. Blonďatých trpaslíků je velmi málo a jedná se spíše vzácné případy. Stejně jako vousy je i barva očí z pravidla hnědá, méně často pak zelená.

Trpaslík bez vousů je považován za vyvržence a většinou tento čin značí trpaslíka, který ztratil svou hrdost. Zpravidla jde o z komunity vyloučené trpaslíky, vrahy, zloděje, či zrádce.

Trpaslíci jsou již od přírody silnější, než většina humanoidů, až na urgaly, kteří však k síle přičítají i svůj vzrůst. Je to právě mohutná tělní stavba, které trpaslíci vděčí za pověst neúnavných bojovníků a pracantů. Na rozdíl od člověka mají trpaslíci i velmi malou tendenci k tloustnutí.

Ačkoli přes svou mohutnost se zdá, že by trpaslíci neměli být příliš nadaní k pohybu, zdání může klamat. Trpaslíci jsou od přírody výbornými běžci a dokáží být zákeřně hbití, pokud na to člověk není připraven. Do ladnosti pohybu elfů má však jejich pohyb daleko. Mají však vlohy na velmi jemnou motoriku, což je vzhledem k jejich tělesným proporcím, velmi zvláštní fakt. 

Pyšní se k tomu ale daleko vyšší přirozenou výdrží, než je tomu například u člověka.

Trpaslíci se dožívají maximálně 500 let, přičemž do padesáti let trvá mládí, od 50 do 400 trvá dospělost a od 400 let výše považujeme trpaslíky za starce. 

 

Jazyk

Trpasličí jazyk je kapitolou sám pro sebe. Nevychází totiž z žádného známého jazyka v Alagaesii. Tvrdí se a to dokonce i mezi jezdci, že ovládnout trpasličí jazyk může být někdy těžší než samotný Starověký jazyk.

Trpasličí jazyk by se dal přirovnat ke starým germánským jazykům, které známe z našeho světa. Je velmi tvrdý, výrazově chudý a plný velikým množstvím ustálených slovních spojení. Slova jsou v mnoha případě nevyslovitelnou změtí souhlásek. Pravdou je, že mezi lidmi se najde jen zlomek těch, kteří jsou v trpaslicině schopni mluvit a co se týče překladatelů, jde zpravidla o trpaslíky, kteří se naučili mluvit lidskými dialekty.

Co se týče písma, je trpasličí písmo velice důležité. Runy se chovají podobně jako lidské písmo. Nejde tudíž o žádné glyfy, kde by jednotlivý znak vyjadřoval celé slovo.

Trpaslíci považují jakýkoli psaný projev za svatost. Pro trpaslíky tudíž vyjadřuje písmo něco velmi důležitého. Žádný z trpaslíků by nebyl schopen zničit runové znaky nad vchody domů, či na skalách v horách, či dokonce spálit knihu či pergamen. Cokoli co je napsáno má svou hodnotu a smysl a musí to být uchováno.

Není tedy divu, že celé čtvrti trpasličích měst mají zdi, sloupy či snad dokonce stropy podzemních síní zdobeny svazky trpasličích run.

 

Trpaslíci – magie

Trpaslíci nejsou na rozdíl od ostatních Alagaesiiských ras nadáni naučit se magii Starověkého jazyka. Z části proto, že se nesnesou příliš dobře s elfy a nesnášenlivost mezi těmito přervává již od doby, co první elfové připluli do Alagaesie, ale taktéž proto, že jejich magické nitro je značně potlačeno.

Trpaslíci si však vytvořili vlastní způsob magie, který se od té klasické značně liší. A to jak možným užitím, tak samotnými účinky a vlastnostmi.

Trpasličí magie nevyužívá energii sesilatele (osoby, která magii uplatňuje), ale energii, předmětu, nebo lépe energii okolí. Po vyprchání této energie kouzlo ztrácí svůj efekt a předmět, který kouzlo živil, se rozpadá. (Stav obdobný stavu, při kterém kouzelník vypotřebuje svoji tělesnou energii = smrt)

Podstata magie závisí na znacích – runách, které jsou naprosto totožné s těmi, které se normálně vyskytují všude v trpasličích městech. Jediný rozdíl je způsob, jakým se písmo použije. Při sesílaní totiž závisí na třech faktorech.

Na písmu, respektive slovu či slovech, které se použijí.

Dále na tvaru, do kterého se runy vepisují (spirály, hvězdy, geometrické obrazce)

A na materiálu, který je použit k tvorbě p